Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek senátu ze dne 30. března 2023 ve věci č. 64886/19 – X proti České republice
Senát bývalé páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o neporušení článku 8 Úmluvy v řízení o výkon rozhodnutí o navrácení dcery stěžovatelky do Spojených států amerických. Nejlepší zájem dítěte vyžadoval jeho neprodlené navrácení a způsob výkonu rozsudku byl důsledkem postoje stěžovatelky, která setrvale odmítala předat dítě dobrovolně otci. Rozsudek reviduje v souladu s článkem 80 jednacího řádu Soudu rozsudek ze dne 12. května 2022.
I. Žádost o revizi rozsudku
Senát páté sekce Soudu v rozsudku ze dne 12. května 2022 rozhodl, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.
Dne 11. srpna 2022 stěžovatelka navrhla postoupení věci velkému senátu Soudu. Namítala, že došlo k porušení článku 28 jednacího řádu Soudu, neboť Kateřina Šimáčková, která byla dne 28. září 2021 zvolena soudkyní Soudu za Českou republiku, se nevyloučila z projednávání věci, ačkoli předtím jako soudkyně Ústavního soudu České republiky předsedala senátu, který dne 7. dubna 2020 odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu ze dne 1. listopadu 2019.
Senát bývalé páté sekce rozhodl, že návrh na postoupení je ve své podstatě žádostí o revizi rozsudku dle článku 80 jednacího řádu Soudu. Předseda senátu jmenoval k projednání věci jako náhradníka za soudkyni Kateřinu Šimáčkovou českého soudce ad hoc Pavla Šturmu. V rozsudku ze dne 12. května 2022 Soud přezkoumával nikoli samotné řízení o navrácení dítěte do Spojených států amerických, ale řízení vykonávací. Řízení o návrhu stěžovatelky na odklad výkonu rozhodnutí krajského soudu ze dne 4. června 2019 bylo zastaveno dne 3. července 2019, jelikož dítě byl již v té době navráceno do Spojených států amerických. Dne 1. listopadu 2019 krajský soud odmítl odvolání stěžovatelky. Soud se teprve z návrhu stěžovatelky k Soudu ze dne 11. srpna 2022, tj. po vynesení rozsudku Soudu dne 12. května 2022, dozvěděl, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti rozhodnutím ze dne 3. července a 1. listopadu 2019 byla dne 7. dubna 2020 odmítnuta senátem Ústavního soudu, jemuž předsedala Kateřina Šimáčková.
Dle článku 80 jednacího řádu Soudu může strana řízení požádat o revizi rozsudku v případě zjištění skutečnosti, která by svojí povahou mohla mít rozhodující vliv na rozsudek, která v době jeho vydání nebyla známa Soudu a rozumně o ní nemohla vědět ani dotčená strana. Dle judikatury Soudu musí být pro vyhovění žádosti o revizi rozsudku splněny všechny podmínky stanovené v citovaném ustanovení [viz např. McGinley a Egan proti Spojenému království, č. 21825/93 a 23414/94, rozsudek (revize) ze dne 28. ledna 2000, § 36; Bugajny a ostatní proti Polsku, č. 22531/05, rozsudek (revize) ze dne 15. prosince 2009, § 26; Mindek proti Chorvatsku, č. 6169/13, rozsudek (revize) ze dne 11. září 2018, § 17]. Zaprvé, vyvstává otázka, zda stěžovatelkou namítaná skutečnost „nebyla známa Soudu“. Jelikož stěžovatelka Soud o předmětném usnesení Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2020 před vynesením rozsudku senátu ze dne 12. května 2022 neinformovala a informace o něm se ani nenacházela ve spisu, byla uvedená podmínka splněna. Zadruhé, vyvstává otázka, zda stěžovatelka o nové skutečnosti „rozumně nemohla vědět“. Stěžovatelka se o zvolení Kateřiny Šimáčkové soudkyní Soudu nemohla rozumně dozvědět dříve než dne 28. září 2021. Počínaje dnem 13. prosince 2021, kdy se Kateřina Šimáčková ujala své funkce, mohla stěžovatelka informovat Soud, avšak neučinila tak. Soud však uvedl, že podle článku 28 jednacího řádu Soudu, jehož účelem je zajistit důsledné uplatňování zásady soudcovské nestrannosti, vyloučení soudce z jakéhokoli důvodu z rozhodování nemůže být závislé na postojích účastníků řízení. Žádost o revizi rozsudku tak nemůže být zamítnuta jen z toho důvodu, že žadatel neinformoval o svých pochybnostech ještě před vynesením rozsudku, o jehož revizi žádá. Zatřetí, vyvstává otázka, zda nová skutečnost „by svojí povahou mohla mít rozhodující vliv“. V dané věci se tato podmínka zužuje jen na otázku, zda byl dán některý z důvodů podle čl. 28 odst. 2 jednacího řádu Soudu, jinak by nebylo dostatečně zaručeno dodržení zásady nestrannosti. Dřívější vystupování „ve věci“ v jiné funkci je jedním z důvodů výslovně vyjmenovaných v čl. 28 odst. 2. Ačkoli bylo vnitrostátní řízení završené rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2020 neodložit výkon rozsudku o navrácení řízením odlišným od toho, jímž se Soud zabýval v rozsudku ze dne 12. května 2022, byla mezi těmito řízeními úzká souvislost. Důsledné dodržování zásady objektivní nestrannosti přitom vyžaduje, byla-li prokázána existence důvodů pro vyloučení soudce, revizi rozsudku Soudu i v případě pochybností, zda mohla mít účast soudce na původní rozsudek vliv.
Z výše uvedených důvodů byla žádost stěžovatelky o revizi rozsudku prohlášena za přijatelnou a bylo rozhodnuto, že rozsudek ze dne 12. května 2022 bude v plném rozsahu revidován podle článku 80 jednacího řádu Soudu. Soud po novém zhodnocení stěžovatelčiných námitek vznesených ve stížnosti a veškerých stanovisek k její přijatelnosti a odůvodněnosti předložených účastníky řízení přijal níže uvedený revidovaný rozsudek.
II. Skutkové okolnosti
Stěžovatelka se ve Spojených státech amerických provdala za amerického občana a v roce 2014 se jim narodila dcera. Obě mají nejen české, ale také americké občanství. V červnu 2016 rodina odcestovala do České republiky, stěžovatelka s dcerou zde zůstaly. V srpnu 2017 otec podal k městskému soudu žádost o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Městský soud v říjnu 2017 žádost zamítl, avšak krajský soud v lednu 2018 nařídil navrácení dítěte za podmínky, že otec splní několik záruk za účelem bezproblémového návratu dítěte s matkou (soft landing), mj. zajistí matce s dítětem samostatné bydlení. Dle krajského soudu nebyly splněny výjimky z pravidla návratu. Ústavní soud v prosinci 2018 ústavní stížnost stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Matka návrat odmítla a otec zahájil výkon rozhodnutí. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se opakovaně bezúspěšně pokoušel o zprostředkování dohody mezi rodiči. Krajský soud konal dvě jednání, na kterých přezkoumal dodatečné námitky matky o špatném zdravotním stavu dítěte. Současně akceptoval nájemní smlouvu předloženou otcem ke splnění záruky bydlení. Otec podal návrh na výkon rozsudku o navrácení, matka podala návrh na odklad a zastavení výkonu rozhodnutí. Krajský soud v červnu 2019 nařídil výkon rozsudku. Dne 1. července 2019 byl rozsudek vykonán odnětím dítěte matce a jeho předáním otci. Dne 2. července 2019 podala matka ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu z června 2019, kterou Ústavní soud dne 16. července 2019 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení městského soudu ze dne 3. července 2019 a krajského soudu ze dne 1. listopadu 2019 o zastavení řízení o návrhu stěžovatelky na odklad výkonu rozhodnutí Ústavní soud dne 7. dubna 2020 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Dítě žije u otce ve Spojených státech amerických. S matkou, která odcestovala za nimi, se vídá.
III. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že české soudy nařídily výkon rozsudku o navrácení dítěte v rozporu s jejím právem na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
1. K přijatelnosti
Vláda namítala, že pokud jde o stížnostní námitky směřující proti řízení o navrácení, stížnost byla podána po uplynutí lhůty šesti měsíců, jelikož řízení bylo skončeno usnesením Ústavního soudu z prosince 2018. Stěžovatelka měla předpokládat, že posléze bude rozsudek o navrácení vykonán. Dle Soudu stěžovatelka nenapadala rozsudek o navrácení jako takový, nýbrž závěr soudů o jeho vykonatelnosti učiněný ve vykonávacím řízení. Přezkum Soudu se tudíž zaměří na řízení o výkon rozhodnutí, které bylo skončené usnesením Ústavního soudu ze dne 16. července 2019 a 7. dubna 2020, a ve vztahu k němuž byla stížnost podána včas.
2. K odůvodněnosti
Relevantní zásady vztahující se k právu na respektování rodinného života a pozitivních závazků státu plynoucích z článku 8 Úmluvy v případech týkajících se navrácení dítěte podle Haagské úmluvy jsou shrnuty v rozsudku X proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 92–108). Faktory, které mohou odůvodnit uplatnění výjimek z pravidla bezodkladného návratu dítěte zakotvených v článku 12, 13 a 20 Haagské úmluvy, musí být vnitrostátními soudy důkladně zváženy, a to zejména tehdy, upozorní-li na ně některý z účastníků řízení, a rozhodnutí musí být dostatečně odůvodněno. Současně se soudy musí přesvědčit, že v zemi návratu jsou skutečně k dispozici odpovídající záruky a že v případě, že je jim známa existence rizika, byla přijata ochranná opatření (tamtéž, § 106–108).
Soud uvedl, že za konkrétních okolností projednávané věci není povolán přezkoumat samotné návratové řízení, nýbrž pouze následné vykonávací řízení, v němž vnitrostátní soudy dospěly k závěru o vykonatelnosti rozsudku. Soud v této souvislosti zdůraznil, že řada otázek nastolených stěžovatelkou v průběhu řízení o výkon rozhodnutí před městským soudem byla nebo mohla být vznesena již v návratovém řízení završeném usnesením Ústavního soudu z prosince 2018, a to zejména tvrzení týkající se uplatnění výjimek z pravidla návratu. Změna rozhodných skutečností v době mezi vydáním návratového rozhodnutí a jeho výkonem může skutečně být důvodem pro nové posouzení (viz Sylvester proti Rakousku, č. 36812/97 a 40104/98, rozsudek ze dne 24. dubna 2003, § 63; Makhmudova proti Rusku, č. 61984/17, rozsudek ze dne 1. prosince 2020, § 68). Skutečnost, že vnitrostátní procesní právo v řízení podle Haagské úmluvy neumožňovalo stěžovatelce dosáhnout přezkoumání závěrů městského soudu přijatých k těmto otázkám v návratovém řízení v následném řízení o výkon rozhodnutí, však sama o sobě není z pohledu článku 8 Úmluvy problematická.
Soud podotkl, že v návratovém řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka při zadržení své dcery v České republice jednala „protiprávně“ ve smyslu Haagské úmluvy, neboť obvyklé bydliště dítěte bylo ve Spojených státech amerických. Nadto byl učiněn závěr, že se ve věci neuplatní žádná z výjimek stanovených v článcích 12 a 13 Haagské úmluvy. Z důvodu odmítavého postoje matky k návratu otec zahájil řízení o výkon rozhodnutí. Krajský soud při nařízení návratu vycházel v souladu s tvrzením účastníků řízení z předpokladu, že stěžovatelka bude svoji dceru do Spojených států amerických doprovázet a že dcera s ní bude nadále bydlet. Nic přitom nenasvědčovalo tomu, že by navrácení za těchto okolností vystavilo dítě tělesné nebo psychické újmě nebo že by je uvedlo do nesnesitelné situace. Aby soud rozptýlil obavy stěžovatelky ohledně bytové situace a dřívějšího chování otce, nařídil otci zajistit stěžovatelce a její dceři vhodné samostatné bydlení, čímž splnil povinnost přijmout hmatatelná ochranná opatření (viz X proti Lotyšsku, cit. výše, § 93–108). Tím, že otci uložil další opatření zaměřená na bezproblémový návrat dítěte, učinil také vhodná opatření na ochranu jeho nejlepšího zájmu při návratu.
V řízení o výkon rozhodnutí stěžovatelka svůj postoj nevrátit se do Spojených států amerických spolu s dcerou vysvětlila pouze tvrzením, že otec dítěte nesplnil záruku bydlení, které krajský soud po zhodnocení důkazů odmítl. Považoval v tomto směru za dostačující, že otec předložil nájemní smlouvu uzavřenou svým jménem, neboť usoudil, že za situace, kdy se stěžovatelka odmítá vrátit do Spojených států amerických a neposkytuje otci součinnost, je pochopitelné, že ji otec do nájemní smlouvy neuvedl. Soud podotkl, že stěžovatelka nejen několik let ve Spojených státech amerických žila, ale získala i tamní občanství. Navíc se ukázalo, že se po odjezdu otce a dcery vrátila do Spojených států amerických a našla si tam vlastní bydlení.
Cílem Haagské úmluvy je zabránit tomu, aby rodič-únosce mohl plynutím času, které je v jeho prospěch, legitimizovat faktickou situaci, kterou jednostranně vyvolal (Maumousseau a Washington proti Francii (č. 39388/05, rozsudek ze dne 6. prosince 2007, § 69). Nejlepší zájem dítěte musí být posuzován ve světle výjimek stanovených Haagskou úmluvou. Odmítnou-li proto vnitrostátní soudy určité informace a důkazy jako nepodstatné pro konkrétní řízení, nelze z toho vyvozovat, že nejlepší zájem dítěte nebyl zohledněn (viz Andersena proti Lotyšsku, č. 79441/17, rozsudek ze dne 19. září 2019, § 119). Jedním ze základních předpokladů nejlepšího zájmu dítěte je také okolnost, že dítě není odňato jednomu ze svých rodičů a zadržováno druhým rodičem, který je přesvědčen, že jeho právo k osobě dítěte je stejně důležité nebo důležitější (viz Eskinazi a Chelouche proti Turecku, č. 14600/05, rozhodnutí ze dne 6. prosince 2005). Krajský soud v řízení o výkon rozhodnutí přitom dospěl k závěru, že nejlepší zájem dítěte vyžaduje jeho neprodlené navrácení do Spojených států amerických. Dle Soudu přitom zohlednil vývoj, k němuž došlo po vydání rozsudku o navrácení, jelikož zhodnotil několik nových lékařských zpráv předložených stěžovatelkou. Názor krajského soudu potvrdil i Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 16. července 2019 a 7. dubna 2020. Soud v této souvislosti připomněl, že dospěje-li vnitrostátní soud k jinému závěru, než jaký si přeje některý z účastníků řízení, neznamená to, že nezohlednil určité tvrzení nebo důkaz (viz Andersena proti Lotyšsku, cit. výše, § 122).
Způsob, jakým byl výkon rozsudku proveden, byl převážně důsledkem trvalého odmítání stěžovatelky předat dítě otci dobrovolně, navzdory rozsudku soudu, který byl již více než šest měsíců vykonatelný, a chování stěžovatelky vůči otci. Posouzení tvrzení vznesených stěžovatelkou v řízení o výkon rozhodnutí ze strany vnitrostátních soudů tak splňovalo požadavky plynoucí z článku 8 Úmluvy a rozhodnutí o výkonu navrácení dítěte bylo dostatečně odůvodněné. Soud byl přesvědčen, že vnitrostátní soudy v rámci svého prostoru pro uvážení nalezly spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými protichůdnými zájmy, zejména s přihlédnutím k tomu, že předním hlediskem musí být nejlepší zájem dítěte. K porušení článku 8 Úmluvy tedy nedošlo.