© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 22. března 2005 ve věci č. 33273/03 – Ciprová proti České republice
Soud dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost, ve které stěžovatelka namítala porušení práva na soudní ochranu (článek 6 odst. 1 Úmluvy), je zjevně neopodstatněná.
(i) Okolnosti případu
Manželství stěžovatelky bylo rozvedeno v říjnu 1989. Nezletilá dcera byla svěřena do výchovy matky, otci byla stanovena povinnost platit výživné. Výše výživného byla poté z popudu stěžovatelky opakovaně zvýšena Obvodním soudem pro Prahu 10.
Na návrh stěžovatelky bylo dne 9. dubna 1990 vydáno obvodním soudem usnesení, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy otce z důvodu neplacení výživného. Tehdejší plátce mzdy však sdělil, že s otcem byl rozvázán pracovní poměr, další zaměstnavatel otce nebyl znám.
V následujících letech obvodní soud opakovaně vyzýval stěžovatelku ke sdělení nového plátce mzdy otce, adresy jeho pobytu a dalších informací, které by umožnily výkon rozhodnutí o placení výživného. Stěžovatelka však na výzvy soudu reagovala opožděně či vůbec, potřebnou součinnost soudu neposkytovala.
Otec se po nějakou dobu skrýval, neustále měnil místo pobytu a pobýval i ve výkonu trestu. Povětšinou se ho přes veškerou snahu soudu, který spolupracoval s policií a dalšími státními orgány, nepodařilo předvést k výslechu ani mu doručit soudní obsílky. Otec byl dokonce opakovaně trestně stíhán pro trestný čin zanedbání povinné výživy. Malou část výživného a dluh na výživném po opakovaných výzvách soudu a pod hrozbou uložení trestu sice uhradil, nicméně neplatil pravidelně a v průběhu let mu narostl dluh na výživném převyšující částku 150 000 Kč.
Stěžovatelce, matce několika dětí, byly vypláceny nejrůznější dávky sociální péče, včetně dávek jednorázových a příspěvků na výživu. V současné době podle všeho stěžovatelce nejsou vypláceny žádné opakující se dávky sociální péče, jelikož o ně nežádala (příjem její rodiny však i tak pravděpodobně překračuje hranici sociální potřebnosti).
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud se nezabýval námitkou vlády, že stěžovatelka nevyčerpala vnitrostátní prostředky nápravy, jelikož prohlásil stížnost za nepřijatelnou z věcných důvodů.
Podle Soudu je součástí práva na přístup k soudu, chráněného článkem 6 odst. 1 Úmluvy, i právo na výkon konečných soudních rozhodnutí. Toto právo nezahrnuje povinnost státu vykonat každý civilní rozsudek bez ohledu na okolnosti, nýbrž jeho povinnost mít adekvátní a dostatečné právní nástroje, s jejichž pomocí lze rozsudek vykonat.
Stát byl povinen umožnit stěžovatelce vymoci na jejím bývalém manželovi, tedy soukromém dlužníkovi, částky pravomocně přiznané soudem. Z toho však nelze dovodit, že stát je zodpovědný za nemožnost uhrazení splatné pohledávky, pokud nezaplacení je zapříčiněno nesolventností dlužníka. Stěžovatelce náleželo, aby využila všech prostředků, které měla dle vnitrostátního právního řádu k dispozici; v daném případě měla možnost obrátit se na státní orgány se žádostí o pomoc při vymáhání rozhodnutí.
Jakkoli není podle Soudu zřejmé, zda stěžovatelka požádala obvodní soud o zjištění bydliště dlužníka, nezůstal tento soud nečinný. Naopak, pomáhal stěžovatelce zjistit nezbytné údaje, z vlastní iniciativy jí zasílal výzvy k poskytnutí součinnosti. Navzdory veškerému vynaloženému úsilí byl dlužník po většinu času nezvěstný nebo neměl příjem, ze kterého by bylo možno činit srážky ze mzdy.
Část výživného stěžovatelka obdržela na základě trestního stíhání stěžovatele, který byl nejednou nucen splnit dluh, aby se vyhnul trestnímu postihu svého chování. Soud přisvědčil námitce vlády, že nelze přičítat státu k tíži, že stěžovatelka nevymohla celou svoji pohledávku v důsledku nesolventnosti dlužníka.
Soud rovněž poznamenal, že stěžovatelka se nepokusila navrhnout soudu, aby provedl výkon rozhodnutí jiným způsobem než srážkami ze mzdy. Ani ho nepožádala, aby bylo využito služeb soudního exekutora. Stěžovatelka se tak ve velké míře spoléhala pouze na pomoc státu.
Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní soud se dostatečným způsobem snažil vykonat předmětná rozhodnutí. Opakovaně se pokoušel předvést dlužníka k soudu a zjistit jeho zaměstnavatele. Vždy, když mu byl znám zdroj jeho příjmů, došlo k výkonu rozhodnutí. Státní orgány současně zahájily trestní stíhání proti dlužníkovi a ukládaly mu sankce v souvislosti s nerespektováním soudních rozhodnutí. Materiální obtíže stěžovatelky, které se vyskytly v souvislosti s nemožností vymoci pravomocně určené výživné, stát zmírnil tím, že jí vyplácel dávky sociální péče. Stát tak vyvinul veškeré možné úsilí za účelem výkonu rozhodnutí ve prospěch stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému byla stížnost prohlášena za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy