© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 22. března 2011 ve věci č. 10280/06 – Engelmannová proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost na porušení vlastnického práva je nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou a stížnost na porušení různých aspektů práva na spravedlivý proces je nepřijatelná částečně pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou, částečně pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a částečně pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Usnesením vlády byl v srpnu 1993 schválen privatizační projekt předložený E. M., matkou stěžovatelky. Podle tohoto usnesení měl být majetek dotčeného státního podniku privatizován formou přímého prodeje za účetní hodnotu sníženou o hodnotu restitučního nároku E. M. Předmětný majetek byl následně převeden na Fond národního majetku, který však odmítl majetek dále převést, neboť podle něj E. M. řádně nepředložila závazný příslib o své schopnosti uhradit kupní cenu majetku, čímž nesplnila podmínky příslušné pro daný typ privatizace. Po smrti E. M. se stěžovatelka privatizace předmětného majetku neúspěšně domáhala před soudy a usnesením vlády z října 2004 bylo nakonec usnesení vlády o schválení privatizačního projektu zrušeno, přičemž Ministerstvo financí rozhodlo o vypořádání restitučního nároku stěžovatelky formou finanční náhrady. Ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala odkladu vykonatelnosti obou rozhodnutí, Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl a stěžovatelka se svým nárokem neuspěla nakonec ani v řízeních o správní a občanskoprávní žalobě, jejichž prostřednictvím se domáhala zrušení obou rozhodnutí.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Soud nejprve připomněl, že k tomu, aby mohla stěžovatelka namítat porušení svých majetkových práv zaručených článkem 1 Protokolu č. 1, musela disponovat buď přímo „existujícím majetkem“ ve smyslu judikatury Soudu, anebo majetkovou hodnotou či pohledávkami, u nichž lze tvrdit, že existuje alespoň „legitimní očekávání“, že dojde k jejich realizaci. Konstatoval, že právní předchůdkyně stěžovatelky takovým existujícím majetkem ani legitimním očekáváním nedisponovala, a to především s ohledem na skutečnost, že privatizace předmětného majetku závisela na tom, zda stěžovatelka prokáže schopnost uhradit kupní cenu. Privatizační nárok stěžovatelky byl podmíněný, stěžovatelka stanoveným podmínkám nevyhověla a nic nesvědčí o tom, že následná hodnocení soudů byla svévolná. Soud proto vyhověl vládě a námitku stěžovatelky odmítl jako neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stran stěžovatelčiny námitky porušení práva na přístup k soudu ohledně přezkumu usnesení vlády o zrušení předchozího usnesení vlády o schválení předmětného privatizačního projektu Soud uvedl, že právo na přístup k soudu v občanskoprávních věcech vyplývající z článku 6 odst. 1 Úmluvy nezaručuje žádný konkrétní obsah případného práva občanskoprávní povahy a v pravomoci Soudu není toto ustanovení vykládat způsobem, který nemá základ v právním řádu daného státu. Konstatoval, že usnesení vlády, kterým byl privatizační projekt schválen, podle vnitrostátního práva žádné občanské právo stěžovatelky nekonstituovalo, a nelze tudíž dospět k závěru, že by takové právo mohlo být dotčeno pozdějším usnesením vlády nebo řízením o ústavní stížnosti stěžovatelky. Danou námitku proto Soud rovněž prohlásil za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
K námitce stěžovatelky týkající se porušení jejího práva na přístup k soudu v souvislosti s namítanou nemožností soudního přezkumu rozhodnutí Ministerstva financí o vypořádání restitučního nároku stěžovatelky Soud předně konstatoval, že stěžovatelka v daném případě disponovala vnitrostátními prostředky nápravy, které nevyčerpala, a tato část stížnosti je proto nepřijatelná.
K části námitky, kterou stěžovatelka napadala odmítnutí její ústavní stížnosti, Soud uvedl, že zásadu vyplývající z jeho ustálené judikatury, podle které mají soudy povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit, rozhodně nelze chápat tak, že vyžaduje, aby se soudy vypořádaly s každým případným tvrzením. Odůvodnění usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky v daném případě požadavkům článku 6 odst. 1 Úmluvy vyhovělo, když Ústavní soud všechny argumenty předložené stěžovatelkou zvážil a své rozhodnutí dostatečně, byť stručně, odůvodnil. Tuto část stížnosti proto Soud prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
c) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud konečně odmítl i stěžovatelčinu námitku porušení článku 13 Úmluvy. Stěžovatelka totiž nepředložila žádné hájitelné tvrzení porušení práv zakotvených v Úmluvě, a proto se na projednávanou věc článek 13 Úmluvy nevztahuje.
Full & Egal Universal Law Academy