© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
VĚC ZAVŘEL proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 14044/05)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
18. ledna 2007
Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.
Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.
Ve věci Zavřel proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení:
panP. Lorenzen, předseda,
paníS. Botoucharova,
pánovéK. Jungwiert,
R. Maruste,
J. Borrego Borrego
paníR. Jaeger,
panM. Villiger, soudci,
a paní C. Westerdiek, tajemnice sekce,
po poradě konané dne 11. prosince 2006,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 14044/05) směřující proti České republice, kterou na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) dne 11. dubna 2005 podal k Soudu občan České republiky, pan Vladimír Zavřel („stěžovatel“).
2. Stěžovatele, jemuž byla poskytnuta bezplatná právní pomoc, zastupuje paní B. Průchová, advokátka zapsaná v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu (dále jen „vláda“) zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm.
3. Stěžovatel zejména tvrdí, že jeho věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, že z důvodu neuskutečnění jeho práva na styk došlo k zásahu do jeho práva na respektování rodinného života a že se stal obětí diskriminace.
4. Dne 24. srpna 2005 se Soud rozhodl uvědomit o stížnosti vládu. Na základě článku 29 odst. 3 rozhodl, že přijatelnost a odůvodněnost věci projedná současně.
SKUTKOVÝ STAV
I. OKOLNOSTI PŘÍPADU
5. Stěžovatel se narodil v roce 1945 a bydliště má v Brně.
6. V roce 1995 se z manželství stěžovatele s J. Z. narodil syn.
7. V červenci roku 2001 stěžovatelova manželka opustila společnou domácnost a nezletilého si odvedla s sebou. Stěžovatel, jemuž bylo bráněno ve styku se synem, i jeho manželka následně podali soudu návrh na svěření dítěte do své výchovy. Předběžným opatřením ze dne 18. dubna 2002 bylo dítě svěřeno do výchovy J. Z. a stěžovateli bylo přiznáno právo na styk.
8. Dne 25. září 2002 uzavřeli rodiče dohodu, podle níž bylo dítě svěřeno do výchovy J. Z. a stěžovateli bylo přiznáno právo stýkat se s dítětem každý druhý víkend a během části školních prázdnin.
9. Dne 11. prosince 2002 byla výše uvedená dohoda schválena Městským soudem v Brně; rozsudek nabyl právní moci dne 30. prosince 2002.
10. Dne 3. února 2003 bylo manželství rozvedeno. Od tohoto data bývalá stěžovatelova manželka údajně opět kladla překážky jeho právu na styk..
11. Dne 23. června 2003 podal stěžovatel u městského soudu návrh na výkon práva na styk upraveného rozsudkem ze dne 11. prosince 2002. Věc byla postoupena příslušnému soudu, který řízení zastavil, protože stěžovatel svůj návrh vzal zpět s tím, že mu J. Z. dovolila se s dítětem stýkat a že nechce situaci vyhrocovat.
12. Na základě dalšího návrhu na výkon rozhodnutí, který stěžovatel podal dne 13. října 2003, byla J. Z. dne 16. října 2003 vyzvána Okresním soudem Brno-venkov k plnění svých povinností.
13. Dne 22. října 2003 navštívili rodiče s nezletilým psychologa v krizovém centru. Při této příležitosti nezletilý vypověděl, že se s otcem během posledních dvou víkendů nesetkal, protože se mu nechtělo a protože ho nemá rád. Psycholog ve zprávě konstatoval, že vyjádření chlapce nelze bez ověření dalšími psychodiagnostickými metodami pokládat za věrohodné, že je mu však třeba věnovat pozornost a snažit se ho analyzovat v celé šíři jeho kontextu.
14. Dne 27. října 2003 požádal stěžovatel soud o upřesnění rozsahu svého práva na styk během vánočních prázdnin. Dále žádal, aby soud J. Z. zakázal opatřovat si doprovod dalších osob při předávání dítěte. Dne 19. listopadu 2003 svůj návrh doplnil.
15. Dne 14. ledna 2004 se konalo ústní jednání, které bylo odročeno za účelem vypracování znaleckého posudku.
16. Podle posudku znalce z oboru dětské psychologie, vyhotoveného na žádost soudu a předloženého dne 25. března 2004, se setkání stěžovatele se synem v pracovně znalce odehrálo bez obtíží a stěžovatel projevoval vůči dítěti zodpovědný přístup. Vzhledem k tomu, že psycholog u nezletilého shledal první příznaky syndromu zavrženého rodiče, doporučil soudu rozšířit rozsah stěžovatelova práva na styk.
17. Dne 7. dubna 2004 podal stěžovatel u okresního soudu návrh na předběžné opatření, kterým by bylo J. Z. uloženo, aby dítě předávala na neutrální půdě bez přítomnosti cizích osob. Jeho návrh byl dne 13. dubna 2004 zamítnut s odůvodněním, že není dostatečně přesný a že podle všeho není naléhavý. Dne 30. června 2004 bylo toto rozhodnutí potvrzeno Krajským soudem v Brně.
18. Dne 22. července 2004 podal stěžovatel návrh na výkon svého práva na styk. Ke svému návrhu připojil dopisy, které zaslal opatrovníkovi a ve kterých žádal o pomoc při uskutečňování svého práva na styk; opatrovník mu nabídl, že styků se může účastnit sociální pracovnice.
Dne 5. srpna 2004 vyzval okresní soud stěžovatele k doplnění návrhu a zároveň zaslal jeho bývalé manželce druhou výzvu k plnění jejích povinností.
19. Na jednáních konaných ve dnech 6. října a 9. listopadu 2004 soud vyslechl oba rodiče a znalce.
20. Dne 9. prosince 2004 požádal stěžovatel soud, aby bylo dítě svěřeno do jeho výchovy, neboť J. Z. brání výkonu jeho práva na styk. Podle jeho tvrzení se soud odmítl tímto návrhem zabývat před ukončením řízení zahájeného dne 27. října 2003; k 1. dubnu 2006 se prozatím nekonalo žádné jednání.
21. Další jednání, které se konalo dne 15. prosince 2004, bylo odročeno na 22. února 2005. Rodičům bylo nařízeno, aby se i s dítětem dostavili do pedagogicko-psychologické poradny; datum bylo domluveno na 4. března 2005 (viz § 23 níže).
22. Psycholog, na kterého se okresní soud obrátil, mu dne 15. února 2005 sdělil, že nebylo prokázáno, že by styky se stěžovatelem měly na nezletilého negativní dopad. Usoudil, že obnovení styků musí probíhat postupně, zprostředkovaně a v průběhu delšího časového období.
23. Ze zprávy, kterou dne 23. března 2005 vypracovala pedagogicko-psychologická poradna, vyplývá, že ve stanovený den J. Z. nezletilého do poradny nepřivedla s tím, že syn nechce svého otce vidět; v této souvislosti prohlásila, že ani ona ani její nový manžel dítěti ve styku s otcem nebrání, ale na druhou stranu neví, proč by jej měl kontaktovat. Podle názoru psychologa není vstřícná spolupráce mezi rodiči možná a J. Z. i její nový manžel spontánně hledají důvody, proč by se dítě se svým otcem nemělo vídat. Bylo připomenuto, že z psychologického hlediska neexistuje důvod pro přerušení styků mezi otcem a synem a že důsledkem současné situace je neurotizace nezletilého. Poradna tedy rodičům nabídla pomoc v jejich vzájemné komunikaci a při navazování kontaktu otce se synem. Tato nabídka však nebyla přijata, údajně pro odmítnutí ze strany J. Z..
24. Okresní soud dne 12. dubna 2005 změnil rozsudek ze dne 11. prosince 2002. V reakci na stěžovatelův návrh ze dne 27. října 2003 rozhodl, že obnovení styků mezi stěžovatelem a synem bude probíhat postupně, zpočátku na půdě specializovaného centra a poté mimo centrum, a to bez přítomnosti dalších osob. Rozhodl rovněž zvýšit částku výživného na dítě. Své rozhodnutí založil zejména na prohlášeních znalců, podle kterých má stěžovatel dobré výchovné schopnosti a na svém synu velmi lpí, zatímco nezletilý je neurotizován z napjatých vztahů mezi rodiči a díky matce se u něj rozvíjí syndrom zavrženého rodiče.
25. Dne 27. května 2005 se rodiče proti tomuto rozsudku odvolali; stěžovatel požadoval rozšíření svého práva na styk a zmírnění podmínek úhrady dlužného výživného.
26. Dne 1. července 2005 byl spis zapůjčen krajskému soudu, který nařídil jednání na 7. září 2005, kdy byli vyslechnuti oba rodiče a provedeny další důkazy.
27. Během pohovoru s opatrovníkem J. Z. uvedla, že jakmile nezletilý hovoří o svém otci, znervózní, má problémy se slovním projevem (zadrhávání) a nechce se s otcem sejít. Stěžovatel konstatoval, že svého syna neviděl od listopadu 2003, že mu posílá dopisy na adresu školy a platí výživné. Nezletilý vyjádřil přání být vyslechnut soudem, aby „se s tím skoncovalo“ a on již svého otce nemusel vídat. Ve zprávě zaslané krajskému soudu opatrovník navrhl, aby byl rozsudek ze 12. dubna 2005 potvrzen.
28. Na závěr jednání konaného dne 15. září 2005 vynesl krajský soud rozsudek, ve kterém změnil část rozsudku ze dne 12. dubna 2005 tak, že stěžovateli přiznal právo trávit se synem každý druhý víkend a část školních prázdnin. Soud zejména uvedl, že podle názoru znalců má stěžovatel výborné výchovné schopnosti, na rozdíl od J. Z., jejíž výchovné schopnosti jsou omezené, neboť navádí dítě proti otci a vyvolává u něj syndrom zavrženého rodiče. Nezletilý pak přejímá postoje matky a z toho důvodu se nechce s otcem vídat, je-li však s otcem sám, chová se naprosto přirozeně. Mimoto nebylo prokázáno, že by měl nezletilý negativní vzpomínky na společný život se stěžovatelem, jak nedávno tvrdila J. Z. Podle názoru soudu byl tento argument oslaben i tím, že jej J. Z. nikdy předtím neuplatnila, například ani v době, kdy se stěžovatelem uzavírala dohodu o rodičovské zodpovědnosti. Soud tedy dospěl k přesvědčení, že v zájmu dítěte je se s otcem pravidelně stýkat za účelem prohloubení vzájemných citových pout a že je jen otázkou času, kdy si nezletilý na návštěvy svého otce znovu zvykne. Matce v tomto ohledu přísluší přestat dítě navádět proti stěžovateli a připravit ho na styk s ním.
