EUR-Lex -  62008CC0413 - CS

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JÁNA MAZÁKA

přednesené dne 11. února 2010(1)

Věc C‑413/08 P

Lafarge SA

proti

Evropské komisi

„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelová dohoda – Trh se sádrokartonovými deskami – Porušení článku 81 ES – Zkreslení skutkových okolností – Důkazní břemeno – Povinnost uvést odůvodnění – Zásada rovného zacházení – Zásada proporcionality – Výpočet výchozí částky pokuty – Opakování protiprávního jednání – Zvýšení pokuty – Odrazující účinek“

I –    Úvod

1.        Svým kasačním opravným prostředkem se společnost Lafarge SA (dále jen „navrhovatelka“ nebo „Lafarge“) domáhá, aby Soudní dvůr inter alia zrušil rozsudek Soudu prvního stupně Evropského společenství (třetího senátu) ze dne 8. července 2008, ve věci T‑54/03 Lafarge v. Komise (dále jen „napadený rozsudek“), a zrušil rozhodnutí Komise 2005/471/ES ze dne 27. listopadu 2002(2) (dále jen „napadené rozhodnutí“) v rozsahu, v němž je navrhovatelce uložena pokuta nebo podpůrně zrušil zčásti napadený rozsudek a snížil pokutu, již Komise navrhovatelce v napadeném rozhodnutí uložila.

II – Okolnosti kasačního opravného prostředku

A –    Právní rámec

2.        Článek 15 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962: První nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy(3) stanoví:

„[…]

2.      Komise může svým rozhodnutím uložit podnikům nebo sdružením podniků pokuty od 1 000 do 1 000 000 zúčtovacích jednotek nebo v částce tuto výši přesahující, ale nepřesahující 10 % obratu dosaženého v předchozím účetním roce všemi podniky, které se na porušení podílely, a pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

a)      poruší čl. [81] odst. 1 nebo článek [82] Smlouvy,

[…]

Při stanovení výše pokuty se bere v úvahu závažnost a trvání daného porušení.

[…]“

B –    Napadené rozhodnutí

3.        Dne 27. listopadu 2002 Komise přijala napadené rozhodnutí, v němž dospěla k závěru, že společnost BPB plc (dále jen „BPB“), skupina Knauf (dále jen „Knauf“), Lafarge a Gyproc Benelux NV (dále jen „Gyproc“) porušily čl. 81 odst. 1 ES tím, že se účastnily souboru dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví sádrokartonových desek(4). Komise se domnívala, že BPB, Knauf, Lafarge a Gyproc uzavřely a bez přerušení prováděly komplexní a trvající dohodu, jež byla v rozporu s čl. 81 odst. 1 ES a projevila se následujícím chováním zakládajícím dohodu či jednání ve vzájemné shodě:

–        zástupci společností BPB a Knauf se v roce 1992 setkali v Londýně a vyjádřili společnou vůli stabilizovat trhy na území Německa (dále jen „německý trh“), Spojeného království (dále jen „britský trh“), Francie (dále jen „francouzský trh“), Nizozemska, Belgie a Lucemburska (dále jen „trh Beneluxu“),

–        zástupci společností BPB a Knauf, k nimž se později připojili zástupci společností Lafarge a Gyproc, používali od roku 1992 systémy výměny informací o objemech prodeje na německém, francouzském, britském trhu a trhu Beneluxu se sádrokartonovými deskami,

–        zástupci společností BPB, Knauf a Lafarge se opakovaně vzájemně dopředu informovali o zvýšení cen na britském trhu,

–        s ohledem na zvláštní vývoj německého trhu se zástupci společností BPB, Knauf, Lafarge a Gyproc v roce 1996 setkali ve Versailles, v roce 1997 v Bruselu a v roce 1998 v Haagu, aby si rozdělili nebo alespoň stabilizovali německý trh,

–        zástupci společností BPB, Knauf, Lafarge a Gyproc se několikrát vzájemně informovali a dohodli se na zvýšení cen na německém trhu v letech 1996 až 1998.

4.        Doba trvání protiprávního jednání byla následující:

–        „BPB PLC: nejpozději od 31. března 1992 do 25. listopadu 1998;

–        Knauf: nejpozději od 31. března 1992 do 25. listopadu 1998;

–        Société Lafarge S.A: nejpozději od 31. srpna 1992 do 25. listopadu 1998;

–        Gyproc Benelux N.V.: nejpozději od 6. června 1996 do 25. listopadu 1998.“(5)

5.        S ohledem na povahu dotčeného chování, na jeho konkrétní dopad na trh se sádrokartonovými deskami, který byl výrazně koncentrovaný a svou povahou oligopolní a s ohledem na skutečnost, že toto chování bylo zaměřeno na čtyři hlavní trhy v Evropském společenství, dospěla Komise k závěru, že se podniky, jimž je toto rozhodnutí určeno, dopustily velmi závažného porušení čl. 81 odst. 1 ES. Komise s dotčenými podniky zacházela rozdílně, aby tak zohlednila jejich skutečnou hospodářskou schopnost přivodit hospodářské soutěži podstatnou újmu a aby stanovila výši pokuty na dostatečně odrazující úrovni. Komise zejména s ohledem na výrazný rozdíl ve velikosti podniků, které se podílely na porušování předpisů, stanovila základní výše pokut v závislosti na závažnosti následovně:

–        „BPB: 80 milionů eur,

–        Knauf Westdeutsche Gipswerke: 52 milionů eur,

–        Lafarge: 52 milionů eur,

–        Gyproc: 8 milionů eur.“(6)

6.        Počáteční výše pokuty pro společnost Lafarge byla s cílem zajištění dostatečně odrazujícího účinku pokuty a s ohledem na mimořádnou velikost a celkové zdroje této společnosti navýšena o 100 % na 104 miliony eur. Komise dospěla k závěru, že protiprávní jednání mělo v případech společností Knauf, BPB a Lafarge dlouhé trvání (déle než pět let) a v případě společnosti Gyproc průměrné trvání (od jednoho roku do pěti let), proto byla základní výše pokuty uložené společnostem BPB a Knauf Westdeutsche Gipswerke navýšena o 65 %, základní výše pokuty uložené společnosti Lafarge byla navýšena o 60 % a u společnosti Gyproc byla navýšena o 20 %. S ohledem na přitěžující okolnosti Komise uvedla, že vůči společnostem BPB a Lafarge již dříve přijala opatření ve věcech kartelových dohod, konkrétně rozhodnutím Komise 94/601/ES(7) a rozhodnutím Komise 94/81/ES(8).

7.        Komise mimo jiné poukázala na to, že již dříve přijala rozhodnutí o uložení pokut společnosti Lafarge (tehdy Lafarge Coppée SA) za to, že se účastnila protiprávních kartelových dohod v odvětví cementu. Společnost Lafarge se i po oznámení výše uvedeného rozhodnutí aktivně účastnila jednání ve vzájemné shodě v odvětví sádrokartonových desek. Skutečnost, že společnost Lafarge své jednání zopakovala v jiném odvětví než v tom, jehož se týkalo první rozhodnutí, podle Komise poukazuje na to, že sankce uložené v prvním případě tento podnik nevedly ke změně jednání, což představuje přitěžující okolnost.

8.        Komise proto společnostem BPB a Lafarge zvýšila základní výši pokuty uložené o 50 %.

9.        Základní výše pokuty byla společnosti Gyproc z důvodu polehčujících okolností snížena o 25 %. Komise snížila výši pokuty o 30 % pro BPB a o 40 % pro Gyproc v souladu se sdělením Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (dále jen „sdělení o shovívavosti“)(9). Níže uvedeným podnikům byly proto uloženy tyto pokuty:

–        „BPB: 138,6 milionů eur,

–        Gebrüder Knauf Westdeutsche Gipswerke: 85,8 milionů eur,

–        Lafarge: 249,6 milionů eur,

–        Gyproc: 4,32 milionu eur.“(10)

