EUR-Lex -  62007TO0215 - CS

Věc T-215/07 R

Beniamino Donnici

v.

Evropský parlament

„Předběžné opatření – Rozhodnutí Evropského parlamentu – Ověřování pověřovacích listin volených zástupců – Zrušení platnosti poslaneckého mandátu vyplývající z použití vnitrostátních volebních předpisů – Návrh na odklad vykonatelnosti – Přípustnost – Fumus boni juris – Naléhavost – Vážení zájmů“

Shrnutí usnesení

1.      Předběžné opatření – Odklad vykonatelnosti – Podmínky pro nařízení – Zájem žalobce na získání požadovaného opatření

(Článek 242 ES; jednací řád Soudu, čl. 104 odst. 2)

2.      Parlament – Ověření pověřovacích listin členů – Omezení

(Akt o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, článek 12)

3.      Parlament – Členové – Pojem

(Akt o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, článek 6)

4.      Parlament – Legalita rozhodnutí Parlamentu o ověření pověřovacích listin zvolených kandidátů

(Článek 234 ES; akt o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách)

5.      Předběžné opatření – Odklad vykonatelnosti – Odklad vykonatelnosti aktu Evropského parlamentu, který zbavuje platnosti mandát jednoho z jeho členů pro vadu pověřovacích listin

(Článek 242 ES; akt o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, článek 8; jednací řád Soudu, čl. 104 odst. 2)

1.      U zamítavého správního rozhodnutí si v zásadě nelze představit podání návrhu na odklad vykonatelnosti, protože takový odklad nemůže vést k žádné změně postavení žalobce.

Rozhodnutí Evropského parlamentu, kterým se ověřují pověřovací listiny žalobce jakožto člena tohoto orgánu a kterým se v návaznosti na ověření prohlašuje jeho mandát za neplatný, nelze nicméně kvalifikovat jako zamítavý akt. Odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí by totiž vedl ke změně právního postavení žalobce, jelikož v jeho důsledku by bylo zachováno dočasné příznivé postavení, kterého požíval, za jehož trvání by žalobce nadále zasedal v Parlamentu a v jeho orgánech a požíval všech práv, která jsou s tím spojena.

(viz body 33, 35–36)

2.      Z článku 12 aktu o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách z roku 1976 plyne, že Evropský parlament nemá primární pravomoc kontrolovat dodržování práva Společenství členskými státy, a to ani v rovině obecné, ani konkrétně v oblasti voleb. Ze znění tohoto ustanovení naopak vyplývá, že ověřovací pravomoc Parlamentu je přinejmenším prima facie omezená dvojím způsobem.

Jednak výkon spočívající ve „vzetí na vědomí“ výsledků úředně vyhlášených členskými státy znamená omezení úlohy Parlamentu na to, že pouze vezme na vědomí konstatování vnitrostátních orgánů o zvolení určitých osob, tedy dříve existující právní stav vyplývající výlučně z rozhodnutí těchto orgánů, což jen podtrhuje naprostou absenci prostoru Parlamentu pro uvážení v dané oblasti. Je tedy vyloučeno, aby Parlament mohl v této souvislosti zpochybnit samotnou správnost dotyčného vnitrostátního aktu a odmítnout jej vzít na vědomí, pokud by měl za to, že došlo k nesrovnalostem.

Krom toho je zvláštní pravomoc Parlamentu rozhodovat o sporech vzniklých při ověřování pověřovacích listin omezena i ratione materiae pouze na spory, které vznikají na základě aktu z roku 1976 a které nevznikají na základě ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje.

(viz body 71–73, 75–76)

3.      Článek 6 aktu o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách z roku 1976 se vztahuje toliko na členy Evropského parlamentu, kteří musí být schopni nezávislého výkonu svých pravomocí, a nikoli na zvolené kandidáty, jejichž pověřovací listiny Parlament podle článku 12 aktu z roku 1976 ještě neověřil. Potvrzení mandátu takové osoby Parlamentem ověřením jejích pověřovacích listin je nezbytným předpokladem pro to, aby se článek 6 uvedeného aktu na ni mohl vztahovat. Postavení zvoleného kandidáta nelze klást na roveň postavení člena Parlamentu pro účely uplatňování zmíněného článku 6.

(viz body 77, 79, 81)

4.      Případné vady oficiálního vyhlášení výsledků voleb vnitrostátním orgánem příslušným v dané oblasti nemohou ovlivnit legalitu rozhodnutí Evropského parlamentu o ověření pověřovacích listin zvolených kandidátů. Pokud je vnitrostátní akt součástí rozhodovacího procesu Společenství a na základě rozdělení pravomocí v dotčené oblasti zavazuje orgán Společenství přijímající rozhodnutí, v důsledku čehož určuje znění rozhodnutí Společenství, které má být přijato, nemohou mít případné vady uvedeného vnitrostátního aktu žádný vliv na platnost rozhodnutí orgánu Společenství.

K rozhodování o legalitě vnitrostátních volebních předpisů a postupů jsou příslušné vnitrostátní soudy, a to po případném podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru ve smyslu článku 234 ES.

(viz body 91–93)

5.      Vážná a nenapravitelná újma, která je předpokladem naléhavosti, je prvním srovnávaným kritériem při posuzování váhy proti sobě stojících zájmů. Toto srovnávání musí vést soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních konkrétněji ke zjištění, zda případné zrušení sporného aktu soudem rozhodujícím ve věci samé umožní převrátit situaci, která by vznikla okamžitým výkonem daného aktu, a naopak, zda odklad vykonatelnosti daného aktu může zabránit jeho plnému účinku v případě, že žaloba v hlavním řízení bude zamítnuta.

V případě rovnosti daných dílčích zájmů mají zvláštní význam obecnější zájmy na přiznání či odmítnutí požadovaného odkladu vykonatelnosti.

V tomto ohledu nelze zpochybnit, že členský stát dotčený rozhodnutím Evropského parlamentu, které zbavuje platnosti mandát jednoho z jeho členů pro vadu pověřovacích listin, má zájem na tom, aby Parlament respektoval jeho volební předpisy, jelikož při uplatnění článku 8 aktu o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách z roku 1976 se volební postup v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy. Proti tomuto zájmu lze sice postavit obecný zájem Parlamentu na dodržování jeho rozhodnutí. Ten však při vážení proti sobě stojících zájmů nemůže mít přednost. Kdyby totiž Parlament mohl uplatnit svou pravomoc a nepřihlížet k výsledkům voleb oznámeným dotyčným členským státem, pokud by měl za to, že jsou v rozporu s aktem z roku 1976, nic by to neměnilo na tom, že takovou pravomoc lze vykonávat pouze zřídka, a tudíž výjimečně, neboť lze oprávněně předpokládat, že členské státy zpravidla dodrží povinnosti vyplývající z článku 10 ES a přizpůsobí své vnitrostátní volební předpisy požadavkům aktu z roku 1976.

(viz body 106, 109–110, 113)

USNESENÍ SOUDCE PŘÍSLUŠNÉHO PRO ROZHODOVÁNÍ O PŘEDBĚŽNÝCH OPATŘENÍCH

15. listopadu 2007(*)

„Předběžné opatření – Rozhodnutí Evropského parlamentu – Ověřování pověřovacích listin volených zástupců – Zrušení platnosti poslaneckého mandátu vyplývající z použití vnitrostátních volebních předpisů – Návrh na odklad vykonatelnosti – Přípustnost – Fumus boni juris – Naléhavost – Vážení zájmů“

Ve věci T‑215/07 R,

Beniamino Donnici, s bydlištěm v Castrolibero (Itálie), zastoupený M. Saninem, G. M. Robertim, I. Peregem a P. Salvatorem, advokáty,

žalobce,

podporovaný

Italskou republikou, zastoupenou I. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,

vedlejší účastnicí,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému H. Krückem, N. Lorenzem a A.Caiolou, jako zmocněnci,

žalovanému,

podporovanému

Achillem Occhettem, s bydlištěm v Římě (Itálie), zastoupeným P. De Caterinim a F. Paolou, advokáty,

vedlejším účastníkem,

jejímž předmětem je návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 24. května 2007 o ověření pověřovacích listin Beniamina Donniciho [2007/2121(REG)] do doby, než Soud rozhodne o žalobě v hlavním řízení,

SOUDCE PŘÍSLUŠNÝ PRO ROZHODOVÁNÍ O PŘEDBĚŽNÝCH OPATŘENÍCH

zastupující předsedu Soudu v souladu s článkem 106 jednacího řádu a s rozhodnutími pléna Soudu ze dne 5. července 2006, 6. června a 19. září 2007

vydává toto

Usnesení

 Právní rámec

1        Články 6 až 8, článek 12 a článek 13 odst. 3 aktu o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách (Úř. věst. 1976, L 278, s. 5), ve znění změněném a přečíslovaném naposledy rozhodnutím Rady 2002/772/ES, Euratom ze dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002 (Úř. věst. L 283, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 137, dále jen „akt z roku 1976“) stanoví:

„Článek 6

1.      Členové Evropského parlamentu hlasují jednotlivě a osobně. Nemohou být vázáni žádnými pokyny a mandát, který obdrží, není vázaný.

2.      Členové Evropského parlamentu požívají výsad a imunit stanovených v Protokolu ze dne 8. dubna 1965 o výsadách a imunitách Evropských společenství.

Článek 7

1.      Funkce člena Evropského parlamentu je neslučitelná s funkcí:

–        člena vlády členského státu,

–        člena Komise Evropských společenství,

–        soudce, generálního advokáta nebo vedoucího soudní kanceláře Soudního dvora Evropských společenství nebo Soudu prvního stupně,

–        člena Výkonné rady Evropské centrální banky,

–        člena Účetního dvora Evropských společenství,

–        veřejného ochránce práv Evropských společenství,

–        člena Hospodářského a sociálního výboru Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii,

–        člena výborů nebo orgánů zřízených smlouvami o založení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii nebo na jejich základě za účelem hospodaření s prostředky Společenství nebo za účelem trvalého a přímého spravování,

–        člena správní rady, Řídícího výboru nebo zaměstnance Evropské investiční banky,

–        činného úředníka nebo zaměstnance orgánů Evropských společenství nebo k nim připojených specializovaných subjektů nebo Evropské centrální banky.

2.      Od voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 je funkce člena Evropského parlamentu neslučitelná s funkcí člena vnitrostátního parlamentu.

Odchylně od tohoto pravidla a aniž je dotčen odstavec 3:

–        mohou členové irského národního parlamentu zvolení při následných volbách do Evropského parlamentu vykonávat souběžně oba mandáty až do příštích voleb do irského národního parlamentu, kdy se použije první pododstavec tohoto odstavce,

–        mohou členové parlamentu Spojeného království, kteří jsou během pětiletého období před volbami do Evropského parlamentu v roce 2004 rovněž členy Evropského parlamentu, vykonávat souběžně oba mandáty až do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009, kdy se použije první pododstavec tohoto odstavce.

[…]

Článek 8

S výhradou ustanovení tohoto aktu se volební postup v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy.

Těmito vnitrostátními předpisy, jež mohou případně zohledňovat zvláštnosti v členských státech, nesmí být celkově dotčen poměrný charakter volebního systému.

[…]

Článek 12

Evropský parlament ověřuje pověřovací listiny svých členů. Za tímto účelem vezme na vědomí výsledky úředně vyhlášené členskými státy a rozhoduje všechny spory, které vznikají na základě tohoto aktu a které nevznikají na základě ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje.

Článek 13

[…]

3.      Jestliže právní předpisy členského státu výslovně stanoví ztrátu mandátu člena Evropského parlamentu, zaniká jeho mandát podle těchto právních předpisů. Příslušné vnitrostátní orgány o tom uvědomí Evropský parlament.“ (neoficiální překlad)

2        Článek 3 a článek 4 odst. 3 a 4 jednacího řádu Evropského parlamentu zní následovně:

„Článek 3

Ověřování pověřovacích listin

1.      Po volbách do Evropského parlamentu vyzve předseda příslušné orgány členských států, aby neprodleně oznámily Parlamentu jména zvolených poslanců, aby všichni poslanci mohli zasednout v Parlamentu s účinností od okamžiku zahájení prvního zasedání po volbách.

Zároveň předseda upozorní tyto orgány na příslušná ustanovení aktu [z roku] 1976 a vyzve je, aby přijaly opatření nezbytná k tomu, aby nedošlo k případům neslučitelnosti s výkonem mandátu poslance Evropského parlamentu.

2.      Každý poslanec, jehož zvolení bylo oznámeno Parlamentu, učiní předtím, než zasedne v Parlamentu, písemné prohlášení, že nezastává žádnou funkci neslučitelnou s mandátem poslance Evropského parlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 aktu [z roku] 1976. Po všeobecných volbách bude toto prohlášení učiněno, je-li to možné, nejpozději šest dnů před ustavujícím zasedáním Parlamentu. Dokud nejsou ověřeny pověřovací listiny poslance nebo není rozhodnuto o jakémkoli sporu a za předpokladu, že předtím podepsal výše uvedené písemné prohlášení, zasedá poslanec v Parlamentu a v jeho orgánech a požívá všech práv, která jsou s tím spojena.

Pokud je na základě skutečností ověřitelných ze zdrojů přístupných veřejnosti zjištěno, že poslanec zastává funkci neslučitelnou s výkonem mandátu poslance Evropského parlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 aktu [z roku] 1976, předseda o tom informuje Parlament, který oznámí uvolnění mandátu.

3.      Na základě zprávy příslušného výboru ověří Parlament bezodkladně pověřovací listiny a rozhodne o platnosti mandátu každého nově zvoleného poslance a rozhodne také o jakémkoli sporu, který mu byl předložen podle ustanovení aktu [z roku] 1976 kromě sporů vyplývajících z vnitrostátních volebních právních předpisů.

4.      Zpráva příslušného výboru se zakládá na úředním sdělení každého členského státu o konečných výsledcích voleb se jmény zvolených kandidátů a jejich případných náhradníků, spolu s jejich pořadím v souladu s výsledky hlasování.

Mandát poslance může být potvrzen, pouze pokud poslanec učinil písemná prohlášení podle tohoto článku a přílohy I tohoto jednacího řádu.

Na základě zprávy odpovědného výboru se může Parlament kdykoli vyjádřit ke sporu ohledně platnosti mandátu jakéhokoli poslance.

5.      Pokud je poslanec jmenován v důsledku odstoupení kandidátů ze stejného seznamu, výbor příslušný pro ověřování pověřovacích listin zajistí, aby odstoupení proběhlo v souladu s duchem a literou aktu [z roku] 1976 a čl. 4 odst. 3 tohoto jednacího řádu.

6.      Příslušný výbor zajistí, aby veškeré informace, které by mohly ovlivnit výkon mandátu poslance Evropského parlamentu nebo pořadí náhradníků, byly orgány členského státu nebo Unie předány neprodleně Parlamentu, a to s uvedením data nabytí účinnosti, jde-li o jmenování.

Zahájí-li příslušné orgány členských států řízení, které může vést ke ztrátě mandátu poslance, požádá předseda tyto orgány, aby ho pravidelně informovaly o stavu řízení. Předseda postoupí tuto věc příslušnému výboru, na jehož návrh může Parlament zaujmout postoj k dané věci.

Článek 4

Délka funkčního období poslanců

[…]

3.      Poslanec oznámí své vzdání se mandátu předsedovi spolu se dnem jeho účinnosti, přičemž doba mezi dnem oznámení a dnem vzdání se mandátu nesmí být delší než tři měsíce. Toto oznámení musí mít formu úředního zápisu sepsaného v přítomnosti generálního tajemníka nebo jeho zástupce, podepsaného generálním tajemníkem nebo jeho zástupcem a dotyčným poslancem a je neprodleně předloženo příslušnému výboru, který ho zařadí na pořad jednání své nejbližší schůze po obdržení tohoto dokumentu.

Jestliže se příslušný výbor domnívá, že vzdání se mandátu není v souladu s duchem nebo literou aktu [z roku] 1976, informuje o tom Parlament, aby rozhodl, zda došlo k uvolnění mandátu.

Jinak je mandát uvolněn s účinností ode dne uvedeného odstupujícím poslancem v úředním zápisu. O této věci se v Parlamentu nehlasuje.

[…]

4.      Oznámí-li příslušný orgán členského státu předsedovi, že podle právních předpisů daného členského státu skončilo funkční období poslance Evropského parlamentu, buď v důsledku neslučitelnosti ve smyslu čl. 7 odst. 3 aktu [z roku] 1976, nebo zbavením mandátu podle čl. 13 odst. 3 uvedeného aktu, informuje předseda Parlament, že daný mandát skončil dnem, který sdělil členský stát, a vyzve daný členský stát, aby uvolněný mandát neprodleně obsadil.

Jakmile příslušné orgány členských států nebo Unie či dotyčný poslanec oznámí předsedovi jmenování nebo zvolení do funkce, která je neslučitelná s výkonem mandátu poslance Evropského parlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 aktu [z roku] 1976, předseda o tom informuje Parlament, který oznámí uvolnění mandátu.“

3        Podle článku 9 jednacího řádu Parlamentu a jeho přílohy I jsou poslanci Parlamentu dále povinni podat podrobné prohlášení o svých profesních činnostech nebo jiných placených funkcích nebo činnostech.

4        Články 2 a 30 rozhodnutí Evropského parlamentu 2005/684/ES, Euratom ze dne 28. září 2005 o přijetí statutu poslanců Evropského parlamentu (Úř. věst. L 262, s. 1, dále jen „statut poslanců“), stanoví:

„Článek 2

1.      Poslanci jsou svobodní a nezávislí.

2.      Dohody o tom, že se poslanec vzdá před skončením volebního období nebo na jeho konci svého mandátu, jsou neplatné.

[…]

Článek 30

Tento statut vstupuje v platnost prvním dnem volebního období Evropského parlamentu, které začne v roce 2009.“

5        Krom toho bod 4 odůvodnění statutu poslanců zní:

„Svobodu a nezávislost poslanců, která je zaručena článkem 2, je třeba upravit právními předpisy. Není zmíněna v žádném z textů primárního práva. Prohlášení, v nichž se poslanci zavazují vzdát se mandátu k určitému datu, nebo prázdná podepsaná prohlášení o složení mandátu, která může politická strana použít dle vlastního uvážení, jsou se svobodou a nezávislostí poslance neslučitelná, a nemohou být tedy právně závazná.“

 Skutkový základ sporu

6        Beniamino Donnici, žalobce, kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu konaných ve dnech 12. a 13. června 2004 na společné kandidátní listině „Società Civile – Di Pietro Occhetto“ ve volebním obvodě Jižní Itálie. Kandidátní listina získala dva mandáty, první v tomto volebním obvodě a druhý ve volebním obvodě Severozápadní Itálie. Antonio Di Pietro, který zvítězil v obou volebních obvodech, se rozhodl pro volební obvod Jižní Itálie.

7        Achille Occhetto se vzhledem k počtu hlasů získaných v obou volebních obvodech umístil na volebních seznamech jako druhý v pořadí a předstihl tak žalobce ve volebním obvodě Jižní Itálie a G. Chiesu v obvodě Severozápadní Itálie. Jelikož se A. Di Pietro rozhodl pro mandát za volební obvod Jižní Itálie, A. Occhetto měl být vyhlášen za zvoleného za volební obvod Severozápadní Itálie. Písemným prohlášením podepsaným před notářem dne 6. července 2004 a došlým Ufficio elettorale nazionale per il Parlamento europeo presso la Corte di cassazione (Státnímu volebnímu úřadu pro Evropský parlament při Kasačním soudu Itálie, dále jen „italský volební úřad“) dne 7. července 2004 se však A. Occhetto, který v té době zastával funkci senátora v italském parlamentu, „neodvolatelně“ vzdal mandátu poslance Evropského parlamentu v obou volebních obvodech.

8        V návaznosti na uvedenou rezignaci zaslal italský volební úřad dne 12. listopadu 2004 Parlamentu oficiální výsledky voleb do Evropského parlamentu a seznam zvolených kandidátů a jejich náhradníků. Italský volební úřad vyhlásil za zvolené kandidáta G. Chiesu za volební obvod Severozápadní Itálie a kandidáta A. Di Pietra za obvod Jižní Itálie, přičemž žalobce se stal prvním nezvoleným kandidátem v posledně jmenovaném obvodě.

9        V parlamentních volbách konaných v Itálii ve dnech 9. a 10. dubna 2006 byl A. Di Pietro zvolen poslancem italského parlamentu a s účinky od 28. dubna 2006 se rozhodl pro vnitrostátní mandát. Jelikož je tato funkce podle čl. 7 odst. 2 aktu z roku 1976 neslučitelná s funkcí člena Parlamentu, Parlament oznámil uvolnění mandátu k 27. dubnu 2006 s účinky od následujícího dne a informoval o tom Italskou republiku.

10      Prohlášením ze dne 27. dubna 2006 adresovaným italskému volebnímu úřadu A. Occhetto odvolal svou rezignaci ze dne 7. července 2004 a vyjádřil „vůli nastoupit jakožto první nezvolený kandidát za volební obvod [Jižní Itálie] na místo [A. Di] Pietra, protože jakýkoli jiný projev vůle učiněný v minulosti musí být považován za neplatný, neúčinný, v každém případě za odvolaný […] a v této souvislosti je třeba přihlédnout k vůli projevené v den vyhlášení zvolených kandidátů“.

11      Na základě tohoto prohlášení italský volební úřad dne 8. května 2006 vyhlásil A. Occhettu za kandidáta zvoleného členem Parlamentu.

12      Rozsudkem ze dne 21. července 2006 Tribunale amministrativo regionale del Lazio (oblastní správní soud pro Latium, Itálie) zamítl jako nedůvodnou žalobu žalobce na neplatnost uvedeného vyhlášení. Tribunale amministrativo regionale del Lazio měl v zásadě za to, že rezignace A. Occhetta ze dne 7. července 2004, týkající se vyhlášení zvolených kandidátů, není rezignací na jeho umístění v pořadí vzešlém z voleb. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že na základě imperativu respektování vůle lidu nelze s výsledky voleb manipulovat ani je měnit, že taková rezignace nemá žádný vliv na případné náhradnictví v případě neslučitelnosti, ztráty, nevolitelnosti či rezignace oprávněných osob na jmenování nebo na mandát a že z toho důvodu kandidát, který na své zvolení rezignoval, má za splnění podmínek pro náhradnictví právo vzít zpět své rozhodnutí rezignovat a obsadit volný mandát jako náhradník.

13      Žalobce zpochybnil vyhlášení A. Occhetta za poslance Evropského parlamentu namísto A. Di Pietra rovněž před Parlamentem. Námitku přezkoumal výbor pro právní záležitosti Parlamentu na svém jednání dne 21. června 2006. Poté, co výbor pro právní záležitosti konstatoval v souladu s článkem 12 aktu z roku 1976 nepřípustnost této námitky, jelikož vychází z italského volebního zákona, Parlamentu jednomyslně doporučil, aby potvrdil mandát A. Occhetta s účinky od 8. května 2006. Dne 3. července 2006 Parlament mandát A. Occhetta schválil.

14      Consiglio di Stato (Státní rada) pravomocným rozsudkem ze dne 6. prosince 2006 vyhověla odvolání žalobce proti rozsudku Tribunale amministrativo regionale del Lazio, který změnila, a zrušila vyhlášení A. Occhetta za člena Parlamentu učiněné italským volebním úřadem dne 8. května 2006. Consiglio di Stato měla zaprvé za to, že rozlišování mezi rezignací na zvolení a rezignací na umístění v pořadí postrádá logiku, neboť zvolení je důsledkem umístění v pořadí a rezignace na zvolení znamená, že dotyčná osoba je z pořadí vyškrtnuta se všemi důsledky, které z toho plynou. Zadruhé se Consiglio di Stato domnívala, že tvrzení, že rezignace na zvolení je pro účely náhradnictví neúčinná a že kandidát, který rezignuje na funkci poslance Evropského parlamentu, má právo svou rezignaci odvolat, jakmile se jedná o nahrazení, je vnitřně rozporné. Konečně zatřetí Consiglio di Stato shledala, že rezignace na zvolení je neodvolatelným prohlášením, pokud ji příslušný orgán či úřad, jemuž je zaslána, vzal na vědomí, což způsobuje změnu původního pořadí sestaveného volebním úřadem.

15      Dne 29. března 2007 italský volební úřad vzal na vědomí výše uvedený rozsudek Consiglio di Stato a vyhlásil zvolení žalobce členem Parlamentu za volební obvod Jižní Itálie, čímž zrušil mandát A. Occhetta.

16      Uvedené vyhlášení bylo zaslané Parlamentu, který jej vzal na vědomí zápisem z plenárního zasedání ze dne 23. dubna 2007 následujícího znění:

„Italské příslušné orgány oznámily, že vyhlášení zvolení [A. Occhetta] bylo zrušeno a že mandát, který se tím uvolnil, byl přidělen [žalobci]. Parlament tato rozhodnutí bere na vědomí s účinky od 29. 3. 2007.

[…]

Podle čl. 3 odst. 2 [jednacího řádu Parlamentu] dokud nejsou ověřeny [jeho] pověřovací listiny nebo není rozhodnuto o jakémkoli sporu, zasedá [žalobce] v Evropském parlamentu a v jeho orgánech a požívá všech práv, která jsou s tím spojena, za předpokladu, že předtím učinil prohlášení o tom, že [nevykonává] žádnou funkci, která by byla neslučitelná s funkcí poslance Evropského parlamentu.“

17      Mezitím A. Occhetto dopisem ze dne 5. dubna 2007, doplněným přípisem ze dne 14. dubna téhož roku, vznesl námitku a požádal Parlament o potvrzení svého mandátu a nepotvrzení mandátu žalobce. Rozhodnutím ze dne 24. května 2007 (dále jen „napadené rozhodnutí“), přijatým na základě zprávy výboru pro právní záležitosti ze dne 22. května 2007 (A6‑0198/2007), Parlament prohlásil za neplatný mandát poslance Parlamentu zastávaný žalobcem, jehož zvolení oznámily příslušné vnitrostátní orgány, a potvrdil mandát A. Occhetta. Parlament rovněž pověřil svého předsedu, aby toto rozhodnutí předal příslušnému vnitrostátnímu orgánu i žalobci a A. Occhettovi.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

18      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 22. června 2007 žalobce podal podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí.

19      Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu téhož dne podal žalobce v souladu s článkem 104 jednacího řádu Soudu a článkem 242 ES zde projednávaný návrh na předběžné opatření s cílem dosáhnout odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a toho, aby Soud uložil Parlamentu náhradu nákladů tohoto řízení nebo aby o nich rozhodl později.

20      V písemném vyjádření doručeném kanceláři Soudu dne 8. července 2007 Parlament navrhuje, aby Soud zamítl návrh na předběžné opatření jako nepřípustný, podpůrně aby tento návrh zamítl jako neopodstatněný, a konečně aby žalobci uložil náhradu nákladů řízení.

21      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 5. července 2007 podal A. Occhetto návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Parlamentu.

22      Hlavní účastníci řízení předložili vyjádření k tomuto návrhu ve stanovených lhůtách.

23      Usnesením ze dne 13. července 2007 soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních povolil A. Occhettovi vstoupit do řízení jako vedlejší účastník a vyzval jej k předložení vyjádření vedlejšího účastníka.

24      Ve vyjádření vedlejšího účastníka došlém kanceláři Soudu dne 29. července 2007 A. Occhetto navrhuje, aby Soud zamítl návrh na předběžné opatření a uložil žalobci náhradu nákladů řízení, případně aby o nich rozhodl později.

25      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 2. srpna 2007 podala Italská republika návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobce. Italská republika byla vyzvána k předložení svých vyjádření na slyšení, přičemž o povolení jejího vstupu do řízení mělo být rozhodnuto později.

26      Ústní vysvětlení účastníků řízení byla vyslechnuta na slyšení konaném dne 12. září 2007.

27      Na slyšení byli účastníci řízení vyzváni, aby přednesli svá vyjádření k návrhu Italské republiky na vstup do řízení jako vedlejší účastnice. Účastníci řízení v tomto ohledu nevznesli žádné námitky. Za těchto okolností a s ohledem na čl. 40 první pododstavec statutu Soudního dvora, který se na Soud použije na základě prvního pododstavce článku 53 statutu, soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních povolil Italské republice vstoupit do řízení jako vedlejší účastnice, o čemž byl proveden zápis do protokolu ze slyšení.

28      Ve vyjádření předneseném na slyšení Italská republika navrhla, aby Soud návrhu na předběžné opatření vyhověl.

29      Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních se na slyšení rozhodl založit do spisu výňatek ze zápisu z plenárního zasedání Parlamentu dne 23. dubna 2007, v němž je zachycen bod 10 zápisu, a kopii druhé zprávy výboru Parlamentu příslušného k ověření pověřovacích listin ze dne 7. ledna 1983. Účastníci řízení v tomto ohledu nevznesli žádné námitky.

 Právní otázky

30      Podle článků 242 ES a 243 ES ve spojení s čl. 225 odst. 1 ES Soud může, má‑li za to, že to okolnosti vyžadují, nařídit odklad vykonatelnosti aktu napadeného před ním anebo nařídit nezbytná předběžná opatření. Za tímto účelem zohlední podmínky stanovené v čl. 104 odst. 2 jednacího řádu později upřesněné v judikatuře.

31      Odklad vykonatelnosti a předběžná opatření tak může soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních nařídit pouze v případě, že je prokázáno, že jejich nařízení je prima facie odůvodněné z hlediska skutkového i právního (fumus boni iuris) a že jsou naléhavá v tom smyslu, že je nezbytné za účelem zabránění vážné a nenapravitelné újmě zájmům navrhovatele, aby byla vydána a provedena před rozhodnutím ve věci samé. Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních případně provede rovněž vážení proti sobě stojících zájmů (usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 25. července 2000, Nizozemsko v. Parlament a Rada, C‑377/98 R, Recueil, s. I‑6229, bod 41, a ze dne 23. února 2001, Rakousko v. Rada, C‑445/00 R, Recueil, s. I‑1461, bod 73; usnesení předsedy Soudu ze dne 16. února 2007, Maďarsko v. Komise, T‑310/06 R, Sb. rozh. s. II‑15, bod 19).

 K přípustnosti

 Argumenty účastníků řízení

32      Parlament namítá, že tento návrh je nepřípustný. Podle Parlamentu napadené rozhodnutí obsahuje jediný bod, který lze vykonat, a sice pokyn předsedovi Parlamentu, aby toto rozhodnutí předal dotyčným orgánům a osobám. Pokud jde o žalobce, zamítavý obsah výroku napadeného rozhodnutí je nevykonatelný vzhledem k tomu, že pouze prohlašuje jeho mandát za neplatný. Odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se však nemůže přeměnit v pozitivní akt, tedy v rozhodnutí potvrzující mandát žalobce. Podle judikatury si totiž u zamítavého správního rozhodnutí v zásadě nelze představit podání návrhu na odklad vykonatelnosti, protože takový odklad nemůže vést ke změně postavení žalobce (usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 21. února 2002, Front national a Martinez v. Parlament, C‑486/01 P‑R a C‑488/01 P‑R, Recueil, s. I‑1843, bod 73; usnesení předsedy Soudu ze dne 12. května 2006, Gollnisch v. Parlament, T‑42/06 R, Sb. rozh. s. II‑40, bod 30), a z toho důvodu by pro něj neměl praktický užitek (usnesení předsedy Soudu ze dne 2. července 2004, Bactria v. Komise, T‑76/04 R, Sb. rozh. s. II‑2025, bod 52, a výše uvedené usnesení Gollnisch v. Parlament, body 36 a 37).

 Závěry soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních

33      Opakovaně bylo rozhodnuto, že u zamítavého správního rozhodnutí si v zásadě nelze představit podání návrhu na odklad vykonatelnosti, protože takový odklad nemůže vést k žádné změně postavení žalobce [usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 30. dubna 1997, Moccia Irme v. Komise, C‑89/97 P(R), Recueil, s. I‑2327, bod 45, a Front national a Martinez v. Parlament, uvedené výše v bodě 32, bod 73; usnesení předsedy Soudu ze dne 11. července 2002, Lormines v. Komise, T‑107/01 R a T‑175/01 R, Recueil, s. II‑3193, bod 48; ze dne 16. ledna 2004, Arizona Chemical a další v. Komise, T‑369/03 R, Recueil, s. II‑205, bod 62, a Gollnisch v. Parlament, uvedené výše v bodě 32, bod 30].

34      V těchto souvislostech je zamítavým rozhodnutím rozhodnutí, kterým se odmítá přijetí požadovaného opatření (viz v tomto smyslu usnesení Lormines v. Komise, uvedené výše v bodě 33, bod 48).

35      V projednávaném případě Parlament nesprávně kvalifikuje napadené rozhodnutí jako zamítavý akt. Dané rozhodnutí totiž ověřuje pověřovací listiny žalobce jakožto člena Parlamentu a v návaznosti na ověření prohlašuje jeho mandát za neplatný. Napadené rozhodnutí zároveň potvrzuje mandát A. Occhetta, čímž se podle čl. 3 odst. 2 jednacího řádu Parlamentu skončilo od 29. března 2007 dočasné příznivé postavení žalobce.

36      Jak přitom uznává sám Parlament (viz níže bod 99), odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí povede ke změně právního postavení žalobce, jelikož v jeho důsledku bude zachováno výše zmíněné dočasné a příznivé postavení, za jehož trvání bude žalobce nadále zasedat v Parlamentu a v jeho orgánech a požívat všech práv, která jsou s tím spojena. Za těchto okolností, na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, nelze napadené rozhodnutí ve vztahu k žalobci kvalifikovat jako zamítavý akt ve smyslu judikatury citované výše v bodě 33.

37      Z toho plyne, že žalobce právně dostačujícím způsobem odůvodnil zájem na požadovaném odkladu vykonatelnosti, a že je tudíž třeba prohlásit projednávaný návrh za přípustný.

 K fumus boni iuris

38      Žalobce připomíná, že v žalobě v hlavním řízení vznesl dva žalobní důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. První z nich spočívá v tvrzení, že Parlament přijetím napadeného rozhodnutí porušil pravidla a zásady vymezující jeho pravomoc v oblasti ověřování pověřovacích listin jeho členů. Ve druhém žalobním důvodu žalobce zpochybňuje patřičnost odůvodnění napadeného rozhodnutí.

39      Pro zjištění, zda je v daném případě podmínka existence fumus boni iuris splněna, je nezbytné přezkoumat prima facie opodstatněnost právních důvodů, které žalobce uvádí na podporu své žaloby v hlavním řízení, a ověřit tak, zda alespoň jeden z nich je natolik závažný, že jej v rámci tohoto řízení o předběžném opatření nelze zamítnout [viz v tomto smyslu usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 19. července 1995, Komise v. Atlantic Container Line a další, C‑149/95 P(R), Recueil, s. I‑2165, bod 26; usnesení předsedy Soudu ze dne 30. června 1999, Pfizer Animal Health v. Rada, T‑13/99 R, Recueil, s. II‑1961, bod 132, a usnesení soudce Soudu, příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních, ze dne 28. září 2007, Francie v. Komise, T‑257/07 R, Sb. rozh. s. II‑0000, bod 59].

40      Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních se domnívá, že je potřebné nejprve přezkoumat prima facie opodstatněnost argumentů, které žalobce rozvádí v rámci prvního žalobního důvodu.

 Argumenty účastníků řízení

41      Žalobce podporovaný Italskou republikou tvrdí, že vnitrostátní akty týkající se mandátu členů Parlamentu spadají podle čl. 190 odst. 4 ES a článku 8 aktu z roku 1976 do působnosti členských států a jsou přijímány v souladu s předpisy, postupy a zárukami, které stanoví jejich vnitrostátní právní řád. V oblasti ověřování pověřovacích listin má Parlament podle článku 12 aktu z roku 1976 pouze vzít na vědomí rozhodnutí přijatá na vnitrostátní úrovni, a nikoli zpochybňovat vyhlášení výsledků voleb a přiznání mandátu určitému zvolenému zástupci, které jsou projevy pravomocí vnitrostátních orgánů, jež jim přiznává právo Společenství. Kontrola toho, zda byl dodržen postup stanovený vnitrostátním právem, platnost vnitrostátních pravidel, zejména pravidel upravujících rezignaci na zvolení, jakož i dodržování základních práv dotčených osob náleží výlučně příslušným vnitrostátním soudům, resp. Evropskému soudu pro lidská práva, pokud se na něj dotčené osoby obrátí, a nikoli Parlamentu.

42      Uvedené úvahy dokládá jak judikatura (rozsudek Soudu ze dne 10. dubna 2003, Le Pen v. Parlament, T‑353/00, Recueil, s. II‑1729, body 92 a 93, a rozsudek Soudního dvora ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament, C‑208/03 P, Sb. rozh. s. I‑6051, bod 51), která potvrzuje „úplnou neexistenci pravomoci Parlamentu ohledně uvolnění mandátu vyplývajícího z použití vnitrostátních předpisů“, tak i praxe samotného Parlamentu, která je patrná z rozhodnutí Parlamentu ze dne 3. července 2006, jímž se odmítá námitka žalobce jako nepřípustná, jakož i ze zprávy výboru pro právní záležitosti Parlamentu ze dne 26. listopadu 2004 (A6-0043/2004) o ověření pověřovacích listin. Posledně uvedená zpráva totiž rozlišuje mezi námitkami ve vztahu ke zvláštním ustanovením aktu z roku 1976 a námitkami ve vztahu k vnitrostátní právní úpravě, které byly odmítnuty jako nepřípustné.

43      Žalobce dále považuje ostatní ustanovení, která výbor pro právní záležitosti Parlamentu uvádí ve své zprávě ze dne 22. května 2007 (A6-0198/2007) o ověření pověřovacích listin žalobce, konkrétně ustanovení čl. 3 odst. 5 jednacího řádu Parlamentu, který odkazuje na čl. 4 odst. 3 téhož předpisu, za irelevantní.

44      V projednávaném případě jde o ověření pověřovacích listin nově zvoleného zástupce ve smyslu článku 12 aktu z roku 1976, a nikoli o uvolnění mandátu upravené v čl. 4 odst. 3 jednacího řádu Parlamentu. Akt z roku 1976 přitom jasně rozlišuje mezi uvolněním z důvodu rezignace, na nějž pouze se uvedené ustanovení vztahuje, a důvody ztráty mandátu podle vnitrostátního právního řádu, kterou Parlament v souladu s článkem 13 téhož předpisu toliko vezme na vědomí. V daném případě je uvolnění mandátu zastávaného A. Occhettem a jeho nahrazení žalobcem přímým důsledkem oznámení italského volebního úřadu ze dne 29. března 2007, kterým tento úřad informoval Parlament o pravomocném zrušení vyhlášení A. Occhetta za poslance jakožto náhradníka A. Di Pietra a o vyhlášení žalobce za poslance za volební obvod Jižní Itálie. Z toho důvodu se Parlament měl opřít o rozhodnutí přijatá na vnitrostátní úrovni a nezkoumat, zda rezignace A. Occhetta byla v souladu s aktem z roku 1976 ani zda splňovala formální náležitosti podle čl. 4 odst. 3 jednacího řádu Parlamentu.

