© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 27. února 2014 ve věci č. 35/10 – Zarmayev proti Belgii
Senát páté sekce Soudu šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že vzhledem ke všem okolnostem případu nebude extradice stěžovatele čečenského původu do Ruska představovat porušení zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu obsaženého v článku 3 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovateli, ruskému občanovi čečenského původu, byl v roce 2005 udělen v Belgii azyl, který však získal pod falešnou identitou. V roce 2009 byla v souvislosti s trestním stíháním stěžovatele odhalena jeho pravá totožnost a status uprchlíka mu byl odňat.. V letech 2009 až 2013 podal stěžovatel postupně čtyři žádosti o azyl, ale ani v jednom případě nebylo jeho žádosti vyhověno. V říjnu 2009 byla Belgii zároveň doručena ruská žádost o extradici stěžovatele, a to v souvislosti s tvrzenou spoluúčastí na vraždě v roce 2001 a nezákonným ozbrojováním. V březnu 2011 belgický ministr spravedlnosti mj. s ohledem na diplomatické záruky poskytnuté Ruskem rozhodl o extradici stěžovatele, ale pouze co se týče spoluúčasti na vraždě. Stěžovatel požádal Státní radu (Conseil d’ État) o odklad výkonu rozhodnutí o extradici s tím, že hrozí porušení článku 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, námitky ale Státní rada neshledala důvodnými. Předběžné opatření spočívající v pozastavení extradice do Ruska stěžovatelovi přiznal až Soud.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Z ustálené judikatury Soudu plyne, že extradice smluvním státem Úmluvy může v případě, že v dožadujícím státě hrozí skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, založit odpovědnost státu ve smyslu tohoto článku. V takovém případě totiž nesmí smluvní stát dotčenou osobu do dané země vydat (Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek ze dne 7. července 1989, § 88–91; Mamatkoulov a Askarov proti Turecku, č. 46827/99 a 46951/99, rozsudek velkého senátu ze dne 4. února 2005, § 67). Při posuzování nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy se Soud musí zaměřit na předvídatelné důsledky odeslání stěžovatele do cílové země, s ohledem na tamní celkovou situaci a jeho osobní situaci (ve vztahu k vyhoštění srov. Vilvarajah a ostatní proti Spojenému království, č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87 a 13448/87, rozsudek ze dne 30. října 1991, § 108; Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 130), přičemž rozhodným okamžikem je v případech, kdy k extradici dosud nedošlo, okamžik posuzování situace Soudem. Diplomatické záruky poskytnuté dožadujícím státem jsou relevantním faktorem, samy o sobě ale nejsou pro ochranu před špatným zacházením dostačující; je potřeba ověřit, zda záruky v případě jejich uplatnění představují dostačující ochranu před zacházením v rozporu s článkem 3 Úmluvy [viz Saadi proti Itálii, cit. výše, § 148; Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 187].
Stěžovatel v projednávané věci namítal, že bude ruskými orgány stíhán z jiných důvodů, než které uváděla žádost o extradici, jmenovitě pro jeho minulé působení v čečenské válce. V případě extradice by byl pak vystaven zmanipulovanému procesu a zacházení dosahujícímu prahu závažnosti ve smyslu článku 3 Úmluvy. Soud v prvé řadě zdůraznil, že se nejedná o „prosté“ navrácení stěžovatele, ale o žádost o extradici, a proto musí být stížnost posouzena v tomto specifickém kontextu. Soud si byl vědom závěrů zpráv citovaných v rozsudku Bajsultanov proti Rakousku (č. 54131/10, rozsudek ze dne 12. června 2012), týkajících se porušování lidských práv zejména u osob napojených na čečenské bojovníky. Navzdory tomu se Soud nedomníval, že by celková situace v Rusku, konkrétně pak v Čečensku, byla dostatečně vážná pro konstatování, že extradice Čečenců představuje sama o sobě porušení článku 3 Úmluvy.
