EUR-Lex -  62007CO0512 - CS

Spojené věci C-512/07 P(R) a C-15/08 P(R)

Achille Occhetto

a

Evropský parlament

v.

Beniamino Donnici

„Kasační opravný prostředek – Řízení o předběžných opatřeních – Odklad vykonatelnosti – Poslanci Evropského parlamentu – Ověřování pověřovacích listin – Vyhlášení za poslance v důsledku odstoupení kandidátů uvedených na téže kandidátní listině – Ověření platnosti odstoupení – Rozhodnutí Evropského parlamentu prohlašující mandát kandidáta vyhlášeného za poslance za neplatný“

Shrnutí usnesení

1.        Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Nesprávné právní posouzení, jehož se dopustil soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních – Akt o volbě členů Evropského parlamentu

(Článek 225 ES; Akt o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, článek 12; statut Soudního dvora, čl. 57 druhý pododstavec; jednací řád Evropského parlamentu, čl. 3 odst. 3)

2.        Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Nesprávné právní posouzení, jehož se dopustil soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních – Akt o volbě členů Evropského parlamentu

(Článek 225 ES; Akt o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, článek 6; statut Soudního dvora, čl. 57 druhý pododstavec; jednací řád Evropského parlamentu, čl. 3 odst. 5 a čl. 4 odst. 3 a 9)

3.        Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Nesprávné právní posouzení, jehož se dopustil soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních – Akt o volbě členů Evropského parlamentu

(Článek 225 ES; Akt o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, článek 12; statut Soudního dvora, čl. 57 druhý pododstavec)

4.        Předběžné opatření – Odklad vykonatelnosti – Odklad vykonatelnosti aktu Evropského parlamentu, kterým se zneplatňuje mandát jednoho z jeho členů pro nedostatek pověřovacích listin

(Článek 242 ES; jednací řád Soudu, čl. 104 odst. 2)

5.        Předběžné opatření – Odklad vykonatelnosti – Odklad vykonatelnosti aktu Evropského parlamentu, kterým se zneplatňuje mandát jednoho z jeho členů pro nedostatek pověřovacích listin

(Článek 242 ES; jednací řád Soudu, čl. 104 odst. 2)

1.        Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních se nedopouští zjevně nesprávného právního posouzení, pokud jde o rozsah pravomocí, které má Evropský parlament na základě článku 12 aktu z roku 1976 o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, ve znění změněném a přečíslovaném rozhodnutím 2002/772, pokud vykládá pojem „brát na vědomí“ uvedený ve jmenovaném článku tak, že značí naprostou absenci uvážení Parlamentu v oblasti výsledků úředně vyhlášených členskými státy.

Uvedený článek totiž výslovně stanoví, že Parlament jednak musí „brát na vědomí“ výsledky úředně vyhlášené členskými státy, a jednak může o případných sporech rozhodovat pouze „na základě ustanovení [tohoto] aktu,“ a to „s výjimkou ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje“. Z toho vyplývá, že text dotčeného článku 12 se na první pohled jeví tak, že svědčí ve prospěch restriktivního výkladu tohoto ustanovení. Kromě toho, pokud jde o ověřování pověřovacích listin členů Parlamentu, článek 12 aktu z roku 1976 a čl. 3 odst. 3 jednacího řádu Evropského parlamentu svěřují Parlamentu pravomoc rozhodovat o platnosti mandátu každého z jeho nově zvolených členů, jakož i o sporech, které by mohly být vzniknout na základě ustanovení aktu z roku 1976, avšak jednak „s výjimkou ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje“, a jednak „s výjimkou [sporů] opírajících se o vnitrostátní volební zákony“. Tyto výjimky tak rovněž jasně ukazují, že Parlament nemá obecnou pravomoc vyslovovat se k platnosti vnitrostátních volebních postupů z hlediska práva Společenství.

(viz body 30–32, 35)

2.        Usnesení o předběžných opatřeních neobsahuje zjevně nesprávné právní posouzení, pokud jde o výklad článku 6 aktu z roku 1976 o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, ve znění změněném a přečíslovaném rozhodnutím 2002/772, pokud dospívá k závěru, že tento článek se vztahuje pouze na členy Evropského parlamentu.

V tomto ohledu se znění dotčeného článku 6 jednak výslovně týká „členů Evropského parlamentu“ a jednak zmiňuje výsadu hlasovat, kterou tito členové mají a kterou nelze pro její povahu spojovat s postavením kandidáta, který byl úředně vyhlášen na základě povolebního umístění. Je sice pravda, že výklad ustanovení práva Společenství by obecně neměl spočívat ve striktním následování jeho znění bez jakéhokoli ohledu na jeho kontext a jeho účel, avšak nic to nemění na tom, že uvedený článek nemůže sám o sobě založit obecnou pravomoc Parlamentu k posuzování legality volebních postupů ve členských státech z hlediska všech zásad, o které se má tento článek domněle opírat, a to zejména těch, které jsou uvedeny v článku 3 dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv.

Kromě toho v souladu se zásadou hierarchie norem nemůže ustanovení jednacího řádu Evropského parlamentu, jako jsou ustanovení čl. 3 odst. 5 a čl. 4 odst. 3 a 9, umožnit odchylky od ustanovení aktu z roku 1976. Dotčený jednací řád je totiž aktem vnitřní organizace, který nemůže Parlamentu zakotvit pravomoci, které nejsou výslovně přiznány normativním aktem, jímž je v projednávané věci akt z roku 1976. Z toho plyne, že přinejmenším v rámci přezkumu existence fumus boni juris to musí být ustanovení dotčeného jednacího řádu, co se vykládá ve světle znění a ducha ustanovení aktu z roku 1976, a nikoli naopak.

(viz body 40–43, 45–46)

3.        Výklad, že článek 12 aktu z roku 1976 o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, ve znění změněném a přečíslovaném rozhodnutím 2002/772, zavádí nikoli dělbu pravomocí mezi vnitrostátními orgány a Parlamentem a výkon těchto pravomocí v rámci samostatných postupů, nýbrž jediný rozhodovací postup, jehož se účastní jak Parlament, tak vnitrostátní orgány, se na první pohled nejeví tak, že by byl v souladu s dotčeným ustanovením. Pokud totiž rozhodovací postup na úrovni Společenství počítá s vydáním vnitrostátního aktu a pokud s ohledem na dělbu pravomocí v dotčené oblasti tento akt zavazuje orgán Společenství tím způsobem, že tento vnitrostátní akt určuje, jaké rozhodnutí má být přijato na úrovni Společenství, nemohou případné vady, jimiž dotčený vnitrostátní akt trpí, v žádném případě ovlivnit platnost rozhodnutí tohoto orgánu Společenství. Takové ponaučení je relevantní i při výkladu dělby pravomocí, jak vyplývá z článku 12 aktu z roku 1976.

Usnesení o předběžných opatřeních, které dospívá k závěru, že vady, jimiž je případně stiženo rozhodnutí vnitrostátního volebního úřadu, kterým byl určitý kandidát vyhlášen členem Parlamentu, nemají dopad na rozhodnutí Parlamentu o ověření pověřovacích listin dotčeného člena, není proto stiženo vadou spočívající v zjevně nesprávném právním posouzení ani vadou v odůvodnění.

(viz body 50–51, 53–54)

4.        Cílem řízení o předběžných opatřeních je zaručit plnou účinnost rozsudku ve věci samé. Pro dosažení tohoto cíle je třeba, aby navrhovaná opatření byla naléhavá v tom smyslu, že jsou nezbytná proto, aby bylo zabráněno závažné a nenapravitelné újmě na zájmech žalobce, aby byla vyhlášena a aby jejich účinky nastaly již před rozhodnutím v hlavním řízení. Z toho plyne, že k posouzení naléhavosti odkladu vykonatelnosti aktu Evropského parlamentu, kterým se pro nedostatek pověřovacích listin zneplatňuje mandát jednoho z jeho členů, musí soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních brát v úvahu pouze zájmy žalobce a zejména existenci rizika, že na těchto zájmech vznikne závažná a nenapravitelná újma, a nepřihlížet k dalším obecným skutečnostem, jako je v projednávané věci kontinuita politického zastupování, tedy skutečnostem, které mohou být případně vzaty v úvahu pouze v rámci zvažování dotčených zájmů.

(viz body 57–58)

5.        V rámci řízení o předběžných opatřeních s cílem dosáhnout odkladu vykonatelnosti aktu Evropského parlamentu, kterým se zneplatňuje mandát jednoho z jeho členů pro nedostatek pověřovacích listin, pokud soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dospěje k závěru, že zvláštní a bezprostřední zájmy tohoto člena a jeho náhradníka si jsou rovné, vezme v úvahu obecnější zájmy, které za takových okolností vykazují zvláštní důležitost, jako je zájem dotčeného členského státu, aby byly ze strany Parlamentu respektovány jeho právní předpisy ve volebních věcech a aby v Parlamentu zasedali poslanci zvolení v souladu s volebními postupy a prohlášení za poslance jedním z jeho nejvyšších soudů, a zájem Parlamentu na zachování jeho rozhodnutí, na jeho politické legitimitě a na jeho zájmu, aby v jeho řadách zasedal kandidát, který obdržel nejvíce hlasů. Teprve poté, co konstatoval rovnost mezi dotčenými obecnými i zvláštními zájmy, vezme soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních v úvahu závažnou povahu dovolávaných důvodů a připustí existenci fumus boni juris.

(viz body 66–67, 70)

USNESENÍ PŘEDSEDY SOUDNÍHO DVORA

13. ledna 2009(*)

„Kasační opravný prostředek – Řízení o předběžných opatřeních – Odklad vykonatelnosti – Poslanci Evropského parlamentu – Ověřování pověřovacích listin – Vyhlášení za poslance v důsledku odstoupení kandidátů uvedených na téže kandidátní listině – Ověření platnosti odstoupení – Rozhodnutí Evropského parlamentu prohlašující mandát kandidáta vyhlášeného za poslance za neplatný“

Ve spojených věcech C‑512/07 P(R) a C‑15/08 P(R),

jejichž předmětem jsou dva kasační opravné prostředky na základě čl. 57 druhého pododstavce statutu Soudního dvora zapsané do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 22. listopadu 2007 a dne 16. ledna 2008,

Achille Occhetto, s bydlištěm v Římě (Itálie), zastoupený P. De Caterinim a F. Paolou, avvocati, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

a

Evropský parlament, zastoupený H. Krückem, N. Lorenzem a L. Visaggiem, jako zmocněnci,

navrhovatelé,

přičemž dalšími účastníky řízení jsou:

Beniamino Donnici, s bydlištěm v Castrolibero (Itálie), zastoupený M. Saninem, G. M. Robertim, I. Perego a P. Salvatore, avvocati,

žalobce v prvním stupni,

Italská republika, zastoupená I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,

vedlejší účastník v prvním stupni,

PŘEDSEDA SOUDNÍHO DVORA,

po vyslechnutí generálního advokáta M. Poiarese Madura,

vydává toto

Usnesení

1        Svými kasačními opravnými prostředky se A. Occhetto a Evropský parlament domáhají zrušení usnesení Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 15. listopadu 2007, Donnici v. Parlament (T‑215/07 R, Sb. rozh. s. II‑4673, dále jen „napadené usnesení“), kterým Soud nařídil odklad vykonatelnosti rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 24. května 2007 o ověření pověřovacích listin B. Donniciho [2007/2121(REG), dále jen „sporné rozhodnutí“].

2        Jelikož spolu výše uvedené kasační opravné prostředky svým předmětem souvisejí, je vhodné je pro účely tohoto usnesení v souladu s článkem 43 jednacího řádu spojit.

 Právní rámec

 Akt z roku 1976

3        Články 6 až 8, 12 a 13 odst. 3 Aktu o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách připojeného k rozhodnutí Rady 76/787/ESUO, EHS, EURATOM (Úř. věst. L 278, s. 1) ve znění změněném a přečíslovaném rozhodnutím Rady 2002/772/ES, Euratom ze dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002 (Úř. věst. L 283, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 137, dále jen „akt z roku 1976“) stanoví:

„Článek 6

1. Členové Evropského parlamentu hlasují jednotlivě a osobně. Nemohou být vázáni žádnými pokyny a mandát, který obdrží, není vázaný.

2. Členové Evropského parlamentu požívají výsad a imunit stanovených v Protokolu ze dne 8. dubna 1965 o výsadách a imunitách Evropských společenství.

Článek 7

1. Funkce člena Evropského parlamentu je neslučitelná s funkcí:

–      člena vlády členského státu,

–      člena Komise Evropských společenství,

–      soudce, generálního advokáta nebo vedoucího soudní kanceláře Soudního dvora Evropských společenství nebo Soudu prvního stupně,

–      člena Výkonné rady Evropské centrální banky,

–      člena Účetního dvora Evropských společenství,

–      veřejného ochránce práv Evropských společenství,

–      člena Hospodářského a sociálního výboru Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii,

–      člena výborů nebo orgánů zřízených smlouvami o založení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii nebo na jejich základě za účelem hospodaření s prostředky Společenství nebo za účelem trvalého a přímého spravování,

–      člena Správní rady, Řídícího výboru nebo zaměstnance Evropské investiční banky,

–       činného úředníka nebo zaměstnance orgánů Evropských společenství, k nim připojených specializovaných orgánů a organizací anebo Evropské centrální banky.

2. Od voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 je funkce člena Evropského parlamentu neslučitelná s funkcí člena vnitrostátního parlamentu.

Odchylně od tohoto pravidla a aniž jsou dotčena ustanovení odstavce 3:

–       mohou členové irského národního parlamentu zvolení při následných volbách do Evropského parlamentu vykonávat souběžně oba mandáty až do příštích voleb do irského národního parlamentu, kdy se použije první pododstavec tohoto odstavce,

–       mohou členové parlamentu Spojeného království, kteří jsou během pětiletého období před volbami do Evropského parlamentu v roce 2004 rovněž členy Evropského parlamentu, vykonávat souběžně oba mandáty až do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009, kdy se použije první pododstavec tohoto odstavce.

[…]

Článek 8

S výhradou ustanovení tohoto aktu se volební postup v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy.

Těmito vnitrostátními předpisy, jež mohou případně zohledňovat zvláštnosti v členských státech, nesmí být celkově dotčen poměrný charakter volebního systému.

[…]

Článek 12

Evropský parlament ověřuje pověřovací listiny svých členů. Za tímto účelem bere na vědomí výsledky úředně vyhlášené členskými státy a rozhoduje spory, které případně vzniknou na základě ustanovení tohoto aktu s výjimkou ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje.

Článek 13

[…]

3. Jestliže právní předpisy členského státu výslovně stanoví ztrátu mandátu člena Evropského parlamentu, zanikne jeho mandát podle těchto právních předpisů. Příslušné vnitrostátní orgány o tom uvědomí Evropský parlament.“ (neoficiální překlad)

 Jednací řád Evropského parlamentu

4        Články 3 a 4 odst. 3 a 9 jednacího řádu Evropského parlamentu znějí takto:

„Článek 3

Ověřování pověřovacích listin

1. Po volbách do Evropského parlamentu vyzve předseda příslušné orgány členských států, aby neprodleně oznámily Parlamentu jména zvolených poslanců, aby všichni poslanci mohli zasednout v Parlamentu s účinností od okamžiku zahájení prvního zasedání po volbách.

Zároveň předseda upozorní tyto orgány na příslušná ustanovení [aktu z roku 1976] a vyzve je, aby přijaly opatření nezbytná k tomu, aby nedošlo k případům neslučitelnosti s výkonem mandátu poslance Evropského parlamentu.

2. Každý poslanec, jehož zvolení bylo oznámeno Parlamentu, učiní předtím, než zasedne v Parlamentu, písemné prohlášení, že nezastává žádnou funkci neslučitelnou s mandátem poslance Evropského parlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 [aktu z roku 1976]. Po všeobecných volbách bude toto prohlášení učiněno, je-li to možné, nejpozději šest dnů před ustavujícím zasedáním Parlamentu. Dokud nejsou ověřeny pověřovací listiny poslance nebo není rozhodnuto o jakémkoli sporu a za předpokladu, že předtím podepsal výše uvedené písemné prohlášení, zasedá poslanec v Parlamentu a v jeho orgánech a požívá všech práv, která jsou s tím spojena.

Pokud je na základě skutečností ověřitelných ze zdrojů přístupných veřejnosti zjištěno, že poslanec zastává funkci neslučitelnou s výkonem mandátu poslance Evropského parlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 [aktu z roku 1976], předseda o tom informuje Parlament, který oznámí uvolnění mandátu.

3. Na základě zprávy příslušného výboru ověří Parlament bezodkladně pověřovací listiny a rozhodne o platnosti mandátu každého nově zvoleného poslance a rozhodne také o jakémkoli sporu, který mu byl předložen podle ustanovení [aktu z roku 1976] kromě sporů vyplývajících z vnitrostátních volebních právních předpisů.

4. Zpráva příslušného výboru se zakládá na úředním sdělení každého členského státu o konečných výsledcích voleb se jmény zvolených kandidátů a jejich případných náhradníků, spolu s jejich pořadím v souladu s výsledky hlasování.

Mandát poslance může být potvrzen, pouze pokud poslanec učinil písemná prohlášení podle tohoto článku a přílohy I tohoto jednacího řádu.

Na základě zprávy odpovědného výboru se může Parlament kdykoli vyjádřit ke sporu ohledně platnosti mandátu jakéhokoli poslance.

5. Pokud je poslanec jmenován v důsledku odstoupení kandidátů ze stejného seznamu, výbor příslušný pro ověřování pověřovacích listin zajistí, aby odstoupení proběhlo v souladu s duchem a literou [aktu z roku 1976] a čl. 4 odst. 3 tohoto jednacího řádu.

6. Příslušný výbor zajistí, aby veškeré informace, která by mohly ovlivnit výkon mandátu poslance Evropského parlamentu nebo pořadí náhradníků, byly orgány členského státu nebo Unie předány neprodleně Parlamentu, a to s uvedením data nabytí účinnosti, jde-li o jmenování.

Zahájí-li příslušné orgány členských států řízení, které může vést ke ztrátě mandátu poslance, požádá předseda tyto orgány, aby ho pravidelně informovaly o stavu řízení. Předseda postoupí tuto věc příslušnému výboru [komisi], na jehož návrh může Parlament zaujmout postoj k dané věci.

Článek 4

Délka funkčního období poslanců

[…]

3. Poslanec oznámí své vzdání se mandátu předsedovi spolu se dnem jeho účinnosti, přičemž doba mezi dnem oznámení a dnem vzdání se mandátu nesmí být delší než tři měsíce. Toto oznámení musí mít formu úředního zápisu sepsaného v přítomnosti generálního tajemníka nebo jeho zástupce, podepsaného generálním tajemníkem nebo jeho zástupcem a dotyčným poslancem a je neprodleně předloženo příslušnému výboru, který ho zařadí na pořad jednání své nejbližší schůze po obdržení tohoto dokumentu.

Jestliže se příslušný výbor domnívá, že vzdání se mandátu není v souladu s duchem nebo literou [aktu z roku 1976], informuje o tom Parlament, aby rozhodl, zda došlo k uvolnění mandátu.

Jinak je mandát uvolněn s účinností ode dne uvedeného odstupujícím poslancem v úředním zápisu. O této věci se v Parlamentu nehlasuje.

[…]

9. Parlament si vyhrazuje právo prohlásit mandát za neplatný nebo odmítnout potvrdit uvolnění mandátu, pokud došlo k přijetí nebo vzdání se výkonu funkce na základě věcné nepřesnosti nebo nedostatku vůle.“

 Statut poslanců Evropského parlamentu

5        Podle čtvrtého bodu odůvodnění rozhodnutí Evropského parlamentu 2005/684/ES, Euratom ze dne 28. září 2005 o přijetí statutu poslanců Evropského parlamentu (Úř. věst. L 262, s. 1; dále jen „statut poslanců“) „svobodu a nezávislost poslanců, které jsou zaručeny článkem 2, je třeba upravit právními předpisy. Nejsou zmíněny v žádném z textů primárního práva. Prohlášení, v nichž se poslanci zavazují vzdát se mandátu k určitému datu, nebo prázdná podepsaná prohlášení o složení mandátu, která může politická strana použít dle vlastního uvážení, jsou se svobodou a nezávislostí poslance neslučitelná, a tedy nemohou být právně závazná.“

6        Pátý bod odůvodnění statutu poslanců upřesňuje, že čl. 3 odst. 1 uvedeného statutu zcela přebírá ustanovení čl. 6 odst. 1 aktu z roku 1976.

7        Články 2 a 30 statutu poslanců stanoví:

„Článek 2

1.      Poslanci jsou svobodní a nezávislí.

2.      Dohody o tom, že se poslanec vzdá před skončením volebního období nebo na jeho konci svého mandátu, jsou neplatné.

[...]

Článek 30

Tento statut vstupuje v platnost prvním dnem volebního období Evropského parlamentu, které začne v roce 2009.“

 Ke skutkovým okolnostem sporu

8        Skutkový základ sporu byl popsán v bodech 6 až 17 napadeného usnesení takto:

„6      Beniamino Donnici […] kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu konaných ve dnech 12. a 13. června 2004 na společné kandidátní listině ‚Società Civile – Di Pietro Occhetto‘ ve volebním obvodě Jižní Itálie. Kandidátní listina získala dva mandáty, první v tomto volebním obvodě a druhý ve volebním obvodě Severozápadní Itálie. A. Di Pietro, který zvítězil v obou volebních obvodech, se rozhodl pro volební obvod Jižní Itálie.

7      Achille Occhetto se vzhledem k počtu hlasů získaných v obou volebních obvodech umístil na volebních seznamech jako druhý v pořadí, čímž předstihl [B. Donniciho] ve volebním obvodě Jižní Itálie a G. Chiesu v obvodě Severozápadní Itálie. Jelikož se A. Di Pietro rozhodl pro mandát za volební obvod Jižní Itálie, měl být A. Occhetto vyhlášen za zvoleného za volební obvod Severozápadní Itálie. Písemným prohlášením podepsaným před notářem dne 6. července 2004 a došlým Ufficio elettorale nazionale per il Parlamento europeo presso la Corte di cassazione (Státnímu volebnímu úřadu pro Evropský parlament při Kasačním soudu Itálie, dále jen ‚italský volební úřad‘), dne 7. července 2004 se však A. Occhetto, který v té době zastával funkci senátora v italském parlamentu, ‚neodvolatelně‘ vzdal mandátu poslance Evropského parlamentu v obou volebních obvodech.

8      V návaznosti na uvedenou rezignaci oznámil italský volební úřad dne 12. listopadu 2004 Parlamentu oficiální výsledky voleb do Evropského parlamentu a seznam zvolených kandidátů a jejich náhradníků. Italský volební úřad vyhlásil za zvolené kandidáta G. Chiesu za volební obvod Severozápadní Itálie a kandidáta A. Di Pietra za obvod Jižní Itálie, přičemž [B. Donnici] se stal prvním nezvoleným kandidátem v posledně jmenovaném obvodě.

9      V parlamentních volbách konaných v Itálii ve dnech 9. a 10. dubna 2006 byl A. Di Pietro zvolen poslancem italského parlamentu a s účinky od 28. dubna 2006 se rozhodl pro vnitrostátní mandát. Jelikož je tato funkce podle čl. 7 odst. 2 aktu z roku 1976 neslučitelná s funkcí člena Parlamentu, Parlament dne 27. dubna 2006 konstatoval uvolnění mandátu s účinky od následujícího dne a informoval o tom Italskou republiku.

10      Prohlášením adresovaným italskému volebnímu úřadu ze dne 27. dubna 2006 A. Occhetto odvolal svou rezignaci ze dne 7. července 2004 a vyjádřil „vůli nastoupit jakožto první nezvolený kandidát za volební obvod [Jižní Itálie] na místo [A. Di] Pietra, protože jakýkoli jiný projev vůle učiněný v minulosti musí být považován za neplatný, neúčinný, v každém případě za odvolaný […] a v této souvislosti je třeba přihlédnout k vůli projevené v den vyhlášení zvolených kandidátů.“

11      Na základě tohoto prohlášení vyhlásil italský volební úřad dne 8. května 2006 A. Occhetta za kandidáta zvoleného členem Parlamentu.

12      Rozsudkem ze dne 21. července 2006 zamítl Tribunale amministrativo regionale del Lazio (oblastní správní soud pro Latium, Itálie) jako neopodstatněnou žalobu na neplatnost uvedeného vyhlášení podanou [B. Donnicim]. Tribunale amministrativo regionale del Lazio měl v zásadě za to, že rezignace A. Occhetta ze dne 7. července 2004 týkající se vyhlášení zvolených kandidátů nebyla rezignací na jeho umístění v pořadí vzešlém z voleb. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že na základě imperativu respektování vůle lidu nelze s výsledky voleb manipulovat ani je měnit, že taková rezignace nemá žádný vliv na případné náhradnictví v případě neslučitelnosti, ztráty mandátu, nevolitelnosti či rezignace oprávněných osob na jmenování nebo na mandát, a že z toho důvodu kandidát, který na své zvolení rezignoval, má za splnění podmínek pro náhradnictví právo vzít zpět své rozhodnutí rezignovat a obsadit volný mandát jako náhradník.

13      [B. Donnici] zpochybnil vyhlášení A. Occhetta za poslance Evropského parlamentu namísto A. Di Pietra rovněž před Parlamentem. Jeho námitka byla přezkoumána výborem pro právní záležitosti Parlamentu na jeho jednání dne 21. června 2006. Poté, co výbor pro právní záležitosti v souladu s článkem 12 aktu z roku 1976 konstatoval, že tato námitka není přípustná, jelikož vychází z italského volebního zákona, doporučil jednomyslně Parlamentu, aby potvrdil mandát A. Occhetta s účinky ode dne 8. května 2006. Dne 3. července 2006 Parlament mandát A. Occhetta schválil.

14      Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) konečným rozsudkem majícím povahu res iudicata ze dne 6. prosince 2006 vyhověla odvolání [B. Donniciho] proti výše uvedenému rozsudku Tribunale amministrativo regionale del Lazio, změnila jej a zrušila vyhlášení A. Occhetta za člena Parlamentu učiněné italským volebním úřadem dne 8. května 2006. Consiglio di Stato měla zaprvé za to, že rozlišování mezi rezignací na zvolení a rezignací na umístění v pořadí postrádá logiku, neboť zvolení je důsledkem umístění v pořadí a rezignace na zvolení znamená, že dotyčná osoba je z pořadí vyškrtnuta se všemi důsledky, které z toho plynou. Zadruhé se Consiglio di Stato domnívala, že tvrzení, že rezignace na zvolení je pro účely náhradnictví neúčinná a že kandidát, který rezignuje na funkci poslance Evropského parlamentu, má právo svou rezignaci odvolat, jakmile se jedná o nahrazení, je vnitřně rozporné. Konečně zatřetí Consiglio di Stato shledala, že rezignace na zvolení je neodvolatelným prohlášením, pokud ji příslušný orgán či úřad, jemuž je zaslána, vzal na vědomí, což má za následek změnu původního pořadí sestaveného volebním úřadem.

15      Dne 29. března 2007 vzal italský volební úřad na vědomí výše uvedený rozsudek Consiglio di Stato a vyhlásil zvolení žalobce členem Parlamentu za volební obvod Jižní Itálie, čímž zrušil mandát A. Occhetta.

16      Uvedené vyhlášení bylo zaslané Parlamentu, který jej vzal na vědomí zápisem z plenárního zasedání ze dne 23. dubna 2007 následujícího znění:

‚Příslušné italské orgány oznámily, že vyhlášení zvolení [A. Occhetta] bylo zrušeno a že mandát, který se tím uvolnil, byl přidělen [B. Donnicimu]. Parlament tato rozhodnutí bere na vědomí s účinky od 29. 3. 2007.

[…]

Podle čl. 3 odst. 2 [jednacího řádu Parlamentu], dokud nejsou ověřeny [jeho] pověřovací listiny nebo není rozhodnuto o jakémkoli sporu, zasedá […] [B. Donnici] […] v Evropském parlamentu a v jeho orgánech a požívá všech práv, která jsou s tím spojena, za předpokladu, že předtím učinil prohlášení o tom, že [nevykonává] žádnou funkci, která by byla neslučitelná s funkcí poslance Evropského parlamentu.‘

17      Mezitím vznesl A. Occhetto dopisem ze dne 5. dubna 2007, doplněným přípisem ze dne 14. dubna téhož roku, námitku a požádal Parlament o potvrzení svého mandátu a nepotvrzení mandátu [B. Donniciho]. Sporným rozhodnutím přijatým na základě zprávy výboru pro právní záležitosti ze dne 22. května 2007 (A6-0198/2007) Parlament prohlásil za neplatný mandát poslance Parlamentu zastávaný [B. Donnicim], jehož zvolení oznámily příslušné vnitrostátní orgány, a potvrdil mandát A. Occhetta. Parlament rovněž pověřil svého předsedu, aby toto rozhodnutí předal příslušnému vnitrostátnímu orgánu, jakož i [B. Donnicimu] a A. Occhettovi.“

 Řízení před Soudem a napadené usnesení

9        Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 22. června 2007 podal B. Donnici podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí. Samostatným podáním podal rovněž návrh na předběžné opatření s cílem dosáhnout odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

10      Achille Occhettovi a Italské republice bylo povoleno, aby vstoupili do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Evropského parlamentu a B. Donniciho.

11      Pro zrušení napadeného rozhodnutí vznesl B. Donnici dva žalobní důvody. Zaprvé uvedl, že přijetím napadeného rozhodnutí porušil Parlament pravidla a zásady vymezující jeho pravomoc v oblasti ověřování pověřovacích listin jeho členů. Zadruhé zpochybnil patřičnost odůvodnění napadeného rozhodnutí.

12      V napadeném usnesení soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních nejprve přezkoumal, zda právní důvody, kterých se na podporu své žaloby na neplatnost dovolává B. Donnici, jsou prima facie opodstatněné, aby tak určil, zda je splněna podmínka existence fumus boni juris. Na základě tohoto přezkumu soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dospěl k tomu, že důvod vztahující se k nedostatku pravomoci Parlamentu k přijetí sporného rozhodnutí vykazuje závažnou povahu a není možné jej odmítnout bez zevrubnějšího zkoumání, které přísluší provést výlučně soudci rozhodujícímu o věci samé. Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních tedy dospěl k závěru, že tato podmínka byla v projednávané věci splněna.

13      Následně soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dospěl k závěru, že požadovaný odklad vykonatelnosti je nezbytný, aby se předešlo vzniku závažné a nenapravitelné újmy na zájmech B. Donniciho, a to zejména s ohledem na omezenou délku mandátu člena Parlamentu a skutečnost, že na základě sporného rozhodnutí nemůže B. Donnici pokračovat ve výkonu své funkce.

14      Konečně soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních přistoupil ke zvážení dotčených zájmů, přičemž konstatoval, že s ohledem na zjevnou rovnost konkrétních a bezprostředních zájmů B. Donniciho a A. Occhetta je třeba vzít v úvahu obecnější zájmy. Zejména s důrazem na zájem Italské republiky na tom, aby bylo Parlamentem respektováno její volební zákonodárství, jakož i na soudržnou a závažnou povahu argumentace B. Donniciho, tak dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí jsou naplněny, a proto příslušnému návrhu B. Donniciho vyhověl.

 Návrhová žádání účastníků řízení

15      Svými kasačními opravnými prostředky se A. Occhetto a Evropský parlament domáhají zrušení napadeného usnesení. Na podporu svých kasačních opravných prostředků uvádějí, že byl nesprávně posouzen fumus boni juris, a dále, že nebyla správně posouzena naléhavost a došlo k nesprávnému zvážení dotčených zájmů.

16      Beniamino Donnici a italská vláda navrhují, aby byly kasační opravné prostředky zamítnuty. Pokud jde o kasační opravný prostředek A. Occhetta, B. Donnici navrhuje, aby byl pro nepřípustnost odmítnut.

 Ke kasačnímu opravnému prostředku

 K přípustnosti kasačního opravného prostředku A. Occhetta

17      Podle tvrzení B. Donniciho se kasační opravný prostředek A. Ochetta zdá být z podstatné části založen na tezi, podle které měla být rezignace na poslanecký mandát v projednávané věci stižena vadou vůle, která má za následek neplatnost této rezignace, což měl Parlament konstatovat ve stadiu ověřování pověřovacích listin. Podle B. Donniciho se přitom A. Occhetto nedovolal existence vady vůle ani před vnitrostátními soudy, ani před soudcem Společenství příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních. Z toho plyne, že kasační opravný prostředek A. Occhetta se z podstatné části opírá o skutečnosti, jichž se poprvé dovolává teprve v tomto řízení o kasačním opravném prostředku. Krom toho ověření okolností, na nichž by mohla záviset existence vady vůle, by znamenalo zjišťování a posuzování skutkových okolností, což je ve stadiu řízení o kasačním opravném prostředku vyloučené. Z těchto důvodů B. Donnici navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek A. Occhetta odmítnut jako nepřípustný.

18      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že, i když v rámci svého kasačního opravného prostředku předkládá A. Occhetto řadu úvah, které se vztahují k platnosti jeho rezignace na mandát poslance a k existenci vady vůle, nic to nemění na tom, že tento kasační opravný prostředek spočívá na souboru důvodů, které vycházejí jednak z nesprávného výkladu ustanovení aktu z roku 1976 a jednak z nesprávného výkladu, pokud jde o naléhavost a zvážení dotčených zájmů.

19      Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že kasační opravný prostředek A. Occhetta je přípustný.

 K důvodům vycházejícím z nesprávného posouzení fumus boni juris

20      Pokud jde o posouzení fumus boni juris soudcem příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních, navrhovatelé se dovolávají tří důvodů vycházejících z:

–        nesprávného výkladu článku 12 aktu z roku 1976, pokud jde o rozsah ověřovacích pravomocí Parlamentu;

–        nesprávného výkladu článku 6 aktu z roku 1976 a jeho působnosti, jakož i porušení článku 3 dodatkového protokolu č. 3 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) a 

–        nesprávného právního posouzení, jakož i rozporů v odůvodnění, pokud jde o určení dopadů namítané neplatnosti rozhodnutí italských orgánů na sporné rozhodnutí.

 K důvodu vycházejícímu z nesprávného výkladu článku 12 aktu z roku 1976

–       Argumentace navrhovatelů

21      Tím, že měl soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních za to, že na základě článku 12 aktu z roku 1976 musí Parlament pouze brát na vědomí volební výsledky vyhlášené příslušnými vnitrostátními orgány a že současně nemá principiální pravomoc dohlížet na to, zda členské státy zachovávají právo Společenství, podle A. Occhetta a Parlamentu nesprávně vyložil toto ustanovení, a to jak z hlediska jeho znění, tak z hlediska jeho obecného kontextu.

22      Pokud v souladu s článkem 12 aktu z roku 1976 musí Parlament toliko „brát na vědomí“ výsledky ověřování prováděného vnitrostátními orgány na základě práva členských států, nic to nemění na tom, že je nositelem autonomní ověřovací pravomoci na základě norem práva Společenství. Pokud jde o postup, jímž je ustavován orgán Společenství, existuje normativní úroveň Společenství, která má za cíl nikoli harmonizaci vnitrostátních postupů, nýbrž zakotvení minimálního standardu umožňujícího předejít zkreslením vyplývajícím z rozdílů mezi vnitrostátními postupy. V tomto smyslu dává článek 12 aktu z roku 1976 Parlamentu pravomoc rozhodovat o sporech opírajících se o ustanovení tohoto aktu. Tato pravomoc musí být nutně vykonávána nejen na základě doslovného obsahu uvedeného aktu, ale rovněž na základě obecných zásad, o které se tento akt jako celek opírá.

23      Proto v rozporu s tím, z čeho vycházel soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, nemá druhá věta článku 12 aktu z roku 1976 za cíl omezit pravomoc Parlamentu, nýbrž udává dva způsoby, podle nichž je výkon této pravomoci konstruován. Přestože se Parlament, pokud jde o ověřování prováděné v rámci vnitrostátního práva, musí omezit na to, že toto ověřování bere na vědomí, má plnou ověřovací pravomoc v rámci práva Společenství.

24      Na podporu tohoto výkladu článku 12 aktu z roku 1976 se navrhovatelé dovolávají zaprvé článku 8 uvedeného aktu, který podle nich potvrzuje tuto dvojúrovňovou konstrukci ověřovací pravomoci Parlamentu. Tím, že stanovuje, že volební postup „se v každém členském státu řídí vnitrostátními předpisy“, avšak „s výhradou ustanovení tohoto aktu“ udává toto ustanovení dva parametry, na jejichž základě se ověřovací pravomoc vykonává.

25      Zadruhé existuje v rámci Parlamentu institucionální praxe, která jednoznačně prokazuje tendenci Parlamentu k provádění ověřování pověřovacích listin jeho členů podle hledisek Společenství.

26      Tuto praxi má prokazovat zaprvé zpráva výboru pro jednací řád, ověřování pověřovacích listin a imunity Parlamentu o změně článků 7 a 8 jednacího řádu Evropského parlamentu o ověřování pověřovacích listin a o délce poslaneckého mandátu (A3-0166/94), což jsou články, které odpovídají článkům 3 a 4 jednacího řádu Evropského parlamentu v platném znění.

27      Zadruhé, navrhovatelé tvrdí, že v článku 2 usnesení Parlamentu o námitkách vůči platnosti poslaneckých mandátů v souvislosti se „systémem otočných dveří“ (Úř. věst. 1983, C 68, s. 31) Parlament ujišťuje, že „stížnosti na platnost mandátů nových členů nebo spory o platnost již ověřených mandátů na základě výhrad právní povahy proti systému otočných dveří jsou neodůvodněné.“ Každopádně bylo by zbytečné zavádět složitý systém ověřování, konstruovaný na dvou úrovních, na úrovni vnitrostátní a na úrovni Společenství, kdyby následně úroveň Společenství neměla existovat a kdyby měl Parlament při výkonu své ověřovací pravomoci pouze brát na vědomí výsledky vyhlášené na vnitrostátní úrovni.

28      Zatřetí rozsudky Soudního dvora ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament (C‑208/03 P, Sb. rozh. s. I‑6051), a Soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 2003, Le Pen v. Parlament (T‑353/00, Recueil, s. II‑1729), o které se opíral soudce příslušný pro rozhodování o předběžných otázkách, nepředstavují relevantní soudní precedenty ve vztahu k meritu sporu. Věc, ve které byly tyto dva rozsudky vydány, se totiž týkala platnosti rozhodnutí, jímž Parlament vzal na vědomí rozhodnutí vnitrostátních orgánů ukončující poslanecký mandát dotčené osoby, a spadá tedy do kontextu čl. 13 odst. 2 aktu z roku 1976, a nikoli jeho článku 12. V každém případě průběh této věci prokazuje, že vymezení pravomocí Parlamentu v případě zániku poslaneckého mandátu je složitou otázkou, kterou není možné posuzovat v rámci řízení o předběžných opatřeních.

–       Závěry

29      Úvodem je třeba konstatovat, že tento důvod vyvolává otázku rozsahu ověřovacích pravomocí, které má Parlament na základě článku 12 aktu z roku 1976. Při posuzování, zda se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních opíral o nesprávný výklad tohoto ustanovení, a tudíž o nesprávné posouzení rozsahu těchto pravomocí, je třeba zkoumat jak znění uvedeného ustanovení, tak jeho obecný kontext.

30      V tomto ohledu je třeba především připomenout, že článek 12 aktu z roku 1976 výslovně stanoví, že Parlament jednak musí „brát na vědomí“ výsledky úředně vyhlášené členským státem, a jednak může o případných sporech rozhodovat pouze „na základě ustanovení [tohoto] aktu,“ a to „s výjimkou ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje“.

31      Z toho vyplývá, že text článku 12 aktu z roku 1976 se na první pohled jeví tak, že svědčí ve prospěch restriktivního výkladu tohoto ustanovení. V rozporu s tím, co tvrdí navrhovatelé, je v tomto ohledu výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci Le Pen v. Parlament, o který se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních opíral, zvláště relevantní. Použití výrazu „bere na vědomí“ v kontextu aktu z roku 1976 bylo v tomto rozsudku vyloženo tak, že značí naprostou absenci uvážení Parlamentu v dané oblasti (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Soudního dvora Le Pen v. Parlament, bod 50).

32      Kromě toho, pokud jde o ověřování pověřovacích listin členů Parlamentu, článek 12 aktu z roku 1976 a čl. 3 odst. 3 jednacího řádu Evropského parlamentu svěřují Parlamentu pravomoc rozhodovat o platnosti mandátu každého z jeho nově zvolených členů, jakož i o sporech, které by mohly být vzniknout na základě ustanovení aktu z roku 1976, avšak jednak „s výjimkou ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje“, a jednak „s výjimkou [sporů] opírajících se vnitrostátní volební zákony“. Tyto výjimky tak rovněž jasně ukazují, že Parlament nemá obecnou pravomoc vyslovovat se k platnosti vnitrostátních volebních postupů z hlediska práva Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora Le Pen v. Parlament, bod 51).

33      Navíc nelze přijmout argument, podle něhož by takový výklad článku 12 aktu z roku 1976 měl za následek, že pravomoci, jež podle tohoto článku příslušejí Parlamentu, by postrádaly smysl. Jak totiž správně připomněl soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, Parlament má plnou pravomoc vyslovit se v rámci uvedeného článku k postavení zvoleného kandidáta, který zastává některou z funkcí neslučitelných s postavením člena Parlamentu vypočítaných v článku 7 aktu z roku 1976.

34      Konečně, pokud jde o institucionální praxi, které se dovolává Parlament, a nezávisle na otázce, zda jednostranná praxe orgánu Společenství může sama o sobě zavazovat Soudní dvůr, pokud jde o výklad dotčených ustanovení smlouvy ES nebo sekundárního práva Společenství, stačí podotknout, že dokumenty, kterých se v tomto ohledu dovolává Parlament, totiž zpráva parlamentního výboru pro jednací řád, ověřování pověřovacích listin a imunity pocházející z roku 1994 a usnesení z roku 1983, každopádně nepostačují k tomu, aby prokázaly existenci ustálené institucionální praxe.

35      Na základě těchto úvah je třeba dospět k závěru, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních se nedopustil zjevně nesprávného právního posouzení, pokud jde o výklad článku 12 aktu z roku 1976.

36      Uvedený důvod musí být tedy zamítnut jako neopodstatněný.

 K důvodu vycházejícímu z nesprávného výkladu článku 6 aktu z roku 1976

37      V rámci druhého žalobního důvodu navrhovatelé tvrdí, že se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že článek 6 aktu z roku 1976 svěřuje Parlamentu pravomoc garantovat svobodný výkon mandátu člena parlamentu výlučně ve vztahu k členům Parlamentu, kteří vykonávají svou funkci. Svobodný výkon by tak byl zajištěn jen ve vztahu k dohodám, které mají dopady na výkon poslaneckého mandátu, nikoli však ve vztahu k dohodám, které zcela brání ve výkonu mandátu, který si přejí voliči.

38      Navrhovatelé, majíce za to, že smyslem článku 6 aktu z roku 1976 je chránit svobodu jednání členů Parlamentu a že by nebylo rozumné omezovat jeho působnost pouze na ty členy Parlamentu, kteří vykonávají funkci, upřednostňují teleologický výklad uvedeného článku 6. Výklad tohoto ustanovení se zřetelem k jeho účelu by měl podle nich vést k závěru, že se vztahuje rovněž na kandidáty, kteří jsou úředně uvedeni v povolebním umístění, jelikož tito kandidáti potenciálně zasednou v Parlamentu.

39      V tomto kontextu představuje podle navrhovatelů článek 6 aktu z roku 1976, který požaduje nezávislost poslanců a stanoví zákaz vázaného mandátu, obecnou zásadu závazné povahy, která má zaručit řádné fungování Parlamentu. Odkaz na „ustanovení tohoto aktu“ obsažený v článku 12 aktu z roku 1976 se tedy musí nutně týkat obecných zásad, o které se tento akt opírá a které jsou inherentní řádnému provádění ověřování pověřovacích listin Parlamentem. Tyto zásady, vyplývající zejména z článku 6 uvedeného aktu, tvoří vlastně nezbytný důsledek základní zásady uvedené v článku 3 dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP, který má imperativní povahu a podle něhož jsou smluvní státy povinny pořádat svobodné volby „za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názoru lidu při volbě zákonodárného sboru.“

40      Na podporu tohoto výkladu článku 6 aktu z roku 1976 se navrhovatelé zaprvé dovolávají článku 2 statutu poslanců, který, ačkoli dosud nevstoupil v platnost, představuje kodifikaci normativního obsahu uvedeného článku 6, a tedy platného stavu práva Společenství v dané oblasti. Zadruhé odkazují na ustanovení čl. 3 odst. 5 a čl. 4 odst. 3 a 9 jednacího řádu Evropského parlamentu s tím, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných otázkách měl přihlížet k těmto ustanovením pro účely výkladu článku 6 aktu z roku 1976, což by jej přivedlo k závěru, že zásady zakotvené v článku 6 se vztahují rovněž na situace, které mohou mít dopad na složení Parlamentu.

41      V tomto ohledu je třeba připomenout, že, jak správně konstatoval soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, znění článku 6 aktu z roku 1976 se výslovně týká „členů Evropského parlamentu“. Uvedený článek navíc zmiňuje výsadu hlasovat, kterou tito členové mají a kterou nelze pro její povahu spojovat s postavením kandidáta, který byl úředně vyhlášen na základě povolebního umístění.

42      Je zajisté pravda, že výklad ustanovení práva Společenství by obecně neměl spočívat ve striktním následování jeho znění bez jakéhokoli ohledu na jeho kontext a jeho účel. Bez zřetele na to, zda by použití takové výkladové metody mohlo v projednávané věci vést k výkladu contra legem, je však třeba konstatovat, že prvky, kterých se v tomto smyslu dovolávají navrhovatelé, nemohou vést k závěru, že by výklad článku 6 aktu z roku 1976 ze strany soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních byl zjevně nesprávný.

43      Na prvním místě, i za předpokladu, že by článek 6 aktu z roku 1976 vycházel z určitých obecných zásad, zejména ze článku 3 dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP, nic to nemění na tom, že by pak představoval jejich velmi konkrétní výraz. Z toho plyne, že uvedený článek 6 nemůže sám o sobě založit obecnou pravomoc Parlamentu k posuzování legality volebních postupů ve členských státech z hlediska všech těchto zásad a z hlediska EÚLP.

44      Pokud jde na druhém místě o článek 2 statutu poslanců, je důležité upozornit na to, že čtvrtý bod odůvodnění tohoto statutu zní, že „svobodu a nezávislost poslanců, které jsou zaručeny článkem 2 [tohoto statutu], je třeba upravit právními předpisy“, neboť „nejsou zmíněny v žádném z textů primárního práva.“ Tyto formulace ve spojení s pátým bodem odůvodnění uvedeného statutu, který stanoví, že čl. 3 odst. 1 statutu cele přebírá ustanovení čl. 6 odst. 1 aktu z roku 1976, představují prima facie jasné indicie, že článek 2 statutu poslanců není kodifikací uvedeného článku 6.

45      Zatřetí, soudce příslušný k rozhodování o předběžných opatřeních měl správně za to, že v souladu se zásadou hierarchie norem nemůže ustanovení jednacího řádu Evropského parlamentu připustit odchylky od ustanovení aktu z roku 1976. Uvedený jednací řád je totiž aktem vnitřní organizace, který nemůže Parlamentu zakotvit pravomoci, které nejsou výslovně přiznány normativním aktem, jímž je v projednávané věci akt z roku 1976 (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 21. října 2008, Marra, C‑200/07 a C‑201/07, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 38). Z toho plyne, že přinejmenším v rámci přezkumu existence fumus boni juris to musí být ustanovení jednacího řádu Evropského parlamentu, co se vykládá ve světle znění a ducha ustanovení aktu z roku 1976, a nikoli naopak.

46      Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že napadené usnesení není stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, pokud jde o výklad článku 6 aktu z roku 1976.

47      I tento důvod musí být tudíž zamítnut jako neopodstatněný.

 K důvodu vycházejícímu z nesprávného odůvodnění, pokud jde o dopad namítané neplatnosti rozhodnutí italského volebního úřadu, kterým byl B. Donnici vyhlášen členem Parlamentu, na rozhodnutí Parlamentu o ověření pověřovacích listin B. Donniciho

48      Pokud jde o posouzení dopadu namítané neplatnosti rozhodnutí italského volebního úřadu, kterým byl B. Donnici vyhlášen členem Parlamentu, na rozhodnutí Parlamentu o ověření pověřovacích listin B. Donniciho, je podle Parlamentu odůvodnění napadeného usnesení nesprávné a vnitřně rozporné. Parlament má zejména za to, že k tomu, aby soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních vyvrátil jeho argumentaci, podle které by rozhodnutí o ověření pověřovacích listin bylo samo neplatné, pokud by se opíralo o neplatný vnitrostátní akt, se uvedený soudce opíral o irelevantní soudní precedenty, totiž o rozsudek Soudního dvora ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise (C‑97/91, Recueil, s. I‑6313, body 10 až 12), a o usnesení předsedy Soudu prvního stupně ze dne 21. května 2007, Kronberger v. Parlament (T‑18/07 R, Sb. rozh. s. II‑50, body 38 až 40), namísto, aby vzal v úvahu rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise (C‑64/05 P, Sb. rozh. s. I‑11389).

49      Parlament má za to, že sporným rozhodnutím odmítl potvrdit mandát osoby ustanovené vnitrostátními orgány, a to z důvodu, že toto rozhodnutí odporuje zásadě volného mandátu, pokud jde o normu, která se svým zněním vztahuje na Parlament a zakládá mu pravomoc dohledu. Bylo by přitom absurdní připustit, že by vnitrostátní soudní a správní orgány na jedné straně byly povinny aplikovat právo Společenství s tím, že případně nepoužijí vnitrostátní normy odporující právu Společenství, a na straně druhé, že by Parlament takovou pravomoc neměl.

50      V tomto ohledu je třeba připomenout, že ve výše uvedeném rozsudku Oleificio Borelli v. Komise, který se týkal zejména výkladu čl. 13 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 355/77 ze dne 15. února 1977 o společných opatřeních ke zlepšení podmínek zpracování potravin a jejich uvádění na trh (Úř. věst. L 51, s. 1), měl Soudní dvůr za to, že určitý projekt může získat pomoc od Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu jen tehdy, pokud k němu vydá kladné stanovisko členský stát, na jehož území má být projekt uskutečněn, a že tudíž v případě záporného stanoviska nemůže Komise ani pokračovat v přezkumu projektu v souladu s pravidly stanovenými tímto nařízením, ani a fortiori kontrolovat platnost takto vydaného stanoviska. Soudní dvůr s ohledem na to dospěl k závěru, že vady, jimiž je toto stanovisko případně stiženo, nemohou v žádném případě ovlivnit platnost rozhodnutí, jímž Komise zamítá požadovanou pomoc (výše uvedený rozsudek Oleificio Borelli v. Komise, body 11 a 12).

51      Opíraje se o tuto judikaturu, měl soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních za to, že pokud rozhodovací postup na úrovni Společenství počítá s vydáním vnitrostátního aktu a pokud s ohledem na dělbu pravomocí v dotčené oblasti tento akt zavazuje orgán Společenství tím způsobem, že tento vnitrostátní akt určuje, jaké rozhodnutí na úrovni Společenství má být přijato, nemohou případné vady, jimiž uvedený vnitrostátní akt trpí, v žádném případě ovlivnit platnost rozhodnutí tohoto orgánu Společenství. Takové ponaučení přitom jasně vyplývá z bodů 10 až 12 výše uvedeného rozsudku Oleificio Borelli v. Komise a je relevantní i v projednávané věci, a to především tehdy, vezme-li se v úvahu dělba pravomocí, jak vyplývá z článku 12 aktu z roku 1976.

52      Naopak v bodě 93 výše uvedeného rozsudku Švédsko v. Komise, který se týkal výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), Soudní dvůr upřesnil, že účelem čl. 4 odst. 5 není zavést dělbu mezi dvěma pravomocemi, totiž mezi pravomocí vnitrostátní a pravomocí Společenství, které by měly odlišné cíle, nýbrž že toto ustanovení zavádí rozhodovací proces, jehož jediným účelem je určit, zda na základě jedné z hmotněprávních výjimek uvedených v čl. 4 odst. 1 až 3 uvedeného nařízení má být odepřen přístup k dokumentu, přičemž jde o rozhodovací proces, jehož se účastní jak orgán Společenství, tak dotčený členský stát.

53      Z toho plyne, že s odvoláním na tento posledně uvedený rozsudek Parlament tvrdí, že článek 12 aktu z roku 1976 zavádí nikoli dělbu pravomocí mezi vnitrostátními orgány a Parlamentem a výkon těchto pravomocí v rámci samostatných postupů, nýbrž jediný rozhodovací postup, jehož se účastní jak Parlament, tak vnitrostátní orgány. S ohledem na to, co bylo uvedeno v bodech 29 až 34 tohoto usnesení, však o takový případ na první pohled nejde.

54      S ohledem na výše uvedené je třeba dojít k závěru, že napadené usnesení není stiženo vadou v odůvodnění, pokud jde o dopad namítané neplatnosti rozhodnutí italského volebního úřadu, kterým byl B. Donnici vyhlášen členem Parlamentu, na rozhodnutí Parlamentu o ověření pověřovacích listin B. Donniciho.

55       Tento žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

 K důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení naléhavosti

56      Parlament tvrdí, že posouzení naléhavosti, které soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních provedl, je stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, a to z toho důvodu, že se opírá výlučně o případnou újmu, kterou by utrpěl B. Donnici, aniž by byla v úvahu vzata případná újma, která by vznikla na politickém zastupování. Podle Parlamentu, kdyby nedošlo k odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí, křeslo dotčeného poslance by bylo nadále obsazeno osobou, která má shodnou politickou orientaci jako B. Donnici. Z toho podle Parlamentu vyplývá, že zájem B. Donniciho nemůže ospravedlnit nařízení odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí z hlediska politického zastupování.

57      V tomto ohledu stačí připomenout, že podle ustálené judikatury je cílem řízení o předběžných opatřeních zaručit plnou účinnost rozsudku ve věci samé. Pro dosažení tohoto cíle je třeba, aby navrhovaná opatření byla naléhavá v tom smyslu, že jsou nezbytná proto, aby bylo zabráněno závažné a nenapravitelné újmě na zájmech žalobce, a dále aby byla vyhlášena a aby jejich účinky nastaly již před rozhodnutím v hlavním řízení [usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 25. března 1999, Willeme v. Komise, C‑65/99 P (R), Recueil, s. I‑1857].

58      Z toho plyne, že k posouzení naléhavosti požadovaných opatření musel soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních brát v úvahu pouze zájmy žalobce a zejména existenci rizika, že na těchto zájmech vznikne závažná a nenapravitelná újma, a nepřihlížet k dalším obecným skutečnostem, jako je v projednávané věci kontinuita politického zastupování, tedy skutečnostem, které mohou být případně vzaty v úvahu pouze v rámci zvažování dotčených zájmů.

59      V důsledku toho musí být jako neopodstatněný zamítnut rovněž žalobní důvod Parlamentu vztahující se k posouzení naléhavosti.

 K důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení v rámci zvažování zájmů

60      V rámci posledního důvodu navrhovatelé tvrdí, že se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dopustil nesprávného právního posouzení, když zvažoval dotčené zájmy. Na podporu tohoto důvodu uvádějí tři výtky.

61      Zaprvé mají navrhovatelé za to, že se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dopustil nesprávného právního posouzení, když vycházel z toho, že zájmy B. Donniciho a A. Occhetta jsou rovnocenné. Tím opomněl vyvodit důsledky ze skutečnosti, že A. Occhetto obdržel nejvíce preferenčních hlasů, a tudíž měl přednostní zájem ve vztahu k zájmu B. Donniciho, pokud jde o výkon parlamentního mandátu.

62      Zadruhé soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních nevzal v úvahu veřejný zájem na tom, aby politická legitimita Parlamentu, která se opírá o lidovou volbu, byla zajištěna na maximální úrovni. V projednávané věci mělo zohlednění tohoto veřejného zájmu vést soudce příslušného k rozhodování o předběžných otázkách k zamítnutí odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí, a to vzhledem k tomu, že takové opatření bude mít za následek, že v Parlamentu zasedne osoba, která obdržela méně hlasů, a tudíž se sníží politická legitimita Parlamentu. Každopádně i za předpokladu, že by rozhodnutí ve věci samé bylo příznivé ve vztahu k B. Donnicimu, zamítnutí návrhu na nařízení odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí by nezpůsobilo nenapravitelnou újmu na politické legitimitě Parlamentu, neboť v období mezi vydáním rozhodnutí o předběžném opatření a rozhodnutím ve věci samé by do jeho řad náležela osoba lépe legitimovaná lidovou volbou.

63      Zatřetí se navrhovatelé domnívají, že napadené usnesení je stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, jelikož soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních podle nich použil fumus boni juris k tomu, aby posoudil existenci naléhavosti a přednosti zájmu B. Donniciho. Ačkoli se podle nich totiž zdá, že judikatura připouští určitou vzájemnou zastupitelnost mezi prvkem fumus boni juris a prvkem naléhavosti, nic to nemění na tom, že není možné, aby přítomnost jediného z těchto prvků stačila ke zhojení úplné absence druhého z nich.

64      Podle navrhovatelů měl přitom soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dospět v rámci zvažování zájmů k závěru, že v projednávané věci vůbec nejde o naléhavost. V tomto ohledu se dovolávají usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament (C‑208/03 P‑R, Recueil, s. I‑7939, bod 106), z něhož vyplývá, že v rámci zvažování příslušných zájmů soudce rozhodující o předběžných opatřeních musí zkoumat, zda by případné zrušení sporného aktu soudcem rozhodujícím ve věci samé umožnilo obrácení situace vyplývající z bezprostředního provedení tohoto aktu, a naopak, zda odklad vykonatelnosti uvedeného aktu by byl na překážku jeho plné účinnosti v případě, že by žaloba ve věci samé byla zamítnuta. Kdyby v projednávané věci soudce příslušný pro rozhodování o předběžných otázkách provedl druhou část tohoto hodnocení, musel by dospět k závěru, že odklad vykonatelnosti sporného rozhodnutí nemůže být než na překážku plné účinnosti tohoto rozhodnutí v případě, že by žaloba na neplatnost byla zamítnuta. Z toho vyplývá, že existence prvku naléhavosti je v projednávané věci zcela nedostatečná.

65      V tomto ohledu je třeba uvést, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních nejprve konstatoval, že v případě zrušení sporného rozhodnutí soudcem rozhodujícím ve věci samé by újma, kterou by utrpěl B. Donnici, kdyby nedošlo k odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, byla nenapravitelná, a poté přikročil ke zvážení dotčených zájmů, když nejprve vyzdvihl zájem A. Occhetta na provedení sporného rozhodnutí, což s sebou nese zachování jeho mandátu. Hrozí-li, že provádění sporného rozhodnutí způsobí nenapravitelnou újmu B. Donnicimu, existuje podle soudce příslušného k rozhodování o předběžných opatřeních stejné nebezpečí naopak i ve vztahu k A. Occhettovi v případě, že návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí bude přijat, a to s ohledem na to, že je pravděpodobné, že případný rozsudek zamítající žalobu ve věci samé bude vydán až poté, co uplyne podstatná část mandátu, který mu ještě zbývá, nebo dokonce tento mandát celý.

66      Poté, co soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních tak dospěl k závěru, že zvláštní a bezprostřední zájmy B. Donniciho i A. Occhetta si jsou rovné, pokračoval ve své argumentaci tak, že vzal v úvahu obecnější zájmy, které za takových okolností vykazují zvláštní důležitost. V tomto ohledu měl za to, že je-li nesporné, že Italská republika má zájem na tom, aby její legislativa ve volebních věcech byla respektována ze strany Parlamentu, má Parlament zase obecný zájem na zachování svých rozhodnutí. Měl však za to, že žádný z těchto zájmů nemůže při zvažování dotčených zájmů převládnout.

67      Teprve poté, co konstatoval tuto rovnost mezi dotčenými obecnými i zvláštními zájmy, vzal soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních v úvahu závažnou povahu důvodů, kterých se dovolává B. Donnici, a připustil existenci fumus boni juris, opíraje se v tomto ohledu o ustálenou judikaturu, totiž usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 23. února 2001, Rakousko v. Rada (C‑445/00 R, Recueil, s. I‑1461, bod 110); ze dne 11. dubna 2002, NDC Health v. IMS Health a Komise [C‑481/01 P(R), Recueil, s. I‑3401, bod 63], jakož i výše uvedené usnesení Le Pen v. Parlament (bod 110).

68      Je třeba konstatovat, že argumenty, kterých se dovolávají navrhovatelé, nemohou toto posouzení soudce příslušného k rozhodování o předběžných opatřeních zpochybnit.

69      V tomto ohledu je důležité zaprvé upozornit na to, že vážení dotčených zájmů, k němuž soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních přikročil, jej vedlo ke konstatování o rovnosti mezi zvláštními zájmy B. Donniciho a A. Occhetta. Tato rovnost zájmů přitom nemůže znamenat nedostatek naléhavosti. Nebezpečí nenapravitelné újmy, jediné kritérium pro posuzování naléhavosti, je naopak v projednávané věci jasně přítomné jak na straně B. Donniciho, tak v případě přijetí návrhu na odklad vykonatelnosti na straně A. Occhetta.

70      Zadruhé v rozporu s tím, co tvrdí navrhovatelé, soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních posoudil obecnější zájmy Parlamentu, zejména jeho zájem na zachování jeho rozhodnutí. Nicméně namísto toho, aby tyto zájmy bral v úvahu izolovaně, vyvážil je správně se zájmem Italské republiky na tom, aby její legislativa ve volebních věcech byla ze strany Parlamentu respektována. Stejně je tomu, i pokud jde o politickou legitimitu Parlamentu a jeho zájem na tom, aby v jeho řadách zasedal kandidát, který obdržel nejvíce hlasů. I když není možné přítomnost takových zájmů zpochybnit, není možné ignorovat ani zájem Italské republiky na tom, aby v Evropském parlamentu zasedali italští poslanci zvolení v souladu s vnitrostátními volebními postupy a prohlášení za poslance jedním z nejvyšších soudů tohoto členského státu.

71      Důvod navrhovatelů vycházející z nesprávného právního posouzení v rámci zvažování dotčených zájmů musí být tedy rovněž zamítnut jako neopodstatněný.

72      Jelikož žádnému žalobnímu důvodu nebylo vyhověno, musí být kasační opravný prostředek zamítnut.

 K nákladům řízení

73      Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že B. Donnici náhradu nákladů řízení od navrhovatelů požadoval a navrhovatelé neměli ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení vynaložených B. Donnicim.

Z těchto důvodů předseda Soudního dvora rozhodl takto:

1)      Kasační opravné prostředky se zamítají.

2)      Achilleu Occhettovi a Evropskému parlamentu se ukládá náhrada nákladů vynaložených B. Donnicim.

Podpisy.

* Jednací jazyk: italština.

Full & Egal Universal Law Academy