45      Dále pak odkaz na „ducha a literu“ aktu z roku 1976 v čl. 3 odst. 5 jednacího řádu Parlamentu nelze vykládat v tom smyslu, že by umožňoval Parlamentu přezkoumávat rozhodnutí vnitrostátních orgánů, neboť článek 12 aktu z roku 1976 jasně stanoví, že Parlament „vezme na vědomí“ oficiální vyhlášení výsledků voleb vnitrostátními orgány. Opačný výklad čl. 3 odst. 5 jednacího řádu Parlamentu by nevyhnutelně musel být neplatný, jelikož by způsobil odchylku neslučitelnou s aktem z roku 1976.

46      Krom toho ani ve spojení s článkem 6 aktu z roku 1976 nemůže Parlamentu sloužit čl. 3 odst. 5 jeho jednacího řádu ke zpochybnění vyhlášení učiněného příslušným vnitrostátním orgánem. Zaprvé se článek 6 aktu z roku 1976 týká jen výkonu mandátu těmi členy Parlamentu, kteří byli řádně zvoleni, a nepoužije se na volbu člena Parlamentu, což je otázka, která vyvstává předtím. Zadruhé, toto ustanovení v žádném případě neumožňuje osvědčovat neplatnost úkonů či rozhodnutí kandidátů, a to ani těch, které spadají do okruhu politických dohod, jako například neodvolatelná rezignace kandidáta na poslanecký mandát. Potvrzuje to i usnesení Parlamentu o námitkách vůči platnosti poslaneckých mandátů v souvislosti se „systémem otočných dveří“ (Úř. věst. 1983, C 68, s. 31) a druhá zpráva výboru pro ověřování pověřovacích listin ze dne 7. ledna 1983, kterou uvedené usnesení zmiňuje. Pokud jde o článek 2 statutu poslanců, jedná se na rozdíl od toho, co uvádí napadené rozhodnutí, o zcela nové ustanovení, což vyplývá z bodu 4 odůvodnění statutu, a každopádně je v projednávané věci nelze použít.

47      Žalobce má konečně za to, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené vzhledem k tomu, že zbavuje pravomocný rozsudek Consiglio di Stato jeho účinků. Žalobce se v tomto ohledu dovolává rozsudku Soudního dvora ze dne 30. listopadu 2003 (Köbler, C‑224/01, Recueil, s. I‑10239, body 38 a 39), který podle něj vylučuje jakoukoli možnost nepřihlédnout k překážce věci pravomocně rozsouzené, a to i v případě porušení práva Společenství, které přiznává pouze možnost se za určitých podmínek před vnitrostátním soudem domáhat na státu náhrady případné škody.

48      Parlament zaprvé podotýká, že pravomoc, kterou mu svěřuje první věta článku 12 aktu z roku 1976, je podstatou tohoto ustanovení. Způsobilost Parlamentu ověřovat pověřovací listiny svých členů spočívá v prověření, zda je jmenovací akt zaslaný vnitrostátními orgány na základě použití vnitrostátních volebních předpisů v souladu se zásadami aktu z roku 1976. To je smyslem popsaného postupu, což vyplývá i ze zprávy výboru pro jednací řád, ověřování pověřovacích listin a pro imunitu Parlamentu o změně článků 7 a 8 jednacího řádu Parlamentu, které se týkají ověřování pověřovacích listin a délky funkčního období poslanců (A3-0166/94) a které odpovídají článkům 3 a 4 nyní platného jednacího řádu Parlamentu.

49      Z toho důvodu, jakmile Parlament jako v projednávaném případě shledá, že nominace člena Parlamentu příslušným vnitrostátním orgánem je v rozporu s právem Společenství, nesmí tento mandát potvrdit, a to ani v případě, že by dotčený vnitrostátní akt byl přijat nejvyšším soudem dotyčného členského státu a nabyl již právní moci. Celkově vzato má Parlament v takovém případě pravomoc prověřit dodržování výše uvedených zásad a předpisů Společenství a zajistit tak přednost práva Společenství tím, že vnitrostátní právní akty, které jsou s ním v rozporu, učiní nepoužitelnými. Parlament se v tomto případě nemůže omezit na upozornění Komise na případné porušení aktu z roku 1976, protože by tak byl nucen přijmout rozhodnutí o ověření pověřovacích listin, které by nebylo v souladu s aktem z roku 1976, v projednávaném případě tedy potvrdit mandát žalobce v rozporu s článkem 6 uvedeného aktu.

50      Zadruhé Parlament tvrdí, že napadené rozhodnutí je v souladu s článkem 6 aktu z roku 1976. Podle Parlamentu italský systém volby členů Evropského parlamentu umožňuje nominovat kandidáty ve více volebních obvodech. Uvedená možnost může kandidáty podněcovat k uzavírání dohod o poslaneckém mandátu, který popřípadě v budoucnu po volbách získají. Takové dohody však nejenže ignorují vůli lidu vyjádřenou ve volbách, ale i omezují zvolené kandidáty při výkonu poslaneckého mandátu. Parlament tedy musí kontrolovat dodržování práva Společenství a bránit tomu, aby se případná porušení práva odrazila na aktech, které přijímá.

51      V daném případě Parlament konstatoval, že italské úřady porušily článek 6 aktu z roku 1976. Zásada volného poslaneckého mandátu stanovená v uvedeném článku je neslučitelná s přiznáním jakýchkoli právních účinků dohodám o výkonu poslaneckého mandátu. Tribunale amministrativio regionale del Lazio tudíž ve svém rozsudku dospěl ke správnému závěru, že rezignace A. Occhetta se nikdy nemohla vztahovat k jeho nominaci. Protichůdný rozsudek Consiglio di Stato naopak pomíjí význam zásady volného mandátu.

52      Zatřetí má Parlament za to, že čl. 3 odst. 5 jednacího řádu Parlamentu je relevantní pro ověření pověřovacích listin žalobce, protože jeho označení za člena Parlamentu je důsledkem toho, že příslušné italské orgány vzaly v potaz platnost rezignace A. Occhetta vyjádřené dne 7. července 2004. Avšak ode dne, kdy Parlament potvrdí poslanecký mandát, jak učinil v případě mandátu A. Occhetta v červenci 2006, je příslušný k prověření, zda odvolání poslance vnitrostátními orgány ctí zásady uvedené v aktu z roku 1976. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, se zde nejedná o ztrátu poslaneckého mandátu na základě ustanovení vnitrostátního práva, kterou by Parlament měl pouze vzít na vědomí. Pokud by tomu tak bylo, rozhodnutí Parlamentu ze dne 3. července 2006 o platnosti mandátu A. Occhetta by nemělo žádné právní účinky. Za daných okolností by totiž popsané omezení pravomocí Parlamentu zbavilo kontrolní pravomoc, kterou mu výslovně svěřuje článek 12 aktu z roku 1976, veškerého užitečného účinku a bylo ve zjevném rozporu s výkladovými pravidly práva Společenství. Z toho důvodu je třeba zamítnout žalobcovu námitku protiprávnosti čl. 3 odst. 5 jednacího řádu Parlamentu, neboť tento článek je v souladu s články 6 a 12 aktu z roku 1976.

53      Usnesení Parlamentu o námitkách vůči platnosti poslaneckých mandátů v souvislosti se „systémem otočných dveří“ (viz výše bod 46) nemůže zpochybnit výše uvedené úvahy, jelikož Parlament se v tomto usnesení zároveň postavil za dodržování zásady volného mandátu stanovené v článku 6 aktu z roku 1976. V napadeném rozhodnutí Parlament neporušil ani zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené, jelikož v bodě O odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že rozsudek Consiglio di Stato tuto překážku zakládá.

54      Začtvrté se Parlament domnívá, že v napadeném rozhodnutí po právu vycházel ze statutu poslanců. Statut je akt, který zákonodárce Společenství přijal již v roce 2005, ačkoli účinnosti nabude teprve v roce 2009. Výklad článku 6 aktu z roku 1976 proto musí zohlednit názor již vyjádřený zákonodárcem Společenství. Krom toho členské státy mají povinnost zdržet se přijímání vnitrostátních předpisů, které by byly v rozporu s již přijatým ustanovením práva Společenství, i kdyby takové ustanovení ještě nenabylo účinnosti.

55      Achille Occhetto tvrdí, že rezignaci na zvolení, která italskému volebnímu úřadu došla dne 7. července 2004 (viz výše bod 7), učinil v návaznosti na volební dohodu o rozdělení mandátů získaných ve volbách do Evropského parlamentu pro společnou kandidátní listinu „Società Civile – Di Pietro Occhetto“, kterou uzavřeli lídři obou jejích složek, tedy on sám a A. Di Pietro. To ostatně plyne i z tvrzení žalobce a A. Di Pietra uvedených v žalobě na náhradu škody, kterou podali proti A. Occhettovi k Tribunale civile di Roma (občanskoprávní soud v Římě) a jíž se domáhali nahrazení škody, která jim údajně vznikla v důsledku skutečnosti, že A. Occhetto odvolal svou rezignaci na jmenování členem Parlamentu. Achille Occhetto v rámci téhož řízení podal vzájemnou žalobu, v níž se dovolával absolutní neplatnosti své rezignace vyplývající z dohody, která je podle něj protiprávní, potažmo neplatná.

56      Achille Occhetto upřesňuje, že na základě výše uvedené dohody dne 6. července 2004 podepsal před notářem čtyři rezignace na nominaci na poslance, mezi nimi i rezignaci došlou příslušným italským orgánům následujícího dne. Dokumenty umožnily A. Di Pietrovi zvolenému v obou dotyčných obvodech stát se „pánem“ a „arbitrem“ účinků svého práva rozhodnout se pro jeden z nich, a mít tak kontrolu nad přidělením druhého mandátu, který získala dotčená společná kandidátní listina.

57      Podle A. Occhetta je tedy dohoda o změně pořadí kandidátů na dotyčném seznamu vzešlém z hlasování voličů protiprávní a neplatná. V důsledku toho je i jakákoli rezignace na jejím základě neplatná. Krom toho je taková rezignace v rozporu s článkem 3 dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, podle nějž jsou Vysoké smluvní strany povinny konat svobodné volby „za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru“, a s článkem 4 aktu z roku 1976. Daná rezignace je proto v rozporu nejen s „pasivním volebním právem“ A. Occhetta, ale i s „aktivním volebním právem“ voličů, kteří pro něj hlasovali.

58      Achille Occhetto uvádí, že argument o absolutní neplatnosti jeho rezignace založené na protiprávní dohodě doposud nebyl před italskými správními soudy uplatněn, protože nepodléhá jejich přezkumu. Organizace italského soudnictví dělí věcnou příslušnost mezi správní a obecné soudy, přičemž Consiglio di Stato jakožto správní soud nemůže rozhodovat o otázce neplatnosti rezignace A. Occhetta na zvolení, pro jejíž posouzení jsou příslušné italské civilní soudy.

59      Parlament proto při uplatňování svých pravomocí, které mu přiznává akt z roku 1976 a jednací řád Parlamentu, právem přijal napadené rozhodnutí. V konečném důsledku totiž Parlament musí ověřit, zda jsou vnitrostátní postupy v souladu se základními zásadami ústavní demokracie.

60      V tomto ohledu z ustanovení aktu z roku 1976 a EÚLP vyplývá, že pořadí kandidátů ve volbách určené počtem hlasů je nedotknutelné a nezměnitelné projevem vůle soukromé povahy. Proto jediným okamžikem, kdy příslušné volební orgány mohou vzít v úvahu případnou rezignaci prvního kandidáta v pořadí je okamžik zahájení vyhlašování zvolených kandidátů, přičemž dotyčný kandidát má možnost případnou předchozí rezignaci odvolat nebo potvrdit, a to i mlčky. Upřít dotyčnému kandidátovi tuto možnost, jak učinila Consiglio di Stato ve svém rozsudku (viz výše bod 14), by znamenalo neodvolatelnost rezignace i v případě, že by byla výsledkem nedostatku souhlasu anebo politických či volebních obchodů a podvodů.

61      Výše zmíněný rozsudek Consiglio di Stato tedy porušuje EÚLP a A. Occhetto vůči němu podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.

62      Achille Occhetto se nakonec domnívá, že usnesení Parlamentu o námitkách vůči platnosti poslaneckých mandátů v souvislosti se „systémem otočných dveří“, které zmiňuje žalobce (viz výše bod 46), je irelevantní, neboť v daném případě šlo o skutkové okolnosti, které nastaly uvnitř téže politické strany, a nikoli v rámci volebního seznamu sdružujícího odlišné politické útvary, jako je tomu v projednávaném případě. Navíc se zde nejedná o smluvní dohodu ani o jakýkoli nátlak vyvíjený na kandidáta, nýbrž o pouhou volbu, jejímž cílem je zajistit celoplošné a rovné zastoupení jednotlivých složek dané strany bez vyloučení práva kteréhokoli kandidáta na zastoupení a která vychází z předpokladu, že vyjádřen byl stejný politický záměr.

63      Z uvedených důvodů se A. Occhetto domnívá, že podmínka existence fumus boni iuris není v projednávaném případě splněna.

 Závěry soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních

64      Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 7 odst. 1 druhého pododstavce ES a čl. 189 prvního pododstavce ES Parlament vykonává pravomoci a jedná v mezích působnosti, které mu svěřují smlouvy.

65      Článek 190 odst. 4 ES stanoví, že Parlament vypracuje návrh na všeobecné a přímé volby konané jednotným postupem ve všech členských státech nebo podle zásad, které jsou jim společné, a že Rada přijme jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu, vyjádřeného většinou hlasů všech jeho členů, odpovídající ustanovení a doporučí členským státům jejich přijetí v souladu s jejich ústavními předpisy.

66      Odpovídající ustanovení byla přijata aktem z roku 1976, jehož čl. 8 první pododstavec stanoví, že s výhradou ustanovení aktu se volební postup v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy. V souladu s uvedeným článkem se tudíž volební postup volby členů Parlamentu ve dnech 12. a 13. června 2004 v každém členském státě řídil příslušnými vnitrostátními předpisy, v projednávaném případě italským zákonem č. 18 ze dne 24. ledna 1979, o volbách italských zástupců do Evropského parlamentu (GURI č. 29 ze dne 30. ledna 1979, s. 947).

67      Pro upřesnění okolností projednávaného sporu je třeba poukázat na to, že italský zákon č. 18 umožňuje kandidovat současně ve více volebních obvodech. Proto A. Di Pietro mohl kandidovat na společné kandidátní listině „Società Civile – Di Pietro Occhetto“ ve volebním obvodě Jižní Itálie a zároveň v obvodě Severozápadní Itálie. Jak bylo již uvedeno, dotčená kandidátní listina získala dva mandáty: po jednom v každém z uvedených obvodů. Antonio Di Pietro, který zvítězil v obou volebních obvodech, se dne 6. července 2004 rozhodl pro mandát za obvod Jižní Itálie a A. Occhetto, který v té době zastával funkci člena vnitrostátního parlamentu, téhož dne „neodvolatelně“ a před notářem rezignoval na získání mandátu poslance Evropského parlamentu v jednom i druhém volebním obvodě.

68      Po těchto událostech italský volební úřad dne 12. listopadu 2004 zaslal Parlamentu oficiální výsledky voleb do Evropského parlamentu a seznam zvolených kandidátů a jejich náhradníků. Italský volební úřad za zvolené vyhlásil G. Chiesu za volební obvod Severozápadní Itálie a A. Di Pietra za volební obvod Jižní Itálie, přičemž žalobce se stal prvním nezvoleným kandidátem v posledně jmenovaném volebním obvodě. Achille Occhetto nebyl na dotčené kandidátní listině uveden.

69      Antonio Di Pietro nicméně poté, co byl ve volbách konaných ve dnech 9. a 10. dubna 2006 zvolen do italského parlamentu a rozhodl se zastávat vnitrostátní funkci, uvolnil mandát v Parlamentu. Italský volební úřad vyhlásil A. Occhetta poté, co odvolal svou rezignaci, za zvoleného za volební obvod Jižní Itálie. Vyhlášení se stalo předmětem řízení před příslušnými italskými soudy, v jehož rámci byla projednána rezignace A. Occhetta a které skončilo oficiálním vyhlášením zvolení žalobce, o němž italský volební úřad informoval Parlament dne 29. března 2007.

70      Projednávaný spor se tedy týká ověření pověřovacích listin žalobce Parlamentem podle článku 12 aktu z roku 1976 v souvislosti s námitkou A. Occhetta vznesenou podle téhož článku, který je právním základem pravomoci Parlamentu v dané oblasti.

71      Z článku 12 aktu z roku 1976 plyne, že Parlament nemá primární pravomoc kontrolovat dodržování práva Společenství členskými státy, a to ani v rovině obecné ani konkrétně v oblasti voleb. Ze znění tohoto ustanovení právě naopak vyplývá, že ověřovací pravomoc Parlamentu je přinejmenším prima facie omezená.

72      Ačkoli Parlament v bodě P odůvodnění napadeného rozhodnutí správně poukazuje na to, že on a pouze on je příslušný k ověřování pověřovacích listin svých členů, nezmiňuje se již o druhé větě článku 12 aktu z roku 1976, kterou od první věty nelze oddělit, neboť druhá věta upřesňuje větu první tím, že ověřovací pravomoci Parlamentu omezuje dvojím způsobem.

73      Parlament za tímto účelem „vezme na vědomí výsledky úředně vyhlášené členskými státy“.

74      V této souvislosti je nutné připomenout, že podle článku 8 aktu z roku 1976 „se volební postup v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy“ s výhradou ustanovení aktu z roku 1976. Členské státy tak sice mají povinnost dodržovat ustanovení aktu z roku 1976, která stanoví některé podrobnosti ohledně voleb, nic to však nemění na tom, že v konečném důsledku jsou to ony, komu připadne zorganizovat volby postupem stanoveným vnitrostátními předpisy a za týchž podmínek provést sčítání hlasů a výsledky voleb oficiálně vyhlásit.

75      Výkon spočívající ve „vzetí [výsledků voleb] na vědomí“ znamená omezení úlohy Parlamentu na to, že pouze vezme na vědomí konstatování vnitrostátních orgánů o zvolení určitých osob, tedy dříve existující právní stav vyplývající výlučně z rozhodnutí těchto orgánů, což jen podtrhuje naprostou absenci prostoru Parlamentu pro uvážení v dané oblasti. Je tedy vyloučeno, aby Parlament mohl v této souvislosti zpochybnit samotnou správnost dotyčného vnitrostátního aktu a odmítnout jej vzít na vědomí, pokud by měl za to, že došlo k nesrovnalostem (ohledně případu, kdy Parlament vzal na vědomí ztrátu mandátu vyslovenou příslušným vnitrostátním orgánem, viz rozsudek ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament, uvedený výše v bodě 42, body 49 a 56, a rozsudek ze dne 10. dubna 2003, Le Pen v. Parlament, uvedený výše v bodě 42, body 90 až 92).

76      Krom toho je zvláštní pravomoc Parlamentu rozhodovat o sporech vzniklých při ověřování pověřovacích listin omezena i ratione materiae pouze na spory, „které vznikají na základě [aktu z roku 1976] a které nevznikají na základě ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje“.

77      Přinejmenším prima facie se přitom zdá, že Parlament pomíjí význam článku 6 aktu z roku 1976, když jej používá v situaci, která nespadá do oblasti jeho působnosti. Uvedený článek se totiž vztahuje toliko na členy Parlamentu, kteří musí mít podmínky pro nezávislý výkon svých pravomocí, a nikoli na zvolené kandidáty, jejichž pověřovací listiny Parlament podle článku 12 aktu z roku 1976 ještě neověřil. Potvrzení mandátu takové osoby Parlamentem ověřením jejích pověřovacích listin je nezbytným předpokladem pro to, aby se článek 6 aktu z roku 1976 na ni mohl vztahovat.

78      Poslední věta čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu Parlamentu nemůže tento závěr zpochybnit. Citované ustanovení umožňuje zvolenému kandidátovi, jehož pověřovací listiny dosud nebyly ověřeny, zasedat v Parlamentu jako poslanec a požívat všech práv, která jsou s tím spojena, včetně práv vyplývajících z článku 6 aktu z roku 1976, ovšem pouze dočasně a aniž je tím dotčeno pozdější rozhodnutí Parlamentu o ověření jeho pověřovacích listin.

79      Je ovšem třeba poznamenat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrná snaha Parlamentu klást postavení zvoleného kandidáta na roveň postavení člena Parlamentu, a to na základě výkladu článku 6 aktu z roku 1976 za pomoci článku 2 statutu poslanců, který nabude účinnosti teprve v roce 2009 a který stanoví, že poslanci jsou svobodní a nezávislí (odstavec 1) a že dohody o tom, že se poslanec vzdá před skončením volebního období nebo na jeho konci svého mandátu, jsou neplatné (odstavec 2) (viz bod F odůvodnění napadeného rozhodnutí).

80      Parlament tak v bodě K odůvodnění napadeného rozhodnutí usuzuje, že „díky právnímu významu článku 6 aktu [z roku 1976] spadají do oblasti jeho působnosti rovněž kandidáti oficiálně uvedení v pořadí vzešlém z voleb, a to v zájmu Parlamentu […], neboť takoví kandidáti se mohou stát členy Parlamentu“.

81      Kromě toho, že A. Occhetto v pořadí kandidátů vzešlém z voleb sestaveném italskými orgány po volbách v červnu 2004 právě uveden nebyl, lze mít prima facie za to, že výše uvedené tvrzení Parlamentu vychází z výkladu contra legem článku 6 aktu z roku 1976, který nelze akceptovat.

82      Problematika obsažená v námitce A. Occhetta a priori nijak nesouvisí se skutečným výkonem poslaneckého mandátu, ale týká se dřívějších událostí a bezvadnosti oficiálního vyhlášení volby určitého kandidáta příslušnými vnitrostátními orgány. Uvedená situace a spory s ní související se řídí vnitrostátními volebními předpisy a spadají do působnosti příslušných vnitrostátních správních orgánů a soudů.

83      Je třeba zdůraznit, že Parlament právě v tomto smyslu přijal rozhodnutí ze dne 3. července 2006, o němž se v napadeném rozhodnutí nezmínil a v němž za použití článku 12 aktu z roku 1976 rozhodl, že námitka žalobce v návaznosti na oficiální vyhlášení zvolení A. Occhetta, který se předtím vrátil na pozici prvního nezvoleného kandidáta ve volebním obvodě Jižní Itálie, je nepřípustná z důvodu, že vychází z italského volebního zákona.

84      Za daných okolností není tvrzení žalobce, podle nějž Parlament přijetím napadeného rozhodnutí porušil článek 12 aktu z roku 1976, zjevně neopodstatněné.

85      Uvedený závěr zřejmě nemůže vyvrátit ani čl. 3 odst. 5 jednacího řádu Parlamentu, na nějž napadené rozhodnutí výslovně odkazuje v bodě C odůvodnění. Odkaz na citované ustanovení prima facie neumožňuje Parlamentu změnit působnost ve věcech pověřovacích listin jeho členů, kterou mu přiznává článek 12 aktu z roku 1976.

86      Žádné z ustanovení jednacího řádu Parlamentu totiž v souladu se zásadou hierarchie norem nemůže umožnit jakékoli odchýlení od ustanovení aktu z roku 1976 a svěřit Parlamentu širší pravomoci, než které mu jsou svěřeny tímto aktem (rozsudek ze dne 10. dubna 2003, Le Pen v. Parlament, uvedený výše v bodě 42, bod 93). Pokud by se tedy měl čl. 3 odst. 5 jednacího řádu Parlamentu vykládat takovým způsobem, šlo by, jak správně podotýká žalobce, o výklad protiprávní.

87      Parlament navrhuje jiný výklad čl. 3 odst. 5 svého jednacího řádu, podle nějž „ode dne, kdy Evropský parlament potvrdí poslanecký mandát, jak učinil v případě mandátu A. Occhetta v červenci 2006, je on příslušný k prověření, zda odvolání poslance vnitrostátními orgány na základě prohlášení dotyčného poslance Evropského parlamentu o odstoupení, jak tomu bylo u oznámení [italského volebního úřadu] ze dne 29. března 2007, ctí zásady uvedené v aktu z roku 1976“.

88      V tomto ohledu postačí konstatovat, že žalobce nebyl jmenován poslancem po odstoupení „poslance“ A. Occhetta.

89      Argument Parlamentu, podle nějž by jiný výklad ověřovací pravomoci podle článku 12 aktu z roku 1976 než výklad podaný v napadeném rozhodnutí vedl ke zbavení uvedeného ustanovení veškerého užitečného účinku, není opodstatněný. Je totiž nesporné, že Parlament je každopádně příslušný k rozhodování podle článku 12 aktu z roku 1976 o postavení zvoleného kandidáta, který zastává některou z funkcí neslučitelných s funkcí člena Parlamentu vyjmenovaných v článku 7 aktu z roku 1976. 

90      Pokud jde o argument Parlamentu, že jeho rozhodnutí o ověření pověřovacích listin by samo bylo protiprávní, pokud by se opíralo o protiprávní vnitrostátní akt, v daném případě vnitrostátní akt, jímž byly oficiálně vyhlášeny výsledky voleb, ani ten není opodstatněný.

91      Judikatura totiž říká, že pokud vnitrostátní akt je, jako v daném případě, součástí rozhodovacího procesu Společenství a na základě rozdělení pravomocí v dotčené oblasti zavazuje orgán Společenství přijímající rozhodnutí, v důsledku čehož určuje znění rozhodnutí Společenství, které má být přijato, nemohou mít případné vady uvedeného vnitrostátního aktu žádný vliv na platnost rozhodnutí orgánu Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise, C‑97/91, Recueil, s. I‑6313, body 10 až 12, a usnesení předsedy Soudu ze dne 21. května 2007, Kronberger v. Parlament, T‑18/07 R, Sb. rozh. s. II‑0000, body 38 až 40).

92      Případné vady oficiálního vyhlášení výsledků voleb příslušným vnitrostátním orgánem proto nemohu nijak ovlivnit legalitu rozhodnutí Parlamentu o ověření pověřovacích listin zvolených kandidátů.

93      V této souvislosti je třeba poukázat na to, že k rozhodování o legalitě vnitrostátních volebních předpisů a postupů jsou příslušné vnitrostátní soudy, a to po případném podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru ve smyslu článku 234 ES (viz v tomto smyslu usnesení Kronberger v. Parlament, uvedený výše v bodě 91, bod 41).

94      V daném případě soudní přezkum skutečně provedly příslušné italské soudy podle italského zákona č. 18. Tribunale amministrativo regionale del Lazio i Consiglio di Stato totiž rozhodovaly o legalitě italského volebního postupu, který vedl k vyhlášení žalobce za zvoleného poslance Parlamentu. Že italské soudy v rámci řízení nepožádaly Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce lze vysvětlit tím, že otázky, které musely vyřešit, se netýkaly výkladu práva Společenství, nýbrž práva vnitrostátního, konkrétně platnosti původní rezignace A. Occhetta na zvolení a jejího následného odvolání.

95      Z výše uvedených úvah vyplývá, že argumentace žalobce o chybějící pravomoci Parlamentu přijmout napadené rozhodnutí je závažná a nelze ji odmítnout bez hlubšího přezkumu, který může provést jedině soud rozhodující ve věci samé. Je tudíž třeba konstatovat, že podmínka existence fumus boni iuris je v daném případě splněna, aniž by přitom bylo nezbytné zabývat se dalšími argumenty žalobce.

 K naléhavosti a vážení zájmů

 Argumenty účastníků řízení

96      Žalobce tvrdí, že zamítnutí projednávaného návrhu by mu způsobilo vážnou a nenapravitelnou újmu, protože napadené rozhodnutí jej zbavilo mandátu v Evropském parlamentu, a brání mu tak v plnění úkolů, jimiž ho pověřili voliči. Újma již částečně nastala, neboť z webových stránek Parlamentu zmizelo jméno a profil žalobce. Soud již dříve uznal, že taková újma je nenapravitelná a že v obdobném případě byla podmínka týkající se naléhavosti splněna (usnesení předsedy Soudu ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament, T‑353/00 R, Recueil, s. II‑125, body 96 až 98).

97      Ohledně vážení proti sobě stojících zájmů žalobce tvrdí, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních by měl postupovat stejně jako v usneseních předsedy Soudu ze dne 25. listopadu 1999 (Martinez a de Gaulle v. Parlament, T‑222/99 R, Recueil, s. II‑3397, bod 80) a ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament, uvedený výše v bodě 96 (body 101 a 103), a dát přednost konkrétnímu zájmu žalobce, jehož napadené rozhodnutí zbavilo možnosti vykonávat právoplatně získaný mandát. Jeho zájem se navíc kryje s obecným zájmem Parlamentu na tom, aby byl obsazován legitimně a v souladu s předpisy a postupy platného vnitrostátního práva, jakož i se zájmy dotyčného členského státu na respektování jeho pravomocí v oblasti voleb a pravomocných rozhodnutí jeho soudů (pokud jde o posledně uvedený zájem viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament, C‑208/03 P‑R, Recueil, s. I‑7939, bod 108).

98      Parlament se domnívá, že žalobce naléhavost neprokázal. Argument, podle nějž napadené rozhodnutí zbavilo žalobce mandátu, do nějž jej dosadili voliči, je nepřijatelný, neboť A. Occhetto byl na volebním seznamu před žalobcem. Podle Parlamentu v případě poslaneckého mandátu nelze naléhavost posuzovat jen s ohledem na práva zvolených kandidátů, nýbrž i ve vztahu k právům voličů. Mimochodem, A. Occhetto svůj mandát vykonává již déle než rok.

99      Parlament má rovněž za to, že vážení zájmů stran sporu není pro žalobce příznivé. V daném případě se nejedná o dočasné pokračování mandátu člena Parlamentu, jak tomu bylo ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 96. Žalobce spíše usiluje o zachování dočasného postavení, kterého v souladu s čl. 3 odst. 2 jednacího řádu Parlamentu požíval od 29. března 2007, a které v důsledku napadeného rozhodnutí skončilo. Postavení žalobce je přitom nejistější než postavení žalobce ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 96, který usiloval o zachování mandátu pravomocně potvrzeného Parlamentem.

100    Odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí by navíc měl právní následky nejen pro Parlament, ale i pro A. Occhetta, neboť by zasáhl do výkonu jeho mandátu, který Parlament pravomocně potvrdil rozhodnutím ze dne 3. července 2006. Za těchto okolností se Parlament domnívá, že přiznání požadovaného odkladného účinku by způsobilo velmi závažnou újmu veřejnému zájmu. Jelikož jde o otázku základních zásad upravujících mandát člena Parlamentu, jedině rozsudek ve věci samé může současný stav změnit, přičemž ale nelze připustit přednost zájmů žalobce, v jehož prospěch svědčí přinejlepším fumus boni iuris.

101    Achille Occhetto uvádí, že jen meritorní posouzení sporu může vést k další výměně poslaneckých funkcí, když první střídání se odehrálo v důsledku vyhlášení žalobce dne 29. března 2007. Jelikož A. Occhetto vykonával funkci poslance od svého vyhlášení dne 8. května 2006 a byl i předsedou delegace Parlamentu pro vztahy se Severoatlantickou aliancí (NATO), případné přerušení výkonu poslaneckého mandátu by mu způsobilo nenapravitelnou újmu a ohrozilo by samotné fungování Parlamentu. Argumenty žalobce týkající se naléhavosti jsou tudíž neopodstatněné.

102    V každém případě však vzhledem k tomu, že A. Occhetto získal větší počet hlasů než žalobce, by při vážení proti sobě stojících zájmů bylo zcela nepřijatelné vyhovět návrhu na předběžné opatření na základě posouzení, které z povahy věci může být jen povšechní.

 Závěry soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních

103    Podle ustálené judikatury je účelem řízení o předběžném opatření zaručit plnou účinnost rozsudku ve věci samé. K dosažení tohoto cíle je třeba, aby požadovaná opatření byla naléhavá v tom smyslu, že je nezbytné za účelem zabránění vážné a nenapravitelné újmě zájmům navrhovatele, aby byla vydána a provedena před rozhodnutím ve věci samé [usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 25. března 1999, Willeme v. Komise, C‑65/99 P(R), Recueil, s. I‑1857, bod 62; usnesení předsedy Soudu ze dne 15. července 1999, Giulietti v. Komise, T‑167/99 R, Recueil FP, s. I‑A‑139 a II‑751, bod 29, a Martinez a de Gaulle v. Parlament, uvedené výše v bodě 97, bod 79].

104    V daném případě ze skutečnosti, že délka funkčního období člena Parlamentu je omezena na pět let a že prohlášení neplatnosti mandátu žalobce napadeným rozhodnutím znemožňuje další výkon jeho funkce poslance Evropského parlamentu jasně vyplývá, že pokud by soud rozhodující ve věci samé napadený akt zrušil, byla by újma žalobce, za předpokladu nepřiznání odkladu vykonatelnosti dotyčného aktu, nenapravitelná (viz v tomto smyslu usnesení ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 97, bod 102, a ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 96, bod 96).

105    Újma již částečně nastala, neboť ze spisu a z písemností Parlamentu jasně vyplývá, že po přijetí napadeného rozhodnutí Parlament považoval za poslance vykonávajícího dotčený mandát za volební obvod Jižní Itálie A. Occhetta, a nikoli žalobce.

106    V této fázi posuzování musí soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních zvážit zájmy stojící proti sobě. Není sporu o tom, že vážná a nenapravitelná újma, která je předpokladem naléhavosti, je jinak prvním srovnávaným kritériem při posuzování váhy proti sobě stojících zájmů. Toto srovnávání musí vést soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních konkrétněji ke zjištění, zda případné zrušení sporného aktu soudem rozhodujícím ve věci samé umožní uvést situaci, která by vznikla okamžitým výkonem daného aktu, v předešlý stav a naopak, zda odklad vykonatelnosti daného aktu může zabránit jeho plnému účinku v případě, že žaloba v hlavním řízení bude zamítnuta (viz usnesení ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 97, bod 106, a citovaná judikatura).

107    V projednávaném případě účinky prohlášení neplatnosti poslaneckého mandátu žalobce se všemi nepříznivými důsledky pro něj z toho plynoucími nastaly od 24. května 2007. Krom toho, čím déle bude žalobci znemožňováno vykonávat mandát, z nějž zbývají necelé dva roky, tím větší bude utrpěná újma, svou povahou nezvratná (viz v tomto smyslu usnesení ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 96, bod 102). Nelze totiž vyloučit, že případný pro žalobce příznivý rozsudek ve věci samé bude vynesen až po uplynutí volebního období, kdy újma tvrzená žalobcem – totiž zbavení postavení člena Parlamentu – již bude zcela nezvratná (viz v tomto smyslu usnesení ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 97, bod 107).

108    Nicméně na rozdíl od skutkových okolností ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 96 (bod 105), je v projednávaném případě potřebné zohlednit i zájem A. Occhetta na výkonu napadeného rozhodnutí, které pro něj znamená zachování mandátu. Ačkoli totiž výkon napadeného rozhodnutí může způsobit nezvratnou újmu žalobci, stejné riziko hrozí i A. Occhettovi vzhledem k pravděpodobnosti, že případný rozsudek zamítající žalobu bude vydán teprve po uplynutí větší nebo celé zbývající části jeho mandátu. Krom toho zájem žalobce nelze s ohledem na lepší umístění A. Occhetta na seznamu zvolených kandidátů před rezignací ze dne 7. července 2004 v žádném případě kvalifikovat jako dřívější nebo převažující.

109    V takovém případě rovnosti konkrétních a bezprostředních zájmů žalobce a A. Occhetta mají zvláštní význam obecnější zájmy na přiznání či odmítnutí požadovaného odkladu vykonatelnosti.

110    Nelze přitom zpochybnit, že dotyčný členský stát, zde Italská republika, má zájem na tom, aby Parlament respektoval její volební předpisy (viz v tomto smyslu usnesení ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 97, bod 108, a ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 96, bod 104). Proti tomuto zájmu lze sice postavit obecný zájem Parlamentu na dodržování jeho rozhodnutí (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 96, bod 99). Ten však při vážení proti sobě stojících zájmů nemůže mít přednost.

111    V tomto ohledu je třeba nejprve poukázat na to, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních může při posuzování naléhavosti, případně i při vážení zájmů, vzít v potaz větší či menší závažnost žalobních důvodů uváděných k prokázání existence fumus boni iuris (viz usnesení ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 97, bod 110, a citovaná judikatura).

112    Z úvah uvedených výše v bodech 64 až 95 v projednávaném případě vyplývá, že argumentace žalobce uváděná na podporu fumus boni iuris je s ohledem na informace, jimiž soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních disponuje, soudržná a závažná.

113    Krom toho, i kdyby Parlament mohl uplatnit svou pravomoc a nepřihlížet k výsledkům voleb oznámeným dotyčným členským státem, pokud by měl za to, že jsou v rozporu s aktem z roku 1976, nic by to neměnilo na tom, že takovou pravomoc lze vykonávat pouze zřídka, potažmo výjimečně, neboť lze oprávněně předpokládat, že členské státy zpravidla dodrží povinnosti vyplývající z článku 10 ES a přizpůsobí své vnitrostátní volební předpisy požadavkům aktu z roku 1976.

114    Bylo by tudíž nepřiměřené dovolit, aby napadené rozhodnutí vyvolalo nezvratné účinky, pokud je existence výjimečné situace, v jejímž důsledku bylo přijato, vážně zpochybněna před soudem Společenství.

115    Při vážení zájmů je nakonec třeba zohlednit i skutečnost, že A. Occhetto vykonával mandát od 28. dubna 2006 do vyhlášení italského volebního úřadu ze dne 29. března 2007 a poté znovu od přijetí napadeného rozhodnutí, to znamená od 24. května 2007, tudíž po dobu delší než rok (obdobně viz usnesení ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament, uvedené výše v bodě 97, bod 109).

116    Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí jsou splněny a návrhu žalobce je třeba vyhovět.

Z těchto důvodů

SOUDCE PŘÍSLUŠNÝ PRO ROZHODOVÁNÍ O PŘEDBĚŽNÝCH OPATŘENÍCH

rozhodl takto:

1)      Vykonatelnost rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 24. května 2007 o ověření pověřovacích listin Beniamina Donniciho [2007/2121(REG)] se odkládá.

2)      O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

V Lucemburku dne 15. listopadu 2007.

Vedoucí soudní kanceláře  

      Soudce

E. Coulon  

      M. Vilaras

* Jednací jazyk: italština

Full & Egal Universal Law Academy