© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 12. února 2013 ve věci č. 152/04 – Yefimenko proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že umístněním stěžovatele do vazební věznice s nevyhovujícími podmínkami došlo k nelidskému a ponižujícímu zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Jelikož stěžovatel neměl k dispozici prostředek, kterým by se mohl tomuto zacházení bránit a domoci se za něj náhrady, došlo k porušení článku 13 Úmluvy. Poměrem hlasů šest k jednomu dále rozhodl, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jelikož složení soudu, který stěžovateli uložil trest odnětí svobody, nebylo v souladu se zákonem. Dále rozhodl, že nedošlo k porušení článku 6 Úmluvy zaručujícího právo na spravedlivý proces, a konečně, jednomyslně rozhodl, že rutinním sledováním korespondence stěžovatele došlo k porušení článků 8 a 34 Úmluvy. Stěžovateli byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 20 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v roce 2001 zatčen pro podezření z podvodu, únosu a vraždy. Trestní řízení probíhalo před krajským soudem u senátu složeného z jednoho soudce a dvou přísedících. Stěžovatel vznesl proti účasti přísedících námitku na základě toho, že v rozmezí let 1998 a 2002 vykonávali funkci přísedícího víc než jednou ročně, tedy v rozporu se zákonem o přísedících. V průběhu řízení docházelo také k četným změnám právního zástupce stěžovatele. Námitky stěžovatele byly odmítnuty a soud jej v dubnu 2003 uznal vinným a uložil mu trest odnětí svobody v délce 22 let. Stěžovatel podal několik neúspěšných stížnosti také na advokátní komoru. V červnu 2009 nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek a nařídil obnovu řízení s odkazem na nesrovnalosti v účasti přísedících v řízení v předmětné době. Prezídium nejvyššího soudu shledalo, že řízení, v němž byl odsuzující rozsudek vydán, nenaplnilo požadavky kladené na zákonného soudce, jelikož přísedící v předmětné době vůbec nebyli na seznamu přísedících.
Obnovené řízení probíhalo v rozmezí října 2010 a února 2011. V jeho průběhu došlo opět k několika změnám v osobě právního zástupce stěžovatele. Řízení bylo ukončeno vydáním odsuzujícího rozsudku s trestem odnětí svobody v délce 19 let a 6 měsíců.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Stěžovatel v prvé řadě namítal, že neměl k dispozici účinný právní prostředek nápravy, kterým by se mohl domoci ukončení zbavení svobody v podmínkách nevyhovujících požadavkům článku 3 Úmluvy a přiznání náhrady za utrpěnou újmu. Soud odkázal na pilotní rozsudek ve věci ruských vazebních věznic Ananyev a ostatní proti Rusku (č. 42525/07 a 60800/08, rozsudek ze dne 10. ledna 2012), v němž provedl detailní analýzu účinnosti jednotlivých prostředků nápravy špatných podmínek ve vazbě, které existují v ruském právu, a ve kterém dospěl k závěru, že žádný z těchto prostředků nápravy nesplňuje podmínky článku 13 Úmluvy. V projednávané věci Soud neshledal důvod se od tohoto závěru odchýlit, a proto konstatoval, že článek 13 Úmluvy byl porušen.
b) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Co se týče samotného nelidského a ponižujícího zacházení, Soud konstatoval, že vláda nepředložila žádné dokumenty vztahující se k době, kdy byl stěžovatel ve vazbě. K této skutečnosti je dle Soudu při posouzení důvodnosti stěžovatelovy námitky náležitě přihlédnout. Dále Soud konstatoval, že i z dokumentů, které se vztahují k pozdější době, vyplývá, že na stěžovatele v cele připadalo jen 2 m2 osobního prostoru. Konečně, Soud vzal za prokázané, že stěžovatel v cele nedisponoval vlastním lůžkem, musel konzumovat jídlo i vykonávat potřebu v cele, přičemž toaleta byla oddělena jen z jedné strany přepážkou o výšce 1,5 metru a mimo celu mohl strávit jen 1 hodinu denně. V těchto podmínkách stěžovatel žil značnou dobu. Byl proto vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
c) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel dále tvrdil, že uložením trestu rozsudkem z dubna 2003 soudem, který byl ustanoven v rozporu se zákonem, došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy a k zbavení jeho svobody v rozporu s řízením stanoveným zákonem.
Soud konstatoval, že státní orgány uznaly porušení práva stěžovatele na zákonného soudce, když nařídily obnovení procesu, nicméně stěžovateli neposkytly adekvátní a včasné odškodnění či jinou vhodnou náhradu; samotné znovuotevření řízení se dle Soudu nedá pokládat za dostačující a nezbavuje stěžovatele postavení oběti (srov. i Sakhnovskiy proti Rusku, č. 21272/03, rozsudek velkého senátu ze dne 2. listopadu 2010). Stěžovatel v danou dobu vykonal již více než 6 let z trestu odnětí svobody, a utrpěl tak značný zásah do svého práva na svobodu.
V meritu věci Soud připomněl, že zbavení svobody je zásadně zákonné, pokud je stanoveno rozhodnutím soudu, přičemž pozdější konstatování soudy vyšších instancí, že toto rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém nebo právním posouzení, ještě nečiní zbavení svobody nezákonným (srov. Benham proti Spojenému království, č. 19380/92, rozsudek ze dne 10. června 1996). V rozporu s článkem 5 Úmluvy by takové zbavení svobody bylo jen v případě, že by nedostatky v rozhodnutí soudu ukládajícím trest znamenaly závažný a zjevný rozpor s právem (srov. Mooren proti Německu, č. 11364/03, rozsudek velkého senátu ze dne 9. července 2009).
V projednávaném případě bylo složení soudu, který stěžovateli uložil trest odnětí svobody, v rozporu se zákonem. Nejednalo se tedy o soud zřízený zákonem. Jeho rozhodnutí tedy dle Soudu bylo stiženo závažnou a zjevnou vadou, a zbavení svobody vykonané na základě tohoto rozhodnutí bylo v rozporu s požadavky čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.
d) K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel poukazoval též na porušení požadavku zákonného soudce a na neúčinnost poskytnuté právní pomoci. Soud konstatoval, že k namítaným porušením v původním řízení došlo, avšak tyto nedostatky byly napraveny v obnoveném řízení. K porušení článku 6 Úmluvy proto v případě stěžovatele nedošlo.
e) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel konečně namítal, že jeho korespondence byla rutinně monitorována. Soud připomněl, že jistá úroveň kontroly korespondence vězňů je legitimní a sama o sobě není v rozporu s Úmluvou. Článek 8 Úmluvy nicméně kontrole korespondence vězňů klade určité meze. Je třeba zohlednit, že právo psát a dostávat dopisy někdy pro vězně představuje jedinou možnost kontaktu s vnějším světem. Kontrola korespondence s právním zástupcem ohledně probíhajícího či zamýšleného soudního řízení je zcela nepřípustná.
V projednávaném případě byla veškerá korespondence rutinně monitorována, přičemž výkon této kontroly nebyl nijak omezený, a to ani časově ani druhově. Neexistovala navíc možnost nezávislého přezkumu rozsahu a délky trvání monitorování. Jelikož kontrola stěžovatelovy korespondence nebyla spojena s žádným trestním řízením, bylo dle Soudu pochybné, že by mohla sledovat legitimní cíl předcházení zločinnosti a nepokojům. Dle Soudu pro časově neomezenou a rutinní kontrolu korespondence v případě stěžovatele neexistovalo odůvodnění – stěžovatel se ve vězení nedopouštěl žádného protiprávního jednání, ani nebyl spojen s žádným běžícím trestním řízením. Soud proto uzavřel, že ruský právní řád, který takový rozsah kontroly umožňoval, stěžovateli neposkytoval záruky proti svévolným zásahům do jeho práva na respektování korespondence ze strany vězeňských orgánů. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
f) K porušení článku 34 Úmluvy
Soud konečně konstatoval, že otevřením a kontrolou dopisů, které stěžovatel adresoval Soudu, a které od Soudu dostával, došlo k porušení článku 34 Úmluvy zaručujícího právo podat stížnost k Soudu.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudce Dedov předložil k rozhodnutí částečně nesouhlasné stanovisko ve vztahu k závěru Soudu o porušení čl. 5 odst. 1. Zdůraznil, že Soud se odklonil od své ustálené judikatury, když konstatoval, že samotné rozhodnutí ve prospěch stěžovatele jej ještě nezbavuje postavení oběti. Soudce navíc připomněl, že výsledkem obnoveného řízení byl ohledně viny stejný závěr jako v trestním řízení z dubna 2003, nedošlo tedy k uvěznění nevinného. Stěžovateli byl navíc trest odnětí svobody v obnoveném řízení zkrácen, což dle něj představuje adekvátní náhradu.
Full & Egal Universal Law Academy