C –    Řízení před Soudem prvního stupně

10.      Návrhem došlým kanceláři Soudu prvního stupně dne 14. února 2003 se společnost Lafarge domáhala mimo jiné zrušení napadeného rozhodnutí a podpůrně zrušení či snížení pokuty, jež jí tímto rozhodnutím byla uložena. Na podporu své žaloby společnost Lafarge uvedla šest žalobních důvodů. Zaprvé porušení práva na obhajobu. Zadruhé společnost Lafarge tvrdila, že došlo k porušení čl. 81 odst. 1 ES a rovněž poukazovala na zjevně nesprávné posouzení. Zatřetí Lafarge namítala porušení čl. 81 odst. 1 ES, když z napadeného rozhodnutí vyplývalo, že došlo k jedinému a trvajícímu protiprávnímu jednání a že společnost Lafarge se tohoto jednání účastnila. Začtvrté Lafarge poukázala na porušení čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 ohledně obratu použitého k výpočtu výše pokuty. Zapáté namítala protiprávnost napadeného rozhodnutí vzhledem ke skutečnosti, že jí byla uložena celková pokuta za rozdílná protiprávní jednání. Zašesté poukazovala na porušení čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a obecných zásad výpočtu pokuty.

11.      Soud ve svém rozsudku ze dne 8. července 2008 žalobu podanou společností Lafarge zamítl. Posledně uvedené bylo uloženo, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení Komise. V tomto kasačním opravném prostředku Lafarge napadá části napadeného rozsudku týkající se druhého, třetího a šestého žalobního důvodu vzneseného před Soudem.

III – Řízení o kasačním opravném prostředku

12.      Dne 22. září 2008 podala navrhovatelka proti napadenému rozsudku kasační opravný prostředek. Navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zrušil napadený rozsudek a

–        vyhověl návrhovým žádáním předloženým navrhovatelkou v prvním stupni, a následně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž jí byla uložena pokuta;

–        podpůrně částečně zrušil napadený rozsudek a

–        vyhověl návrhovým žádáním předloženým navrhovatelkou v prvním stupni a následně snížil výši pokuty uložené Komisí navrhovatelce v napadeném rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

13.      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravný prostředek,

–        uložil navrhovatelce náhradu nákladů.

14.      Jednání se konalo dne 22. října 2009.

15.      Navrhovatelka uplatňuje šest důvodů kasačního opravného prostředku. Svým prvním a hlavním důvodem navrhovatelka poukazuje na to, že při konstatování, že Komise řádně prokázala protiprávní jednání, Soud systematickým poukazováním na celkový kontext charakterizovaný souborem těchto protiprávních jednání zkreslil skutkové okolnosti. Ve svém druhém a vedlejším důvodu navrhovatelka namítá, že došlo k porušení pravidel o důkazním břemenu, zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubiopro reo tím, že Soud rozhodl, že Komise prokázala účast navrhovatelky na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992. Svým třetím vedlejším důvodem navrhovatelka namítá, že Soud svým rozhodnutím, že Komise řádně prokázala, že se navrhovatelka dopustila jediného, komplexního a trvajícího protiprávního jednání ode dne 31. srpna 1992, porušil povinnost odůvodnění i zásadu rovného zacházení. Svým čtvrtým vedlejším důvodem navrhovatelka namítá, že Soud porušil zásadu proporcionality a zásadu rovného zacházení při stanovení počáteční výše uložené pokuty. Pátý vedlejší důvod je založen na tvrzení, že se Soud dopustil několika nesprávných právních posouzení a porušil svou povinnost odůvodnění rozhodnutím, že Komise byla oprávněna zvýšit pokutu uloženou navrhovatelce z důvodu opakování protiprávního jednání. Svým šestým vedlejším a posledním důvodem navrhovatelka namítá, že Soud se rozhodnutím, že Komise oprávněně zvýšila počáteční výši pokuty s cílem zajistit její odrazující účinek, dopustil nesprávného právního posouzení.

IV – První důvod kasačního opravného prostředku: zkreslení skutkových okolností Soudem

A –    Napadený rozsudek

16.      Svým druhým žalobním důvodem před Soudem, nazvaným „protiprávní jednání porušující čl. 81 odst. 1 ES a zjevně nesprávné posouzení“, Lafarge tvrdila, že setkání v Londýně v roce 1992, výměna informací, výměna informací týkající se konkrétně Spojeného království, zvýšení cen ve Spojeném království, stabilizace německého trhu a zvýšení cen v Německu nepředstavovaly protiprávní jednání ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES. V tomto kasačním opravném prostředku navrhovatelka nezpochybňuje závěry Soudu v souvislosti s londýnským setkáním. V této souvislosti stačí zmínit, jak je zjevné z bodu 212 napadeného rozsudku, že Soud dospěl k závěru, že se společnost Lafarge tohoto setkání nezúčastnila.

17.      Ohledně výměny informací Soud konstatoval, že skutečnost, že společnost Lafarge věděla či měla vědět, že cílem výměny informací o objemech prodejů bylo monitorování trhu, aby se zjistilo, zda již cenová válka skončila a zda podíly na trhu zůstaly relativně stabilní, byla z právního hlediska dostatečně prokázána na základě souboru objektivních a vzájemně se shodujících nepřímých důkazů(11).

18.      Ohledně výměny informací týkajících se konkrétně Spojeného království Soud konstatoval, že Komise z právního hlediska dostatečně prokázala účast společnosti Lafarge na výměně informací o objemech prodejů na trhu Spojeného království(12). Soud mimoto v otázce zvýšení cen ve Spojeném království za období předcházející 7. září 1996 v bodě 316 napadeného rozsudku konstatoval, že Komise nepředložila žádné listinné důkazy o kontaktech mezi dotčenými podniky. Dále Soud v bodech 319 až 323 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že v tomto období byla oznámení o zvýšení cen ve čtyřech případech podána takřka současně. Soud mimo jiné uvedl: „[v] projednávaném případě však, i když odstupy mezi jednotlivými oznámeními o zvýšení cen případně umožnily podnikům seznámit se s nimi prostřednictvím informací na trhu a i když tato zvýšení neměla vždy přesně stejnou úroveň, téměř současná oznámení o zvýšení cen jakož i souběžnost oznámených cen jsou pádnými indiciemi vzájemné shody předcházející těmto oznámením, neboť tato zvýšení se nacházela v kontextu vyznačujícím se skutečností, že, jak to Komise konstatovala v napadeném rozhodnutí, Knauf a BPB se dohodly během schůzky v Londýně počátkem roku 1992 na ukončení cenové války na čtyřech evropských trzích a že Lafarge vstoupila do tohoto systému nejpozději na konci srpna 1992“(13). Soud rozhodl, že co se týče období po 7. září 1996, kontakty mezi soutěžiteli týkající se zvýšení cen ve Spojeném království byly prokázány listinnými důkazy(14).

19.      Ohledně stabilizace německého trhu Soud v bodě 402 napadeného rozsudku rozhodl, že „s ohledem na celkový kontext této věci“ a na základě nesporných skutkových okolností Komise z právního hlediska dostatečně právně prokázala, že i když se dotčeným podnikům nepodařilo uzavřít konkrétní dohodu o vzájemném rozdělení německého trhu, vyjádřily svou společnou vůli jednat na tomto trhu určitým konkrétním způsobem, tj. omezit hospodářskou soutěž stabilizováním uvedeného trhu.

20.      Ohledně zvyšování cen v Německu Soud přezkoumal důkazy týkající se kontaktů a jednání ve vzájemné shodě mezi soutěžiteli. Soud v bodě 426 napadeného rozsudku uvedl, že kontakty mezi dotčenými podniky je třeba vnímat v kontextu doby, jež se vyznačovala všemi projevy narušujícími hospodářskou soutěž potvrzujícími společnou vůli soutěžitelů stabilizovat trh sádrokartonových desek na čtyřech velkých evropských trzích včetně německého trhu. Soud dále uvedl, že i když z izolovaného dokumentu nalezeného Komisí nemusí jednoznačně vyplývat existence protisoutěžního jednání, nemůže tato okolnost vyloučit, že by tento dokument mohl být vykládán jako potvrzení takové snahy, pakliže je součástí souboru dalších dokumentů, z nichž vyplývají spolehlivé nepřímé důkazy o existenci souběžných a podobných protisoutěžních jednání. V této souvislosti Soud zohlednil několik dokumentů a dospěl k závěru, že společnost Lafarge měla v souvislosti se zvýšením cen na německém trhu a s jednáním ve vzájemné shodě při uplatňování zvýšení cen přímé kontakty s ostatními soutěžiteli.

B –    Argumentace a posouzení

21.      Navrhovatelka tvrdí, že Soud konstatováním, že Komise řádně prokázala existenci protiprávního jednání, systematickým poukazováním na celkový kontext charakterizovaný souborem těchto protiprávních jednání zkreslil skutkové okolnosti. Navrhovatelka se tudíž domnívá, že Soud v napadeném rozsudku vycházel ze zacyklených úvah, když poukazoval na celkový kontext protiprávního jednání, aby prokázal samotnou existenci protiprávního jednání, jež tvoří základ údajného celkového kontextu protiprávního jednání. Soud navíc systematicky uváděl, že protisoutěžní výklad skutkových okolností je pravděpodobnější než alternativní vysvětlení předložené společností Lafarge. Soud měl tudíž za to, že okolnosti jako protisoutěžní cíl výměny informací (body 270 a 271 napadeného rozsudku), výměna informací týkající se konkrétně Spojeného království (bod 303 napadeného rozsudku), jednání ve vzájemné shodě v souvislosti se zvýšením cen ve Spojeném království (bod 324 napadeného rozsudku) a v Německu (bod 430 napadeného rozsudku), byly prokázány s ohledem na celkový kontext protiprávního jednání a existence dohody o stabilizování německého trhu (bod 430 napadeného rozsudku) byla prokázána nikoli na základě důkazů, ale na základě protiprávního jednání, jež bylo jako takové klasifikováno pouze na základě uvedeného celkového kontextu. Tímto způsobem Soud zkreslil skutkové okolnosti, jež mu byly předloženy.

22.      Je potřeba připomenout, že Soudní dvůr není příslušný ke zjišťování skutkového stavu a v zásadě ani k přezkoumávání důkazů, které Tribunál přijal na podporu tohoto skutkového stavu. Pokud totiž tyto důkazy byly řádně získány a byly dodrženy obecné právní zásady a procesní pravidla týkající se důkazního břemene a provádění důkazů, přísluší samotnému Tribunálu, aby posoudil důkazní hodnotu, již je třeba přidělit důkazům, které mu byly předloženy. Takové posouzení tudíž nepředstavuje, s výhradou případu zkreslování těchto důkazů, právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora(15).

23.      Zkreslení skutkového stavu a důkazů předložených Soudu musí zjevně vyplývat z písemností ve spisu, které má Soudní dvůr k dispozici, aniž je nutné provést nové posouzení skutkových okolností a důkazů(16). Dále musí tam, kde navrhovatelka tvrdí, že se Soud dopustil zkreslování důkazů, přesně označit důkazy, jež byly Soudem zkresleny, a prokázat nesprávné právní posouzení, které dle jeho názoru Soud vedlo k tomuto zkreslení(17).

24.      Domnívám se, že navrhovatelka v tomto žalobním důvodu obecně vytýká, že Soud zkreslil skutkové okolnosti a podrobně poukazuje na důkazy, jež údajně byly zkresleny.

25.      S výjimkou interního přípisu z října 1994, objeveného v prostorách společnosti Rigip a zmíněného v bodě 430 napadeného rozsudku v souvislosti se závěry Soudu týkajícími se zvýšení cen v Německu, ovšem navrhovatelka přesně neuvedla případy nesprávného posouzení, které dle jejího názoru vedly ke zkreslení důkazních prostředků. Navrhovatelka tedy kromě některých prvků uvedených v bodě 430 napadeného rozsudku neidentifikovala žádnou věcnou nepřesnost v tom, jakým způsobem Soud vykládá dokumenty, jež mu byly předloženy. Tudíž se domnívám, že ačkoli navrhovatelka Soudu vytýká údajné zkreslení skutkových okolností, ve skutečnosti se domáhá nového posouzení důkazů předložených před Soudem. To jde zjevně nad rámec řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem.

26.      Ohledně přípisu z října 1994 navrhovatelka tvrdí, že z něj v žádném smyslu nevyplývá, že soutěžitelé mezi sebou byli v kontaktu. Společnost Lafarge v rámci řízení v prvním stupni zpochybnila skutečnost, že by uvedený přípis zdůrazňoval existenci komunikace mezi výrobci týkající se zvýšení cen v únoru 1995. Autor přípisu podle Lafarge získal informace o navrhovaném oznámení zvýšení cen společností Knauf z trhu(18).

27.      Soud v bodě 430 napadeného rozsudku uvedl, že navzdory tvrzení společnosti Lafarge, podle něhož byl autor přípisu o plánovaném zvýšení cen společností Knauf informován trhem, „je výklad tohoto přípisu Komisí přesvědčivější s ohledem na ostatní skutečnosti ve spisu, které prokazují existenci jednání ve shodě mezi dotčenými podniky v tehdejší době. Komise má oprávněně za to, že tento přípis vykazuje znalost strategie soutěžitelů a svědčí o kontaktech mezi nimi. Autor tohoto přípisu totiž nej[prve] shrnul situaci na trhu a poté vysvětlil, že obchodní ředitel společnosti Gyproc si stěžoval, že jeho podnik ztratil podíl na trhu a musí jej získat zpět. Krom toho bylo v přípise stanoveno zmrazení cen na úrovni v něm uvedené [a] ke zvýšení cen mělo dojít od 1. února 1995. Právě posledně uvedená poznámka je zvláště výmluvná. I když odeslání oznámení o zvýšení cen bylo jednostranné a ostatní výrobci toto zvyšování pouze následovali, nemohla by BPB v říjnu 1994 vědět, že zvyšování cen bylo stanoveno na 1. února 1995, když společnost Knauf oznámila zvýšení cen až v listopadu 1994.“

28.      Z napadeného rozsudku jasně vyplývá, že Soud dotčený přípis nepřezkoumal izolovaně. Jeho přezkoumání se uskutečnilo spolu s ostatními spisovými dokumenty. Z napadeného rozsudku je proto zjevné, že skutečný význam přípisu z října 1994 byl objasněn dalšími spisovými dokumenty. V této souvislosti byly dalšími dokumenty, zohledněnými s cílem prokázat jednání ve vzájemné shodě dotčených podniků v příslušném čase, zaprvé prohlášení společnosti Knauf zmiňující, že již dlouho existuje praxe, podle níž se oznámení o zvyšování cen spolu se seznamem cen zasílá ve stejném čase přímo soutěžitelům i zákazníkům (bod 430 napadeného rozsudku), dále mnoho kopií oznámení o zvýšení cen soutěžitelům, objevených během vyšetřování Komise v prostorách společností BPB a Lafarge (bod 430 napadeného rozsudku) a za třetí skutečnost, že zvýšení cen se uskutečnilo 1. února 1995 (bod 430 napadeného rozsudku).

29.      Tyto dodatečné důkazy navrhovatelka nezpochybnila.

30.      Mám za to, že s ohledem na další nezpochybněné důkazy a na rozsudek Soudního dvora Aalborg Portland a další v. Komise(19) navrhovatelka neprokázala, že Soud zjevně zkreslil přípis z října 1994.

31.      Domnívám se tudíž, že první důvod kasačního opravného prostředku by měl být zamítnut jako částečně nepřípustný a částečně neopodstatněný.

V –    Druhý důvod kasačního opravného prostředku: porušení pravidel týkajících se důkazního břemene, zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo tím, že Soud uvedl, že Komise dostatečně právně prokázala účast navrhovatelky na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992

A –    Napadený rozsudek

32.      V napadeném rozhodnutí Komise zjistila, že společnost Lafarge se účastnila dotčeného protiprávního jednání ode dne 31. srpna 1992 do 25. listopadu 1998. V rámci řízení v prvním stupni společnost Lafarge tvrdila, že její účast na systémech výměny informací nevyhnutelně nastala až po červnu 1993 a pravděpodobně probíhala od začátku roku 1994(20). Soud za účelem konstatování, že trvání účasti společnosti Lafarge na protiprávním jednání, jak bylo prokázáno v napadeném rozhodnutí, zohlednil několik prohlášení společnosti BPB. V této souvislosti společnost BPB oznámila, že postup výměny informací se po setkání rozšířil také na společnost Lafarge(21). Soud měl za to, že termín „po setkání“, který používá společnost BPB, znamená, že k začátku účasti společnosti Lafarge muselo dojít krátce po setkání v Londýně(22). Společnost BPB mimoto v odpovědi na oznámení námitek uvedla, že zařídila výměnu informací se společností Lafarge v polovině června 1992(23). Soud dospěl k závěru, že prohlášení společnosti BPB jsou přesnější než oznámení společnosti Lafarge. Posledně uvedená se odvolávala na prohlášení pana N. ze společnosti Lafarge v tom smyslu, že vzhledem k závažnému nedostatku informací o relevantních trzích v Evropě mu soutěžitelé společnosti Lafarge navrhli výměnu některých informací o objemech prodeje(24). Soud v bodě 508 napadeného rozsudku poukázal na to, že Lafarge neposkytla přesné datum ani podrobnosti o okolnostech, jež vedly k její účasti na této výměně, a především ani o kontaktech, které musely proběhnout před výměnou, a to s cílem určit její základní podmínky, zejména účel, zúčastněné strany a frekvence těchto výměn(25). Soud také zjistil, že pravdivost prohlášení je podpořena skutečností, že podíl společnosti Lafarge na hlavních evropských trzích je uveden v tabulkách pana D ze společnosti BPB v absolutních hodnotách a procentech od roku 1991 dále(26).

B –    Argumenty

33.      Navrhovatelka namítá, že Soud porušil pravidla v oblasti důkazního břemene, zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo, když rozhodl, že Komise prokázala účast navrhovatelky na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992. Navrhovatelka připomíná, že podle ustálené judikatury je Soudní dvůr příslušný k ověření, zda v řízení před Soudem došlo k procesním vadám poškozujícím zájmy navrhovatelky, a musí se ujistit, že byly dodrženy obecné zásady práva Společenství a procesní pravidla týkající se důkazního břemene a provádění důkazů(27). Navrhovatelka rovněž uvedla, že podle ustálené judikatury je povinností Komise dokázat porušení pravidel hospodářské soutěže a jeho trvání(28). Podle navrhovatelky Soud došel k závěru, že Komise navzdory rozporuplným a nepřesným prohlášením společnosti BPB řádně prokázala účast společnosti Lafarge na protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992, neboť tato společnost neuvedla přesné datum počátku své účasti ani okolnosti, jež ji vedly k tomu, aby se protisoutěžní výměny informací zúčastnila.

34.      Komise má za to, že tento důvod by měl být zamítnut.

C –    Posouzení

35.      Podle judikatury Soudního dvora ve věci Aalborg Portland a další strana nebo orgán, který tvrdí, že byla porušena pravidla hospodářské soutěže, o tom musí předložit důkaz, a podnik nebo sdružení podniků uplatňující důvod na obranu proti konstatování protiprávního jednání musí předložit důkaz, že podmínky uplatnění tohoto důvodu na obranu jsou splněny, takže uvedený orgán bude muset uplatnit jiný důkaz. Ať již právem stanovené důkazní břemeno nese podle těchto zásad Komise, nebo dotyčný podnik či sdružení podniků, mohou být skutkové okolnosti, kterých se jedna strana dovolává, takové povahy, že druhé straně vznikne povinnost poskytnout vysvětlení nebo odůvodnění, a v případě, že tak posledně uvedená strana neučiní, lze dospět k závěru, že důkazní břemeno bylo uneseno(29).

