Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 31. ledna 2023 ve věci č. 76888/17 – Y proti Francii
Senát páté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že odmítnutím žádosti intersexuální osoby o zapsání „neutrálního“ nebo „intersexuálního“ pohlaví do jejího rodného listu nedošlo k porušení práva na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Stížnost podala osoba, které bylo po narození v roce 1951 přiřazeno mužské pohlaví, ale identifikuje se jako intersexuální, což definuje jako kombinaci mužských a ženských primárních i sekundárních pohlavních znaků. Ve stížnosti nicméně používá mužský rod, a tak o ní v rozsudku mluví i Soud.
Stěžovatel předložil lékařská potvrzení, dle nichž byl diagnostikován jako intersexuál krátce po narození. Uvedl, že jelikož se u něj nevyvinuly vaječníky ani varlata, jeho tělo nikdy nevytvářelo pohlavní hormony, a tudíž u něj neproběhla puberta, ani maskulinizace či feminizace vzhledu. Na veřejnosti byl v mládí zpravidla vnímán jako žena, v dokladech měl však uvedeno mužské pohlaví. Ve věku 40 let mu byla předepsána léčba na bázi testosteronu, v jejímž důsledku mu narostly vousy a zhrubl hlas, ale jeho vnější genitálie si zachovaly nejednoznačný vzhled. Stěžovatel dále doplnil, že v psychologické rovině sám sebe nikdy nevnímal jako muže ani ženu, ale jako intersexuální osobu, a tímto způsobem ho akceptuje i jeho okolí.
Ve věku 63 let zahájil stěžovatel na vnitrostátní úrovni řízení, v němž se domáhal, aby byl v jeho rodném listu údaj o mužském pohlaví nahrazen údajem o pohlaví „neutrálním“ nebo „intersexuálním“. Prvostupňový soud mu vyhověl, ale odvolací a dovolací soud dospěly k opačnému závěru, přičemž poukázaly zejména na to, že francouzský právní řád spočívá na binaritě pohlaví a neumožňuje úřední uznání jiného pohlaví, než je mužské a ženské.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že odmítnutím jeho žádosti o zapsání „neutrálního“ nebo „intersexuálního“ pohlaví do jeho rodného listu došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
Soud úvodem konstatoval, že na základě přeložených lékařských potvrzení a dalších skutečností má za to, že stěžovatel biologicky nespadá do kategorie mužského ani ženského pohlaví, a že tedy existuje rozpor mezi jeho biologickou a právní identitou. Projednávaná věc se tudíž netýká práva na sebeurčení pohlaví, ale toho, jaké dopady na právo na respektování soukromého života má, pokud je osobě přiřazeno ženské či mužské pohlaví, třebaže biologicky nepatří ani k jednomu z nich.
Soud připomněl, že osobní identita, jejíž součástí je i pohlaví, spadá pod právo na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy (např. X a Y proti Rumunsku, č. 2145/16, rozsudek ze dne 19. ledna 2021, § 106), a toto ustanovení je proto v projednávané věci použitelné.
Soud dále souhlasil s vládou, že je namístě zkoumat věc z hlediska pozitivních, a nikoli negativních závazků státu, jelikož stížnost nesměřuje proti aktu veřejné moci namířenému vůči stěžovateli, ale proti mezeře ve francouzském právu, která zasáhla do jeho soukromého života. V návaznosti na to se Soud zabýval jednak rozsahem prostoru státu pro uvážení v dané oblasti a jednak tím, jak byly v projednávané věci poměřeny dotčené zájmy.
a) K prostoru státu pro uvážení
Soud předně uvedl, že daný případ se týká stěžejního aspektu osobní identity, a tím i soukromého života, neboť stěžovatel brojí proti rozporu mezi svým biologickým a právním pohlavím. To představuje argument ve prospěch pouze omezeného prostoru státu pro uvážení (srov. A. P., Garçon a Nicot proti Francii, rozsudek ze dne 6. dubna 2017 ve věci č. 79885/12 a dvou dalších, § 122–125).
Na druhou stranu se ale dle Soudu jedná o kontroverzní společenskou otázku. Soud v této souvislosti provedl srovnávací studii, která se zaměřila na 37 členských států Rady Evropy mimo Francii. Vyplynulo z ní, že ve 31 z těchto států není možné v rodném listu a dalších úředních dokumentech uvést jiné pohlaví než mužské či ženské. Takový postup v současné době připouští pouze Německo, Rakousko, Nizozemsko, Malta, Island a do jisté míry i Arménie; několik dalších států tuto možnost aktuálně zvažuje. Dle Soudu tedy zatím v dané oblasti neexistuje evropský konsenzus.
Dále Soud poukázal na to, že jsou ve hře veřejné zájmy, a to zejména zájem na zachování zásady nezcizitelnosti osobního statusu a zajištění konzistentnosti a spolehlivosti matričních zápisů, a obecněji potřeba právní jistoty (tamtéž, § 132).
A nakonec, jak již bylo uvedeno, jedná se o pozitivní, a nikoli negativní závazky státu.
Ze všech uvedených důvodů Soud dovodil, že státu náleží v okolnostech případu širší prostor pro uvážení.
b) K poměřování dotčených zájmů
V dalším kroku Soud zkoumal, zda žalovaný stát náležitě vyvážil dotčené zájmy.
Pokud jde o zájmy stěžovatele, Soud zdůraznil, že nepochybuje o tom, že rozpor mezi biologickou a právní identitou způsobuje stěžovateli úzkost a utrpení. Plyne to nejenom z jeho vlastního vyjádření, ale také ze stanoviska jeho psychologa, který uvedl, že stěžovatel trpí tím, že musí předstírat, že je muž, a že celý život zakouší nepředstavitelnou bolest z toho, že je vyloučen ze společnosti a že nemůže jakožto příslušník třetího pohlaví tvořit její součást.
Co se týče obecného zájmu, dovolací soud v projednávané věci konstatoval, že binarita pohlaví v úředních záznamech představuje základní stavební kámen organizace francouzské společnosti a právního řádu, přičemž pokud by soudy uznaly „neutrální pohlaví“, mělo by to na právní řád zásadní dopad a vedlo by to k nutnosti početných legislativních změn.
Ohledně vyvažování uvedených zájmů Soud poukázal předně na to, že dle odvolacího soudu by uznání „neutrálního pohlaví“, resp. úplné vypuštění údaje o pohlaví v úředních záznamech, mohlo přicházet do úvahy jen v případě, že by úřední pohlaví osoby „nekorespondovalo s jejím tělesným vzhledem a společenským vystupováním“, což však, jak uvedl odvolací soud, není případ stěžovatele, neboť ten vypadá jako muž, a navíc se oženil a spolu s manželkou adoptovali dítě.
K tomu Soud poznamenal, že nesdílí uvedený přístup, který dává přednost tělesnému vzhledu a společenskému vystupování před intersexuální biologickou realitou stěžovatele. Jelikož identita je aspektem soukromého života, neměla by být redukována na to, jaký vzhled daná osoba má v očích ostatních. Navíc v projednávané věci tento přístup nebere v potaz okolnosti života stěžovatele: poté, co mu bylo po narození přiřazeno mužské pohlaví, a tudíž tak byl společností identifikován, neměl dle vyjádření svého psychologa jinou možnost než předstírat, že je muž. Částečná a opožděná maskulinizace jeho vzhledu tedy nebyla jeho volbou, ale důsledkem testosteronové léčby, která mu byla předepsaná právě proto, že úředně byl mužem.
Na druhou stranu ale Soud poukázal na výše zmíněný argument dovolacího soudu, dle něhož by v rámci francouzského práva uznání „neutrálního pohlaví“ představovalo krok, který by měl zásadní dopad na tamější právní řád. V této souvislosti Soud zmínil také podkladovou zprávu vypracovanou pro horní komoru francouzského parlamentu v roce 2017, která uvádí, že takový krok by znamenal potřebu rozsáhlých změn v rámci rodinného práva i předpisů týkajících se rovnosti mužů a žen, a vyžaduje tedy důkladné zvážení. Dále Soud zmínil i to, že odvolací soud v projednávané věci shledal, že vyhovění žádosti stěžovatele by ve svém důsledku představovalo vytvoření nové kategorie pohlaví, což je však normativní role, která nenáleží soudní moci, ale pouze moci zákonodárné. Dle Soudu se tedy v jádru úvah vnitrostátních soudů nacházela zásada dělby moci, bez níž neexistuje demokracie.
c) Závěr
Soud v návaznosti na uvedené konstatoval, že také on by měl v dané oblasti postupovat zdrženlivě. Třebaže se stěžovatel nedomáhá obecného uznání třetího pohlaví, ale pouze změny svých úředních údajů, která by korespondovala s jeho biologickou realitou, pokud by mu Soud vyhověl a rozhodl, že odmítnutím zapsání „neutrálního“ nebo „intersexuálního“ pohlaví do jeho rodného listu došlo k porušení článku 8 Úmluvy, nutně by to pro žalovaný stát znamenalo – v rámci jeho závazků podle článku 46 Úmluvy – že by v tomto smyslu musel změnit své právní předpisy. Pakliže navíc v dané oblasti neexistuje evropský konsenzus, je potřeba ponechat na žalovaném státu, aby si sám určil, v jakém časovém horizontu a jakým způsobem bude reagovat na požadavky intersexuálních osob, jako je stěžovatel. Soud připomněl, že Úmluva je živoucím nástrojem, který je nutno vykládat ve světle aktuálních podmínek, a že tedy potřebu přijetí vhodných právních opatření je namístě i nadále monitorovat, a to zejména s přihlédnutím k vědeckému i společenskému vývoji (srov. Rees proti Spojenému království, č. 9532/81, rozsudek ze dne 17. října 1986, § 47).
Ve světle uvedeného Soud dospěl k závěru, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.
III. Oddělená stanoviska
Soudce Mits se ve svém souhlasném stanovisku pozastavuje nad tím, že otázku právního uznání třetího pohlaví začaly evropské státy řešit až v nedávné době, což lze hodnotit jako překvapivé vzhledem k tomu, že dle odborných odhadů vykazuje intersexuální znaky 0,05–1,7 % světové populace.
Soudkyně Šimáčková ve svém nesouhlasném stanovisku zdůrazňuje, že při posuzování projednávané věci nelze odhlédnout od konkrétní situace dotčené osoby. Stěžovatel se narodil s tělem, které není ani ženské, ani mužské, avšak připomíná spíš muže, a tak ho stát podrobil léčbě a právně prohlásil za muže. Aby tedy stěžovatel vyhověl požadavkům práva, musel přizpůsobit své tělo (i když mu to přináší utrpení) i svou duši (i když se tím cítí být ponížen). Dle názoru soudkyně Šimáčkové se jedná o natolik závažný zásah, že to zakládá porušení práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života.
Soudkyně dále v této souvislosti připomíná, že v historii lze nalézt nemálo příkladů uznání práv, potřeb a identity intersexuálních osob, ať už se jedná o postavu Hermafrodita v řecké mytologii, Graciánův dekret z 12. století, spisy anglického právníka Edwarda Cokea ze 17. století či dílo francouzského filozofa Michela Foucaulta z 20. století. Konstatuje, že pokud by byla intersexualita uznána jako oficiální varianta pohlaví, ochránilo by to intersexuální osoby před praktikami, kterým jsou vystaveny nyní, když jsou od dětství podrobovány operacím a medikaci, které nemají pro jejich život skutečný přínos, lze je hodnotit jako špatné zacházení a vykonávají se pouze v důsledku toho, že právní řád je založen na zásadě binarity pohlaví. Závěrem soudkyně Šimáčková uvádí, že projednávaný případ měl být dle jejího názoru posuzován v rovině negativních závazků státu, což by znamenalo užší prostor státu pro uvážení.