Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 27. června 2024 ve věci č. 35207/17 a 6 dalších – Zadeh proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy, když byl v souvislosti s nenásilným trestným činem držen ve vazbě déle než dva roky a tři měsíce.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel podal k Soudu celkem sedm stížností, které se vztahují ke dvěma trestním řízením. První bylo zahájeno v březnu 2014 proti stěžovateli a dalším 14 osobám pro podezření ze spáchání zvlášť závažných zločinů krácení daně a účasti na organizované zločinecké skupině. Tímto jednáním měla státu vzniknout škoda asi 2,5 mld. Kč. Dne 19. března 2014 byl stěžovatel zadržen a následně vzat do vazby, kde byl ponechán až do 4. února 2016, kdy byl propuštěn na kauci. Dne 2. prosince 2016 byl stěžovatel opět vzat do vazby v rámci dalšího trestního řízení zahájeného poté, co se spolu s dalšími pěti osobami pokusil ovlivňovat svědky a zdiskreditovat policisty, kteří se podíleli na vyšetřování původního trestného činu. Dne 2. března 2017 bylo vyšetřování v jeho věci ukončeno a dne 28. dubna 2017 státní zástupce rozhodl, že nebezpečí ovlivňování svědků pominulo. Stěžovatel byl přesto ponechán ve vazbě až do svého odsouzení dne 5. března 2019, posléze změněného v odvolacím řízení. Stěžovatel byl v tomto druhém řízení shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu osmi let. Rozsudkem vyneseným dne 29. října 2021 krajský soud schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi stěžovatelem a státním zástupcem v řízení týkajícím se krácení daní. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest nepodmíněného odnětí svobody v trvání 9 let a peněžitý trest 17,5 mil. Kč.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že obě období, která strávil ve vazbě, je třeba pro účely čl. 5 odst. 3 posuzovat dohromady, a že celková délka vazby byla nepřiměřená.
a) K přijatelnosti
Soud v prvé řadě odmítl námitku vlády, podle které stěžovatel nevyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy, jelikož nezahájil kompenzační řízení, v němž by se domáhal odškodnění za celkově nepřiměřenou délku vazby. Dle Soudu neskýtá občanskoprávní žaloba proti státu na náhradu škody mající původ v rozhodovací činnosti trestních soudů přiměřené vyhlídky na úspěch, ledaže by vláda doložila konkrétní příklady dokládající opak (Knebl proti České republice, č. 20157/05, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 77). Jelikož k tomu nedošlo, Soud námitku vlády zamítl.
Přisvědčil však druhé námitce vlády, která tvrdila, že ve vztahu k prvnímu období vazby stěžovatele byla námitka její nepřiměřené délky uplatněna opožděně. Soud souhlasil, že běh šestiměsíční lhůty je třeba počítat odděleně pro každé období, které strávil stěžovatel ve vazbě. Pokud jde o vazbu v období od 19. března 2014 do 1. února 2016, stěžovatel měl tuto námitku uplatnit u Soudu do šesti měsíců, což se nestalo. Prohlásil ji proto za nepřijatelnou z důvodu nedodržení pravidla šestiměsíční lhůty.
Soud se posléze zabýval jen druhým obdobím vazby stěžovatele.
b) K odůvodněnosti
Soud odkázal na shrnutí obecných zásad ve věcech Smatana proti České republice (č. 18642, rozsudek ze dne 27. září 2007, § 101–103) a Buzadji proti Moldavsku (č. 23755/07, rozsudek velkého senátu ze dne 5. července 2016, § 84–91).
Stěžovatel byl zadržen dne 2. prosince 2016 na základě nových podezření. Odsouzen byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. března 2019. Relevantní období tedy trvalo dva roky, tři měsíce a dva dny. Vnitrostátní orgány uvedly pro uložení a trvání vazby v zásadě tři důvody: a) riziko uprchnutí související s výší hrozícího trestu, b) riziko, že by stěžovatel mohl opakovaně ovlivňovat svědky a mařit vyšetřování a c) nebezpečí pokračování v trestné činnosti, které bylo umocněno dřívějším chováním stěžovatele po propuštění na kauci.
Soud uznal, že důvodné podezření ze spáchání závažných zločinů zpočátku odůvodňovalo držení stěžovatele ve vazbě. Souhlasil také s tím, že relevantní a dostatečný důvod pro počáteční umístění stěžovatele do vazby představovala potřeba opatření velkého množství důkazů. Pokud jde o výši hrozícího trestu, ta je sice relevantní okolností při hodnocení rizika uprchnutí nebo pokračování v trestné činnosti, avšak dle Soudu závažnost obvinění nemůže sama o sobě odůvodnit dlouhotrvající vazbu (viz např. Michta proti Polsku, č. 13425/02, rozsudek ze dne 4. května 2006, § 49). Tyto úvahy platí i v případech týkajících se organizovaného zločinu. Výše uvedené faktory mohly odůvodnit i poměrně dlouhou vazbu. Avšak vnitrostátním orgánům neposkytují carte blanche pro držení ve vazbě bez omezení. Vnitrostátní soudy poukazovaly zejména na organizovanou povahu páchané trestné činnosti a skutečnost, že se stěžovatel dříve pokusil ovlivňovat svědky a uplatit tlumočníka. Toto riziko však pominulo v dubnu 2017 s ukončením vyšetřování a postoupením stěžovatelovy věci soudu prvního stupně. Stěžovatel byl ale přesto ponechán ve vazbě až do svého odsouzení v březnu 2019. Vnitrostátní soudy odůvodňovaly další trvání vazby stále stejně, zejména výší trestu, který stěžovateli v obou řízeních hrozil, jeho osobní situací a vazbami na další země a rovněž dřívějšími pokusy o maření vyšetřování, aniž by však uvedly nějaké nové skutkové okolnosti. Uváděné důvody vazby plynutím času pozbyly na relevanci a nemohly ospravedlnit dobu více než dvou let a tří měsíců, po kterou bylo vůči stěžovateli uplatněno nejzávažnější preventivní opatření. Platí to tím spíše za situace, kdy stěžovatel již dříve strávil jeden rok, 10 měsíců a 12 dní ve vazbě v souvisejícím dříve zahájeným trestním stíháním.
Soud tak dospěl k závěru, že důvody uvedené vnitrostátními soudy nemohly ospravedlnit celkovou délku stěžovatelovy vazby v řízeních, která se netýkala násilné trestné činnosti. K porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy proto došlo.
B. K tvrzenému porušení dalších ustanovení Úmluvy
Stěžovatel dále namítal nedodržení požadavku na urychlený přezkum zákonnosti vazby, nemožnost žádat o propuštění na svobody v přiměřených intervalech, a také pravidelnou kontrolu zpráv, písemností a další korespondence svých advokátů ze strany vězeňských orgánů. V této souvislosti vznesl námitky na poli čl. 5 odst. 4 Úmluvy a článku 8 Úmluvy.
Soud stručně konstatoval, že se vypořádal s hlavními právními otázkami nastolenými v dané věci, a že tedy není třeba zabývat se zbývajícími stížnostními námitkami.