Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 21. listopadu 2024 ve věci č. 5627/22 – Dopravní rozvojové středisko ČR a.s. proti České republice
Výbor páté sekce Soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost, v níž stěžovatelka namítala porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě kvůli tomu, že vnitrostátní orgány bez náhrady omezily výkon jejího vlastnického práva k pozemku, který získala ve veřejné dražbě, určením, že přes něj vede veřejně přístupná účelová komunikace, jíž je vlastník povinen strpět.
I. Skutkové okolnosti
V roce 2002 nabyla stěžovatelka v opakované veřejné dražbě od státního podniku v likvidaci několik pozemků v Praze. Podle dražební vyhlášky neměly být pozemky zatíženy žádnými závazky. Pozemek, který je předmětem stížnosti, byl znalcem oceněn na více než 9 mil. Kč; stěžovatelka jej vydražila za 490 tisíc Kč. Dotyčný pozemek má rozlohu 5 873 m². Vede přes něj komunikace, která je jasně viditelná na satelitních snímcích. Stěžovatelka požádala v říjnu 2016 úřad městské části o posouzení charakteru této komunikace pro účely žádosti o povolení pozemek oplotit. Úřad shledal, že komunikace o délce 18 metrů a šířce 5,7 metru, existující minimálně od 70. let minulého století, je veřejně přístupnou účelovou komunikací, a proto nemůže být oplocena. V této souvislosti uvedl, že na sousední pozemky neexistují alternativní přístupy a že právní předchůdce stěžovatelky s veřejným užíváním komunikace konkludentně souhlasil, neboť tento stav desítky let toleroval. Toto rozhodnutí potvrdil i nadřízený správní orgán. Stěžovatelka podala proti městské části žalobu. Tvrdila, že nikdy nesouhlasila s užíváním pozemku jako účelové komunikace a že za nucené omezení vlastnického práva jí má být poskytnuta náhrada. Soud prvního stupně žalobu zamítl ze stejných důvodů jako správní orgány. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Odmítl její argumentaci s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, podle něhož omezení vlastnického práva v podobě veřejného přístupu k pozemkům nelze převést na nového vlastníka, který získal pozemky od veřejnoprávní korporace v restituci. Městský soud nepovažoval za srovnatelné nabytí vlastnictví v rámci restituce a ve veřejné dražbě. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Stěžovatelka namítala, že uložením povinnosti strpět bez náhrady veřejné užívání účelové komunikace vedoucí přes její pozemek došlo k porušení jejího práva na ochranu majetku.
Soud připustil, že rozhodnutím o určení, že komunikace je veřejně přístupnou účelovou komunikací, došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky v podobě kontroly užívání majetku podle čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Za této situace zkoumal, zda byl zásah v souladu s tímto článkem – tedy zda byl v souladu se zákonem, zda sledoval obecný zájem a zda byla dosažena „spravedlivá rovnováha“ mezi obecným zájmem a vlastnickým právem stěžovatelky (Vistiņš a Perepjolkins proti Lotyšsku, č. 71243/01, rozsudek velkého senátu ze dne 25. října 2012, § 93–94).
K zásahu došlo na základě ustanovení § 7 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 o pozemních komunikacích, v tehdy platném znění, které stanoví podmínky pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace. Stěžovatelka nezpochybnila dostupnost, jasnost a předvídatelnost těchto ustanovení, takže ani Soud se kvalitou právního základu blíže nezabýval. Spokojil se s tím, že zásah měl oporu v zákoně.
Omezení majetkových práv stěžovatelky bylo zákonným důsledkem aplikace shora uvedených ustanovení tak, jak je vykládá vnitrostátní judikatura. Zásah sledoval oprávněný obecný zájem, konkrétně ochranu vlastníků sousedních pozemků. Vnitrostátní soudy měly za prokázané, že přes pozemek stěžovatelky vedla komunikace minimálně od 70. let a že byla jediným způsobem, jak zajistit přístup vlastníků sousedních pozemků k jejich nemovitostem. Právní předchůdce stěžovatelky proti tomu nic nenamítal a využívání komunikace toleroval. Jím udělený konkludentní souhlas přešel na stěžovatelku jako novou nabyvatelku pozemku. Soud v této souvislosti vyzdvihl svou subsidiární úlohu. Nepřísluší mu zabývat se možnými skutkovými nebo právními omyly, jichž se mohly dopustit vnitrostátní soudy. Jejich zjištěními a závěry je naopak vázán, ledaže by byly zjevně nerozumné nebo svévolné. Nic takového však Soud neshledal, a to ani pokud jde o postoj vnitrostátních soudů, že je důvodné přistupovat odlišně k nabytí nemovité věci v rámci dražby a restituce.
Co se týče spravedlivé rovnováhy, Soud zohlednil, že stěžovatelka koupila pozemek pro podnikatelské účely v roce 2002. V té době již komunikace sloužila svému účelu dlouhá desetiletí. Vnitrostátní rozhodnutí tento stav pouze deklaratorně a s účinky ex tunc potvrdila. Stěžovatelka měla před dražbou prokázat zvláštní péči a obstarat si širší penzum informací o charakteru dané komunikace, včetně kontaktování místního úřadu (srov. Marina Aucanada Group S.L. proti Španělsku, č. 7567/19, rozsudek ze dne 8. listopadu 2022, § 50–53). Soud rovněž přihlédl k tomu, že cena, za kterou stěžovatelka nemovitost v dražbě nabyla, byla pouze zlomkem její hodnoty stanovené znalcem. Podobně plocha, kterou komunikace zabírá, je minimální vzhledem k celkové rozloze pozemku. Soud proto neshledal, že by stěžovatelka musela nést nadměrné nebo nepřiměřené břemeno.
Stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem a jejími argumenty se řádně zabývaly soudy na třech stupních soudní soustavy, včetně Ústavního soudu. Nic tak nenasvědčovalo tomu, že by jí byla odepřena přiměřená příležitost hájit svou věc při respektování všech záruk spravedlivého procesu.
Vzhledem k výše uvedeným úvahám Soud odmítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou.