DUARTE AGOSTINHO AND OTHERS v. PORTUGAL AND 32 OTHERS - [Czech Translation] summary by the Ministry of Justice of the Czech Republic

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí velkého senátu ze dne 9. dubna 2024 ve věci č. 39371/20 – Duarte Agostinho a ostatní proti Portugalsku a dalším 32 státům

Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že stížnost stěžovatelů proti 33 státům včetně České republiky na současné a možné budoucí závažné negativní důsledky změny klimatu na výkon jejich práv zaručených články 2, 3, 8 a 14 Úmluvy je nepřijatelná, protože nevyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy ve vztahu k Portugalsku, resp. nespadají do výkonu (extra)teritoriální jurisdikce zbylých států.

I. Skutkové okolnosti

V roce 2020 šest nezletilých či mladých dospělých portugalských občanů podalo přímo k Soudu stížnost, ve které uvedli, že změna klimatu vedla v Portugalsku, kde trvale žijí v různých regionech, k nárůstu průměrných teplot a k vlnám veder. Stěžovatelé čelí riziku újmy a toto riziko se bude v budoucnu zvyšovat. Už teď mají během veder sníženou hladinu energie, spánkové obtíže a omezenou možnost trávit čas nebo sportovat venku. Roste i riziko extrémních požárů v jejich okolí. V roce 2017 se požáry přiblížily k domovům některých z nich, případně popel pokryl jejich zahradu. Trpí i úzkostí a rozrušením, když se například dozvěděli, že v blízkosti jejich bydliště zemřeli lidé kvůli požárům. Jeden stěžovatel také nemohl pro množství kouře v ovzduší několik dní chodit do školy. Mají dále obavy z dopadů změny klimatu na sebe, na své rodiny a na rodiny, které plánují mít v budoucnu. Domnívají se, že odpovědné jsou státy, proti kterým podali stížnost, včetně České republiky, když umožnily: i) vypouštění emisí na území státu a v pobřežních oblastech, nad nimiž mají jurisdikci; ii) vývoz fosilních paliv vytěžených na jejich území; iii) dovoz zboží, jehož výroba byla spojena s vypouštěním emisí do ovzduší, iv) subjektům v jejich jurisdikci přispívat k vypouštění emisí v zahraničí prostřednictvím těžby fosilních paliv v zahraničí či financováním takové těžby. Stěžovatelé se nedomáhali nápravy před žádným vnitrostátním orgánem v Portugalsku ani v jiném státě.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelé namítali porušení svých práv podle článků 2, 3, 8 a 14 Úmluvy z důvodu, že současné a budoucí závažné dopady změny klimatu negativně ovlivňují jejich životy, pohodu, duševní zdraví a domovy zejména kvůli vlnám veder, lesním požárům a kouři z požárů, přičemž Portugalsko patří mezi země, které budou nejvíce postiženy nepříznivými účinky změny klimatu, a že naráží na limity schopnosti přizpůsobit se dopadům globálního oteplování.

Čtvrtý senát Soudu se vzdal jurisdikce ve prospěch velkého senátu, který posuzoval, zda je stížnost za okolností dané věci vůbec přijatelná.

A. Předběžné úvahy Soudu ke kontextu klimatické změny a k dané věci

Soud předně odkázal na úvahy ohledně změny klimatu a důsledků na výkon práv zaručených Úmluvou, jak je popsal ve věci Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku (č. 53600/20, rozsudek velkého senátu ze dne 9. dubna 2024, § 410–422). Připomněl, že jeho dosavadní judikatura může sice dát vodítka ke stížnostem týkajícím se změny klimatu, existují ale významné rozdíly mezi otázkami dosud řešenými ve věcech životního prostředí a otázkami vyvolanými změnou klimatu. Ty si žádají zvláštní posouzení Soudem. Dále zdůraznil, že stížnost podala skupina mladých lidí. Ti si stěžují na stávající a budoucí vážné dopady změny klimatu. Mají za to, že spadají do jurisdikce oněch 33 států ve smyslu článku 1 Úmluvy. Před podáním stížnosti neusilovali o nápravu u žádného vnitrostátního orgánu, obrátili se přímo na Soud. Popsali údajná pochybení a nedostatky v ochraně klimatu ze strany států a nepříznivé účinky na lidi a chtějí, aby Soud rozhodl jako první instance.

Soud postupoval tak, že se nejprve zabýval existencí jurisdikce států. Omezil se zejména na výkon jurisdikce ve vztahu k nepříznivým účinkům změny klimatu, nikoli na možné otázky extrateritoriální jurisdikce například v souvislosti s lokálnějšími přeshraničními škodami na životním prostředí. Poté se věnoval povinnosti stěžovatelů vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy. Závěrem zkoumal, zda je vůbec na místě posuzovat, zda stěžovatelům svědčí postavení oběti ve světle relevantních obecných zásad v kontextu změny klimatu (tamtéž, § 487–488).

Jelikož stěžovatelé po vypuknutí vojenského konfliktu v roce 2022 již netrvali na projednání stížnosti ve vztahu k Ukrajině, Soud se věcí ve vztahu k této zemi dále nezabýval. Naopak ve vztahu k Rusku Soud neshledal vzhledem ke své dosavadní judikatuře překážku dalšího projednání věci i přes pasivitu daného státu v řízení [Gruzie proti Rusku (II), č. 38263/08, rozsudek velkého senátu ze dne 28. dubna 2023, § 21 a 27].

B. K výkonu jurisdikce státy podle článku 1 Úmluvy

a) Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu

Soud poukázal na svou nedávnou judikaturu k obecným zásadám, které uplatňuje při posuzování, zda osoba podléhala jurisdikci státu (M. N. a ostatní proti Belgii, č. 3599/18, rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. května 2020, § 96–109). Připomněl také, že pouhá skutečnost, že rozhodnutí přijatá na vnitrostátní úrovni měla dopad na situaci osob žijících v zahraničí, ještě nezakládá pravomoc dotyčného státu nad těmito osobami mimo jeho území. Platí rovněž, že k založení extrateritoriální jurisdikce musí existovat mimořádné okolnosti. V tomto ohledu stanovil Soud řadu kritérií. Především se jedná o kritérium „účinné kontroly státu nad určitou oblastí“ (prostorové pojetí jurisdikce) a kritérium „moci a kontroly ze strany státního činitele nad osobami“ (osobní pojetí jurisdikce) (tamtéž, § 115). V některých věcech se Soud odvolal také na zvláštní okolnosti zakládající extrateritoriální jurisdikci (např. státoobčanský svazek mezi příbuznými stěžovatelů a daným státem, případně diplomatická či konsulární pravomoc). To je však třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu (H. F. a ostatní proti Francii, č. 24384/19 a 44234/20, rozsudek velkého senátu ze dne 14. září 2022).

b) Použití těchto zásad na projednávanou věc

1. Teritoriální jurisdikce

V dané věci stěžovatelé žijí v Portugalsku, podléhají tudíž jeho teritoriální jurisdikci. Podle článku 1 Úmluvy Portugalsko odpovídá za porušení práv a svobod chráněných Úmluvou, které mu lze přičíst ve vztahu ke stěžovatelům (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku, č. 48787/99, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2004, § 311–12). Nicméně výkon jurisdikce je třeba odlišit od odpovědnosti za namítaná porušení Úmluvy; odpovědnost je samostatnou otázkou, kterou Soud posuzuje v rámci meritu případu (Ukrajina a Nizozemsko proti Rusku, č. 8019/16, rozhodnutí velkého senátu ze dne 30. listopadu 2022, § 549). U zbylých států stěžovatelé netvrdili a Soud neshledal důvod, proč by podléhali jejich teritoriální jurisdikci. Stěžovatelé naopak uvedli, že jurisdikce těchto států vychází z výjimečných okolností spojených s extrateritoriální jurisdikcí. Soud toto posoudil ve světle příslušných zásad, maje na paměti, že stěžovatelé namítali nedodržení hmotněprávních pozitivních závazků států podle článků 2, 3 a 8 Úmluvy.

2. Extrateritorialní jurisdikce

Soud poznamenal, že pokud jde o „účinnou kontrolu oblasti mimo vlastní území státu“, žádný ze zbylých států nevykonával takovou kontrolu, aby stěžovatelé podléhali jeho jurisdikci ratione loci. Také neshledal relevantním založit jurisdikci na základě „výkonu moci a kontroly státním činitelem“; to předpokládá určitou fyzickou moc nebo kontrolu nad údajnou obětí (tamtéž, § 565–572). Žádný ze států zde ale nevykonával moc či kontrolu nad stěžovateli ve smyslu judikatury Soudu k článku 1 Úmluvy. S ohledem na námitky stěžovatelů a na způsob, jakým Soud dříve vyložil jurisdikční spojení, pokud jde o procesní povinnost vést vyšetřování podle článku 2 Úmluvy (tamtéž, § 573–75), bylo také zřejmé, že ani v tomto směru není dána jurisdikce dotyčných států. Otázka, zda a v jakém rozsahu mohla být potenciálně založena jurisdikce kvůli zahájení relevantního vnitrostátního řízení zde nevyvstala; stěžovatelé v žádném státě neusilovali o nápravu. Zbývalo proto posoudit, zda existovaly zvláštní okolnosti zakládající extrateritoriální jurisdikci.

Soud potvrdil, že přijetí rozhodnutí na vnitrostátní úrovni, které má dopad na situaci osob v zahraničí, ještě nezakládá jurisdikci dotyčného státu nad touto osobou. To se týká nejen rozhodnutí přijatých orgány (viz M. N. a ostatní proti Belgii, cit. výše, § 112–13), ale i toho, že stát je schopen přijmout rozhodnutí nebo opatření, které má dopad na situaci stěžovatele v zahraničí (viz H. F. a ostatní proti Francii, cit. výše, § 202). Soud neshledal u stěžovatelů žádné prvky, na základě kterých dříve založil extrateritoriální jurisdikci kvůli zvláštním okolnostem případu. Ti se však dovolávali specifického kontextu změny klimatu. V tomto ohledu Soud zdůraznil, že ve věci M. N. a ostatní proti Belgii (cit. výše, § 113), které se dovolávali stěžovatelé, nezaložil extrateritoriální jurisdikci dotyčného státu; odkazem na „mimořádné okolnosti“ zde Soud nesledoval stanovení odlišného kritéria jurisdikce. V kontextu této věci uvedl, že posouzení „mimořádných okolností“ vyžaduje, aby Soud zkoumal povahu souvislosti mezi stěžovateli a dotyčným státem a ověřil, zda nad nimi stát skutečně vykonával „moc nebo účinnou kontrolu“ (tamtéž, § 102 a 113). Ve věci Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní (cit. výše, § 422) pak Soud popsal, proč případy týkající se změny klimatu vykazují zvláštnosti, které je odlišují od „klasických“ případů z oblasti životního prostředí. Vyžadují tedy přizpůsobení jeho judikatury co do přístupu ohledně nepříznivých účinků změny klimatu na výkon práv chráněných Úmluvou.

Soud se proto zabýval tím, zda jsou zde relevantní důvody k rozvoji jeho judikatury k extrateritoriální jurisdikci v kontextu změny klimatu. Zohlednil jednak, že státy mají zásadní kontrolu nad veřejnými a soukromými aktivitami na jejich území, které produkují emise. Přijaly i mezinárodněprávní závazky, zejména podle Pařížské dohody, které rozvinuly v předpisech, politikách, jakož i ve vnitrostátně stanovených příspěvcích („NDC“) podle této dohody. Nadto z Úmluvy vyplývají státům určité pozitivní závazky v této oblasti (tamtéž, § 544–554). Dále zde existuje určitá příčinná souvislost mezi veřejnými a soukromými aktivitami, které se odehrávají na území státu a které produkují emise, a nepříznivým dopadem na práva lidí pobývajících mimo jeho hranice, a tudíž mimo rámec demokratického procesu dotyčného státu. Změna klimatu je celosvětovým fenoménem a každý stát nese díl odpovědnosti za globální výzvy ní způsobené a má svou roli při hledání vhodných řešení. Konečně problém změny klimatu je pro lidstvo existenční povahy, a to způsobem, který jej odlišuje od jiných příčin a následků. Více fosilních paliv těžených nebo spalovaných kdekoli na světě nad rámec toho, co lze kompenzovat přirozeným odstraňováním uhlíku (nulová čistá hodnota), povede k vyšším koncentracím skleníkových plynů v atmosféře, a tím ke globálnímu zhoršení dopadů změny klimatu. Přesto tyto úvahy podle Soudu samy o sobě nevedenou k vytvoření nové výjimky ve prospěch extrateritoriální jurisdikce skrze soudní výklad nebo jako ospravedlnění pro rozšíření stávajících výjimek.

Dále se Soud neztotožnil se stěžovateli v tom, že výkon jurisdikce závisí na obsahu pozitivních závazků, které má dle nich uložit státům kvůli závažnosti dopadu změny klimatu na jejich práva. Aby údajné porušení spadalo do pravomoci Soudu podle článku 19 Úmluvy, musí být nejprve prokázáno, že je založena jurisdikce státu. Jurisdikce podle článku 1 Úmluvy představuje nezbytnou podmínku. Otázka jurisdikce státu je předběžnou otázkou, kterou je třeba vyřešit před posouzením důvodnosti námitek (viz Ukrajina a Nizozemsko proti Rusku, cit. výše, § 506). Nadto z judikatury Soudu nevyplývá, že závazky státu podle nějakého článku Úmluvy nebo týkající se určité záležitosti Úmluvy (bez ohledu na údajnou závažnost) vyžadují, aby stát uplatnil Úmluvu na situaci osob, které nespadají do jeho jurisdikce (mutatis mutandis, Abdul Wahab Khan proti Spojenému království, č. 11987/11, rozhodnutí ze dne 28. ledna 2014, § 26). Stěžovateli předestřené pozitivní závazky států v oblasti změny klimatu tedy nestačí k založení jurisdikce státu nad osobami mimo jeho území, anebo mimo jeho moc a kontrolu. Současně zde neexistují žádné zvláštní souvislosti mezi stěžovateli a dotyčnými státy (kromě Portugalska), kvůli kterým by Soud mohl shledat, že jakékoli pozitivní závazky, kterým státy mohou podléhat, musí být uplatněny s náležitým ohledem na konkrétní situaci stěžovatelů. To, že stěžovatelé mají skrze jejich portugalské občanství rovněž občanství EU, ještě nevede k vytvoření jurisdikčního spojení mezi nimi a státy, které jsou členy EU. Stát by totiž musel plnit hmotněprávní závazky podle Úmluvy, byť nemá žádnou „kontrolu“ ve smyslu judikatury Soudu nad územím, kde stěžovatele sužují dopady změny klimatu, a které by v zásadě mohly nastat kdekoli, ani kontrolu nad samotnými stěžovateli (mutatis mutandis, H. F. a ostatní proti Francii, cit. výše, § 198).

Soud rovněž připomněl, že cílem Úmluvy není poskytovat ochranu životnímu prostředí jako takovému. K tomu slouží jiné zvláštní mezinárodní instrumenty a vnitrostátní právní předpisy (Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku, cit. výše, § 445). Požadavek stěžovatelů na založení extrateritoriální jurisdikce k usnadnění soudních sporů ve věcech změny klimatu a aby mohli jednat namísto dotčených osob z každého státu by vedl k radikálnímu odklonu od systému ochrany podle Úmluvy. Ten vychází ze zásad teritoriální jurisdikce a subsidiarity. Soud také nesouhlasil s tím, že by podání stížnosti jen proti Portugalsku mělo omezenou účinnost, resp. že chyběly prostředky, jak pohnat ostatní státy k odpovědnosti. Zopakoval, že jurisdikci je třeba odlišit od odpovědnosti. Navíc každý stát má vlastní díl odpovědnosti za přijetí opatření k řešení změny klimatu a přijetí těchto opatření není determinováno žádným konkrétním jednáním (nebo opomenutím) jiného státu (tamtéž, § 442). To odpovídá přístupu Soudu v případech zahrnujících odpovědnost států za údajné porušení práv podle Úmluvy; každý stát nese svůj díl odpovědnosti za dané porušení (Razvozzhayev proti Rusku a Ukrajině a Udaltsov proti Rusku, č. 75734/12 a další, rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, § 160). Soud tak nepřitakal riziku vakua v ochraně práv podle Úmluvy a beztrestnosti dotčených států. Současně existuje rozsáhlý mezinárodní proces pod záštitou OSN, který státům umožňuje řešit odpovědnost jiných států za změnu klimatu. Tvrzení stěžovatelů ohledně omezeného podílu údajné odpovědnosti Portugalska za změnu klimatu – jakožto teritoriálního státu – tak neobstojí pro založení jurisdikce dalších států.

K založení extrateritoriální jurisdikce na základě kritéria „kontroly nad zájmy stěžovatelů“ Soud podotkl, že judikatura k článku 1 Úmluvy vyžaduje kontrolu nad samotnou osobou, ne nad jejími zájmy (Ukrajina a Nizozemsko proti Rusku, cit. výše, § 571). Vyjma případů na poli článku 2 Úmluvy u úmyslného zbavení života státními činiteli tedy chybí v judikatuře opora pro takové kritérium a nelze rozšiřovat rozsah působnosti Úmluvy způsobem vedoucím k radikálnímu odklonu od zavedených zásad podle článku 1 Úmluvy. Kontrola „nad zájmy“ by neumožňovala dostatečně předvídat dosah Úmluvy. V důsledku by mohl téměř každý, kdo je změnou klimatu nepříznivě zasažen, kdekoli na světě, kde by pociťoval její účinky, spadat do jurisdikce kterékoli smluvní strany pro účely článku 1 Úmluvy ve vztahu k činnostem nebo opomenutím této strany v boji proti změně klimatu. Tomu nelze přisvědčit [Gruzie proti Rusku (II), č. 38263/08, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2021, § 134]. Nic na tom nemění návrh, aby se rozšíření omezilo jen na právní prostor Úmluvy – nehledě na skutečnost, že si stěžovatelé vybrali jen některé ze smluvní státy. Vzhledem k povaze změny klimatu, jejích příčin a důsledků by takové rozšíření extrateritoriální jurisdikce bylo umělé a těžko odůvodnitelné (Al-Skeini a ostatní proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 142). Byť zdroje emisí nejsou omezeny na konkrétní činnosti, které lze označit ze nebezpečné, a nelze je obecně lokalizovat nebo omezit na konkrétní zařízení, ze kterých vycházejí škodlivé účinky, hlavní zdroje emisí jsou v oborech jako je průmysl, energetika, doprava, bydlení, stavebnictví a zemědělství a vznikají v rámci základních lidských činností na daném území. Boj proti změně klimatu skrze snižování emisí u zdroje se tak týká především teritoriální jurisdikce. Naopak škodlivé důsledky způsobené emisemi jsou výsledkem řetězce účinků, který je složitý, nepředvídatelný z hlediska času a místa a rozptýlený. Je proto obtížné stanovit příslušné podíly nepříznivého dopadu emisí v zahraničí. Rozsah extrateritoriální jurisdikce by tak byl bez jakýchkoliv identifikovatelných omezení (Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku, cit. výše, § 417). Rozšíření extrateritoriální jurisdikce na základě „kontroly nad zájmy stěžovatelů“ v kontextu změny klimatu – ať už v rámci nebo mimo právní prostor Úmluvy – by u států vedlo k neudržitelné míře nejistoty. Přijatá opatření nebo opomenutí při zvládání potenciálních škodlivých účinků změny klimatu by založila jurisdikci státu nad zájmy osob mimo jeho území a bez zvláštních pout s dotčeným státem. Především by to ale znamenalo neomezené rozšíření extrateritoriální jurisdikce a odpovědnosti států podle Úmluvy vůči lidem prakticky kdekoli na světě. Tím by se Úmluva stala globální smlouvu o změně klimatu.

K argumentu vývoje na mezinárodní úrovni Soud uvedl, že zatímco koncept jurisdikce pro účely článku 1 Úmluvy odráží význam tohoto termínu v mezinárodním právu veřejném [Ukrajina proti Rusku (věc Krym), č. 20958/14 a 38334/18, rozhodnutí velkého senátu ze dne 16. prosince 2020, § 344], jiné nástroje mezinárodního práva mohou poskytovat jiný rozsah ochrany. Soud není při výkonu pravomoci podle článku 19 Úmluvy vázán výklady obdobných instrumentů jinými orgány s ohledem na možné rozdíly v jejich obsahu nebo v roli Soudu a dalších orgánů (Caamaño Valle proti Španělsku, č. 43564/17, rozsudek ze dne 11. května 2021, § 53–54). Soud vzal v úvahu relevanci preambule Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu („UNFCCC“), podle níž mají státy „odpovědnost zajistit, aby činnosti v rámci jejich jurisdikce nebo kontroly nezpůsobily škody na životním prostředí jiných států nebo oblastí mimo území hranice národní jurisdikce“. Vzal rovněž na vědomí články 1 a 2 Návrhu článků o prevenci přeshraničních škod zapříčiněných nebezpečnými aktivitami, přístup Meziamerického soudu pro lidská práva v poradním posudku a přístup Výboru OSN pro práva dítěte ve věci Sacchi a ostatní proti Argentině. Uvedené ale neposkytuje oporu pro založení extrateritoriální jurisdikce podle Úmluvy podle návrhu stěžovatelů. Jednak UNFCCC a Návrh článků jsou zásadně odlišné povahy než Úmluva, která je nástrojem ochrany lidských práv a není specificky určena k poskytování obecné ochrany životního prostředí. Současně dané dokumenty slouží především k tomu, aby řídily vztahy mezi státy, zatímco Úmluva jde dále a vytváří systém objektivních závazků v oblasti lidských práv (Loizidou proti Turecku, č. 15318/89, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 1995, § 70). Konečně, byť se dané dokumenty zmiňují o problematice „škody“ nebo „újmy“, ke které dochází za hranicemi státu, nezdá se, že by taková „škoda“ nebo „újma“ přivedla jakékoli dotčené osoby pod jurisdikci státu, ze kterého škoda nebo újma pochází. Dokumenty jasně odlišují činnosti způsobující újmu, která má původ v jurisdikci jednoho státu, a jejich účinky, které spadají do jurisdikce jiného státu. Pokud jde o přístupy Meziamerického soudu pro lidská práva a Výboru pro práva dítěte, jsou oba založeny na odlišném pojetí jurisdikce, které Soud neuznal [viz Gruzie proti Rusku (II), cit. výše, § 124].

S ohledem na výše uvedené, jakož i na pokračující vývoj ve vnitrostátním a mezinárodním právu a globální odpovědi na změny klimatu spolu se stále rostoucími vědeckými poznatky o klimatické změně a jejích dopadech na osoby, Soud neshledal důvody pro rozšíření extrateritoriální jurisdikce států skrze soudní výklad způsobem požadovaným stěžovateli. Dospěl tak k závěru, že stěžovatelé nepodléhají výkonu (extra)teritoriální jurisdikce dotyčných států.

Soud tudíž konstatoval v dané věci jednak, že existovala teritoriální jurisdikce Portugalska, jednak prohlásil stížnost za nepřijatelnou ve vztahu k ostatním státům pro nedostatek jurisdikce podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

C. K vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy

a) Obecné zásady

Soud odkázal na své obecné zásady stran vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (Vučković a ostatní proti Srbsku, č. 17153/11 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 2014, § 69–77).

b) Použití těchto zásad na projednávanou věc

Protože Soud shledal, že stížnost je pro nedostatek jurisdikce nepřípustná proti všem státům s výjimkou Portugalska, posuzoval splnění požadavku vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy pouze k tomuto státu. Tedy, zda existovaly účinné prostředky nápravy, které stěžovatelé mohli a měli v daném kontextu využít. Ti přitom nevyužili žádné právní prostředky. Tvrdili, že pouhé zakotvení práva v ústavě nemůže zajistit účinnou a dostatečně jistou nápravu a zpochybnili i účinnost ostatních v úvahu připadajících vnitrostátních prostředků nápravy. Soud se s tím neztotožnil.

Shledal, že portugalská ústava výslovně zaručuje právo na zdravé a ekologicky vyvážené životní prostředí. Dané ustanovení je bezprostředně použitelné a vymahatelné vnitrostátními soudy. Nadto portugalský právní systém umožňuje podat žalobu ve veřejném zájmu (actio popularis); jejím prostřednictvím žalobce (aniž by prokázal přímý zájem na žalobě) může po úřadech požadovat přijetí opatření týkajících se i ochrany životního prostředí a kvality života. Právní úprava také zaručuje každému právo na úplnou a účinnou ochranu jeho práv a zájmů v záležitostech životního prostředí. Kromě toho klimatický zákon uznává změnu klimatu jako mimořádnou situaci a poskytuje každému právo na „klimatickou rovnováhu“ ve smyslu práva na obranu proti dopadům změny klimatu a možnost požadovat, aby veřejné a soukromé subjekty dodržovaly jejich povinnosti v záležitostech změny klimatu.

Nadto uvedené ústavní právo je považováno za součást osobnostních práv. Lze se ho domáhat prostřednictvím občanskoprávní žaloby, která může vést k předcházení riziku nebo ke zmírnění následků již vzniklé újmy. Vnitrostátní právo zakotvuje i mimosmluvní občanskoprávní žalobu proti státu, díky které lze získat náhradu újmy způsobené protiprávním jednáním nebo nečinností státu. Součástí právní úpravy je i režim odpovědnosti za újmu na životním prostředí, který se vztahuje na škody na životním prostředí. Právní rámec také poskytuje prostředky nápravy, díky kterým se lze u správních soudů domáhat, aby uložily správním orgánům přijetí opatření v kontextu životního prostředí a kvality života. Byť dosud nebylo rozhodnuto o žádném klimatickém případu, z vnitrostátní judikatury vyplývá, že soudní řízení týkající se záležitostí životního prostředí jsou realitou vnitrostátního právního systému. Dále Soud zohlednil, že portugalské právo poskytuje jak mechanismy k překonání nedostatku peněžních prostředků na právní zastoupení, tak i účinné prostředky nápravy nepřiměřené délky řízení. Připomněl, že existence pouhých pochybností o vyhlídkách na úspěch určitého prostředku nápravy, který není zjevně marný, není relevantním důvodem pro nevyčerpání tohoto prostředku (tamtéž, § 74).

V dané věci proto Soud neshledal zvláštní důvody pro upuštění od povinnosti vyčerpat prostředky nápravy v souladu s platnými pravidly a postupy podle vnitrostátního práva. Pokud by to stěžovatelé učinili, vnitrostátní soudy by měly příležitost posoudit otázku slučitelnosti vnitrostátních opatření nebo opomenutí s Úmluvou. Díky tomu by Soud měl k dispozici skutková a právní zjištění a posouzení vnitrostátních soudů. Stěžovatelé však neučinili kroky, které by vnitrostátním soudům umožnily plnit jejich základní roli v systému ochrany podle Úmluvy, přičemž role Soudu je vůči nim subsidiární (tamtéž, § 90). Soud tak nepřijal výklad zásady subsidiarity ze strany stěžovatelů, podle kterých by měl rozhodnout o záležitostech změny klimatu dříve, než k tomu dostanou příležitost soudy států. To je v příkrém rozporu s danou zásadou, na níž je založen systém Úmluvy jako celek, a zejména s pravidlem vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Jak Soud vysvětlil ve věci Demopoulos a ostatní proti Turecku (č. 46113/99, rozhodnutí velkého senátu ze dne 1. března 2010, § 69), není soudem prvního stupně, nemá kapacitu a ani to neodpovídá jeho úloze mezinárodního soudu, aby rozhodoval o velkém počtu případů, které si vyžadují zjištění základních skutečností, což by z podstaty a účinnosti praxe mělo být doménou vnitrostátních soudů (Vučković a ostatní proti Srbsku, cit. výše, § 70 in fine).

Soud tudíž prohlásil stížnost stěžovatelů proti Portugalsku za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.

D) K postavení oběti

Závěrem Soud uvedl, že v dané věci panovala značná nejasnost stran individuální situace stěžovatelů. To ztížilo zkoumání, zda splňují kritéria postavení oběti (Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku, cit. výše, § 487–488). Důvodem je to, že stěžovatelé nevyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy, což je požadavek úzce související s otázkou postavení oběti. Platí to tím spíše, jde-li o obecná opatření, jako jsou opatření v záležitostech souvisejících se změnou klimatu. Kvůli nepřípustnosti stížnosti z důvodů uvedených výše Soud proto dále nezkoumal, zda stěžovatelům za daných okolností svědčí postavení oběti podle článku 34 Úmluvy (mutatis mutandis, Zambrano proti Francii, č. 41994/21, rozhodnutí ze dne 21. září 2021, § 47).