© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 14. května 2013 ve věci č. 15189/10 –Cichopek a ostatní proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že námitka stěžovatelů, že změnou pravidel pro výpočet starobního důchodu došlo k porušení jejich práva na pokojné užívání majetku chráněného článkem 1 Protokolu č. 1, je zjevně neopodstatněná.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé (stížnost prvního stěžovatele byla podle článku 42 jednacího řádu Soudu spojena se stížnostmi ostatních 1627 stěžovatelů, jejichž výčet je uveden v příloze rozhodnutí) byli příslušníky polské Státní bezpečnosti (obdoba české StB) – polské komunistické politické policie. Státní bezpečnost (dále též pouze „SB“), vytvořená po vzoru sovětské NKVD a KGB, byla pod přímou kontrolou polské komunistické strany, sloužila k ovládnutí a udržení mocenských pozic, likvidaci a infiltraci protivníků režimu, představitelů katolické církve a politické opozice a byla tedy jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru.
V březnu 2009 nabyla účinnosti novela zákona o důchodovém pojištění příslušníků veřejných bezpečnostních sborů a jejich rodin, která přinesla nová pravidla pro výpočet starobních důchodů bývalých příslušníků SB a to tak, že snížila rozhodný koeficient z 2,6 % na 0,7 % za každý rok započitatelný za dobu služby v SB v rozmezí let 1944-1990.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Stěžovatelé namítali, že předmětným zákonem bylo zasaženo do jejich majetkových práv zaručených článkem 1 Protokolu č. 1 tím, že jim byla nenávratně odňata část dříve přiznaného práva na důchod (průměrné snížení se pohybovalo mezi 20-30 ℅).
Soud nejprve uvedl, že při realizaci sociální a hospodářské politiky, tím spíše během období transformace od totalitního k demokratickému režimu, požívají státní orgány široký prostor pro uvážení o tom, co je otázkou veřejného zájmu. To nutně zahrnuje i přijímání zákonů směřujících k vyrovnání se s komunistickou minulostí a odstranění pozůstatků totalitního režimu, a to zejména v takových oblastech, jako jsou sociální a ekonomická privilegia elit bývalého režimu a dalších osob, které sehrály klíčovou roli při udržování nedemokratického režimu u moci.
Pokud se jedná o požadavek legitimního cíle zásahu do majetkových práv, Soud neviděl důvod odchýlit se od závěrů vnitrostátních orgánů (parlamentu, ústavního soudu i nejvyššího soudu), které snížení důchodů příslušníků SB považovaly za nutné vzhledem k požadavkům plynoucím z principu sociální spravedlnosti. Vzal přitom v potaz zejména to, jak morálně zavrženíhodnou roli sehrála SB při udržování komunistického režimu u moci, potírání lidských práv, demokratických hodnot a dalších represálií vůči obyvatelstvu. Soud v tomto směru vzal za své úvahy demokraticky zvoleného zákonodárce, založené na jeho vlastní jedinečné historicko-politické zkušenosti, o existenci veřejného zájmu na přijetí konkrétních opatření směřujících k znovunastolení sociální spravedlnosti. V této souvislosti Soud podotkl, že vypořádání se s minulým režimem je natolik komplexní a rozsáhlý úkol, který každá dotčená země řešila s ohledem na vlastní zkušenost jiným způsobem, a proto nelze určit časový rámec, v němž by měl být ukončen. Proto ani skutečnost, že předmětný zákon byl vydán až 20 let po změně režimu, mu nemůže ubrat na jeho legitimitě. Naopak lze podotknout, že stěžovatelé tak mohli po dobu 20 let požívat privilegovaného postavení, které vnitrostátní orgány legitimně považovaly za neoprávněně nabyté.
Soud ovšem připomněl, že prostor pro uvážení zákonodárce není neomezený, vždy je třeba hledat vztah přiměřenosti mezi požadavky představovanými veřejným zájmem společnosti a ochranou práv jednotlivce. V tomto směru je dle Soudu rozhodné, zda nebylo zasaženo do samotného jádra práv stěžovatelů. Do úvahy je nutno vzít povahu dávky, konkrétní okolnosti případu a osobní situaci stěžovatele. Pokud by omezení práv stěžovatele na důchod znamenalo úplnou ztrátu prostředků k obživě, jednalo by se zpravidla o porušení práva na ochranu vlastnictví, pokud by naopak šlo pouze o rozumné a přiměřené snížení, pak nikoli
Stěžovatelé tvrdili, že snížení výpočtového koeficientu z 2,6 % na 0,7 % bylo radikální, nespravedlivé a nepřiměřené. Soud v tomto ohledu vzal za svou podrobnou analýzu srovnávající postavení stěžovatelů s průměrnou výší důchodu v Polsku a došel k závěru, že i po nabytí účinnosti předmětného zákona bylo postavení bývalých příslušníků SB stále ve většině případů výhodnější než postavení průměrného polského penzisty. Průměrná výše starobního důchodu bývalého příslušníka SB byla i po snížení až o 58℅ vyšší než penze průměrná a čtyřikrát vyšší, než činí zákonné minimum starobního důchodu. Navíc koeficient pro výpočet běžných penzí byl, a stále je, 1,3℅, tedy poloviční oproti 2,6 % původně používaných pro výpočet důchodů příslušníků bezpečnostních sborů. Pouze u 589 osob (z více než 38 000) dotčených předmětným zákonem byl důchod po snížení nižší než zákonem požadované minimum, avšak v těchto případech byl následně zvýšen na zákonem požadované minimum. Nutno také podotknout, že snížení postihlo pouze penze stěžovatelů za období služby ve prospěch komunistického režimu, ostatní skutečnosti rozhodné pro stanovení důchodu, jako koeficient 2,6 % za službu v demokratickém Polsku, invalidní či vdovský důchod, a také příspěvky za práci v rizikovém prostředí, zůstaly nezměněny.
Dávková formule příslušníků SB je mimo jiné výhodnější také proto, že jako základ pro výpočet důchodů využívá výši platu, kterou pobírali příslušníci SB jako poslední, což u služebního poměru bývá většinou ta nejvyšší na rozdíl od běžných občanů. Tudíž pokud porovnáme koeficient 0,7 ℅ vzhledem k platovým podmínkám bývalých příslušníků SB s koeficientem 1,3 ℅ vzhledem k průměrnému platu běžného zaměstnance, výsledná dávka starobního důchodu je i tak výhodnější než podle běžné dávkové formule.
Ve většině případů navíc nedošlo ke snížení důchodu o více, než přibližně 25-30 %.
Ze zřetele dle Soudu nelze pustit ani skutečnost, že zatímco stěžovatelé mají za období do roku 1990 zachován koeficient 0,7 %, oběti komunistického režimu, které byly uvězněny, mají za toto období nulový koeficient, jelikož nedosahovaly žádného příjmu.
Na základě výše uvedených skutečností Soud došel k závěru, že omezením provedeným předmětným zákonem nebylo zasaženo do samotného jádra práv stěžovatelů a ti nebyli zbaveni prostředků obživy. Ba co víc, ve většině případů si stěžovatelé udrželi důchodovou formuli výhodnější než je formule obecná, tudíž nelze říci, že by předmětné opatření uvalilo na stěžovatele nepřiměřenou zátěž. Jejich stížnost je tedy zjevně neopodstatněná.
Full & Egal Universal Law Academy