EUR-Lex -  62005CC0284 - CS

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERA

přednesené dne 10. února 2009(1)

Věc C‑284/05

Komise Evropských společenství

proti

Finské republice

Věc C‑294/05

Komise Evropských společenství

proti

Švédskému království

Věc C‑372/05

Komise Evropských společenství

proti

Spolkové republice Německo

Věc C‑387/05

Komise Evropských společenství

proti

Italské republice

Věc C‑409/05

Komise Evropských společenství

proti

Řecké republice

Věc C‑461/05

Komise Evropských společenství

proti

Dánskému království

Věc C‑239/06

Komise Evropských společenství

proti

Italské republice

„Žaloby pro nesplnění povinnosti – Dovoz vojenského materiálu a materiálu dvojího užití – Pozastavení cla – Vlastní zdroje – Článek 296 ES – Národní bezpečnost – Povinnost důvěrnosti – Zásada ochrany legitimního očekávání – Nařízení (ES) č. 150/2003“

Obsah

I –   Úvod

II – Právní rámec Společenství

A –   Primární právo

1.     O celní unii

2.     O vlastních zdrojích Společenství

3.     O jednotlivých odchylkách zakotvených v Římské smlouvě

4.     O smlouvách uzavřených členskými státy před jejich přistoupením

B –   Sekundární právo

1.     Celní kodex Společenství

2.     Rozhodnutí Rady 94/728/ES, Euratom

3.     Nařízení č. 1552/1989 a č. 1150/2000

4.     Nařízení (ES) č. 150/2003

III – Návrhy Komise, postup před zahájením soudního řízení a řízení před Soudním dvorem

IV – Analýza námitek nepřípustnosti

A –   K žalobě C‑372/05 (Komise v. Německo)

1.     Nepřiměřenost článku 226 ES

2.     Základní bezpečnostní zájmy státu a nedostatek důkazu nesplnění povinnosti

3.     Německé právo neposkytovat informace

B –   K žalobě C‑387/05 (Komise v. Itálie)

C –   K žalobě C‑409/05 (Komise v. Řecko)

V –   Přezkum nesplnění povinnosti

A –   Vlastní zdroje Společenství

B –   Cla konkrétně

C –   Objektivní prvky nesplnění povinnosti

VI – Další argumenty členských států

A –   O článku 296 ES a o národní bezpečnosti

1.     Působnost

2.     Podmínky článku 296 ES a jejich přezkum Soudním dvorem

3.     Důkazní břemeno

4.     Nepatřičné uplatnění

a)     Hospodářský argument

b)     Důvěrnost a celní řízení

c)     Důsledek

5.     Přetrvávající ustanovení

B –   K článku 307 ES

C –   K legitimnímu očekávání

VII – K nákladům řízení

VIII – Závěry

I –    Úvod

1.        Komise se těmito žalobami pro nesplnění povinnosti domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Finská republika (C‑284/05), Švédské království (C‑294/05), Spolková republika Německo (C‑372/05), Italská republika (C‑387/05 a C‑239/06), Řecká republika (C‑409/05) a Dánské království (C‑461/05) tím, že neodvedly jako vlastní zdroje Společenství odpovídající částky jistiny a úroků ze cla odvozeného z dovozu válečného materiálu a materiálu dvojího užití(2), porušily povinnosti, které pro ně vyplývají z článku 26 ES, článku 20 celního kodexu Společenství(3) a článků 2, 9, 10 a 11 nařízení (EHS, Euratom) č. 1552/89(4) a (ES, Euratom) č. 1150/2000(5).

2.        Ve Společenství občanů a zásad, bez měnových překážek, bez vnitřních hranic a bez překážek pro vzájemné uznávání, působí nezvykle, když je slyšet tajemné šeptání o tom, že při dovozu vojenské výzbroje celní řízení poškozuje základy národní bezpečnosti členského státu, a pod rouškou úředního tajemství jsou odpírány relevantní informace, a to za cenu vystavení Evropské unie nepředvídatelnému budoucímu vývoji.

3.        Zasévání pochybností do soukolí celní unie vyžaduje nejenom analýzu toho, zda je zaručena důvěrnost určitých transakcí nebo zda mohou případně existovat asymetrie v systému vlastních zdrojů sloužících k financování Společenství, ale navíc se také dotýká pojmů „přednosti“ a „autonomie“ evropského právního řádu a staví Soudní dvůr před komplexní úkol vymezit obrysy článku 296 ES, který odráží ne vždy správně chápanou myšlenku státní svrchovanosti.

4.        Sny o harmonickém světě(6), v němž by nebylo nutné pořizovat zbraně, se rozplynuly během historie z utilitaristických důvodů(7), pro hospodářské zájmy nebo z nejrůznějších dalších příčin.

5.        Aniž bych se chtěl dovolávat svědomí, líbilo by se mi, kdyby toto stanovisko(8) přivedlo Soudní dvůr k úvaze o smyslu výhrad vůči transparentnosti v integrované, spolupracující a mírové Evropě, která nepřipouští tyranii nedůvěry, jak to nazval jeden autor v 18. století(9).

II – Právní rámec Společenství

A –    Primární právo

1.      O celní unii

6.        Energický rozvoj volného pohybu zboží probíhá prostřednictvím celní unie, která podle článku 23 ES pokrývá „[...] veškerý obchod zbožím“ a zahrnuje „[...] zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy, tak i přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím“, jehož stanovení podle pravidla obsaženého v článku 26 ES přísluší Radě „na návrh Komise kvalifikovanou většinou“.

2.      O vlastních zdrojích Společenství

7.        Aniž by byly dotčeny jiné příjmy, článek 269 ES stanoví, že rozpočet je financován plně z vlastních zdrojů, a ve druhém odstavci zmocňuje Radu, aby na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně přijala ustanovení týkající se systému vlastních zdrojů Společenství „[...] a [doporučila] je členským státům k přijetí v souladu s jejich ústavními předpisy“.

3.      O jednotlivých odchylkách zakotvených v Římské smlouvě

8.        Podle článku 296 ES:

„1.       Ustanovení této smlouvy nebrání použití následujících pravidel:

a)      členský stát není povinen poskytovat údaje, jejichž zpřístupnění odporuje podstatným zájmům jeho bezpečnosti;

b)      každý členský stát může učinit opatření, která považuje za nezbytná k ochraně podstatných zájmů své bezpečnosti a která jsou spjata s výrobou zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchodem s nimi; tato opatření nesmí nepříznivě ovlivnit podmínky hospodářské soutěže na společném trhu s výrobky, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům.

2.       Rada může na návrh Komise jednomyslným rozhodnutím změnit seznam výrobků, na něž se vztahuje odst. 1 písm. b), vypracovaný dne 15. dubna 1958.“

9.        Článek 298 ES objasňuje:

„Povedou-li opatření přijatá v případech uvedených v článcích 296 a 297 k narušení podmínek hospodářské soutěže na společném trhu, prozkoumá Komise spolu se zúčastněným státem, jak by tato opatření mohla být přizpůsobena pravidlům stanoveným touto smlouvou.

Odchylně od postupu stanoveného v článcích 226 a 227 může Komise nebo kterýkoli členský stát předložit věc přímo Soudnímu dvoru, pokud se domnívá, že jiný členský stát zneužívá oprávnění stanovených v článcích 296 a 297. Soudní dvůr rozhodne na neveřejném zasedání.“

4.      O smlouvách uzavřených členskými státy před jejich přistoupením

10.      Článek 307 ES:

„Práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před 1. lednem 1958 nebo pro přistupující státy přede dnem jejich přistoupení mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou touto smlouvou dotčeny.

Pokud jsou uvedené smlouvy neslučitelné s touto smlouvou, použije příslušný členský stát či členské státy všech vhodných prostředků k odstranění zjištěných neslučitelností. V případě potřeby si členské státy poskytnou vzájemnou pomoc k dosažení tohoto cíle a zaujmou případně společný postoj.

Při používání smluv uvedených v prvním pododstavci členské státy přihlížejí k tomu, že výhody poskytované v této smlouvě každým z členských států jsou nedílnou součástí založení Společenství, a jsou proto neoddělitelně spojeny s vytvořením společných orgánů, se svěřením pravomocí těmto orgánům a s poskytováním stejných výhod všemi ostatními členskými státy.“

B –    Sekundární právo

1.      Celní kodex Společenství

11.      Článek 20 nařízení č. 2913/92 poté, co v odstavci 1 jako zásadu vytyčuje, že „cla a poplatky dlužné ze zákona v případě vzniku celního dluhu jsou založeny na celním sazebníku Evropských společenství“, v odstavci 3 vyjmenovává různé prvky, které tento sazebník obsahuje, z nichž vybírám ty, které nás zajímají:

„[…]

a)      kombinovanou nomenklaturu zboží;

b)      jakoukoliv jinou nomenklaturu, která je plně nebo částečně založena na kombinované nomenklatuře nebo která k ní případně přidává další členění a která je stanovena zvláštními předpisy Společenství, jež upravují uplatňování celně sazebních opatření při obchodu se zbožím;

c)      celní sazby a další podklady pro vyměřování cel běžně uplatňovaných u zboží, které je zahrnuto do kombinované nomenklatury zboží, pokud se jedná o

–      cla

[…]

d)      preferenční sazební opatření obsažená v dohodách, které Společenství uzavřelo s některými zeměmi nebo s některými skupinami zemí a které upravují poskytování preferenčního sazebního zacházení;

e)      preferenční sazební opatření přijatá jednostranně Společenstvím vůči některým zemím, skupinám zemí nebo územím;

f)      autonomní pozastavovací opatření poskytující snížení dovozního cla nebo osvobození od něj u některého zboží;

g)      další sazební opatření vyplývající z jiných právních předpisů Společenství.“

12.      Zaúčtování dluhu upravuje článek 217 kodexu, který stanoví, že „celní orgány vypočtou výši dovozního cla nebo vývozního cla vyplývající z celního dluhu […], jakmile mají potřebné údaje, a zapíší ji do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů […]“.

2.      Rozhodnutí Rady 94/728/ES, Euratom(10)

13.      Toto rozhodnutí ruší od 1. ledna 1995 rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom(11) a v čl. 2 odst. 1 písm. b) uvádí, že vlastní zdroje zahrnuté do rozpočtu Společenství tvoří „[...] cla stanovená ve společném celním sazebníku a další cla, současná i budoucí, zavedená orgány Společenství v obchodě se třetími zeměmi a cla na výrobky, spadající do působnosti Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli“.

3.      Nařízení č. 1552/1989 a č. 1150/2000

14.      Druhé z těchto nařízení zrušilo první a nahradilo je od svého vyhlášení dne 31. května 2000(12).

15.      Článek 2 nařízení č. 1150/2000 uznává „pro účely tohoto nařízení“ nárok Společenství na vlastní zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí 94/728, který vznikne, „jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka“.

16.      Podle článku 9 „[...] poukáže každý členský stát vlastní zdroje na účet vedený na jméno Komise u ministerstva financí nebo jiného subjektu, který každý členský stát určí“.

17.      Článek 10 odst. 1 se zabývá okamžikem připisování a uvádí, že se provádí nejpozději „[…] v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven“.

18.      Pro případ zpoždění při odvádění částek článek 11 stanoví: „V případě jakéhokoli zpoždění v připisování částek na účet uvedený v čl. 9 odst. 1 zaplatí dotyčný členský stát úrok vypočtený podle úrokové míry uplatňované ke dni uplynutí lhůty na peněžním trhu daného členského státu na krátkodobé operace veřejného financování zvýšené o dva procentní body. Tato úroková míra se zvyšuje o 0,25 procentního bodu za každý měsíc prodlení. Takto zvýšená sazba se použije na celou dobu prodlení.“

4.      Nařízení (ES) č. 150/2003(13)

19.      Za účelem ochrany vojenského tajemství členských států zavádí toto nařízení zvláštní správní postupy pro poskytování možnosti pozastavit dovozní clo z určitých zbraní a jiné vojenské výzbroje dovážené ze třetích zemí zodpovědnými orgány vojenské obrany nebo jejich jménem(14).

20.      Jako vhodná záruka pro tento účel je stanoveno „prohlášení příslušného orgánu členského státu, jehož ozbrojeným silám jsou dotyčné zbraně nebo vojenská výzbroj určeny, které by mohlo být použito též jako celní prohlášení požadované celním kodexem“, přičemž se vyžaduje, aby toto prohlášení mělo „formu osvědčení [...]“ a aby umožňovalo „[...] [použití] počítačového zpracování dat(15)“.

21.      Článek 2:

„1.      Clo společného celního sazebníku, které se vztahuje na dovoz zboží uvedeného v příloze I, se zcela pozastavuje, je-li uvedené zboží používáno ozbrojenými silami členského státu nebo jejich jménem, jednotlivě nebo ve spolupráci s jinými státy, za účelem ochrany územní celistvosti členského státu nebo k účasti na mezinárodních operacích k udržování míru a veřejného pořádku nebo v podpůrných operacích či pro jiné vojenské účely, např. k ochraně příslušníků členských států Evropské unie před sociálními nebo vojenskými nepokoji.

2.      Clo se rovněž zcela pozastavuje v případě:

a)      součástí či montážních bloků dovezených za účelem montáže do zboží nebo připojení ke zboží uvedenému v seznamech obsažených v přílohách I a II nebo součástem či montážním blokům, jakož i za účelem oprav, renovace nebo údržby tohoto zboží;

b)      zboží dovezeného pro účely odborného výcviku nebo ke zkoušení zboží uvedeného v seznamech obsažených v příloze I a II.

3.      Na dovezené zboží definované v příloze I a v odstavci 2 tohoto článku se vztahují podmínky zvláštního použití stanovené v článcích 21 a 82 nařízení (EHS) č. 2913/92 a v jeho prováděcích předpisech. Celní dohled nad zvláštním použitím skončí po třech letech ode dne propuštění zboží do volného oběhu.

4.      Použití zboží uvedeného v příloze I pro účely odborného výcviku nebo jeho dočasné použití na celním území Společenství ozbrojenými silami nebo jinými silami pro civilní účely v případě zásahu vyšší moci nebo přírodních katastrof nepředstavuje porušení podmínek zvláštního použití podle odstavce 1.“

22.      Článek 3:

„1.      K návrhu na propuštění do volného oběhu v případě zboží, pro než se požaduje pozastavení cla podle článku 2, musí být přiloženo osvědčení vydané příslušným orgánem členského státu, jehož ozbrojeným silám je dotyčné zboží určeno. Toto osvědčení, jehož vzor je uveden v příloze III, se předkládá celním orgánům dovážejícího členského státu spolu s dotyčným zbožím. Tímto osvědčením lze nahradit celní prohlášení vyžadované podle článků 59 až 76 nařízení (EHS) č. 2913/92.

2.      Aniž je dotčen odstavec 1, lze z důvodů vojenského tajemství uvedené osvědčení a dovezené zboží předložit jiným orgánům, které určí pro tento účel dovážející členský stát. V takovém případě musí příslušný orgán, který osvědčení vydal, zaslat před 31. lednem a 31. červencem každého roku celním orgánům svého členského státu souhrnnou zprávu o těchto dovozech. Zpráva se vypracovává za dobu šesti měsíců, které bezprostředně předcházejí měsíci, ve kterém zpráva má být podána. Obsahuje číslo a datum vydání těchto osvědčení, datum dovozu, celkovou hodnotu a hrubou hmotnost výrobků dovezených podle těchto osvědčení.

3.      Pro účely vydání a předložení osvědčení celním orgánům nebo jiným orgánům pověřeným celním odbavením zboží lze použít počítačové zpracování dat v souladu s čl. 292 odst. 3 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex [Společenství].

Tento článek se použije přiměřeně též na dovezené zboží uvedené v příloze II.“

23.      Nařízení č. 150/2003, ačkoli se použije ode dne 1. ledna 2003, vstoupilo v platnost prvním dnem po svém vyhlášení v Úředním věstníku Evropských společenství, k němuž došlo dne 30. ledna 2003(16).

III – Návrhy Komise, postup před zahájením soudního řízení a řízení před Soudním dvorem

24.      Komise tvrdí, že Finsko, Švédsko, Německo, Itálie, Řecko a Dánsko neuhradily clo odpovídající dovozu vojenské výzbroje nebo materiálu dvojího užití v období bezprostředně před vydáním nařízení č. 150/2003.

25.      Diskuse, která stojí na pozadí těchto žalob, sahá až do sedmdesátých let. Komise to připouští v případě Itálie(17) (C‑239/06); odůvodněná stanoviska ze dne 10. září 1984 vůči Německu a ze dne 25. července 1985 vůči Itálii (C‑387/05) a z roku 1990 týkající se Řecka svědčí o prodloužení diskuse; jiné předchozí případy se objevují při odeslání prvních výzev žalovaným zemím dne 20. prosince 2001(18), které však nevyústily v soudní řízení; vůči Itálii, u žaloby C‑387/05, Komise uvedla své výtky v dopise odeslaném dne 31. ledna 2002.

26.      Komise sdělila členským státům znovu své pochybnosti ohledně slučitelnosti odmítnutí stanovit cla s právem Společenství(19): dne 31. října 2002 se v tomto smyslu obrátila na Italskou republiku (C‑387/05), dne 15. října 2003 na Finskou republiku (C‑284/05) a nakonec dne 17. října 2003 na Švédské království (C‑294/05), na Spolkovou republiku Německo (C‑372/05), na Dánské království (C‑461/05), na Řeckou republiku (C‑409/05) a podruhé na Italskou republiku (C‑239/06).

27.      Jelikož Komise nesouhlasila s poskytnutými vysvětleními, zaslala odůvodněná stanoviska dne 11. července 2003 Itálii (C‑387/05); dne 7. července 2004 Finsku; dne 9. července 2004 Švédsku (C-294/05) a Itálii (C‑239/06), a dne 18. října 2004 Německu (C‑372/05), Dánsku (C‑461/05) a Řecku (C‑409/05).

28.      Ve dnech 15. července 2005, 20. července 2005, 7. října 2005, 24. října 2005, 21. listopadu 2005, 23. prosince 2005 a 29. května 2006 podala Komise podle čl. 226 ES odst. 2 žalobu proti Finské republice (C‑284/05), Švédskému království (C‑294/05), Spolkové republice Německo (C‑372/05), Italské republice (C‑387/05), Řecké republice (C‑409/05), Dánskému království (C‑461/05) a znovu proti Itálii (C‑239/06). V těchto řízeních účastníci setrvali na svých návrzích.

29.      Ve všech řízeních bylo vyhověno jednotlivým návrhům na vstup vedlejších účastníků(20).

30.      Po všeobecné schůzi konané dne 7. října 2008 se dne 25. listopadu 2008(21) konala jednání a od tohoto dne byly věci připraveny k přednesení stanoviska.

IV – Analýza námitek nepřípustnosti

31.      Ke snazšímu pochopení těchto námitek je zkoumám odděleně u třech žalob, k nimž byly vzneseny, v časovém pořadí jejich podání.

A –    K žalobě C‑372/05 (Komise v. Německo)

32.      Německá vláda shledává trojí překážku přípustnosti této žaloby.

1.      Nepřiměřenost článku 226 ES

33.      Podle Spolkové republiky Německo Komise chybovala, když zvolila žalobu a následné řízení před Soudním dvorem, neboť v rozsahu, v jakém založila svoji argumentaci zásadně na použití čl. 296 ES odst. 1, by bylo vhodné použít zvláštní postup podle čl. 298 ES odst. 2(22).

34.      Tato námitka postrádá odůvodněnost. Ze spojení jazykových verzí článku 298 ES nevyplývá, že by se Komise musela uchýlit k této zvláštní žalobě. Ve španělštině („la Comisión o cualquier Estado miembro podrá recurrir directamente“), ve francouzštině („la Commission ou tout État membre peut saisir directement la Cour de Justice“), v angličtině („the Commission or any Member State may bring the matter directly before the Court of Justice“) nebo v němčině („verfahren kann die Kommission oder ein Mitgliedstaat den Gerichtshof unmittelbar anrufen“) se neobjevuje myšlenka povinnosti, neboť zmínka o takovém přímém napadení je pojata jako pouhá možnost(23).

35.      Spolková republika pomíjí, že s výhradou nedotknutelnosti procesních pravidel(24) bývá předmět každého sporu vymezen žalobcem, nikoli tvrzeními žalovaného; pokud by tomu bylo jinak, mohla by námitka nepřípustnosti spor zkreslit.

36.      Ačkoli lze z písemného sdělení předcházejícího soudnímu přezkumu snadno dovodit protichůdná tvrzení ohledně článku 296 ES, je třeba nezapomenout, že se Komise domáhá toliko určení, že nebyly splněny povinnosti vyplývající z článku 26 ES a některých nařízení(25) a některých rozhodnutí Společenství odlišných od článku 296 ES, ustanovení, jehož se členský stát naopak dovolává jako jednoho z argumentačních pilířů své strategie.

37.      V souhrnu volba žaloby ze strany žalobce nepodléhá argumentaci rozvinuté žalovaným na svou obhajobu.

38.      Dokonce i teleologický aspekt článku 298 ES a systematický výklad jeho dvou odstavců odhalují neodůvodněnost námitky, protože Komise by mohla „předložit věc přímo Soudnímu dvoru“ za situace možného podvodného použití článku 296 ES za předpokladu, že byly narušeny „podmínky hospodářské soutěže na společném trhu“.

39.      Navrhuji(26) jednoznačně omezit možnost, kterou dává čl. 298 ES odst. 2, aby byly vyloučeny vedlejší účinky, které na hospodářskou soutěž a hospodářství případně mají články 296 a 297 ES(27).

40.      Zjevně se nejedná o narušování volné soutěže, a proto nemá účel tohoto procesního postupu oporu v posuzované věci.

41.      Navíc, žaloba pro nesplnění povinnosti v žádném ohledu neznevýhodňuje členský stát(28), neboť ve skutečnosti posiluje jeho obhajobu od fáze před zahájením soudního řízení, jíž nezahrnuje článek 298 ES, který podle mého názoru spíše stanoví zkrácené řízení, protože omezuje cognitio Soudního dvora na pouhé určení zákonnosti obchodu a obchodních operací, v důsledku čehož vylučuje schopnost dotčené země reagovat.

42.      Konečně, ve věci Komise v. Španělsko(29), v níž byl veden spor o osvobození dovozu vojenského materiálu od DPH, přiznaného Španělskem na základě článku 296 ES, se nikdo, ani Soudní dvůr ex officio, neodvolával na článek 298 ES s cílem odvrátit rozhodnutí ve věci samé(30).

2.      Základní bezpečnostní zájmy státu a nedostatek důkazu nesplnění povinnosti

43.      Spolková republika Německo uvádí, že Komise nemůže dohlížet nad vymezením základních zájmů její obrany.

44.      Podle mého názoru projevuje opatrnost, když nezachází tak daleko, aby zpochybňovala pravomoc Soudního dvora rozhodnout tak ožehavé téma, ačkoli takový nedostatek pravomoci naznačuje.

45.      Námitka, kterou je třeba zamítnout, snižuje nepatřičným způsobem jeden z aspektů věci samé a přikládá mu význam pouhé procesní záminky.

46.      Možnost, aby tyto základní zájmy působily jako omezení pravomoci Komise a následně použitelnosti práva Společenství, leží ve věci samé a větví se na mnoho otázek, jako je otázka důkazního břemene nebo výjimečně choulostivá otázka imunity veřejné moci(31).

47.      Dohled nad podstatnými zájmy obrany států však zůstává mimo jídelní lístek navržený Komisí, jehož hlavní chod zahrnuje dodržování cel jako nástrojů financování Společenství, přestože je členské státy okořeňují přísadami článku 296 ES.

48.      Jinými slovy, není činěn pokus o zásah do národní bezpečnosti států(32), nýbrž o harmonické použití uvedeného ustanovení a spojení smluv, což je úkol, k němuž jsou Komise i Soudní dvůr zmocněny.

49.      Německo vytýká žalobkyni, že ve svých písemných podáních neupřesnila porušení smlouvy, ale pouhé přečtení žaloby a výše vysvětleného právního rámce ozřejmují dotčená ustanovení jak primárního, tak sekundárního práva, která spadají do oblasti celní unie a vlastních zdrojů Evropských společenství.

50.      V každém případě by nedostatečné prokázání tohoto porušení nevyvolávalo od počátku nepřípustnost žaloby, nýbrž její zamítnutí po klidném zhodnocení všech sporných skutkových a právních aspektů.

3.      Německé právo neposkytovat informace

51.      Spojení třetího důvodu nepřípustnosti s tím předchozím lze vidět bez potíží, neboť pokud žalovaný stát tvrdí, že Komise zasahuje to citlivých oblastí jeho bezpečnosti, neměla by se jeho vláda zodpovídat v tomto řízení a podávat k tomu vysvětlení, jak tomu brání čl. 296 ES odst. 1.

52.      Odvážně pojatý záměr se zhroutí při konstatování, že Německo opětovně usiluje o nepřípustnost žaloby argumentačním manévrem.

53.      Členský stát nese zodpovědnost za uvedení určitých informací, takže úspěch nebo neúspěch jeho počinů musí být rozhodován na základě posouzení věci samé, aniž by bylo odůvodněno vyřízení věci ad limine.

54.      Navíc úvahy Komise ohledně povinnosti států prokázat splnění podmínek pro uplatnění článku 296 ES neznamenají, že by státy musely předložit podrobnosti dovozů vojenského materiálu.

55.      Neexistuje ani podobná povinnost, ani si navzdory tvrzení Německa Komise nepřisvojuje pravomoc, která jí nepřísluší.

B –    K žalobě C‑387/05 (Komise v. Itálie)

56.      Podle Itálie se Komise v odůvodněném stanovisku zdržela požadavku důkazu nenarušení podmínek hospodářské soutěže, zatímco jej požaduje v žalobě.

57.      Logika tam uvedených skutečností vede Komisi, aby se u Soudního dvora domáhala odsouzení Itálie za porušení finančních a celních ustanovení práva Společenství, a v soudním řízení viditelně používá stejný jazyk jako v předchozí fázi.

58.      Výsledek řízení vyžaduje, aby po určení, že došlo k porušení pravidel týkajících se vlastních zdrojů, bylo přezkoumáno případné odůvodnění takového porušení jako prostředku k ochraně celistvosti národní bezpečnosti.

59.      Vyplývá to z odůvodněného stanoviska, jak uznává Itálie v bodě 18 své žalobní odpovědi, a proto podobné oddělení postrádá základ, neboť nenarušení trhu představuje pouze jeden předpoklad takové výjimečné odchylky.

60.      Nedošlo tudíž k uplatnění nových argumentů, ani k rozšíření předmětu, ani žádného důvodu pro nepřipuštění žaloby(33).

C –    K žalobě C‑409/05 (Komise v. Řecko)

61.      Řecká republika se ve své duplice uchyluje ke stejnému důvodu nepřípustnosti, který uplatnila německá vláda v řízení C‑372/05 na základě článku 298 ES.

62.      Řecko zmiňuje tento důvod nepřípustnosti v bodech 4 a 37 své žalobní odpovědi, ačkoli se domáhá odmítnutí až v duplice, a proto je podle článku 42 Jednacího řádu Soudního dvora Evropských společenství(34) nepřípustný, neboť žalobkyně byla zbavena možnosti jej vyvrátit.

63.      Nezávisle na své opožděnosti musí mít tato námitka stejný osud jako ve věci Komise v. Německo, na níž odkazuji, což by mělo vyloučit její přijetí Soudním dvorem.

64.      Na jednání zástupce řecké vlády doplnil ex novo, jako úvodní vadu, argument o nepatřičnosti toho, aby byla žaloba pro nesplnění povinnosti základem pro rozhodnutí Soudního dvora, kterým se členskému státu ukládá přijetí určitých opatření(35).

65.      Judikatura již zasáhla do této diskuse, neboť zřetelně odlišuje předmět řízení podle článku 226 ES, kterým je „určit, že členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající z práva Společenství“, a „opatření, která vyplývají z rozsudku“, jejichž prvotní zhodnocení přísluší podle článku 228 ES dotčenému členskému státu, aniž by Soudní dvůr mohl nařídit jiná opatření.

66.      Tento požadavek vyplývá z bodů 40 až 52 rozsudku Soudního dvora ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Německo(36), který zamítl návrh, aby „bylo přikázáno členskému státu zaplatit úroky z prodlení“.

67.      Situace v posuzovaném případě se však liší od zmiňované věci, protože Komise nepodává žalobu na plnění směřující k vydání rozsudku, kterým bude členským státům uloženo, aby na její účet připsaly neodvedené vlastní zdroje a úroky z prodlení podle článku 11 nařízení č. 1552/89 a č. 1150/2000, ale domáhá se jen určení, že došlo k vytýkanému neplnění povinností.

68.      Po případném vydání rozsudku vyhovujícího žalobě stát pochopitelně musí v rámci jeho výkonu rozhodnout, zda ukončení takového neplnění povinností vyžaduje stanovení a připsání vlastních zdrojů Společenství spolu s úrokem z prodlení na účet Komise.

69.      Konečně, ačkoli v současné době nedochází k porušení celních předpisů z důvodu neplacení cla z podobných dovozů, jako jsou nyní analyzovány, neboť nařízení č. 150/2003 pozastavuje tato cla na určité zbraně a jinou vojenskou výzbroj, nelze vyloučit důsledky možného neplnění povinností před jeho vstupem v účinnost a které mohlo trvat v okamžiku uplynutí lhůty stanovené v odůvodněných stanoviscích, a proto přetrvává zájem, aby bylo určena existence tohoto neplnění povinností.

V –    Přezkum nesplnění povinnosti

A –    Vlastní zdroje Společenství

70.      Článek 201 Smlouvy stanovil, že „rozpočet je financován plně z vlastních zdrojů; jiné příjmy tím nejsou dotčeny“, ale technické a politické obtíže s prováděním takového systému financování, charakterizovaného jeho nezávislostí na členských státech, trvaly více než dvanáct let(37) a během přechodného období bylo financování Evropského hospodářského společenství zajišťováno příspěvky jeho členů.

71.      Rozhodnutí Rady 70/243/ESUO, EHS, Euratom ze dne 21. dubna 1970 o nahrazení finančních příspěvků členských států vlastními zdroji Společenství(38) („první rozhodnutí o vlastních zdrojích“), ukončilo faktickou kontrolu vnitrostátních vlád a zahájilo novou éru hospodářské emancipace, jejíž účinky jsou stále patrné.

72.      Přechod na tento stav se opíral o zemědělské dávky, cla(39) a DPH.

73.      V polovině sedmdesátých let si Spojené království začalo stěžovat na svůj finanční příspěvek, což vyvolalo hluboké rozpočtové rozpory, které byly ukončeny v roce 1984 na Evropské radě ve Fontainebleau(40), jejíž závěry byly promítnuty do rozhodnutí Rady 85/257/EHS, Euratom ze dne 7. května 1985 o systému vlastních zdrojů Společenství(41) („druhé rozhodnutí o vlastních zdrojích“).

74.      Mezi jinými opatřeními se objevoval mechanismus oprav rozpočtových nevyvážeností, který se doposud použil jen na Spojené království („britský šek(42)“), jenž spočívá ve vracení určitých částek vypočtených na základě rozdílu mezi procentním podílem tohoto státu na placení DPH a jeho podílem na přidělených výdajích Společenství(43), přičemž náklady na tuto opravu nesou společně zbývající státy v míře jejich podílů na DPH se zvláštní úpravou pro Německo, Nizozemsko, Rakousko a Švédsko(44).

75.      Na základě rozhodnutí 88/376 („třetí rozhodnutí o vlastních zdrojích“) byl ke třem uvedeným zdrojům doplněn čtvrtý, opírající se o hrubý národní produkt „HNP“ členských států(45) a určený k úpravám příspěvků k financování(46).

76.      Vzhledem k tomu, že výběr pro Společenství vyvolával náklady pro vnitrostátní hospodářství, rozhodnutí 94/728 („čtvrté rozhodnutí o vlastních zdrojích“) zavedlo úlevu na náklady vyplývající z výběru a jako náhradu povolilo, aby si členské státy ponechaly určitý procentní podíl na částce vybraných tradičních zdrojů, který byl stanoven na 10 % (čl. 2 odst. 3 rozhodnutí 94/728) a dnes dosahuje 25 %(47).

77.      Z iniciativy Evropské rady v Berlíně a s cílem dospět k systému, který by měl být „spravedlivý, průhledný, hospodárný, jednoduchý a [...] [založený] na kritériích, která nejlépe vystihují schopnost každého členského státu přispívat“, bylo vypracováno rozhodnutí Rady 2000/597/ES, Euratom ze dne 29. září 2000 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství(48) („páté rozhodnutí o vlastních zdrojích“), nahrazené již zmíněným rozhodnutím 2007/436 („šesté rozhodnutí o vlastních zdrojích“).

B –    Cla konkrétně

78.      Jestliže výběr těchto sazeb zpočátku sledoval výlučně daňový účel, později se ukázalo, že tyto poplatky představují zejména nástroj protekcionismu první velikosti, který rychle vzbudil nedůvěru u zastánců volného obchodu.

79.      Po druhé světové válce některé liberálně inspirované zásady podporovaly postupné snižování cel a dokonce jejich odstranění(49); tato myšlenka se však neujala ve srovnání s tím, jaké výhody cla poskytovala, jako to, že slouží jako kontrolní mechanismy toků zboží, ukazatele obchodní politiky nebo strážce vzájemných výměn.

80.      Na úrovni Společenství došlo ke dni 1. července 1968 ke zřízení celní unie za účelem zrušení těchto poplatků a omezení, které navíc vyžadovalo společný celní sazebník(50) použitelný v celém Společenství ve vztahu ke třetím zemím a příjmy z něho by připadly do rozpočtu Společenství jako vlastní zdroje.

C –    Objektivní prvky nesplnění povinnosti

81.      Komise vymezuje nesplnění povinnosti na období od 1. ledna 1998 do 31. prosince 2002, ačkoli na jednání v souladu s čl. 7 odst. 2(51) nařízení č. 1150/2000 uvedla, že vůči některým státům nebyly vytýkané skutečnosti uplatněny v roce 2001, ale až v roce následujícím(52), takže dies a quo se musí shodovat s prvním dnem roku 1999.

82.      Na toto období se omezuje případné porušení způsobené neprovedením platby, přestože v roce 2003 v důsledku nařízení č. 150/2003 neexistoval celní dluh z těchto operací(53), neboť provedené pozastavení nemá za důsledek zánik dluhu vzniklého ex ante ani nevylučuje případné nesplnění povinnosti, které přetrvává.

83.      Kvůli své úzké vazbě je třeba z opatrností zkoumat neostrou hranici, která odděluje úpravu vlastních zdrojů a úpravu vzniku, stanovení a výběru celního dluhu(54).

84.      Nedodržení celního rámce může být nicméně na újmu systému financování, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 12. září 2000(55). Je tu patrné určité „překrývání“(56), a v jeho důsledku dvojí blok pravidel, která se týkají v prvé řadě objasnění, zda mají nákupy podléhat proclení, a následně, v případě kladné odpovědi, zjišťování, zda byly opomenuty platby ve prospěch Společenství.

85.      Tato metodologie vede k tomu, abych bez okolků potvrdil přítomnost objektivních prvků neplnění povinností(57) v postupu žalovaných členských států.

86.      Z hlediska celního acquis postačuje odkázat na články 23 ES, 26 ES a čl. 20 odst. 1 celního kodexu k tomu, abychom určili, že opomenutí stanovit cla z válečného materiálu nebo materiálu dvojího užití je nezákonné.

87.      Toto podřízení clům vyplývá také z různých kategorií, které uvádí nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku(58), aniž je možné tvrdit, jak to činí Německo a Finsko, že by bylo v rozporu se samotnými základy Společenství.

88.      Aniž bychom zakrývali postupnou ztrátu významu tradičních vlastních zdrojů(59), touhy po obchodní politice bez překážek jakéhokoli druhu nebo přání změny(60), v právu Společenství platí přísné dodržování zásady rovnosti hospodářských zájmů států, která vylučuje přeměnu obecného pravidla podřízení v osvobození nebo v pozastavení.

89.      Všechny státy přiznávají, že nezaplatily, ačkoli provedly izolované převody různých částek(61), které nelze považovat za zprošťující platby(62), protože je podřídily relevanci platby a nevypočetly je v závislosti na různých dovozech nebo na různých obdobích.

90.      Tyto dovozy neunikaly dosahu společného celního tarifu ani pro ně nebyl stanoven nějaký zvláštní režim, který by jej zmírňoval, na způsob případné „nulové sazby“.

91.      Navíc, vydání nařízení č. 150/2003, které zdaleka nepředstavuje výkladové kritérium předchozí situace schopné naklonit misku vah ve prospěch názorů států, posiluje mé přesvědčení o nevyhnutelnosti stanovení cla.

92.      Respektování základní zásady legality, která se uplatní ve finanční oblasti i v jiných, omezenějších oblastech, jako je oblast daňová nebo celní, a chybějící zpětná účinnost nařízení č. 150/2003, vylučují pozastavení cel od 1. ledna 1999 do 31. prosince 2002.

93.      Členské státy jsou povinny stanovit nárok Společenství na vlastní zdroje, jakmile mají celní orgány k dispozici potřebné sazebníky, a tudíž mohou vypočítat jeho částku a určit dlužníka(63). K narušení finanční rovnováhy Společenství postačí, aby tak jediný stát neučinil(64).

94.      Křehká stabilita systému financování Společenství vyžaduje přesnou definici stanovování, výběru a poskytování vlastních zdrojů a jejich dodržování členskými státy, protože pokud některý nedodržuje tato pravidla, musí dojít k obnovení rovnováhy prostřednictvím náhrady, která dopadá na ostatní skrze zdroj „HNP“(65), což je v rozporu s loajální spoluprací(66).

95.      Považuji za sofismus, když se někdo dovolává druhé strany těchto pevných důvodů, jak to dělá Finsko(67), za účelem tvrzení, že zásada rovnosti při přispívání do rozpočtu Společenství by byla porušena, kdyby členské státy, které dovážejí výzbroj ze třetích zemí, musely „kromě“ ceny zaplatit clo oproti těm, které nakupují uvnitř Společenství.

96.      Tento argument pomíjí, že místo nákupu se týká obchodně politických a strategických zájmů, které nemohou být uplatňovány za účelem osvobození od cla.

97.      Zástupce dánské vlády tvrdil na jednání, že účelem celních sazebníků není financovat Společenství, nýbrž odrazovat případné kupce od obchodů se třetími zeměmi a podporovat vzájemné výměny mezi členskými státy.

98.      Tento názor neodráží přesně skutečnost, neboť plné dosažení tohoto protekcionářského cíle vyžaduje, aby nebyly poškozeny evropské zájmy v případě, jako je tento, kdy jsou nákupy prováděny ve třetích zemích, což je cíl, jehož lze právě dosáhnout posílením platební schopnosti Společenství prostřednictvím sazebníku za účelem zmírnění hospodářských ztrát vyplývajících z neprovedení koupě uvnitř jeho hranic.

99.      Německo na jednání také upřesnilo, že by státy, které více přispívají k obraně Unie, byly potrestány, neboť by platily více na clech.

100. Tato myšlenka spojuje různé instituce, jako jsou vnitřní obchod a obrana států, jejichž příslušné cíle nelze směšovat, aniž by případné mechanismy náhrad hospodářských nákladů vyplývajících z vojenských dohod(68) byly vhodně řešeny cestou jednostranné odchylky od určitých celních ustanovení.

101. Rovnováha mezi rozpočtovými příjmy a výdaji (článek 268 ES), solidarita při financování Společenství (článek 2 ES) a zásada řádného finančního řízení (článek 274 ES) stojí jednoznačně proti těmto obranným liniím upřednostňujícím ekonomiku a sloužícím výlučně každému státu.

102. Také je odsouzena k nezdaru úvaha(69), aby za účelem odstranění nerovností Komise nahradila cla státům, které je zaplatily, neboť znamená rozšíření porušování jako léku na protiprávní jednání těch, kteří se vyhnuli placení.

VI – Další argumenty členských států

103. Všichni žalovaní omlouvají opomenutí provést stanovení s odvoláním na článek 296 ES, neboť se domnívají, že zaplacení cla z tohoto zboží pocházejícího ze třetích zemí vyvolává vážné nebezpečí pro základní zájmy jejich bezpečnosti.

104. Vysvětlují, že platba těchto vlastních zdrojů by jim způsobila finanční zátěž, která by oslabila zásobování zbraněmi, a v důsledku toho jejich vojenskou akceschopnost; dodávají, že propustnost celního řízení nezaručuje důvěrnost údajů, které musejí poskytnout za účelem výpočtu příslušných částek; rovněž se odvolávají na článek 307 ES a na dohody uzavřené s vyvážejícími zeměmi nebo na zásadu legitimního očekávání vyplývajícího z opožděné reakce Komise.

A –    O článku 296 ES a o národní bezpečnosti

105. Tato oblast, vyplněná křížícími se argumenty, vyžaduje klidné zkoumání za účelem jasného vymezení situací uvedených v čl. 296 ES odst. 1 písm. a) a b).

1.      Působnost

106. Písmeno a) tím, že vylučuje, aby byl členský stát povinen „poskytovat údaje, jejichž zpřístupnění odporuje podstatným zájmům jeho bezpečnosti“, dopadá vedle vybavení výlučně vojenského charakteru i na materiál dvojího užití, neboť újma vyplývá ze zveřejnění nezávisle na předmětu transakce.

107. Písmeno b) tohoto ustanovení nemůže být vykládáno stejným způsobem, neboť pokud umožňuje každému členskému státu „učinit opatření, která považuje za nezbytná k ochraně podstatných zájmů své bezpečnosti“, omezuje tuto výjimku na „výrobu zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchod s nimi“.

108. Seznam, který Rada sestavila dne 15. dubna 1958(70), přispívá k tomuto výkladu, protože se týká jen „výrobků podléhajících odstavci 1 písm. b)“ (čl. 296 ES odst. 2).

109. Povaha položek zahrnutých na seznam z roku 1958 a odkaz čl. 296 ES odst. 1 písm. b) na obchod s válečným materiálem vylučují, aby pouhým uplatněním písmene b) došlo k odchylce od finančního systému Společenství, a zejména od celního režimu, při nákupu materiálu, jehož vývoj, výroba nebo rozvoj neodpovídá výlučně vojenskému určení.

110. Materiál dvojího užití tudíž nemůže unikat clům s odvoláním na čl. 296 ES odst. 1 písm. b), ledaže bude prokázáno výlučně válečné využití, což je okolnost, která nebyla uplatňována Itálií nebo Švédskem ani nebyla podepřena žádným důkazem.

111. V důsledku toho si žaloby podané proti Švédsku (C‑294/05)(71) a proti Itálii (C‑387/05) při nedostatku přesvědčivé obhajoby(72), neboť se mohou opírat pouze o písmeno a) daného ustanovení, aby byla připuštěna in abstracto(73) odchylka od Smlouvy, zasluhují vyhovující výrok(74).

2.      Podmínky článku 296 ES a jejich přezkum Soudním dvorem

112. Je třeba analyzovat použití článku 296 ES, pokud slouží jako výjimka vůči souboru ustanovení(75) představujících završení systému financování Společenství s přímými dopady v oblasti celní unie, která je jasným zosobněním vnitřního trhu(76).

113. Za této situace neskrývám své překvapení ze způsobu, jakým v průběhu řízení státy požadovaly(77) „samostatné uplatnění“ článku 296 ES.

114. Základní prvek vyřešení tohoto sporu – postoj žalovaných ohledně tohoto pojmu – je podle mého názoru poznamenán značnou nejasností.

115. Skutečnost, že členské státy požívají „samostatnosti“ při rozhodování o tom, zda je vhodné použít článek 296 ES, není na překážku jednotnosti standardů, jimiž se musí řídit jeho správný výklad na celém území Společenství.

116. Každá země definuje prioritní aspekty své bezpečnosti, zjišťuje a třídí skutečnosti, které ji ohrožují, a v konečném důsledku váží, zda je třeba použít některé z omezení článku 296 ES, a přitom zvažuje hodnoty, které proto, že spočívají v jádru jeho svrchovanosti, zůstávají mimo dosah práva Společenství.

117. Sféra Společenství však navíc není schopna zahrnovat samostatný pojem „základní zájmy národní obrany“. V současném okamžiku vývoje práva Společenství je tento pojem z povahy věci výlučně státní povahy.

118. Proto spory, které vznikají v jednotlivých státech ohledně orgánů oprávněných dohlížet nad sdělováním utajovaných informací, odpovídají schématům, která vyjadřují citlivé kontrolní protiváhy(78), jež se neodrážejí v právu Společenství, a proto si Soudní dvůr nemůže přisvojit přezkumné oprávnění, které se omezuje na čistě vnitrostátní rozměr.

119. Zásada dělby moci(79) nutně vede k přijetí řady omezení soudního přezkumu a vůči aktům spojeným s volným uvážením vlád při určování jejich obranné politiky musí být postupy pro ověření správného přijetí těchto aktů zaměřeny tak, aby vyloučily nebezpečí nahrazení činnosti výkonné moci použitím kritérií účelnosti.

120. Tato situace znamená, že hmotněprávní přezkum rozhodnutí o zařazení dokumentu mezi důvěrné by automaticky vedl ke zrušení jeho utajování, protože při svém šetření může soud žít s utajením, sledovat jeho obrysy a hodnotit jeho pravidla, ale nikoli jeho obsah(80).

121. Nuže, spolu s hodnocením prováděným v každé zemi(81) přísluší právu Společenství, a zvláště Soudnímu dvoru, objasnit výkladová pravidla, která dovolují tato výjimečná opatření ve světle článku 296 ES, aniž by bylo dotčeno jeho správné použití a v souladu s veškerou opatrností, kterou rozvíjím, ani volné uvážení států.

122. Tuto hraniční linii mezi vnitrostátní úrovní a úrovní Společenství je třeba vyznačit s velikou opatrností, ale bez újmy její zřetelnosti, aby v Unii zavládla harmonie.

123. Úkol spočívá ve zkoumání obtížné rovnováhy mezi zájmy členských států v oblasti jejich bezpečnosti a základními cíli Společenství, aniž by byl překročen práh toho, co je přiměřené.

124. Odchylky od pravidel Společenství musejí dodržovat zásadu proporcionality(82) a splňovat parametry vhodnosti a nezbytnosti k dosažení sledovaného cíle.

125. Ačkoli je usilováno o vnímání článku 296 ES jako úlevy vyplývající ze samotné Smlouvy, přednost zbytku práva Společenství a užitečný účinek jeho pravidel vedou k omezení vnitrostátních aktů, které se ho dovolávají.

126. Jednotnost Smlouvy předpokládá výjimky(83), existuje-li závažné ohrožení veřejné bezpečnosti, a nepřipouští obecné zmocnění, které by vylučovalo její působnost vůči všem opatřením, nezávisle na míře narušení(84).

127. Naproti tomu se členské státy vymaňují z povinností vyplývajících z primárního práva, jestliže jsou ohrožené zájmy vnímány jako „podstatné“, takže klauzule o veřejné bezpečnosti může být vznesena jen vůči skutečným a dostatečně závažným ohrožením takových zájmů.

128. Stržení některých základů architektury Společenství je odůvodněno jen tehdy, pokud členské státy nemají jiné řešení na ochranu svých životně důležitých zájmů.

129. Navíc myšlenka uplatňované diskreční pravomoci přiznané vládám v článku 296 ES se nesnoubí dobře s loajální integrací, kterou Evropa požaduje.

130. Členské státy nemohou využívat této možnosti automaticky, protože judikatura Soudního dvora(85) se k seznamu z roku 1958 vyslovila s upřesněním, že ačkoli článek 296 ES působí jako právní základ odchylky, musejí výrobky z tohoto seznamu navíc splňovat zbývající podmínky pro jeho použití.

131. Podle mého názoru článek 296 ES spojuje neurčitý právní pojem „podstatné zájmy bezpečnosti“ a pojem vztahující se k „považování“ opatření za nezbytné s nevyhnutelným požadavkem odůvodnění.

132. Používání těchto pojmů vyžaduje značnou přísnost neslučitelnou s všeobecným a hypotetickým zaměřením národních zájmů, včetně těch vojenské povahy(86).

133. Taková volnost by schválila určitý druh politických aktů(87), které by vytvořily smrtící imunity pro Společenství a podle mého názoru pro místo, které v jeho rámci přísluší státům.

134. Jistěže se diskuse v těchto sedmi žalobách týká stanovení mezí mezi ratio Společenství a vnitrostátní politickou mocí, ale nezastavuje se tu a vztahuje se rovněž k instrumentalizaci Smlouvy nadhodnocením článku 296 ES podbarveného existenciální úzkostí(88).

3.      Důkazní břemeno

135. Žalovaní odmítají onus probandi ohledně splnění podmínek článku 296 ES, tvrdí, že sporné příjmy z cel porušují jejich zájmy podle nařízení č. 150/2003, a povyšují pátý bod odůvodnění tohoto nařízení na vyjádření záměru zákonodárce Společenství(89).

136. Znovu tu dochází ke zkreslení správného obrazu pravidla, protože pátý bod odůvodnění uvedeného nařízení předpokládá, že budou stanoveny zvláštní správní postupy pro poskytování možnosti pozastavit clo“ „za účelem zohlednění vojenského tajemství členských států“(90).

137. V důsledku toho volání po těchto hodnotách volného uvážení neznamená, že utajení není zaručeno již v předchozí fázi, ani že při jeho nepřítomnosti jsou podstatné zájmy bezpečnosti států vážně poškozeny, neboť ne každý únik informací vyvolává závažnou újmu pro obranu.

138. Argumentace států mě nepřesvědčuje, protože není v souladu s judikaturou Soudního dvora, která se vyhýbá rozšiřujícím výkladům a vyžaduje, aby ten, kdo se odvolává na tyto výjimky, snesl důkazy, že výjimky nepřekračují meze uvedených případů(91).

139. Neobvyklý kontext těchto opatření musí oživit myšlenku, že důkazní břemeno tíží vždy toho, kdo se dovolává zvláštní odchylky od Smlouvy, aby byla tímto způsobem zachována logika a dodržování jejích zásad.

140. Konkrétně rozsudek Soudního dvora ze dne 16. září 1999, Komise v. Španělsko(92), dospěl k závěru o nesplnění povinnosti, protože španělská vláda neprokázala, „že zrušení osvobození dovozů a nákupů vojenské výzbroje a materiálu pro výlučně vojenské účely od DPH, stanovené ve španělském zákoně, představuje opatření, které může vystavit nebezpečí podstatné zájmy bezpečnosti Španělského království, aby tato osvobození byla odůvodněna na základě čl. 223 odst. 1 písm. b) Smlouvy“.

4.      Nepatřičné uplatnění

141. Již jsem upozornil, že Soudní dvůr nemůže přímo zkoumat diskreční oprávnění vztahující se ke státnímu tajemství(93), ačkoli pokud se dotýkají přímo práva Společenství, je oprávněn přezkoumávat jeho meze prostřednictvím proporcionality a jejích obecných zásad.

142. Když jsou, jak se to děje tady, zaváděny výjimky ze základů volného pohybu(94) nebo dysfunkce do systému financování Společenství, musí vnitrostátní orgány alespoň v minimální míře vysvětlit tyto nepravidelnosti a uvést sledovaný cíl a logickou souvislost, která je mezi nimi.

143. V opačném případě je odůvodnění odsouzeno k izolaci a právní nejasnost vyvolává přeludy zneužití moci.

a)      Hospodářský argument

144. Žalované státy tvrdí, že by velké hospodářské břemeno, které vyvolává platba cel, oslabilo jejich vojenskou strategii; tato omluva by však pozměnila funkci, kterou hraje článek 296 ES, a sloužila by ve skutečnosti čistě průmyslovým nebo hospodářským cílům(95), které v žádném případě neodůvodňují odchylku od Smlouvy(96).

145. Ačkoli Řecko správně odmítá kritiku Komise, když zdůrazňuje rozdíl mezi „profesním tajemstvím“ a „vojenským tajemstvím“(97), tyto hospodářské důvody dovedené do naprostých krajností by odůvodňovaly daňové úniky s cílem finančního ozdravění a diktatury zisku.

146. Je rovněž třeba odmítnout argumenty vyplývající ze srovnání mezi účinky pro státní pokladnu u DPH oproti stanovení cel, jak uvádějí Dánsko(98) a Itálie(99), když se domnívají, že na rozdíl od cel se DPH vrací ve prospěch členských států.

147. Cestu k odpovědi ukazuje rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Španělsko týkající se dovozu výzbroje, podle něhož „osvobození od DPH nejsou nezbytná k dosažení ochrany zásadních zájmů bezpečnosti Španělského království“(100), přičemž veškeré nebezpečí je odvráceno tím, že „příjmy vyplývající z placení DPH, které by zatížilo tyto transakce, se vracejí do státní pokladny s výjimkou procentního podílu, který jako vlastní příjmy spadá do rozpočtu Společenství“(101).

148. Nuže, vyvozovat a sensu contrario, že na rozdíl od DPH vyvolává odvod cel snížení prostředků národní bezpečnosti, znamená převzetí této výkladové linie chybným a unáhleným způsobem.

149. Nadto se zveličují izolované aspekty finančního systému, jako je výše přímých příjmů odvozených ze zdrojů, při opomíjení jeho sjednocujícího významu a výhod, které členským státům přináší solidarita v příspěvcích a spravedlivé rozdělení výdajů.

b)      Důvěrnost a celní řízení

150. Nelze se v tomto stádiu ubránit překvapení při popisu celního iter s tím úvodem, že nedostatek mlčenlivosti ohrožuje klid států.

151. Žalovaní argumentují vyšší mírou anonymity u DPH než v oblasti cel(102) a dodávají, že stupeň důvěrnosti, který je dodržován v některých vnitrostátních právních řádech(103), nemá obdobu ve Společenství.

152. Pouhé podezření na úniky nemůže odůvodnit nesplnění povinnosti vytýkané Komisí, neboť celistvost a bezpečnost údajů jsou chráněny článkem 287 ES, který ukládá členům orgánů Společenství, výborů, jakož i úředníkům a jiným zaměstnancům, a to i po skončení svých funkcí, „nevyzrazovat takové informace, které jsou profesním tajemstvím“, zejména o „podnicích, o jejich obchodních stycích nebo o struktuře jejich nákladů“, což je povinnost, kterou přebírá článek 15 celního kodexu Společenství(104).

153. Státy měly svoji nespokojenost s takovým systémem ochrany vyjádřit jeho napadením. Není nadto namístě opomíjet možnost požadovat odpovídající odškodnění za porušení práva Společenství za určité úniky při přenosu údajů.

154. Jednostranné zrušení systému však nedodržuje kritérium proporcionality(105), jemuž je třeba podřídit jakýkoli akt směřující k omezení pravidel Smlouvy, „aby byly jeho dopady omezeny na to, co je nezbytné pro ochranu zájmů, které má zajistit“(106).

155. Vyloučení podstatné části finanční právní úpravy Společenství by nebylo v souladu s jejím závazným charakterem ani by neodpovídalo cílům, které sleduje.

156. Ačkoli hraje prvořadou roli, nepočítal scénář žalovaných se vstupem pravidla důkazního břemene na scénu, neboť by musely prokázat, že v období od 1. ledna 1999 do 31. prosince 2002 nebyla důvěrnost zajištěna(107).

157. Ačkoli nařízení č. 150/2003 pozměňuje finanční výhled Společenství tím, že pozastavuje cla, jeho článek 7(108) také ukládá předávání některých informací o nákupech, takže obtíže, které státy předpokládají ohledně jejich ochrany, přetrvávají.

158. Německo ve své duplice (C‑372/05) zdůrazňuje, že uvedení skutečností, které požaduje článek 7, neslouží k výpočtu celních příjmů, což nepopírám, protože nezávisle na tom, že tento předpis směřuje ke stanovení částek cel, která již nejsou vybírána, spočívá význam v tom, že jím zmiňovaná osvědčení(109) mohou ohrozit zájmy, o jejichž utajení státy usilují(110).

159. Komisi nepřísluší, jak to nesprávně uvádí Řecko ve svém vyjádření vedlejšího účastníka v řízení proti Finsku (věc C‑284/05), navrhovat alternativní postupy, aby bylo zabráněno zveřejnění údajů(111).

160. Tato teze převrací rozdělení a předmět dokazování, neboť státy musejí prokázat nezpůsobilost postupů k zachování mlčenlivosti.

161. Nezdá se tudíž, že by informace, které je třeba předkládat každý měsíc(112) nebo rok Komisi, dosahovaly takového stupně podrobnosti, aby byly na újmu strategiím národní obrany, neboť cestou relevantních formulářů(113) jsou oznamována celková množství odvozená z veškerých dovozů za příslušné období.

162. Žaloba proti Dánsku vykresluje pochybnosti ohledně upřesnění toho, o čem je třeba informovat, neboť postoj jeho vlády, která se domnívá, že je třeba spolu s výčtem dovezených výrobků sdělovat popis jejich množství, jejich hodnoty a země původu, je v protikladu s postojem Komise, kterou uspokojuje znalost celkové částky transakcí.

163. I kdyby v nejhorším případě(114) byly zveřejněny informace uváděné Dánskem, nemohu pochopit, jak by se to mohlo dotknout jeho vnější bezpečnosti, zejména pokud nezahrnují technické aspekty různých součástí ani užití, k němuž jsou určeny(115).

164. Komise(116) nic nenamítá vůči použití zjednodušených celních režimů před rokem 2003, neboť úprava řízení přísluší státu, který by, jak uvádí žalobkyně(117), na základě článku 60 celního kodexu(118) mohl ustanovit zvláštního správce ad hoc(119).

165. V této úvodní fázi jednají vnitrostátní zaměstnanci a instituce, a proto je značně přehnané tvrdit, že bezpečnostní rizika pro nějakou zemi vycházejí z nedůvěry k jejím celním úřadům.

166. Následující etapa celního postupu vede ke kontrole provedeného stanovení cla, kterou může provést Komise, a v tomto stadiu může být potřeba vyžádat doplňující informace, jejichž utajení rovněž zaručuje článek 5 nařízení (ES, Euratom) č. 1026/1999(120).

167. V tom spočívá jeden z klíčových prvků diskuse, neboť jednání ukázalo, že v úvodní fázi nebývají nikdy dotčeny citlivé informace, protože jsou zpracovávány výlučně celkové hodnoty, bez podrobností způsobilých ohrozit národní bezpečnost, a proto postrádá odůvodnění odkaz na článek 296 ES před tím, než si Komise vyžádá vysvětlení ke stanovení cla provedenému státem.

168. Jestliže v souladu s článkem 10 ES státy mají napomáhat Komisi v jejím poslání dbát na dodržování Smlouvy(121), také jí mají poskytnout potřebné údaje k ověření zákonnosti odvádění vlastních zdrojů(122), což podle mého názoru není na překážku tomu, aby rozhodly, v jednotlivých případech a výjimečně, o vhodnosti omezit informace na určité části nějakého dokumentu nebo, na základě čl. 296 ES písm. a), je odmítnout v plném rozsahu, což jsou alternativy, které lépe vyhovují požadavkům proporcionality než odchylky od pravidel systému.

169. Je také nepřiměřené, pokud se před případnou fází kontroly ze strany Komise, která nemusí vždy nastat, stát odvolává na písmeno b) uvedeného ustanovení, neboť v rámci obchodu se zbraněmi mu jsou umožněna pouze opatření „k ochraně podstatných zájmů své bezpečnosti“, které celní právo z povahy věci neohrožuje v první z popsaných fází ani tím spíše před jakýmkoli stanovením cla.

170. Státy se dovolávají článku 296 ES prostřednictvím hypotetické abstrakce, protože jeho použití vyžaduje ohrožení jejich zájmů, což, jak opakuji, by mohlo nastat, jen pokud by Komise požadovala velmi konkrétní informace, což je případ, který nenastal, protože přes tvrzení zástupce řecké vlády na jednání, nepřijetí prozatímních plateb ze strany států nevyplývá z neúplnosti určitých údajů, ale z jejich nedostatku, který brání provedení jakékoli minimální rozumné kontroly.

171. Ačkoli právní úprava Společenství usiluje o ochranu údajů, vlády(123) mají větší důvěru v podniky, které působí(124) v této oblasti obchodu, než v orgány celní správy, což je nepřijatelné ponižující srovnání(125).

c)      Důsledek

172. Výše uvedené vysvětlení ukazuje nevhodnost tvrzení ohledně zeměpisné polohy země, rozmístění obyvatelstva, ochrany hranic před možným napadením nebo, v hospodářské oblasti, nákladů na vojenské programy, neboť například u letadel se zvýšil počet průzkumných letů v některých státech(126).

173. Neexistuje právní soulad mezi prostředky a cíli, jichž mají dosáhnout, neboť obdobné odchylky mohly být zakotveny ze strany států, které v době před nařízením č. 150/2003 stanovovaly cla a odváděly je ve prospěch Společenství, aniž by to vyvolalo zhroucení jejich obranných systémů.

174. Domnívám se tedy, že se žalované státy odvolávají na záminky, které jsou nevhodné z hlediska práva Společenství a zásad, které jsem vyložil, a pohybovaly by se na poli nejistoty škodlivé pro Unii.

175. Velmi ilustrativní je případ Finska, které v žalobní odpovědi tvrdilo, že pouhá podmínečná platba bez dohody s Komisí by ohrozila jeho bezpečnost, a následně na jednání uznalo, že jednostranně uhradilo 10 000 000 eur, aniž tím byly poškozeny jeho zájmy.

5.      Přetrvávající ustanovení

176. Není namístě konstatovat zánik článku 296 ES (bývalý článek 223), neboť od roku 1957 odolal zubu času a přetrvává v Lisabonské smlouvě(127). Vyvolává však určité nejasnosti, které je třeba obezřetně odstranit cestou historického výkladu.

177. Existuje zřejmé napětí mezi dvěma pojetími článku 296 ES, jedním, které zastávají členské státy na základě myšlenky svrchovanosti všudypřítomné v oblasti obrany, stojícím proti druhému, více v duchu Společenství, které stanovuje užší meze jeho dosahu(128).

178. Počáteční nedůvěra zemí, živená studenou válkou, odůvodňovala tento přetlakový ventil, ale v současnosti neodůvodňuje etatistický postoj, protože pojem „hrozba“ je zbaven své individuality(129).

179. Neodhalení něčeho občas znamená zapření pravdy, a naprostá volnost výběru toho, co bude řečeno, možná někdy skřípe v rámci integrace Evropské unie.

180. Prohlížení internetových stránek(130), o nichž se zmiňuje Komise ve svých podáních, dává komukoli na dosah podrobnosti některého zbrojního prvku zakoupeného ozbrojenými silami.

181. Tato okolnost spojená s moderními společnostmi relativizuje podmínku utajení(131) a podle mého názoru exponenciálně zvyšuje úsilí států za účelem obcházení práva Společenství cestou článku 296 ES.

182. Vývoj ustanovení mezi jeho zrušením(132) a změnou seznamu z roku 1958(133) nemůže pominout určité sbližování právních předpisů v oblasti bezpečnosti(134) ani zřízení Evropské obranné agentury(135).

183. Určitý anachronismus je patrný při srovnání tohoto ustanovení s pravomocí Unie postupně vymezit společnou obrannou politiku(136), jakož i s klauzulí o solidaritě, která předpokládá mobilizaci vojenských sil, jestliže je některý z členských států cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy(137).

184. V oblasti vývozu zbraní se regulační pravidla(138) a zvyšování informovanosti(139) všude rozvíjelo, takže pomineme-li rozdíly, postrádá smysl snažit se o vynětí dovozů z právní úpravy, kterou uskutečňuje právo Společenství a která je sama o sobě nepřímá a omezená(140).

185. Postoupení svrchovanosti, které příslušnost k evropskému klubu vyvolává, nedovoluje násilný nebo zaujatý výklad mechanismů, které Římská smlouva zavedla k dosažení jejích cílů.

186. Článek 296 ES může vytvářet falešná očekávání v členských státech a v účastnících postupných rozšíření; z toho důvodu v míře, v jaké to bude možné, se nemůže Soudní dvůr vyhýbat své zodpovědnosti a musí omezit rozsah jeho působnosti v zájmu jednoty práva Společenství.

187. Pojímat opatření, které toto ustanovení dovoluje, jako plod diskrečních rozhodnutí, která jsou izolovaná a nepřezkoumatelná v rámci Unie, vede k vícerychlostní Evropě, pokud jde o použití jejích pravidel, a k volnému výběru mezi jejími ideovými základy.

188. Článek 296 ES nedává prostor obavám členských států ze zveřejnění skutečných výdajů na vyzbrojování ani neumožňuje vyplnit mezery smluv o přistoupení; také nedává prostor pro obcházení evropských pravidel důvěry z nejasných důvodů ani pro případy, ve kterých se nezdá, že by byla velmi závažně dotčena obrana.

B –    K článku 307 ES

189. Podle některých vyjádření žalovaných států začlenění klauzulí o mlčenlivosti do smluv uzavřených s dodavateli výzbroje nebo ve smlouvách uzavřených se třetími zeměmi brání platbě cel.

190. Ačkoli takové klauzule působí jako podmínka účinnosti nebo platnosti kupní smlouvy, závisejí na volnosti stran, a proto pokud členský stát akceptuje, že bude skrývat určité údaje, čímž ztíží splnění svých povinností v rámci Společenství, nadřazuje tyto „dohody“ svým evropských závazkům.

191. Jestliže tato soukromá složka předchází přistoupení do Unie, přijetí práva Společenství by ji ponechalo v choulostivém protiprávním postavení.

192. Z hlediska mezinárodních smluv vyžaduje článek 307 ES v prvé řadě identifikaci sporné smlouvy za účelem zjištění data jejího uzavření, obsahu a slučitelnosti jejích ustanovení s právním řádem Unie.

193. Nemohou existovat smlouvy natolik utajované, aby bránily splnění celních povinností a vyloučily použití článku 307(141).

194. Navíc, ačkoli Soudní dvůr dočasně připustil přednost dvoustranné dohody(142), záhy upozornil(143), že pravidlo přiznává „práva“ třetím zemím a současně ukládá „povinnosti“ členským státům, které tedy musejí upustit od výkonu pravomocí přiznaných předchozí smlouvou, pokud to žádá nová smlouva.

195. Přísloví pacta sunt servanda, které pravidlo zakotvuje, nesvědčí nečinným státům, protože je vyzývá, aby použily „[...] všech vhodných prostředků k odstranění zjištěných neslučitelností [...]“. Ve vyjádřeních žalovaných v těchto řízeních není patrné žádné úsilí k překonání případných rozporů, což přispívá k zamítnutí důvodu.

196. Zvláště aktivně se na jednání projevilo Švédské království, když vytrvale uvádělo, že v některých dvoustranných dohodách o spolupráci(144) je zahrnuta povinnost kupujícího neposkytnout žádný údaj o nákupu bez souhlasu prodávajícího nebo dodavatele. Podle mého názoru tato teze ponechává plnění povinností podle práva Společenství v rukou třetích osob, ať už jde o země, soukromé instituce nebo podniky.

C –    K legitimnímu očekávání

197. S výjimkou Finska a Švédska uvedly ostatní žalované státy ve svých podáních, že postoj Komise v těchto řízeních porušuje zásadu respektování legitimního očekávání.

198. Jak uvádím v souvislosti s postupem před podáním žalob, k jednáním Komise s Německem, Itálií a Řeckem došlo před delší dobou; jejich příslušné vlády to nyní připomínají a dovolávají se pocitu bezpečí, ve kterém je to zanechalo, když je pasivita, kterou od té doby projevila strážkyně smluv, přivedla k domněnce, že k nesplnění povinnosti nedošlo.

199. Také Dánsko popisuje tyto kontakty a příslušné případy porušení, k nimž došlo mezi roky 1984 a 1985, a dodává, že vzhledem k tomu, že nebyla podána žádná žaloba k Soudnímu dvoru, v členských státech se upevnila domněnka, že Komise nepřímo připustila osvobození dovozu vojenského materiálu od cla.

200. Zásada dodržování legitimního očekávání omezuje rušení správních aktů ve prospěch jednotlivce(145) proti veřejné moci.

201. Podporou ovzduší právní jistoty, kterou stabilita práva vyžaduje, umožňuje jednat se znalostí věci, a v důsledku tohoto jednání, a vytváří atmosféru jistoty(146), která je zvláště potřebná v oblasti hospodářských vztahů(147).

202. Judikatura Soudního dvora(148) ji označila za „základní zásadu Společenství“(149), přiznala jí účinek vůči pravidlům se zpětnou nebo okamžitou působností(150) a umožnila tomu, komu je pravidlo určeno, zachovat v případě změny předchozí situaci, protože z jednání veřejné správy usoudil, že nedojde ke změně statu quo(151).

203. Aby mohlo legitimní očekávání projevit svůj ochranný účinek, musí jednotlivec(152) vycházet z vnějších znaků, nikoli z pouhých subjektivních dohadů nebo z přesvědčení(153) a při vyvážení sporných zájmů musí být situace toho, kdo legitimně důvěřoval v jednání veřejné správy, hodna této ochrany(154).

204. Lze snadno předvídat, že její uplatnění v těchto řízeních nezasluhuje příznivé přijetí.

205. Soudní dvůr opakovaně přiznal Komisi naprostou volnost při rozhodování o vhodnosti žalovat členský stát, což zahrnuje také výběr okamžiku zahájení řízení(155), který není omezen žádnou lhůtou.

206. Nadto, legitimní očekávání působí jako překážka výjimečné možnosti, aby byla účinnost aktu Společenství stanovena na den předcházející jeho vyhlášení(156), ale žalovaní tento argument uplatňují v opačném smyslu, aby se vyhnuli účinkům právního rámce platného před nařízením č. 150/2003.

207. V důsledku toho by na podporu myšlenky, že ustoupila od svých žalobních důvodů, možná bylo vhodnější je označit za vlastní akty Komise(157).

208. Tento přístup je však též třeba odmítnout, protože Komise v prohlášení vydaném během jednání o nařízení č. 150/2003(158) projevila svou pevnou vůli neustoupit od výběru cel, která měla být zaplacena, a vyhradila si právo přijít v tomto ohledu s vhodnými iniciativami.

209. Ani dříve nebylo možné dovodit nějaký ústupek ze strany Komise v tomto směru, neboť již v roce 1988 vypracovala návrh na pozastavení cel, který neuspěl zčásti pro obtíže, které státy měly s dosažením dohody.

210. V každém případě nařízení č. 150/2003 neobsahuje ustanovení se zpětnou účinností, a to se souhlasem samotných států, protože ho nenapadly.

211. Některé státy se na základě legitimního očekávání domáhají omezení časových účinků rozsudku(159), ale v souladu s tím, co jsem vysvětlil, se Soudní dvůr nemusí vyslovit k hospodářským dopadům neplnění povinností, které určí.

212. Toto omezení není namístě, neboť má výjimečný charakter(160); kdyby bylo vysloveno nesplnění povinnosti, nevznikly by státům závažné finanční následky a navíc nelze zapomínat na dodatečnou zvláštnost spočívající u posuzovaných věcí v tom, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1150/2000 stanovuje hraniční lhůtu, když zakazuje opravy po více než třech letech od uplatnění sporných bodů.

213. Zamítnutí námitek a meritorních důvodů obhajoby států v přítomnosti objektivních prvků neplnění povinnosti vedou k vyhovění těmto sedmi žalobám.

VII – K nákladům řízení

214. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to bylo požadováno, jako ve všech těchto věcech, a proto by při vyhovění různým žalobám Komise bylo třeba žalovaným v každém z těchto řízení uložit náhradu nákladů.

215. Podle odstavce 4 uvedeného ustanovení členské státy, které vstoupily do každého řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady.

VIII – Závěry

216. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto:

„1)      Finská republika (C‑284/05), Švédské království (C‑294/05), Spolková republika Německo (C‑372/05), Italská republika (C‑239/06), Řecká republika (C‑409/05) a Dánské království (C‑461/05) tím, že v souvislosti s dovozem vojenského materiálu nestanovily vlastní zdroje a neposkytly je včas Komisi ani nezaplatily tomu odpovídající úroky z prodlení, nesplnily povinnosti, které pro ně vyplývají z článku 26 ES, článku 20 celního kodexu Společenství a článků 2, 9, 10 a 11 nařízení č. 1552/89 a č. 1150/2000.

2)      Švédské království (C‑294/05) a Italská republika (C‑387/05) tím, že v souvislosti s dovozem materiálu dvojího užití nestanovily vlastní zdroje a neposkytly je včas Komisi ani nezaplatily tomu odpovídající úroky z prodlení, nesplnily povinnosti, které pro ně vyplývají z článku 26 ES, článku 20 celního kodexu Společenství a článků 2, 9, 10 a 11 nařízení č. 1552/89 a č. 1150/2000.

3)      Finské republice v řízení C‑284/05, Švédskému království ve věci C‑294/05, Spolkové republice Německo v řízení C‑372/05, Italské republice ve věcech C‑387/05 a C‑239/06, Řecké republice ve sporu C‑409/05 a Dánskému království v řízení C‑461/05 se ukládá náhrada nákladů řízení.

4)      Členské státy, které vstoupily do jednotlivých řízení jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady řízení.“

1 – Původní jazyk: španělština.

2 – Všechny žaloby pro nesplnění povinnosti se vztahují k dovozu válečného materiálu s výjimkou žaloby proti Itálii, C‑387/05, u níž zakoupené zboží připouští civilní a vojenské užití, a žaloby proti Švédsku (C‑294/05), v níž Komise napadá jak dovoz válečného materiálu, tak materiálu dvojího užití.

3 – Po svém nedávném nahrazení nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 450/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se stanoví tak zvaný „Modernizovaný celní kodex“ (Úř. věst. L 145, s. 1), je ratione tempore použitelné nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307).

4 – Nařízení Rady ze dne 29. května 1989, kterým se provádí rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 155, s. 1).

5 – Nařízení Rady ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 94/728/ES, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 130, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 169).

6 – Dva příkladné projevy tohoto snového přeludu, An die Freude (Óda na radost) Friedricha Schillera, zhudebněná Beethovenem v jeho Deváté symfonii d moll op. 125, a legendární píseň Imagine Johna Lennona, sní o lidstvu bratrsky lpícím na těchto touhách.

7 – Nesouhlasím s příslovím si vis pacem para bellum, přestože mnou obdivovaný Cervantes se pokoušel o jeho fraškovitou obhajobu, když vložil do úst Donu Quijotovi: „Nevšímám si těch, kteří tvrdí, že důležitější je věda [zákony] než zbraně, ať je to kdokoliv; opakuji, že nevědí, co mluví [...], [neboť] účelem [zbraní] jest mír, největší dobro pozemské.“ Důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha, Praha 2005, první část, kapitola XXXVII, s. 289, překlad Václav Černý.

8 – Do jediného dokumentu spojuji sedm stanovisek, která by byla vydána v různých okamžicích, pokud by se během jediného dne nekonala veřejná jednání o sedmi žalobách pro nesplnění povinnosti podaných Komisí.

9 – Podle Beccaria, C., Dei delitti e delle pene, Alianza Editorial, 1998, Madrid, kapitola XV, s. 82, je tajemství nejsilnějším štítem tyranie.

10 – Rozhodnutí Rady ze dne 31. října 1994 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. L 293, s. 9).

11 – Rozhodnutí Rady ze dne 24. června 1988 o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 185, s. 24; Zvl. vyd. 01/01, s. 176).

12 – Úryvky uváděné pod tímto nadpisem vycházejí pouze z nařízení č. 1150/2000 v souladu s jeho článkem 22.

13 – Nařízení Rady ze dne 21. ledna 2003 o pozastavení dovozního cla pro některé zbraně a vojenskou výzbroj (Úř. věst. L 25, s. 1; Zvl. vyd. 02/13, s. 15).

14 – Pátý bod odůvodnění a článek 1 nařízení č. 150/2003.

15 – Pátý bod odůvodnění nařízení č. 150/2003.

16 – Článek 8.

17 – Bod 14 žaloby.

18 – Ve věci týkající se Finska došlo dokonce k zahájení řízení o nesplnění povinnosti č. 2001/2219, které bylo později odloženo.

19 – S ohledem na zpoždění, k nimž došlo, připojuje k jistině také úroky z prodlení.

20 – Do řízení, které se týká Finské republiky (C‑284/05), vstoupilo Švédsko, Německo, Itálie, Řecko, Dánsko a Portugalsko; do řízení proti Švédskému království (C‑294/05) Německo, Finsko a Dánsko; do řízení proti Spolkové republice Německo (C‑372/05) Řecko, Finsko a Dánsko; do řízení proti Italské republice (C‑387/05) Řecko, Dánsko, Finsko a Portugalsko; do řízení proti Řecké republice (C‑409/05) Itálie, Finsko, Dánsko a Portugalsko; do řízení proti Dánskému království (C‑461/05) Řecko, Portugalsko a Finsko; konečně do druhého řízení proti Italské republice (C‑239/06) Řecko a Finsko.

21 – Spojené jednání v řízeních C‑372/05, C‑387/05, C‑409/05, C‑461/05 a C‑239/06 a dvě další neveřejná ve věcech C‑284/05 a C‑294/05.

22 – Bohaté rozvinutí argumentace německé vlády na podporu této námitky v žalobní odpovědi stojí v protikladu k mlčení jejího zástupce na jednání, příznačnému pro nízkou míru přesvědčení ohledně udržitelnosti této námitky.

23 – Lenaerts, K., Arts, D., a Maselis, I., „Procedural Law of the European Union“, uspoř. Robert Bray, vyd. Sweet & Maxwell, Londýn, 2006, s. 141 a 142, sdílejí tuto tezi v souvislosti se zvláštním postupem podle čl. 95 ES odst. 9, aniž by podle mého názoru existovala nějaká překážka k jejímu rozšíření na zvláštní žalobu podle čl. 298 ES odst. 2, na níž se nepochybně odvolávají pod nadpisem „Relationship between Arts 226 and 227 of the EC Treaty. And special procedures relating to the improper use of derogating provisions“. Podle těchto autorů, „the opportunity afforded to the Commission by Art. 95 of the EC Treaty in order to bring a matter directly before the Court of Justice without incurring the delay of a pre-litigation procedure is intended to serve the Community interest of protecting in full the establishment of the internal market. However, this does not preclude the Commission from opting to bring proceedings under Art. 226 of the EC Treaty in the interest of the defendant Member State“.

24 – Veřejný pořádek vylučuje volné uvážení.

25 – Například celní kodex Společenství.

26 – Stejný přístup se objevuje v bodech 63 až 67 stanoviska generálního advokáta F. G. Jacobse ze dne 6. dubna 1995 ve věci Komise v. Řecko, odložené usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 19. března 1996 (C‑120/94, Recueil, s. I‑1513). Na pozadí jediné žaloby dosud podané výjimečnou procesní cestou článku 298 ES (bývalého článku 225 Smlouvy o ES) stála jednostranná opatření přijatá Řeckou republikou, která podle Komise bránila obchodu přes přístav v Soluni s výrobky pocházejícími z Bývalé jugoslávské republiky Makedonie nebo směřujícími do ní a dovozu výrobků pocházejících z uvedené republiky do Řecka.

27 – Díez-Hochleitner, J. a Martínez Capdevila, C., „Derecho de la Unión Europea“, vyd. McGraw-Hill, Madrid, 2001, s. 419.

28 – Sdílím v tomto ohledu úvahy obsažené v replice Komise.

29 – Rozsudek ze dne 16. září 1999, Komise v. Španělsko (C‑414/97, Recueil, s. I‑5585).

30 – Nechci zjevně podružnou zmínkou o tomto precedentu zveličovat systém stare decisis et non quieta movere, nýbrž upozornit Soudní dvůr na tuto okolnost.

31 – García de Enterría E., „La lucha contra las inmunidades del poder en el derecho administrativo (poderes discrecionales, poderes de gobierno, poderes normativos)“, v Revista de Administración Pública, č. 38, 1962, s. 159–208.

32 – Rázně se vyslovila Sněmovna lordů ve věci Zamora [(The Zamora (1916), 2 appeal Cases, 77)]: „Ti, na nichž spočívá odpovědnost dbát o národní bezpečnost, musejí být jediní povolaní rozhodnout o tom, co bezpečnost vyžaduje. Bylo by krajně nepatřičné, aby byly věci tohoto druhu předmětem dokazování před soudy nebo se přeměnily v otázku veřejné diskuse.“

33 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. února 1983, Komise v. Spojené království (124/81, Recueil, s. 203); ze dne 21. září 1988, Komise v. Francie (50/87, Recueil, s. 4797), a ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo (C‑61/94, Recueil, s. 3989).

34 – Úř. věst. 1991, L 176, s. 7 (oprava Úř. věst. 1992, L 383, s. 117), konsolidované znění se změnami ze dne 21. února 1995 (Úř. věst. 1995, L 44, s. 61), platné v době podání žaloby.

35 – K tomu uvedl rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2008, Komise v. Řecko (C‑36/08, Sb. rozh. s. I-135, zveřejněné shrnutí).

36 – Věc C‑104/02, Sb. rozh. s. I‑2689.

37 – Od roku 1958 do roku 1970.

38 – Úř. věst. L 94, s. 19.

39 – Zahrnuté pod názorné označení „tradiční“ nebo „svou povahou“ vlastní zdroje, protože jejich výběr závisí výlučně na politikách Společenství a nikoli na vůli států.

40 – Konané ve dnech 25. a 26. června 1984.

41 – Úř. věst. L 128, s. 15.

42 – Navzdory obecnému záměru Rady ve Fontainebleau, která označovala za příjemce tohoto opatření každý členský stát, který trpí nadměrnou rozpočtovou zátěží.

43 – Tato náhrada je uvedena ještě v článku 4 rozhodnutí Rady 2007/436/ES, Euratom ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství („šesté rozhodnutí o vlastních zdrojích“) (Úř. věst. L 163, s. 17).

44 – Tato úprava je zakotvena v článku 5 rozhodnutí 2007/436, uvedeného v předchozí poznámce.

45 – Od roku 2002 se nazývá hrubý národní důchod „HND“.

46 – Vlastní zdroj „HND“, který se získá použitím každoročně stanovované sazby na zdanitelný základ součtu hrubých národních produktů v tržní ceně, má velký význam, neboť definuje omezení zdanitelného základu DPH, rozložení britské náhrady a strop celkové částky zdrojů stanovený ve finančních výhledech; platné rozhodnutí 2007/436 zachovává strop vlastních zdrojů na úrovni 1,24 % celkového „HND“ členských států v tržních cenách a strop pro prostředky na závazky na úrovni 1,31 % celkového „HND“ členských států.

47 – Článek 2 odst. 3 zmiňovaného rozhodnutí 2007/436.

48 – Úř. věst. L 253, s. 42; Zvl. vyd. 01/03, s. 200.

49 – Nabývá tak smyslu uznání cel jako legitimního nástroje ochrany proti údajné převaze mezinárodní ideologie hluboce inspirované liberalismem, jak to uvádějí Berr, J. a Trémeau, H., v Le Droit Douanier: Communautaire et national, 7. vyd., Economica, 2006, s. 3.

50 – Ve stanovisku předneseném dne 26. října 2004 ve věci D (rozsudek ze dne 5. července 2005, C‑376/03, Sb. rozh. s. I‑5821) jsem připomněl, že uskutečnění celní unie ve Společenství vyžadovalo zavedení společného celního sazebníku a že volný pohyb zboží učinil harmonizaci nepřímých daní nezbytnou. Mimoto jsem doporučil sblížení právních předpisů v oblasti přímého zdanění za účelem podpory volného pohybu osob a kapitálu.

51 – Podle čl. 7 odst. 2, „po 31. prosinci třetího roku následujícího po daném rozpočtovém roce již nelze provádět žádné další opravy souhrnného ročního vyúčtování uvedeného v odstavci 1 s výjimkou bodů, na které buď Komise nebo daný členský stát upozorní ještě před tímto dnem“.

52 – Jak se stalo ve vztahu k Itálii v řízení C‑387/05.

53 – Zajímavé jsou úvahy řecké vlády (bod 10 a 11 její žalobní odpovědi), navzdory nevhodnosti použitých pojmů „celní delikt“ a „finanční delikt“, neboť se tu nerozhoduje o žádné sankci, nýbrž o pouhém určení nesplnění povinnosti.

54 – Odlišení je patrné ve stanovisku generální advokátky C. Stix-Hackl ze dne 26. ledna 2006 ve věci Komise v. Belgie, rozhodnuté rozsudkem Soudního dvora ze dne 5. října 2006 (C‑377/03, Sb. rozh. s. I‑9733), neboť s ohledem na toto odlišení vysvětluje, že „se části žalobních důvodů dovolávaných Komisí v žalobě omezují na porušení nařízení o vlastních zdrojích“, takže Soudnímu dvoru zde nepřísluší zvlášť určit porušení ustanovení celního práva.

55 – Věc Komise v. Francie (C‑276/97, Recueil, s. I‑6251).

56 – Podle výrazu použitého v již uvedeném stanovisku generální advokátky C. Stix-Hackl.

57 – Později se zabývám důvody uváděnými žalovanými státy pod úhlem článku 296 ES.

58 – Úř. věst. L 256, s. 1; Zvl. vyd. 02/02, s. 382.

59 – Jejich zrychlenou snižující se tendenci vykresluje zpráva A. Lamassoura, pracovní dokument č. 1 Evropského parlamentu o vlastních zdrojích Evropských společenství, týkající se Dějin výnosů Evropského společenství, z rozpočtového výboru, 2005, s. 6.

60 – Delege ferenda, Jordán J. Mª., v „Por una reforma del sistema de financiación de la Unión europea“, Quaderns de Política Econòmica, Revista electrónica, 2ª época, sv. 2, leden-březen, 2003, s. 13, navrhuje nahradit zdroj „HND“ podílem na vnitrostátních daních, v prvé řadě na dani z příjmu, což otevírá cestu k přímější vazbě mezi Evropskou unií a občanem díky posílení prvku daňového federalismu, jehož prostřednictvím by každý Evropan přispíval podle svých vlastních příjmů, nikoli podle příjmů své země.

61 – V případě Německa byla již v písemné fázi řízení konstatována platba 10 803 000 eur; jiné státy, jako Finsko a Švédsko, oznámily tyto platby během jednání.

62 – Pokud jde o jistinu dluhu, aniž by byl dotčen jejich dopad na úroky z prodlení.

63 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. října 2007, Komise v. Dánsko (C‑19/05, Sb. rozh. s. I‑8597).

64 – Rozsudky Soudního dvora ze 16. května 1991, Komise v. Nizozemí (C‑96/89, Recueil, s. I‑2461, bod 37); ze dne 15. června 2000, Komise v. Německo (C‑348/97, Recueil, s. I‑4429, bod 64); ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Dánsko (C‑392/02, Sb. rozh. s. I‑9811, bod 60), a ze dne 23. února 2006, Komise v. Španělsko (C‑546/03, Sb. rozh. s. I‑29, bod 28).

65 – Tento argument se jasně objevuje ve stanovisku generálního advokáta L. A. Geelhoeda ze dne 10. března 2005 ve věci Komise v. Dánsko, v níž byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 15. listopadu 2005 (C‑392/02), uvedený výše.

66 – Rozsudek Soudního dvora Komise v. Dánsko, uvedený v předchozí poznámce, přesto, že vyhovuje žalobě pro nesplnění povinnosti, naopak nesdílí názor o porušení článku 10 ES, zastávaný generálním advokátem L. A. Geelhoedem.

67 – Úvaha je patrná v jeho duplice.

68 – Netýkají se všech žalovaných států, jak to připomněl dánský zmocněnec na jednání, když upřesnil, že Dánsko zůstává na okraji.

69 – Uvedená před podáním žaloby dánskou vládou a vysvětlená na jednání zástupcem vlády Portugalska na základě bezdůvodného obohacení Evropských společenství.

70 – Sestavený rozhodnutím Rady č. 255/58, nebyl změněn ani vyhlášen, ačkoli byl zveřejněn Komisí u příležitosti písemné interpelace (E-1323/2001) položené dne 3. května 2001 evropským poslancem B. Staesem (Zelení/ESA) (Úř. věst. C 364 E, s. 85).

71 – Pouze v části, která se týká materiálu dvojího užití, nikoli pokud jde o výzbroj.

72 – Tvrzení Švédska se soustřeďují na zbraně, což vyvolalo výtku Komise v replice, aniž by to jeho zástupce popíral, neboť se k této otázce dokonce nevrací v duplice, kde se odvolává výlučně na válečný materiál. U žaloby C‑387/05 Itálie také své vyjádření neodvíjí od čl. 296 ES odst. 1 písm. a), ačkoli jej zmiňuje.

73 – Jeho specifické použití závisí na splnění všech podmínek, které analyzuji dále.

74 – Tato myšlenka byla jasně vyjádřena jak ve stanovisku generálního advokáta J. Mazáka ze dne 10. července 2007, body 58 až 61, tak v rozsudku Soudního dvora ze dne 8. dubna 2008, Komise v. Itálie (C‑337/05, Sb. rozh. s. I-2173), body 47 až 49, které neschvalují použití čl. 296 ES odst. 1 písm. b) na přímé uzavírání určitých smluv na dodávku helikoptér při obcházení mechanismu zadávání veřejných zakázek. Ve stejném smyslu nedávný rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2008, Komise v. Itálie (C‑157/06, Sb. rozh. s. I-7313), body 24 až 28.

75 – Ta, která upravují vlastní zdroje.

76 – Bez demagogie se ptám, zda v případě úspěšného uplatnění důvodů uváděných členskými státy by se stejným nadšením byly vyloučeny základní svobody Společenství a dokonce i základní práva.

77 – Prakticky jednomyslně.

78 – Sdílím názor Garrido Cuency, N., v „El episodio judicial de la desclasificación de los papeles del CESID. Las sentencias del Tribunal Supremo de 4 de abril de 1997. Paradojas y paralogismos de un conflicto entre la función de gobierno y el derecho a la tutela judicial efectiva“, Revista de Administración Pública, č. 143, květen-srpen, 1997, podle něhož „[…] je příliš zjednodušující tvrdit, že označení určité informace za tajnou ze strany vlády znamená naprostou překážku jakéhokoli přezkumu. Naopak, zákonodárce zamýšlel informaci zpřístupnit jiné státní moci, které byl přezkum výslovně vyhrazen Ústavou[…]“, kterou jsou v závislosti na právním řádu sněmovna parlamentu nebo soudní orgány, ačkoli někdy není upraveno svěření těchto funkcí.

79 – Zdůrazňuji, že čistě z vnitrostátního náhledu na právní realitu, neboť na úrovni Společenství je třeba rozhodovat podle zásad příslušnosti a subsidiarity.

80 – De Lucas J., „Secretos de Estado“, Derechos y libertades, Revista del Instituto Bartolomé de las Casas, s. 57.

81 – Jak vyplývá ze žalob, zatímco pro některé státy představuje stanovení cel otázku zásadní důležitosti, která ohrožuje jejich nejcitlivější zájmy, pro jiné je to neškodný postup.

82 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. května 1986, Johnston (222/84, Recueil, s. 1651).

83 – V článcích 30 ES, 39 ES, 46 ES, 58 ES, 64 ES, 296 ES a 297 ES.

84 – Rozsudky ze dne 11. března 2003, Dory (C‑186/01, Recueil, s. I‑2479, bod 31); Johnston, výše uvedený, bod 26; ze dne 26. října 1999, Sirdar (C‑273/97, Recueil, s. I‑7403, bod 16), a ze dne 11. ledna 2000, Kreil (C‑285/98, Recueil, s. I‑69, bod 16). 

85 – Rozsudky vydané ve věcech Sirdar, Kreil a Dory, uvedené výše, a upřesněné v Interpretačním sdělení o uplatňování článku 296 Smlouvy s ohledem na zadávání zakázek v oblasti obrany [SEK(2006)1554] [SEK(2006)1555].

86 – Generální advokát G. Cosmas ve svém stanovisku ze dne 23. března 2000, po němž byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 2000, Albore (C‑423/98, Recueil, s. I‑5965), upozorňuje na nebezpečí, že systematické odvolávání na toto ustanovení by mohlo ohrozit rovnováhu Smlouvy a narušení kontrolního mechanismu slučitelnosti vnitrostátních opatření odvozených z článku 296 ES s právem Společenství.

87 – Teorie „l’acte de gouvernement“ zaznamenala významnou proměnu, když francouzská státní rada v rozsudku ze dne 19. února 1875, Prince Napoléon (Rec. 155), upustila od doktríny politické pohnutky, kterou použila v dřívějších rozhodnutích (CE, 1. května 1822, Laffitte, a CE, 9. května 1867, Duc d’Aumale), za účelem odůvodnění nedostatku své pravomoci k přezkumu určitých aktů veřejné správy.

88 – V díle Miguela de Unamuno Niebla se hrdina Agustín bouří proti vlastnímu osudu, a dokonce proti autorovi, s nímž v románu vede slavný rozhovor, v němž ho žádá, aby postavu nezabíjel; státy zjevně nejsou vystaveny tomuto nebezpečí, dokonce ani pokud nebudou spokojeny s vyřešením těchto sporů, neboť těmi, kdo psali dějiny Společenství po více než 50 let, jsou tyto státy, které dnes projevují vzdor vůči projektu právní jednoty a určitý pocit obětování.

89 – Itálie například výslovně zaujímá tento maximalistický postoj v řízení C‑239/06 a tvrdí, že od ní není možné požadovat žádné důkazy.

90 – Ve španělském znění.

91 – Rozsudky ze dne 10. března 1987, Komise v. Itálie (199/85, Recueil, s. 1039); ze dne 4. října 1991, Richardt a Les Accessoires Scientifiques (C‑367/89, Recueil, s. I‑4621); ze dne 16. září 1999, Komise v. Španělsko, výše uvedený; a ze dne 2. června 2005, Komise v. Řecko (C‑394/02, Recueil, s. I‑4713).

92 – Uvedená výše.

93 – Nemá k tomu pravomoc ani to není předmětem sporu; k tomu však existuje významná právnická literatura: Wiggings, J. R., v Freedom of Secrecy, N. York, Oxford University Press, 1964; Revenga Sanchez M., „Razonamiento Judicial, Seguridad Nacional y Secreto de Estado“, Revista española de Derecho Constitucional, ročník 18, č. 53, květen-srpen, 1998; De Lucas J., uvedené dílo, s. 35 až 62.

94 – Jejíž jsou vnitřní trh a celní systém jedna z nejautentičtějších vyjádření.

95 – Rozsudek ze dne 14. března 2000, Eglise de scientologie (C‑54/99, Recueil, s. I‑1335, bod 17).

96 – Ve svém rozsudku ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, Recueil, s. I‑14887), Soudní dvůr kategoricky odmítl, že by cíle čistě hospodářské povahy mohly odůvodnit překážky základní zásadě volného pohybu zboží (bod 122).

97 – Bod 31 její žalobní odpovědi (C‑409/05).

98 – Věc C‑461/05.

99 – Věc C‑239/06.

100 – Bod 22 in fine.

101 – Bod 23.

102 – Dánsko v řízení C‑461/05 nebo Finsko ve svém vyjádření vedlejšího účastníka ve sporu proti Itálii (C‑239/06).

103 – Například chvalořeč Německa v řízení proti němu (C‑372/05).

104 – Ve znění čl. 1 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 648/2005/ES ze dne 13. dubna 2005, kterým se mění nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 (Úř. věst. L 117, s. 13).

105 – Ve válečné sémantice hojně užívané v projednávaných věcech usilují žalované státy o „zabíjení much ranami z děla“.

106 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders (352/85, Recueil, s. 2085), zmíněná generálním advokátem G. Cosmasem v jeho výše uvedeném stanovisku ze dne 23. března 2000.

107 – V tomto smyslu stanovisko (bod 62) a rozsudek (bod 53) v již komentované věci C‑337/05 odmítají jako nepřiměřené rozhodnutí Itálie uzavírat přímo určité smlouvy bez dodržení pravidel zadávání zakázek, aby zabránila zveřejnění důvěrných informací.

108 – Podle čl. 7 odst. 1 „každý členský stát informuje Komisi o administrativním provádění tohoto nařízení do šesti měsíců ode dne jeho vstupu v platnost“. Rovněž předkládají Komisi nejpozději do tří měsíců od skončení každého kalendářního roku informace o celkovém počtu vydaných osvědčení, jakož i o celkové hodnotě a hrubé hmotnosti zboží dovezeného podle tohoto nařízení.

109 – Těmito osvědčeními se zabývám v rámci výkladu právního rámce.

110 – Státy k tomuto mlčí, přestože samotné nařízení odráží určité obavy, protože šestý bod odůvodnění popisuje nezbytnost „stanovit pravidla, podle kterých mají členské státy poskytovat informace o množství, hodnotě a počtu vydaných osvědčení a o způsobech provádění tohoto nařízení“.

111 – Údaje, o kterých se ostatně domnívám, že nejsou ohroženy.

112 – Článek 6 odst. 4 písm. a) nařízení č. 1150/2000.

113 – Rozhodnutí Komise 97/245/ES, Euratom ze dne 20. března 1997 o postupech, jimiž členské státy předávají Komisi informace v rámci systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 97, s. 12; Zvl. vyd. 01/01, s. 399).

114 – Například při inspekci a posteriori ze strany Komise.

115 – Finsko v řízení C‑284/05 tvrdí, že někdy jde o součásti, které je třeba později smontovat.

116 – Bod 58 její repliky ve věci Komise v. Německo (C‑372/05).

117 – V bodu 26 repliky v řízení proti Finsku (C‑284/05).

118 – Ustanovení přiznává široký rozhodovací prostor vnitrostátním správním orgánům: „Pokud celní předpisy Společenství neobsahují žádná pravidla v této věci, určí příslušnost celních úřadů na svém území členské státy, a to případně s přihlédnutím k povaze zboží nebo celnímu režimu, do nějž má být zboží propuštěno.“

119 – Pochopitelně požívajícího její maximální důvěry jako vojenský auditor.

120 – Nařízení Rady ze dne 10. května 1999, kterým se určují pravomoc a povinnosti zástupců pověřených Komisí provádět kontroly vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 126, s. 9; Zvl. vyd. 01/03, s. 88).

121 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. září 2000, Komise v. Nizozemsko (C‑ 408/97, Recueil, s. I‑6417).

122 – Jak vyplývá, mimo jiné, z rozsudku Soudního dvora ze dne 7. března 2002, Komise v. Itálie (C‑10/00, Recueil, s. I‑2357).

123 – Mezi jinými vláda Finska.

124 – Prodávající, kupující nebo prostí prostředníci.

125 – Podle bodů 30 až 32 dupliky Finska v řízení C‑284/05 je povinnost mlčenlivosti podniků pečlivě prováděna, zejména pokud jde o jejich provozovny a o spolehlivost jejich zaměstnanců.

126 – Na jednání se mi nedostalo uspokojivého vysvětlení ze strany Řecka ohledně způsobu, jakým platba cel může vyvolat újmu programu pouhé údržby letadel s ohledem na to, že revize (nemíním náhradní součástky) jako pouhé služby nepodléhají clům.

127 – V konsolidovaném znění Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. 2008 C 115, s. 1), podle Smlouvy podepsané dne 13. prosince 2007 v Lisabonu, se objevuje v článku 346 ES.

128 – Trombetta S., „La protection des intérêts nationaux de la défense quand la défense devient européenne“, Revue du Marché commun et de l’Union européenne, č. 490, červenec-srpen, 2005, s. 442 a 443. Jiné monografické studie o článku 296 ES jsou v Bratanova, E., Legal Limits of National Defense Privilege in the European Union,Overview of the recent European Court of Justice judgement on Art. 296 European Community Treaty and the new role of the Commission in armaments: A step towards a single market in armaments?, Bonn International center for conversion, BICC paper 34, 2004; Eikenberg, K., „Article 296 (ex -223) E.C. and external trade in strategic goods“, European Law Review, sv. 25, č. 2, duben, 2005; a Barbe I., „L’article 223 du traité de Rome: un article controversé“, Droit et défense, Revue générale du droit de la sécurité et de la défénse, č. 98/1.

129 – Moreiro González, C. J., Las cláusulas de seguridad nacional, Iustel, Madrid, 2007, s. 39 až 48, přichází se zajímavými úvahami, když popisuje to, co nazývá „mnohovýznamovou povahou národní bezpečnosti v soudobém mezinárodním právu“, neboť při zevšeobecnění hrozeb nezůstává národní bezpečnost jen podstatným tvůrčím prvkem zrodu státu, ale bez ztráty tohoto původního významu vystupuje také v jiných kontextech, v nichž panuje zesílená globalizace.

130 – Informace jsou mimo jiné ke konvenčním zbraním v rejstříku Spojených národů , který dokonce popisuje arzenály států, nebo ke zbrojnímu průmyslu .

131 – Garrido Cuenca, N., v uvedeném článku, s. 231, upozorňuje na to, že úřední tajemství nepřestane existovat, protože je někdo zveřejní, a tím poruší právní úpravu, která chrání důvěrnost; domnívám se, že je publicita na Internetu tolerována žalovanými státy, protože opak nebyl prokázán. Naopak Moreiro González, C. J, ve zmíněné knize, s. 202 a 203, se zmiňuje o rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. února 1995, věc Verening Weekblad Bluf!, potvrzujícím, že důvěrná informace ztrácí tuto povahu v důsledku jejího pozdějšího zveřejnění, protože „ochrana informace jako státního tajemství není dále odůvodněna a její stažení z oběhu [...] se již nejeví nezbytné pro dosažení sledovaného legitimního cíle“ (bod 45).

132 – Trombetta S., uvedené dílo, s. 447 až 450.

133 – Tato možnost, méně radikální než zrušení článku 296 ES, také naráží na obtíže, neboť ačkoli iniciativa přísluší Komisi, konečné rozhodnutí přísluší Radě, aniž bychom zapomínali na případné právo veta států.

134 – Konkrétně evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP).

135 – Vycházející ze společné akce Rady 2004/551/SZBP ze dne 12. července 2004 o zřízení Evropské obranné agentury (Úř. věst. L 245, s. 17), počítá s účastí všech členských států Unie s výjimkou Dánska a mezi jejími posláními vynikají podpora a posílení evropské spolupráce ve vyzbrojování, pomoc Radě a členským státům při zlepšování obranných schopností Unie v kontextu řešení krizí a podpora evropské bezpečnostní a obranné politiky.

136 – Článek 2 odst. 4 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie.

137 – Článek 222 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie.

138 – V rámci Evropské unie nařízení Rady (ES) č. 1334/2000 ze dne 22. června 2000, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu zboží a technologií dvojího užití (Úř. věst. L 159, s. 1; Zvl. vyd. 02/10, s. 3); společný postoj Rady 2003/468/SZBP ze dne 23. června 2003 o kontrole zprostředkování obchodu se zbraněmi (DO L 156, p. 79; Zvl. vyd. 18/02, s. 133); nařízení Rady (ES) č. 1236/2005 ze dne 27. června 2005 o obchodování s některým zbožím, které by mohlo být použito pro trest smrti, mučení nebo jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání (Úř. věst. L 200, s. 1); a jako soft law Kodex chování Evropské unie pro vývoz zbraní, schválený v roce 1998.

139 – Zvyšování informovanosti prováděné ve Španělsku v polovině devadesátých let organizacemi jako Amnesty International, Intermón Oxfam nebo Greenpece používalo jako slogan „Jsou tajemství, která zabíjejí“.

140 – Dohlížející na zákonnost vlastních zdrojů.

141 – Rozsáhlý komentář k jeho účinkům v Stoffel Vallotton N., „Las relaciones entre el derecho internacional y el derecho comunitario en el marco del artículo 307 CE: convenios de Estados miembros con terceros Estados anteriores a su adhesión a la UE: nuevas consideraciones sobre su limitada primacía“ v Revista de Derecho Comunitario Europeo, č. 22, Madrid, září-prosinec, 2005, s. 843 až 890.

142 – Rozsudek ze dne 28. listopadu 2003, Budějovický Budvar (C‑216/01, Recueil, s. I‑13617).

143 – Ve svém rozsudku ze dne 27. února 1962, Komise v. Itálie (10/61, Recueil, s. 1).

144 – Dohody, jejichž datum není zřejmé, což brání odkazu na článek 307 ES, který své použití podmiňuje tím, že musejí předcházet přistoupení státu ke Společenství.

145 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. května 1975, CNTA (74/74, Recueil, s. 533).

146 – Zielinski, A., „La stabilité du droit, élément essentiel de l’État de droit“, v VV.AA., L’État de droit et la securité juridique, Institut de Sciences Juridiques, CNRS, Paříž-Varšava, 1996, s. 83 a násl.

147 – Sharpston, E., „Legitimate Expectations and Economic Reality“, v European Law Review 1990, s. 103.

148 – K systematické analýze této judikatury, Papadopoulu, R. E., Principes généraux du droit et droit communautaire (origines et concrétisation), Brusel, 1996.

149 – Rozsudky Soudního dvora ze dne 16. května 1979, Tomadini (84/78, Recueil, s. 1801); a ze dne 5. května 1981, Dürbeck (112/80, Recueil, s. 1095).

150 – Puissochet J.-P., „Vous avez dit confiance legitime?“, v L’État de Droit (Mélanges en l’honneur de Guy Braibant), vyd. Dalloz, Paříž, 1996, s. 585.

151 – První rozvoj se objevuje v rozsudcích ze dne 13. června 1965, Lemmerz-Werke v. Vysoký úřad (111/63, Recueil, s. 835); a ze dne 5. června 1973, Komise v. Rada (81/72, Recueil, s. 575).

152 – García de Enterría E., „El principio de protección de la confianza legítima como supuesto título justificativo“, v Revista de Administración Pública, č. 159, září-prosinec, 2002, s. 178, komentuje španělskou ústavněprávní judikaturu ohledně této zásady, která se opírá o rozumně odůvodněné očekávání občana, že státní moc použije právo stanoveným způsobem.

153 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 1993, Driessen (C‑13/92 až C‑16/92, Recueil, s. 4751).

154 – Je možné vyloučit upřednostnění jiných zájmů, jak vyplývá z rozsudku ze dne 17. července 1997, Affish (C‑183/95, Recueil, s. I‑4315).

155 – Rozsudky Soudního dvora ze dne 1. června 1994, Komise v. Německo (C‑317/92, Recueil, s. I‑2039); ze dne 18. června 1998, Komise v. Itálie (C‑35/96, Recueil, s. I‑3851), a ze dne 1. února 2001, Komise v. Francie (C‑333/99, Recueil, s. I‑1025).

156 – Rozsudky Soudního dvora ze dne 11. července 1991, Crispoltoni (C‑368/89, Recueil, s. I‑3695), a ze dne 29. dubna 2004, Gemeente Leusden a Holin Groep (C‑487/01 a C‑7/02, Recueil, s. I‑5337).

157 – Jak to činí Německo v bodě 83 své žalobní odpovědi, když zmiňuje porušení zásady venire contra factum propium.

158 – Dokument generálního tajemníka Komise č. SI 2002, 1548 ze dne 21. prosince 2002, týkající se zasedání stálých představitelů dne 20. prosince 2002, bod X.

159 – Itálie poté, co obdržela dopisy Komise, nebo podpůrně, od rozsudku Komise v. Španělsko, již uvedeného; Švédsko žádalo na jednání účinek ex nunc rozsudku, který by vyřešil žalobu pro nesplnění povinnosti, ve vztahu k úrokům z prodlení, čehož se domáhalo také Finsko ve své žalobní odpovědi.

160 – Rozsudek ze dne 6. října 2005, Komise v. Španělsko (C‑204/03, Sb. rozh. s. I‑8389, bod 29).

Full & Egal Universal Law Academy