© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. května 2015 ve věci č. 41107/10 – Y. proti Slovinsku
Senát páté sekce Soudu rozhodl jednomyslně, že vnitrostátní orgány nedostály povinnosti vyplývající z článku 3 Úmluvy provést účinné vyšetřování údajného pohlavního zneužití stěžovatelky, a to z důvodu délky trestního řízení. Šesti hlasy proti jednomu Soud dále shledal, že selháním vnitrostátních orgánů ochránit osobní integritu stěžovatelky v průběhu trestního řízení došlo k porušení jejího práva na ochranu soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Soud stěžovatelce přiznal částku 9 500 eur jako náhradu nemajetkové újmy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka tvrdila, že byla v období od července do prosince 2001 opakovaně pohlavně zneužita rodinný přítelem X, který jí v té době pomáhal s přípravou účasti v soutěžích krásy a se kterým trávila značné množství času. Stěžovatelce bylo v době údajného zneužití 14 let, X byl ve věku 55 let.
V červenci 2002 podala matka stěžovatelky na X trestní oznámení, den poté stěžovatelka vypověděla na policii, že X ji v dotčeném období nutil k různým sexuálním praktikám, nebyla si však jistá, zda došlo k souloži. V srpnu 2003 byl X obviněn z pohlavního zneužití nezletilé osoby.
V rámci trestního řízení byly vypracovány znalecké posudky ze tří oblastí. Stěžovatelka byla vyšetřena gynekologem, který konstatoval, že u ní nedošlo k defloraci a že nic s jistotou nenaznačuje tomu, že by stěžovatelka měla v dotčené době pohlavní styk s X. Nad rámec lékařského posudku znalec uvedl, že výpověď stěžovatelky o skutkových okolnostech není zcela konzistentní. Znalkyně v oboru klinické psychologie však v chování stěžovatelky pozorovala typické znaky chování oběti pohlavního zneužívání. Dále konstatovala, že vzhledem k následkům, které jednání X na stěžovatelce zanechalo, je otázka, zda během násilného jednání X vůči stěžovatelce skutečně došlo k souloži, podružná. Znalecký posudek v oboru ortopedie uvedl, že X nemohl použít svou levou ruku tak, jak popsala stěžovatelka, neboť od narození trpí postižením a v ruce nemá dostatečnou sílu, aby stěžovatelku fyzicky přemohl.
Soud v trestním řízení nařídil celkem 12 jednání; po zvážení protiřečících si důkazů a s přihlédnutím k možnosti, že znaky pohlavního zneužívání v chování stěžovatelky mohly být způsobeny nevhodným chováním jejího otce, se vnitrostátní soud nechal přesvědčit znaleckým posudkem z oblasti ortopedie a v říjnu 2009 zprostil X obžaloby.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K přijatelnosti
Žalovaná vláda vznesla námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, neboť stěžovatelka nepodala žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným jednáním vnitrostátních orgánů. Soud shledal, že v žádném z rozhodnutí, které předložila vláda, nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy za porušení povinnosti státu provést účinné vyšetřování a trestní řízení. Tato žaloba proto stěžovatelce neposkytovala rozumné šance na úspěch a nepředstavovala účinný prostředek nápravy traumat spojených s trestním řízením.
Žalovaná vláda dále namítala ztrátu postavení oběti co do námitky rychlosti řízení, neboť stěžovatelka dosáhla mimosoudního urovnání, v jehož rámci jí byla přiznána částka 1 080 eur jako náhrada újmy vzniklé v souvislosti s délkou řízení. Soud v obecné rovině připustil, že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení může poskytnout účinnou nápravu i porušení procesních závazků států vyplývajících z jiných ustanovení Úmluvy, než je článek 6. V projednávané věci však vnitrostátní orgány neuznaly porušení článku 3 Úmluvy, proto je nutné stěžovatelku nadále považovat za oběť namítaného porušení tohoto ustanovení.
B. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že průběh trestního řízení ve věci jejího tvrzeného pohlavního zneužívání nedostál požadavkům vyplývajícím z článku 3 Úmluvy na poskytnutí účinné ochrany proti této trestné činnosti (M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, rozsudek ze dne 1. prosince 2003), jelikož řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a soudy nebyly nestranné; zproštění vinny obžalovaného bylo dle jejího názoru výsledkem zaujatosti soudu, který rozhodl na základě nesprávných předpokladů, přičemž opomněl předvolat důležité svědky.
Soud uznal, že vnitrostátní orgány stály před nelehkým úkolem rozhodnout o citlivé záležitosti pohlavního zneužívání na základě rozporných svědeckých výpovědí a bez jediného hmotného důkazu, který by nasvědčoval, že se události staly tak, jak je líčí stěžovatelka nebo X. Rozhodným okamžikem řízení byl nakonec posudek v oboru ortopedie, kterým se soud nechal přesvědčit. S přihlédnutím k nashromážděným důkazům a ke skutečnosti, že se v zásadě jednalo o spor „slova stěžovatelky proti slovu X“ a ani z posudků z oboru gynekologie a klinické psychologie nebylo možné učinit jednoznačný závěr, Soud nepovažoval za nerozumné, že vnitrostátní soud odmítl připustit další důkazy a že založil své rozhodnutí především na ortopedickém posudku, který dle něj představoval objektivní lékařský důkaz.
Dle Soudu však řízení poznamenala četná období naprosté nečinnosti vnitrostátních orgánů. Policejní orgán předal zprávu o oznámení stěžovatelky státnímu zastupitelství až rok poté, co ukončil vyšetřování, a to až na výzvu státního zastupitelství. Ačkoliv státní zástupce požadoval soudní vyšetřování X, vyšetřujícímu soudci trvalo 21 měsíců, než o žádosti rozhodl. Hlavní líčení bylo nařízeno až osm měsíců poté, co byl X obžalován, a kvůli dalším odročením proběhlo až za rok a půl. Od podání trestního oznámení do prvostupňového rozhodnutí tak uplynulo více než sedm let. Ačkoliv dle Soudu nelze spekulovat o tom, zda tyto průtahy měly vliv na výsledek trestního řízení, vnitrostátní orgány nedostály procesnímu požadavku rychlosti řízení vyplývajícímu z článku 3 Úmluvy. K porušení tohoto ustanovení Úmluvy tudíž dle Soudu došlo.
C. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Na poli článku 8 Úmluvy Soud posuzoval, zda způsob, kterým byla stěžovatelka jako oběť trestného činu konfrontována s obžalovaným a vyslýchána, nastolil spravedlivou rovnováhu mezi zájmem obžalovaného na výslechu svědků a zájmy stěžovatelky na ochranu soukromého života a osobní integrity.
Soud připomněl, že trestní řízení by mělo být organizováno takovým způsobem, aby nebyl ohrožen život, svoboda a bezpečnost svědků, zvláště potom obětí, které jsou zároveň v postavení svědka. Zvláště v případě svědectví obětí pohlavního zneužívání, pro které je trestní řízení obzvlášť strastiplné, mohou být přijata adekvátní opatření za účelem jejich ochrany, a to za předpokladu, že taková opatření budou slučitelná s účinným výkonem práv obhajoby.
V projednávané věci Soud poprvé posuzoval konflikt práv oběti a práv obhajoby z pohledu oběti. Uznal, že zájem na spravedlivém procesu vyžadoval, aby obhajoba mohla stěžovatelku vyslechnout, neboť v situaci, kdy si ostatní provedené důkazy protiřečily, představovala její výpověď jediný přímý důkaz. Práva obviněného rovněž v obecné rovině vyžadují, aby mu byla dána příležitost vyslechnout svědka a klást mu otázky. Právo obviněného na obhajobu mu však dle Soudu neposkytuje neomezené právo použít jakýkoliv argument. Jelikož přímá konfrontace údajné oběti pohlavního zneužití a osoby z tohoto činu obžalované představuje pro oběť riziko dalšího traumatu, měla by být předmětem pečlivého dohledu vnitrostátních soudů.
Soudu neušlo, že stěžovatelka byla vyslýchána v průběhu čtyř jednání, která proběhla v rozmezí sedmi měsíců; tak dlouhé období je dle Soudu samo o sobě problematické, zvláště když pro dlouhé rozestupy mezi jednotlivými jednáními neexistovaly zjevné důvody. Stěžovatelka byla navíc dvakrát vyslýchána přímo obžalovaným, ačkoliv ten byl při dalších úkonech před soudem zastoupen advokátem. X svůj výslech založil na tvrzení, že ho stěžovatelka v rozhodné době považovala za osobu blízkou, sama jeho společnost vyhledávala a že se mu svěřila s její schopností rozbrečet se na počkání a touhou ovládat muže. Většina otázek tak dle Soudu byla výrazně osobní povahy.
Soud upozornil, že ačkoliv obhajobě musí být ponechán určitý prostor ke zpochybnění věrohodnosti svědka a jeho výpovědi, výslech by neměl být prostředkem k jeho ponížení či zastrašení. Některé otázky X byly přitom návodné a jiné byly kladeny opakovaně. Dle Soudu neměly otázky obžalovaného za cíl zpochybnit pouze věrohodnost výpovědi stěžovatelky, ale zároveň ji ponížit a zpochybnit její charakter. Dle názoru Soudu bylo povinností předsedy senátu dohlížet na formu i obsah otázek a poznámek obžalovaného a případně zakročit. Soud poznamenal, že ačkoli se tak v průběhu řízení několikrát stalo, omezeny byly pouze otázky, které neměly zjevnou spojitost s předmětem řízení. Nicméně i útočné vystupování obžalovaného překročilo mez toho, co lze v zájmu účinného výkonu práv obhajoby tolerovat, a proto měl předseda senátu zasáhnout i v těchto případech. S ohledem na široký prostor, který byl X k výslechu stěžovatelky poskytnut, by omezení jeho osobních poznámek nepřiměřeně nezkrátilo jeho právo na obhajobu. Takové opatření by naopak dle Soudu pomohlo stěžovatelce zvládnout zjevně stresující situaci.
Stěžovatelka dále namítala, že právní zástupce X měl být vyloučen z řízení, neboť se s ním neformálně radila ještě před tím, než na X podala trestní oznámení. Vnitrostátní soud námitku stěžovatelky zamítl, neboť dle slovinského práva tato situace nepředstavovala střet zájmů. Za předpokladu, že tvrzení stěžovatelky bylo pravdivé, výslech prováděný právním zástupcem X byl dle Soudu pro její psychický stav výrazně více zatěžující, než kdyby výslech prováděl jiný právník. Navíc informace, které právní zástupce X mohl získat v rámci konzultace, měly zůstat důvěrné a neměly být použity ve prospěch protistrany. Soud proto shledal, že vnitrostátní právo týkající se vyloučení právního zástupce anebo způsob, jakým bylo v dotčeném případě použito, dostatečně nezohlednilo zájmy stěžovatelky.
Soud nakonec vnitrostátnímu soudu vytknul, že znalci v oblasti gynekologie dovolil, aby nad rámec vlastního znaleckého posudku stěžovatelku konfrontoval se závěry policie a znalce v oblasti ortopedie, čímž ji postavil do pozice, v níž se musela obhajovat. Dle Soudu tento postup ještě zvýšil stres stěžovatelky spojený s trestním řízením.
Soud proto uzavřel, že ačkoliv byla v průběhu trestního řízení přijata opatření za účelem vyloučení další traumatizace stěžovatelky (např. vyloučení veřejnosti z hlavního líčení, její výpovědi před vyšetřujícím soudcem nebyl přítomen obžalovaný a jeho právní zástupce, hlavní líčení bylo několikrát přerušeno nebo odročeno kvůli jejímu špatnému psychickému stavu), nepohodlí, které stěžovatelka podstoupila jako svědčící oběť údajného pohlavního zneužívání, v důsledku souhrnu výše popsaných aspektů trestního řízení výrazně překročilo nezbytnou míru, jež nemůže být odůvodněna požadavky spravedlivého procesu. Vnitrostátní orgány dle Soudu neposkytly stěžovatelce ochranu, která by odpovídala spravedlivé rovnováze mezi dotčenými zájmy. K porušení článku 8 Úmluvy proto došlo.
III.Oddělené stanovisko
Soudkyně Yudkivska nesouhlasila s názorem většiny o porušení článku 8 Úmluvy, když vyzdvihla důležitost konfrontace údajné oběti a obžalovaného v případech týkajících se pohlavního zneužívání, kde je výpověď oběti často jediným důkazem. Základním právem obhajoby je tudíž pokládat otázky, které jsou ze své povahy osobní a nepříjemné, které ovšem dovolují soudci pozorovat chování oběti a případně vyloučit věrohodnost její výpovědi. V projednávané věci byla, jak uvedeno výše, přijata některá opatření k ochraně osobní integrity stěžovatelky. Předseda senátu navíc zakázal obžalovanému pokládat některé otázky, na které se tázal opakovaně. Stěžovatelka v době konfrontace již nebyla nezletilá. Dle názoru soudkyně tudíž k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy