CASE OF ZADEH v. THE CZECH REPUBLIC - [Czech Translation] by the Ministry of Justice of the Czech Republic

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC ZADEH proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 35207/17 a šest dalších)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

27. června 2024

Tento rozsudek je pravomocný, ale může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Zadeh proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající ve výboru ve složení

 Lado Chanturia, předseda,

 Stéphanie Mourou-Vikström,

Mykola Gnatovskyy, soudci,

a Martina Keller, zástupkyně tajemníka sekce,

S ohledem na:

stížnosti proti České republice podané k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) v různých dnech uvedených v příloze českým a íránským občanem Shahramem Zadehem („stěžovatel“), narozeným v roce 1971 a žijícím v Praze, kterého zastupoval Zdeněk Koudelka, advokát působící v Brně;

rozhodnutí oznámit stížnostní námitky týkající se nepřiměřené délky stěžovatelovy vazby, nesplnění požadavku urychleného přezkumu její zákonnosti a kontroly advokátní korespondence vězeňskou službou české vládě („vláda“), zastoupené jejím zmocněncem, a prohlásit zbývající části stížností za nepřijatelné;

stanoviska účastníků řízení;

vyjádření předloženého Českou advokátní komorou, které předseda senátu povolil vstoupit do řízení jako vedlejší účastník;

po poradě konané dne 6. června 2024,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

PŘEDMĚT VĚCI

1.  Věc se týká námitek na poli čl. 5 odst. 3 a 4 a článku 8 Úmluvy.

2.  Námitky byly vzneseny v souvislosti s trestním řízením zahájeným v České republice v březnu 2014 proti stěžovateli a dalším 14 osobám pro podezření ze spáchání zvlášť závažných zločinů krácení daně a účasti na organizované zločinecké skupině. Dne 19. března 2014 byl stěžovatel zadržen a následně vzat do vazby, kde byl ponechán až do 4. února 2016, kdy byl propuštěn na kauci.

3.  Dne 2. prosince 2016 byl stěžovatel vzat do vazby znovu v rámci dalšího trestního řízení zahájeného poté, co se spolu s dalšími pěti osobami pokusil ovlivňovat svědky a diskreditovat příslušníky policejního orgánu, kteří se podíleli na vyšetřování jeho prvního případu. Dne 2. března 2017 bylo vyšetřování v jeho věci ukončeno. Dne 28. dubna 2017 státní zástupce rozhodl, že nebezpečí ovlivňování svědků pominulo. Hlavní líčení bylo zahájeno v listopadu 2017.  Stěžovatel byl ponechán ve vazbě až do svého odsouzení dne 5. května 2019 rozsudkem Městského soudu v Brně, posléze změněného v odvolacím řízení. Stěžovatel byl shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu osmi let.

4.  Během tohoto období bylo další trvání stěžovatelovy vazby osmkrát přezkoumáno vnitrostátními soudy, včetně Ústavního soudu. Vnitrostátní soudy konstatovaly, že důvody vazby nadále trvají, neboť existuje důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil trestných činů, pro které je stíhán. Dále poukázaly na riziko stěžovatelova uprchnutí s ohledem na vysoký trest, jenž mu hrozil v obou řízeních, jeho vazby na několik dalších zemí a značné prostředky, kterými disponoval, nebezpečí pokračování v trestné činnosti vzhledem k jeho dřívějším prokazatelným pokusům o maření vyšetřování v první trestní věci po propuštění na kauci a stěžovatelově taktice zdržování řízení všemi dostupnými prostředky. Ve svých posledních rozhodnutích odkazovaly na judikaturu Soudu v tom smyslu, že důvody vazby plynutím času slábnou, avšak konstatovaly, že v tomto konkrétním případě důvody dalšího trvání stěžovatelovy vazby zesílily vzhledem k počtu trestních řízení, jimž čelil. Soudy byly dále toho názoru, že alternativní opatření byla k odvrácení těchto rizik nedostatečná, zejména vzhledem ke stěžovatelovým vazbám na jiné země a rozsahu a povaze jeho trestné činnosti. Jeho opakované žádosti o uplatnění mírnějších preventivních opatření proto opakovaně zamítly. Dne 12. března 2019 Ústavní soud připustil, že řízení bylo mimořádně dlouhé, dospěl však k závěru, že jeho délka byla odůvodněna složitostí případu, velkým počtem obžalovaných, výší způsobené škody a množstvím procesních návrhů, žádostí a námitek opakovaně podávaných obhajobou.