29. Okresní soud dne 20. října 2005 zamítl stěžovatelův návrh ze dne 22. července 2004 (viz § 18 výše) s tím, že stěžovatel má možnost styku se synem za přítomnosti sociální pracovnice.
Stěžovatel podal odvolání, o kterém dosud pravděpodobně nebylo rozhodnuto. Ve svém odvolání uvedl, že od listopadu 2003 neměl možnost syna vidět a že přítomnost sociální pracovnice na tom nic nezměnila; ta měla ostatně prohlásit, že nechce-li dítě otce vidět, nelze na tom nic změnit. Zamítnutí jeho návrhu po patnácti měsících nečinnosti postrádalo podle jeho názoru jakoukoli logiku, a to tím spíše, že soudu bylo známo, že J. Z. se brání i stykům v pedagogicko-psychologické poradně.
II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO a praxe
30. Příslušné vnitrostátní právo a praxe jsou popsány v rozhodnutí Choc proti České republice (č. 25213/03, 29. listopad 2005).
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 ÚMLUVY
31. S odvoláním na článek 6 odst. 1 a na článek 8 Úmluvy stěžovatel zejména tvrdí, že jeho návrhy na výkon rozhodnutí nebyly projednány spravedlivě a v přiměřené lhůtě a že nevykonáním rozsudku ze dne 11. prosince 2002 a nepřijetím pozitivních opatření k jeho sloučení s dítětem bylo porušeno jeho práva na respektování rodinného života.
32. Soud v prvé řadě připomíná, že pouze jemu přísluší provést právní kvalifikaci skutkového stavu, který mu je předložen k posouzení. Soud krom toho v minulosti rozhodl, že jakkoli článek 8 Úmluvy neobsahuje žádnou výslovnou procesní podmínku, je třeba, aby rozhodovací proces vedoucí k zásahu byl spravedlivý a náležitě zachovával zájmy chráněné článkem 8 [Kutzner proti Německu, č. 46544/99, § 56, ESLP 2002‑I ; Reslová proti České republice (rozh.), č. 7550/04, 5. červenec 2005; Novotný proti České republice (rozh.), č. 33920/05, 6. listopad 2006].
Co se týče řízení o výkonu práva na styk, Soud tedy nespatřuje důvod, proč by se měl odchýlit od přístupu, který zvolil v podobných českých případech, zejména ve věci Kříž proti České republice [(rozh.), č. 26634/03, 29. listopad 2005), kde uznal za vhodné posuzovat dobu trvání a průběh takového řízení z hlediska článku 8 Úmluvy.
Příslušná část článku 8 Úmluvy zní:
„1. Každý má právo na respektování svého (...) rodinného života (...).
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
A. K přijatelnosti
33. Vláda vznáší námitku nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy, neboť stěžovatel své námitky nepředložil Ústavnímu soudu.
Ve svém doplňujícím stanovisku ze dne 4. května 2006 uvědomila vláda Soud o tom, že dne 27. dubna 2006 nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., který účastníkům řízení umožňuje podat ministerstvu spravedlnosti návrh na náhradu morální újmy způsobené nesprávným postupem orgánu, který své rozhodnutí nevydal v přiměřené lhůtě. Vláda tak vznesla novou námitku nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy v případě stížností „souvisejících s délkou řízení“, včetně stížností týkajících se též „porušení práva na soudní ochranu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu nevykonání nebo pozdního výkonu rozhodnutí občanskoprávního soudu (...) nebo porušení soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy způsobeného délkou soudního řízení“. Projednávaná stížnost pana Zavřela je na seznamu dotyčných případů, který vláda pro tento účel sestavila.
34. Stěžovatel s tím nesouhlasí a tvrdí, že řízení o výkonu jeho práva na styk stále probíhá, protože o jeho návrhu ze dne 13. října 2003 nebylo dosud řádně rozhodnuto, a rovněž tak řízení o jeho odvolání podaném proti rozhodnutí ze dne 20. října 2005 dosud neskončilo, stejně jako řízení o jeho návrhu ze dne 9. prosince 2004. Z tohoto důvodu nemohl podat ústavní stížnost. Stěžovatel tvrdí, že by Ústavní soud beztak nemohl napravit porušení jeho práv na účinnou soudní ochranu a na respektování rodinného života nebo mu za ně přiznat náhradu.
Pokud jde o nový prostředek nápravy zavedený do českého právního řádu zákonem č. 160/2006 Sb., stěžovatel zdůrazňuje, že podstatou jeho stížnosti je zásah do jeho rodičovských práv a ztráta kontaktu s dítětem. Právní prostředek výhradně kompenzačního charakteru dle jeho názoru nestačí k zajištění nápravy ve vztahu k těmto námitkám; i kdyby byl jeho návrh shledán odůvodněným, případná náhrada morální újmy po předchozím projednání ministerstvem spravedlnosti (čemuž se vláda ve svém stanovisku brání, když tvrdí, že řízení probíhalo zcela plynule) se nemůže vyrovnat přezkoumání stížnosti Soudem. Z těchto důvodů se stěžovatel rozhodl nevyužít možnosti podat ústavní stížnost.
35. Soud připomíná že v podobném případu Koudelka proti České republice (č. 1633/05, § 48-49, 20. červenec 2006) podrobně zkoumal pravomoci českého Ústavního soudu, je-li mu předložena stížnost na postup nebo nečinnost vnitrostátních orgánů v řízení o výkon rozhodnutí. Soud v této souvislosti dospěl k závěru, že se stěžovatel důvodně domníval, že ústavní stížnost mu neumožní účinně uplatnit námitku ohledně nevykonání rozhodnutí o jeho právu na styk, a že tedy nebyl povinen takovou stížnost podávat pro účely článku 35 odst. 1 Úmluvy.
Na základě posouzení daného případu se Soud domnívá, že vláda nepředložila žádnou skutečnost či argument, které by Soud mohly v projednávané věci přivést k odlišnému závěru. Námitku, jejímž prostřednictvím vláda stěžovateli vytýká, že nevyužil ústavní stížnosti, je tedy třeba zamítnout.
36. Co se týče nového prostředku náhrady zakotveného v zákoně č. 160/2006 Sb., Soud v prvé řadě poznamenává, že není jasné, zda vláda vznáší svou námitku nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy pouze ve vztahu k námitce týkající se délky řízení ve smyslu článku 6 odst. 1, která byla zkoumána výše (viz § 57-63 výše), nebo též ve vztahu k námitce uplatněné z hlediska článku 8, která v daném případě zahrnuje průběh a délku řízení o výkonu stěžovatelova práva na styk, jakož i nevykonání tohoto práva. Pro případ, že by tomu tak bylo, považuje Soud za nutné se k této otázce vyjádřit.
Soud poznamenává, že zákon č. 160/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 27. dubna 2006, umožňuje přiznat náhradu za morální újmu způsobenou nesprávným postupem vnitrostátního orgánu, kterým může být i opomenutí učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.
V této souvislosti odkazuje Soud zejména na svou analýzu výše uvedeného případu Kříž proti České republice (rozh.), kde poznamenal, že jedním z důvodů, které ho dovedly k posuzování délky řízení o výkonu rozhodnutí z hlediska článku 8 namísto článku 6 odst. 1, byly obtíže při stanovování relevantního období, protože výkon rozhodnutí o právu na styk má specifický charakter daný samotnou povahou tohoto práva, které mělo být v zásadě vykonáváno průběžně. Soud při té příležitosti shledal, že daný spor nelze vyřešit jediným rozhodnutím, protože právo na styk přiznané rodiči dítěte je vykonatelné až do doby, kdy toto dítě dosáhne zletilosti. V případě problematického výkonu může být navíc soudům postupně podáno několik návrhů, aniž by bylo možno tvrdit, že každý z těchto návrhů znamená počátek nového řízení, které pak pravomocně skončí v okamžiku, kdy soud na takový návrh odpoví. Za těchto okolností se Soud domnívá, že české ministerstvo spravedlnosti by se potýkalo se stejnými potížemi, pokud by mu byl v rámci řízení o výkonu práva na styk podán návrh podle zákona č. 160/2006 Sb. Takto přiznaná částka by krom toho byla pouze náhradou za morální újmu zapříčiněnou průtahy v řízení o výkon rozhodnutí a nikoli za porušení práva na respektování rodinného života rodiče zbaveného kontaktu s dítětem navzdory soudnímu rozhodnutí o jeho právu na styk.
Nadto je třeba připomenout, že článek 8 smluvním státům ukládá pozitivní závazek přijmout opatření, která mohou vést ke sloučení dotyčného rodiče s dítětem (viz například Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96, § 94, ESLP 2000‑I; Mihailova proti Bulharsku, č. 35978/02, § 80, 12. leden 2006). Dle mínění Soudu by se tento závazek mohl stát iluzorním, pokud by v případě námitek týkajících se práva na respektování rodinného života, jako je tomu i v projednávané věci, byl stěžovatel nucen využít správního prostředku, který vede pouze k poskytnutí náhrady škody za průtahy v řízení o výkon rozhodnutí. Taková náhrada by se totiž nevztahovala na situace, kdy soudy sice jednají rychle, ale nezachovávají spravedlivou rovnováhu mezi různými zájmy zastoupenými v dané věci, nebo na situace, kdy soudy zanedbají svou zákonnou povinnost jednat z vlastního podnětu.
Soud se proto domnívá, že u námitek posuzovaných v daném případě z hlediska článku 8 Úmluvy nebyl stěžovatel povinen podat právní prostředek podle zákona č. 160/2006 Sb. a námitka nepřijatelnosti vznesená vládou se v jeho případě jeví neopodstatněná.
37. Soud konečně konstatuje, že tato část stížnosti není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Soud dále nezjistil žádný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.
B. K odůvodněnosti
1. Tvrzení stran
38. Vláda je v prvé řadě toho názoru, že nedošlo k žádnému negativnímu zásahu do stěžovatelových práv a že tato námitka má být posuzována z hlediska pozitivních závazků, které státu ukládá článek 8 Úmluvy.
39. Vláda uvádí, že rozsudek ze dne 11. prosince 2002 byl ze strany matky respektován minimálně do února 2003. Následně, na základě stěžovatelem podaných návrhů na výkon rozhodnutí, byly posledně jmenované zaslány dvě výzvy ve dnech 16. října 2003 a 5. srpna 2004. Vláda zdůrazňuje, že soud se po celou dobu řízení snažil nalézt takové řešení, které by přispělo k obnovení řádného styku stěžovatele s nezletilým. Za tím účelem dal zejména vypracovat znalecký posudek a rodičům uložil povinnost spolupracovat s psychologem. Musel však dbát na zájem dítěte, které se odmítalo se svým otcem stýkat. Též opatrovník dítěte poskytl pomoc, když věc konzultoval s psychology, prováděl pohovory s rodiči a byl přítomen pokusu o předání dítěte stěžovateli.
