© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. března 2017 ve věci č. 61411/15 a další – Z. A. a ostatní proti Rusku
Senát třetí sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že vzhledem k nepřiměřeně dlouhé době nuceného pobytu stěžovatelů, již byli žadateli o azyl, v tranzitním prostoru mezinárodního letiště v Moskvě a k podmínkám, jimž byli vystaveni, došlo k porušení čl. 5 odst. 1 a článku 3 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Čtyři stěžovatelé původem z Iráku, Palestiny, Somálska a Sýrie byli nuceni pobývat v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Sheremetyevo v Moskvě v rozmezí od 5 do 23 měsíců od okamžiku, kdy jim ruské celní orgány zamítly vstup na území Ruské federace. Během tohoto pobytu požádali o azyl, vyčerpali dostupné prostředky nápravy, avšak bezúspěšně.
Stěžovatelé přespávali na matracích umístěných na podlaze v tranzitním prostoru, který byl neustále osvětlený, přeplněný a hlučný. Neměli možnost se osprchovat. Poskytovány jim byly nouzové dávky od ruské kanceláře UNHCR.
Dva ze stěžovatelů byli následně z letiště přesídleni za pomoci UNHCR do Švédska a dva se vrátili zpět do svých států původu jakožto jediných států, kam mohli z letiště vycestovat.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali, že pobytem v tranzitním prostoru mezinárodního letiště byli v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy nezákonně zbaveni svobody a že podmínky, v nichž pobývali, dosahovaly intenzity špatného zacházení zakázaného článkem 3 Úmluvy.
A.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
a)Existence zbavení svobody
Soud připomněl, že k zjištění, zda byla osoba zbavena svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy, je třeba vyjít ze situace, ve které se daná osoba nachází, a vzít v úvahu celou řadu kritérií, včetně druhu, délky trvání, účinků a způsobu výkonu předmětného opatření. Rozdíl mezi zbavením svobody a jejím omezením spočívá ve stupni a intenzitě, nikoli v povaze a podstatě (Nolan a K. proti Rusku, č. 2512/04, rozsudek ze dne 12. února 2009, § 93). Omezení svobody v podobě pobytu v tranzitní zóně letiště není v každém aspektu srovnatelné s detenčním zařízením. Aby však bylo přípustné, musí být doprovázeno zárukami a nesmí být nepřiměřeně prodlužováno. V opačném případě se z omezení osobní svobody stane její zbavení. Je také třeba vzít v úvahu, že v daném kontextu se nejedná o pachatele trestných činů, ale o cizince, kteří často z důvodu ohrožení života prchají ze svých států původu. Samotná skutečnost, že stěžovatelé mohli dobrovolně opustit území Ruské federace, nemůže přitom vyloučit porušení práva na osobní svobodu (Amuur proti Francii, 19776/92, rozsudek ze dne 25. června 1996, § 43–48).
Soud nepřijal argument ruské vlády, že stěžovatelé nebyli v jurisdikci Ruské federace, když se nacházeli v tranzitním prostoru letiště. I za předpokladu, že by se stěžovatelé nenacházeli na ruském území, svým držením v mezinárodním tranzitním prostoru podléhali ruské právní úpravě (Amuur proti Francii, cit. výše, § 52).
Soud dále poznamenal, že stěžovatelé jakožto žadatelé o azyl byli nuceni pobývat v tranzitním prostoru po značně dlouhou dobu (v rozmezí od 5 do 23 měsíců), nemohli vstoupit na území Ruské federace (a contrario, Mogoş proti Rumunsku, č. 20420/02, rozhodnutí ze dne 6. května 2004) ani jiného státu než toho, ze kterého uprchli (a contrario, Mahdid a Addar proti Rakousku, č. 74762/01, rozhodnutí ze dne 8. prosince 2005). Dobrovolně si pobyt v tranzitním prostoru nevybrali, a proto nelze tvrdit, že se svým zbavením svobody souhlasili (mutatis mutandis, Austin a ostatní proti Spojenému království, č. 39692/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012, § 58).
Jejich pobyt v tranzitním prostoru tak dosáhl de facto zbavení svobody (Amuur proti Francii, cit. výše, § 48–49; Shamsa proti Polsku, č. 45355/99 a 45357/99 rozhodnutí ze dne 5. prosince 2002, § 45–47; Riad a Idiab proti Belgii, č. 29787/03 a 29810/03, rozsudek ze dne 24. ledna 2008, § 68).
b)Soulad zbavení svobody s požadavky čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Vzhledem k tomu, že stěžovatelům nebyl umožněn vstup na území Ruské federace, Soud podřadil jejich zbavení svobody pod čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a dále se zabýval tím, zda bylo jejich zbavení svobody zákonné a nevykazovalo znaky svévole (Amuur proti Francii, cit. výše, § 50).
Soud konstatoval, že neexistovalo žádné ustanovení vnitrostátní právní úpravy, na základě něhož byli stěžovatelé zbaveni svobody. Úmluva o mezinárodním civilním letectví, a to ani kapitola 5 přílohy č. 9, na kterou odkazovala žalovaná vláda, neobsahuje žádné ustanovení umožňující zbavení svobody cestujících, kteří nedisponují platnými doklady. Zbavení svobody stěžovatelů v tranzitním prostoru letiště tedy nemělo žádný právní základ, a proto došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy ve vztahu ke všem čtyřem stěžovatelům.
B.K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud připomněl, že stát musí zajistit, aby byla osoba zbavena svobody v podmínkách, které jsou slučitelné s respektem k lidské důstojnosti, způsob a metody provedení opatření jí nesmí působit utrpení nebo úzkost překračující nevyhnutelnou míru utrpení, která je zbavení svobody vlastní, a s ohledem na praktické zbavení svobody musí být dostatečně zajištěno její zdraví a blahobyt (Muršić proti Chorvatsku, č. 7334/13, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2016, § 99)
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé podrobně popsali, že neměli k dispozici lůžko, sprchy ani přístup ke kuchyňskému vybavení, se důkazní břemeno přesunulo na stranu vlády. Ta tvrzené skutečnosti nerozporovala.
Soud uvedl, že tranzitní prostor letiště jakožto veřejný prostor postrádající výše uvedené základní vybavení je ze své podstaty nevhodný pro dlouhodobý pobyt. Soud ostatně již shledal porušení článku 3 Úmluvy z důvodu špatných podmínek v tranzitní zóně letiště (Riad a Idiab proti Belgii, cit. výše, § 88). Navíc stěžovatelé museli strpět tyto podmínky nikoliv po dobu několika dní, ale mnoha měsíců.
Soud obdobně jako ve věci Riad a Idiab považoval za nepřijatelné, aby byla osoba zbavena svobody v podmínkách, kdy dojde k úplnému selhání státu postarat se o její základní potřeby. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že UNHCR některé základní potřeby stěžovatelů pokryl.
Pobyt v takových podmínkách po dlouhou dobu nejen narušil důstojnost stěžovatelů, ale způsobil jim i vážné duševní strádání a ponížení. Jednalo se proto o nelidské a ponižující zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy (Riad a Idiab proti Belgii, cit. výše, § 110).
III.Oddělené stanovisko
Soudce Dedov ve svém nesouhlasném stanovisku ve vztahu k článku 5 uvedl, že stěžovatelé nebyli zbaveni svobody, jelikož mohli opustit tranzitní prostor a odletět do jiné země, včetně státu původu. Jejich pobyt v tranzitním prostoru nebyl způsoben konkrétním jednáním státních orgánů, ale naopak dobrovolným rozhodnutím stěžovatelů zůstat v tranzitním prostoru letiště. Tyto skutečnosti jsou dle jeho názoru relevantní i pro posouzení porušení článku 3 Úmluvy. Ač stěžovatelé byli v obtížné situaci, nelze ji považovat za ponižující (Ananyev a ostatní proti Rusku, č. 42525/07 a 60800/08, rozsudek ze dne 10. ledna 2012).
Full & Egal Universal Law Academy