Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 21. května 2024 ve věci č. 44002/22 – Dian proti Dánsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že stížnost týkající se uložení trestu odnětí svobody v délce 20 dní za žebrání v místě, kde to zákon zakazoval, je nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou, protože stěžovatel neprokázal, že by žebrání bylo jeho jediným zdrojem obživy, a za splnění určitých podmínek měl možnost žebrat na jiném místě.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel, původem z Rumunska, žebral v pěší zóně v Kodani, kde to zákon zakazuje. Za to mu byl v trestním řízení uložen trest odnětí svobody v délce 20 dní a zabavení částky odpovídající sumě 135 eur, kterou měl v době zadržení u sebe. Soud vzal přitom v potaz, že byl již dříve odsouzen za totožnou věc k trestu odnětí svobody v délce sedmi dní.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že odsouzení za žebrání představuje porušení jeho práva na respektování soukromého života. V dané době mu bylo 61 let, byl chudý, v Dánsku žil jako bezdomovec a stejně jako stěžovatelka Lacatus (cit. níže) si nemohl najít práci a na sociální dávky neměl nárok, proto se uchýlil k žebrání.
Soud úvodem připomněl závěry, které vyslovil ve věci Lacatus proti Švýcarsku (č. 14065/15, rozsudek ze dne 19. ledna 2021): z článku 8 Úmluvy nevyplývá právo na žebrání jako takové, nicméně lidská důstojnost jako jeden ze základních pojmů Úmluvy je vážně ohrožena, pokud osoba nemá dostatečné prostředky na obživu, přičemž žebráním si člověk osvojuje zvláštní způsob života, aby překonal nelidskou a nejistou situaci (tamtéž, § 56). Zdůraznil však, že je zapotřebí přihlížet ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, zejména k ekonomické a sociální situaci dotčené osoby (tamtéž, § 57). Stěžovatelce ve věci Lacatus bylo 19 let, jednalo se o osobu extrémně chudou, negramotnou a nezaměstnanou, která nepobírala sociální dávky, ani ji nikdo finančně nepodporoval. Obecným zákazem žebrání a uložením sankce za nedodržení tohoto zákazu jí švýcarské orgány zabránily vstoupit do kontaktu s dalšími osobami za účelem získání pomoci, což pro ni bylo jednou z možností, jak uspokojit své základní potřeby. Za těchto okolností právo obrátit se na druhé za účelem získání pomoci patří do samotného jádra práv zaručených článkem 8 Úmluvy (tamtéž, § 59).
V projednávané věci odvolací soud vycházel z předpokladu, že námitka stěžovatele spadá do působnosti článku 8 Úmluvy a že odsouzení a trest představovaly zásah do jeho soukromého života. Poukázal nicméně na to, že stěžovatel nebyl ve zranitelném postavení, kdy by žebrání představovalo jeho jedinou možnost k přežití, jelikož měl příjem z jiných aktivit, opakovaně cestoval mezi Rumunskem a Dánskem, pravidelně posílal peníze své rodině do Rumunska a měl u sebe hotovost ve výši 135 eur. Nadto, jak uvedly nejvyšší soud a vláda, cizí státní příslušníci, kteří nemají v Dánsku právo pobytu, mají přístup k sociálním dávkám do doby, než je možné realizovat jejich odchod ze země.
K posouzení „ekonomické a sociální situace“ stěžovatele Soud uvedl, že břemeno prokázat tvrzení, že se nachází ve zranitelné situaci a nemá dostatek prostředků na obživu, leží na stěžovateli. Stěžovatel je cizincem, a jím poskytnuté informace proto nemohly být snadno ověřeny vnitrostátními orgány. Například nebylo známo, jak zvládal žít v Dánsku, kolik si vydělal prodejem místního časopisu a vratných lahví, kolik peněz posílal rodině do Rumunska, zda měl podporu své manželky a 12 dospělých dětí, případně jiných osob. Nezodpovězena zůstala i otázka, proč nemohl žít v Rumunsku v domě, jehož byl vlastníkem, zda byla jeho nezaměstnanost trvalá, zda mu byla skutečně odmítnuta finanční podpora v Rumunsku a jak mohl být po dobu osmi let uživatelem drog pouze na základě darů od kolemjdoucích. Současně stěžovatel měl jako občan Evropské unie právo na vstup a pobyt v Dánsku po dobu tří měsíců bez jakýchkoli administrativních požadavků a právo na finanční podporu (tzv. návratovou pomoc).
Soud tak nepovažoval za prokázané, že by stěžovatel postrádal prostředky nezbytné k živobytí, že by žebrání pro něj představovalo jediný způsob, jak si nutné prostředky zajistit či zvláštní způsob života k překonání obtížné situace. Soud naopak nabyl dojmu, že stěžovatel si zvolil žebrání spíše jako další způsob obživy. Stěžovatel totiž sám uvedl, že se živí prodejem místního časopisu a sběrem vratných lahví, což mu nejen poskytuje příjem, ale i možnost finanční prostředky pravidelně posílat rodině do Rumunska a rodinu v Rumunsku navštěvovat. Náklady na jednu cestu přitom činily přibližně 100 eur.
Soud dále zdůraznil, že zatímco ve věci Lacatus se jednalo o plošný zákaz žebrání na území celého ženevského kantonu, dánský zákon žebrání nezakazoval plošně, ale pouze na určitých místech, a za splnění určitých podmínek bylo žebrání dovoleno. Stěžovatel tak mohl a nadále může v Dánsku žebrat, pokud tak činí mimo vymezené oblasti a nečiní tak způsobem, který by veřejnost obtěžoval. Ostatně stěžovatel nebyl za žebrání pravidelně odsouzen, ale stalo se tak dvakrát v letech 2015 a 2019 poté, co v roce 2013 obdržel upozornění, že tak činit nemá.
Ve světle uvedeného Soud dospěl k závěru, že článek 8 Úmluvy není na skutkové okolnosti projednávané věci použitelný a stížnost v tomto rozsahu prohlásil za nepřijatelnou z důvodu neslučitelnosti ratione materiae s Úmluvou podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.