40. Největší problém je podle názoru vlády matčino přesvědčení, že nezletilý byl v době, kdy rodina žila pohromadě, stěžovatelem týrán. Během rozhovorů s opatrovníkem J. Z. neustále poukazovala na to, že syn návštěvy u otce odmítá, je neurotizován a má problémy se slovním projevem.
41. Vláda má tedy za to, že vnitrostátní orgány v dané věci dostály svým pozitivním závazkům a s ohledem na svůj široký prostor pro uvážení zachovaly přiměřenou rovnováhu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Jestliže vnitrostátní orgány nezasáhly účinněji, stalo se tak v zájmu respektování práv a svobod nezletilého
42. Stěžovatel tvrdí, že soud, poté co dne 16. října 2003 zaslal J. Z. první výzvu, zůstal zcela nečinný, kvůli čemuž stěžovatel dne 22. července 2004 podal druhý návrh na výkon rozhodnutí. V této věci se nekonalo žádné jednání a k jeho návrhu ze dne 13. října 2003 nebylo vydáno žádné pravomocné rozhodnutí; zamítnutí jeho návrhu ze dne 20. října 2005 se zase zakládá na překvapivé a paradoxní úvaze. Soud také nepostupoval způsobem upraveným v občanském soudním řádu, který předpokládá, že je-li výzva neúčinná, nařídí soud výkon rozhodnutí formou uložení pokuty nebo nuceným předáním dítěte. Soud tedy zůstal nečinný, přestože mu občanský soudní řád ukládá jednat v dané oblasti z vlastního podnětu a přestože bylo ze souběžně probíhajícího řízení o nové úpravě práva na styk známo, že J. Z. dítě manipuluje a rozvíjí u něj syndrom zavrženého rodiče. Stěžovatel dále soudu vytýká, že z moci úřední nezahájil řízení o změně výchovy, jak mu to dovoluje zákon o rodině v případě, že jeden rodič bezdůvodně a opakovaně brání druhému rodiči ve výkonu jeho práva na styk. Soud navíc až do tohoto okamžiku ponechává zcela bez povšimnutí návrh, který v tomto ohledu stěžovatel podal dne 9. prosince 2004.
43. Podle stěžovatele se tedy soud omezil na čistě formální úkony. Navíc skutečnost, že matka nebyla po nerespektování výzev postižena příslušnými sankcemi, ji utvrdila v přesvědčení, že může beztrestně mařit stěžovatelovo právo na styk. Tato nečinnost a tolerance soudů tedy J. Z. umožnily pokračovat v negativním ovlivňování dítěte. To pak dne 4. března 2005 vyústilo v situaci, kdy matka nepřivedla dítě do pedagogicko-psychologické poradny a odmítla pomoc psychologa (viz § 23 výše). Soud na to nereagoval, přestože měl k dispozici zprávu psychologa o této události.
44. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením vlády, podle kterého je hlavním problémem přesvědčení J. Z., že dítě týral. Tvrdí, že věrohodnost tohoto „přesvědčení“ nebyla nikterak prokázána a že samotná J. Z. neuvedla tento argument v roce 2002, kdy se stěžovatelem uzavírala dohodu o výkonu rodičovské zodpovědnosti.
45. Rovněž opatrovník byl podle názoru stěžovatele nečinný a spokojil se s nepodloženými tvrzeními matky. Jeho argument, že dítě v průběhu posledního pohovoru (viz § 27 výše) prohlásilo, že svého otce nechce vídat, má podle stěžovatele povahu pouhého neprofesionálního alibi, neboť toto prohlášení učinil nezletilý sedmnáct měsíců poté, co u něj znalec konstatoval počínající syndrom zavrženého rodiče. Stejně tak neurotizace dítěte a jeho problémy se slovním projevem podle stěžovatele hovoří ve prospěch potřeby okamžitého zásahu proti ovlivňování dítěte ze strany matky.
46. Vzhledem k těmto okolnostem se stěžovatel domnívá, že vnitrostátní orgány porušily jeho právo na respektování rodinného života, neboť nevyužily dostupných prostředků, aby matku donutily ke spolupráci, a nenapomohly k obnovení řádných styků mezi stěžovatelem a jeho synem. Podle jeho názoru může takové přerušení kontaktu s dítětem v nízkém věku spolu s negativním ovlivňováním ze strany matky vést k tomu, že je jednou provždy ztratí.
2. Hodnocení Soudu
47. Soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury je základním cílem článku 8 sice ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci, toto ustanovení však smluvnímu státu neukládá jen povinnost zdržet se takových zásahů: tento spíše negativní závazek může být doplněn o pozitivní závazky, jež jsou pevně spjaty s účinným respektováním soukromého či rodinného života. Ty mohou zahrnovat přijetí opatření směřujících k respektování rodinného života až po úroveň vztahů mezi jednotlivci, k nimž mimo jiné patří zavedení vhodného a dostatečného právního nástroje k zajištění legitimních práv zúčastněných osob a plnění soudních rozhodnutí, popř. vhodných zvláštních opatření (viz, mutatis mutandis, Zawadka proti Polsku, č . 48542/99, § 53, 23. červen 2005).
Z článku 8 tak vyplývá právo rodiče na to, aby byla přijata opatření, která mu umožní styk se svým dítětem, i povinnost vnitrostátních orgánů taková opatření přijmout. Dle Soudu je třeba na tyto zásady nahlížet tak, že se uplatní též v případě sporů mezi rodiči ohledně styku s dítětem (viz, mutatis mutandis, Mihailova proti Bulharsku, č. 35978/02, § 80, 12. leden 2006).
48. V projednávané věci Soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel a J. Z. po svém rozchodu dospěli v září 2002 k dohodě o výkonu rodičovské zodpovědnosti. J. Z. však poté začala bránit v uskutečňování stěžovatelova práva na styk. Stěžovatel vzal svůj první návrh na výkon rozhodnutí zpět údajně proto, aby nevyhrocoval panující napětí (viz § 11 výše), načež dne 13. října 2003 podal další návrh na výkon svého práva na styk; o dva týdny později též požádal soud o upřesnění podmínek výkonu tohoto práva. Státní orgány tedy měly přijmout opatření za účelem jeho sloučení s dítětem. Není sporu o tom, že kroky, který státní orgány v daném případě podnikly, nepřinesly kýžený výsledek a že stěžovatel od listopadu 2003 svého syna neviděl s výjimkou jednoho setkání u znalce, které se konalo počátkem roku 2004.
49. Skutečnost, že úsilí státních orgánů bylo marné, však sama o sobě nemůže vést k závěru, že stát porušil své pozitivní závazky vyplývající z článku 8 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, výše uvedený rozsudek ve věci Mihailova proti Bulharsku, § 82). Povinnost státních orgánů přijmout taková opatření, která umožní kontakt rodiče s dítětem, kteří spolu nežijí, totiž není absolutní a porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob vždy představují důležitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená: musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejvyšší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy (viz výše uvedený rozsudek ve věci Voleský proti České republice, § 118). Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat (viz výše uvedený rozsudek Nuutinen proti Finsku, § 128).
50. Podle názoru Soudu má v daném případě zásadní význam skutečnost, že výchovné schopnosti stěžovatele byly označeny za dobré, zatímco u J. Z. znalci několikrát konstatovali, že má na dítě negativní vliv a že je navádí proti stěžovateli (viz § 16, 22, 23 a 28 výše). Bylo tedy více než zjevné, že plynutí času má pro stěžovatele negativní důsledky. Soudy rovněž dospěly k názoru, že styk s otcem je v zájmu dítěte (viz § 24 a 28 výše).
51. Soud v projednávané věci konstatuje, že ačkoli byl okresní soud pravidelně o situaci informován stěžovatelem a psychology, zaslal pouze dvě výzvy matce dítěte a rodiče odkázal na pedagogicko-psychologickou poradnu (viz § 21 výše). Neplnění výzev ze strany J. Z. a její odmítavý postoj ke spolupráci s psychologem přitom ponechal bez povšimnutí.
52. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Soud připouští, že neuskutečnění stěžovatelova práva na styk bylo zaviněno především zjevným odporem ze strany matky a poté i dítěte, které bylo posledně jmenovanou zmanipulováno. Nicméně nedostatek spolupráce mezi rozvedenými rodiči nezbavuje příslušné orgány povinnosti přijmout veškerá opatření, která by mohla umožnit zachování rodinných pout (viz, mutatis mutandis, Reigado Ramos proti Portugalsku, č. 73229/01, § 55, 22. listopad 2005); státním orgánům tedy příslušelo učinit přiměřená opatření k potrestání tohoto chování matky. Použití donucovacích prostředků ve vztahu k dětem je sice v této choulostivé oblasti nežádoucí, avšak užití sankcí nelze vyloučit v případě zjevně nezákonného chování rodiče, se kterým dítě žije (Maire proti Portugalsku, č. 48206/99, ESLP 2003‑VII; Karadžić proti Chorvatsku, č. 35030/04, § 61, 15. prosinec 2005). I když se právní nástroje zakotvené v českém právu jeví Soudu jako dostačující k tomu, aby žalovanému státu umožnily zajistit respektování pozitivních závazků, které pro něj plynou z článku 8, v daném případě je nutno konstatovat, že státní orgány nepostupovaly dostatečně systematicky při uplatňování různých opatření pro výkon rozhodnutí zakotvených ve vnitrostátním právu a vůči J. Z. nepodnikly žádné kroky (viz, a contrario, Voleský proti České republice, viz výše, § 121 a 122; a, mutatis mutandis, Fiala proti České republice, č. 26141/03, § 100, 18. červenec). V tomto ohledu Soud připomíná, že podle znaleckého posudku ze dne 25. března 2004 nebyl v té době syndrom zavrženého rodiče u dítěte ještě zcela rozvinut a jeho setkání s otcem v pracovně psychologa proběhlo bez problémů (viz § 16 výše). Pokud by byla rychle přijata přiměřená opatření, nebylo by tedy bývalo pro nezletilého obtížné znovu si na styk s otcem zvyknout, což ostatně ještě o osm měsíců později konstatoval i krajský soud (viz § 28 výše). Soud v této souvislosti bere v úvahu argument stěžovatele, podle kterého dítě v době jeho posledního pohovoru s opatrovníkem (viz § 27 výše) bylo již jistou dobu vystaveno výlučnému vlivu matky v prostředí nepřátelském vůči stěžovateli.
53. Podle mínění Soudu bylo tedy neuskutečnění stěžovatelova práva na styk zaviněno tím, že soudy fakticky tolerovaly matčin trvající odpor, a nepřijetím opatření směřujících k nastolení skutečných kontaktů. Je nutno konstatovat, že vnitrostátní orgány neprojevily péči, kterou si daný případ vyžadoval, a že neučinily to, co od nich bylo možno rozumně očekávat. Vzhledem k názorům znalců ohledně manipulace dítěte ze strany J. Z. a jejích omezených výchovných schopností mimoto vyvstává otázka, zda byly soudy ve svém postupu vedeny řádně zjištěným zájmem nezletilého.
54. Soud konečně musí konstatovat, že k dnešnímu dni, tj. po dobu tří let, stěžovatel svého syna neviděl.
55. Vzhledem k výše uvedenému a bez ohledu to, jaký má žalovaný stát v dané oblasti prostor pro uvážení, dospěl Soud k závěru, že české orgány nevyvinuly přiměřené a dostačující úsilí k zajištění respektování stěžovatelova práva na styk, a porušily tak stěžovatelovo právo na respektování rodinného života zaručené článkem 8 Úmluvy.
K porušení tohoto ustanovení tedy došlo.
II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ÚMLUVY
A. K návrhu ze dne 27. října 2003
56. Ve formuláři stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho návrh ze dne 27. října 2003 (viz § 14 výše) nebyl projednán spravedlivě, v přiměřené lhůtě, ani nestranným soudem.
1. Délka řízení
57. Soud připomíná, že dne 27. dubna 2006 nabyl v České republice účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., který umožňuje přiznat náhradu morální újmy vzniklé v důsledku délky trvání řízení (viz § 33 a 36 výše); z tohoto důvodu vláda vznesla námitku nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy. Soud nicméně nepovažuje za nutné zkoumat v daném případě otázku, zda vzhledem k délce trvání řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 může být výše uvedený právní prostředek považován za účinný podle článku 13 Úmluvy. Stěžovatelem vznesená námitka je totiž nepřijatelná z jiného, níže uvedeného, důvodu.
58. Vláda konstatuje, že stěžovatel požadoval částečnou změnu rodičovské dohody a že tento návrh musel být posuzován v kontextu celého případu. Soud se proto musel zajímat o způsob, jakým styky mezi stěžovatelem a jeho synem probíhají, a zadat vypracování znaleckého posudku. Podle názoru vlády byl postup vnitrostátních orgánů plynulý a bez významných období nečinnosti. Zároveň byly soudům předkládány další návrhy rodičů, zejména návrhy stěžovatele na vydání předběžného opatření a na výkon jeho práva na styk. Vláda konečně poznamenává, že řízení mělo pro stěžovatele menší význam, neboť se jednalo pouze o změnu práva na styk, které mu již bylo přiznáno [viz, mutatis mutandis, Rezek proti České republice (rozh.), č. 46166/99, 4. květen 2004].
59. Stěžovatel uvádí, že ačkoli byl znalecký posudek soudu předložen již dne 25. března 2004, další jednání se konalo až dne 6. října 2004 a zpracovatel zmíněného posudku byl předvolán až dne 9. listopadu 2004. Tvrdí, že další jednání byla odročována pouze za účelem posouzení – dle názoru stěžovatele nadbytečných – důkazů, kterými se J. Z. snažila doložit stěžovatelovu neschopnost dítě vychovávat, což způsobilo zbytečné průtahy. Stěžovatel konečně nesouhlasí s argumentem vlády ohledně významu, který pro něj řízení údajně mělo.
60. Soud připomíná, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem na kritéria vyvozená z jeho vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a postup příslušných orgánů. U posledně uvedeného kritéria se bere v úvahu význam sporu pro stěžovatele. Případy týkající se péče o dítě je tedy nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti a průtahy v některé fázi řízení lze tolerovat pouze za podmínky, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (Nuutinen proti Finsku, č. 32842/96, § 110, ESLP 2000‑VIII; Voleský proti České republice, č. 63267/00, § 102, 29. červen 2004).
61. V daném případě začalo relevantní období dne 27. října 2003, kdy stěžovatel požádal soud o upřesnění podmínek jeho práva na styk, a skončilo vynesením rozsudku krajského soudu ze dne 15. září 2005. Řízení tedy trvalo rok a téměř jedenáct měsíců na dvou stupních soudní soustavy.
62. Soud je názoru, že předmětné řízení vykazovalo jistou míru složitosti, zejména z důvodu napětí panujícího mezi rodiči, které si vyžadovalo terapii (viz § 21 a 23 výše), a také z důvodu nutnosti neustále přehodnocovat nejvyšší zájem dítěte a rozhodovat o dalších návrzích předložených účastníky řízení. Mezi předložením znaleckého posudku a následně konaným jednáním uplynulo několik měsíců, avšak toto zpoždění samo o sobě nestačí k vyslovení závěru o porušení požadavku na „přiměřenou lhůtu“. Další řízení totiž pokračovalo relativně plynule, a to i před odvolacím soudem, a jeho celková délka se Soudu nejeví jako nepřiměřená. Kromě toho se Soud též domnívá, že částečná změna podmínek již přiznaného práva na styk, o niž se v daném případě jednalo, měla pro stěžovatele menší význam, než řízení o výkonu tohoto práva.
63. Z toho vyplývá, že tato část stížnosti musí být zamítnuta pro zjevnou neopodstatněnost v souladu s článkem 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
2. Spravedlivost řízení a nestrannost soudu
64. Soud konstatuje, že stěžovatel tyto námitky neuplatnil cestou ústavní stížnosti, kterou mohl podat po vynesení rozsudku ze dne 15. září 2005 [viz, mutatis mutandis, Kotan proti České republice (rozh.), č. 26136/03, 29. listopad 2005].
Musejí být proto zamítnuty z důvodu nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy v souladu s článkem 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.
B. K návrhu ze dne 9. prosince 2004
65. Stěžovatel ve svém stanovisku uvádí, že jeho námitka týkající se článku 6 odst. 1 Úmluvy se vedle výše uvedeného řízení vztahovala i na řízení zahájené jeho návrhem ze dne 9. prosince 2004 (viz § 20 výše).
66. Pokud jde o návrh podaný dne 9. prosince 2004, Soud nicméně podotýká, že stěžovatel ve shrnutí faktů ve svém formuláři ze dne 8. dubna 2005 pouze uvedl, že „soud se údajně nemůže tímto návrhem zabývat, neboť řízení o návrhu ze dne 27. října 2003 ještě není ukončeno“. Podle názoru Soudu nelze říci, že námitka týkající se délky trvání (nebo nespravedlivosti) tohoto řízení byla uplatněna řádně; z tohoto důvodu není tato námitka předmětem této stížnosti a Soud se k ní nemůže vyjádřit.
C. K řízení o výkon práva na styk
66. Stěžovatel rovněž namítá přílišnou délku řízení o výkon svého práva na styk.
67. Soud však poznamenává, že postup vnitrostátních soudů v tomto řízení již byl zkoumán na poli článku 8 Úmluvy. Soud je toho názoru, že vzhledem k okolnostem případu není nutno tento postup posuzovat zvlášť z hlediska článku 6 odst. 1 Úmluvy [viz, a contrario, Pini a ostatní proti Rumunsku, č. 78028/01 a 78030/01, § 167, ESLP 2004‑... (výňatky); a, mutatis mutandis, Sylvester proti Rakousku, č. 36812/97 a 40104/98, § 77, 24. duben 2003, nebo Fiala proti České republice (rozh.), č. 26141/03, 15. listopad 2005].
III. K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
69. Stěžovatel konečně tvrdí, že přístup soudů v daném případu svědčí o diskriminaci jeho osoby založené na jeho pohlaví a zakázané článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
70. Vláda namítá, že stěžovatel nevyčerpal všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy, protože tuto námitku nepředložil Ústavnímu soudu. Pokud jde o odůvodněnost námitky, vláda nepopírá, že dle statistických údajů pro Českou republiku, které má k dispozici, bývá péče o nezletilé děti svěřována většinou matce, jakmile se o této otázce rozhoduje poprvé. Právo na styk s dítětem je tudíž obvykle přiznáváno otcům, což objasňuje, proč se tito mohou při výkonu svého práva častěji setkat s překážkami. Vzhledem k tomu, že však původ těchto obtíží nespočívá ve skutečnosti, že návrhy na výkon práva styku s dítětem podávají otcové, nejedná se o diskriminaci na základě pohlaví nebo nerovnosti manželů. Nelze totiž tvrdit, že soudy tolerují odmítání podrobit se rozhodnutí, jestliže tak činí matky. Vláda konečně tvrdí, že ze samotné stížnosti neplyne nic, co by ukazovalo na diskriminaci nebo na odlišné zacházení založené na pohlaví.
71. Soud poznamenává, že se tato stěžovatelova námitka do značné míry shoduje s námitkou týkající se článku 8 Úmluvy. Podle názoru Soudu spis každopádně neobsahuje žádnou skutečnost, na jejímž základě by bylo možné tvrdit, že postup soudů byl motivován pohlavím stěžovatele.
72. Z toho vyplývá, že tato námitka je zjevně neopodstatněná, a musí být tedy v souladu s článkem 35 odst. 3 a 4 Úmluvy zamítnuta.
IV. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
73. Článek 41 Úmluvy stanoví:
„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“
A. Újma
74. Stěžovatel požaduje z titulu morální újmy způsobené ztrátou kontaktu se svým synem částku 28 000 €, přičemž zdůrazňuje, že způsobenou újmu lze jen stěží vyčíslit.
75. Vláda považuje tuto částku za přemrštěnou a ponechává tuto otázku na uvážení Soudu.
76. Soud se domnívá, že porušením práva na respektování rodinného života utrpěl stěžovatel morální újmu, kterou nemůže napravit pouhé konstatování tohoto porušení. Částka požadovaná z tohoto titulu je nicméně přehnaná. Vzhledem ke všem dostupným informacím přiznává Soud stěžovateli z tohoto titulu na spravedlivém základě ve smyslu článku 41 Úmluvy částku 6 000 €.
B. Náklady řízení
77. Stěžovatel, jemuž byla poskytnuta bezplatná právní pomoc, nepožaduje náhradu nákladů řízení. Soud je proto názoru, že o této otázce není třeba rozhodovat.
C. Úroky z prodlení
78. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD jednomyslně
1. prohlašuje stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitku týkající se práva na respektování rodinného života, a ve zbytku za nepřijatelnou;
2. rozhoduje, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy;
3. rozhoduje,
a) že žalovaný stát má stěžovateli uhradit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle článku 44 odst. 2 Úmluvy, částku 6 000 € (šest tisíc eur), která se převede na národní měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni úhrady, a dále případnou částku daně:
b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do okamžiku zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;
4. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 18. ledna 2007 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.
Claudia Westerdiek
Peer Lorenzen
tajemnice sekce
předseda
Full & Egal Universal Law Academy