EUR-Lex -  62001CC0486 - CS

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

DÁMASO RUIZ-JARABO COLOMERA

přednesené dne 20. ledna 2004 (1)

Věc C-486/01 P

Front national

proti

Evropskému parlamentu

„Opravný prostředek – Prohlášení o vytvoření skupiny ve smyslu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu Evropského parlamentu – Nedostatek politické spřízněnosti jejích členů – Rozpuštění skupiny se zpětnou účinností – Vzájemný opravný prostředek – Přípustnost žaloby na zrušení podané v prvním stupni národní politickou stranou – Výklad čtvrtého pododstavce článku 230 ES –  Pojem bezprostřední dotčenosti”

1.        Front national, francouzská politická strana, podala opravný prostředek proti rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 2. října 2001 ve věci T-327/99, jímž uvedený soud zamítl jako neopodstatněnou žalobu na zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 14. září 1999, kterým byla se zpětnou účinností rozpuštěna „Technická skupina nezávislých poslanců (TDI) – Smíšená skupina“.

2.        V odpovědi na tento opravný prostředek podal orgán Společenství vzájemný opravný prostředek, ve kterém navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž prohlašuje žalobu Front national za přípustnou. V případě, že bude dáno za pravdu Evropskému parlamentu, žaloba Front national by měla být zamítnuta jako nepřípustná.

I –    Žaloba na zrušení

A –    Právní rámec

3.        Článek 29 jednacího řádu Evropského parlamentu, ve znění účinném ode dne 1. května 1999(2), nazvaný „Vytváření politických skupin“, stanoví:

„1.      Poslanci se mohou sdružovat ve skupinách podle své politické spřízněnosti.

2.       Každá politická skupina musí být tvořena poslanci zvolenými ve více než jednom členském státě. Nejnižší počet poslanců nutný k vytvoření politické skupiny je dvacet tři, pokud byli zvoleni ve dvou členských státech, osmnáct, pokud byli zvoleni ve třech členských státech, a čtrnáct, pokud byli zvoleni ve čtyřech nebo více členských státech.

3.      Poslanec nemůže patřit k více než jedné skupině.

4.      Vytvoření politické skupiny musí být oznámeno předsedovi Parlamentu formou prohlášení. Toto prohlášení musí obsahovat název skupiny, jména jejích členů a složení jejího předsednictva.

5.      Prohlášení o vytvoření politické skupiny se zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství.“ (neoficiální překlad)

4.        Článek 30 jednacího řádu, týkající se nezařazených poslanců, stanoví:

„1.      Poslancům, kteří nepatří k politické skupině, se poskytuje sekretariát. Podrobnou organizační úpravu stanoví předsednictvo na návrh generálního tajemníka.

2.      Předsednictvo také stanoví statut a parlamentní práva těchto poslanců.“(neoficiální překlad)

5.        Podle článku 23 jednacího řádu se Konference předsedů skládá z předsedy Parlamentu a předsedů politických skupin, kteří mají hlasovací právo, a ze dvou poslanců, které ze svého středu delegují nezařazení poslanci, jež se účastní na schůzích Konference předsedů, avšak bez hlasovacího práva. Navíc je politickým skupinám vyhrazena možnost předložit návrhy usnesení při ukončení jednání o volbách Komise (článek 33), jakož i účast v delegaci Parlamentu do dohodovacího výboru (článek 82). Kromě toho může podle článku 137 jednacího řádu každá politická skupina podat ústní vysvětlení k hlasování, které nesmí trvat déle než dvě minuty.

6.        Jednací řád rovněž stanoví, že určité podněty mohou být podané jen politickou skupinou nebo nejméně 32 poslanci, zejména co se týče:

–        návrhů kandidátů na předsedu, místopředsedy a kvestory (článek 13);

–        položení otázek Radě nebo Komisi se žádostí, aby tyto otázky byly zařazeny „na pořad jednání Parlamentu“ (článek 42);

–        podání návrhu doporučení pro Radu, které se týká záležitostí patřících do hlav V a VI Smlouvy o EU, nebo v případech, ve kterých Parlament nebyl konzultován o mezinárodní smlouvě v rámci článků 97 nebo 98 jednacího řádu (článek 49);

–        podání pozměňovacích návrhů ke Společnému postoji Rady (článek 80).

–        podání žádosti o zkrácené řízení (článek 112).

7.        Podle článku 180 jednacího řádu:

„1.      Vznikne-li pochybnost týkající se použití nebo výkladu tohoto jednacího řádu, může předseda, aniž jsou dotčena dřívější rozhodnutí v této oblasti, postoupit věc příslušnému výboru k posouzení.

[...]

4.      Pokud politická skupina nebo nejméně třicet dva poslanců zpochybní výklad výboru, hlasuje o věci Parlament. Text je přijat většinou odevzdaných hlasů za předpokladu, že je přítomna alespoň jedna třetina všech poslanců. V případě jeho zamítnutí je věc vrácena výboru.

5.      Nezpochybněné výklady a výklady přijaté Parlamentem se připojí v kurzívě, spolu s rozhodnutími přijatými ve věcech použití jednacího řádu, jako vysvětlující poznámky k příslušnému článku nebo článkům jednacího řádu.

6.      Vysvětlující poznámky představují precedent při budoucím použití a výkladu příslušných článků.

[...]“ (neoficiální překlad)

B –    Skutečnosti předcházející sporu

8.        Dopisem ze dne 19. července 1999 oznámil určitý počet poslanců Parlamentu z různých politických skupin předsedkyni Parlamentu podle čl. 29 odst. 4 jednacího řádu vytvoření „Technické skupiny nezávislých poslanců (TDI) – Smíšené skupiny“ (dále jen „skupina TDI“), jejímž deklarovaným cílem bylo garantování plného výkonu parlamentního mandátu pro každého poslance.

9.        V „ustanoveních o vytvoření” skupiny TDI je uvedeno následující:

„Jednotlivá podepsaná uskupení potvrzují navzájem svoji úplnou politickou nezávislost. Z toho vyplývá:

─      svoboda volit, jak ve výborech, tak na plenárním zasedání;

─      každé uskupení se zdrží toho, aby vystupovalo ve jménu poslanců jako celku;

─      cílem zasedání skupiny je pouze rozdělení řečnické doby a vyřízení všech administrativních a finančních otázek týkajících se skupiny;

─      předsednictvo skupiny se skládá ze zástupců jednotlivých uskupení.”

10.      Ze zápisu z plenárního zasedání ze dne 20. července 1999(3) vyplývá, že předsedkyně Parlamentu oznámila, že „obdržela od 29 poslanců prohlášení o vytvoření nové politické skupiny s názvem Technická skupina nezávislých poslanců (TDI)“. Předsedové ostatních politických skupin, podle kterých v tomto případě nebyla splněna podmínka týkající se politické spřízněnosti stanovená v čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, požádali výbor Parlamentu pro ústavní záležitosti o výklad tohoto ustanovení a o to, aby dotčení poslanci byli pokládáni až do přijetí stanoviska výboru za nezařazené.

11.      Předseda výboru Parlamentu pro ústavní záležitosti sdělil předsedkyni Parlamentu dopisem ze dne 28. července 1999, že:

„V průběhu svého jednání konaného ve dnech 27. a 28. července 1999 výbor pro ústavní záležitosti přezkoumal žádost o výklad článku 29 [odstavce 1] jednacího řádu, která mu byla postoupena na schůzi konference předsedů konané dne 21. července 1999.

Po důkladné výměně názorů výbor pro ústavní záležitosti patnácti hlasy proti dvěma hlasům při jednom zdržení se hlasování vykládá článek 29 [odstavec] 1 jednacího řádu následujícím způsobem:

Prohlášení o vytvoření [skupiny TDI] není v souladu s článkem 29 [odstavcem] 1 [jednacího řádu].

Prohlášení o vytvoření uvedené skupiny, zejména příloha 2 dopisu o vytvoření adresovaného předsedkyni Evropského parlamentu, totiž vylučuje jakoukoli politickou spřízněnost. V rámci uvedené skupiny jednotlivým podepsaným složkám ponechává naprostou politickou nezávislost.

Navrhuji Vám připojit jako vysvětlující poznámku k článku 29 [odstavci] 1 jednacího řádu text následujícího znění:

‚Podle tohoto článku je nepřípustné vytvoření skupiny, která otevřeně popírá svou politickou povahu a jakoukoli politickou spřízněnost mezi svými členy.‘

[…]”

12.      Na základě čl. 180 odst. 4 jednacího řádu vyjádřila skupina TDI svůj nesouhlas s vysvětlující poznámkou navrženou výborem pro ústavní záležitosti, uvedená poznámka byla nicméně předložena k hlasování Parlamentu, který ji přijal většinou svých členů na plenárním zasedání konaném dne 14. září 1999(4).

C –    Návrhy a důvody žaloby na zrušení

13.      Dne 19. listopadu 1999 podala Front national žalobu k Soudu prvního stupně, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu o rozpuštění skupiny TDI a uložení náhrady nákladů řízení žalovanému orgánu (věc T-327/99).

Byly vzneseny následující žalobní důvody: 1) chybný výklad čl. 29 odst. 1 jednacího řádu Parlamentu; 2) porušení zásady rovného zacházení a ustanovení jednacího řádu, jakož i neexistence právního základu, vzhledem k tomu, že Parlament jednal chybně, když přezkoumal, zda je skupina TDI v souladu s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, a konstatoval, že mezi složkami skupiny chybí politická spřízněnost; 3) porušení zásady rovného zacházení ve vztahu k členům skupiny TDI; 4) popření společných parlamentních tradic členských států; 5) nedodržení podstatných formálních náležitostí; a 6) domněnka zneužití řízení.

14.      Dne 5. října 1999 podali p. Martinez a p. de Gaulle žalobu proti rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 14. září 1999, kterým bylo schváleno stanovisko výboru pro ústavní záležitosti ohledně souladu prohlášení o vytvoření skupiny TDI s článkem 29 jednacího řádu (věc T-222/99); a dne 22. listopadu napadli toto rozhodnutí pí. Bonino, p. Pannella, p. Cappato, p. Dell’Alba, p. Della Vedova, p. Dupuis, p. Turco a Lista Emma Bonino (věc T-329/99). Soud prvního stupně rozhodl, že v souladu s článkem 50 svého jednacího řádu tyto tři věci spojí za účelem společného rozhodnutí.

II – Rozsudek v prvním stupni

15.      Ve věci T-327/99 Parlament formálně nevznesl žádnou námitku nepřípustnosti podle článku 114 jednacího řádu Soudu prvního stupně. Uplatnil nicméně, že žaloba na zrušení nemůže být připuštěna, protože akt ze dne 14. září 1999 se bezprostředně nedotýká žalobce ve smyslu čtvrtého pododstavce článku 230 ES, jelikož se jedná o deklaratorní výklad obecného ustanovení.

16.      Body 66 a 67 rozsudku se zabývají přezkoumáním této námitky:

„66      Pokud jde o věc T-327/99, je třeba zdůraznit, že Front national coby francouzská politická strana je právnickou osobou, která byla podle svých stanov zřízena za účelem prosazování politických idejí a návrhů prostřednictvím svých členů v rámci národních a evropských institucí. Předložila kandidátní listinu pro volby zastupitelů do Parlamentu konané v červnu 1999. Všichni její členové, kteří byli na této kandidátní listině zvoleni do Parlamentu, patří mezi poslance, kteří učinili prohlášení o vytvoření skupiny TDI. Ve vztahu k aktu přijatému dne 14. září 1999 všichni sdílejí situaci popsanou v bodu 59 výše, což má přímý dopad na podmínky prosazování idejí a návrhů strany, kterou zastupují na evropské parlamentní půdě, a tím i na podmínky, za nichž může být na evropské úrovni dosažen účel vyjádřený ve stanovách této politické strany.

67      Akt ze dne 14. září 1999 musí proto být považován za akt bezprostředně se dotýkající Front national.“

Podle výše uvedeného bodu 59:

„59  V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že akt ze dne 14. září 1999 zbavil poslance, kteří učinili prohlášení o vytvoření skupiny TDI, možnosti se jejím prostřednictvím ve smyslu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu sdružit v politickou skupinu, takže tito poslanci jsou považováni za nezařazené poslance podle článku 30 jednacího řádu. [...] následkem toho platí pro poslance při výkonu jejich mandátu odlišné podmínky než ty spojené s členstvím v politické skupině, které by pro ně platily, kdyby akt ze dne 14. září 1999 nebyl přijat.“

17.      V bodě 75 Soud prvního stupně rozhodl o přípustnosti všech třech žalob na zrušení, poté přistoupil k rozhodnutí ve věci samé a zamítl žaloby jako neodůvodněné.

III – Opravný prostředek proti rozsudku Soudu prvního stupně

18.      P. Martinez (věc C-488/01 P) a Front national (věc C-486/01 P) podali proti rozsudku opravný prostředek. Oba kromě toho podali návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku. Předseda Soudního dvora spojil obě věci za účelem vydání usnesení ze dne 21. února 2002, kterým odmítl povolit předběžné opatření, přičemž si vyhradil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

19.      O opravném prostředku p. Martineze bylo rozhodnuto usnesením pléna Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2003, tímto usnesením, které se opíralo o článek 119 jednacího řádu, byl opravný prostředek zamítnut jako zčásti zjevně nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

20.      Ve svém podání ze dne 17. prosince 2001 Front national navrhuje, aby Soudní dvůr(5):

–        prohlásil opravný prostředek za přípustný;

–        určil, že došlo k porušení práva Společenství Soudem prvního stupně;

–        zrušil napadený rozsudek;

–        rozhodl ve věci samé a zrušil napadený rozsudek, nebo jinak vrátil věc Soudu prvního stupně; a

–        uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

21.      Evropský parlament nepodal ve lhůtě dvou měsíců, stanovené v čl. 56 odst. 1 statutu Soudního dvora, opravný prostředek proti rozsudku Soudu prvního stupně(6). Využil nicméně svoji odpověď na opravný prostředek, která došla dne 14. února 2002, k tomu, aby podal vzájemný opravný prostředek, přičemž navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zamítl opravný prostředek;

–        zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž prohlašuje žalobu na zrušení podanou Front national za přípustnou;

–        prohlásil, že žaloba Front national ve věci T-327/99 je nepřípustná nebo podpůrně je neopodstatněná; a

–        uložil Front national náhradu nákladů řízení.

22.      Předseda Soudního dvora nedal svůj souhlas k předložení replik a duplik v řízení o hlavním opravném prostředku. Povolil nicméně, aby Front national poskytla v replice své stanovisko k argumentům, které Evropský parlament uvedl na podporu jeho vzájemného opravného prostředku v bodech 15 až 29 odpovědi na opravný prostředek, což se stalo dne 15. dubna 2002.

Protože Parlament se vzdal doplňujícího podání, vrátila soudní kancelář dne 27. května 2002 podání zaslané Front national.

23.      Dne 9. prosince 2003 se konalo jednání ve věci C-486/01 P, na kterém byly vyslechnuty argumenty účastníků řízení.

IV – Posouzení opravného prostředku

24.      S ohledem na skutečnost, že se Evropský parlament domáhá nepřípustnosti žaloby na zrušení podané Front national pro nedostatek aktivní legitimace, vyvstává otázka, v jakém pořadí je třeba postupovat při rozhodnutí v projednávané věci: zda má být nejdříve přezkoumán hlavní opravný prostředek a následně vzájemný opravný prostředek, a nebo naopak(7). Jsem si vědom rozdílných důsledků, které vyplývají z výběru jedné nebo druhé možnosti, a myslím si, že Soudní dvůr si má vybrat druhou možnost a začít s přezkoumáním vzájemného opravného prostředku.

25.      Důvody, které svědčí pro tuto možnost, jsou různé. Jednak, pokud by se Soudní dvůr nejdříve zabýval hlavním opravným prostředkem, mohlo by se stát, že by následně nebyl osvobozen od povinnosti rozhodnout o vzájemném opravném prostředku, i když by se hlavní opravný prostředek ukázal jako nepřípustný(8). Totéž by se stalo, kdyby rozhodl o neopodstatněnosti hlavního opravného prostředku(9). Navíc, když by rozhodl, že Soud prvního stupně správně použil čtvrtý pododstavec čl. 230 ES, pořadí, ve kterém by postupoval, by nehrálo význam. Pokud by se ale domníval, že byla neprávem přiznána aktivní legitimace žalobci domáhajícímu se zrušení, tak by byl hlavní opravný prostředek nepřípustný, takže by nebylo třeba provést přezkoumání opodstatněnosti, které by vedlo k porušení zásady procesní ekonomie.

Kromě toho, jak jsem uvedl již ve svém stanovisku ve věci Rada v. Boehringer(10), aktivní legitimace žalobce je procesní podmínkou, jejíž neexistence vede k nepříslušnosti soudního orgánu rozhodnout spor ve věci samé(11).

A –    Vzájemný opravný prostředek Evropského parlamentu

1.      Argumenty účastníků řízení

26.      Podle Parlamentu byla žaloba na zrušení podaná Front national (věc T-327/99) nepřípustná pro nedostatek aktivní legitimace žalobce v tom, že není rozhodnutím bezprostředně dotčený. Přípustnost konstatovaná Soudem prvního stupně představuje nesprávné právní posouzení čtvrtého pododstavce článku 230 ES a porušení práva Společenství ve smyslu článku 58 statutu Soudního dvora.

27.      Zaprvé Parlament vytýká rozpor mezi bodem 67 a  jinými částmi napadeného rozsudku, což může v dotčených osobách vyvolat dojem, že posouzení Soudu prvního stupně je v protikladu k tomu, které již provedl dříve, bez udání jakéhokoliv odůvodnění pro tuto změnu. Parlament se opírá o skutečnost, že rozsudek obsahuje ve vztahu k poslancům, kteří jsou sdruženi ve skupině TDI, tvrzení, že mohli být bezprostředně dotčeni sporným rozhodnutím, protože byli zbaveni možnosti se sdružit v politickou skupinu ve smyslu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu. Podle něj je nemyslitelné, aby poslanci, kteří požívají zvláštní postavení a vnitrostátní politické strany, které žádné zvláštní postavení nepožívají, mohli být dotčeni akty Parlamentu stejně. Dodává k tomu, že pokud ustanovení ve statutech právnických osob byla podmínkou přípustnosti jejich žaloby, jejich aktivní legitimace by záležela nakonec na jejich vlastní vůli a v tomto případě by procesní úkony některých z těchto osob byly přípustné, a jiných nikoliv.

28.      Zadruhé má za to, i když se postavení některých poslanců na základě napadeného rozhodnutí mohlo změnit tím způsobem, že podmínky pro prosazování idejí a návrhů jejich strany se eventuelně zhoršily, je jisté, že jedině poslanci zvolení za Front national mají možnost prokázat bezprostřední dotčenost, zatímco uvedená francouzská politická strana je jen nepřímo dotčená.

29.      Zatřetí podle Parlamentu, jeden z aktů přijatých v oblasti jeho vnitřní organizace, který upravuje postavení poslanců, nezakládá právní následky vůči jiným osobám. I když se Front national účastnila voleb v roce 1999, skončily po volbách právní vztahy mezi politickými stranami, které se účastnily volební kampaně, a zvoleným shromážděním, jak vyplývá z čl. 4 odst. 1 aktu o přímých všeobecných volbách zastupitelů do shromáždění a článku 2 jednacího řádu(12), na základě kterého zastupitelé zvolení do Parlamentu vykonávají svůj mandát nezávisle a nemohou být vázáni žádnými pokyny, přičemž udělený mandát není vázaný. Přijmout za těchto podmínek názor, že sporné rozhodnutí zakládá právní následky vůči Front national, by se rovnalo omezení úlohy členů Parlamentu na prosté prostředníky mezi svou stranou a Parlamentem, bez vlastní autonomie a odpovědnosti, v rozporu s jejich skutečným statusem. Kromě toho článek 191 ES, který zdůrazňuje význam politických stran jako faktor integrace uvnitř Unie a jako prvek, který přispívá k vytváření evropského povědomí a k vyjadřování politické vůle občanů(13), není v této souvislosti relevantní, protože evropské politické strany jednak nemají vždy ústavní status, který by upravoval jejich práva a povinnosti v rozsahu Společenství(14), a jednak jsou ze své povahy povinny zahrnovat složky z různých členských států, což však není případem Front national, organizace, která má společenské zázemí pouze ve Francii.

30.      Začtvrté Parlament připomíná negativní důsledky, k nimž by mohlo vést připuštění žaloby. Pokud by se prosadil výklad zastávaný Soudem prvního stupně, znamenalo by to nebezpečí návalu žalob od osob jen nepřímo dotčených vnitřními organizačními opatřeními Parlamentu. Jako příklad uvádí nadace politických stran za předpokladu, že by již nedostávaly dotace náležící politickým skupinám, a jiné politické strany, které by v závislosti na pravidlech obsažených ve svých vlastních stanovách mohly mít za to, že proti nim jsou specificky namířena jednotlivá ustanovení jednacího řádu, obzvláště jeho článek 152, který se týká složení parlamentních výborů, nebo čl. 168 odst. 2 téhož jednacího řádu, který se týká vytváření a úkolů meziparlamentních delegací, kde je třeba brát v úvahu pokud možno spravedlivé zastoupení členských států a politických směrů.

31.      Front national zastává názor, že soudní orgány Společenství by měly mít možnost provádět účinnou kontrolu aktů Evropského parlamentu, a to vzhledem ke značnému nárůstu jeho pravomocí, jeho rozhodovací pravomoci a prostředků činnosti.

Namítá, že byla sporným rozhodnutím bezprostředně dotčená, neboť rozpuštění skupiny TDI mělo účinek nejen na její poslance, kteří ztratili možnost vykonávat celou řadu politických práv vyhrazených pro členy skupin, ale též na strany, ke kterým patřili. Zdůrazňuje svůj právní zájem na zajištění toho, aby zástupci zvolení z jejího seznamu na základě volební kampaně, kterou organizovala a vynaložila na ni značné náklady, měli stejné výhody jako ostatní poslanci, přičemž upřesňuje, že všichni členové zrušené skupiny s francouzskou státní příslušností patřili k  její straně. Co se týče utrpěných finančních ztrát, odkazuje na prostředky vedené v  rozpočtové položce 3707, konkrétně výdaje na náklady administrativní povahy a sekretariátu (3707/1), jakož i výdaje spojené s politickou činností skupin (3707/2): zatímco roční dotace na poslance – člena skupiny činí 36 698,28 EUR, dotace na nezařazeného poslance činí jen 9 909,19 EUR.

32.      Nakonec připojuje, že když Soudní dvůr prohlásil za přípustnou žalobu jedné politické skupiny proti rozhodnutí Evropského parlamentu, kterým byla porušena zásada rovnosti stran ve volební kampani(15), nemůže odepřít aktivní legitimaci jiné straně, která se domáhá rovného zacházení po provedení voleb. Voliči Front national mají právo být zastoupeni v Parlamentu za podmínek rovnocenných těm, které se vztahují na poslance ostatních skupin.

2.      Je Front national dotčena sporným rozhodnutím?

33.      Na základě čtvrtého pododstavce článku 230 ES může každá fyzická nebo právnická osoba podat „žalobu proti rozhodnutím, která jsou jí určena, jakož i proti rozhodnutím, která, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě, se jí bezprostředně a osobně dotýkají“(16).

Podle posouzení provedeného Soudem prvního stupně v bodech 28 až 34 jeho rozsudku, se kterým souhlasím, spočívá napadené rozhodnutí Evropského parlamentu v tom, že retroaktivně stanoví neexistenci skupiny TDI kvůli neslučitelnosti s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu. Je nesporné, že tento akt vyvolává bezprostřední a okamžité účinky na poslance, kteří až do tohoto okamžiku věřili, že náleží k politické skupině. Jak je možno vyčíst z bodu 65 rozsudku, znemožnil sporný akt, aniž by bylo třeba dodatečného opatření, těmto poslancům vytvořit skupinu ve smyslu článku 29 jednacího řádu, což znamenalo poškození podmínek výkonu jejich mandátu, proto je třeba tento akt chápat tak, že se bezprostředně týká těchto poslanců.

34.      Následně je třeba přezkoumat, zda Front national, do které patřili někteří členové skupiny TDI(17), může uplatnit, že je napadeným rozhodnutím rovněž bezprostředně dotčena.

35.      Podle judikatury Soudního dvora musí předmětné opatření Společenství přímo zakládat následky pro právní postavení jednotlivce a nesmí adresátům pověřeným jeho uplatněním ponechávat žádnou volnost uvážení, toto provedení musí být čistě automatické povahy a vyplývat výlučně z úpravy Společenství, aniž by bylo třeba použít další prostředkující předpisy(18).

36.      Podle této judikatury se na první pohled nezdá, že by Front national splňovala podmínky stanovené ve čtvrtém pododstavci článku 230 ES.

37.      Argumentace Soudu prvního stupně, která vedla v bodě 67 napadeného rozsudku ke tvrzení, že napadené rozhodnutí se přímo dotýkalo Front national, je velmi stručná a spojená s důsledky, které vyplynuly z konstatování neexistence skupiny pro každého jednotlivého poslance, a nikoliv pro stranu.

Podle bodu 59 napadeného rozsudku byli zvolení zástupci této francouzské strany zbaveni možnosti sdružit se prostřednictvím skupiny TDI v politickou skupinu a byli považováni za nezařazené poslance, následkem čehož ztratili výhody při výkonu svého mandátu. Z tohoto konstatování je v bodě 66 dovozeno, že nastalá situace má přímý dopad na podmínky prosazování idejí a návrhů strany, kterou zastupují na evropské parlamentní půdě, a tím i na podmínky, za nichž může být na evropské úrovni dosažen účel vyjádřený ve stanovách této politické skupiny.

38.      Souhlasím s  orgánem dotčeným touto žalobou, že možné dopady napadeného rozhodnutí na Front national byly jen nepřímé, neboť bezprostředně dotčení byli poslanci, kteří byli zbaveni možnosti prosazovat ideje a návrhy strany organizovaně v rámci politické skupiny a kteří byli od tohoto okamžiku nuceni činit toto individuálně.

39.      Argumenty předložené Front national v probíhajícím řízení mě, poté co jsem je přezkoumal, rovněž nepřesvědčily.

40.      Zaprvé, i když politická strana, která se účastní evropských voleb, usiluje o to, aby její kandidáti, pokud jsou zvoleni, vykonávali svůj mandát za podmínek rovnocenných s podmínkami ostatních poslanců(19), tento zájem jí nedává právo na to, aby její zvolení kandidáti vytvořili vlastní skupinu nebo aby se stali členy jedné ze skupin, které se vytvoří. Toto potvrzuje sám jednací řád: jednak podle čl. 29 odst. 2 se musí každá politická skupina skládat z poslanců pocházejících z více než jednoho členského státu (Front national je stranou působící výlučně ve Francii) a jednak odstavec 1 uvedeného článku umožňuje poslancům sdružit se do skupiny podle jejich politické spřízněnosti (během volební kampaně je složení budoucího shromáždění neznámé, a tím také není známo, zda počet zvolených kandidátů z jiných členských států, kteří sdílí ideologii strany s vnitrostátní působností, je dostačující).

41.      Zadruhé, rozhodnutí ze dne 14. září 1999 neporušuje zásadu rovnosti poslanců při výkonu jejich mandátu. Podle ustálené judikatury Soudního dvora „[…] diskriminace existuje pouze tehdy, pokud jsou na stejné situace použity rozdílné předpisy nebo pokud je stejný předpis použit na rozdílné situace“(20). Evropský soud pro lidská práva sleduje pravidla, která se dají odvodit ze soudní praxe velkého množství demokratických států, a zastává názor, že je zásada rovnosti porušena tehdy, když rozdílné zacházení při výkonu práva zakotveného v Úmluvě je zbaveno objektivního a rozumného odůvodnění(21).

42.      Evropský parlament, při úpravě své činnosti, rozhodl ve svém jednacím řádu, že bude podporovat sdružování poslanců v politických skupinách, přičemž vyžaduje, aby poslanci jedné politické skupiny pocházeli z více než jednoho členského státu. Vytvoření politické skupiny bude zjednodušeno tím více, čím vyšší bude počet států, ze kterých pochází poslanci, až do toho stupně, že k vytvoření stačí čtrnáct poslanců, pokud pochází ze čtyř nebo více členských států. Jediná podmínka, která je jim uložena, je sdružovat se podle své ideologické orientace.

Je evidentní, že poslanci pocházející z jednoho členského státu, kterým chybí politická spřízněnost s ostatními členy shromáždění, se nenachází ve stejné situaci jako ti, kteří se připojí k parlamentní skupině, protože s ní sdílí tuto spřízněnost, proto není možné domáhat se rovného zacházení mezi jedněmi a druhými.

43.      Zatřetí, finanční ztráty, kterých se dovolává Front national, se ve skutečnosti týkají poslanců, neboť prostředky vložené do těchto rozpočtových položek nejsou určeny pro strany, ke kterým náleží.

44.      Konečně jednací řád Evropského parlamentu nepředpokládá účast národních politických stran na jeho organizaci a činnosti. Zastupitelé, jakmile jsou zvoleni, vykonávají svůj mandát nezávisle a nemohou být vázáni žádnými pokyny ani nemají vázaný mandát. Jejich hlasování je osobní a individuální. Mohou přistoupit k politické skupině, změnit skupinu nebo vystupovat jako nezařazení. Souhlasím s Parlamentem, že Front national by za těchto podmínek mohla být napadeným rozhodnutím dotčena pouze nepřímo prostřednictvím důsledků, které rozhodnutí nesporně vyvolává ve vztahu ke zvoleným kandidátům.

45.      Z výše uvedených úvah vyplývá, že Front national nesplnila požadavek aktivní legitimace stanovený ve čtvrtém pododstavci čl. 230 ES, neboť nebyla sporným rozhodnutím bezprostředně dotčená.

Z tohoto důvodu se Soud prvního stupně dopustil nesprávného právního posouzení věci, když v bodu 67 sporného rozsudku ze dne 2. října 2001 dovodil, že žalobkyně je bezprostředně dotčena předmětným aktem.

46.      Je tedy třeba prohlásit vzájemný opravný prostředek Evropského parlamentu za opodstatněný a rozsudek v prvním stupni zrušit v rozsahu, v němž prohlásil za přípustnou žalobu Front national na zrušení rozhodnutí ze dne 14. září 1999.

47.      V souladu s druhou větou prvního pododstavce čl. 61 statutu Soudního dvora může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Soudu prvního stupně buď vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Soudu k rozhodnutí. Jedním z případů, kdy se nabízí použití první z obou možností, je případ chyby in judicando, pokud vylíčení skutkového stavu je úplné a pro rozhodnutí dostatečné a není třeba provést žádné dokazování. To se jeví jako běžná praxe Soudního dvora, i když obvykle neuvádí důvody, na základě kterých došel k názoru, že stav sporu mu dovoluje jej rozhodnout sám(22).

Zdá se účelným, aby Soudní dvůr rozhodl o věci samé, když ze spisu vyplývá, že je spor dostatečně objasněn(23), což je v souladu s tím, že zákonodárce Společenství zřídil Soudní dvůr jako moderní kasační soud, který disponuje dalekosáhlou svobodou vydat zrušující rozsudek, pokud to považuje za vhodné(24).

48.      V projednávaném případě je nepochybné, že otázka, která byla položena Soudnímu dvoru v rámci řízení o opravném prostředku, je čistě právní povahy. Je tedy třeba použít toto ustanovení a prohlásit žalobu na zrušení podanou Front national za nepřípustnou z důvodu neexistence její aktivní legitimace.

B –    Hlavní opravný prostředek

49.      Protože Front national neměla způsobilost k podání žaloby v prvním stupni, není ani způsobilá k podání opravného prostředku proti rozsudku. V důsledku toho je třeba rozhodnout, že opravný prostředek podaný tímto účastníkem řízení u Soudního dvora je nepřípustný.

V –    Náklady řízení

50.      V souladu s článkem 122 jednacího řádu, Soudní dvůr rozhoduje o nákladech řízení, je-li opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydává sám konečné rozhodnutí ve věci.

51.      Podle článku 69 odst. 2 jednacího řádu, jež se na řízení o opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, je účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník řízení, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval.

Vzhledem k tomu, že opravný prostředek Front national je nepřípustný a Parlament náhradu nákladů řízení ve svém návrhu požadoval, je třeba uložit jí náhradu nákladů řízení. V řízení o předběžném opatření, ve kterém dne 21. února 2002 předseda Soudního dvora vydal usnesení, přičemž si vyhradil rozhodnutí o nákladech řízení až pro ukončení hlavního řízení, je Front national povinna nést své vlastní náklady, jakož i polovinu nákladů řízení Evropského parlamentu.

VI – Závěry

52.      Na základě všeho výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto:

1.      zrušil na základě vzájemného opravného prostředku podaného Parlamentem rozsudek Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 2. října 2001, Martinez a další v. Evropský parlament (spojené věci T-222/99, T-327/99 a T-329/99) v rozsahu, v němž žalobu na zrušení podanou Front national proti rozhodnutí ze dne 14. září 1999, kterým byla se zpětným účinkem rozpuštěna „Technická skupina nezávislých poslanců (TDI), prohlašuje za přípustnou;

2.      určil, že žaloba na zrušení podaná Front national je nepřípustná;

3.      rozhodl o nepřípustnosti opravného prostředku podaného Front national;

4.      uložil Front national náhradu nákladů řízení včetně poloviny nákladů vynaložených Evropským parlamentem v rámci řízení o předběžném opatření.

1 – Původní jazyk: španělština.

2  – Úř. věst. L 202, s. 1.

3  – Úř. věst. C 301, s. 1.

4  – Je možno očekávat, že se podobná situace nebude opakovat vzhledem k novému výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu Parlamentu, přijatému v jeho 15. vydání z února 2003 (Úř. věst. L 61, s. 1).

5  – Většina důvodů uplatněných Front national na podporu jejího opravného prostředku se shoduje s těmi, které podal p. Martinez. V ústní části řízení se advokát politické strany vyjádřil, že je obeznámen s obsahem tohoto usnesení a vzdal se přednesení argumentů vztahujících se k těmto důvodům.

6  – Na otázku, kterou jsem v této spojitosti vznesl v ústní části řízení, odpověděl zmocněnec Parlamentu, že právní služba Parlamentu si nebyla jistá, zda může podat opravný prostředek z důvodu přípustnosti žaloby proti rozsudku Soudu prvního stupně, který tuto žalobu zamítl, a z tohoto důvodu se rozhodla využít opravný prostředek Front national a podala vzájemný opravný prostředek. Nicméně existují případy, ve kterých byl Soudní dvůr požádán o částečné zrušení rozsudku na základě toho, že byla výslovně nebo mlčky připuštěna aktivní legitimace jednoho z účastníků řízení v prvním stupni, dokonce i když se navrhovatel neúčastnil sporu nebo bylo jeho žalobě ve výroku vyhověno. Jako příklady mohu uvést rozsudky ze dne 21. ledna 1999, Francie v. Comafrica a další (C-73/97 P, Recueil, s. I-185), a ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer a další (C-23/00 P, Recueil, s. I-1873).

7  – V členských státech existují značné rozdíly, neboť ne všechny přiznávají účastníkům řízení možnost, která je stanovena v čl. 117 odst. 2 jednacího řádu. Tak v Rakousku účastník řízení, který nenapadl rozsudek v předepsané lhůtě, nemá právo podat vzájemný opravný prostředek a v Řecku, kde je dovoleno jedině vzájemné odvolání, nemůže toto obsahovat návrhy, které se liší od návrhů navrhovatele. V Belgii, Španělsku, Finsku a Švédsku je upraveno pouze vzájemné odvolání. V trestním řízení nepřipouští Německo žádný druh vzájemného opravného prostředku, zatímco ve Francii je vyloučena vzájemná kasace.

8  – Stupeň autonomie vzájemného opravného prostředku, v porovnání s hlavním opravným prostředkem, je v právních systémech členských států různý. V Irsku, Spojeném království a v Dánsku je vzájemný opravný prostředek přezkoumáván soudním orgánem v každém případě, bez ohledu na výsledek hlavního opravného prostředku. To stejné se vyskytuje ve Španělsku ve vzájemných odvoláních v rámci občanských a správních řízení. V Belgii a Holandsku vede pouze nepřípustnost opravného prostředku, z důvodu neplatnosti nebo zmeškání lhůty k nepřípustnosti vzájemného opravného prostředku. V Itálii a ve Francii je rozlišováno mezi vzájemným opravným prostředkem podaným ve lhůtě, který se může stát hlavním opravným prostředkem, pokud je opravný prostředek prohlášen za nepřípustný a vzájemným opravným prostředkem, který je podán po uplynutí lhůty a které nezbytně sdílí osud hlavního opravného prostředku. V Německu, Finsku, Portugalsku a Švédsku chybí vzájemnému opravnému prostředku zcela autonomie a soud nemůže rozhodnout o vzájemném návrhu, pokud je hlavní opravný prostředek prohlášen za nepřípustný.

9  – Prakticky ve všech právních systémech členských států je vzájemný opravný prostředek přezkoumáván soudem, i když je hlavní opravný prostředek prohlášen za neopodstatněný. Některé systémy nicméně rozlišují případy, ve kterých opodstatněnost zjevně chybí. Například v Německu ztrácí vzájemné odvolání svůj základ, když je o odvolání v občanském řízení rozhodnuto usnesením, protože je zjevně neopodstatněné, pokud se nejedná o případ zásadního významu nebo když stav vývoje práva nebo potřeba jednotnosti judikatury vyžaduje vydání rozhodnutí ve věci samé. Pokud se ve Finsku soud nezabývá důkladným přezkoumáním opodstatněnosti odvolání, nezabývá se ani vzájemným odvoláním. Něco podobného se děje v Portugalsku v občanském řízení, kde také soud, pokud má v důsledku předběžného přezkoumání za to, že je opravný prostředek zjevně neopodstatněný, nepřistoupí k rozhodnutí o vzájemném opravném prostředku.

10  –      Výše uvedený rozsudek, bod 31.

11  –      Toto tvrzení podporuje skutečnost, že otázka aktivní legitimace před soudními orgány Společenství je upravena ve Smlouvě (články 226 ES až 228 ES pro žalobu na nesplnění povinnosti; článek 230 ES pro žalobu na zrušení; článek 232 ES pro žalobu na nečinnost; a článek 236 ES pro spory mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci) a ve Statutu (článek 40 pro přistoupení k řízení; články 56 až 57 pro opravný prostředek), ale nikoliv v jednacím řádu.

12  – Aktuálně platné patnácté vydání, uvedené výše.

13  – Viz čl. 45 odst. 4 Návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu, ve kterém aniž by byl zmíněn význam politických stran na evropské úrovni jako faktoru integrace, je uveden jejich přínos k vytváření evropského politického povědomí a k vyjadřování vůle občanů.

14  – Toto tvrzení již neodpovídá skutečnosti po zveřejnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2004/2003 ze dne 4. listopadu 2003, o statutu a financování politických stran na evropské úrovni (Úř. věst. L 297, s. 1).

15  – Rozsudek ze dne 23. dubna 1986, Zelení v. Parlament (294/83, Recueil, s. 1339).

16  – Chtěl bych vyzvednout chvályhodný pokus generálního advokáta Jacobse, jímž se snažil dát Soudnímu dvoru podnět k tomu, aby nově definoval pojem osobní dotčenosti jednotlivce, který podnikl ve svém stanovisku ze dne 21. března 2002 ve věci Unión de pequeños agricultores v. Rada (C-50/00 P, Recueil, s. I-6677). Obhajoval velmi přesvědčivým způsobem názor, že výklad čtvrtého pododstavce článku 230 ES je třeba provádět způsobem, který je v souladu se zásadou efektivní soudní ochrany. Podle jeho názoru neexistují žádné naléhavé důvody vyvozovat z tohoto ustanovení požadavek, že se jednotlivec zamýšlející napadnout obecný akt žalobou musí odlišovat od každé jiné osoby, které se akt týká způsobem analogickým k tomu,  jakým se týká adresáta, a navrhl, aby bylo uznáno, že osoba je aktem individuálně dotčena, pokud z důvodu situace, ve které se nachází, může tento akt podstatným způsobem poškodit její zájmy. Reakce Soudního dvora na sebe nenechala čekat. V rozsudku, který přijal dne 25. července 2002, sice uznal, že tuto podmínku je třeba vykládat ve světle zásady efektivní soudní ochrany a při zohlednění různých okolností, které mohou žalobce individualizovat, nicméně měl za to, že takový výklad nemůže vést k opomenutí podmínky stanovené Smlouvou bez toho, aby byly překročeny pravomoci přiznané Smlouvou soudům Společenství, přičemž je věcí členských států, aby reformovaly platný právní systém podle článku 48 EU. Soud prvního stupně se k tomu připojil v rozsudku ze dne 3. května 2002, Jégo-Quéré v. Komise (T-177/01, Recueil, s. II-2365). V tomto rozhodnutí, i když přiznal, že žalobce nebyl podle kritérií zastávaných v judikatuře osobně dotčený, uznal právo žalobce napadnout nařízení Komise s obecnou platností proto, aby mu nevzal právo na efektivní soudní ochranu, přičemž převzal definici navrženou generálním advokátem. Rozhodnutí bylo ze strany Komise napadeno opravným prostředkem a věc je ještě v běhu. 

17  – Z deseti francouzských poslanců, kteří jsou v současnosti vedeni jako nezařazení, patří pět Front national. Viz.

18  – Viz rozsudky ze dne 13. května 1971, International Fruit Company a další v. Komise (spojené věci 41/70 až 44/70, Recueil, s. 411, body 23 až 29), ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise (92/78, Recueil, s. 777, body 25 a 26), ze dne 29. března 1979, NTN Toyo Bearing a další v. Rada (113/77, Recueil, s. 1185, body 11 a 12), ISO v. Rada (118/77, Recueil, s. 1277, bod 26), Nippon Seiko a další v. Rada a Komise (119/77, Recueil, s. 1303, bod 14), Koyo Seiko a další v. Rada a Komise (120/77, Recueil, s. 1337, bod 25), a Nachi Fujikoshi a další v. Rada (121/77, Recueil, s. 1363, bod 11), ze dne 11. července 1985, Salerno a další v. Komise a Rada, (spojené věci 87/77, 130/77, 22/83, 9/84 a 10/84, Recueil, s. 2523, bod 31), ze dne 17. března 1987, Mannesmann-Röhrenwerke v. Rada (333/85, Recueil, s. 1381, bod 14), ze dne 14. ledna 1988, Arposol v. Rada (55/86, Recueil, s. 13, body 11 až 13), ze dne 26. dubna 1988, Apesco v. Komise (207/86, Recueil, s. 2151, bod 12), ze dne 26. června 1990, Sofrimport v. Komise (C-152/88, Recueil, s. I-2477, bod 9), a ze dne 5. května 1998, Glencore Grain v. Komise (C-404/96, Recueil, s. I-2435, bod 41).

19  – Parlament vyvodil určité důsledky z bodu 157 napadeného rozhodnutí, ve kterém ho Soud prvního stupně požádal o přezkoumání, zda všechny rozdíly v zacházení mezi poslanci patřícími k politické skupině a nezařazenými poslanci jsou nezbytné a objektivně odůvodněné. Například byla rozhodnutím předsednictva ze dne 2. června 2003 změněna vnitřní pravidla pro využití prostředků z rozpočtové položky 3701, které jsou určeny k pokrytí administrativních nákladů a provozních výdajů politických skupin a nákladů na sekretariát nezařazených poslanců, jakož i výdajů spojené s politickými aktivitami a informační činností politických skupin a nezařazených poslanců. Toto rozhodnutí bylo napadeno ve věci T-357/03, Gollnisch a další v. Parlament. 

20  – Rozsudky ze dne 14. února 1995, Schumacker (C-279/93, Recueil, s. I-225, bod 30), ze dne 27. června 1996, Asscher (C-107/94, Recueil, s. I-3089, bod 40), ze dne 22. října 1998, Jokela a Pitkäranta (spojené věci C-9/97 a C-118/97, Recueil, s. I-6267, bod 45), a ze dne 14. září 1999, Gschwind (C-391/97, Recueil, s. I-5451, bod 21).

21  – Rozsudek ze dne 23. července 1968, Belgická jazyková otázka, série A, č. 6, část I, hlava B, bod 10.

22  – Obvykle se omezuje na velmi stručné konstatování, že tento předpoklad v konkrétním případě existuje. Rozsudky ze dne 5. října 2000, Rada v. Chvatal a další, (spojené věci C-432/98 P a C-433/98 P, Recueil, s. I-8535, bod 37), a ze dne 9. ledna 2003, Petrotub a Republica v. Rada (C-76/00 P, Recueil, s. I-79, bod 93).

23  –      Viz Héron, J.: Droit judiciaire privé, Ed. Montchrétien, Paříž 1991, s. 517; Vincent, J. a Guinchard, S.: Procédure civile, Ed. Dalloz, Paříž 1994, s. 922.

24  –      Nieva Fenoll, J.: El recurso de casación ante el Tribunal de Justicia de las Comunidades Europeas, Ed. Bosch, Barcelona 1998, s. 430.

Full & Egal Universal Law Academy