© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2005 ve věci č. 25213/03 – Choc proti České republice
Soud většinou hlasů prohlásil za nepřijatelnou stížnost týkající se především údajného porušení různých aspektů práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), zásahu do rodinného života (článek 8 Úmluvy) a překročení zákazu diskriminace v rodinném životě (článek 14 ve spojení se článkem 8 Úmluvy).
(i) Skutkové okolnosti případu
V únoru 1999 podal stěžovatel návrh na úpravu styku se svou dcerou (v té době měla necelé dva roky), o němž bylo v květnu 1999 rozhodnuto tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat v každém sudém týdnu v roce (kromě období od 1. července do 31. srpna) ve dvě hodiny ve středu odpoledne a každoročně 25. prosince také dvě hodiny odpoledne.
V lednu 2001 podal stěžovatel návrh na rozšíření úpravy styku s nezletilou. Zejména na základě vypracovaného znaleckého posudku Obvodní soud pro Prahu 2 v červnu 2002 rozhodl, že se styk nezletilé se stěžovatelem neupravuje, a dal oběma rodičům prostor, aby se dohodli na spolupráci s psychologem. Odvolací soud toto rozhodnutí v prosinci 2002 zrušil, neboť v době od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně se ukázalo, že rodiče nejsou schopni se dohodnout.
V červnu 2004 soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, kterým byla mimo jiné stanovena úprava styku stěžovatele s nezletilou. Podle tohoto rozhodnutí je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu v roce v pondělí jednu hodinu odpoledne po dobu prvních pěti styků v dětském centru za přítomnosti psychologa a podle jeho pokynů. Po skončení tohoto období je otec oprávněn se s nezletilou stýkat v každém sudém týdnu v roce v sobotu odpoledne po dobu čtyř hodin. Obvodní soud navíc rozhodl, že tyto části výroku rozsudku jsou předběžně vykonatelné.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel ve své stížnosti k Soudu namítal, že matka nezletilé rozhodnutí vnitrostátního soudu z roku 1999 nerespektuje a nezletilou mu již dva roky nepředává. Vnitrostátní soud je v dané věci údajně nečinný, nejedná vůči stěžovateli spravedlivě a nestranně, nezajišťuje mu v probíhajícím řízení rovná práva, diskriminuje ho z důvodu pohlaví, a nerespektuje tak jeho rodinný život.
a) K článku 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy
Soud se v prvé řadě vypořádal s námitkou nepřiměřené délky řízení o návrhu stěžovatele z ledna 2001. Po posouzení všech konkrétních okolností případu dospěl nakonec k závěru, že k porušení požadavku na rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.
Další námitky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Soud odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (námitka porušení práva na spravedlivost řízení a na nestranný soud) a pro zjevnou neopodstatněnost (námitka porušení práva na účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy). V této souvislosti výslovně uvedl, že ústavní stížnost představuje v zásadě (s výjimkou stížností na nepřiměřenou délku řízení) účinný vnitrostátní prostředek nápravy, který je třeba v souladu s čl. 35 odst. 1 Úmluvy vyčerpat před podáním stížnosti k Soudu.
b) K článku 8 Úmluvy
Soud zopakoval, že podle své ustálené judikatury článek 8 sice směřuje zejména k ochraně jednotlivce před svévolnými zásahy státních orgánů, ale nadto ukládá státu pozitivní povinnosti spočívající v účinném „respektování“ rodinného života. Je-li tedy prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi rodičem a dítětem. Tato povinnost ovšem není absolutní. Státní orgány musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejvyšší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy. Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné v tomto případě rozumně očekávat.
Soud si zejména povšiml, že styk stěžovatele s nezletilou probíhal (byť nepravidelně) až do června 2001 na základě rozhodnutí soudu z roku 1999. Státní orgány se podle názoru Soudu poté snažily stěžovateli zajistit výkon práva na styk (zejména prostřednictvím spolupráce soudu, opatrovnického orgánu a psychologa), jakkoli v poněkud omezené podobě a svázané určitými podmínkami; stěžovatel sám však nepřistupoval k věci dostatečně realisticky a s patřičným pochopením.
Zatímco státní orgány byly podle Soudu vedeny snahou chránit psychický vývoj nezletilé, stěžovatel naopak svojí neochotou respektovat názor znalce o nutnosti spolupráce s psychologem přispěl svým způsobem ke zhoršení situace. Soud proto dospěl k závěru, že právo stěžovatele na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 nebylo porušeno, když na jedné straně zohlednil napjaté vztahy mezi rodiči nezletilé a jejich neschopnost spolupracovat a na straně druhé přihlédl ke snaze státních orgánů nalézt řešení dané situace. Tato část stížnosti tak byla zamítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
c) K článku 14 Úmluvy
Soud ponechal stranou řešení otázky vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, neboť část stížnosti týkající se porušení zákazu diskriminace je podle jeho názoru v každém případě nepřijatelná z jiných důvodů.
Soud v této souvislosti poznamenal, že stěžovatel na poli článku 14 Úmluvy argumentuje zčásti tvrzeními o obecné situaci v České republice a zčásti tvrzeními, se kterými se Soud již vypořádal na poli článku 8 Úmluvy. Konstatoval, že ze spisu nijak nevyplývá, že by postup soudů byl nějak ovlivněn pohlavím stěžovatele; jejich rozhodnutí naopak dostatečně vypovídají o tom, že se řídily takovými aspekty, jako je rodinná situace a chování rodičů a dítěte. Stížnost na porušení zákazu diskriminace proto Soud zamítl jako nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy