© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 22. března 2005 ve věci č. 35476/03 – Čermochová proti České republice
Soud rozhodl jednomyslně o nepřijatelnosti stížnosti, ve které stěžovatelka zejména namítala nepřiměřenou délku řízení vztahujícího se k výkonu rodičovské zodpovědnosti (článek 6 odst. 1 Úmluvy) a zásah do práva na respektování rodinného a soukromého života vzhledem k přerušení rozvodového řízení z důvodu probíhajícího řízení vztahujícího se k výkonu rodičovské zodpovědnosti (článek 8 Úmluvy).
(i) Okolnosti případu
Řízení ve věci úpravy rodičovské zodpovědnosti k nezletilému synovi stěžovatelky a M. Č. bylo zahájeno na návrh stěžovatelky v únoru 1999. M. Č. následně navrhl, aby byl syn svěřen do jeho péče.
Návrh na rozvod manželství podala stěžovatelka v červnu 1999. Řízení o rozvod je závislé na řízení opatrovnickém a bylo přerušeno do doby vydání pravomocného rozhodnutí o výchově a výživném pro nezletilé dítě (ustanovení § 25 zákona o rodině).
První jednání ve věci výchovy a výživy nezletilého se před Obvodním soudem pro Prahu 10 konalo již v polovině března 1999, stěžovatelka požádala o svěření syna do své péče. Následně se v krátkých časových intervalech konalo několik jednání a byl vypracován znalecký posudek.
Rozsudkem z března 2000 byl nezletilý syn svěřen do péče M. Č. Stěžovatelka podala odvolání; před Městským soudem v Praze se konala tři jednání, na čtvrtém jednání vznesla stěžovatelka námitku podjatosti celého senátu odvolacího soudu a ve věci tak musel rozhodovat Vrchní soud v Praze.
V prosinci 2001 městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k doplnění dokazování.
Před obvodním soudem se konala tři jednání, na posledním z nich podala stěžovatelka další námitku podjatosti a návrh na přikázání věci jinému soudu. Jednání tak muselo být odročeno na neurčito.
Po výzvách soudu k doplnění podání stěžovatelky byl v září 2002 vynesen rozsudek, kterým byl nezletilý svěřen do střídavé výchovy obou rodičů. Rychlému vyřízení věci před odvolacím soudem opětovně zabránila stěžovatelka podáním nové námitky podjatosti. V srpnu 2003 byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Po vypracování nového znaleckého posudku byl v lednu 2005 vynesen rozsudek, kterým byl nezletilý svěřen do péče M. Č. Rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním. Řízení nebylo dosud pravomocně skončeno.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení práva na řízení v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy)
Řízení bylo zahájeno dne 18. února 1999. Poslední rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne 11. ledna 2005 a stěžovatelka ho napadla odvoláním. Řízení trvající více než šest let na třech soudních úrovních tak stále probíhá. Soudy prvního stupně a odvolací rozhodovaly ve věci opakovaně, stejně tak bylo opakovaně rozhodováno o návrzích na vydání předběžného opatření a o námitkách podjatosti.
Soud konstatoval, že řízení bylo poměrně složité zejména vzhledem k napětí mezi rodiči nezletilého dítěte a pro nutnost provádět průběžné zhodnocení nejlepšího zájmu dítěte.
K chování stěžovatelky Soud uvedl, že jí nelze vyčítat využití všech procesních možností daných vnitrostátním právním řádem. Následky takového jednání není nicméně možné přičítat státu k tíži. V tomto smyslu dal Soud za pravdu vládě, když poukázala na jednání stěžovatelky, které vedlo k podstatnému prodloužení řízení, ať již jde o její neúplná podání či několik námitek podjatosti a návrh na delegaci věci k jinému soudu.
Soud neshledal závady v postupu obvodního soudu, který první rozsudek vynesl po jednom roce poté, co shromáždil množství důkazů, ani v postupu soudu odvolacího. Až na jednu výjimku byla rozhodnutí ve věci vydávána ve lhůtách, které nepřekračovaly jeden rok. Je současně nutno vzít v úvahu, že si soudy při posuzování zájmu dítěte musely vyžádat znalecké posudky a zprávy opatrovníka.
Soud nakonec připomněl, že článek 6 předepisuje sice rychlost soudních řízení, zakotvuje však také obecnější princip dobrého výkonu spravedlnosti (bonne administration de la justice). S ohledem na výše uvedené Soud přijal, že chování státních orgánů zachovalo spravedlivou rovnováhu mezi různými aspekty zmíněného principu. Soud vzal rovněž v úvahu, že stěžovatelka měla možnost syna vídat a M. Č. přispíval na chod domácnosti.
Vzhledem ke všem aspektům shora uvedeným, zejména k chování stěžovatelky během řízení, dospěl Soud k závěru, že námitka porušení práva na řízení v přiměřené lhůtě je zjevně neopodstatněná.
b) K tvrzenému porušení práva na respektování rodinného a soukromého života (článek 8 Úmluvy)
Část stížnosti, ve které stěžovatelka namítala, že z důvodu trvajícího řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti nelze rozvést její manželství a dochází tak k porušení jejího práva na rodinný a soukromý život, Soud zamítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Konkrétně uvedl, že stěžovatelce nic nebránilo, aby před Ústavním soudem napadla protiústavnost ustanovení § 25 zákona o rodině.
Full & Egal Universal Law Academy