© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 29. ledna 2013 ve věci č. 66610/09 – Zolotas (č. 2) proti Řecku
Senát první sekce Soudu jednomyslně shledal porušení článku 1 Protokolu č. 1 tím, že Řecko umožnilo promlčení nároku na výplatu finančních prostředků z tzv. spícího bankovního účtu stěžovatele, čímž nezajistilo spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem a ochranou základních práv stěžovatele. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 15 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Po otevření bankovního účtu v Řecku stěžovatel na několik let ze země odešel. Po návratu mu banka odmítla vyplatit zůstatek na jeho účtu s odůvodněním, že účet byl „spící“ více než 20 let. Stěžovatel podal občanskoprávní žalobu za účelem vymožení příslušné částky (30 550 eur). Vnitrostátní soudy zaujaly postoj, že stěžovatelův nárok vůči bance podléhá promlčecí době stanovené občanským zákoníkem a že zůstatek náleží státu jako oprávněné osobě ze „spících“ bankovních účtů na základě platné legislativy. Odvolací soud konstatoval, že časové omezení práv stěžovatele k jeho bankovnímu účtu je ospravedlněno veřejným zájmem, kterým je ukončení právních vztahů, jež vznikly tak hluboko v minulosti, že jejich stávající existence se tím stala nejistou.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Soud podotkl, že pouhý fakt vystavení stěžovatelových práv běhu promlčecí doby není porušením Úmluvy. Takové doby, jež jsou ve smluvních státech Úmluvy běžným jevem, zajišťují právní jistotu a zabraňují nespravedlnostem, které by mohly vyvstat, pokud by soudy musely rozhodovat ohledně skutečností, které se udály v daleké minulosti. Soud dále zopakoval, že v oblasti zásahů do majetkových práv jsou vnitrostátní orgány nejlépe příslušné k vymezení veřejného zájmu a v tomto ohledu požívají širokého prostoru pro uvážení. Soud jejich rozhodnutí není oprávněn revidovat, ledaže pro ně zjevně neexistuje rozumné zdůvodnění. Pakliže tedy stát nepřekročí svůj prostor pro uvážení, není úkolem Soudu, aby určil, zda stát zvolil k vyřešení problému nejvhodnější řešení či měl postupovat jinak [srov. J. A. Pye (Oxford) Ltd. aj. A. Pye (Oxford) Land Ltd. proti Spojenému království, č. 44302/02, rozsudek velkého senátu ze dne 30. srpna 2007].
Stát nicméně musí zajistit spravedlivou rovnováhu mezi požadavky veřejného zájmu a ochranou základních práv jednotlivců. V projednávané věci Soud zaujal stanovisko, že promlčecí doba 20 let stanovená občanským zákoníkem je odůvodněná, protože zajišťuje subjektu dostatek času pro její přerušení použitím svého účtu. Na druhou stranu však stěžovatel proto, že na účtu po tuto dobu nedošlo k žádnému pohybu, čelil velmi radikálnímu opatření – ztrátě všech finančních prostředků na účtu, což ho postavilo do znevýhodněného postavení vůči bance a potažmo vůči státu, kterému peníze připadly. Majitel účtu může dle Soudu v dobré víře očekávat, že jeho peníze jsou u banky v bezpečí, zvláště když je mu na účet připisován úrok. Dle Soudu je též legitimní očekávat, že v případě, že by rovnováha smluvního vztahu mezi bankou a jejím klientem měla být ohrožena, bude na to klient upozorněn, jinak by byl narušen vztah důvěry, který je v oblasti bankovních vztahů nezbytný.
Princip právní jistoty je navíc implicitně zahrnut ve všech ustanoveních Úmluvy a je základním prvkem právního státu. Stát má proto dle Soudu povinnost chránit majetková práva svých občanů a stanovit bankám povinnost informovat majitele „spících“ účtů o riziku způsobeném blížícím se koncem promlčecích lhůt. Porušení poskytnout takovou informaci uvalilo na stěžovatele nepřiměřené a neúměrné břemeno, které nemůže být dle Soudu ospravedlněno ani potřebou ukončení právních vztahů, jejichž existence se stala nejistou, ani potřebou zajištění fungování bankovního systému. Soud proto uzavřel, že spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem a právy stěžovatele byla narušena v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1.
Full & Egal Universal Law Academy