ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
(druhý senát)
17. července 2008
Věc C-71/07 P
Franco Campoli
v.
Komise Evropských společenství
„Kasační opravný prostředek – Úředníci – Odměna – Důchod – Použití koeficientu vypočítaného v závislosti na průměrných životních nákladech ve státě bydliště – Přechodný režim stanovený nařízením, kterým se mění služební řád úředníků – Námitka protiprávnosti“
Předmět: Kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise (T‑135/05, Sb. VS s. I-A-2-297 a II-A-2-1527), směřující ke zrušení tohoto rozsudku. Vzájemný kasační opravný prostředek podaný Komisí.
Rozhodnutí: Hlavní kasační opravný prostředek a vzájemný kasační opravný prostředek se zamítají.
Shrnutí
1. Kasační opravný prostředek – Vzájemný kasační opravný prostředek – Předmět – Prohlášení nepřípustnosti hlavního kasačního opravného prostředku – Nepřípustnost
(Statut Soudního dvora, čl. 56 druhý pododstavec a článek 61)
2. Úředníci – Důchody – Koeficient
(Služební řád úředníků, čl. 82 odst. 1 a 3; příloha XIII, čl. 20 odst. 1 a čl. 24 odst. 2; nařízení Rady č. 723/2004)
3. Úředníci – Důchody – Koeficient
(Služební řád úředníků, čl. 83 odst. 1 první pododstavec; příloha XIII, článek 20; nařízení Rady č. 723/2004)
1. Z článku 61 statutu Soudního dvora vyplývá, že každý kasační opravný prostředek musí směřovat ke zrušení rozsudku Soudu v plném rozsahu nebo zčásti, přičemž Soudní dvůr může v případě zrušení vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Soudu k rozhodnutí.
2. Vzájemný kasační opravný prostředek, který nesměřuje k dosažení zrušení napadeného rozsudku, ale k dosažení prohlášení nepřípustnosti hlavního kasačního opravného prostředku, je tedy nepřípustný.
3. Jednotný koeficient pro stát použitý na důchody úředníků může představovat vhodný ukazatel, který by odrážel, nutně přibližně, životní náklady v určitém členském státu.
S ohledem na nutně přibližný charakter jednotného koeficientu pro stát musí být totiž cíl spočívající v zajištění určité stejné kupní síly bývalých úředníků, kteří mají bydliště v různých členských státech, považován za splněný, pokud je tento jednotný koeficient stanoven podle kritérií, které zaručují jeho reprezentativnost. Přitom mechanismus výpočtu těchto koeficientů podle vztahu mezi životními náklady v členském státě bydliště a životními náklady v Belgii („metoda státu“) odráží životní náklady uvnitř státu alespoň tak reprezentativně, jako výpočet těchto koeficientů podle vztahu mezi životními náklady v hlavním městě státu bydliště a životními náklady v Bruselu („metoda hlavního města“).
Vzhledem k tomu, že „metoda státu“ tudíž představuje způsob výpočtu, který je v mezích možností vhodný k zajištění stejné kupní síly všem důchodcům, zákonodárce Společenství neporušil zásadu rovného zacházení, když při přijímání nařízení č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců, nahradil „metodu hlavního města“ „metodou státu“ pro účely stanovení koeficientů v rámci přechodného důchodového režimu.
4. Rozhodnutí zákonodárce Společenství provést reformu důchodového režimu zrušením koeficientů u nároků na důchod nabytých od 1. května 2004, které bylo provedeno nařízením č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců, není neslučitelné se zásadou rovného zacházení. I když je pravda, že dřívější důchodový režim, který byl založen na systému koeficientů, a v důsledku toho na určitém vyrovnání kupní síly podle členského státu bydliště důchodce, představoval vhodný prostředek k provedení uvedené zásady, nelze z toho vyvodit, že jakýkoli jiný systém je neslučitelný s touto zásadou.
Důchodový režim, jehož cílem je stejná kupní síla, je totiž pouze jedním z možných prostředků zajištění zásady rovného zacházení. Tuto zásadu dodržuje rovněž systém, v němž důchodci v případě, že platili stejný příspěvek, obdrží stejný nominální důchod.
Zavedení minimálního koeficientu ve výši 100 % v rámci přechodného režimu pouze předjímá u určité části důchodců zrušení koeficientů stanovené definitivním režimem.
Vzhledem k tomu, že definitivní důchodový režim, který vyplývá ze změněného služebního řádu, je tudíž v rozsahu, v němž již nesleduje cíl spočívající v zajištění určité stejné kupní síly důchodcům nezávisle na místě jejich bydliště, slučitelný se zásadou rovného zacházení, nemůže přechodný režim, který pouze předjímá zásadu důchodu v „jednotné“ výši ve prospěch důchodců, pro něž je tato zásada příznivější, představovat diskriminaci.
Full & Egal Universal Law Academy