© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 15. ledna 2015 ve věci č. 21120/07 – Zelenin proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že použitím nepřiměřené síly policisty při zatýkání stěžovatele a opakovaným odmítáním zahájit trestní stíhání proti těmto policistům, přestože stěžovatel státnímu zástupci předložil dostatečně podrobný a soudržný popis událostí doložený lékařskými zprávami, došlo k porušení práva stěžovatele zaručeného článkem 3 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal 19 500 eur jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl jako podezřelý z prodeje heroinu zatčen v rámci tajné operace policejní protidrogové jednotky. Dle tvrzení stěžovatele byl policisty při zatýkání podroben špatnému zacházení, konkrétně měl být násilím vyvlečen z bytu na schodiště, kde měl být zbit a následně spoután. Další zranění měl utrpět, když se poté, co mu byla sejmuta pouta, aby mohl podepsat protokol o domovní prohlídce, neočekávaně rozběhl a vrazil hlavou do prosklené skříně, která se na něj zřítila. Stěžovatel byl umístěn do cely předběžného zadržení a až následně převezen do nemocnice, kde mu bylo diagnostikováno poranění mozku. K totožným závěrům dospěl také lékař vazební věznice, kam byl později stěžovatel převezen. Zpráva tohoto lékaře navíc uvádí, že stěžovatel utrpěl i poranění na hlavě a v obličeji.
Stěžovatel se posléze obrátil na státní zastupitelství se stížností, v níž namítal špatné zacházení při zatýkání. Na základě této stížnosti bylo provedeno přípravné řízení (prověřování) postupu policistů při zatýkání. Státní zastupitelství si až více než rok poté, co mělo dojít k namítanému špatnému zacházení, vyžádalo prohlídku stěžovatele soudním znalcem za účelem zjištění původu jeho zranění. Znalec ve svém posudku nepotvrdil původně diagnostikované poranění mozku a za možnou příčinu vzniku pohmožděnin označil buď bití, nebo pád na tupý předmět. Státní zastupitelství opakovaně věc odkládalo a odmítalo zahájit trestní stíhání s tím, že svědkyně, které potvrdily stěžovatelovu skutkovou verzi případu, byly nevěrohodné a že policisté použili proti stěžovateli sílu oprávněně, neboť se bránil zatčení. Tato rozhodnutí obstála také v soudním přezkumu. V mezidobí byl stěžovatel shledán vinným drogovými trestnými činy a odsouzen k šesti letům nepodmíněného trestu odnětí svobody.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
a)K hmotněprávní složce článku 3 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že byl při zatýkání policisty podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení.
Soud úvodem shrnul skutkové okolnosti případu a podotkl, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že policisté použili proti stěžovateli sílu, že se na něj zřítila skříň poté, co do ní vrazil, a že utrpěl při zatýkání zranění. Strany se naopak neshodly co do povahy zranění a jejich původu, tedy především zda byla způsobena jednáním policistů.
Podle názoru Soudu stěžovatel předložil dostatečně podrobný a ucelený popis událostí, jakož i lékařské zprávy osvědčující, že jím utrpěná zranění mohla být způsobena bitím. Dle Soudu tedy stěžovatel dostatečně věrohodně doložil, že byl podroben jednání odporujícímu článku 3 Úmluvy.
Soud naopak konstatoval, že vláda v průběhu řízení nepředložila žádné podrobné vysvětlení legitimity a nezbytnosti použití síly policisty při zatýkání stěžovatele, přičemž zároveň svědecké výpovědi popisující, že policisté zbili stěžovatele na schodišti před jeho bytem, byly vnitrostátními orgány odmítnuty jako nevěrohodné. Soud dále poukázal na skutečnost, že jediná prohlídka stěžovatele soudním znalcem byla provedena více než rok poté, co mělo dojít k tvrzenému špatnému zacházení. Soudní znalec tudíž nemohl s určitostí zodpovědět otázku, zda stěžovatelem utrpěná zranění mohla nebo nemohla být způsobena policisty jím popsaným způsobem.
Ačkoli Soud připustil, že alespoň některá zranění mohl stěžovatel utrpět tím, že se na něj zřítila skříň, do níž vrazil, dospěl k závěru, že ani vnitrostátní orgány v průběhu prověřování, ani vláda v řízení před Soudem neobjasnila dostatečně věrohodně původ stěžovatelem utrpěných zranění. S připomenutím povinnosti vnitrostátních orgánů poskytnout dostatečné a přesvědčivé vysvětlení příčin zranění způsobených zadržované osobě (Selmouni proti Francii, č. 25803/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. července 1999, § 87) Soud konstatoval, že vláda neposkytla přesvědčivé vysvětlení legitimity a nezbytnosti použití síly při zatýkání stěžovatele. Soud proto dospěl k závěru, že zranění, která stěžovatel utrpěl, byla – alespoň z části – následkem jednání, za něž nese odpovědnost stát.
Z tohoto důvodu a s ohledem na psychické a fyzické dopady daného zacházení na stěžovatele a jeho zdravotní stav Soud rozhodl, že násilné jednání ze strany policistů vůči stěžovateli v souhrnu překročilo hranici nelidského a ponižujícího zacházení, čímž došlo k porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy.
b)K procesní složce článku 3 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že jeho hájitelné tvrzení špatného zacházení ze strany policistů nebylo účinně vyšetřeno.
Soud nejdříve podotkl, že orgány činné v trestním řízení zahájily přípravné řízení (prověřování) stěžovatelem tvrzeného špatného zacházení. Opakovaná rozhodnutí o odložení věci byla nicméně založena na nedostatečném a neúplném šetření, což vedlo k jejich několikerému rušení ze strany nadřízených orgánů. V důsledku opakovaného odmítání zahájit trestní stíhání nebylo vůbec provedeno řádné vyšetřování, v němž by byly vykonány potřebné vyšetřovací úkony, včetně výslechů, konfrontace, rekognice, prohlídek, zajištění či rekonstrukce činu. Prověřování navíc samo o sobě nemůže vést k potrestání pachatelů, neboť teprve zahájení trestního stíhání a následné vyšetřování jsou nutným předpokladem pro podání obžaloby proti podezřelému, která je poté posouzena soudem. Již samotná skutečnost, že orgány činné v trestním řízení odmítly zahájit trestní stíhání policistů co do věrohodných a hájitelných tvrzení závažného špatného zacházení, nasvědčovala podle názoru Soudu dostatečně o porušení povinnosti provést účinné vyšetřování. Toto selhání následně nebylo v rámci soudního přezkumu napraveno.
Soud proto dospěl k závěru, že opakovaným odkládáním věci a odmítáním zahájit trestní stíhání ohledně věrohodných a hájitelných tvrzení stěžovatele, že byl podroben špatnému zacházení ze strany policistů, vnitrostátní orgány porušily svou povinnost provést účinné vyšetřování plynoucí z článku 3 Úmluvy. Z tohoto důvodu již Soud nepovažoval za nezbytné zabývat se jednotlivými nedostatky předběžného řízení. Soud konečně zdůraznil, že nesplněním své povinnosti provést účinné vyšetřování stát v policistech podpořil pocit beztrestnosti; náležité vyšetření tvrzeného špatného zacházení ze strany policie či jiných obdobných orgánů je přitom zásadní pro udržení důvěry veřejnosti v respektování zásad právního státu těmito orgány a při předcházení napomáhání či tolerování protiprávního jednání (Gasanov proti Moldavsku, č. 39441/09, rozsudek ze dne 18. prosince 2012, § 50).
Full & Egal Universal Law Academy