Soud při posouzení osobní situace stěžovatele předně zdůraznil, že v rámci azylových řízení byla hodnověrnost jeho tvrzení zpochybněna kvůli protichůdnosti jeho tvrzení nepřesvědčivě odůvodňované posttraumatickým stresem, nedostatku důkazů o jeho účasti na čečenském konfliktu, jakož i skutečnosti, že poprvé získal azyl pod falešnou identitou. Soud nepřesvědčily ani svědectví a dopisy na jeho podporu , které pravděpodobně získal výlučně, aby se vyhnul vydání, a společně s vládou došel k závěru, že tyto důkazy nejsou pro podporu jeho tvrzení dostatečné; nic na tom nemění ani skutečnost, že stěžovatel získal podporu poslanců a nevládních organizací. S ohledem na uplynutí značné doby od uváděných skutečnosti se Soud rovněž nedomníval, že bylo prokázáno, že ruské orgány se o stěžovatele zajímají z jiného než uvedeného důvodu. Podle Soudu proto nebyl důvod odchýlit se od hodnocení belgických úřadů, a sice že stěžovateli skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy pro jeho účast na čečenském konfliktu nehrozí.
U samotného posouzení, zda by výkonem extradice mohlo dojít k porušení článku 3 Úmluvy, se Soud v první řadě zabýval tvrzením, že stěžovateli hrozí doživotní trest odnětí svobody. Konstatoval s odkazem na vnitrostátní právo a na diplomatické záruky poskytnuté Ruskem, že tato možnost je vyloučena, stejně jako trest smrti. Zohledňuje závěry z rozsudku Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království (cit. výše) nemohl Soud za absence jakéhokoliv prvku prokazujícího opak zvrátit posouzení vnitrostátních orgánů. Soud navíc přiložil zvláštní význam skutečnosti, že diplomatické záruky poskytl smluvní stát Úmluvy, který se zavázal respektovat práva v ní garantované, včetně zákazu mučení a ponižujícího zacházení (Gasayev proti Španělsku, č. 48514/06, rozhodnutí ze dne 17. února 2009; Chentiev a Ibragimov proti Slovensku, č. 65916/10, rozhodnutí ze dne 21. února 2012). V neposlední radě se Soud zabýval námitkou, že by stěžovatel mohl být stíhán z jiných důvodů, než jsou uvedené v žádosti o extradici. Uvedl pak, že extradice byla belgickým ministrem spravedlnosti umožněna pouze v souvislosti s trestným činem vraždy, přičemž stěžovatel je chráněn principem speciality podle Evropské úmluvy o vydávání. S ohledem na výše uvedené nepředstavuje extradice stěžovatele do Ruska porušení článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku. 6 Úmluvy
S odkazem na obecné zásady vyplývající z jeho judikatury a jejich použití ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království (cit. výše) Soud konstatoval, že ze skutkových zjištění a v míře, v jaké je Soud oprávněn otázku posoudit, nevyplývá, že by stěžovateli hrozilo jakékoli nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelova námitka byla proto zjevně neopodstatněná a jako taková nepřijatelná.
Námitky stěžovatele na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy vznesené ve vztahu k extradičnímu řízení Soud odmítl jako nepřijatelné ratione materiae, neboť v řízení o žádosti o vydání se nerozhoduje o otázkách viny a trestu, ani o občanských právech a povinnostech, a článek 6 Úmluvy se tudíž nepoužije.
(iii) Oddělená stanoviska
Soudkyně Power-Forde zaujala k rozhodnutí nesouhlasné stanovisko. Navzdory nesrovnalostem ve stěžovatelových tvrzeních bylo k dispozici dostatečné množství indicií k závěru o jeho účasti v rusko-čečenském konfliktu na straně Čečenců, což přispívalo k pochybnostem o skutečných důvodech ruské žádosti o vydání. Po shrnutí judikatury Soudu a informací mezinárodních orgánů, ze kterých nepopiratelně vyplývají systemické problémy s dodržováním lidských práv v Čečensku a v souvislosti s čečenským konfliktem, soudkyně zdůraznila, že pouhá příslušnost k Radě Evropy nijak nezaručuje dodržování základních práv členskými státy. Podle ní naopak Soud opomenul případy, ve kterých Rusko v minulosti nedodrželo poskytnuté záruky, přičemž předchozí chování má podle judikatury Soudu být relevantním faktorem při posuzování záruk. Vzhledem ke stále rostoucímu užívání diplomatických záruk je otázka dodržování bilaterálních záruk v jednotlivých případech za situace, kdy dotčený stát neplní závazky z mezinárodních smluv, podle soudkyně natolik důležitá, že by si zasloužila pozornost velkého senátu, pokud má Soud zajistit, aby diplomatickými zárukami nebyl obcházen absolutní zákaz obsažený v článku 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy