© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Anotace rozhodnutí ze dne 7. března 2017 ve věcech č. 60702/11 a 59633/12 – DOMIRA, spol. s r. o. proti České republice a Meluzínová proti České republice
Výbor první sekce Soudu rozhodl o nepřijatelnosti stížností, v nichž stěžovatelky namítaly porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na účinný právní prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, když shledal, že vzhledem k výši odškodnění, kterého se jim na vnitrostátní úrovni za průtahy v řízeních dostalo, je nadále nelze považovat za „oběti“ namítaných porušení Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
A.DOMIRA, spol. s r. o. proti České republice (č. 60702/11)
a)Nalézací řízení
V únoru 1994 byla proti stěžovatelce podána u Okresního soudu ve Zlíně žaloba na zaplacení částky ve výši 35 708 Kč s příslušenstvím, které bylo vyhověno. K odvolání stěžovatelky však Krajský soud v Brně vydaný rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. V srpnu 1998 okresní soud žalobě opět vyhověl. Stěžovatelka se neúspěšně odvolala. Její dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné a její ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
V říjnu 2003 rozhodl okresní soud o příslušenství pohledávky a o nákladech řízení. Po projednání věci odvolacím soudem podala stěžovatelka dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů a věc se ocitla znovu před soudem prvního stupně. Jelikož však došlo k úhradě žalované částky, vzal žalobce žalobu zpět. Okresní soud řízení zastavil a uložil stěžovatelce uhradit náklady řízení státu. Stěžovatelka se odvolala s tím, že její úspěch ve věci nebyl nepatrný, a v září 2009 krajský soud stěžovatelce vyhověl. Nalézací řízení vedené na čtyřech stupních soudní soustavy ve svém souhrnu trvalo celkem patnáct let a devět měsíců.
b)Kompenzační řízení
V říjnu 2006 uplatnila stěžovatelka nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou nalézacího řízení u Ministerstva spravedlnosti. To z uvedeného titulu stěžovatelce přiznalo částku 74 000 Kč. Stěžovatelka s výší odškodnění nesouhlasila a podala neúspěšně žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, později i odvolání, dovolání a ústavní stížnost; Nejvyšší soud v odůvodnění poukázal především na nízký význam předmětu sporu pro stěžovatelku. Řízení celkově skončilo v dubnu 2011 a trvalo čtyři roky a sedm měsíců. Stěžovatelce se dostalo náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu v celkové výši 74 000 Kč.
B.Meluzínová proti České republice (č. 59633/12)
a)Řízení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí
V květnu 1997 podala stěžovatelka u Okresního soudu v Náchodě návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, kterému soud vyhověl a nařídil dražbu. Po dobrovolné úhradě části dluhu povinným prvoinstanční soud částečně výkon rozhodnutí zastavil. V květnu 2004 soud zastavil výkon rozhodnutí i ve zbylém rozsahu, načež k odvolání stěžovatelky dané usnesení zrušil. Proti tomu se následně neúspěšně odvolal povinný. Poté, co se stěžovatelka na splnění dluhu s povinným dohodla, vydal okresní soud usnesení, jímž výkon rozhodnutí zastavil i ve zbylém rozsahu. Usnesení nabylo právní moci v září 2005. Vykonávací řízení tedy na dvou stupních soudní soustavy trvalo celkem osm let a tři měsíce.
b)Kompenzační řízení
V dubnu 2007 uplatnila stěžovatelka u Ministerstva spravedlnosti nárok na úhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou vykonávacího řízení. Jelikož ministerstvo v šestiměsíční lhůtě nereagovalo, podala v říjnu 2007 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Teprve poté stěžovatelka obdržela přípis ministerstva, v němž jí bylo přiznáno odškodnění ve výši 33 000 Kč. Soud prvního stupně považoval tuto náhradu za postačující, zatímco odvolací soud nesouhlasil, a proto jeho rozhodnutí opakovaně zrušil. V listopadu 2011 vydal obvodní soud v pořadí třetí rozsudek ve věci, kterým stěžovatelce přiznal dodatečnou náhradu nemajetkové újmy ve výši 77 000 Kč. Obě strany se odvolaly. Městský soud v Praze dle návrhu žalovaného snížil výši přiznané náhrady na částku 44 000 Kč. Při jejím výpočtu přihlédl k nepřiměřené délce kompenzačního řízení samotného. Proto vycházel ze základní částky pro výpočet náhrady za rok trvání řízení ve výši 20 tis. Kč namísto 15 tis. Kč. Celková délka odškodňovacího řízení na dvou stupních soudní soustavy byla pět let a tři měsíce. Stěžovatelka dosáhla náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu v celkové výši 77 000 Kč.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelky v řízení před Soudem namítaly, že nalézací i kompenzační řízení v jejich věcech nedostála požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem k délce samotného kompenzačního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („OdškZ“), a výši odškodnění, kterého se jim v jeho rámci dostalo, dále namítaly porušení článku 13 Úmluvy a poukazovaly na neúčinnost kompenzačního prostředku nápravy.
