© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 5. února 2013 ve věci č. 67286/10 – Zokhidov proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně dospěl závěru, že vydáním stěžovatele do Uzbekistánu došlo k porušení k porušení článku 3 Úmluvy, neboť existovaly silné důvody pro domněnku, že v této zemi bude čelit skutečnému riziku špatného zacházení. Soud dále dospěl k závěru, že bylo porušeno ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovatel byl zbaven osobní svobody bez zákonného podkladu, resp. zákon nestanovil pro postup státních orgánů dostatečně jasná pravidla a celková doba zbavení osobní svobody nebyla zákonem nijak omezena. Soud dále konstatoval porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy, neboť stěžovatel nebyl bez prodlení a v dostatečném rozsahu informován o důvodech zadržení a proti němu vzneseným obviněním. Soud rovněž shledal i porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to s ohledem na skutečnost, že ruská právní úprava neumožnovala národnímu soudu nařídit propuštění zadržované osoby. Dále byl porušen i čl. 34 Úmluvy, neboť vydáním stěžovatele do Uzbekistánu byl zbaven ochrany vyplývající z Úmluvy a zmařen účel Soudem vydaného předběžného opatření. Soud přiznal stěžovateli přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 30 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel je občanem Uzbekistánu, kde v současnosti vykonává trest odnětí svobody v délce osmi let. Stěžovatel žil mezi léty 2005 až 2011 v Rusku. V květnu 2010 bylo proti stěžovateli zahájeno v Uzbekistánu trestní stíhání, neboť se měl v letech 2001 až 2005 zapojit do činnosti zakázané náboženské organizace Hizb ut-Tahrir. Stěžovatel měl veřejně vyzývat k provedení státního převratu a jeho jméno bylo zařazeno na seznam hledaných osob. V červnu 2010 byl stěžovatel v Petrohradu zadržen a vzat do vazby za účelem jeho vydání k trestnímu stíhání do Uzbekistánu. V srpnu 2010 bylo státním zástupce rozhodnuto o prodloužení vazby. Vazba byla následně prodlužována až do vydání stěžovatele v dubnu 2011. V srpnu 2010 náměstek nejvyššího státního zástupce Ruské federace vyhověl žádosti uzbeckých státních orgánů o vydání stěžovatele; skutky, pro které měl být stěžovatel vydán k trestnímu stíhání do Uzbekistánu, měly být podle názoru státního zástupce trestné i podle ruského trestního zákoníku. Stěžovatel se proti rozhodnutí o vydání odvolal v říjnu 2010 a tvrdil, že v případě jeho vydání mu hrozí nebezpečí špatného zacházení. V listopadu 2010 vyhověl Soud žádosti stěžovatele o vydání předběžného opatření a požádal ruské státní orgány, aby pozastavily stěžovatelovo vydání. Městský soud v Petrohradu nejprve stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí státního zástupce o jeho vydání zamítl. Po zrušení rozhodnutí Městského soudu v Petrohradu Nejvyšším soudem, Městský soud v Petrohradu v dubnu 2011 při novém projednání zrušil rozhodnutí náměstka nejvyššího státní zástupce Ruské federace o vydání stěžovatele, neboť skutky, pro které měl být stěžovatel vydán, byly po právní stránce nesprávně kvalifikovány a trestní odpovědnost za tyto skutky již prekludovala.
Stěžovatel v říjnu 2010 požádal o udělení azylu kvůli obavám ze svého pronásledování z náboženských důvodů. Jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že požádal o udělení azylu až 2 měsíce po svém zajištění v době, kdy bylo již rozhodnuto o jeho extradici a rovněž proto, že porušil ruské právní předpisy upravující pobyt cizinců tím, že státním orgánům uvedl nesprávné informace. Jeho žaloba proti správnímu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany byla zamítnuta okresním soudem v listopadu 2011.
Stěžovatel byl dne 21. prosince 2011 vydán do Uzbekistánu. Stěžovatel uvedl, že do jeho bytu měla pod záminkou ověření totožnosti vtrhnout skupina policistů a následně ho odvézt na letiště, odkud byl letadlem přepraven do Uzbekistánu, přestože policisty informoval o Soudem vydaném předběžném opatření. S ohledem na skutečnost, že žádost stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta, neměl podle názoru ruské vlády jeho další pobyt v Rusku žádný zákonný podklad. V Uzbekistánu byl v dubnu 2012 stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 8 let.
V následně podané stížnosti stěžovatel namítal porušení čl. 3 Úmluvy, neboť jeho vydání do Uzbekistánu ho vystavilo riziku špatného zacházení. Dále namítal, že v rozporu s čl. 13 Úmluvy neměl k dispozici účinný opravný prostředek. Rovněž namítal porušení čl. 5, neboť jeho zajištění v období od července do září 2010 bylo nezákonné, nebyl seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu, nemohl se ani účinně bránit proti rozhodnutím, na jejichž základě byl zbaven osobní svobody. Ze strany Ruska byly porušeny závazky vyplývající z čl. 34 (právo na individuální stížnost), neboť Rusko nerespektovalo předběžné opatření Soudu zakazující vydání stěžovatele do Uzbekistánu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel v prvé řadě namítal, že vydání do Uzbekistánu ho vystavilo riziku špatného zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
Soud v daném případě dospěl k závěru, že ruské státní orgány se dostatečně nezabývaly možností špatného zacházení se stěžovatelem v případě jeho vydání do Uzbekistánu. Rozhodnutí soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o vydání stěžovatele, se opíralo zejména o důvody „technického“ rázu, konkrétně skutečnosti, že podle ruských právních předpisů trestní odpovědnost stěžovatele již prekludovala. Při zamítnutí stěžovatelovy žádosti o udělení azylu vnitrostátní orgány argumentovaly prodlevou při podání žádosti o udělení azylu a porušením pobytových předpisů ze strany stěžovatele, aniž by se detailně vypořádaly se stěžovatelem namítaným rizikem špatného zacházení v případě jeho nuceného vycestování do země původu.
Ruská vláda namítala, že v době vydání stěžovatele nebyly známy jakékoliv překážky bránící jeho vydání do Uzbekistánu. Soud proto poukázal na obdobné případy z minulosti, ve kterých dospěl na základě řady spolehlivých a objektivních zdrojů informací k závěru, že uzbecká policie zadržené osoby systematicky podrobuje mučení. Soud zdůraznil, že obecné problémy s dodržováním lidských práv v určité zemi by za překážku vydání nebylo možné považovat. Podle názoru Soudu však stěžovatel náležel ke skupině osob, jejíž příslušníci mají být podle spolehlivých informací podrobováni špatnému zacházení a mučení. Trestní stíhání bylo proti stěžovateli zahájeno v návaznosti na teroristické útoky z roku 2009, po kterých následovala vlna svévolných zadržení a špatného zacházení s osobami podezřelými ze styků s hnutím Hizb ut-Tahrir.
Soud proto dospěl k závěru, že stěžovateli zcela reálně hrozilo zacházení, které by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Záruky uzbeckých státních orgánů, že stěžovatel nebude vystaven špatnému zacházení, byly koncipovány velmi neurčitě. Neexistoval ani žádný monitorovací orgán, který by dohlížel nad jejich dodržováním. Soud proto dospěl k závěru, že vydáním stěžovatele do Uzbekistánu došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 5 Úmluvy
Soud dále shledal, že zbavením osobní svobody stěžovatele v období od 14. července do 15. září 2010 byl porušen čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ani státní zástupce ve svém rozhodnutí, ani ruská vláda, ve svém vyjádření neuvedli, na základě jakého zákonného ustanovení byl stěžovatel v období od 14. července do 16. srpna 2010 zbaven osobní svobody. Byť v dalším období mělo zbavení osobní svobody stěžovatele již oporu v příslušných ustanoveních ruského trestního řádu, právní úprava již nestanovila pro postup stáních orgánů v těchto případech jasná pravidla a nijak ani nelimitovala maximální délku pro zbavení osobní svobody.
Soud dále konstatoval i porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy, neboť stěžovatel nebyl bez prodlení v dostatečném rozsahu informován o důvodech zadržení a vznesených obviněních. Přestože v protokolech týkajících se zadržení a výslechu stěžovatele je zmiňována žádost uzbeckých státních orgánů o vydání stěžovatele, konkrétní důvody pro vydání této žádosti již uvedeny v těchto dokumentech nebyly.
Soud rovněž shledal i porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatel neměl možnost obrátit se na soud s žádostmi o přezkum zákonnosti rozhodnutí o zbavení jeho osobní svobody (ze dne 15. července a 24. srpna 2010). Byť podle ruské právní úpravy měla zadržená osoba právo požádat o soudní přezkum, podle názoru Soudu neumožnovala vnitrostátnímu soudu nařídit propuštění zadržované osoby. Navíc stěžovatel měl být seznámen s obsahem rozhodnutí ze dne 15. července a 24. srpna 2010 až poté, kdy vnitrostátní soudy prodloužily trvání stěžovatelovy vazby a přezkum dříve vydaných rozhodnutí se tak stal bezpředmětným.
c) K tvrzenému porušení článku. 34 Úmluvy
Přestože ruská vláda uznala, že stěžovatelovo vydání do Uzbekistánu bylo porušením předběžného opatření vydaného Soudem a bylo v rozporu s článkem 34 Úmluvy, ruské státní orgány, realizující vydání stěžovatele do Uzbekistánu, údajně o existenci předběžného opatření nevěděly a k porušení článku 34 Úmluvy nedošlo záměrně. Argumenty uvedené ruskou vládou však Soud nepřesvědčily. Stěžovatelova tvrzení o tom, že s obsahem předběžného opatření příslušné orgány seznámil a dále, že v průběhu zajištění před realizací vydání v prosinci 2011 mu nebylo umožněno kontaktovat svého advokáta a bylo utajováno jeho místo pobytu, nebyly ze strany ruské vlády nijak zpochybněny. Soud poukázal na skutečnost, že vydání stěžovatele do Uzbekistánu jej zbavilo ochrany vyplývající z Úmluvy a zmařilo účel vydaného předběžného opatření. Z toho důvodu Soud konstatoval porušení článku 34 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy