EUR-Lex -  62002CC0294 - CS

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 23. září 2004(1)

Věc C-294/02

Komise Evropských společenství

proti

AMI Semiconductor Belgium BVBA a další

„Rozhodčí doložka – Projekt Esprit č. 26927 – Pravomoc Soudního dvora – Přípustnost žaloby podané proti podnikům v platební neschopnosti nebo v likvidaci – Smlouva řídící se německým právem – Výpověď smlouvy – Vrácení záloh – Solidární dluh“

Obsah

I –   Úvod

II – Smlouva

A –   Smlouva (v úzkém smyslu)

B –   Příloha I (Popis projektu)

C –   Příloha II (všeobecné podmínky)

III – Skutkové okolnosti

IV – Řízení před Soudním dvorem a návrhy účastníků řízení

V –   Přípustnost žaloby

A –   Pravomoc Soudního dvora

B –   Přípustnost žaloby proti InterTeam

1.     Argumentace účastníků řízení

2.     Právní posouzení

C –   Přípustnost žaloby proti A-Consult a Ision

1.     Argumentace účastníků řízení

2.     Právní posouzení

a)     K hlavnímu návrhu

b)     K podpůrným návrhům

VI – Opodstatněnost žaloby

A –   Solidární odpovědnost

1.     Argumentace účastníků řízení

a)     Komise

b)     Žalované

2.     Právní posouzení

B –   Nárok na vrácení zálohy vůči AMI, Intracom, Euram a Nordbank

1.     Nároky ze smlouvy

a)     Nárok založený na čl.1 odst. 2 věty 2 smlouvy (odpovědnost za spoluúčast na porušení smlouvy jinou smluvní stranou)

b)     Nárok na vrácení založený na čl. 23.3 přílohy II (Vydání bezdůvodného obohacení)

i)     Ukončení smlouvy

ii)   Platby provedené Komisí

iii) Nahraditelné náklady

–       Schválení šestiměsíční zprávy Komisí

–       Diskreční pravomoc Komise

–       Vázanost smluvních stran posouzením kontrolní skupiny

–       Důkazní břemeno

2.     Nárok založený na bezdůvodném obohacení

3.     Mezitímní závěry

VII – Ke vzájemnému návrhu

VIII – Náklady řízení

IX – Závěry

I –    Úvod

1.     Na základě smluvně uzavřené rozhodčí doložky podle článku 238 ES podala Komise žalobu, jejímž předmětem je vrácení částky 317 214, 00 eur, zvýšené o úroky směřující proti:

–       AMI Semiconductor Belgium BVBA, dříve Alcatel Microelectronics NV, se sídlem v Oudenaarde, Belgie (dále jen „AMI“),

–       A-Consult EDV-Beratungsgesellschaft mbH, se sídlem ve Vídni, Rakousko (dále jen „A-Consult“)(2),

–       Intracom SA Hellenic Telecommunications & Electronic Industry, se sídlem v Athénách, Řecko (dále jen „Intracom“),

–       Ision Sales & Services GmbH & Co. KG, se sídlem v Hamburku, Německo (dříve AllCon Gesellschaft für Kommunikationstechnologie mbH) (dále jen „Ision“),

–       Euram-Kamino GmbH, se sídlem v Hallbergmoos, Německo (dále jen „Euram“),

–       InterTeam GmbH v likvidaci, se sídlem v Itzehoe, Německo (dále jen „InterTeam“) a

–       HSH Nordbank, dříve Landesbank Kiel Girozentrale, se sídlem v Hamburku a Kielu, Německo (dále jen „Nordbank“).

2.     Tato částka je částí zálohy, kterou poskytla Komise žalovaným na základě smlouvy uzavřené v roce 1998. Tato smlouva je zařazena do zvláštního programu výzkumu, technologického vývoje a demonstrací (RTD) v oblasti informačních technologií (1994–1998) (dále jen „program Esprit“)(3), který je součástí čtvrtého rámcového programu RTD(4) Společenství.

3.     Předmětem smlouvy byla podpora projektu Electronic commerce fulfilment service for the electronics industry (ECFS/E) (Služby umožňující elektronický obchod v elektronickém průmyslu) – projekt Esprit č. 26927 (dále jen „projekt“). Projekt byl v podstatě zaměřen na vytvoření a uvedení na trh internetové platformy pro obchodování s elektronickými součástkami.

4.     Vzhledem k tomu, že Komise považovala plnění žalovaných za nedostatečné, předčasně projekt ukončila a nyní požaduje po žalovaných jako solidárních dlužnících vrácení záloh, pokud nepřipadají na uznané dodávky. V projednávaném sporu nejprve vyvstává otázka pravomoci Soudního dvora, neboť rozhodčí doložka ve svém znění uvádí jako příslušný soud jen Soud prvního stupně. Další problémy přípustnosti vyplývají z toho, že žaloba směřuje proti žalované, u které v době podání žaloby již proběhla likvidace, jakož i proti dvěma dalším žalovaným, na jejichž majetek byla v tomto okamžiku již zahájena úpadková řízení.

5.     Ve věci samé je mimo jiné sporné, do jaké míry plnění neodpovídala smluvnímu zadání a zda Komise vypověděla smlouvu právem. Krom toho se účastníci řízení přou o to, zda žalované ručí za vrácení jako solidární dlužníci. Nejednalo-li by se o solidární dluh, a Komise by proto mohla vyžadovat od každé ze žalovaných jen dílčí částky, vyšla by žaloba z velké části naprázdno už jen proto, že hlavní příjemci jsou v platební neschopnosti nebo u nich již proběhla likvidace.

II – Smlouva

6.     Ve smlouvě uzavřené dne 8. června 1998 mezi Evropským společenstvím, zastoupeným Komisí, a žalovanými se tito zavázali vyvinout a uvést na trh v odvětví mikroelektroniky platformu elektronického obchodu na výměnu případně prodej přebytečných polovodičů mezi podniky zpracovatelského elektro průmyslu(5). Platforma měla podnikům umožnit snížit svoje skladové zásoby a rychle najít odbyt pro přebytečné polovodiče, případně obstarat součástky, které nejsou na skladu. Do platformy měla být zároveň integrována logistika, tj. zasílání obchodovaných součástek a platební systémy.

7.     Projekt měl být uskutečněn do 18 měsíců od 1. května 1998. Společenství se zavázalo k převzetí nákladů až do poloviny odhadovaných celkových nákladů ve výši 1 080 000 ECU(6).

8.     Smlouva sepsaná v angličtině odpovídá smluvnímu vzoru, který Komise stabilně používá v oblasti výzkumu a technologického vývoje(7). Je tvořena třemi částmi: vlastní smlouvou (dále jen „smlouva“), přílohou I (údaje o podnicích účastnících se projektu a podrobný popis projektu) a přílohou II (všeobecné podmínky) (dále jen „příloha I případně příloha II“).

A –    Smlouva (v úzkém smyslu)

9.     V článku 1 smlouvy je oblast, na kterou se vztahují smluvní ustanovení definována následovně:

„1.1  The Contractors shall carry out this contract jointly and severally towards the Commission for the work set out in Annex I up to the milestone at month 18 (the Project).

1.2       Subject to force majeure[(8)] (including strikes, lockouts and other events beyond the reasonable control of the Contractors), the Contractors shall use reasonable endeavours to achieve the results intended for the Project and to fulfil the obligations of a defaulting Contractor. A Contractor shall not be liable to take action beyond its reasonable control or to reimburse money due from a defaulting Contractor unless it has contributed to the default. Measures to be taken in the event of force majeure shall be agreed between the contracting parties.“

10.   Smlouva dále obsahuje mezi jiným ustanovení o nahraditelných nákladech (článek 3), vyplacení příspěvku Společenství (článek 4 a článek 9.2.2), předložení výkazů výdajů a povinnosti žalovaných předkládat zprávy (článek 5 a 6). Konečně v článku 10 je stanoveno německé právo(9) jako právo, kterým se smlouva řídí.

B –    Příloha I (Popis projektu)

11.   Příloha I je rozdělena do dvou částí. V části 1 jsou nejdříve shrnuty cíle projektu následovně:

„–      integration of multiple key services for the electronics industry,

–       design of appropriate interfaces for an efficient brokerage system to be integrated into the professional IT-environment of future users and service providers,

–       stimulation of increased electronic commerce in the electronics industry, including developing means for rewarding usage (‚bonus component‘) and for quantitatively determining the cost-efficiency gained through implementation of ECFS/E”.

12.   Příloha I obsahuje krom toho v první části podrobné formulářové údaje o podnicích účastnících se projektu včetně předpokládaných nákladů, které jim vzniknou.

13.   Ve druhé části přílohy I jsou blíže popsány cíle projektu. Jádrem této části je poté stanovení plánu projektu, který obsahuje osm pracovních programů (workpackages). Každý pracovní program je dále rozdělen na jednotlivé úkoly (tasks). Jako výsledek každého úkolu měla být dodána určitá dodávka (deliverable). Tato může spočívat ve zprávě, software, technických specifikacích a podobně. Pro každý úkol je stanoveno v jakém období má být proveden, který z partnerů projektu se na něm má a s jakým pracovním nasazením podílet a který z partnerů projektu je odpovědný za provedené dodávky. Jednotlivě jsou stanoveny následující pracovní programy:

–       Workpackage 1: Specification of relevant business procedures (Task 1.1 – 1.3.), měsíce 0 až 2,

–       Workpackage 2: Detailed definition of ECFS/E software (Task 2.1 – 2.5), měsíce 2 až 6,

–       Workpackage 3: Server specification (Task 3.1 – 3.2), měsíce 2 až 3,

–       Workpackage 4: Realisation of software (Task 4.1 – 4.6), měsíce 3 až 15,

–       Workpackage 5: Field user tests (Task 5.1 – 5.4), měsíce 11 až 15,

–       Workpackage 6: Cross border beta-test (Task 6.1 – 6.4), měsíce 15 až 18,

–       Workpackage 7: Dissemination and acceptance activities (Task 7.1 – 7.4), měsíce 15 až 18 a

–       Wor kpackage 8: Project management (Task 8.1 – 8.3), měsíce 0 až 36.

14.   Povaha a rozsah účasti žalovaných odpovídají jejich roli budoucích potenciálních uživatelů systému jako subjektů nabízejících vedlejší služby v rámci systému nebo jako subjektů vyvíjejících informační technické instrumenty (vytváření webových stránek, rozhraní, databank a jiného software).

15.   AMI a Intracom patří jako podniky, které zpracovávají a prodávají elektronické součástky ke skupině uživatelů. Euram je spediční podnik, který mohl převzít dopravu obchodovaných součástek a spadá společně s Nordbank, která jako banka mohla zajišťovat platební styk do druhé kategorie. Úkoly AMI, Intracom, Euram a Nordbank spočívají v podstatě v tom spolupracovat v raném stadiu na vytvoření požadovaného profilu a v pozdější fázi provést zkoušky s prototypy.

16.   Naproti tomu InterTeam, Ision a A-Consult, menší podniky z oblasti informačních technologií byly příslušné pro vlastní technologický vývoj systému. Krom toho měl InterTeam jako koordinátor zvláštní úkol jako například sestavování zpráv a organizaci opatření k využití a rozšíření produktu na trhu.

17.   Třetí oddíl druhé části přílohy I se věnuje managementu projektu. V něm jsou především stanoveny úkoly a role InterTeam jako koordinátora projektu. Čtvrtý oddíl se zabývá stanovením plánu využití. Podle oddílu 5 předkládají partneři projektu podle článku 6 smlouvy a článku 10 přílohy II pod vedením InterTeam Komisi krátké šestiměsíční zprávy, podrobnou dvanáctiměsíční zprávu, zprávu o přezkumu v polovině projektu a závěrečnou zprávu. Konečně v posledním oddílu je stanoveno, že aby doplnili úpravu v příloze II, uzavřou partneři mezi sebou konsorciální smlouvu.

C –    Příloha II (všeobecné podmínky)

18.   Všeobecné podmínky obsažené v příloze II také odpovídají smluvnímu vzoru Komise.

19.   Část článku 2.1 přílohy II zní následovně:

„The Coordinator shall:

(a) be the channel for submitting all documents and for general liaison between the Contractors and the Commission. All general communications with the Commission shall be through the Coordinator;

(b) subject to any special conditions in Article 9 of the contract, receive and distribute all payments which shall be made to the Coordinator in trust for the Contractors. The Coordinator shall immediately transfer the appropriate amount of each payment to each Contractor. The Coordinator shall not be the beneficial owner of any payment […]“

20.   Článek 5.3 stanoví následující úpravu pro okamžitou výpověď smlouvy Komisí:

„The Commission may immediately terminate the contract, or the participation of any Contractor, by written notice:

(a)(i) where remedial action to rectify non-performance within a reasonable period of time (being not less than one month) specified in writing has been requested by the Commission and has not been satisfactorily taken […]“

21.   Následky výpovědi jsou upraveny v článku 5.4:

„The Community contribution to costs, on termination, shall be paid if they relate to Project Deliverables accepted by the Commission and such other costs which are fair and reasonable, including expenditure commitments.

[…]

For termination under Article 5.3(a), interest may be added to any amount to be reimbursed, upon written request, at 2 % above the rate applied by the European Monetary Institute for ECU operations … for the period between the receipt of the funds and their reimbursement.“

22.   Co se týče příslušnosti soudu stanoví článek 7 následující:

„The Court of First Instance of the European Communities, and in the case of appeal, the Court of Justice of the European Communities shall have exclusive jurisdiction in any dispute between the Commission and the Contractors concerning the validity, application and interpretation of this contract.“

23.   Pokud jde o zprávy, které mají být předloženy smluvními stranami stanoví článek 10 následující:

„10.1 Submission of Reports

The Contractors shall submit to the Commission for approval the following reports […]:

(a) progress reports (the progress, resources employed, deviations to the work plan, and results). Each 12 months, or such other period specified in the contract, the information in the relevant report must enable the Commission to evaluate the progress and cooperation, within the Project and with any related project;

(b) a final report covering all the work, the objectives, the results and the conclusions, including a suitable summary of all these matters;

[…]

10.3 Each progress report shall be submitted within one month of the end of the relevant reporting period.

A final report shall be submitted within two months following the period specified in Article 2.1 of the contract, or the completion of the work, if earlier.

Unless there are observations by the Commission the final report shall be deemed to be approved within two months of its receipt and within one month in the case of other reports.“

24.   Články 23.2 a 23.3 stanoví v souvislosti s platbami Komise následující podmínky:

„23.2 Subject to Article 24 of this Annex, all payments shall be treated as advances until acceptance of the appropriate Project Deliverables, or, if none are specified, until acceptance of the final report.

23.3 Where the total financial contribution due for the Project, including the result of any audit, is less than the payments made for the Project, the Contractors shall immediately reimburse the difference, in ECU, to the Commission.“

III – Skutkové okolnosti

25.   Realizace projektu začala v květnu 1998. Dne 8. června 1998 Komise vyplatila InterTeam první zálohu ve výši 270 000 eur.

26.   V šestiměsíční zprávě vypracované dne 15. prosince 1998 žalované prohlásily, že zcela provedly jednotlivá plnění z pracovních programů 1, 2 a 3.

27.   Dne 29. března 1999 navrhla Komise InterTeam zřízení kontrolní skupiny (Review Team) složené z p. Guida a Ouzounise a zaslala jejich životopisy. Elektronickou poštou ze dne 8. dubna 1999 vyjádřila InterTeam svůj souhlas s navrženými znalci.

28.   Poté, co žalované v návaznosti na předložení šestiměsíční zprávy předložily výkazy výdajů za toto první období, vyplatila Komise dne 6. května 1999 další zálohu ve výši 191 394 eur za období od 6. května do 31. října 1998 tak, že k tomuto okamžiku platby celkově představovaly 461 394 eur.

29.   Na jednání konaném dne 11. června 1999 v Bruselu, kterého se účastnili zástupci žalovaných, Komise a kontrolní skupiny informovaly žalované o stavu prací. Vzhledem k tomu, že podle názoru kontrolní skupiny vykazovalo provádění projektu vážné nedostatky, oznámila tato skupina přerušení projektu do 1. července 1999 a vyzvala smluvní strany, aby jí do té doby zaslaly doplňující informace, ze kterých vyplývá odstranění existujících nedostatků.

30.   Dopisem ze dne 18. června 1999 zaslala Komise první zprávu o přezkumu (Review Report) vycházející z prezentace postupu projektu konané dne 11. června 1999 a znovu shrnula kritiku kontrolorů. Dopis dále obsahoval následující pasáže:

„These are the reasons why we agreed to suspend the project until 1 July 1999, during which time the consortium has agreed to deliver additional information… This information shall be assessed immediately after 1 July 1999, additional information and remedial actions to rectify non-performance will be taken into account in accordance with the period of time specified in Article 5.3 (a)(i) of Annex II to the contract, effective immediately. Please note that in accordance with the relevant Articles of Annex II to the contract (in particular Article 5) the Commission hereby has given termination notice“.

31.   Dopisem ze dne 29. června 1999 zaslala Komise InterTeam znění první zprávy o přezkumu doplněné přílohou a opětovně vytýkala vady v provádění smlouvy. V příloze hodnotí kontroloři první prototyp platformy uvedené na internetu, který testovali poté, co jim žalované poskytly nezbytná přístupová práva.

32.   Dne 5. července 1999 poskytla InterTeam doplňující částečně německy sepsané informace a poskytla dodávky za dvanáctý měsíc projektu. Krátce poté kromě toho předložila smluvně stanovenou dvanáctiměsíční zprávu.

33.   Dopisem ze dne 23. července 1999 zaslala Komise InterTeam druhou zprávu o přezkumu, přičemž zohlednila údaje ze dne 5. července a z dvanáctiměsíční zprávy a pozvala žalované na další jednání na 8. září 1999 do Bruselu. Ve druhé zprávě o přezkumu setrvali kontroloři na své zásadní kritice všech dodávek. Uznali pouze dodávky 2.4, 3.1, 4.1, 4.2, 4.3, 4.5 a 4.6, přestože jejich kvalitu posoudily jako špatnou. Také po vysvětlení žalovaných na jednání konaném dne 8. září 1999 kontrolní skupina ze svých závěrů neustoupila.

34.   Doporučeným dopisem ze dne 21. prosince 1999 adresovaným InterTeam Komise smlouvu vypověděla se zpětnou účinností ke dni 8. září 1999. V tomto dopise, který v kopii obdrželi ostatní žalované, Komise oznámila zaslání výzvy k zaplacení 317 214 eur. Podle jejích údajů vyplývá tato částka z celkové zálohy ve výši 461 394 eur snížené o podíl na nákladech za uznané dodávky ve výši 144 180 eur. Komise dále rozvrhla, které podíly na těchto uznaných nákladech připadají jednotlivým smluvním stranám.

35.   Vztáhnou-li se uznané náklady k zálohám, které byly vyplaceny jednotlivým smluvním stranám, vznikne podle údajů Komise následující obraz:

 

A

B

C

D

InterTeam

153 500

300 934

29 491,36

271 443

A‑Consult

101 500

61 823

40 960,23

20 862

AMI

97 000

26 743

26 214,55

529

Ision

70 000

39 926

31 129,77

8 797

Euram

40 000

21 606

0,00

21 606

Intracom

68 000

10 362

16 384,09

(6 022)

Nordbank

10 000

0

0,00

0

Celkově

540 000

461 394

144 180

317 214

A: maximální příspěvek podle smlouvy, B: skutečně uhrazená částka, C: schválený příspěvek, D: částka, která má být vrácena (Intracom má pohledávku).

36.   Po další korespondenci Komise dopisem ze dne 17. července 2000 konečně vyzvala InterTeam, aby během sedmi dnů zaplatil 317 214 eur. Poté, co během stanovené lhůty žádné platby nepřišly, Komise dopisem ze dne 18. června 2001 uplatnila pohledávku ve výši 317 214 eur zvýšenou o úroky proti žalovaným jednotlivě.

IV – Řízení před Soudním dvorem a návrhy účastníků řízení

37.   Komise podala svoji žalobu dne 12. srpna 2002 nejprve u Soudu prvního stupně; žaloba byla nicméně postoupena Soudnímu dvoru. Po domluvě s kanceláří Soudního dvora Komise dopisem ze dne 14. srpna 2002 sdělila, že skutečně zamýšlela podat žalobu Soudnímu dvoru.

38.   Komise má za to, že smlouva byla podle čl. 5.3 písm. a), i) přílohy II platně vypovězena, vzhledem k tomu, že plnění žalovaných byla nedostatečná, jak vyplývá ze zpráv o přezkumu, které jsou pro žalované závazné, a protože žalované neodstranily nedostatky v rámci stanovené lhůty. Podle článku 23.3 přílohy II má Společenství nárok na vrácení zálohy, pokud nepřipadá na schválenou dodávku. Pohledávka je podle článku 5.4 přílohy II úročena od vyplacení záloh. Mimoto nárok na vrácení vyplývá z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 812 BGB (Bürgerliches Gesetzbuch, německý občanský zákoník). Podle článku 1smlouvy a podle § 420 a násl. BGB jsou žalované, jako solidární dlužníci, povinny k navrácení.

39.   Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

uložil žalovaným jako solidárním dlužníkům zaplatit Komisi částku 317 214 eur zvýšenou o úroky ve výši 2 % nad sazbou používanou Evropským měnovým institutem pro operace v euru z částky 125 820 eur od 8. června 1998 a z částky 191 394 eur od 6. května 1999.

Kromě toho na jednání Komise v rozsahu, ve kterém žaloba směřuje proti A‑Consult a Ision, podpůrně navrhla, aby Soudní dvůr:

určil, že A-Consult GmbH a Ision GmbH jsou jako solidární dlužníci s ostatními žalovanými povinni zaplatit Komisi částku 317 214 eur zvýšenou o úroky ve výši 2 % nad sazbou používanou Evropským měnovým institutem pro operace v euru z částky 125 820 eur od 8. června 1998 a z částky 191 394 eur od 6. května 1999

a nebo dále podpůrně – v případě, že se Soudní dvůr bude domnívat, že neexistuje solidární odpovědnost žalovaných –,

určil, že A-Consult GmbH je povinna zaplatit Komisi částku 20 862 eur a Ision GmbH částku 8 797 eur obě zvýšeny o úroky.

Konečně Komise navrhuje v každém případě uložit žalovaným náhradu nákladů řízení.

40.    AMI, Euram a InterTeam navrhují, aby Soudní dvůr:

–       žalobu zamítl v části směřující proti nim a

–       uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

41.   A-Consult navrhuje, aby Soudní dvůr:

–       žalobu zamítl a

–       uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

42.   Intracom navrhuje, aby Soudní dvůr:

–       žalobu zamítl,

–       uložil Komisi zaplatit jí na základě vzájemné žaloby částku 6 022 eur a

–       uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

43.   Nordbank navrhuje, aby Soudní dvůr:

–       žalobu zamítl v části směřující proti ní a

–       uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

44.   Žalované zpochybňují nedostatečnost jejich plnění a pro své tvrzení nabízejí jako důkaz znalecký posudek. Neexistuje vázanost posouzením kontrolní skupiny. V každém případě dílčí plnění dokumentovaná v šestiměsíční zprávě nemohla být vytýkána vzhledem k tomu, že pro nedostatek námitek Komise ve stanovené lhůtě se tato zpráva považuje za schválenou. Také výpověď je neplatná, protože nebyla adresována všem žalovaným, nýbrž jen InterTeam.

45.   Žalované mají za to, že neexistuje solidární odpovědnost za vrácení záloh, jak vyplývá z článku 1.2 smlouvy. Podle názoru Intracom a Nordbank ručí každá smluvní strana jen potud, pokud zodpovídá za případný nedostatek, ony však svůj přínos řádně splnily.

46.   Vzhledem k tomu, že Ision na žalobu neodpověděla, navrhuje Komise ve své replice vydání rozsudku pro zmeškání proti Ision. Nato podala Ision dupliku a navrhla tento návrh zamítnout.

47.   Komise ve své replice rovněž navrhla zamítnout vzájemný návrh společnosti Intracom.

48.   Další argumenty uvedené účastníky řízení, pokud jsou relevantní, budou uvedeny v rámci právního posouzení.

V –    Přípustnost žaloby

A –    Pravomoc Soudního dvora

49.   Podle článku 7 přílohy II uvedly strany pro veškeré spory z této smlouvy Soud jako soud příslušný pro řízení v prvním stupni. Podle toho Komise také podala žalobu nejprve u Soudu.

50.   Otázkou je, zda může být tato rozhodčí doložka(10) vyložena tak, že v případě žaloby Komise má být založena také pravomoc Soudního dvora jako prvostupňového soudu. Neboť podle čl. 225 odst. 1 ES je sice Soud příslušný pro rozhodnutí na základě rozhodčí doložky ve smyslu článku 238 ES, která je obsažena ve smlouvě uzavřené Společenstvím. Toto pravidlo ale platí jen s výhradou odlišné úpravy ve statutu Soudního dvora, jehož článek 51 ve znění Niceské smlouvy přenáší příslušnost pro žaloby orgánů Společenství na Soudní dvůr(11).

51.   Nic se na tom nemění, nevychází-li se ze současné právní úpravy(12), nýbrž z právní úpravy platné při podání žaloby. Tehdy byla podle článku 238 ES dána zásadně pravomoc Soudního dvora. Jen žaloby soukromých subjektů na základě rozhodčí doložky byly podle čl. 3 písm. c) rozhodnutí o zřízení Soudu prvního stupně Evropských společenství(13) přiděleny Soudu, pro žaloby orgánů Společenství zůstala příslušnost Soudního dvora.

52.   Při výkladu vycházejícím pouze ze znění doložky by tato tedy odporovala ustanovením o pravomoci soudů Společenství. Byla-li by proto doložka považována za neplatnou, bylo by nutno podle článku 240 ES projednat spor před vnitrostátními soudy.

53.   Žádný z účastníků řízení sice nezpochybnil pravomoc Soudního dvora. Na odpovídající otázku Soudního dvora účastníci řízení dokonce výslovně potvrdili, že právní spor spadá do pravomoci Soudního dvora. Avšak v daném případě by byl Soudní dvůr povinen určit bez návrhu neplatnost rozhodčí doložky, a tím jeho nepříslušnost(14).

54.   Někteří z účastníků řízení dali najevo, že článek 7 přílohy II byl následně konkludentně změněn souhlasnými prohlášeními smluvních stran, ve kterých se vyslovily pro pravomoc Soudního dvora.

55.   Pochybuji však, zda je tato změna možná. Neboť jednak podle čl. 38 odst. 6 jednacího řádu musí žalobce předložit již s žalobou jedno vyhotovení rozhodčí doložky. Nehledě na z toho plynoucí požadavek písemné formy(15), je touto formulací vyjádřeno, že dohoda musí být uzavřena před podáním žaloby. Kromě toho smlouva může být podle článku 8 měněna jen „písemnou dohodou“ řádně zplnomocněných zástupců stran. Tato otázka však může zůstat otevřena, vyplyne‑li již z výkladu současného znění rozhodčí doložky, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o žalobách Komise ze smlouvy.

56.   Z rozsudku Soudního dvora ve věci Feilhauer(16) plyne, že pravomoc Soudního dvora na základě rozhodčí doložky musí být posuzována výlučně podle práva Společenství a doložky samé. Toto odpovídá obecně uznané právní zásadě, že každý soud používá svoje vlastní procesní předpisy včetně pravidel upravujících pravomoc(17). Volba práva učiněná ve smlouvě se tedy vztahuje jen na hmotněprávní úpravu. Pro výklad rozhodčí doložky, na kterém konečně pravomoc soudu závisí, tak neplatí zásady německého práva o výkladu smluv, jak jsou stanoveny především v § 133 a 157 BGB, i když je doložka obsažena ve smlouvě, která se řídí německým právem.

57.   Ale také podle právních zásad Společenství nelze při výkladu smlouvy vycházet jen z jejího znění. Spíše je rovněž třeba zohlednit vůli smluvních stran a kontext, ve kterém byla smlouva uzavřena(18).

58.   Z formulace doložky nejprve vyplývá, že smluvní strany nechtěly vyloučit, aby se Soudní dvůr věcí zabýval. Jeho pravomoc jakožto soudu rozhodujícího o opravném prostředku je dokonce výslovně zmíněna. Krom toho strany doložkou vyjádřily, že v každém případě nechtěly přenést pravomoc nad právními spory vnitrostátním soudům, nýbrž ji chtěly přenést na soudy Společenství. Že toto bylo jejich záměrem při uzavírání dohody potvrdili účastníci řízení ve svých vyjádřeních před Soudním dvorem.

59.   K tomu se váže skutečnost, že Soud prvního stupně a Soudní dvůr společně tvoří orgán „Soudní dvůr“. Toto je patrno jednak z toho, že v čl. 7 odst. 1 ES, ve kterém jsou uvedeny orgány Společenství se mluví jen o Soudním dvoru a Soud není zmíněn zvlášť. Kromě toho nese oddíl Smlouvy o ES, který obsahuje ustanovení o Soudním dvoru a Soudu, název „Soudní dvůr“. V důsledku toho není vyloučeno, že označení Soudu prvního stupně jakoby spoluzahrnuje coby pars pro toto také Soudní dvůr.

60.   Konečně je nutno zohlednit, že smlouva byla uzavřena v rámci programu Esprit. Přidělováním dotací na základě odpovídajících programů Společenství sleduje vědeckopolitické a průmyslověpolitické cíle. Je logické přenést pravomoc nad právními spory v souvislosti s těmito smlouvami soudům Společenství. Je tak zajištěno, že tyto budou smlouvy uzavřené podle jednotného vzoru také jednotně vykládat ve světle kontextu práva Společenství, pokud to vnitrostátní právo, kterým se jednotlivá smlouva řídí, připouští.

61.   Zde uvedenému názoru nebrání prohlášení Soudního dvora, že jeho pravomoc na základě rozhodčí doložky má být vykládána restriktivně, protože představuje odchylku od obecného práva(19). Tento výrok Soudního dvora se vztahuje k otázce, které nároky mohou být v rámci žaloby podle článku 238 ES před orgánem „Soudní dvůr“ uplatněny, a ne k vymezování pravomocí Soudního dvora a Soudu.

62.   Krom toho se již Soudní dvůr na základě stejné nebo podobné rozhodčí doložky několikrát zabýval žalobami orgánů Společenství(20). V žádném z těchto případů nezpochybnil svoji pravomoc kvůli formulaci rozhodčí doložky, přestože by případně byl povinen konstatovat i bez návrhu, že není příslušný. Z toho může být vyvozeno jen to, že Soudní dvůr vyložil rozhodčí doložku zde navrženým způsobem.

63.   V důsledku toho z výkladu čl. 7 přílohy II s přihlédnutím k vůli stran a ke kontextu vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodnout o žalobách Komise z této smlouvy.

B –    Přípustnost žaloby proti InterTeam

64.   Dne 22. prosince 1999 rozhodla valná hromada společnosti InterTeam o zrušení společnosti, které bylo dne 18. ledna 2000 zapsáno do obchodního rejstříku. Dne 8. listopadu 2001 pak bylo zapsáno ukončení likvidace a proveden výmaz společnosti z obchodního rejstříku.

1.      Argumentace účastníků řízení

65.   Podle Komise je žaloba směřující proti InterTeam přípustná. Tvrzení žalobkyně, podle něhož InterTeam ještě má majetek, zakládá přípustnost žaloby. V opačném případě by se žalovaný mohl vyhnout hrozícímu právnímu sporu tím, že se nechá vymazat z obchodního rejstříku.

66.   Naproti tomu AMI, Euram a InterTeam považují žalobu proti InterTeam za nepřípustnou. Namítají, že InterTeam zanikla kvůli zastavení obchodní činnosti a kvůli následnému nedostatku majetku. Po výmazu z obchodního rejstříku proto nadále nemá procesní způsobilost.

2.      Právní posouzení

67.   Žaloba proti InterTeam by byla nepřípustná, jestliže by v okamžiku podání žaloby InterTeam již nadále neměla právní subjektivitu a procesní způsobilost. V rozsudku Komise v. Oder-Plan Soudní dvůr rozhodl o otázce právní subjektivity a procesní způsobilosti společnosti podle práva sídla této společnosti.(21) Právem sídla společnosti je v projednávaném případě německé právo. Podle německého práva zaniká společnost s ručením omezeným (GmbH) jejím výmazem z obchodního rejstříku po ukončení likvidace. Z procesního pohledu je důsledkem zániku společnosti to, že zaniká také její procesní způsobilost; žaloby směřující proti ní jsou tedy nepřípustné(22).

68.   Na rozdíl od projednávaného případu se v rozsudku Komise v. Oder-Plan žalovaná ještě nacházela v likvidaci a nebyla ještě vymazána z obchodního rejstříku. Z tohoto rozsudku proto nemůže být vyvozeno, jak tvrdí Komise, že žaloba směřující proti InterTeam, která byla již před podáním žaloby zcela zlikvidována a vymazána, je přípustná.

69.   I zlikvidovaná a vymazaná společnost s ručením omezeným může být nicméně ještě výjimečně zažalována, jestliže žalobce podloženě tvrdí, že společnost s ručením omezeným ještě má majetek(23). Žalované společnosti pak potud znovu přísluší způsobilost být účastníkem řízení a procesní způsobilost. Předpokladem toho ale v každém případě je, že žalobce uvede alespoň indicie o existenci realizovatelného majetku(24). Pouhé tvrzení, že společnost s ručením omezeným ještě má pohledávky, naproti tomu nestačí k přípustnosti takové žaloby(25).

70.   Argument Komise, že pouhé tvrzení, že žalovaná ještě má majetek, musí být dostatečné pro přípustnost žaloby směřující proti vymazané společnosti s ručením omezeným, protože žalovaný by se jinak mohl vyhnout žalobě výmazem z obchodního rejstříku, není přesvědčivý. Výmaz společnosti z obchodního rejstříku je proveden teprve po průběhu zákonem stanoveného řízení, které zohledňuje ochranu věřitele(26). Výjimky ze zásady nepřípustnosti žalob proti zlikvidovaným a vymazaným společnostem by měly být z důvodu právní jistoty přípustné jen za předpokladu, že žaloba podloženě uvede indicie o existenci majetku.

71.   Jelikož Komise pouze obecně tvrdila, že InterTeam ještě disponuje majetkem, ale neuvedla pro to žádné bližší indicie, je nutno její žalobu proti InterTeam odmítnout jako nepřípustnou(27).

C –    Přípustnost žaloby proti A-Consult a Ision

72.   Žaloba Komise byla podána dne 12. srpna 2002. Již dříve, a to dne 25. července 2002 bylo na majetek A-Consult zahájeno konkurzní řízení podle rakouského práva a dne 19. července 2002 bylo zahájeno úpadkové řízení na majetek Ision podle německého práva.

1.      Argumentace účastníků řízení

73.   Správce konkurzní podstaty společnosti A-Consult namítá, že žaloba podaná proti A-Consult je nepřípustná. Podle § 6 Konkursordnung (rakouský zákon o konkurzu, dále jen „KO“) nemohou být právní spory, kterými se uplatňují nároky vůči majetku spadajícímu do konkurzní podstaty ani zahajovány, ani v nich nemůže být pokračováno po zahájení konkurzu. Podle článků 16 a 17 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení(28) (dále jen „nařízení č. 1346/2000) bude rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení v jednom členském státě Evropské unie uznáno ve všech ostatních členských státech a nabývá tam účinků jako podle práva státu, který řízení zahájil.

74.   Také Ision považuje proti ní podanou žalobu za nepřípustnou. Zahájením úpadkového řízení dne 19. července 2002 ztratila procesní způsobilost. Od tohoto okamžiku přísluší podle § 80 Insolvenzordnung (německý zákon o úpadku, dále jen „InsO“) právo jednat v řízení v souvislosti s majetkem spadajícím do podstaty správci podstaty. Nicméně doručení žaloby správci podstaty nenastalo. Správce podstaty se tedy nestal účastníkem řízení.

75.   Podle Komise jsou žaloby přípustné. Uplatňuje, že výlučná pravomoc Soudního dvora k rozhodnutí projednávaného sporu vyplývá z článku 238 ES ve spojení s rozhodčí doložkou. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že oproti této výlučné pravomoci nemůže být namítáno vnitrostátní právo. Nařízení č. 1346/2000 se týká pouze účastníků úpadkového řízení v členských státech, nemá ale žádné účinky týkající se přípustnosti žaloby před Soudním dvorem. Kromě toho teprve dne 23. září 2002, tedy dva a půl měsíce po zahájení konkurzního řízení na společnost A-Consult byla Komise o tomto řízení informována. Toto nemůže být považováno za „neprodleně“ ve smyslu článku 40 nařízení č. 1346/2000.

2.      Právní posouzení

a)      K hlavnímu návrhu

76.   Přípustnost žalob proti společnostem, na jejichž majetek bylo zahájeno konkurzní nebo úpadkové řízení, může být stejně jako přípustnost žalob proti společnostem nacházejícím se v likvidaci považována za problém právní subjektivity a procesní způsobilosti. To naznačuje skutečnost, že zahájené úpadkové řízení znamená bezprostřední změnu právního postavení společnosti a tato nadále nemůže jednat prostřednictvím svých orgánů. Mění se na zvláštní majetek spravovaný správcem podstaty (podstatu). Podle toho je třeba použít právo sídla společností, tedy rakouské nebo německé právo(29).

77.   Přípustnost by ale také mohla spadat jako jiná procesně právní otázka pod právo místní příslušnosti soudu, tedy procesní předpisy Soudního dvora, které ovšem neobsahují žádné výslovné ustanovení pro tento případ. V každém případě po rozsudku Feilhauer(30) se není možno u Soudního dvora dovolávat vnitrostátních procesních předpisů, které vylučují jeho pravomoc.

78.   Otázka, zda přípustnost představuje jako problém procesní způsobilosti nebo obecný problém přípustnosti by ovšem mohla být nerelevantní, pokud by z výkladu procesních předpisů Soudního dvora s ohledem na nařízení č. 1346/2000 vyplývalo, že v řízení před Soudním dvorem je rovněž nutno dbát účinků úpadkového řízení zahájeného v některém z členských států.

79.   Podle čl. 4 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1346/2000 upravuje právo státu, ve kterém bylo zahájeno úpadkové řízení, jaké účinky bude mít zahájení úpadkového řízení na řízení zahájená jednotlivými věřiteli. Přípustnost řízení před soudy členských států by se tedy řídila německým a rakouským právem.

80.   Podle německého práva, na základě § 87 InsO mohou věřitelé úpadce po zahájení úpadkového řízení na majetek dlužníka vymáhat svoje pohledávky jen podle předpisů upravujících úpadkové řízení. Na místo podání občanskoprávní žaloby vstupuje přihlašovací řízení podle § 174 a následujících InsO. Přímou žalobu na plnění proti solidárnímu dlužníkovi nebo správci podstaty je nutno odmítnout jako nepřípustnou.(31)

81.   Také podle rakouského práva zakazuje § 6 odst. 1 KO po zahájení konkurzu zahajování právních sporů, které směřují k uplatnění nebo zajištění nároků k majetku patřícímu do konkurzní podstaty.

82.   Při použití vnitrostátního práva by tímto musely být odpovídající žaloby odmítnuty jako nepřípustné.

83.   Je sice nutno souhlasit s Komisí, že nařízení č. 1346/2000 neobsahuje žádné ustanovení, které výslovně stanoví jeho použitelnost na řízení před Soudním dvorem. Také procesní předpisy Soudního dvora neodkazují na nařízení. Nicméně z teleologického výkladu nařízení plyne, že pro řízení před Soudním dvorem nemůže platit žádná výjimka ze zásad stanovených nařízením č. 1346/2000.

84.   Úpadková řízení mají za cíl, rovnoměrně rozdělit v jednom jediném řízení, kterého se účastní všichni věřitelé, podstatu, která je k dispozici, mezi tyto věřitele. Proto jsou podle vnitrostátních právních řádů po zahájení úpadkového řízení vyloučena individuální řízení. Věřitelé jednak nemohou podat přímo žalobu, aby získali samostatný titul a jednak nemohou jednotlivě provádět exekuci již existujících titulů(32). Neboť tímto by jednotliví věřitelé mohli získat lepší postavení než ostatní. Článkem 4 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1346/2000 je zajištěno, že tuto zásadu nebude možno obejít podáním žalob v jiných členských státech.

85.   Nařízení je přímo použitelné ve všech členských státech a je závazné pro všechny vnitrostátní soudy. Není zřejmé, proč by zásady stanovené v nařízení neměly být dodržovány také v řízení před soudy Společenství. Nebylo-li by odpovídajícím způsobem použito těchto zásad na žaloby Komise před Soudním dvorem, měla by Komise oproti ostatním věřitelům, kteří mohou uplatňovat svoje pohledávky jen v rámci úpadkového řízení, bezdůvodně zvýhodněné postavení(33). Za účelem zachování užitečného účinku nařízení musí i pro Komisi platit, že po zahájení úpadkového řízení může uplatňovat svoje pohledávky ze smlouvy jen v rámci vnitrostátních úpadkových řízení.

86.   Rozhodnutí Soudního dvora v rozsudku Feilhauer(34), jakož i zásada, že soud se řídí vlastním procesním právem, nevylučují zde zastávané řešení. Neboť vnitrostátní předpisy, které brání přípustnosti žaloby u Soudního dvora, jsou použity na základě kolizní normy práva Společenství [čl. 4 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1346/2000]. Samo právo Společenství tedy připouští nebo dokonce ukládá, že přípustnost žaloby před Soudním dvorem je omezena použitelnými vnitrostátními předpisy.

87.   Komise podpůrně uplatňuje, že přípustnost žaloby proti A-Consult vyplývá i v případě použití nařízení č. 1346/2000 v každém případě z toho, že v rozporu s článkem 40 nařízení byla teprve dva a půl měsíce po zahájení úpadkového řízení o tomto informována, a nebyla tedy informována „neprodleně“ ve smyslu této normy.

88.   Tato argumentace nemůže být přijata. Článek 40 nařízení č. 1346/2000 totiž neobsahuje žádné sankční ustanovení, které by stanovilo, že v případě, že informování neproběhne neprodleně, nastanou účinky zahájení úpadkového řízení jen vůči těm věřitelům, kteří byli neprodleně informováni. Krom toho je zahájení úpadkového řízení zapisováno v obchodním rejstříku (Handelsregister v Německu a Firmenbuch v Rakousku) a musí být zveřejněno, takže Komise měla i bez odpovídajícího sdělení možnost se o zahájení úpadkového řízení dozvědět.

89.   Závěrem je namístě konstatovat, že žaloba proti A-Consult a Ision je nepřípustná, protože rakouské a německé úpadkové právo, které je potud rozhodné, vylučuje jakýkoli indivudální postup věřitelů po zahájení konkurzního nebo úpadkového řízení.

b)      K podpůrným návrhům

90.   Při jednaní Komise podpůrně přeměnila svoji žalobu na plnění směřující proti A-Consult a Ision na určovací žalobu. V tomto okamžiku ještě nebyla pohledávka za A-Consult zapsána do konkurzního rejstříku. Naproti tomu pohledávka za Ision, jak při jednání shodně uvedla Komise a správce podstaty Ision, byla přihlášena do seznamu pohledávek v blíže neurčené době a byla popřena správcem podstaty.

91.   Je-li pohledávka přihlášená do seznamu pohledávek ve stanovené lhůtě popřena správcem podstaty nebo jiným věřitelem, může podle rakouského práva věřitel podat určovací žalobu. Příslušným pro tuto žalobu je podle § 110 KO konkurzní soud. Obdobné platí podle § 179 a následujících InsO v německém právu.

92.   V obou právních řádech pro tyto určovací žaloby stanovená příslušnost konkurzního nebo úpadkového soudu nebrání podání odpovídající žaloby u Soudního dvora. Podle § 110 odst. 1 KO je (řízení) o určovací žalobě u (rakouského) konkurzního soudu zahájeno, jen pokud je vymáhání soudní cestou přípustné. Obdobné platí podle § 185 InsO v německém právu. Vzhledem k tomu, že podle článku 238 ES má v případě existence rozhodčí doložky Soudní dvůr pravomoc rozhodovat, bylo by podání žaloby u vnitrostátních soudů nepřípustné. Mimoto v německém právu je uznáno, že žaloba na určení popřených úpadkových pohledávek může být podána odlišně od ustanovení § 180 InsO také u rozhodčího soudu, na kterém se strany dohodly(35).

93.   Předpokladem určovací žaloby ale v každém případě je, že pohledávka byla přihlášena do konkurzního rejstříku nebo seznamu pohledávek a že byla popřena. Toto se v případě pohledávky za A-Consult dosud nestalo. Podpůrné návrhy jsou tímto tedy nepřípustné v rozsahu, ve kterém směřují proti A-Consult. Dokud totiž neexistuje jistota, že pohledávka byla popřena, chybí potřeba právní ochrany. Zůstala-li pohledávka nepopřena, Komise nepotřebovala dosáhnout určení cestou podání žaloby.

94.   Je pravdou, že pohledávka za Ision byla zapsána do seznamu pohledávek(36). Podpůrné návrhy by nicméně mohly být také nepřípustné, protože nesměřují proti správnému žalovanému nebo protože byly podány opožděně.

95.   Žalobu na určení opodstatněnosti zápisu do seznamu pohledávek je nutno směřovat proti jiným žalovaným než původně podanou žalobu na plnění, totiž proti těm, kteří popírají existenci nároku. To může být správce podstaty nebo také jiný věřitel. Pochybnosti o přípustnosti podpůrných návrhů proti Ision existují již proto, že Komise nenavrhla přeměnu žaloby na žalobu proti správci podstaty nebo jinému úpadkovému věřiteli, který nárok popřel. Správci podstaty tak také žaloba nebyla formálně doručena.

96.   I kdyby byly návrhy vykládány velkoryse v tom smyslu, že měly směřovat proti správci podstaty, svědčí proti jejich přípustnosti to, že byly podány teprve při jednání. Je sice nutno vycházet z toho, že konstatování existence nároku je obsaženo již v odsouzení k odpovídajícímu plnění. Ale vzhledem k tomu, že žaloba na určení opodstatněnosti zápisu do seznamu pohledávek směřuje proti jiným žalovaným než původně podaná žaloba na plnění, totiž proti těm, kteří popírají existenci nároku, je zde změna žaloby nezbytná.

97.   Jednací řád Soudního dvora neupravuje výslovně, zda a případně, do kdy je změna žaloby ještě možná. Podle čl. 42 odst. 2 jednacího řádu nelze v průběhu řízení předkládat nové důvody, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Toto ustanovení je třeba obdobně použít na tuto změnu žaloby, včetně k tomu nezbytná skutková tvrzení, především pokud jde o přihlášení pohledávky do seznamu pohledávek a popření pohledávky správcem podstaty.

98.   Úpadkové řízení na majetek Ision bylo zahájeno dne 19. července 2002. I kdyby při podání žaloby dne 12. srpna 2002 nebylo přes zveřejnění Komisi nic známo o zahájení tohoto řízení, dozvěděla by se o něm nejpozději doručením dopisu správce podstaty společnosti Ision ze dne 26. září 2002, který byl v probíhajícím řízení předložen.

99.   Od té doby měla příležitost přihlásit pohledávku do seznamu pohledávek a po popření pohledávky správcem podstaty podat návrhy na určení. Ve skutečnosti však podala tyto návrhy teprve při jednání dne 8. července 2004 bez odůvodnění tohoto zpoždění. Toto vedlo mimo jiné k nedostatečnému zapojení správce podstaty společnosti Ision do tohoto řízení. Tento neměl před přihlášením pohledávky do seznamu a před doručením žaloby žádný důvod účastnit se řízení před Soudním dvorem.

100. V důsledku toho je žaloba směřující proti A-Consult a Ision nepřípustná také v rozsahu, ve kterém podpůrně navrhuje určení opodstatněnosti zapsání pohledávek do konkursního rejstříku nebo do seznamu pohledávek.

VI – Opodstatněnost žaloby

101. Komise, opírajíc se o smluvní ustanovení, především o článek 23.3 přílohy II a o bezdůvodné obohacení podle § 812 BGB uplatňuje vůči žalovaným jako solidárním dlužníkům nárok na vrácení záloh. Jelikož je žaloba proti InterTeam, A-Consult a Ision nepřípustná, nezbývá než zkoumat, zda je žaloba proti AMI, Intracom, Euram a Nordbank(37) opodstatněná.

102. Solidární závazek je podle § 421 BGB definován tak, že každý z dlužníků je povinen splnit celé plnění. Jen pokud by existoval solidární závazek, mohlo by být žalobě Komise vyhověno v plném rozsahu. V opačném případě by Komise mohla požadovat od každé ze smluvních stran jen poměrné plnění.

A –    Solidární odpovědnost

1.      Argumentace účastníků řízení

a)      Komise

103. Komise v podstatě uplatňuje, že solidární odpovědnost vyplývá z článku 1 smlouvy a z článku 23.3 přílohy II. Rozdělení do jednotlivých pracovních kroků přidělených jednotlivým smluvním stranám solidárnímu dluhu nebrání, neboť jednotlivá dílčí plnění mají splnit jeden a ten stejný cíl plnění.

104. Podle Komise ze smlouvy dále vyplývá, že každý z žalovaných je odpovědný za zanedbání povinností ostatních žalovaných podle § 425 odst. 1 BGB.(38) Takovou spoluodpovědnost za zavinění ostatních solidárních dlužníků je podle německého práva nutno pravidelně přijmout, pokud se jako v tomto případě zavázalo více podniků k vyrobení díla (§ 427 BGB).

105. Článek 1 odst. 2 smlouvy se nevztahuje na tento případ, nýbrž upravuje, v jakém rozsahu ručí smluvní strany za nesplnění povinností jedné ze smluvních stran vůči třetím osobám (například subdodavatelům). I kdyby se přitom jednalo o výjimku ze solidární odpovědnosti vůči Komisi, žalované neučinily vše pro to, aby odstranily všechna nesplnění povinností dokumentovaná ve zprávách o přezkumu. Žalované v každém případě porušily svoji povinnost vzájemné spolupráce a v rozporu s čl. 2 odst. 3 písm. c) přílohy II neinformovaly Komisi o nedostatečném pokroku prací.

b)      Žalované

106. Podle A‑Consult a Intracom čl. 1 odst. 1 smlouvy v každém případě nezakládá solidární dluh pro povinnost vrácení podle článku 23.3 přílohy II. Naopak odpovědnost za sekundární plnění je upravena výlučně v čl. 1 odst. 2 smlouvy.

107. Intracom vylučuje existenci solidárního dluhu již proto, že každý dlužník nedisponuje nutnými odbornými znalostmi, aby splnil celé plnění. Krom toho v případě pochybností má smluvní úprava přednost před úpravou obsaženou v § 427 BGB.

108. AMI, Euram a InterTeam, které předložily společné vyjádření, jakož i Nordbank mají za to, že solidární závazek upravený v čl. 1 odst. 1 smlouvy pro povinnost hlavního plnění je v článku 2 tohoto ustanovení podstatně změněn.

109. Žalované dále uplatňují, že Komise podrobně neuvedla, která nesplnění povinností jsou jednotlivým smluvním stranám vytýkána podle čl. 1 odst. 2 smlouvy. Nordbank a Intracom doplňují, že do přerušení prací splnily všechny povinnosti. Kvůli předčasnému ukončení již nedošlo na vlastní práce, které jim příslušely.

110. Nordbank a Intracom zpochybňují, že by porušily oznamovací povinnosti. Článek 2 odst. 3 písm. c) přílohy II pouze stanoví, že smluvní strany musí prostřednictvím koordinátora upozornit Komisi na obtíže ve své působnosti. V každém případě jim nebylo zřejmé, že by snad ostatní smluvní strany zanedbaly povinnosti.

111. Nordbank namítá, že z povahy smlouvy, jejímž předmětem je úhrada dotací, vyplývá, že každá smluvní strana je povinna vrátit, jen pokud skutečně obdržela veřejné prostředky, které jí nepatří.

2.      Právní posouzení

112. Zda existuje solidární dluh, je nutno zjistit především na základě samotných smluvních ustanovení. O solidární dluh by se přitom mohlo jednat jednak proto, že to je přímo stanoveno ve smlouvě. Solidární odpovědnost smluvních stran by dále mohla vyplývat z toho, že by mohly tvořit společnost občanského práva (GbR) ve smyslu § 705 BGB, jejíž předmět činnosti spočívá v uskutečnění projektu(39). Každý společník společnosti podle občanského práva totiž zásadně ručí akcesoricky za závazky společnosti, a sice ve výši celkových závazků, a ne jen ve výši podílu, který na něj připadá na základě vnitřních vztahů v rámci společnosti(40).

113. Nicméně akcesorická odpovědnost společníků vyžaduje stejně jako smluvně dohodnutá solidární odpovědnost to, že smlouva skutečně zakládá nárok na vrácení záloh vůči společnosti (a ne jen vůči jednotlivým smluvním stranám), a to, že osobní ručení společníků nebylo ve smlouvě omezeno.

114. Pro povinnost hlavního plnění, tedy pro uskutečnění projektu se zdá, že čl. 1 odst. 1 smlouvy svým zněním jednoznačně zakládá solidární závazek. Slovní obrat zvolený v textu smlouvy „jointly and severally“ odpovídá solidárnímu závazku. Odpovídající pasáž v německém znění vzorové smlouvy tak také zní: „Die Vertragspartner führen die in Anhang I dieses Vertrags genannten Arbeiten […] als Geamtschuldner […] aus“.

115. Nemůže-li ale být splněno nedělitelné plnění každou ze smluvních stran, jako v tomto případě, strany mohly také chtít místo solidárního závazku závazek společný, neboť není možno vycházet z toho, že se smluvní strany chtěly zavázat k něčemu nemožnému(41). Společný závazek je charakterizován tím, že věřitel nemůže od každého jednotlivého dlužníka vyžadovat, aby splnil celé plnění, nýbrž jen aby bylo plnění splněno spolupůsobením všech dlužníků(42).

116. Z čl. 1 odst. 2 smlouvy plyne, že přes znění odstavce 1 byl skutečně sjednán společný závazek. Článek 1 odst. 2 totiž smluvním stranám ukládá jen povinnost usilovat přiměřeným způsobem o dosažení cílů projektu a převzít povinnosti smluvní strany, která porušila smlouvu. Dále žádná ze smluvních stran nemá být povinna ručit za události, na které nemá vliv. Vzhledem k tomu, že jedna smluvní strana tedy není zavázána sama splnit celé plnění, je solidární závazek vyloučen.

117. V tomto právním sporu již nicméně nadále nejde o hlavní plnění, tedy o provedení projektu a dokončení platformy pro obchodování s elektronickými součástkami. Naopak Komise žádá vrácení záloh, na které podle ní nemají žalované nárok. Skutečnost, že již pro hlavní plnění neexistuje solidární závazek, je indicií toho, jak chtěly smluvní strany obecně riziko rozložit. Nicméně nutně z toho nevyplývá, že povinnost navrácení není rovněž solidární.

118. Vrácení záloh je dělitelným plněním, pro které podle právních předpisů platí následující zásady. Je-li povinno více dlužníků poskytnout dělitelné plnění jako sporné vrácení, ručí v případě pochybností jen poměrně. Ovšem § 427 BGB od toho odchylně stanoví, že také u dělitelných plnění existuje v případě pochybností solidární odpovědnost, zavázalo-li se společně na základě smlouvy více dlužníků k jednomu plnění. Toto výkladové pravidlo však platí s výhradou, že nebyla stanovena žádná odlišná smluvní úprava, což je třeba v následujícím zkoumat. Solidární závazek by mohl existovat také tehdy, pokud se jednalo o závazek společnosti podle občanského práva, za který účastníci akcesoricky ručí jako solidární dlužníci.

119. Ústředním ustanovením smlouvy pro vrácení záloh, které překračují uznané zálohy, je článek 23.3 přílohy II. Toto ustanovení nestanoví výslovně solidární odpovědnost všech smluvních stran. Návrh Komise na vrácení by ale mohl směřovat proti – podřízené – společnosti nebo proti smluvním stranám jako vlastníkům společným a nerozdílným, za jejichž závazky solidárně ručí každá ze smluvních stran. Je rovněž představitelné, že každá jednotlivá smluvní strana ručí jen za částky, které sama obdržela.

120. V článku 23.3 jsou jako osoby povinné vrátit uvedeny the contractors (smluvní strany). Z toho se nedá nutně vyvozovat společná povinnost, a tím solidární závazek. Této formulaci může být rozuměno také tak, že všechny smluvní strany musí vrátit ty částky, které přesahují jim příslušnou náhradu nákladů.

121. Z použití slovesa to reimburse (vrátit) je možno vyvodit, že smluvní strany musí zaplatit zpět jen ty částky, které předtím také obdržely. V podstatě se tedy jedná o zvláštní smluvní úpravu bezdůvodného obohacení. Nároky z bezdůvodného obohacení podle § 812 BGB směřují k tomu vydat to, co osoba (sama) získala. Obecně tedy neexistuje solidární závazek mezi více smluvními stranami, které jsou povinny vydat to, co získaly například na základě neplatné smlouvy(43). Ovšem něco jiného může platit, nastalo-li obohacení ve prospěch společného a nerozdílného vlastnictví, jako například ve prospěch společnosti občanského práva(44).

122. Pro pochopení povinnosti vrátit je tedy rozhodující, kdo platbu získal. Pouze příjemci plateb je totiž uložena povinnost dané platby vrátit.

123. Bylo by možné si představit, že Komise podle smlouvy vyplatila částky smluvním stranám společně a nerozdílně, zejména jimi vytvořené společnosti podle občanského práva. Na první pohled tomu nasvědčuje to, že Komise platila koordinátorovi, a ne poměrně každé ze smluvních stran.

124. Z článku 2.1 přílohy II ale plyne, že koordinátor přijímá platby fiduciárně a musí je okamžitě poslat dále smluvním stranám, aniž by se sám stal vlastníkem peněz, který by s nimi byl oprávněn disponovat. Platba tedy neplyne do majetku společnosti vytvořené smluvními stranami nebo do jiného společného a nedílného společenství. Vlastním příjemcem platby je spíše každá jednotlivá smluvní strana, a sice ve výši jí připadající části podpory, která byla předem smluvně stanovena v plánu nákladů. Koordinátor má pouze funkci převodního místa, které Komisi odebírá platby většímu počtu oprávněných osob.

125. Každá smluvní strana je tak podle článku 23.3 přílohy II povinna vrátit jen tu část záloh, kterou sama obdržela. Vzhledem k tomu, že nedošlo k obohacení majetku společnosti, je solidární odpovědnost z důvodu případného postavení smluvních stran jako společníků rovněž vyloučena.

126. Čtením článku 23. 3 přílohy II v souvislosti s čl. 1 odst. 2 smlouvy jsou tyto závěry potvrzeny. Podle čl. 1 odst. 2 druhé věty smlouvy smluvní strana neručí za platební závazky jiné smluvní strany, která porušila smlouvu, jestliže k porušení smlouvy sama nepřispěla.

127. Komise tvrdí, že toto pravidlo se vztahuje jen na povinnosti kterým podléhají jednotlivé smluvní strany, tedy například na dluhy vůči subdodavatelům nebo na platební závazky ve vnitřním vztahu k ostatním smluvním stranám. Naproti tomu na nároky, které směřují společně proti všem smluvním stranám, není čl. 1 odst. 2 věta druhá smlouvy vůbec použitelný.

128. Tento výklad však není přesvědčivý. Článek 1 upravuje jako základní ustanovení smlouvy povinnosti žalovaných vůči Komisi. Odstavec 1 mluví výslovně o pracích, které mají být vůči Komisi splněny, odstavec 2 stanoví opatření pro případ, že při plnění těchto povinností dojde k problémům. Za těchto okolností musí smluvní strany zastoupit v určitých mezích smluvní strany nacházející se v prodlení (odst. 2 věta 1). Tyto meze jsou dále konkretizovány v odst. 2 větě 2. Stále ještě ale jde o to, jak daleko sahají závazky smluvních stran vůči Komisi.

129. Mělo-li by být čl. 1 odst. 2 větě 2 smlouvy rozuměno tak, jak uvádí Komise, vztahovala by se pak tato část na závazky smluvních stran mezi sebou nebo vůči třetím osobám. Tímto by tato úprava zcela vypadla ze souvislosti článku 1 smlouvy. Takováto úprava by se hodila spíše do konsorciální smlouvy mezi žalovanými než do smlouvy s Komisí.

130. Při správném výkladu je naopak třeba čl. 1 odst. 2 větě 2 ve spojení s článkem 23.3 přílohy II rozumět tak, že jedna smluvní strana není povinna vrátit zálohy, které neprávem obdržela jiná smluvní strana, ať již proto, že tato nesplnila vůbec její dlužné plnění, případně splnila nedostatečným způsobem, nebo proto, že řádným způsobem neprokázala vzniklé náklady.

131. Nicméně jedna smluvní strana může ručit v rozsahu, v němž přispěla k porušení smlouvy. V tomto rámci také čl. 1 odst. 2 věta 2 smlouvy Komisi také opravňuje vyžadovat od jedné smluvní strany vrácení záloh, které sama neobdržela. Předpokladem toho je, že dlužník spoluzapříčinil nedostatečné plnění nebo nesplnění. Toto ustanovení ale právě nezakládá solidární závazek, pokud jde o nároky na vrácení. Naopak v každém jednotlivém případě musí být zkoumáno, zda a případně v jakém rozsahu musí jedna smluvní strana výjimečně vrátit zálohy, které sama neobdržela(45).

132. I kdyby se v rozporu s tím, co bylo uvedeno v bodech 119 až 125 výše, vycházelo z existence závazku společnosti, je třeba zohlednit, že osobní ručení společníků za dluhy společnosti může být ve smlouvách se třetí stranou omezeno(46). Článek 1 odst. 2 smlouvy by bylo nutno považovat za jedno z takových omezení ručení, takže solidární odpovědnost založená na postanovení společníků je rovněž vyloučena.

133. Celkové posouzení smlouvy potvrzuje, že nebyl dohodnut solidární závazek k povinnosti vrácení. Podíly jednotlivých smluvních stran se podstatně liší v rozsahu a kvalitě. Především Euram a Nordbank měly splnit jen podřízený příspěvek tím, že měly zajistit integraci doplňkových služeb do systému (logistika a platební systémy). Jejich účast na příspěvcích byla tomu odpovídajícím způsobem nepatrná. Nepředpokládá se proto, že jednotlivé podniky chtěly převzít solidární odpovědnost, ačkoli jim příslušel jen nepatrný podíl příspěvků a ačkoli se jen okrajově účastnily provedení projektu, a tím také měly malý vliv na jeho úspěch.(47)

134. Je třeba zohlednit také zvláštní charakter smlouvy jako nástroje podpory vědy, který Komise při jednání, i když v jiné souvislosti, zvláště vyzdvihla. S podporou vědy a výzkumu jsou spojena velká rizika(48). Především proto, že soukromí investoři zpravidla nejsou připraveni převzít tato rizika, je nezbytná podpora z veřejných prostředků. Jedním z těchto rizik, které Komise při uzavření smlouvy o podpoře vědomě podstoupila, je, že menší podniky v oblasti výzkumu a vývoje hospodářsky nepřežijí,. Bylo by nespravedlivé, kdyby riziko výpadku v takových případech přenesla plně a zcela na ostatní smluvní strany. Musela by počítat s tím, že se podniky nebudou nadále podílet na Společenstvím podporovaných výzkumných závěrech, pokud by tím podstupovaly tak dalekosáhlé závazky, jaké chce Komise vyvozovat z její vzorové smlouvy.

135. Konečně na podporu svého výkladu smlouvy, Komise odkazuje na výroky Soudního dvora k existenci solidárního závazku v rozsudcích Komise v. Oder‑Plan Architektur a další(49) a Komise v. Manuel Pereira Roldão & Filhos a další(50). Tyto výroky se však nedají přenést na projednávaný případ, jelikož smlouva, která byla předmětem sporu v oněch řízeních, byla sepsána zcela jinak než smlouva dotčená v projednávaném případě.

136. Zaprvé smlouva ve věcech Komise v. Oder‑Plan Architektur a další a Komise v. Manuel Pereira Roldão & Filhos a další neponechávala kromě jiného žádné pochybnosti o solidární odpovědnosti za povinnost hlavního plnění(51). Kromě toho se smluvní strana mohla zprostit solidární závazku za vrácení bezdůvodných plateb jen prokázáním, že nepřispěla k nesplnění a že splnila informační povinnosti uvedené ve smlouvě. Podle této doložky je tedy solidární závazek pravidlem, kterého se může smluvní strana, u které je nárok uplatňován, zprostit jen výjimečně, přičemž nese důkazní povinnost.

137. Naproti tomu v projednávané smlouvě smluvní strana ručí jen ve výjimečném případě za cizí dluhy z titulu vrácení, totiž pokud se podílela na porušení smlouvy. Řádné splnění oznamovacích povinností vůči Komisi přitom není předpokladem pro vyloučení solidární odpovědnosti. Proto v projednávaném případě není relevantní, pokud Komise chce obdobně s rozsudkem Komise v. Oder‑Plan Architektur a další odvozovat solidární odpovědnost z porušení oznamovacích povinností.

138. Nezávisle na úvahách uvedených výše ale existují, jak bylo ukázáno, početné nesrovnalosti v textu smlouvy, které vyvolávají značné pochybnosti o solidárním závazku. Tyto pochybnosti je třeba vykládat v neprospěch Komise.

139. Komise formulovala smluvní vzor včetně přílohy II pro množství případů a použila vůči smluvním stranám. Jedná se proto o všeobecné obchodní podmínky ve smyslu § 1 Gesetz zur Regelung des Rechts der Allgemeinen Geschäftsbedingungen (zákon upravující právo všeobecných obchodních podmínek, dále jen „AGB-Gesetz“). Podle § 5 AGB-Gesetz, který se podle ustanovení § 24 AGB-Gesetz použije také na smluvní podmínky používané vůči podnikům, jdou pochybnosti při výkladu všeobecných obchodních podmínek k tíži uživatele. Solidární odpovědnost je výhodná pro Komisi, ale nevýhodná pro žalované. Aby se Komise mohla dovolávat smluvních ustanovení, které odůvodňují solidární odpovědnost, muselo by to s nezbytnou jasností vyplývat z tohoto ustanovení. Tato jasnost sporným smluvním ustanovením chybí, jak ukázalo výše uvedené.

140. Zkrátka je namístě konstatovat, že ze smlouvy nevyplývá bezpochybně solidární odpovědnost všech žalovaných za vrácení záloh Společenství. Smluvní strany také solidárně neručí za závazky společnosti podle občanského práva případně založené za účelem provedení projektu.

B –    Nárok na vrácení zálohy vůči AMI, Intracom, Euram a Nordbank

141. Vzhledem k tomu, že neexistuje solidární závazek, je třeba zkoumat, zda Komise má jednotlivě vůči AMI, Intracom, Euram a Nordbank nárok na vrácení části zálohy. Tento nárok by mohl vyplývat ze smlouvy, především z článku 23.3 přílohy II a z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 812 BGB.

1.      Nároky ze smlouvy

142. Předpokladem pro nárok podle čl. 23.3 přílohy II je, že „total financial contribution due for the Project“ [celkový finanční příspěvek, který měla (Komise) v rámci projektu uhradit] je nižší než již vyplacené zálohy. Právním důsledkem by bylo, že každá z žalovaných by byla povinna vrátit rozdíl mezi zálohou, která jí byla vyplacena, a náhradou nákladů, na které měla nárok. Dále podle čl. 1 odst. 2 věty 2 mohly být žalované povinny vrátit zálohy, které obdržela některá jiná smluvní strana. Toto je nejprve třeba zkoumat.

a)      Nárok založený na čl.1 odst. 2 věty 2 smlouvy (odpovědnost za spoluúčast na porušení smlouvy jinou smluvní stranou)

143. Nárok na základě čl. 1 odst. 2 věty 2 smlouvy by byl opodstatněný, pokud by každá z žalovaných, proti níž je nárok uplatňován, přispěla k porušení smlouvy (tedy například k nedostatečnému plnění nebo nesplnění) jiné smluvní strany, které by bylo spojeno s nárokem na vrácení.

144. Z formulace „ledaže by“ vyplývá, že se u tohoto názoru jedná o výjimku z obecné úpravy odpovědnosti ve smlouvě. Důkazní povinnost týkající se skutečností, které zakládají odpovídající nárok Společenství, tedy ze spoluúčasti na porušení smlouvy jinou smluvní stranou, nese Komise jako ten, kdo nárok uplatňuje(52).

145. Komise, opírajíc se o zprávu kontrolní skupiny, sice namítala, že žalované nedostatečně spolupracovaly a nepůsobily na smluvní strany, které byly v prodlení. Nesplnily také povinnost podle čl. 2.3 písm. c) přílohy II informovat Komisi o nepříznivém vývoji. Tato obecná argumentace nicméně nestačí pro založení odpovědnosti jedné smluvní strany za nároky na vrácení vůči jiné smluvní straně. Naopak Komise by toto musela vzhledem k jednotlivým smluvním stranám upřesnit. Mimoto Ami, Euram, Intracom a Nordbank tato tvrzení vážně zpochybnily, takže Komise by pro to musela předložit důkazy, což ovšem v projednávaném případě neučinila.

146. V důsledku toho je nárok Komise na vrácení podle čl. 1 odst. 2 věty 2 smlouvy vyloučen.

b)      Nárok na vrácení založený na čl. 23.3 přílohy II (vrácení přeplatků)

147. Podle čl. 23.3 přílohy II je třeba zkoumat, zda platby, které obdržely Ami, Euram, Intracom a Nordbank překračují náhradu nákladů na kterou měly nárok. Odpovídající nárok na vrácení by musel být splatný.

148. Z čl. 23.3 přílohy II vyplývá, že vyúčtování bude provedeno, jakmile budou existovat celkové náklady, ke kterým má Komise poskytnout příspěvek. Skutečně vzniklé celkové náklady se totiž dají určit teprve po dokončení projektu, nebo po jiném ukončení provádění projektu(53). Vzhledem k tomu, že projekt nebyl dokončen, byly by tedy nároky na vrácení splatné jen tehdy, pokud byl projekt ukončen jiným způsobem. Byl-li by totiž projekt ještě neukončen, mohly by přibýt další nahraditelné náklady.

i)      Ukončení smlouvy

149. Projekt mohl být ukončen výpovědí Komise k 8. září 1999. Mezi účastníky řízení je nicméně velmi sporné, zda byla výpověď platná. Podle názoru žalovaných chybí jak platné prohlášení o výpovědi, tak i výpovědní důvod. Pro nárok podle čl. 23.3 jsou ale tyto otázky nerelevantní a mohou zůstat nezodpovězeny, pokud byla smlouva ukončena jiným způsobem.

150. Článek 5.4 přílohy II doplňujícím způsobem k článku 23.3 přílohy II upřesňuje, že smluvním stranám je v případě výpovědi ponechán nárok na poměrnou náhradu nákladů spojených s projektem. Článek 5.4 přílohy II neobsahuje žádné pravidlo, které by bylo odlišné od čl. 23.3 přílohy II pro zrušení účinků smlouvy. Naopak v případě výpovědi je třeba rovněž provést vyúčtování upravené v článku 23.3 přílohy II.

151. V tomto ohledu také není nutno použít právní předpisy o nesplnění nebo špatném plnění smlouvy v § 320 a následujících BGB nebo zvláštní úpravu smlouvy o dílo, neboť smlouva v tomto ohledu obsahuje v čl. 23.3 ve spojení s čl. 5.4 přílohy II taxativní úpravu. Jen pro dále jdoucí nároky na náhradu škody chybí smluvní úprava. Nároky tohoto druhu v probíhajícím řízení ale žádný z účastníků řízení neuplatnil.

152. Každopádně s ohledem k případným nárokům Komise na úroky, které by mohly existovat podle čl. 5.4 přílohy II, je nutno zkoumat platnost výpovědi. Otázka, zda Komisi náleží nárok na úroky, může zůstat odsunuta do doby, kdy bude jisté, zda Komise vůči žalovaným vůbec má nárok na vrácení.

153. V každém případě nezávisle na výpovědi se smlouva stala bezpředmětnou uplynutím její doby platnosti. Podle čl. 2.1 smlouvy měl být projekt proveden za 18 měsíců. Bez ohledu na výpověď doba provádění projektu tímto skončila dne 30. listopadu 1999. Je sice pravda, že smlouva je podle jejího čl. 2.2 ukončena teprve poslední platbou Komise. Nicméně smluvní strany mohou podle čl. 18.1 přílohy II požadovat náhradu nákladů, které vznikly během 18 měsíců doby provádění projektu. Krom toho náklady mohou být uplatněny jen se smluvními povinnostmi předkládat zprávy a vyhodnocení. Není zřejmé, že žalované ještě uplatňují odpovídající náklady. Podle čl. 5.2 smlouvy(54) obdobně použitelném na projednávanou situaci by také smluvní strany mohly uplatnit další náklady jen v rámci tří měsíců po splnění poslední dodávky. Rovněž již není možno očekávat další platby Komise. Z toho plyne, že z tohoto důvodu je v každém případě možno provést závěrečné vyúčtování.

154.  „Přerušení“ projektu vyhlášené během kontroly na tom nic nemění. Jednak přerušení není ve smlouvě stanoveno a také nebylo stranami dohodnuto písemnou formou stanovenou pro změny smlouvy. Kromě toho přerušení projektu trvalo nanejvýše až do výpovědi smlouvy. I kdyby se doba přerušení připočetla k 18-ti měsíční době provádění projektu, v každém případě bylo provádění projektu ukončeno v roce 2000.

155. Dodržení smluvně stanovené doby provádění projektu má u smluv na podporu výzkumných a vývojových záměrů značný význam. Díky technickému pokroku mohou být tyto projekty užitečně provedeny jen v rámci určité doby. K tomu se váže skutečnost, že Komisí k tomu vyhrazené rozpočtové prostředky jsou k dispozici jen v určitém časovém rámci.

156. Také účastníci řízení jsou potud zajedno v tom, že se smlouva stala bezpředmětnou. Žalované sice považují výpověď Komise ze neplatnou. Žádný z podniků na základě toho ale nedospěl k závěru, že by se v projektu ještě mohlo pokračovat. Pokračování v projektu by ztroskotalo již na tom, že podniky nesoucí hlavní odpovědnost již neexistují. Kromě toho je nutno vycházet z toho, že technické a hospodářské základy projektu jsou dnes překonány.

157. Vzhledem k tomu, že se tak smlouva stala uplynutím doby své platnosti bezpředmětnou, je třeba provést vyúčtování podle čl. 23.3 přílohy II. Případný rozdíl mezi platbami Komise a skutečně dlužným příspěvkem Společenství je tedy splatný.

ii)    Platby provedené Komisí

158. Komise je povinna předložit důkazy prokazující částky, které obdržely jednotlivé smluvní strany a zahrnout je do vyúčtování podle čl. 23.3 přílohy II. Vzhledem k tomu, že solidární závazek je nutno zamítnout,(55) bylo by logické považovat v tomto smyslu za platby ty částky, které InterTeam pro příslušné smluvní strany přijala podle čl. 2.1 písm. b) přílohy II. Potom by bylo nerozhodné, v jakém rozsahu InterTeam skutečně postoupila odpovídající částky smluvním stranám.

159. Komise však žádným způsobem neupřesnila, do jaké míry připadají platby přijaté InterTeam jednotlivým smluvním stranám podle smluvně stanoveného plánu nákladů. Naopak upřesnila jen ty částky, které měly smluvní strany „bez ohledu na solidární odpovědnost“ nést z vnitřního hlediska.(56) Komise přitom považuje za základ ty částky, které InterTeam skutečně postoupila svým partnerům. Soudní dvůr může za základ považovat jen tyto částky, neboť Komise nekonkretizovala žádné nároky jdoucí nad tento rámec. V důsledku toho je nutno zohlednit v rámci vyúčtování následující platby jednotlivým žalovaným. Vzhledem k tomu, že Nordbank neobdržela žádné platby, je nárok na vrácení vůči této žalované bez dalšího vyloučen.

iii) Nahraditelné náklady

160. Platby musí být porovnány s náklady, které mají být Komisí nahrazeny. Nesporné je, že Komise uznala náklady AMI ve výši 26 214,55 eur a náklady Intracom ve výši 16 384,09 eur. V případě Intracom z toho vyplývá saldo ve prospěch podniku, takže nárok Komise na vrácení neexistuje. AMI by měla vrátit rozdíl ve výši 528,45 eur (26 743 – 26 214,55). Euram by musela vrátit celou zálohu (21 606 eur), protože Komise celkově neuznala náklady, které Euram uplatnila. Sporné je pouze to, zda Komise právem považuje náklady uplatněné AMI za částečně nenahraditelné a náklady uplatněné Euram za celkově nenahraditelné.

161. Neuznání nákladů spočívá v tom, že Komise neuznala dodávky, v jejichž rámci tyto náklady vznikly, za smlouvě odpovídající plnění. Komise se přitom opírá o kontrolní zprávu. Předmětem poslední kontroly při přerušení projektu byly také dodávky dokumentované ve dvanáctiměsíční zprávě, a to: 1.1, 1.2, 1.3, 2.1, 2.2, 2.4, 2.5, 3.1, 3.2, 4.1, 4.2, 4.3, 4.5, 4.6, 5.1. Z těchto dodávek jsou relevantní jen ty, na jejichž vytvoření se měly podle smluvně stanoveného pracovního plánu podílet Euram a AMI; toto jsou pro Euram dodávky 1.2 a 1.3, jakož i pro AMI dodávky 1.1, 1.2, 1.3, 4.3 a 4.5. Jelikož dodávky 4.3 a 4.5 byly Komisí uznány, soustřeďuje se spor na náklady, které vznikly v rámci dodávek 1.1, 1.2 a 1.3.

162. Komise opírá požadavek na vrácení záloh jen o údajnou nedostatečnost dodávek. Naproti tomu výkazy výdajů, kterými žalobkyně doložily jim vzniklé náklady, nezpochybnila.

163. Dříve, než bude zkoumáno, zda Komise neuznala dodávky právem, je nutno vyjasnit několik zásadních otázek, které jsou mezi účastníky řízení sporné.

–       Schválení šestiměsíční zprávy Komisí

164. Žalované mají za to, že Komise již uznala dodávky, na které se vztahovala šestiměsíční zpráva (tedy mimo jiné dodávky 1.1, 1.2 a 1.3), neboť ve lhůtě nepodala námitky proti této zprávě.

165. Je pravda, že podle čl. 10.3 přílohy II se průběžné zprávy považují za schválené, pokud Komise v rámci jednoho měsíce nepodá námitky. Komise také skutečně zprávu nezpochybnila ve stanovené lhůtě.

166. Nicméně toto ustanovení neznamená uznání dodávek specifikovaných v šestiměsíční zprávě. Jak totiž vyplývá z čl. 10.1 přílohy II, zprávy o postupu měly Komisi pouze poskytnout přehled o řádném průběhu projektu. Na základě těchto zpráv rozhoduje Komise především, zda budou moci být uvolněny další platby záloh.(57) Vyvolalo by nepřiměřené správní náklady, pokud by Komise již při předložení každé průběžné zprávy, musela v daném případě zapojením znalců rozhodovat o uznání v ní popsaných dílčích plnění.

–       Diskreční pravomoc Komise

167. Komise zdůrazňuje zvláštní charakter smlouvy jako smlouvy o jednostranném udělení dotace Společenství v rámci výzkumného a vývojového záměru. Z toho dovozuje, že uznání poskytnutých plnění spadá do její diskreční pravomoci. Soudní dvůr může nanejvýš zkoumat, zda Komise nezneužila svoji pravomoc a nejednala svévolně.

168. Tento názor Komise je třeba zamítnout. Odporuje duchu smluvního práva přenést jedné smluvní straně tak dalekosáhlou jednostrannou rozhodovací pravomoc. Naopak smlouva spočívá na shodné vůli dvou nebo více rovnocenných stran. Podle § 315 BGB je sice přípustné, že jedna strana blíže konkretizuje plnění před jeho plněním. Toto ustanovení ale nestanoví, že následné posouzení kvality již poskytnutých plnění bude svěřeno do pravomoci jedné strany.

169. I kdyby se připustilo, že teoreticky mohou být takto dalekosáhlá jednostranná práva poskytnuta, vyžaduje se pro to v každém případě výslovné ustanovení ve smlouvě. Projednávaná smlouva obsahuje různé odkazy na to, že náhrada nákladů závisí na uznání plnění Komisí. To, že by mělo konečné posouzení plnění spadat do uvážení Komise, ze smlouvy s nezbytnou jasností nevyplývá. K tomuto bodu je třeba připomenout, že nejasnosti všeobecných obchodních podmínek jdou k tíži Komise jako uživatelky(58).

170. Skutečnost, že se jedná o smlouvu, která má charakter dotace, není s to odůvodnit jednostranné posuzovací právo Komise. Není zřejmé, proč by měly pro tyto druhy smluv platit zvláštní pravidla(59). Volí-li Komise pro udělení dotací formu smlouvy, je tak také podřízena zásadám, které pro smlouvy platí.

171. Kromě toho je třeba zohlednit, že příjemce smluvně dohodnutého příspěvku na výzkumný a vývojový záměr činí v očekávání příspěvku Společenství vlastní významná hospodářská opatření. Z důvodu neexistence odpovídající dohody spoléhá na to, že posouzení smluvně dlužného plnění, a tím náhrady nákladů nespadá do výlučné pravomoci Komise.

–       Vázanost smluvních stran posouzením kontrolní skupiny

172. Komise má za to, že výsledky kontrolní skupiny jsou pro žalované závazné, protože se jmenováním znalců souhlasily.

173. S přihlédnutím k závažným důsledkům vyžaduje odpovídající rozhodčí doložka výslovnou úpravu. Nicméně ani smlouva, ani pozdější korespondence účastníků řízení neobsahují indicie pro to, že by se smluvní strany chtěly podřídit závaznému posouzení plnění třetími osobami. Přibrání znalců Komisí je zmíněno v článku 8 přílohy II jen s ohledem na ochranu důvěrných informací smluvních stran. Do tohoto kontextu spadá také elektronická pošta mezi Komisí a InterTeam před zřízením kontrolní skupiny. InterTeam v ní uvádí, že je srozuměna s výběrem znalců Komisí. Vázanost jejich zjištěními nebyla vůbec zmíněna.

–       Důkazní břemeno

174. Jelikož tedy posouzení plnění nespadá do diskreční pravomoci Komise a smluvní strany se potud také závazně nepodřídily zjištěním kontrolní skupiny platí obecné zásady upravující důkazní břemeno. Podle těchto zásad je věcí žalobce argumentovat a předložit důkazy prokazující opodstatněnost jeho návrhu(60).

175. Komise uplatňuje nárok na vrácení zálohy. Musí tedy logicky objasnit a v případě sporu dokázat, že platby překračují dlužný finanční příspěvek.

176. Komise musí výlučně přispět na náklady na poskytnutá dílčí plnění, která odpovídají smlouvě a v rozsahu, ve kterém byly náklady řádně prokázány. Splnila-li smluvní strana dílčí plnění a předložila výkaz výdajů, je na Komisi, aby prokázala, že za tyto dílčí plnění není povinna nahradit náklady, protože plnění bylo vadné nebo výkazy výdajů byly nesprávné.

177. Tomuto rozložení důkazního břemene ohledně nedostatků plnění nebrání výroky Soudu v rozsudku Toditec v. Komise(61), na které Komise odkazuje. V tomto rozhodnutí vycházel Soud z toho, že smluvní strany musely Komisi prokázat správnost poskytnutých výdajů a dodržení ostatních smluvně stanovených formalit, uplatňují-li na Komisi náhradu nákladů. Na rozdíl od projednávané situace byly v případě Toditec v. Komise smluvní strany, a ne Komise v roli žalobců. V důsledku toho musely prokázat splnění podmínek nároku na náhradu nákladů vůči Komisi.

178. Ke zkoumání zůstává, zda Komise logicky objasnila, že nedluží žádný příspěvek na náklady dodávek 1.1, 1.2 a 1.3, protože tato plnění byla vadná.

179. S ohledem na částečně velmi krátký a povrchně se jevící popis těchto dílčích plnění by bylo nasnadě si položit otázku, zda na ně bylo skutečně vynaloženo více pracovních měsíců jednoho člověka. Při jednání Komise sice poukázala na nepoměr mezi nasazeným personálem a malým rozsahem dodávky, především pokud jde o dodávku 1.3 uvedené jen na jedné straně. Nevyvodila z toho ale závěr, že náklady nebyly řádně prokázány, nýbrž jen, že plnění bylo nedostatečné. V každém případě by to bylo opožděně, pokud by tím Komise chtěla ještě nepřímo zpochybnit výkaz výdajů.

180.  Pro vysvětlení nedostatků se Komise odvolává z velké části na zprávy kontrolní skupiny. Ve své druhé kontrolní zprávě, která je zde jako závěrečná zpráva rozhodná, posoudili znalci všechny tři dodávky prvního pracovního programu jako nestrukturované a neúplné. Učinili podrobný výklad k bodům, které měly smluvní strany vypracovat. Ve svém závěrečném stanovisku jdou dokonce tak daleko, že považují dodávky 1.2 a 1.3 za dodávky, které neexistují, vzhledem k tomu, že předložené podklady představují podle údajů smluvních stran jen shrnutí vlastních plnění.

181. Dodávka 1.2 měla podle smlouvy spočívat v definování softwarových rozhraní, která jsou nezbytná k zapojení bank do platebního styku a logistických podniků do dopravních úkolů. Tato dodávka tvoří předpoklad pro podrobnou specifikaci funkcí rozhraní, která byla předmětem dodávky 2.4. Toto plnění znalci ve své druhé kontrolní zprávě uznali. Komise logicky neodůvodnila, jak bylo možné splnit dodávku 2.4 přijatelným způsobem, přestože základ v dodávce 1.2 byl nedostatečný nebo dokonce chyběl. Především nevzala do úvahy, že smluvní strany v rámci provádění dodávky 2.4, na kterou je v popisu dodávky 1.2 výslovně odkazováno, možná splnily dříve neprovedenou práci.

182. Komise také neobjasnila, jaká část částky, kterou má Euram a Alcatel vrátit připadá na různé dodávky. Z tohoto důvodu postačuje konstatovat, že vadnost jedné z dodávek, na které se tyto smluvní strany podílely, logicky neodůvodnila celkové zamítnutí nároků.

183. V důsledku toho, jelikož Komise neprokázala, že mezi platbami, které obdržely AMI a Euram a finančním příspěvkem Společenství, existuje rozdíl, neexistuje nárok na vrácení založený na čl. 23.3 přílohy II.

184. Z důvodu neexistence hlavní pohledávky je v každém případě vyloučen i návrh na úroky založený na čl. 5.4 přílohy II.

2.      Nárok založený na bezdůvodném obohacení

185. Nárok z § 812 BGB na vydání bezdůvodného obohacení je vyloučen ze stejných důvodů jako smluvní nárok na vrácení. Komise totiž neprokázala, že platby překračují pohledávky smluvních stran. Tímto chybí také důkaz o bezdůvodném obohacení.

3.      Mezitímní závěry

186. V rozsahu, v němž je žaloba přípustná, je neopodstatněná, protože žalované nejsou solidárně odpovědny a protože Komise logicky neobjasnila, že jí vůči jednotlivým smluvním stranám přísluší poměrné nároky na vrácení.

VII – Ke vzájemnému návrhu

187. Intracom uplatňuje vzájemným návrhem na Komisi právo na úhradu částky ve výši 6 022 eur. Tato částka vyplývá z rozdílu mezi zálohou ve výši 10 362 eur, kterou InterTeam skutečně vyplatila společnosti Intracom, a částí nákladů odpovídajících schváleným plněním, které vznikly společnosti Intracom a které činí podle výpočtu Komise  16 384,09 eur.

188. Komise má za to, že Intracom nemůže sám uplatnit žádné nároky, nýbrž jen všechny smluvní strany společně jako „solidární věřitelé“. Komise již částku odečetla od své pohledávky uplatněné vůči všem žalovaným jako solidárním dlužníkům.

189. Intracom poukazuje na to, že v případě solidárních věřitelů může podle § 428 BGB požadovat právě každý věřitel sám celé plnění. V každém případě po ukončení smluvního vztahu je každá ze smluvních stran sama oprávněna k vymáhání svých pohledávek.

190. Nejprve je namístě zdůraznit, že Komise výslovně nenavrhla zamítnout vzájemný návrh. Ve své replice však Komise zpochybnila meritum uplatněné pohledávky a uvedla, že je nutno vzájemný návrh zamítnout. V tomto argumentu je konkludentně obsažen návrh na zamítnutí.

191. Vzájemný návrh by byl opodstatněný jen tehdy, pokud by Komisí celkově zaplacené zálohy již nepostačovaly ke krytí plánovaných poměrných nákladů Intracom. Naproti tomu, vyplatila-li Komise koordinátorovi InterTeam dostatečně vysokou zálohu, InterTeam ale poté opomněla vyplatit peníze podle plánu nákladů smluvním stranám, měla se Intracom obrátit na InterTeam.

192. Částka uplatněná Intracom se váže k nákladům, které vznikly v souvislosti s dodávkami 4.3 a 4.5, jedinými Komisí uznanými dodávkami, ke kterým Intracom poskytla podstatný přínos(62). Dodávka 4.3 měla být poskytnuta do šestého měsíce a dodávka 4.5 do dvanáctého měsíce. Z přehledu nákladů v příloze I (strana 28 smlouvy) vyplývá, že na Intracom měl připadat v prvních dvanácti měsících podíl na plánovaných celkových nákladech ve výši 28 500 eur. Nesporně však ale Intracom obdržela jen 10 362 eur.

193. Intracom by měla vůči Komisi nárok na další platby, pouze pokud by zálohy vyplacené Komisí do konce prvního 12-ti měsíčního období nestačily společnosti InterTeam k pokrytí v plánu nákladů do té doby stanovených nákladů smluvních stran, včetně podílu Intracom na těchto nákladech.

194. Toto ale není tento případ. Příspěvek Komise na prvních dvanáct měsíců měl činit 50 % z 646 940 eur, tedy 323 470 eur(63). Až do 6. května 1999 Komise skutečně vyplatila koordinátorovi InterTeam zálohy ve výši 461 394 eur. Podle čl. 2.1 písm. b) přílohy II musela InterTeam poměrně převést platby Komise neprodleně dále dalším smluvním stranám. Podíl, který by pak Intracom obdržela, by byl více než dostatečný, aby jí pokryl její, do dvanáctého měsíce plánované náklady.

195. To, že si InterTeam v rozporu se smlouvou tyto peníze z části ponechala, není možno klást za vinu Komisi. Intracom tedy dnes od Komise nemůže vyžadovat žádné další platby. Naopak Intracom by musela jí připadající podíl na zálohách Komise vymáhat na InterTeam, což se ovšem po likvidaci InterTeam jeví jako beznadějné.

196. V důsledku toho je třeba vzájemný návrh zamítnout.

VIII – Náklady řízení

197. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise byla ve sporu neúspěšná, je namístě uložit jí náhradu nákladů řízení. Intracom byla se vzájemným návrhem rovněž neúspěšná. Co se týče vzájemného návrhu však Komise nepožadovala uložit Intracom náhradu nákladů řízení. Každý z účastníků řízení proto ponese vlastní náklady řízení k tomuto bodu.

IX – Závěry

198. Závěrem navrhuji Soudnímu dvoru, rozhodnout takto:

„1.      Žaloba se zamítá.

2.      Komisi Evropských společenství se ukládá náhrada nákladů řízení.

3.      Vzájemný návrh se zamítá.

4.      Intracom SA Hellenic Telecommunications & Electronic Industry a Komisi Evropských společenství se ukládá náhrada vlastních nákladů řízení spojených se vzájemným návrhem.“

1 – Původní jazyk: němčina.

2  – Na majetek společnosti A-Consult GmbH bylo před podáním žaloby zahájeno řízení o soudním vyrovnání a advokát E. Roehlich byl jmenován správcem podstaty. Podle rakouského práva měla žaloba směřovat proti němu. Nicméně Komise i poté, co vzala na vědomí tyto okolnosti, žalobu neupravila. A-Consult proto bude dále vedena jako účastník řízení.

3  – Rozhodnutí Rady 94/802/ES ze dne 23. listopadu 1994 o zvláštním programu výzkumu, technologického vývoje a demonstrací v oblasti informačních technologií (1994‑1998), Úř. věst. L 334, s. 24.

4  – Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1110/94/ES ze dne 26. dubna 1994 o čtvrtém rámcovém programu Evropských společenství v oblasti výzkumu, technologického vývoje a demonstrací (1994–1998), Úř. věst. L 126, s. 1.

5  – Mezitím byla v praxi zavedena podobná platforma : .

6 – Vzhledem k tomu, že podle čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1103/97 ze dne 17. června 1997 o některých ustanoveních týkajících se zavedení eura, má být nahrazen odkaz na ECU odkazem na euro v poměru jedno euro k jednomu ECU, bude dále, až na doslovné citace používáno označení euro.

7  – Smluvní vzor je dostupný na internetu ve francouzském, anglickém a německém znění na následující adrese: .

8  –      Význam v angličtině ne zcela jasné formulace „Subject to force majeure…“ je zřetelný, přibere-li se pro doplnění německé a francouzské znění vzoru smlouvy. Zde je uvedeno: „Vorbehaltlich höherer Gewalt […]“ případně „Sous réserve des cas de force majeure […]“.

9  – Platí znění relevantních předpisů použitelné v době uzavření smlouvy. Proto se nezohlední změny zavedené zákonem o modernizaci závazkového práva ze dne 26. listopadu 2001 (viz. čl. 229 § 5 uvozovacího zákona k německému občanskému zákoníku).

10  – V souladu s terminologií v článku 238 ES bude dále používán tento pojem, přestože se věcně jedná o doložku upravující místní příslušnost soudu, protože soudy Společenství jsou státními soudy v širším slova smyslu, jejichž pravomoc je upravena ve Smlouvě o ES, a nikoli soukromé rozhodčí soudy.

11  – Článek 51 byl rozhodnutím Rady (2004/407/ES, Euratom) ze dne 26. dubna 2004 (Úř. věst. L 132, s. 5) nově formulován tak, že nyní je Soud příslušný rozhodovat o žalobách orgánů Společenství na základě rozhodčí doložky. Podle přechodného ustanovení v článku 2 rozhodnutí nebudou věci, o kterých již bylo zahájeno řízení před Soudním dvorem, postoupeny Soudu, pokud v den vstupu tohoto rozhodnutí v platnost již byla, jako v projednávaném případě, ukončena písemná část řízení. Z toho je nutno vyvodit, že pro tyto věci zůstává nadále příslušný Soudní dvůr.

12  – K zásadě, že má být použito těch procesně právních ustanovení, která platí v okamžiku rozhodnutí viz rozsudky ze dne 12. listopadu 1981, Salumi a další (212/80 až 217/80, Recueil, s. 2735, bod 9), a ze dne 1. července 2004, Tsapalos a Diamantakis (C‑361/02 a C‑362/02, Sb. rozh. s. I-6405, bod 19, s dalšími odkazy).

13 – Rozhodnutí Rady 88/591/ESUO, EHS, Euratom ze dne 24. října 1988 o zřízení Soudu prvního stupně Evropských společenství (Úř. věst. L 319, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 181), ve znění rozhodnutí Rady 1999/291/ES, ESUO, Euratom ze dne 26. dubna 1999 (Úř. věst. L 114, s. 52). Rozhodnutí bylo zrušeno článkem 10 Niceské smlouvy.

14  – Stanovisko generálního advokáta Mayrase ze dne 27. října 1976 ve věci 23/76, Pellegrini v. Komise (rozsudek ze dne 7. prosince 1976, 23/76, Recueil, s. 1807, 1824).

15  – Na písemnou formu (s výhradou odlišné smluvní úpravy) ovšem nejsou kladeny žádné přísné požadavky. Soudní dvůr tak považoval za dostatečné, pokud byla doložka obsažena nejprve v nepodepsaném návrhu smlouvy, na který se ale poté účastníci řízení v souhlasném dopise odvolávaly (rozsudek Pellegrini v. Komise, uvedený výše, body 9 a 10).

16  – Rozsudek ze dne 8. dubna 1992 (C‑209/90, Recueil, s. I‑2613, bod 13).

17  – Stanovisko generálního advokáta Lenze ze dne 22. října 1991 ve věci Komise v. Feilhauer (uvedené v poznámce pod čarou 16 výše, Recueil, s. I‑2622, bod 18). Viz také judikaturu Soudního dvora k článku 17 úmluvy ze dne 17. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (rozsudky ze dne 10. března 1992, Powell Duffryn, C‑214/89, Recueil, s. I‑1745, bod 37, a ze dne 3. července 1997, Benincasa, C‑269/95, Recueil, s. I‑3767, bod 31).

18  – K povinnosti vykládat smlouvy s přihlédnutím ke kontextu práva Společenství, viz rozsudek ze dne 27. dubna 1999, Komise v. SNUA (C‑69/97, Recueil, s. I‑2363, bod 19).

19  – Rozsudky ze dne 18. prosince 1986, Komise v. Zoubek (426/85, Recueil, s. 4057, bod 11), a ze dne 3. prosince 1998, Komise v. Iraco (C-337/96, Recueil, s. I-7943, bod 49).

20  – Rozsudky ze dne 10. dubna 2003, Parlament v. SERS a město Štrasburk (C‑167/99, Recueil, s. I‑3269); ze dne 16. října 2003, Komise v. ITEC (C‑29/03, Recueil, s. I‑12205); ze dne 16. října 2003, Komise v. ITEC (C‑30/03, Recueil, s. I‑12217), a ze dne 8. července 2004, Komise v. Trendsoft (C‑127/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 7 a 21).

21  – Rozsudek ze dne 11. října 2001, (C‑77/99, Recueil, s. I‑7355, bod 28). Viz také rozsudek ze dne 27. listopadu 1984, Bensider a další v. Komise (50/84, Recueil, s. 3991, bod 7). Podle rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, Überseering (C‑208/00, Recueil, s. I‑9919) je nutno vycházet spíše z místa založení. Protože místo založení a sídlo spadají v projednávaném případě v jedno, není nutno se toutou otázkou blíže zabývat.

22  – Viz Lutter a Hommelhoff, GmbH-Gesetz: Kommentar, 15. vydání (2000), § 74, bod 17.

23  – Viz rozsudek Bundesarbeitsgericht ze dne 4. června 2003 (10 AZR 449/02), Neue Zeitschrift für Arbeitsrecht 2003, s. 1049.

24  – V tomto smyslu to uvedl výslovně Bundesgerichtshof (viz rozsudek ze dne 2. června 1999 – VIII ZR 112/98 –, Neue Juristische Wochenschrift 1999, s. 2972), ve starší judikatuře ještě považoval za dostatečné pouhé tvrzení existence majetku (rozsudek ze dne 29. září 1967 – V ZR 40/66 –, BGHZ 48, 303, 307).

25  – Viz Schmidt v: Scholz, Kommentar zum GmbH-Gesetz,  9. vydání (2002), § 60, bod 62.

26  – Mimo jiné je tak nutno zrušení společnosti s ručením omezeným podle § 65 odst. 1 zákona o společnosti s ručením omezeným (GmbHG) zapsat do obchodního rejtříku a podle § 65 odst. 2 GmbHG třikrát zveřejnit. Zároveň je nutno vyzvat věřitele, aby se u ní přihlásili. Po posledním zveřejnění následuje roční lhůta, do jejíhož uběhnutí nesmí být žádné majetkové hodnoty společnosti rozděleny.

27  – Nejasné je, kde se nachází asi 150 000 eur, které měla InterTeam neprodleně postoupit ostatním smluvním stranám, nebo alespoň fiduciárně spravovat odděleně od vlastního majetku. Komise potud možná namísto toho, aby postupovala proti zlikvidované společnosti mohla uplatňovat nárok u osob odpovědných za InterTeam.

28  – Úř. věst. L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 191.

29  – Viz rozsudek Komise v. Oder‑Plan Architektur a další, uvedený v poznámce pod čarou 21 výše, bod 28.

30  – Uvedený v poznámce pod čarou 16 výše, bod 13.

31  – Viz Hess, Weis a Wienberg, Kommentar zur Insolvenzordnung, 2. vydání (2001), § 87, body 6 a 7.

32  – Viz k tomu § 89 InsO.

33  – Ve svém rozsudku ze dne 22. února 1990, Busseni (C‑221/88, Recueil, s. I‑495, bod 26), již Soudní dvůr rozhodl, že doporučení ESUO nesmí být vykládáno tak, že ESUO přísluší v rámci kolektivního vykonávacího řízení přednostní právo vůči soukromým věřitelům.

34  – Viz v této souvislosti bod 78 výše.

35  – Hess, Weis a Wienberg, § 180, bod 2.

36  – Pro nedostatek písemné dokumentace je zde nejasné, co přesně bylo uvedeno do seznamu pohledávek, zda nárok, který byl uplatněn prvním podpůrným návrhem, nebo nárok, který byl uplatněn posledním podpůrným návrhem. Dále nebyly předloženy žádné informace o tom, zda pouze správce podstaty nebo také jiní věřitelé nárok popřeli, vůči nimž by případně musela dále směřovat určovací žaloba.

37  – V rozsahu, kdy jsou dále jmenováni žalovaní, jsou jimi míněny jen tyto čtyři podniky.

38  – V této souvislosti Komise odkazuje na rozsudek Komise v. Oder-Plan Architektur a další uvedený v poznámce pod čarou 21 výše, bod 61.

39  – Podle přílohy I části 2 bodu 6 (s. 70 smlouvy) bylo stanoveno uzavření konsorciální smlouvy. Nemělo-li by k tomu dojít, mohla mezi smluvními stranami vzniknout společenská smlouva také konkludentně. 

40  – Sprau, v: Palandt, Bürgerliches Gesetzbuch, 62. vydání (2003), § 714 bod 12.

41  – Bydlindski v: Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, svazek č. 2a, 4. vydání (2003), § 431, bod 3; Noack v: Staudinger, Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, 1999, úvodní poznámky k § 420 a násl., bod 24; opačný názor: Heinrichs v: Palandt, úvodní poznámky k § 420 a násl., bod 9.

42  – Noack v: Staudinger, úvodní poznámky k § 420 a násl., bod 26.

43  – Viz Noack v: Staudinger, § 427 bod 74.

44  – Noack v: Staudinger, § 427 bod 76; Sprau v: Palandt, § 718,  bod 9.

45  – K tomuto bodu viz body 143 až 146 níže.

46  – Sprau, v: Palandt, § 714,  bod 18.

47  – K podobné myšlence Soud dospěl ve svém rozsudku ze dne 13. března 2003, Comunità montana della Valnerina v. Komise (T‑340/00, Recueil, s. II‑811, bod 65). Považoval solidární odpovědnost za vrácení příspěvku Společenství za nepřiměřenou. Ovšem v tomto případě byl příspěvek poskytnut na základě rozhodnutí a ne na základě smlouvy.

48  – Některá rizika spojená s projektem jsou výslovně uvedena v přílohe I části 2 bodu 2.1 (s. 37 smlouvy).

49  – Uvedený v poznámce pod čarou 21 výše.

50  – Rozsudek ze dne 13. listopadu 2001 (C‑59/99, Recueil, s. I‑8499).

51  – Viz článek 2 smlouvy, reprudukován ve stanovisku generálního advokáta Albera ze dne 25. ledna 2001 ve věci Komise v. Oder-Plan Architektur a další (uvedeno výše, Recueil, s. I‑7356, bod 3).

52  – K odpovídajícím obecným pravidlům pro dokazování viz bod 174 níže.

53  – V důsledku toho je také podle čl. 4 třetí odrážky smlouvy Komise povinna poskytnout případné zbylé platby teprve po splnění poslední dodávky a předložení odpovídajících výkazů výdajů.

54  – Toto ustanovení zní takto: „The cost statements for the final period, incorporating adjustments for previous periods, shall be submitted not later than three months after the approval of the last report, document or other Project Deliverable following which no further costs shall be allowable for payments“.

55  – Viz zejména body 124 a 125.

56  – Viz v této souvislosti bod 35 výše.

57  – Viz čl. 4 druhou odrážku smlouvy.

58  – Viz bod 139 výše.

59  – Ve svém rozsudku ze dne 16. května 2001, Toditec v. Komise (T‑68/99, Recueil, s. II‑1443, bod 77), Soud rovněž odmítl vázat zvláštní důsledky na povahu odpovídajících smluv.

60  – K této zásadě viz například rozsudek Bundesgerichtshof ze dne 14. ledna 1991 – II ZR 190/89 – BGHZ 113, 222, 226 a Greger v: Zöller,  Zivilprozessordnung, 23. vydání (2002), úvod k  § 284, bod 17.

61  – Uvedený v poznámce pod čarou 59, bod 95.

62  – K účasti Intracom na různých dodávkách viz přehled v příloze I (s. 55 smlouvy).

63  – Viz přehled v příloze I (s. 30 smlouvy).

Full & Egal Universal Law Academy