5.  Rozsudkem vyneseným dne 29. října 2021 Krajský soud v Brně schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi stěžovatelem a státním zástupcem. Podle rozsudku se stěžovatel dopustil zvlášť závažných zločinů krácení daně, poplatku a jiné povinné platby a účasti na organizované zločinecké skupině.

6.  Pokud šlo o tvrzenou kontrolu písemností, sdělení a korespondence stěžovatelových advokátů vězeňskými orgány, tyto námitky, vznesené stěžovatelem v odvoláních proti různým příkazům a rozhodnutím týkajícím se vazby, byly opakovaně odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dnů 8. října 2019, 4. května 2020 a 24. června 2020 s odkazem na omezený rozsah přezkumu vazebního řízení.

HODNOCENÍ SOUDU

I. SPOJENÍ STÍŽNOSTÍ

7.  S ohledem na podobný předmět stížností Soud považuje za vhodné posoudit je společně v jednom rozsudku.

II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 5 ODST. 3 ÚMLUVY

A. K přijatelnosti

8.  Vláda nejprve vznesla námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, neboť stěžovatel nezahájil řízení o náhradě škody ve vztahu k celému období své vazby (viz Vokurka proti České republice, č. 40552/02, rozhodnutí ze dne 16. října 2007). Soud připomíná, že neexistují-li konkrétní příklady judikatury dokládající opak, občanskoprávní nárok na náhradu újmy neskýtá stěžovateli brojícímu proti meritorní stránce rozhodnutí vydaného v trestním řízení přiměřené vyhlídky na úspěch, jak to vyžaduje příslušná judikatura k Úmluvě (viz Knebl proti České republice, č. 20157/05, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 77). V projednávané věci neshledává důvody rozhodnout jinak. Námitka vlády stran nevyčerpání prostředků nápravy proto musí být zamítnuta.

9.  Vláda dále argumentovala, že nelze-li řízení o náhradě škody zahájené stěžovatelem po jeho propuštění na kauci považovat za prostředek nápravy, který musí být vyčerpán, jeho stížnostní námitka ve vztahu k prvnímu období vazby by měla být prohlášena za nepřijatelnou pro opožděnost (viz Idalov proti Rusku, č. 5826/03, rozsudek velkého senátu ze dne 22. května 2012, § 129). Soud tento argument vlády přijímá a shledává, že pravidlo šesti měsíců je třeba použít na každé období vazby samostatně. Ve vztahu k prvnímu období stěžovatelovy vazby, tj. době od 19. března 2014 do 1. února 2016, by proto námitka měla být prohlášena za nepřijatelnou pro opožděnost (viz Zherdev proti Ukrajině, č. 34015/07, rozsudek ze dne 27. dubna 2017, § 109–110 a další odkazy zde uvedené).

10.  Pokud jde o druhé období stěžovatelovy vazby, tj. od 2. prosince 2016, kdy byl stěžovatel zadržen pro nová podezření, do 5. března 2019, kdy byl odsouzen, tato námitka není zjevně neopodstatněná a není nepřijatelná ani z jiného důvodu. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

11.  Obecné zásady byly shrnuty ve věcech Smatana proti České republice (č. 18642/04, rozsudek ze dne 27. září 2007, § 101–103) a Buzadji proti Moldavské republice (č. 23755/07, rozsudek velkého senátu ze dne 5. července 2016, § 84–91).

12.  Stěžovatel byl zadržen dne 2. prosince 2016 na základě nových podezření. Odsouzen byl rozsudkem soudu prvního stupně dne 5. března 2019. Relevantní období tedy trvalo dva roky, tři měsíce a dva dny.

13.  Vnitrostátní orgány ve svých rozhodnutích o vazbě kromě přetrvávajícího důvodného podezření proti stěžovateli a složitosti případu uváděly v zásadě tři důvody, a sice: 1) riziko uprchnutí vzhledem k výši trestu, který stěžovateli hrozil, 2) nutnost zabezpečit řádný průběh řízení s ohledem na riziko, že by stěžovatel mohl ovlivňovat svědky a mařit vyšetřování a 3) riziko pokračování v trestné činnosti vzhledem k její zvláštní povaze na základě dřívějšího chování stěžovatele po propuštění na kauci.

14.  Soud akceptuje, že důvodné podezření ze spáchání závažných zločinů stěžovatelem mohlo zpočátku odůvodňovat jeho držení ve vazbě. Souhlasí také s tím, že relevantní a dostatečný důvod pro počáteční umístění stěžovatele do vazby představovala potřeba opatření velkého množství důkazů.

15.  Soudní orgány se dále opíraly o vysokou pravděpodobnost, že stěžovateli bude s ohledem na závažnost jeho trestné činnosti uložen vysoký trest. Soud však připomíná, že výše hrozícího trestu je sice relevantní okolností při hodnocení rizika uprchnutí nebo pokračování v trestné činnosti, avšak závažnost obvinění nemůže být sama o sobě důvodem pro dlouhotrvající vazbu (viz např. Ilijkov proti Bulharsku, č. 33977/96, rozsudek ze dne 26. července 2001, § 80–81; Michta proti Polsku, č. 13425/02, rozsudek ze dne 4. května 2006, § 49). Tyto úvahy platí i v případech týkajících se organizovaného zločinu. Výše uvedené faktory sice mohly odůvodňovat i poměrně dlouhé období vazby, avšak nedávaly vnitrostátním soudům neomezenou pravomoc k prodlužování tohoto opatření. I kdyby zvláštní okolnosti případu vyžadovaly prodloužení vazby nad obecně přijatelnou dobu podle judikatury Soudu, k dalšímu prodloužení stěžovatelovy vazby by musely být dány obzvláště naléhavé důvody (viz Wolf proti Polsku, č. 15667/03 a 2929/04, rozsudek ze dne 16. ledna 2007, § 90).

16.  Soud v tomto ohledu podotýká, že kromě obecného rizika vyplývajícího z organizovanosti stěžovatelovy údajné trestné činnosti vnitrostátní soudy konstatovaly, že stěžovatel se dříve pokusil ovlivňovat svědky a uplatit tlumočníka. Podle orgánů činných v trestním řízení toto riziko pominulo v dubnu 2017 po skončení vyšetřování a postoupení stěžovatelovy věci soudu prvního stupně (viz § 3 výše). Stěžovatel byl však ponechán ve vazbě až do svého odsouzení dne 5. března 2019. Vnitrostátní soudy ve svých rozhodnutích odůvodňovaly další trvání vazby stále stejně, zejména výší trestu, který stěžovateli v obou řízeních hrozil, jeho osobní situací a vazbami na další země a rovněž dřívějšími pokusy o maření vyšetřování, aniž by však uvedly nějaké nové skutkové okolnosti kromě stěžovatelova procesního chování během hlavním líčení (viz § 4 výše). Soud v tomto ohledu znovu opakuje, že uváděné důvody vazby plynutím času pozbyly na relevanci a nemohou ospravedlnit dobu více než dvou let a tří měsíců, po kterou bylo vůči stěžovateli uplatněno to nejzávažnější preventivní opatření, zejména za situace, kdy stěžovatel již dříve strávil jeden rok, 10 měsíců a 12 dní ve vazbě v souvisejícím trestním řízení (srov. a contrario Nuota proti České republice, č. 40764/14, rozhodnutí výboru ze dne 15. prosince 2022). Ačkoli Soud prohlásil námitku ve vztahu k prvnímu období stěžovatelovy vazby za nepřijatelnou, může k tomuto období přihlížet při posouzení celkové přiměřenosti délky vazby pro účely čl. 5 odst. 3 (viz Idalov, cit. výše, § 130 a 135).

