Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 13. dubna 2023 ve věci č. 54168/15 – Dohnal proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy stížnost namítající porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě z důvodu zpochybnění vlastnického práva stěžovatele k pozemku, který stát užívá, stěžovatel jej získal v dědickém řízení a jeho vlastnické právo bylo zpochybněno v odůvodněních rozsudků ve dvou soudních řízeních týkajících se pozemku.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel zdědil podíl na pozemku ležícím v Praze. Ohledně tohoto pozemku zahájil před rokem 1989 stát vyvlastňovací řízení, které nebylo dokončeno; stát však začal pozemek přesto využívat. Po dědickém řízení se stěžovatel začal domáhat vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání pozemku. Soud jeho žalobu zamítl, když shledal, že stěžovatel není věcně legitimován k jejímu podání, jelikož není vlastníkem pozemku. Shledal, že se jeho majitelem stal před rokem 1989 v důsledku faktické okupace stát a stěžovatel se měl vrácení pozemku domáhat prostřednictvím restitučního zákonodárství. Tento závěr potvrdily vyšší soudy i Ústavní soud.
Hlavní město Praha zahájilo paralelně řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku. Soud i v tomto případě žalobu zamítl, když rovněž při posouzení předběžné otázky shledal, že vlastnické právo stěžovatele k pozemku nabyl v minulosti stát.
Stěžovatel je navzdory těmto řízením v katastru nemovitostí stále veden jako spoluvlastník.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatel namítal, že bylo porušeno jeho právo na pokojné užívání majetku chráněné článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť soudy aplikovaly nepředvídatelnou zásadu stanovující, že stát se stává vlastníkem fakticky zabrané nemovitosti v okamžiku, kdy oprávněná osoba neuplatní restituční nárok.
Soud uznal, že rozsudky vydané v obou soudních řízeních ve svém souhrnu zpochybnily spoluvlastnické právo stěžovatele k pozemku. Dal však zapravdu vládě, že soudy posuzovaly postavení stěžovatele jako spoluvlastníka pouze jako předběžnou otázku, kterou bylo třeba zjistit, aby se mohly zabývat podstatou sporů. Své závěry rozvedly toliko v odůvodněních svých rozsudků, nikoli ve výrocích, které jsou jediné závazné a představují tzv. res iudicata. Závěry soudů, které byly rozhodující pouze pro účely obou řízení, proto neměly žádný vliv na záznamy v katastru nemovitostí, kde je stěžovatel stále veden jako spoluvlastník nemovitosti.
Soud zdůraznil zásadu subsidiarity a zopakoval, že podle článku 35 odst. 1 Úmluvy se může zabývat stížností až po vyčerpání těch vnitrostátních prostředků nápravy, které jsou dostupné a dostatečné [Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2), č. 14305/17, rozsudek velkého senátu ze dne 22. prosince 2020, § 205]. Soud souhlasil s vládou, že vlastnický titul stěžovatele musí být nejprve vyjasněn na vnitrostátní úrovni prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva. Připomněl, že účelem pravidla o vyčerpání prostředků nápravy je poskytnout smluvní straně možnost řešit konkrétní porušení Úmluvy, které je jí vytýkáno (Hanan proti Německu, č. 4871/16, rozsudek velkého senátu ze dne 16. února 2021, § 148). Soud tak uzavřel, že stížnost je předčasná a odmítl ji ve smyslu čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.