A.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Soud připomněl, že postavení stěžovatele coby oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy závisí na tom, zda vnitrostátní orgány uznaly – výslovně nebo alespoň co do podstaty – namítané porušení Úmluvy a zda poskytly stěžovateli vhodnou a dostatečnou nápravu (Cocchiarella proti Itálii, č. 64886/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 71 a 72). Jelikož Ministerstvo spravedlnosti i vnitrostátní soudy výslovně uznaly, že k porušení práva stěžovatelek na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo, závisí jejich postavení jako obětí na tom, zda se jim dostalo vhodné a dostatečné nápravy.
a)DOMIRA, spol. s r. o. proti České republice (č. 60702/11)
S ohledem na okolnosti případu Soud považoval odškodnění ve výši 74 000 Kč přiznané stěžovatelské společnosti za dostatečné. Přihlédl přitom zejména k tomu, že z pohledu stěžovatelky nemohlo být v hlavním řízení mnoho v sázce. Ve prospěch sníženého významu předmětu řízení svědčí jak skutečnost, že se jednalo o obchodněprávní spor o částku přibližně 1 320 eur, tak i procesní postavení stěžovatelky jako žalované. O žalované jistině bylo navíc rozhodnuto již v roce 2003. Po zbylou dobu probíhalo řízení toliko ohledně příslušenství pohledávky. Dle Soudu nadto nic ve spisovém materiálu nenaznačuje, že by stěžovatelka jako právnická osoba v důsledku průtahů utrpěla větší nemajetkovou újmu. Soud připomněl, že ve věci Comingersoll A. A. proti Portugalsku (č. 35382/97, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 35) sice připustil možnost přiznání náhrady za průtahy v řízení i ve vztahu k obchodním korporacím, zároveň však naznačil, že její přiznání není obecným pravidlem jako u osob fyzických, nýbrž odvisí od konkrétních okolností případu. Proto je namístě vždy zkoumat, zda ke vzniku takové újmy skutečně v tom kterém případě došlo, a to např. z důvodu újmy na pověsti právnické osoby, nejistoty při plánování jejích rozhodnutí a konečně – i když v menší míře – z důvodu úzkosti či nepohodlí, které museli pociťovat členové jejích řídících orgánů. V projednávané věci však Soud neshledal nic, co by naznačovalo, že by stěžovatelka v důsledku průtahů nalézacího řízení mohla pociťovat zvýšenou nemajetkovou újmu ve shora uvedeném smyslu.
Co se týče délky kompenzačního řízení, Soud shledal, že tři roky a osm měsíců trvající řízení na čtyřech stupních soudní soustavy (čtyři roky a šest měsíců, pokud je počítáno i mimosoudní projednání nároku ze strany ministerstva) nelze považovat za nepřiměřené. Nadto stěžovatelka v rámci tohoto řízení nenavrhovala, aby byla náhrada nemajetkové újmy navýšena právě s ohledem na délku samotného řízení kompenzačního.
Ve světle výše uvedených skutečností Soud učinil závěr, že se stěžovatelce dostalo vhodné a postačující náhrady, a proto ji nadále nelze považovat za oběť tvrzeného porušení Úmluvy dle článku 34 Úmluvy.
b)Meluzínová proti České republice (č.59633/12)
Ve vztahu k druhé stěžovatelce Soud naznal, že částka, která jí byla jako náhrada vzniklé nemajetkové újmy na vnitrostátní úrovni přiznána, je sice nižší než částka, kterou za podobné průtahy přiznává Soud, nicméně s ohledem na okolnosti případu ji lze stále ještě považovat za vhodnou a dostatečnou formu nápravy. Přiměřenost výše odškodnění je totiž třeba posuzovat mj. s přihlédnutím k životní úrovni v dotčeném smluvním státu.
Soud uznal, že délku kompenzačního řízení překračující pět let na dvou stupních soudní soustavy nelze považovat za přiměřenou. Městský soud v Praze však k návrhu stěžovatelky vzal délku tohoto řízení v potaz při stanovení výše odškodnění (Sartory proti Francii, č. 40589/07, rozsudek ze dne 24. září 2009, § 26). Proto při výpočtu náhrady vycházel ze základní částky odškodnění za rok trvání řízení ve výši 20 tis. Kč namísto 15 tis. Kč. Výslednou částku přiznaného zadostiučinění tak Soud považoval za dostatečnou.
B.K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Vzhledem k závěru o neporušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu, že vnitrostátní soudy poskytly stěžovatelkám dostatečnou náhradu, Soud dále shledal, že měly k dispozici účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy (Mets proti Estonsku, č. 38967/10, rozhodnutí ze dne 7. května 2013, § 36; Jussi Uoti proti Finsku, č. 43180/04, rozhodnutí ze dne 9. prosince 2008). Tuto námitku tudíž Soud prohlásil za zjevně neopodstatněnou.
Současně však Soud připomněl, že již ve věci Vokurka proti České republice (č. 40552/02, rozhodnutí ze dne 16. října 2007) vyjádřil obavu z nadměrného prodlužování kompenzačních řízení, která mohou být dle české právní úpravy vedena před orgány několika stupňů, a podotkl, že pokud by v budoucnu vyšlo najevo, že průtahy v řízení dle OdškZ jsou systémovým problémem a stěžovatelé se nemohou domoci vyššího odškodnění zohledňujícího i tyto průtahy (Golha proti České republice, č. 7051/06, rozsudek ze dne 26. května 2011, § 71 a 73) – a to bez ohledu na stádium řízení, v němž průtahy nastaly, mohl by Soud svůj závěr o účinnosti tohoto prostředku nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy přehodnotit.
Full & Egal Universal Law Academy