17.  S ohledem na výše uvedené, a i při zohlednění skutečnosti, že soudy byly postaveny před zvlášť obtížný úkol rozhodnout v případu týkajícím se organizované zločinecké skupiny, Soud dochází k závěru, že důvody uvedené vnitrostátními soudy nemohly ospravedlnit celkovou délku stěžovatelovy vazby v řízeních, jejichž předmětem byl nenásilný trestný čin. Za těchto okolností není třeba zkoumat, zda bylo řízení vedeno zvlášť pečlivě.

18.  K porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy proto došlo.

III. K DALŠÍM TVRZENÝM PORUŠENÍM ÚMLUVY

19.  Stěžovatel dále namítal nedodržení požadavku na urychlené přezkoumání zákonnosti své vazby a pravidelnou kontrolu zpráv, písemností a další korespondence svých advokátů ze strany vězeňských orgánů. Ve svých stanoviscích vznesl i další námitky podle různých ustanovení Úmluvy.

20.  S ohledem na skutkové okolnosti případu, tvrzení účastníků řízení a své výše uvedené závěry je Soud toho názoru, že se vypořádal s hlavními právními otázkami nastolenými v dané věci a není třeba zabývat se zbývajícími stížnostními námitkami (viz Centre for Legal Resources jménem Valentina Câmpeanu proti Rumunsku, č. 47848/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 156; T. A. proti Arménii, č. 2648/22, rozsudek výboru ze dne 6. února 2024, § 25).

K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

21.  Stěžovatel požadoval částku 15 000 € jako náhradu nemajetkové újmy a částku 5 400 € na nákladech řízení před Soudem.

22.  Vláda tyto částky odmítla.

23.  Soud má za to, že stěžovatel v důsledku zjištěného porušení nepochybně utrpěl nemajetkovou újmu. Přiznává proto stěžovateli z titulu nemajetkové újmy částku 2 000 € (viz zejm. Ara Harutyunyan proti Arménii, č. 629/11, rozsudek ze dne 20. října 2016, § 66).

24.  S ohledem na písemnosti, které má Soud k dispozici, a na povahu zjištěného porušení Soud považuje za přiměřené přiznat stěžovateli na nákladech řízení částku 200 €, navýšenou o případnou částku daně, a v ostatním jeho nároky zamítá.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. rozhoduje o spojení stížností;

2. prohlašuje stížnostní námitku na nepřiměřenou délku stěžovatelovy vazby v období od 2. prosince 2016 do 5. března 2019 za přijatelnou a ve zbývajícím období za nepřijatelnou;

3. rozhoduje, že došlo k porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy;

4. rozhoduje, že není třeba posuzovat přijatelnost a odůvodněnost ostatních stížnostních námitek;

5. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců:

(i)   částku 2 000 € (dva tisíce eur) a případnou částku daně jako náhradu nemajetkové újmy;

(ii) částku 200 € (dvě stě eur) a případnou částku daně jako náhradu nákladů řízení;

které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty tří měsíců až do zaplacení bude stanovená částka navyšo­vána o prostý úrok se sazbou ve výši marginální zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšenou o tři procentní body;

6. zamítá v ostatním nárok stěžovatele na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 27. června 2024 v soula­du s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

Martina Keller

Lado Chanturia

zástupkyně tajemníka

předseda

příloha

Seznam věcí: