EUR-Lex -  62007CC0222 - CS

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 4. září 2008 1(1)

Věc C‑222/07

Unión de Televisiones Comerciales Asociadas (UTECA)

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná španělským Tribunal Supremo)

„Směrnice 89/552/EHS ‚televize bez hranic‘ – Evropská díla – Povinnost subjektů televizního vysílání předběžně financovat evropská kinematografická díla a televizní filmy – Jazyková kvóta – Minimální úroveň harmonizace – Základní svobody zakotvené ve Smlouvě o ES – Hospodářská soutěž – Podpory poskytované státem – Pojem ‚podpora poskytovaná státem‘ (článek 87 odst. 1 ES)“

I –    Úvod

1.        Mohou být subjekty televizního vysílání na základě vnitrostátního zákona povinny vynaložit určité procento svého příjmu na předběžné financování evropských kinematografických děl a televizních filmů, jejichž původní jazyk musí být navíc úředním jazykem dotčeného členského státu? Tato otázka stojí v centru projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, s níž se španělský Tribunal Supremo(2) obrátil na Soudní dvůr.

2.        V původním sporu se Unión de Televisiones Comerciales Asociadas (UTECA), asociace komerčních provozovatelů televizního vysílání ve Španělsku, bránila proti povinnosti stanovené subjektům televizního vysílání španělským právem přispívat pěti procenty svých ročních příjmů na předběžné financování evropských kinematografických děl a televizních filmů, přičemž 60 % tohoto financování je vyhrazeno dílům, jejichž původní jazyk je ve Španělsku úředním jazykem(3).

3.        Soudní dvůr je vyzván k rozhodnutí, zda je taková vnitrostátní úprava slučitelná s ustanoveními směrnice „televize bez hranic“, se základními svobodami zakotvenými ve Smlouvě o ES a s evropským právem v oblasti podpor.

4.        Není třeba zvláště zdůrazňovat, že odpověď na tuto otázku má význam pro kulturní politiku mnohých členských států, jakož i celého Společenství, který nelze podceňovat, a mimo to značné hospodářské dopady. Již živá účast celé řady vnitrostátních vlád na řízení před Soudním dvorem ukazuje, jaký zájem je tomuto případu věnován.

II – Právní rámec

A –    Právo Společenství

5.        Právní rámec Společenství tohoto případu tvoří, vedle různých ustanovení Smlouvy o ES, směrnice 89/552/EHS(4) – nazývaná také jako směrnice „televize bez hranic“ – ve znění směrnice 97/36/ES(5),(6).

6.        K obecným ustanovením v kapitole II směrnice 89/552 patří čl. 3 odst. 1, který zní takto:

„Členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy“.

7.        V kapitole III směrnice 89/552, která je opatřena nadpisem „Podpora distribuce a výroby televizních pořadů“, se nacházejí mimo jiné články 4, 5 a 6.

8.        Článek 4 odst. 1 směrnice 89/552 stanoví:

„Členské státy zajistí vždy, když je to možné a vhodnými prostředky, aby subjekty televizního vysílání vyhradily pro evropská díla většinový podíl svého vysílacího času v souladu s článkem 6 [...]. Tohoto podílu bude dosaženo postupně na základě vhodných kritérií s ohledem na povinnosti subjektů televizního vysílání vůči veřejnosti v oblasti poskytování informací, vzdělávání, kultury a zábavy.“

9.        Článek 5 směrnice 89/552 obsahuje následující ustanovení:

„Členské státy zajistí vždy, kdy je to možné, vhodnými prostředky, aby subjekty televizního vysílání vyhradily nejméně 10 % svého vysílacího času […], nebo alternativně podle výběru členského státu nejméně 10 % svého programového rozpočtu pro evropská díla vytvořená výrobci nezávislými na subjektech televizního vysílání. Tohoto podílu má být dosaženo postupně na základě vhodných kritérií s ohledem na povinnosti subjektů televizního vysílání vůči veřejnosti v oblasti poskytování informací, vzdělávání, kultury a zábavy; musí být dosažen vyčleněním přiměřeného podílu pro nejnovější díla, tedy pro díla vysílaná v době do pěti let od jejich výroby.“

10.      Článek 6 směrnice 89/552 zavádí následující definice:

„1.      Pro účely této kapitoly se ‚evropskými díly‘ rozumějí:

a)      díla pocházející z členských států;

[…]

2.       Díla uvedená v odst. 1 písm. a) a b) jsou díla převážně vytvořená ve spolupráci autorů a pracovníků s bydlištěm v jednom nebo více státech uvedených v odst. 1 písm. a) a b), která splňují jednu z následujících tří podmínek:

a)      jsou vytvořena jedním nebo více výrobci usazenými v jednom nebo více těchto státech; nebo

b)      na výrobu těchto děl dohlíží nebo ji fakticky kontroluje jeden nebo více výrobců usazených v jednom nebo více těchto státech; nebo

c)      příspěvek koproducentů těchto států na celkovou koprodukční cenu je většinový a koprodukce není kontrolována jedním nebo více výrobci usazenými mimo tyto státy.

[…].“

11.      V bodech 13, 19, 22, 23 a 26 odůvodnění směrnice 89/552 se kromě toho nacházejí následující vysvětlující výroky:

„[13] vzhledem k tomu, že tato směrnice stanoví minimální pravidla nezbytná k zajištění svobody přenosu vysílání; že se tedy nedotýkají pravomocí členských států a jejich orgánů týkající se organizace — včetně systémů udělování licencí, udělování správních povolení nebo systémů zdaňování — a financování vysílání a rovněž obsahu pořadů; že nezávislost kulturního vývoje v členských státech a kulturní odlišnosti ve Společenství zůstávají zachovány;

[19]      vzhledem k tomu, že základní požadavky vztahující se na všechny televizní programy Společenství, veřejné i soukromé, týkající se evropské audiovizuální výroby, jsou prostředkem umožňujícím podporovat výrobu, nezávislou výrobu a distribuci ve výše zmíněných studiích a doplňují další nástroje, které byly nebo budou navrženy ke stejnému účelu;

[22]      vzhledem k tomu, že je důležité hledat vhodné nástroje a postupy v souladu s právem Společenství, které podporují dosahování těchto cílů s ohledem na přijetí vhodných opatření pro povzbuzení činnosti a vývoje evropské audiovizuální výroby a distribuce, zejména v zemích s nízkým výrobním objemem nebo úzkou jazykovou oblastí;

[23]      vzhledem k tomu, že vnitrostátní podpůrné programy vývoje evropské výroby lze použít, pokud jsou v souladu s právem Společenství;

[26]      vzhledem k tomu, že členské státy si pro možnost účinné podpory určitého jazyka zachovávají pravomoc ke stanovení přísnějších a podrobnějších předpisů v závislosti na jazykových kritériích, pokud jsou tyto předpisy v souladu s právem Společenství, a zejména se nevztahují na další šíření původních pořadů jiných členských států.“

12.      Pro doplnění je třeba dále odkázat na body 44 a 45 odůvodnění směrnice 97/36, které zní takto:

„(44) vzhledem k tomu, že přístup zvolený směrnicí 89/552/EHS a tato směrnice usilují o základní harmonizaci, která je nezbytná a dostačuje k tomu, aby zajistila volný pohyb televizního vysílání uvnitř Společenství; že členské státy mohou pro subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, uplatňovat podrobnější nebo přísnější pravidla v oblastech koordinovaných touto směrnicí, zejména včetně předpisů pro dosažení cílů jazykové politiky, pro ochranu veřejného zájmu týkajícího se úlohy televize jako poskytovatele informací, vzdělání, kultury a zábavy, jakož i předpisů pro zachování plurality informací a sdělovacích prostředků a pro ochranu hospodářské soutěže s cílem vyhnout se zneužívání dominantního postavení nebo vytváření nebo posilování dominantního postavení prostřednictvím fúzí, dohod, akvizic nebo obdobných opatření; že tato pravidla musí být slučitelná s právem Společenství;

(45)      vzhledem k tomu, že podpory evropské audiovizuální produkce lze v členských státech dosáhnout v rámci organizace jejich televizních služeb rovněž tím, že pro některé subjekty televizního vysílání bude vymezen úkol ve veřejném zájmu, zejména povinnost významně přispívat na evropskou produkci.“

B –    Mezinárodní právo

13.      V rámci Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) byla dne 20. října 2005 v Paříži přijata Úmluva o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů(7), na níž se vedle Evropského společenství podílí také většina jeho členských států(8). Úmluva UNESCO vstoupila v platnost dne 18. března 2007.

14.      V preambuli úmluvy UNESCO je mimo jiné potvrzeno, že kulturní rozmanitost „je neodmyslitelným rysem lidstva“(9), jakož i „společným dědictvím lidstva, a že by měla být oceňována a zachována ku prospěchu všech“(10). Mimo to je oceňována „důležitost kulturní rozmanitosti pro naplnění lidských práv a základních svobod, jež jsou vyhlášeny ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v jiných všeobecně uznávaných nástrojích“(11). Preambule dále zdůrazňuje, „že jazyková rozmanitost je základním prvkem kulturní rozmanitosti“(12).

15.      K cílům úmluvy UNESCO podle jejího článku 1 patří:

„a)      chránit a podporovat rozmanitost kulturních projevů;

[…]

h)       opětovně potvrdit svrchované právo států na zachování, přijímání a provádění politik a opatření, jež dané státy považují za vhodné pro ochranu a podporu rozmanitosti kulturních projevů na jejich území;

[…].“

16.      Jako jednu ze svých hlavních zásad popisuje čl. 2 bod 2 úmluvy UNESCO následovně zásadu svrchovanosti:

„V souladu s Chartou Organizace spojených národů a se zásadami mezinárodního práva mají státy svrchované právo přijímat opatření a politiky na ochranu a podporu rozmanitosti kulturních projevů na svém území.“

17.      V čl. 5 odst. 1 úmluvy UNESCO smluvní strany opětovně potvrzují

„v souladu s Chartou Organizace spojených národů, se zásadami mezinárodního práva a se všeobecně uznávanými nástroji týkajícími se lidských práv […] své svrchované právo vypracovávat a uplatňovat vlastní politiky v oblasti kultury a přijímat opatření na ochranu a podporu rozmanitosti kulturních projevů […].“

18.      Výběr z článku 6 úmluvy UNESCO zní takto:

„(1)      V rámci svých politik a opatření v oblasti kultury […] může každá Strana přijímat opatření na ochranu a podporu rozmanitosti kulturních projevů na svém území.

(2)      Tato opatření mohou zahrnovat:

a)       právní opatření, jejichž cílem je chránit a podporovat rozmanitost kulturních projevů;

b)       opatření, jež vhodným způsobem poskytují místním kulturním činnostem, statkům a službám příležitosti nalézt místo mezi těmi, které jsou k dispozici na území Strany, pokud jde o příležitost pro tvorbu, produkci, šíření, distribuci a využívání, včetně opatření týkajících se jazyka používaného pro takovéto činnosti, statky a služby;

[…].“

19.      Ve svém článku 20 upravuje úmluva UNESCO svůj vztah k „jiným úmluvám“ následovně:

„(1)      Strany uznávají, že musí v dobré víře plnit své závazky podle této úmluvy a všech jiných smluv, jichž jsou stranami. Aniž by Strany tuto úmluvu podřizovaly jiným smlouvám:

a)      povzbuzují vzájemnou pomoc mezi touto úmluvou a jinými smlouvami, jichž jsou stranami a

b)      při výkladu nebo uplatňování jiných smluv, jichž jsou stranami, nebo při podpisu jiných mezinárodních závazků zohledňují příslušná ustanovení této úmluvy.

(2)      Nic v této úmluvě nesmí být vykládáno tak, že by byla měněna práva a povinnosti Stran plynoucí z jiných smluv, jichž jsou stranami.“

C –    Vnitrostátní právo

20.      Ke španělským právním předpisům týkajícím se televize a kina patří zákon č. 25/1994 ze dne 12. července 1994(13), jímž byla do španělského práva provedena směrnice 89/552. Článek 5 tohoto zákona nese název „Evropská díla“ a byl několikrát pozměněn. Pro projednávaný případ je tento předpis rozhodný ve znění zákona č. 22/1999 ze dne 7. června 1999(14) a druhého dodatku zákona č. 15/2001 ze dne 9. července 2001(15).

21.      Článek 5 odst. 1 zákona č. 25/1994 zní v tomto znění následovně:

„Subjekty televizního vysílání vyhradí 51 % svého ročního vysílacího času pro vysílání evropských audiovizuálních děl.

Subjekty televizního vysílání, které mají redakční odpovědnost za televizní programy, jejichž skladba pořadů obsahuje dlouhometrážní kinematografická díla ze současné produkce, tedy ne starší než sedm let od data výroby, vyhradí každý rok minimálně 5 % celkových příjmů dosažených podle svého provozního účtu za předchozí finanční rok pro předběžné financování produkce evropských dlouhometrážních a krátkometrážních kinematografických děl a televizních filmů, včetně případů uvedených v čl. 5 odst. 1 zákona o podpoře a propagaci kinematografie a audiovizuálního odvětví. Z uvedeného financování je 60 % určeno pro produkci, jejíž původní jazyk je ve Španělsku jedním z úředních jazyků.

Pro tyto účely se televizními filmy rozumí audiovizuální díla podobných vlastností jako dlouhometrážní kinematografická díla, tedy jednotlivá díla s délkou trvání více než šedesát minut a s konečným rozuzlením děje, avšak s tou zvláštností, že jejich obchodní využití nezahrnuje jejich promítání ve filmových sálech; hrubými příjmy se rozumí příjmy pocházející ze skladby pořadů a provozování televizního kanálu či televizních kanálů, jež dávají vznik uvedené povinnosti, a uvedené v jejich revidovaných provozních účtech.

Po konzultaci s dotčenými odvětvími může vláda přijmout právní předpis týkající se požadované délky trvání audiovizuálního díla pro účel jeho označení jako televizní film.“

22.      Královským dekretem č. 1652/2004 ze dne 9. července 2004 bylo schváleno „nařízení, kterým se stanoví povinné investice za účelem předběžného financování evropských a španělských dlouhometrážních a krátkometrážních kinematografických děl a televizních filmů“(16). To obsahuje prováděcí ustanovení k ustanovením čl. 5 odst. 1 zákona č. 25/1994 o financování evropské filmové produkce, přičemž upravuje obzvláště výpočet obratu poskytovatelů televizního vysílání a výpočet kvóty určené pro evropskou filmovou produkci. Podle čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení mohou být se zřetelem k povinnosti předběžného financování zohledněny všechny náklady, které subjektu televizního vysílání vznikly při jeho vlastní produkci, při produkčních zakázkách, při koprodukcích a při získání práv k přenosu audiovizuálních děl.

23.      Co se týká procesního práva, obsahuje předkládací usnesení následující doplňující informace: ve Španělsku jsou právnické osoby soukromého práva, jejichž zájmy budou dotčeny prostřednictvím nařízení s obecnými ustanoveními, oprávněny k jejich napadení a mohou požadovat jejich zrušení. Byla-li taková obecná ustanovení vydána radou ministrů, je pro jejich soudní posouzení příslušný Senát pro oblast správních sporů Tribunal Supremo v jediném stupni; jemu přísluší kontrola zákonnosti aktů vlády.

III –  Skutkový stav a původní řízení

24.      Dne 16. září 2004 podala UTECA žalobu ke španělskému Tribunal Supremo (dále také „předkládající soud“) proti královskému dekretu č. 1652/2004 a domáhala se jeho zrušení.

25.      Žaloba usiluje o to, aby jak napadený královský dekret, tak také právní normy, na nichž tento dekret spočívá, nebyly použitelné, protože jsou podle názoru UTECA v rozporu s různými ustanoveními španělské ústavy a s právem Společenství.

26.      Proti žádosti UTECA stojí jak španělská státní správa(17), tak také Federación de Asociaciones de Productores Audiovisuales Españoles (FAPAE), soukromoprávní sdružení španělských producentů v audiovizuální oblasti, a Entidad de Gestión de Derechos de los Productores Audiovisuales (EGEDA), společnost pro kolektivní správu práv výrobců audiovizuálních děl.

IV – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem

27.      Usnesením ze dne 18. dubna 2007 došlým Soudnímu dvoru dne 3. května 2007 přerušil Tribunal Supremo své řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

a)      Umožňuje článek 3 směrnice 89/552, ve znění směrnice 97/36/ES, členským státům uložit subjektům televizního vysílání povinnost vyčlenit procentuální podíl svého hrubého příjmu na předběžné financování evropských kinematografických děl a televizních filmů?

b)      V případě kladné odpovědi na předchozí otázku, je vnitrostátní právní předpis, který kromě uvedené povinnosti předběžného financování vyhrazuje 60 % uvedeného financování pro díla, jejichž původním jazykem je španělština, v souladu s uvedenou směrnicí a s článkem 12 ES ve spojení s ostatními ustanoveními, na které odkazuje?

c)      Představuje povinnost, uložená subjektům televizního vysílání vnitrostátním právním předpisem, vyčlenit procentuální podíl svých hrubých příjmů na předběžné financování kinematografických děl, z něhož musí být 60 % vyhrazeno specificky pro díla, jejichž původním jazykem je španělština a jež jsou většinou produkována španělským filmovým průmyslem, státní podporu ve prospěch tohoto průmyslu ve smyslu článku 87 ES?

28.      V řízení před Soudním dvorem předložily UTECA, FAPAE, EGEDA, vlády Řecka, Španělska a Francie, Komise Evropských společenství, jakož i Kontrolní úřad ESVO písemná a ústní vyjádření. Dále vyjádřily písemně svá stanoviska vlády Belgie, Itálie, Rakouska a Polska.

V –    Posouzení

A –    K první otázce: slučitelnost povinnosti předběžného financování evropských děl se směrnicí „televize bez hranic“

29.      Svou první otázkou se žádá Tribunal Supremo Soudní dvůr o výklad článku 3 směrnice 89/552. V podstatě má být objasněno, zda může členský stát uložit subjektům televizního vysílání – na základě úpravy kvót v článcích 4 a 5 této směrnice – povinnost vyčlenit ročně určitý procentuální podíl svých příjmů na předběžné financování evropských kinematografických děl a televizních filmů. Jinými slovy má být vymezen prostor pro úpravu, který členským státům podle směrnice „televize bez hranic“ ve vztahu k financování respektive předběžnému financování evropských děl zůstává.

1.      Úvodní poznámka

30.      Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 89/552 mohou členské státy podrobit subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnějším nebo podrobnějším přepisům.

31.      V tomto ustanovení je vyjádřeno, že směrnice „televize bez hranic“ nezavádí úplnou harmonizaci právních předpisů použitelných na subjekty televizního vysílání, nýbrž pouze stanoví minimální pravidla pro jimi provozovaná televizní vysílání(18).

32.      Přitom by bylo ovšem nedorozuměním domnívat se, že členské státy mohou stanovit přísnější nebo podrobnější ustanovení pro subjekty televizního vysílání pouze v rámci působnosti směrnice „televize bez hranic“. Toto znění se sice svým odkazem na „oblasti, na které se směrnice vztahuje“ může blížit čl. 3 odst. 1 směrnice 89/552. Ve skutečnosti ale tato formulace slouží pouze k objasnění, že členské státy, dokonce i v oblastech upravovaných směrnicí, mohou jít nad minimální standardy stanovené zákonodárcem Společenství. Rozumí se ostatně samo sebou, že vnitrostátní právní úpravy s účinky na činnost subjektů televizního vysílání jsou dovoleny také v jiných oblastech, na které se směrnice „televize bez hranic“ vůbec nevztahuje(19).

33.      Pro zodpovězení první předběžné otázky je proto bezvýznamné, zda se vnitrostátní úprava, jako je španělská úprava, v níž jsou obsažena ustanovení o předběžném financování určitých evropských filmů, týká některé z oblastí, na něž se vztahuje směrnice „televize bez hranic“, nebo se naopak pohybuje zcela mimo její oblast působnosti. V každém případě je totiž jisté, že členským státům je dovoleno jít nad minimální standardy obsažené ve směrnici.

34.      „Přísnější nebo podrobnější ustanovení“ vydaná členskými státy nesmějí být ovšem v rozporu s obsahem a cíli směrnice, jakož i v rozporu s ostatním právem Společenství(20). Těmto možným hranicím volného prostoru členských států pro úpravu jsou věnovány následující úvahy.

2.      Neexistence obecného zákazu vnitrostátní úpravy předběžného financování

35.      Směrnice „televize bez hranic“ nestanoví pro členské státy žádné konkrétní požadavky na financování respektive předběžné financování evropských děl(21).

36.      Naopak směrnice členským státům ani nezakazuje přijímat k této tématice právní úpravu ve svém vnitrostátním právu. Z mlčení směrnice nemůže být totiž vyvozováno, že členským státům je vydání takové právní úpravy zakázáno. Směrnice „televize bez hranic“ jak dokazuje její preambule, naopak ponechává pravomoc členských států k financování vysílání a rovněž obsahu pořadů zcela nedotčenou(22).

37.      Oproti názoru UTECA a polské vlády se proto prostor členských států pro úpravu ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 89/552 nevyčerpává vydáváním kvót pro vysílání evropských děl v televizi a jejich upravením více či méně přísně, respektive podrobně v jejich příslušném vnitrostátním právu. Při podpoře distribuce a výroby evropských děl nejsou totiž státy omezeny na nástroje stanovené v článcích 4 a 5 směrnice 89/552.

38.      Koncepce „přísnějších a podrobnějších ustanovení“, která mohou členské státy vydat podle čl. 3 odst. 1 směrnice 89/552, zahrnuje spíše co nejširší spektrum možných vnitrostátních opatření. To objasnil sám zákonodárce Společenství u příležitosti změny směrnice „televize bez hranic“ provedené v roce 1997, a v bodě 44 odůvodnění pozměňovací směrnice 97/36 se odvolával na rozdílné předměty právní úpravy, přičemž formulace „zejména“ objasňuje, že se nejedná o taxativní výčet(23). V bodě 45 odůvodnění směrnice 97/36 se dokonce výslovně mluví o „povinnosti přispívat na evropskou produkci“.

39.      Celkem tedy nelze ze směrnice „televize bez hranic“ vyvodit žádný obecný zákaz vnitrostátní právní úpravy předběžného financování, jako je úprava španělská(24).

3.      Neexistence zákazu zahrnutí soukromých subjektů televizního vysílání do vnitrostátní právní úpravy předběžného financování

40.      Podle názoru UTECA dovoluje čl. 3 odst. 1 směrnice 89/552 členským státům zavedení přísnějších předpisů pouze ve vztahu k určitým subjektům televizního vysílání, jimž stanovily výkon veřejné služby. Na ustanovení je třeba pohlížet v souvislosti s Protokolem o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech(25).

41.      Tento názor nesdílím. Zcela obecně je směrnici „televize bez hranic“ rozlišování mezi soukromými a veřejnoprávními subjekty televizního vysílání nebo subjekty televizního vysílání pověřenými výkonem veřejné služby cizí. Zvláště ve znění zde vykládaného čl. 3 odst. 1 směrnice 89/552 se pro takové rozlišování nenacházejí žádné opěrné body.

42.      Zákonodárce Společenství sice při změně směrnice v roce 1997 objasnil, že některé subjekty televizního vysílání mohou podléhat výkonu veřejné služby, která může zahrnovat povinnost přispívat na evropskou produkci(26).

43.      Z toho však nemůže být vyvozováno, že vlastně pouze subjekty televizního vysílání s takovým veřejnoprávním úkolem mohou být zákonně přivedeny k předběžnému financování evropských děl. Členské státy se mohou spíše rozhodnout také k tomu, že všechny subjekty televizního vysílání podléhající jejich pravomoci zavážou zákonem k takovému předběžnému financování, aby tímto způsobem přispívaly k co možná účinnému naplňování úpravy kvót pro distribuci evropských děl (viz články 4 a 5 směrnice 89/552)(27).

44.      Celkem tedy nelze ze směrnice „televize bez hranic“ vyvodit zákaz zahrnutí soukromých subjektů televizního vysílání do vnitrostátní právní úpravy předběžného financování, jako je úprava španělská.

4.      Neexistence rozporných cílů směrnice „televize bez hranic“

45.      Co se týká cílů směrnice „televize bez hranic“, ukazuje pohled na její preambuli, že pro zákonodárce Společenství byla podpora výroby evropských televizních programů a evropských audiovizuálních děl obzvláště naléhavým požadavkem(28). To se odráží také v kapitole III směrnice, jejímž předmětem je podle jejího nadpisu nejen podpora distribuce televizních programů, nýbrž také podpora jejich výroby.

46.      Vnitrostátní právní úprava, podle níž jsou subjekty televizního vysílání povinny přispívat k předběžnému financování určitých evropských kinematografických děl a televizních filmů, podporuje výrobu evropských televizních programů a audiovizuálních děl, a je proto v souladu s cíli vytyčenými směrnicí „televize bez hranic“(29). Směrnice je ostatně také odůvodněna naléhavým důvodem obecného zájmu ve smyslu judikatury Soudního dvora k základním svobodám(30).

47.      Kromě toho by uskutečnění minimálních kvót stanovených v článcích 4 a 5 směrnice „televize bez hranic“ pro distribuci evropských děl v televizi bylo iluzorní, pokud by evropská díla pro nedostatek přiměřeného financování nemohla být vůbec v dostačujícím počtu vyráběna. Přijmou-li členské státy v rámci svého vnitrostátního práva opatření k zlepšení financování evropské produkce, poskytnou tak nepřímo také příspěvek k uskutečnění uvedené úpravy kvót.

48.      Proto zvláštní cíl směrnice, kterým je podporovat vedle distribuce evropských děl v televizi také jejich výrobu, nebrání vnitrostátní právní úpravě, jíž jsou subjekty televizního vysílání zavázány k předběžnému financování určitých evropských filmů(31).

49.      Rovněž tak není takové předběžné financování v rozporu s hlavním cílem směrnice zajistit volné televizní vysílání v Evropě(32).

50.      Zcela obecně nebude použitím přísnějších vnitrostátních předpisů nutně ohrožen cíl směrnice – zajistit volné televizní vysílání(33).

51.      Obzvláště v projednávaném případě je třeba se ohrožení tohoto cíle obávat tím méně, že zahraniční subjekty televizního vysílání, jejichž pořady mají být vysílány ve Španělsku, beztak nepodléhají tam platné právní úpravě předběžného financování.

52.      Co se týká ve Španělsku usazených subjektů televizního vysílání, ty jsou sice povinny k předběžnému financování evropských děl, z toho však nevyplývá žádný přímý zásah do jejich programové skladby. Povinnost k předběžnému financování stanovená ve španělském právu slouží spíše pouze k účinnému naplnění úpravy kvót pro distribuci evropských děl, stanovené v článcích 4 a 5 směrnice 89/552, jíž podléhají všechny subjekty televizního vysílání usazené ve Společenství.

53.      Povinnost k předběžnému financování by bylo možné považovat nanejvýš za nepřímý zásah do programové skladby kvůli jejím dopadům na rozpočet příslušných subjektů televizního vysílání. Protože se ale povinnost k předběžnému financování 5 % z příjmů týká pouze relativně malého podílu celkového rozpočtu subjektu televizního vysílání, zdají se její účinky být příliš nevýznamné a nahodilé(34), než aby vážně narušovaly jeho programovou skladbu a tím mohly zabraňovat volnému vysílání jím zvolených televizních pořadů ve smyslu směrnice.

54.      Vesměs proto cíle směrnice „televize bez hranic“ nejsou v rozporu s vnitrostátní právní úpravou, jako je španělská úprava, jež zavazuje subjekty televizního vysílání k předběžnému financování určitých evropských filmů.

5.      Ostatní

55.      Pro úplnost se nakonec ještě budu věnovat dvěma specifickým problémům, které vyzdvihl Tribunal Supremo v souvislosti s první předběžnou otázkou a které u něho vzbuzují pochybnost ohledně slučitelnosti právní úpravy předběžného financování, jako je španělská úprava, se směrnicí „televize bez hranic“.

a)      Mohou být určité kategorie evropských děl vyjmuty z vnitrostátní právní úpravy předběžného financování?

56.      Především Tribunal Supremo ve svém předkládacím usnesení obzvláště zdůraznil, že se povinnost předběžného financování stanovená španělským subjektům televizního vysílání nevztahuje na všechna evropská díla ve smyslu článku 6 směrnice „televize bez hranic“, nýbrž pouze na určitá, jmenovitě kinematografická a televizní, jejichž trvání překračuje 60 minut a která se nesestávají z více pokračování.

57.      Jak již bylo vysvětleno(35), nestanoví směrnice „televize bez hranic“ členským státům povinnost upravit ve svém vnitrostátním právu financování respektive předběžné financování evropských děl. Neobsahuje tudíž ani žádné požadavky, která evropská díla případně mohou či mají být předmětem takové vnitrostátní úpravy předběžného financování. Členské státy tak v zásadě mají volnost při rozhodování, jakou konkrétní podobu chtějí dát své právní úpravě předběžného financování, a která díla mají mít z povinného předběžného financování prospěch.

58.      Meze práva Společenství zde mohou vyplynout nanejvýš ze zásady rovného zacházení resp. nediskriminace, která patří k obecným zásadám práva Společenství(36) a musí být členskými státy v oblasti působnosti práva Společenství respektována(37). Protože úprava předběžného financování stanovená španělským právem slouží, jak již bylo zmíněno, k podpoře výroby evropských děl, dotýká se oblasti působnosti směrnice „televize bez hranic“(38).

59.      Zásada rovného zacházení, resp. nediskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno(39).

60.      Španělská právní úprava předběžného financování bezpochyby zavádí nerovné zacházení s kinematografickými díly a televizními filmy v délce více než 60 minut a jinými díly, včetně televizních seriálů. Zda se však přitom jedná o srovnatelné či rozdílné situace a popřípadě zda existuje objektivní zdůvodnění právní úpravy předběžného financování, závisí na mnoha faktorech, k jejichž zhodnocení je navíc vnitrostátnímu zákonodárci přiznán jistý posuzovací prostor(40).

61.      Směrnice „televize bez hranic“ například zdůrazňuje nutnost podpory nezávislých producentů(41). Dále může být přiměřené přiznat prospěch z předběžného financování těm dílům, která mají srovnatelně vysoké produkční náklady a jejichž výroba je spojena se zvláštními těžkostmi. Obě hlediska mohou vést k závěru, že kinematografická díla a televizní filmy v délce více než 60 minut nejsou s ostatními díly, zejména s televizními seriály, srovnatelné nebo že nerovné zacházení s nimi je rozhodně objektivně odůvodněné.

62.      Konečné posouzení však na základě malého množství informací, které byly Soudnímu dvoru předloženy, není možné. Beztoho je věcí toliko předkládajícího soudu posoudit skutkový stav původního právního sporu a použít na něj právo Společenství(42).

b)      Mohou být subjekty televizního vysílání s pouze minimální nabídkou kinematografických děl aktuální produkce povinny k předběžnému financování evropských děl?

63.      Tribunal Supremo ve svém předkládacím usnesení dále odkázal na to, že povinnost předběžného financování je stanovena každému subjektu televizního vysílání, který zařadí do svého programu kinematografická díla aktuální produkce(43), i když je jeho nabídka kinematografických děl minimální či v rámci jeho programového složení sotva významná.

64.      Jak bylo právě uvedeno(44), mají členské státy v zásadě volnost rozhodnout, jakou konkrétní podobu chtějí dát své právní úpravě předběžného financování. Tím také mohou stanovit, které subjekty televizního vysílání mají povinnosti předběžného financování podléhat.

65.      Meze práva Společenství zde případně mohou vyplývat z již zmíněné zásady rovného zacházení(45) a dále ze zásady proporcionality(46).

66.      Co se nejprve týká zásady rovného zacházení, pak sporná španělská právní úprava zavazuje k předběžnému financování kinematografických děl a televizních filmů patrně všechny subjekty televizního vysílání stejným způsobem. Je třeba, aby předkládající soud přezkoumal, zda jsou situace subjektů televizního vysílání s minimální nabídkou kinematografických děl a situace jiných subjektů televizního vysílání skutečně srovnatelné. Jestliže tomu tak není, bude třeba přezkoumat, zda rovné zacházení s nimi může přesto být objektivně odůvodnitelné se zřetelem na právní úpravu předběžného financování. Také v tomto směru musí být vnitrostátnímu zákonodárci přiznán určitý prostor pro posouzení(47).

67.      Co se potom týká zásady proporcionality, ta vyžaduje, aby přijaté akty nepřekračovaly meze toho, co je vhodné a nezbytné k uskutečnění legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž, pokud se nabízí volba mezi vícero vhodnými opatřeními, je nutné zvolit nejméně omezující opatření, a způsobené nevýhody nesmí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům(48). Ve světle těchto úvah bude muset předkládající soud zejména přezkoumat, zda se povinnost subjektů televizního vysílání s minimální nabídkou kinematografických děl k předběžnému financování evropských děl nemůže ukázat jako nadměrné zatížení, byť se 5 % příjmů týká jen poměrně malé části celkového rozpočtu příslušných subjektů televizního vysílání.

68.      Toto všechno nemůže být na základě informací předložených Soudnímu dvoru s konečnou platností posouzeno. Beztoho je však, jak již bylo uvedeno(49), toliko věcí předkládajícího soudu posoudit skutkový stav původního právního sporu a použít na něj právo Společenství.

6.      Mezitímní závěry

69.      Souhrnně je třeba uvést:

Směrnice 89/552 obecně a její článek 3 konkrétně nebrání vnitrostátní právní úpravě, jíž jsou subjekty televizního vysílání zavázány vynaložit ročně určité procento svých příjmů na předběžné financování kinematografických děl a televizních filmů. Taková vnitrostátní právní úprava musí být v souladu s ostatním právem Společenství.

B –    Ke druhé otázce: posouzení povinnosti předběžného financování evropských děl v určitých jazycích s ohledem na základní svobody

70.      Bude-li první otázka zodpovězena v mnou navrženém smyslu, pak je třeba se zabývat i druhou otázkou. Touto otázkou by se předkládací soud v podstatě rád dozvěděl, zda může členský stát subjektům televizního vysílání zákonem stanovit, aby vynaložily 60 % závazného ročního předběžného financování na evropská kinematografická díla a televizní filmy, jejichž původní jazyk je v tomto členském státě uznaný jako jazyk úřední(50).

1.      Úvodní poznámka

71.      Druhá předběžná otázka je podle jejího znění věnována výkladu směrnice 89/552 a zákazu diskriminace podle práva Společenství.

72.      Ke směrnici 89/552 jsem již v rámci první předběžné otázky uvedla(51), že neobsahuje žádné požadavky pro vnitrostátní právní úpravy týkající se financování respektive předběžného financování filmů. Takové právní úpravy musí být ovšem v souladu s ostatním právem Společenství, zejména se základními svobodami zakotvenými ve Smlouvě o ES(52). Pouze z tohoto úhlu pohledu se tedy dále budu zabývat druhou předběžnou otázkou.

73.      V rozsahu, v němž se druhá otázka vztahuje na všeobecný zákaz diskriminace podle článku 12 ES, je dále třeba připomenout, že se uvedené ustanovení samostatně uplatňuje pouze v situacích upravených právem Společenství, pro něž Smlouva nestanoví zvláštní pravidlo o zákazu diskriminace(53). Protože se však projednávaný případ, jak bude hned třeba ukázat, týká více základních svobod zakotvených ve Smlouvě o ES, není třeba se článkem 12 ES na tomto místě zabývat.

2.      Příslušné základní svobody a jejich omezení

74.      Španělská úprava předběžného financování ukládá subjektům televizního vysílání povinnost poskytnout určité procento jejich příjmů na předběžné financování evropských kinematografických děl a televizních filmů, jejichž původní jazyk je ve Španělsku jedním z uznaných úředních jazyků.

75.      Teoreticky mohou být sice takové filmy vyráběny ve všech členských státech. V praxi se však jedná, jak konstatoval předkládající soud, většinou o filmy vyráběné ve Španělsku(54). Aby totiž bylo možné natočit film v jednom z úředních jazyků Španělska, jakožto jazyce originálním, musí jak herci, tak také režisér, kameramani, asistenti a případný kompars disponovat dostatečnou znalostí právě této řeči. V normálním případě budou jejich příslušné jazykové znalosti – v každém případě u herců – muset být tak dobré, že se jimi dostanou na roveň rodilého mluvčího(55). Takové předpoklady jsou v rámci Společenství splněny naprosto převážně ve Španělsku, respektive u Španělů.

76.      Vzhledem k tomu se nabízí možnost zkoumat dopady španělské právní úpravy předběžného financování zvláště z pohledu nepřímé diskriminace na základě státní příslušnosti, jak to také naznačují úvahy Tribunal Supremo a některých zúčastněných. Takový způsob posuzování by však sváděl k tomu, že by se pohled zúžil pouze na obzvláště zjevný dopad španělské právní úpravy, totiž na to, že přiměje subjekty televizního vysílání v určitém rozsahu k investicím do tuzemských filmových projektů a současně je odradí od investic do zahraničních filmových projektů. Naproti tomu musí být pojem „nepřímá diskriminace“ vykládán velmi široce, aby bylo možné obsáhle zhodnotit také všechny další dopady španělské právní úpravy, zejména její dopady na volný pohyb osob, které v Evropě vyrábí filmy nebo se na natáčení filmů podílejí.

77.      Proto musí být účinky španělské právní úpravy přezkoumány celkově z pohledu omezení základních svobod, a sice omezení volného pohybu služeb (články 49 ES a 50 ES), svobody usazování (článek 43 ES), volného pohybu kapitálu (čl. 56 odst. 1 ES) a volného pohybu pracovníků (článek 39 ES). Jak známo zahrnují všechny tyto základní svobody jak zákaz diskriminace, tak také zákaz omezení(56). Hranice mezi nepřímými diskriminacemi a omezeními je plynulá. Někdy je nepřímá diskriminace tak jako tak považována pouze za zvláštní případ omezení příslušných základních svobod(57). Ve prospěch toho hovoří v neposlední řadě skutečnost, že se již znění tří ze čtyř dotčených základních svobod vůbec nezaměřuje na pojem „diskriminace“, nýbrž spíše na „ omezení“ (články 43 ES, 49 ES a čl. 56 odst. 1 ES). V judikatuře je také odůvodnění omezení a nepřímé diskriminace posuzováno v podstatě podle stejných kritérií(58).

a)      Volný pohyb služeb (články 49 ES, 50 ES)

78.      Volný pohyb služeb (články 49 ES, 50 ES) je dotčen především potud, pokud španělské subjekty televizního vysílání chtějí získat práva přenosu pro filmy od producentů z jiných členských států(59). V té míře, v jaké španělská právní úprava zavazuje tamní subjekty televizního vysílání k předběžnému financování filmů v jednom z úředních jazyků Španělska, bude totiž pro tyto subjekty televizního vysílání méně atraktivní získávat práva k přenosu filmů v jiném původním jazyce, neboť takové nabytí práv k přenosu filmů v jiných jazycích by v rámci povinnosti k předběžnému financování nebylo zohledněno. To se nepříznivě projevuje převážně u filmů zahraničních producentů. Současně bude pro zahraniční producenty méně atraktivní prodávat ve Španělsku práva k přenosu filmů, protože jejich původní jazyk zpravidla není jedním z úředních jazyků uznaných ve Španělsku.

79.      Kromě toho je volný pohyb služeb, jak výstižně podotkla Komise, dotčen také ještě z dalšího úhlu pohledu: pokud herci, režiséři a ostatní osoby podílející se na natáčení filmu nemají status zaměstnanců, poskytují filmovým producentům služby ve smyslu článku 49 ES. Na základě španělské právní úpravy předběžného financování existuje nyní pro španělské filmové producenty motiv natáčet filmy z větší části v tam uznaných úředních jazycích. Pro španělské producenty bude tudíž méně atraktivní možnost angažovat pro natáčení svých filmů zahraniční herce, režiséry a ostatní personál, protože tento okruh osob ovládá úřední jazyky Španělska zpravidla méně dobře než tuzemské osoby. Současně bude pro tento okruh osob těžší nabídnout španělským filmovým producentům své služby pro natáčení jejich filmů.

80.      Ze všech těchto hledisek se tedy právní úprava předběžného financování, jako je španělská úprava, projevuje jako omezení volného pohybu služeb.

b)      Svoboda usazování (článek 43 ES)

81.      Také na svobodu usazování (článek 43 ES) může mít právní úprava předběžného financování, jako je španělská úprava, dvojí dopad.

82.      Jednak může pro španělské subjekty televizního vysílání být méně atraktivní převzít filmové produkční společnosti z jiných členských států nebo – např. s ohledem na koprodukce – nabývat na nich rozhodné podíly(60). Jestliže totiž tito zahraniční filmoví producenti netočí žádné filmy, jejichž původní jazyk je jedním z úředních jazyků uznaných ve Španělsku, nemůže být jejich činnost se zřetelem na plnění povinností španělských subjektů televizního vysílání podle tamní právní úpravy předběžného financování zohledněna(61).

83.      A jednak může být pro zahraniční filmové producenty a režiséry méně atraktivní usadit se ve Španělsku nebo tam založit pobočky či dceřiné společnosti. Jsou-li totiž jejich filmy natáčeny v jiných jazycích než v úředních jazycích Španělska, nemohou mít prospěch z tamní právní úpravy předběžného financování.

84.      Z obou hledisek se tedy právní úprava předběžného financování, jako je španělská úprava, projevuje jako omezení svobody usazování.

c)      Volný pohyb kapitálu (čl. 56 odst. 1 ES)

85.      Pokud subjekty televizního vysílání dávají zahraničním společnostem filmové produkce k dispozici pouze kapitál – například se zřetelem na koprodukce –, nebo na nich naopak nabývají podíly, aniž by dosáhly rozhodujícího vlivu na vedení podniku(62), je dotčen volný pohyb kapitálu (čl. 56 odst. 1 ES).

86.      Právní úprava předběžného financování, jako je španělská úprava, může uvedené investice do zahraničních podniků učinit španělským televizním společnostem méně atraktivní. Jestliže totiž tito zahraniční filmoví producenti netočí žádné filmy, jejichž původní jazyk je jedním z úředních jazyků uznaných ve Španělsku, nemůže být jejich činnost se zřetelem na plnění povinností subjektů televizního vysílání podle španělské právní úpravy předběžného financování zohledněna. Tudíž existuje omezení volného pohybu kapitálu(63).

d)      Volný pohyb pracovníků (článek 39 ES)

87.      Mají-li herci, režiséři a ostatní osoby podílející se na natáčení filmu postavení zaměstnanců filmového producenta, kteří u něj podávají své výkony závisle a za úplatu, pak jsou pracovníky ve smyslu článku 39 ES. Pro ně platí obdobně to, co bylo řečeno výše k volnému pohybu služeb(64): právní úprava předběžného financování vytváří pro španělské filmové producenty motiv natáčet filmy z větší části v tam uznaných úředních jazycích. Pro španělské producenty bude tudíž méně atraktivní angažovat zahraniční zaměstnance, protože tito ovládají v obvyklém případě úřední jazyky Španělska méně dobře než tuzemské osoby. Obráceně bude pro cizince těžší ucházet se o nabídky míst u španělských filmových producentů. Tímto způsobem jsou zahraniční pracovníci omezeni ve svém pohybu.

3.      Odůvodnění

88.      Podle judikatury Soudního dvora(65) může být opatření, které vede k omezení některé základní svobody zaručené Smlouvou o ES, odůvodněné pouze tehdy, jestliže sleduje legitimní cíl slučitelný se Smlouvou, a je odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. V takovém případě musí být omezení mimoto způsobilé zajistit dosažení sledovaného cíle, a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

89.      Zjednodušeně řečeno tak musí omezení základní svobody sloužit legitimnímu cíli a obstát při přezkumu proporcionality(66).

a)      Legitimní cíl

90.      Španělskou právní úpravou předběžného financování má být podporována výroba evropských filmů, jejichž původní jazyk je jedním z úředních jazyků uznaných ve Španělsku.

91.      Skutečnost, že se přitom jedná o cíl hodný uznání, vyplývá v neposlední řadě ze směrnice „televize bez hranic“ samotné. Protože podle její preambule musí být členským státům umožněno stanovit podrobnější nebo přísnější ustanovení, „v závislosti na jazykových kritériích“, a to „pro možnost účinné podpory určitého jazyka“(67). Při změně směrnice v roce 1997 zákonodárce Společenství znovu zdůraznil, že členské státy mohou „pro dosažení cílů jazykové politiky“ upravit přísnější nebo podrobnější ustanovení(68).

92.      Tato otevřenost směrnice „televize bez hranic“ pro podporu určitých jazyků je v úzké souvislosti s úsilím umožnit i nadále samostatný kulturní vývoj v členských státech – také a právě v členských státech s nižším výrobním objemem nebo s úzkou jazykovou oblastí – a tak zachovat kulturní rozmanitost ve Společenství(69).

93.      Maastrichtskou smlouvou(70) doznala tato myšlenka výrazného zhodnocení a nyní se odráží také v primárním právu. Společenství tak přispívá k rozkvětu kultur členských států a přitom respektuje jejich národní a regionální různorodost a zároveň zdůrazňuje společné kulturní dědictví (čl. 151 odst. 1 ES). Podporuje činnost členských států, mimo jiné při zlepšování znalosti a šíření kultury a dějin evropských národů a v oblasti umělecké a literární tvorby, včetně tvorby v audiovizuální oblasti (čl. 151 odst. 2 ES). Uznání a podpora rozmanitosti jeho kultur představuje průřezový úkol Společenství při jeho společné činnosti (čl. 151 odst. 4 ES), tedy také při jeho zákonodárství v oblasti audiovizuálních služeb; a konečně je výrazem respektu Evropské unie vůči národní identitě jejích členských států (čl. 6 odst. 3 EU).

94.      Pro Evropskou unii je uznání a podpora rozmanitosti v kulturní oblasti také proto tak významná, protože to je v neposlední řadě tato rozmanitost, která je pro Evropu a evropskou kulturu tak charakteristická. Podle toho patří myšlenka „jednota v rozmanitosti“ k základům Evropské unie(71), a článek 22 Listiny základních práv Evropské unie(72) stanoví, že Unie respektuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost.

95.      Význam kulturní rozmanitosti byl také na mezinárodní úrovni podtržen Úmluvou UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů(73). V neposlední řadě zdůrazňuje úmluva UNESCO, že jazyková rozmanitost je základním prvkem kulturní rozmanitosti(74).

96.      Ve stejném smyslu považuje Evropská komise respektování jazykové rozmanitosti za základní hodnotu Evropské unie(75). Teprve nedávno vyzvala také Rada Evropské unie k zachování jazykové rozmanitosti v Evropě(76).

97.      Kulturní rozměr jazyka se v žádném případě neomezuje pouze na literární oblast. Také a právě v audiovizuální oblasti má rozhodující význam pro zachování a rozvoj kultur, jakož i pro náležité šíření znalostí o nich. Pokud by byla audiovizuální díla jako kinematografická díla a televizní filmy – například z úsporných důvodů – vyráběna už jen v jednom jediném jazyce nebo několika málo světově obzvlášť rozšířených jazycích, bylo by to nutně doprovázeno ztrátou kulturní rozmanitosti. Pozdější dabing filmu v jiném jazyce totiž sice může širšímu publiku ulehčit jeho srozumitelnost, nemění ale nic na kulturním pozadí a hodnotových představách, na nichž se film zakládá a které budou jeho prostřednictvím rozšířeny.

98.      V souladu s tím zdůrazňuje například úmluva UNESCO svrchované právo států na přijímání opatření pro ochranu a podporu rozmanitosti kulturních projevů také v oblasti kulturních služeb(77). Úmluva smluvním státům výslovně povoluje vydávat předpisy týkající se jazyka používaného pro takové služby(78).

99.      Společenství a ty členské státy, které jsou smluvními státy úmluvy UNESCO, se zavázaly zohledňovat tuto úmluvu při výkladu nebo uplatňování jiných smluv, tedy také při výkladu a uplatňování Smlouvy o ES(79).

100. Pohled na dlouholetou judikaturu Soudního dvora ukazuje, že takové zohledňování v rámci Smlouvy o ES je veskrze možné. Podle ní jsou „určité cíle spojené na vnitrostátní úrovni s podporou kultury“ uznány za naléhavé důvody obecného zájmu(80), například zachování historického a uměleckého dědictví(81), jakož i obecný zájem na zhodnocení historického bohatství a na co nejlepším rozšíření znalostí o uměleckém a kulturním dědictví určité země(82).

101. Pro projednávaný případ je kromě toho třeba obzvláště zdůraznit, že Soudní dvůr akceptoval podporu filmu(83), tvorbu a zachovávání pluralitního televizní vysílání(84), jakož i zajištění určité programové kvality vysílání(85), jakožto odůvodnění pro omezení základních svobod. Dále v zásadě uznal právo členských států na podporu jejich národních a úředních jazyků(86).

102. Za těchto podmínek jsem toho názoru, že španělský zákonodárce sleduje legitimní cíl, když v rámci svých opatření k podpoře výroby evropských děl, zejména kinematografických děl a televizních filmů, chce podpořit obzvláště ty, jejichž původní jazyk je jedním z úředních jazyků uznaných ve Španělsku.

b)      Proporcionalita

103. Zbývá posoudit, zda španělská právní úprava předběžného financování sleduje svůj legitimní cíl přiměřenými prostředky. Podle judikatury musí být povinnost uložená subjektům televizního vysílání schopná zajistit dosažení sledovaného cíle a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné(87).

104. Povinnost subjektů televizního vysílání přispívat ročně určitým procentem svého příjmu na předběžné financování evropských kinematografických děl a televizních filmů v jednom ze španělských úředních jazyků je nepochybně vhodná k zachování příslušného jazyka a s ním také kultury Španělska a jeho oblastí, jakož i k podpoře jejího rozvoje a šíření prostřednictvím kina a televize(88).

105. Dodávám, že prostřednictvím takových opatření k zachování a podpoře jazyka a kultury členského státu nebo regionu Evropské unie je vždy také poskytnut příspěvek k podpoře evropské kultury jako celku.

106. O něco podrobnější výklad naproti tomu vyžaduje otázka, zda je španělská právní úprava ve své konkrétní podobě nezbytná k dosažení sledovaného cíle, anebo zda překračuje meze nezbytného.

107. Podle názoru Komise je španělská právní úprava příliš obecná a neurčitá. Komise tak vytýká neexistenci objektivních a přezkoumatelných kritérií, s jejichž pomocí může být zajištěno, že právní úprava předběžného financování bude postihovat pouze kinematografická díla a televizní filmy, které mohou být klasifikovány jako „kulturní produkty“.

108. Je pravda, že Soudní dvůr již jednou ve věci Distribuidores Cinematográficos odepřel odůvodněnost španělské právní úpravy z oblasti filmové podpory, mimo jiné s argumentem, že tato úprava podporuje „[tuzemské] filmy bez ohledu na jejich obsah nebo jejich kvalitu“(89). Ve stejném smyslu postrádal generální advokát Van Gerven svého času v tehdejší španělské právní úpravě přítomnost jakékoli „kontroly kvality“(90).

109. Podle mého mínění by se však rozsudek Distribuidores Cinematográficos neměl použít na projednávaný případ.

110. Projednávaný případ se mi nezdá být s věcí Distribuidores Cinematográficos plně srovnatelný. Tehdy totiž nebyla předmětem sporu právní úprava, která by se svým zaměřením na „španělské filmy“ pojila pouze s členským státem, v němž byl film vyroben. Naproti tomu existuje v projednávaném případě jakožto styčný bod jazykové kritérium. Tomuto jazykovému kritériu nemůže být předem odepřen jeho kulturní zřetel, uvážíme-li již zmíněný význam jazyka pro zachování a rozvoj kultur, jakož i pro přiměřené šíření znalostí o kulturách(91). Odlišně než ve věci Distribuidores Cinematográficos nemůže být tudíž zde sporná španělská právní úprava předběžného financování předem odmítnuta jakožto protekcionistické, pouze z ekonomických důvodů vydané opatření.

111. Zcela nezávisle na srovnatelnosti projednávaného případu s věcí Distribuidores Cinematográficos musí být mimo to uváženy negativní následky – přesahující kritérium jazyka – kontroly obsahu a kvality v oblasti kultury a médií.

112. Pojem „kultura“ je v otevřené a pluralitní společnosti velmi široký. Tomu odpovídají početné výrazové formy kultury také v audiovizuální oblasti. Bez ohledu na několik málo zde nesporných extrémních případů(92), se mi zdá prakticky nemožné stanovit objektivní a především spravedlivá kritéria pro to, co je kulturou, a ještě méně pro to, co mají být „kulturní produkty“ hodné podpory. Každý takový pokus skrývá bezpochyby nebezpečí, že zůstane uvězněn v klasických vzorcích myšlení a především, že zůstane opomenuta dynamika nových kulturních proudů, jakož i kulturní aktivita společenských menšin.

113. I  kdybychom se chtěli odvážit stanovit objektivní kritéria pro to, zda může být kinematografické dílo nebo televizní film považován za „kulturní produkt“(93) nebo za „kvalitní film“(94), nesmělo by praktické provádění těchto kritérií vést ke značné byrokratické náročnosti. K zajištění minima právní jistoty by mohlo být nutné, aby v konečném důsledku státem ustanovené expertní grémium nebo státem pověřené zařízení posoudilo, zda filmové projekty přichází v úvahu pro předběžné financování subjekty televizního vysílání, či nikoli. Tím by u dotčených producentů a umělců mohl vzniknout dojem, že jejich filmové projekty jsou podrobovány předběžné cenzuře státu.

114. Toto všechno sice nevylučuje, aby členský stát v rámci svého prostoru k posouzení(95) podnikl pokus postavit svou podporu filmů na kritériích obsahu či kvality. Avšak z práva Společenství, zejména ze základních svobod, nevyplývá podle mého názoru pro členské státy povinnost opírat se při podpoře kultury nezbytně o kritéria obsahu nebo kvality.

115. Ve stejném smyslu zůstává sice Komisi dovoleno při provádění jejího širokého uvážení(96) při schvalování státních podpor k podpoře kultury a kulturního dědictví (čl. 87 odst. 3 písm. d) ES) zaujmout restriktivní postoj a schválit pouze opatření, jejichž předmětem je blíže definovaný „kulturní produkt“(97). Taková schvalovací praxe Komise v oblasti státních podpor však neprejudikuje výklad ostatních ustanovení Smlouvy o ES, obzvláště základních svobod. Nic nebrání členským státům v tom, aby se mimo oblast státních podpor zřekly dodatečných kritérií obsahu či kvality a provozovaly v maximální míře široce postavenou podporu kultury.

116. Odůvodnění předběžného financování, jako toho španělského, tedy z pohledu práva Společenství nutně nepředpokládá, že jeho rozsah působnosti bude na základě objektivních a přezkoumatelných kritérií omezen na kinematografická díla a televizní filmy, které se jako „kulturní produkty“ nebo „kvalitní filmy“ jeví jako obzvláště podporyhodné.

117. Závěrem je třeba ještě poznamenat, že finanční zátěže, jak jsou uloženy subjektům televizního vysílání v rámci španělské právní úpravy předběžného financování, nejsou podle informací, které máme k dispozici, zcela nepřiměřené ve vztahu k sledovanému cíli. Procento jejich ročních příjmů, které musí španělské subjekty televizního vysílání na předběžné financování filmů v jednom z úředních jazyků Španělska vynaložit, se s 3 %(98) zdá být poměrně mírné. Nadto španělská právní úprava od subjektů televizního vysílání nevyžaduje předběžně financovat výlučně filmy v úředním jazyce Španělska. Spíše jim stanovením kvóty 60 : 40 ponechává nikoli zanedbatelný prostor pro investování do evropských filmových projektů v jiných jazycích. Podle údajů některých zúčastněných při jednání u Soudního dvora zůstává kromě toho subjektům televizního vysílání umožněno investovat do koprodukcí, jejichž výsledný produkt má více rovnoprávných původních jazyků(99).

118. Za těchto podmínek docházím k závěru, že právní úprava předběžného financování, jako je španělská úprava, je vhodná k dosažení jí sledovaných jazykových cílů a cílů v oblasti kulturní politiky a také nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné. Nepředstavuje dále nepřiměřené zatížení subjektů televizního vysílání.

4.      Mezitímní závěry

119. Souhrnně tedy platí:

Základní svobody zakotvené ve Smlouvě o ES nebrání členskému státu v tom, aby subjektům televizního vysílání zákonem uložil povinnost vynaložit 60 % povinného ročního předběžného financování na kinematografická díla a televizní filmy, jejichž původní jazyk je v tomto členském státě uznán jako jazyk úřední.

C –    Ke třetí otázce: pojem „státní podpora“

120. Svou třetí otázkou žádá Tribunal Supremo vysvětlení pojmu státní nebo ze státních prostředků poskytované podpory ve smyslu článku 87 ES. Předkládající soud by v podstatě rád věděl, zda se jedná o podporu, pokud členský stát stanoví zákonem subjektům televizního vysílání povinnost vynaložit ročně určité procento jejich příjmů na předběžné financování evropských kinematografických děl a televizních filmů, jejichž původní jazyk je v tomto členském státě uznaný jako jazyk úřední. V pozadí této otázky je předpoklad Tribunal Supremo, že filmy předběžně financované podle zákona č. 25/1994(100) jsou většinou produkovány španělským filmovým průmyslem(101).

121. S výjimkou UTECA vycházejí všichni zúčastnění z toho, že zde žádná podpora ve smyslu článku 87 ES neexistuje. K tomu se připojuji.

122. Posuzování určitého opatření jako podpory ve smyslu Smlouvy o ES předpokládá, že je naplněno každé ze čtyř kumulativních kritérií, na nichž čl. 87 odst. 1 ES staví(102). Přitom se jedná o financování opatření prostřednictvím státu nebo za státních prostředků (první kritérium), existenci výhody pro podnik (druhé kritérium), selektivnost opatření (třetí kritérium) a ovlivnění obchodu mezi členskými státy se z toho vyplývajícím zkreslením hospodářské soutěže (čtvrté kritérium)(103).

123. Zvláštní pozornost si v projednávaném případě zaslouží první kritérium, to znamená financování státem nebo ze státních prostředků.

124. Podle ustálené judikatury nečiní v případě klasifikace podpory sice v zásadě žádný rozdíl, zda je prospěch poskytnut bezprostředně státem nebo pak veřejnými či soukromými subjekty, které byly státem k provádění právní úpravy podpor zřízeny nebo pověřeny; jinak by totiž články 87 ES a 88 ES mohly být obcházeny pouhým zřízením samostatných organizací pověřených rozdělováním podpor(104).

125. Prospěch však může být kvalifikován jako podpora pouze tehdy, jestliže je jednak poskytnut přímo nebo nepřímo ze státních prostředků, a jednak je přičitatelný státu(105).

126. Na rozdíl od toho, co se domnívá UTECA, na tom nic nezměnila ani novější judikatura, zejména rozsudky GEMO, Pearle, Forum 187 a Laboratoires Boiron. V rozsudku Pearle například popřel Soudní dvůr existenci podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES právě proto, že chybělo financování ze státních prostředků(106). Ve věci GEMO byla poskytnuta určitá plnění pocházející z poplatku vybraného a spravovaného státními orgány, takže jejich financování pocházelo bezpochyby ze státních prostředků a nevyžadovalo žádný bližší výklad(107). Podobně se postupovalo v případech Forum 187 a Laboratoires Boiron, jejichž předmětem byla zvýhodnění ve formě osvobození od státních poplatků(108); tam sice nedošlo k žádnému peněžitému plnění státu, avšak přesto ke konkrétnímu upuštění od příjmů státu.

127. V projednávaném případě je nově formulovaný čl. 5 odst. 1 zákona č. 25/1994, z něhož povinnost španělských subjektů televizního vysílání k předběžnému financování filmů vyplývá, nepochybně státním opatřením Španělského království. Možný prospěch, který filmoví producenti z této právní úpravy získají, může být tedy nesporně přičten španělskému státu(109).

128. K převodu státních prostředků na filmové producenty ovšem v rámci této právní úpravy nedochází ani přímo, ani nepřímo. Takový převod státních prostředků sice nutně nepředpokládá peněžní plnění z majetku státu(110). Přesto musely být peníze použité k předběžnému financování filmů alespoň před jejich vyplacením příslušným filmovým producentům k dispozici státu(111) nebo jinak vést k určitým způsobem uzpůsobenému finančnímu zatížení pro stát(112). To není případ projednávané věci.

129. Zaprvé, budou na předběžné financování filmů podle sporné právní úpravy vynaloženy pouze finanční prostředky příslušných subjektů televizního vysílání, bez ohledu na to, zda se jedná o filmy z jejich vlastní produkce či o filmy z produkce cizí. Španělský stát nemá, nakolik je zřejmé, nad těmito finančními prostředky žádnou kontrolu, rovněž tak nemá vliv na jejich skutečné použití; nelze tedy předpokládat, že měl tyto prostředky ke své dispozici.

130. Zadruhé, nepřináší systém předběžného financování filmů pro španělský stát ani žádné finanční zatížení. Zejména takové zatížení státu nevyplývá již pouze z okolnosti, že televizní podniky mohou, kvůli své zákonné povinnosti předběžně financovat evropské filmy, dosáhnout menšího zisku, a proto se sníží finanční příjmy španělského státu(113). Příčinná souvislost mezi předběžným financováním filmů a případnými nižšími finančními příjmy je totiž příliš nejistá a nepřímá, než aby bylo možné mluvit o poskytnutí výhody filmovým producentům na náklady státu. V tom se projednávaný případ podstatně odlišuje od případů, v nichž existuje výhoda poskytnutá státem v konkrétních daňových úlevách či osvobozeních pro určité podniky, takže snížení finančních příjmů státu jsou dostatečně předvídatelná a poskytnutou výhodou přímo krytá(114).

131. Systémem předběžného financování filmů ukládá španělský stát zákonem pouze určitým podnikům – subjektům televizního vysílání – povinnost použít část svých finančních prostředků na určitý účel, totiž na předběžné financování evropských kinematografických děl a televizních filmů v určitých jazycích. S tím spojený státní zásah do autonomie subjektů televizního vysílání může sice přinést určitým filmovým producentům ekonomické výhody; tyto výhody však nejsou financovány ze státních prostředků, nýbrž výhradně z prostředků příslušných subjektů televizního vysílání(115).

132. S tím není v rozporu, že mezi španělskými subjekty televizního vysílání, které jsou povinny předběžně financovat filmy, stojí vedle některých soukromých podniků také organizace pro veřejnoprávní vysílání(116). Prostředky spravované veřejnými podniky nebo veřejnoprávními organizacemi mohou být sice v jednotlivých případech považovány za státní prostředky(117). O tento případ se však nejedná vždy a automaticky(118), nýbrž pouze tehdy, pokud jsou jejich prostředky stále pod státní kontrolou, a tím jsou k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům(119).

133. Veřejnoprávní podniky televizního vysílání požívají ve většině případů ve vztahu ke státu zvláštní autonomie, která je chrání před zásahy státu nejen při sestavování jejich programu, nýbrž také ve vztahu k jejich výdajům. Pokud také španělským veřejnoprávním subjektům televizního vysílání náleží taková autonomie vůči státu – určení této skutečnosti je věcí předkládajícího soudu –, nemohou být jejich finanční prostředky již vůbec považovány za státní prostředky ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES(120).

134. I  kdyby však měl předkládající soud dojít k závěru, že by španělské organizace pro veřejnoprávní vysílání mohly být státem ovlivněny se zřetelem k jejich výdajům, je třeba uvážit, že v každém případě zde sporné výdaje, uskutečněné k předběžnému financování filmů, nemají původ ve zvláštním státním ovlivňování organizací pro veřejnoprávní vysílání, z čehož by se mohlo usuzovat na skrytou podporu. Spočívají spíše na všeobecné zákonné právní úpravě, jejíž rozsah působnosti není žádným způsobem omezen pouze na organizace pro veřejnoprávní vysílání, nýbrž zahrnuje také nikoli nevýznamný počet soukromých subjektů televizního vysílání.

135. Nově formulovaný čl. 5 odst. 1 zákona č. 25/1994 nečiní žádný rozdíl mezi soukromými a veřejnoprávními organizacemi televizního vysílání. Tím je toto ustanovení srovnatelné s jinými všeobecnými státními pravidly, která sledují cíl ve veřejném zájmu – například ochranu zdraví, ochranu životního prostředí nebo bezpečnost silničního provozu – a jimž podléhají jak veřejné, tak také soukromé subjekty.

136. Například zákonný předpis, že řidiči motocyklů musí nosit helmy, nepředstavuje ještě sám o sobě právní úpravu podpory ve prospěch podniků, které takové helmy vyrábějí a prodávají, ačkoli také část helem může být státem objednána pro jeho policisty. I kdyby některý z členských států uzákonil nošení helem tuzemského výrobce, nejednalo by se o problém podpor, nýbrž spíše o problém, který je třeba řešit v rámci základních svobod společného trhu, obzvláště ve světle ustanovení o volném pohybu zboží.

137. Totéž platí pro takovou právní úpravu, jako je úprava zde sporné povinnosti španělských subjektů televizního vysílání přispívat ve veřejném zájmu částí svých zdrojů k předběžnému financování evropských filmů. Samotná okolnost, že subjekty podléhající právu musejí na základě zákonné právní úpravy uskutečňovat určité výdaje a třetí osoby z toho mají prospěch, nečiní z takové právní úpravy ještě žádnou státem financovanou podporu ve smyslu článků 87 ES a 88 ES. Účinky takové právní úpravy v oblasti práva Společenství je třeba hodnotit spíše v rámci základních svobod vnitřního trhu(121).

138. Souhrnem je tedy třeba dospět k závěru, že právní úprava předběžného financování, jakou je španělská úprava, nepředstavuje podporu poskytovanou státem nebo ze státních prostředků ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

VI – Závěry

139. Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky španělského Tribunal Supremo takto:

1)      Směrnice 89/552/EHS obecně a konkrétně její článek 3 nebrání vnitrostátní právní úpravě, jíž jsou subjekty televizního vysílání zavázány vynaložit ročně určité procento svých příjmů na předběžné financování evropských kinematografických děl a televizních filmů. Taková vnitrostátní právní úprava musí být v souladu s ostatním právem Společenství.

2)      Základní svobody zakotvené ve Smlouvě o ES nebrání členskému státu v tom, aby subjektům televizního vysílání zákonem uložil povinnost vynaložit 60 % ročního předběžného financování uvedeného v bodě 1 na kinematografická díla a televizní filmy, jejichž původní jazyk je v tomto členském státě uznán jako jazyk úřední.

3)      Právní úprava, jako je úprava popsaná v bodech 1 a 2, nepředstavuje ani podporu poskytovanou státem nebo ze státních prostředků ve smyslu článku 87 ES.

1 – Původní jazyk: němčina.

2 – Nejvyšší soud.

3 – Tato povinnost platí pro subjekty televizního vysílání, jejichž program zahrnuje kinematografické filmy aktuální produkce, t. j. takové, jejichž stáří činí méně než sedm let od jejich výroby.

4 – Směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, s. 23; Zvl. vyd. 06/01 s. 224), dále jen „směrnice 89/552“.

5 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES ze dne 30. června 1997, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 202, s. 60; Zvl. vyd. 06/02, s. 321) dále jen „směrnice 97/36“ nebo „pozměňovací směrnice 97/36“.

6 – V roce 2007 byla směrnice 89/552 znovu v podstatných bodech pozměněna (viz směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES ze dne 11. prosince 2007, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, Úř. věst. L 332, s. 27). Protože je však třeba poslední změny provést teprve ke dni 19. prosince 2009 (viz článek 3 směrnice 2007/65), nemají tyto změny v projednávaném případě význam.

7 – Dále jen „úmluva UNESCO“, jejíž znění se nachází v příloze 1a k rozhodnutí Rady 2006/515/ES ze dne 18. května 2006 o uzavření Úmluvy o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů (Úř. věst. L 201, s. 15).

8 – Bulharsko, Dánsko, Německo, Estonsko, Irsko, Řecko, Španělsko, Francie, Itálie, Kypr, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Rakousko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovenská republika, Finsko, Švédsko a Spojené království (viz seznam smluvních států k nahlédnutí na internetové stránce UNESCO, ?KO=31038&language=E&order=alpha#1, naposledy navštívené dne 8. července 2008).

9 – Bod 1 odůvodnění úmluvy UNESCO.

10 – Bod 2 odůvodnění úmluvy UNESCO.

11 – Bod 5 odůvodnění úmluvy UNESCO.

12 – Bod 14 odůvodnění úmluvy UNESCO.

13 – Ley 25/1994, de 12 de juilio, por la que se incorpora al Ordenamiento Jurídico Español la Directiva 89/552/CEE, sobre la coordinación de Disposiciones Legales, Reglamentarias y Administrativas de los Estados Miembros relativas al ejercicio de actividades de Radiodifusión Televisiva (BOE č. 166 ze dne 13. července 1994, s. 22342).

14 – Ley 22/1999, de 7 de junio, de Modificación de la Ley 25/1994 por la que se incorpora al Ordenamiento Jurídico Español la Directiva 89/552/CEE, sobre la coordinación de disposiciones legales, reglamentarias y administrativas de los Estados miembros, relativas al ejercicio de actividades de radiodifusión televisiva (BOE č. 136 ze dne 8. června 1999, s. 21765).

15 – Ley 15/2001, de 9 de julio, de fomento y promoción de la cinematografía y el sector audiovisual (BOE č. 164 ze dne 10. července 2001, s. 24904).

16 – Real Decreto 1652/2004, de 9 de julio, por el que se aprueba el Reglamento que regula la inversión obligatoria para la financiación anticipada de largometrajes y cortometrajes cinematográficos y películas para televisión, europeos y españoles (BOE č. 174 ze dne 20. července 2004, s. 26264).

17 – Administración General del Estado.

18 – K tomu viz bod 13 odůvodnění směrnice 89/552, jakož i rozsudky ze dne 9. února 1995, Leclerc-Siplec (C‑412/93, Recueil, s. I‑179, body 29 a 44), a ze dne 9. července 1997, De Agostini a TV-Shop (C‑34/95 až C‑36/95, Recueil, s. I‑3843, bod 3).

19 – Jak objasňuje bod 13 odůvodnění směrnice 89/552, zůstává například pravomoc členských států a jejich orgánů týkající se organizace a financování vysílání, jakož i obsahu pořadů, nedotčena. Ve stejném smyslu vysvětluje bod 44 odůvodnění pozměňovací směrnice 97/36, že členské státy mohou například na subjekty televizního vysílání použít své soutěžní právo.

20 – K tomu viz poslední věta bodu 44 odůvodnění směrnice 97/36. Ve stejném smyslu již rozsudky De Agostini a TV-Shop (citovaný v poznámce pod čarou 18, zejména body 50 a 51), a ze dne 28. října 1999, ARD (C‑6/98, Recueil, s. I‑7599, zejména body 49 a 50), v nichž Soudní dvůr posuzuje přísnější vnitrostátní úpravu ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 89/552 na základě předpisů o volném pohybu služeb. Kromě toho viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Corporación Dermoestética (C‑500/06, Sb. rozh. s. I-5785, bod 31).

21 – Také odkaz na programový rozpočet subjektů televizního vysílání v článku 5 směrnice 89/552 se netýká financování výroby evropských děl, nýbrž pouze jejich distribuce v televizi.

22 – Bod 13 odůvodnění směrnice 89/552.

23 – Podobně k poměru mezi čl. 3 odst. 1 a článkem 19 směrnice 89/552 již rozsudek Leclerc-Siplec (citovaný v poznámce pod čarou 18, body 40, 41 a 47).

24 – Ve stejném smyslu, pro budoucí případy, nově vložený čl. 3i odst. 1 směrnice „televize bez hranic“ ve spojení s bodem 48 odůvodnění směrnice 2007/65.

25 – Protokol o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech byl připojen ke Smlouvě o ES prostřednictvím Amsterodamské smlouvy, podepsané dne 2. října 1997, a je otištěn v Úř. věst. C 340, s. 109.

26 – Bod 45 odůvodnění směrnice 97/36.

27 – Pro budoucí případy bude toto také výslovně potvrzeno nově doplněným čl. 3i odst. 1 směrnice „televize bez hranic“ ve spojení s bodem 48 odůvodnění směrnice 2007/65, kde v souvislosti s audiovizuálními mediálními službami na vyžádání budou finanční příspěvky poskytovatele služby představovat výslovně prostředek k podpoře produkce evropských děl.

28 – Body 19 a 22 odůvodnění směrnice 89/552.

29 – Viz také bod 23 odůvodnění směrnice 89/552, který výslovně dovoluje použití ustanovení jednotlivých států o podpoře a rozvoji evropské produkce, do té míry, pokud odpovídají právu Společenství.

30 – Rozsudek ze dne 11. července 1985, Cinéthèque a další (60/84 a 61/84, Recueil, s. 2605, bod 23).

31 – V témže smyslu také bod 45 odůvodnění směrnice 97/36, jakož i pro budoucí případy nově vložený čl. 3i odst. 1 směrnice „televize bez hranic“ ve spojení s bodem 48 odůvodnění směrnice 2007/65.

32 – Skutečnost, že hlavním cílem směrnice „televize bez hranic“ je zajištění volného vysílání televizních programů, vyplývá mimo jiné z rozsudků Leclerc-Siplec (citovaného v poznámce pod čarou 18, bod 28), De Agostini a TV-Shop (citovaného v poznámce pod čarou 18, bod 3) a ARD (citovaného v poznámce pod čarou 20, bod 28).

33 – Rozsudek Leclerc-Siplec (citovaný v poznámce pod čarou 18, bod 44).

34 – V témže smyslu – ačkoli v jiné souvislosti – rozsudky ze dne 17. února 2005, Viacom Outdoor (C‑134/03, Sb. rozh. s. I‑1167, bod 38), a ze dne 26. května 2005, Burmanjer a další (C‑20/03, Sb. rozh. s. I‑4133, bod 31, poslední věta).

35 – Viz výše, bod 35 tohoto stanoviska.

36 – Rozsudky ze dne 20. října 2005, Komise v. Portugalsko (C‑334/03, Sb. rozh. s. I‑8911, bod 24), a ze dne 12. září 2006, Eman a Sevinger (C‑300/04, Sb. rozh. s. I‑8055, bod 57).

37 – Rozsudky ze dne 11. července 2006, Chacón Navas (C‑13/05, Sb. rozh. s. I‑6467, bod 56), a ze dne 7. září 2006, Cordero Alonso (C‑81/05, Sb. rozh. s. I‑7569, body 35 a 41).

38 – Viz body 19 a 22 odůvodnění směrnice 89/552, jakož i nadpis její kapitoly III.: „Podpora distribuce a výroby televizních pořadů“.

39 – Rozsudky ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA (C‑344/04, Sb. rozh. s. I‑403, bod 95); Eman a Sevinger (citovaný v poznámce pod čarou 36, bod 57), jakož i ze dne 11. září 2007, Lindorfer v. Rada (C‑227/04 P, Sb. rozh. s. I‑6767, bod 63).

40 – Podobně například rozsudky ze dne 13. dubna 2000, Karlsson a další (C‑292/97, Recueil, s. I‑2737, body 35 a 49); ze dne 11. září 2003, Steinicke (C‑77/02, Recueil, s. I‑9027, bod 61), a ze dne 22. listopadu 2005, Mangold (C‑144/04, Sb. rozh. s. I‑9981, bod 63), kde Soudní dvůr přiznal členským státům v rámci přezkumu zákazu diskriminace za účelem sledování určitých cílů zemědělské a sociální politiky prostor pro uvážení resp. pro posouzení. Ve stejném smyslu přiznává Soudní dvůr členským státům v rámci základních svobod v neharmonizovaných oblastech prostor pro uvážení; viz např. k ochraně zdraví rozsudek ze dne 13. července 2004, Bacardi France (C‑429/02, Sb. rozh. s. I‑6613, bod 33), a ke kulturní politice rozsudek ze dne 13. prosince 2007, United Pan-Europe Communications Belgium a další (C‑250/06, Sb. rozh. s. I-11135, bod 44).

41 – Článek 5 směrnice 89/552; viz také body 19 a 24 odůvodnění směrnice 89/552, jakož i bod 31 odůvodnění směrnice 97/36.

42 – Rozsudky ze dne 23. února 2006, CLT‑UFA (C‑253/03, Sb. rozh. s. I‑1831, body 35 a 36), a ze dne 10. července 2008, Feryn (C‑54/07, Sb. rozh. s. I-5187, bod 19).

43 – Tím se podle španělské právní úpravy rozumí filmy, jejichž stáří činí méně než sedm let od jejich výroby (viz čl. 5 odst. 1 pododstavec 2 zákona č. 25/1994 v jeho pozměněném znění).

44 – K tomu viz výše, bod 57 tohoto stanoviska.

45 – K tomu viz výše, body 58 až 61 tohoto stanoviska.

46 – K povinnosti členských států respektovat při výkonu svých pravomocí zásadu proporcionality viz rozsudky Karlsson a další (citovaný v poznámce pod čarou 40, body 45 a 58); ze dne 10. března 2005, Tempelman a van Schaijk (C‑96/03 a C‑97/03, Sb. rozh. s. I‑1895, bod 46), a ze dne 27. září 2007, Twoh International (C‑184/05, Sb. rozh. s. I‑7897, bod 25).

47 – K tomu viz judikatura uvedená v poznámce pod čarou 40.

48 – Viz např. rozsudky ze dne 12. července 2001, Jippes a další (C‑189/01, Recueil, s. I‑5689, bod 81), a Tempelman a van Schaijk (citovaný v poznámce pod čarou 46, bod 47).

49 – K tomu viz výše, bod 62 tohoto stanoviska.

50 – Znění druhé otázky sice bere v potaz pouze „díla v původním jazyce španělštině“ („obras en lengua original española“). Pohled na čl. 5 odst. 1 pododst. 2 zákona č. 25/1994 ve znění zákona č. 15/2001 však naznačuje, že sporná španělská právní úprava není zúžena na jeden jediný jazyk, nýbrž se vztahuje na „produkce“, „jejichž původní jazyk je jedním z úředních jazyků ve Španělsku“ („producciones cuya lengua original sea cualquiera de las oficiales en España“). Jak objasnila španělská vláda při ústním jednání u Soudního dvora, zahrnuje tato formulace také regionální úřední jazyky ve Španělsku, jako katalánštinu, galicijštinu a baskičtinu.

51 – Viz zejména body 35 a 54 tohoto stanoviska.

52 – K tomu viz poslední věta bodu 44 odůvodnění směrnice 97/36, jakož i judikatura citovaná v bodě 20 tohoto stanoviska.

53 – Rozsudky ze dne 26. listopadu 2002, Oteiza Olazabal (C‑100/01, Recueil, s. I‑10981, bod 25); ze dne 11. prosince 2003, AMOK (C‑289/02, Recueil, s. I‑15059, bod 25); ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další (C‑222/04, Sb. rozh. s. I‑289, bod 99), a ze dne 11. ledna 2007, Lyyski (C‑40/05, Sb. rozh. s. I‑99, bod 33).

54 – Toto zjištění bylo zpochybněno FAPAE a částečně také EGEDA v řízení před Soudním dvorem, zejména s poukazem na různé přeshraniční koprodukce. K tomu je třeba poznamenat, že v řízení o rozhodnutí o předběžné otázce není věcí Soudního dvora, nýbrž vnitrostátního soudu, zjistit skutečnosti, které jsou základem právního sporu a vyvodit z toho důsledky pro své rozhodnutí; viz rozsudky ze dne 29. dubna 1982, Pabst & Richarz (17/81, Recueil, s. 1331, bod 12), a ze dne 11. prosince 2007, Eind (C‑291/05, Sb. rozh. s. I-10719, bod 18), a ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07, Sb. rozh. s. I-4863, bod 30).

55 – Jinak tomu může být, pokud je ve filmu třeba obsadit zvláště roli osoby, která hovoří s cizím přízvukem.

56 – Ustálená judikatura; viz k volnému pohybu pracovníků rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman (C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, body 92, 103 a 104); ze dne 27. ledna 2000, Graf (C‑190/98, Recueil, s. I‑493, body 21 až 23), a ze dne 15. září 2005, Komise v. Dánsko (C‑464/02, Sb. rozh. s. I‑7929, bod 45); ke svobodě usazování rozsudky ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard (C‑55/94, Recueil, s. I‑4165, bod 37), a ze dne 5. října 2004, CaixaBank France (C‑442/02, Sb. rozh. s. I‑8961, bod 11); k volnému pohybu služeb rozsudky ze dne 25. července 1991, Säger (C‑76/90, Recueil, s. I‑4221, bod 12), a ze dne 18. července 2007, Komise v. Německo (C‑490/04, Sb. rozh. s. I‑6095, bod 63); k volnému pohybu kapitálu rozsudky „Golden Shares“ ze dne 4. června 2002, Komise v. Portugalsko (C‑367/98, Recueil, s. I‑4731, bod 44) a Komise v. Francie (C‑483/99, Recueil, s. I‑4781, bod 40), rozsudek ze dne 6. prosince 2007, Federconsumatori a další (C‑463/04 a C‑464/04, Sb. rozh. s. I-10419, bod 19), jakož i mé stanovisko ze dne 14. července 2005 ve věci Bouanich (C‑265/04, Sb. rozh. s. I‑923, bod 31).

57 – Viz např. rozsudky ze dne 13. prosince 2005, SEVIC Systems (C‑411/03, Sb. rozh. s. I‑10805, bod 23); ze dne 14. prosince 2006, Denkavit Internationaal a Denkavit France (C‑170/05, Sb. rozh. s. I‑11949, body 29 a 30), a ze dne 18. července 2007, Oy AA (C‑231/05, Sb. rozh. s. I‑ 6373, bod 39), v nichž je „rozdílné zacházení“ považováno za omezení základní svobody. Podobným způsobem hovoří rozsudek ze dne 11. září 2007, Komise v. Německo (C‑318/05, Sb. rozh. s. I‑6957, bod 117), o nerovném zacházení, které může dotčeným osobám „ztížit“ výkon jejich práv, což odpovídá obvyklé definici omezení.

58 – K odůvodnění nepřímé diskriminace viz např. rozsudky Karlsson a další (citované v poznámce pod čarou 40, body 44 a 45), a ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in the FII Group Litigation (C‑446/04, Sb. rozh. s. I‑11753, bod 46).

59 – Rozsudek ze dne 4. května 1993, Distribuidores Cinematográficos (C‑17/92, Recueil, s. I‑2239, bod 10). Jak objasnil generální advokát Van Gerven v bodě 9 svého stanoviska ze dne 18. února 1993 v uvedené věci, u užívání filmu je podstatným bodem přenechání distribučních práv pro určitý trh a přenesení práv k veřejnému promítání pro tento trh po určitou dobu. (Přeshraniční) přeprava fyzických nosičů filmu je pouze logickým důsledkem tohoto procesu, takže nelze mluvit o pohybu zboží ve smyslu Smlouvy o E(H)S.

60 – Podíl ve společnosti spadá podle ustálené judikatury do rozsahu působnosti svobody usazování, pokud dotčenému společníkovi propůjčí „takový vliv na rozhodování společnosti, že může určovat její činnost“; viz rozsudky ze dne 13. dubna 2000 ve věci Baars (C‑251/98, Recueil, s. I‑2787, bod 22); ze dne 5. listopadu 2002, Überseering (C‑208/00, Recueil, s. I‑9919, bod 77), Oy AA (citovaný v poznámce pod čarou 57, bod 20), a ze dne 6. prosince 2007, Columbus Container Services (C‑298/05, Sb. rozh. s. I-10451, bod 30).

61 – Při jednání u Soudního dvora bylo poukázáno na to, že existují také koprodukce, jejichž konečný produkt vyjde ve více původních jazycích. Pokud by se toto tvrzení prokázalo jako správné – jeho přezkum je věcí předkládajícího soudu –, může se omezující účinek španělské právní úpravy předběžného financování na svobodu usazování případně zmírnit.

62 – Pokud účast na společnosti propůjčí dotčenému společníkovi rozhodující vliv na rozhodnutí společnosti, nespadá do oblasti působnosti volného pohybu kapitálu, nýbrž do oblasti působnosti svobody usazování; k tomu viz judikatura uvedená v poznámce pod čarou 60.

63 – Jak již bylo uvedeno, bylo při jednání poukázáno na existenci koprodukcí, jejichž konečný produkt je vydán ve více původních jazycích. Pokud by se toto tvrzení prokázalo jako správné – jeho přezkum je věcí předkládajícího soudu –, může se omezující účinek španělské právní úpravy předběžného financování na volný pohyb kapitálu případně zmírnit.

64 – Bod 79 tohoto stanoviska.

65 – Rozsudky Bosman (citovaný v poznámce pod čarou 56, bod 104), Komise v. Portugalsko (citovaný v poznámce pod čarou 56, bod 49); ze dne 5. prosince 2006, Cipolla a další (C‑92/04 a C‑202/04, Sb. rozh. s. I‑11421, bod 61); ze dne 11. prosince 2007, International Transport Workers’ Federation a Finnish Seamen’s Union („Viking Line“, C‑438/05, Sb. rozh. s. I-10779, bod 75), a ze dne 18. prosince 2007, Laval un Partneri (C‑341/05, Sb. rozh. s. I-11767, bod 101).

66 – V tomto smyslu například rozsudky Bacardi France (citovaný v poznámce pod čarou 40, bod 33), a ze dne 6. března 2007, Placanica (C‑338/04, C‑359/04 a C‑360/04, Sb. rozh. s. I‑1891, bod 48).

67 – Bod 26 odůvodnění směrnice 89/552.

68 – Bod 44 odůvodnění směrnice 97/36.

69 – Body 13 a 22 odůvodnění směrnice 89/552.

70 – Smlouva o Evropské unii, podepsaná v Maastrichtu dne 7. února 1992, vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1993 (Úř. věst. 1992, C 191, s. 1).

71 – Oddíl I.1 sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Nová rámcová strategie pro mnohojazyčnost, ze dne 22. listopadu 2005, KOM(2005) 596  konečné znění.

72 – Listina základních práv Evropské unie byla nejprve slavnostně vyhlášena dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. C 364, s. 1) a poté ještě jednou dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku (Úř. věst. C 303, s. 1). Nemá sice jako taková ještě závazné právní účinky srovnatelné s primárním právem, jako zdroj poznání práva však podává výklad o základních právech garantovaných právem Společenství; k tomu viz také rozsudek ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada „Spojování rodin“ (C‑540/03, Sb. rozh. s. I‑5769, bod 38), a bod 108 mého stanoviska ze dne 8. září 2005 v této věci, dále rozsudek ze dne 13. března 2007, Unibet (C‑432/05, Sb. rozh. s. I‑2271, bod 37).

73 – Viz zejména body 1, 2 a 5 odůvodnění, jakož i čl. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy UNESCO.

74 – Bod 14 odůvodnění úmluvy UNESCO.

75 – Sdělení Komise ze dne 22. listopadu 2005 (citované v poznámce pod čarou 71, oddíl I.1).

76 – Závěry Rady ze dne 22. května 2008 o mnohojazyčnosti (Úř. věst. C 140, s. 14), potvrzení č. 2.

77 – Článek 1 písm. h), čl. 2 bod 2, článek 5 a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 písm. a) úmluvy UNESCO.

78 – Článek 6 odst. 2 písm. b) úmluvy UNESCO.

79 – Článek 20 úmluvy UNESCO, tam zejména odst. 1 písm. b).

80 – Rozsudek ze dne 14. září 2006, Centro di Musicologia Walter Stauffer (C‑386/04, Sb. rozh. s. I‑8203, bod 45); ve stejném smyslu rozsudek United Pan-Europe Communications Belgium a další (citovaný v poznámce pod čarou 40, bod 42). Naopak v rozsudku Distribuidores Cinematográficos (citovaném v poznámce pod čarou 59, bod 20) Soudní dvůr ještě odmítl „kulturní politiku“ jako odůvodnění ve smyslu čl. 56 odst. 1 Smlouvy o EHS (nyní čl. 46 odst. 1 ES), aniž by byť jen zmínil její možné uznání za naléhavý důvod obecného zájmu.

81 – Rozsudek ze dne 26. února 1991, Komise v. Itálie (C‑180/89, Recueil, s. I‑709, bod 20).

82 – Rozsudek ze dne 26. února 1991, Komise v. Francie (C‑154/89, Recueil, s. I‑659, bod 17).

83 – Rozsudek Cinéthèque a další (citovaný v poznámce pod čarou 30, bod 23).

84 – Rozsudky ze dne 25. července 1991, Collectieve Antennevoorziening Gouda (C‑288/89, Recueil, s. I‑4007, bod 23) a Komise v. Nizozemsko (C‑353/89, Recueil, s. I‑4069, bod 30); ze dne 3. února 1993, Veronica Omroep Organisatie (C‑148/91, Recueil, s. I‑487, body 9 a 10); ze dne 5. října 1994, TV10 (C‑23/93, Recueil, s. I‑4795, body 18 a 19), a United Pan-Europe Communications Belgium a další (citovaný v poznámce pod čarou 40, body 41 a 42).

85 – Rozsudky Collectieve Antennevoorziening Gouda (citovaný v poznámce pod čarou 84, bod 27), Komise v. Nizozemsko (citovaný v poznámce pod čarou 84, bod 45) a ARD (citovaný v poznámce pod čarou 20, bod 50).

86 – Rozsudek ze dne 28. listopadu 1989, Groener (C‑379/87, Recueil, s. 3967, bod 19); podobně rozsudek United Pan-Europe Communications Belgium a další (citovaný v poznámce pod čarou 40, bod 43).

87 – Viz výše bod 88 tohoto stanoviska.

88 – Viz také rozsudek United Pan-Europe Communications Belgium a další (citovaný v poznámce pod čarou 40, bod 43).

89 – Rozsudek Distribuidores Cinematográficos (citovaný v poznámce pod čarou 59, bod 20).

90 – Stanovisko generálního advokáta Van Gervena ve věci Distribuidores Cinematográficos (citované v poznámce pod čarou 59, bod 28).

91 – Viz výše, body 97 a 98 tohoto stanoviska.

92 – K těmto extrémním případům počítám páchání trestných činů pod záminkou umění.

93 – Viz návrh Komise.

94 – Viz generální advokát Van Gerven ve svém stanovisku ve věci Distribuidores Cinematográficos (citované v poznámce pod čarou 59, bod 28).

95 – K tomu viz znovu rozsudek United Pan-Europe Communications Belgium a další (citovaný v poznámce pod čarou 40, bod 44), kde se hovoří o širokém uvážení vnitrostátních orgánů.

96 – Rozsudky ze dne 22. března 1977, Iannelli & Volpi (74/76, Recueil, s. 557, bod 11) a Steinike & Weinlig (78/76, Recueil, s. 595, bod 8), viz dále rozsudky ze dne 12. prosince 2002, Francie v. Komise (C‑456/00, Recueil, s. I‑11949, bod 41), a ze dne 23. února 2006, Atzeni a další (C‑346/03 a C‑529/03, Sb. rozh. s. I‑1875, bod 84).

97 – Viz oddíl 2.3 (b) bod 1 sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o některých právních aspektech filmových a ostatních audiovizuálních děl, KOM(2001) 534  konečné znění (Úř. věst. 2002, C 43, s. 6), nazvané: „Sdělení k filmovému hospodářství“. Použití v něm obsažených kritérií přípustnosti pro podpory bylo mezitím dvakrát prodlouženo, a sice nejprve oddílem 2 bodem 9 sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o následných opatřeních na základě sdělení Komise o některých právních aspektech filmových a ostatních audiovizuálních děl ze dne 26. září 2001, KOM(2004) 171 v konečném znění (Úř. věst. 2004, C 123, s. 1), a poté sdělením Komise o prodloužení platnosti sdělení o následných opatřeních na základě sdělení Komise o některých právních aspektech filmových a ostatních audiovizuálních děl ze dne 26. září 2001 (Úř. věst. 2007, C 134, s. 5). V souladu s tím budou tato kritéria platit nejdéle do 31. prosince 2009.

98 – Podle čl. 5 odst. 1 druhého pododstavce zákona č. 25/1994 v jeho pozměněném znění je alespoň 5 % ročních příjmů subjektů televizního vysílání použito na předběžné financování evropských kinematografických a televizních filmů, z nichž 60 % musí dále připadnout ve prospěch filmů, jejichž původní jazyk je jedním z úředních jazyků Španělska.

99 – Ověření správnosti těchto údajů je věcí předkládajícího soudu.

100 – Článek 5 odst. 1 zákona č. 25/1994, ve znění zákona č. 15/2001.

101 – Jak již bylo uvedeno, byl tento předpoklad v řízení u Soudního dvora zpochybněn ze strany FAPAE a částečně také EGEDA. Stran toho je však třeba připomenout, že v řízení o rozhodnutí o předběžné otázce není věcí Soudního dvora, nýbrž vnitrostátního soudu, zjistit skutkové okolnosti, které jsou základem sporu, a vyvodit z toho důsledky pro své rozhodnutí; k tomu viz judikatura uvedená v poznámce pod čarou 54.

102 – Rozsudky ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, „Altmark Trans“ (C‑280/00, Recueil, s. I‑7747, bod 74); ze dne 23. března 2006, Enirisorse (C‑237/04, Sb. rozh. s. I‑2843, bod 38); ze dne 30. března 2006, Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti (C‑451/03, Sb. rozh. s. I‑2941, bod 55), a ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C‑182/03 a C‑217/03, Sb. rozh. s. I‑5479, bod 84); v témže smyslu již rozsudek ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, „Tubemeuse“ (C‑142/87, Recueil, s. I‑959, bod 25).

103 – Rozsudek ze dne 15. června 2006, Air Liquide Industries Belgium (C‑393/04 a C‑41/05, Sb. rozh. s. I‑5293, bod 28); ve stejném smyslu již, byť s odchylkami ve formulaci, rozsudky Altmark Trans (citovaný v poznámce pod čarou 102, bod 75), ze dne 3. března 2005, Heiser (C‑172/03, Sb. rozh. s. I‑1627, bod 27), a Enirisorse (citovaný v poznámce pod čarou 102, bod 39).

104 – Rozsudky ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise,„Stardust Marine“ (C‑482/99, Recueil, s. I‑4397, bod 23), a ze dne 20. listopadu 2003, GEMO (C‑126/01, Recueil, s. I‑13769, bod 23); viz také rozsudky Steinike & Weinlig (citovaný v poznámce pod čarou 96, bod 21), a ze dne 2. února 1988, van der Kooy v. Komise (67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219, bod 35).

105 – Rozsudky Komise v. Francie (citovaný v poznámce pod čarou 104, bod 24), GEMO (citovaný v poznámce pod čarou 104, bod 24), ze dne 15. července 2004, Pearle a další (C‑345/02, Sb. rozh. s. I‑7139, bod 35), jakož i Belgie a Forum 187 v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 102, bod 127).

106 – Rozsudek Pearle a další (citovaný v poznámce pod čarou 105, body 35 až 39).

107 – Rozsudek GEMO (citovaný v poznámce pod čarou 104, body 7 a 27).

108 – Rozsudky Belgie a Forum 187 v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 102, bod 87) a ze dne 7. září 2006, Laboratoires Boiron (C‑526/04, Sb. rozh. s. I‑7529, bod 33 až 35); v témže smyslu již rozsudek ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España (C‑387/92, Recueil, s. I‑877, bod 14).

109 – V témže smyslu rozsudek GEMO (citovaný v poznámce pod čarou 104, bod 26).

110 – Rozsudek Francie v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 104, body 36 a 37).

111 – Rozsudky Francie v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 104, bod 37) a Pearle a další (citovaný v poznámce pod čarou 105, body 36 a 41 in fine).

112 – Rozsudky ze dne 17. března 1993, Sloman Neptun (C‑72/91 a C‑73/91, Recueil, s. I‑887, bod 21), ze dne 1. prosince 1998, Ecotrade (C‑200/97, Recueil, I‑7907, bod 35), ze dne 17. června 1999, Piaggio (C‑295/97, Recueil, s. I‑3735, bod 35), a Pearle a další (citovaný v poznámce pod čarou 105, bod 36).

113 – Rozsudky Sloman Neptun (citovaný v poznámce pod čarou 112, bod 21), Ecotrade (citovaný v poznámce pod čarou 112, bod 36) a ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, Recueil, s. I‑2099, bod 62).

114 – Tak tomu bylo například v případě „asymetrické povinnosti“ k poplatku, který uplatnila UTECA rozsudek Laboratoires Boiron (citovaný v poznámce pod čarou 108, bod 34), jakož i rozsudek Belgie a Forum 187 v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 102, bod 87).

115 – V témže smyslu rozsudky ze dne 24. ledna 1978, van Tiggele (82/77, Recueil, s. 25, body 24 a 25), PreussenElektra (citovaný v poznámce pod čarou 113, body 60 a 61) a Pearle a další (citovaný v poznámce pod čarou 104, bod 36).

116 – Podobným způsobem nepokládal Soudní dvůr v případě PreussenElektra za hodné povšimnutí, že mezi podniky na výrobu elektřiny dotčenými německou právní úpravou byly jak soukromé, tak také veřejné podniky (rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 113, bod 55).

117 – Rozsudek Steinike & Weinlig (citovaný v poznámce pod čarou 96, body 1 a 22) a rozsudky van der Kooy v. Komise (bod 35 až 38), Francie v. Komise (body 34, 37 a 38) a GEMO (body 7 a 27, citované v poznámce pod čarou 104).

118 – Viz v tomto smyslu rozsudek Pearle a další (citovaný v poznámce pod čarou 104, body 36 a 41).

119 – Rozsudek Francie v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 104, body 34 a 37).

120 – Také v případě van der Kooy v. Komise (rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 104, body 37 a 38) byla autonomie podniku Gasunie hlavní součástí přezkumu, zda se mohlo jednat o státní podporu nebo podporu ze státních prostředků.

121 – K tomu viz můj výklad ke druhé předběžné otázce (bod 74 až 119 tohoto stanoviska).

Full & Egal Universal Law Academy