36.      Z napadeného rozsudku jasně vyplývá, že Soud má za to, že Komise řádně prokázala, že společnost BPB informovala společnost Lafarge o dohodě mezi společnostmi BPB a Knauf o výměně informací nejpozději na konci srpna 1992 a že se Lafarge při této příležitosti k tomuto systému výměny informací připojila(30). Soud ve svém závěru vycházel zejména z mnoha prohlášení společnosti BPB a ze skutečnosti, že podíl společnosti Lafarge na hlavních evropských trzích byl uveden v tabulkách společnosti BPB. Tento Soud rovněž shledal, že vysvětlení navrhovatelky v této souvislosti nebyla přesvědčivá.

37.      Soud se konstatováním, že společnost Lafarge neuvedla mimo jiné přesné datum začátku její účasti a že měla reálně nejlepší předpoklady k tomu, aby tak učinila(31), nedopustil porušení pravidel v oblasti důkazního břemene, zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Soud pouze poukázal na to, že společnost Lafarge navzdory svému tvrzení uvedenému v bodě 494 napadeného rozsudku, že její účast na výměně informací nastala nevyhnutelně po červnu 1993 a pravděpodobně na počátku roku 1994, na podporu tohoto tvrzení nepředložila žádný důkaz.

38.      Z toho dle mého názoru vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný a měl by být zamítnut.

VI – Třetí důvod kasačního opravného prostředku: Soud porušil povinnost odůvodnění a zásadu rovného zacházení, když rozhodl, že Komise řádně neprokázala, že se navrhovatelka dopustila jediného, komplexního a trvajícího protiprávního jednání ode dne 31. srpna 1992

A –    Argumentace

39.      Navrhovatelka namítá, že Soud se ani implicitně nezabýval jejím tvrzením předneseným v prvním stupni, jež se týkalo nerovného zacházení se společností Lafarge ve srovnání se společností Gyproc. Navrhovatelka má tudíž za to, že napadený rozsudek není dostatečně odůvodněný. Tvrdí, že uvedené tvrzení bylo přednesené s cílem prokázat, že se neúčastnila jediného, komplexního a trvajícího protiprávního jednání ode dne 31. srpna 1992.

40.      V bodech 500 až 518 napadeného rozsudku Soud shledal, že důkazy, na něž poukázala Komise, konkrétně údaje o podílu na trhu společnosti Lafarge uvedené v tabulkách pana D, a některá prohlášení společnosti BPB řádně prokázaly účast společnosti Lafarge na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992. Podle navrhovatelky měla i samotná Komise za to, že uvedené důkazy nejsou dostačující, co se týče společnosti Gyproc. Navrhovatelka proto tvrdí, že Soud porušil zásadu rovného zacházení, když dospěl k závěru, že důkazy předložené Komisí řádně prokázaly účast společnosti Lafarge na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992, přestože tytéž důkazy byly v případě společnosti Gyproc považovány za nedostačující.

41.      Navrhovatelka ve své odpovědi uvádí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je přípustný, neboť ve své žalobě v prvním stupni několikrát uvedla porušení zásady rovného zacházení ze strany Komise.

42.      Komise tvrdí, že společnost Lafarge v řízení před Soudem neuvedla žalobní důvod založený na porušení zásady rovného zacházení. V příslušné části své žaloby v prvním stupni společnost Lafarge mimo jiné pouze poukázala na to, že „Komise shledala, že účast společnosti Gyproc na stejných ‚projevech‘ byla nedostatečná k prokázání účasti na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání“. Komise má tudíž za to, že napadený rozsudek je dostatečně odůvodněný. Podle Komise navíc společnost Gyproc není ve stejné situaci jako navrhovatelka.

43.      Komise navíc namítá, že navrhovatelka ve stádiu kasačního řízení nemůže předložit důvod kasačního opravného prostředku založený na zásadě zákazu diskriminace, který nebyl předložen v prvním stupni. Takový důvod je tudíž nepřípustný.

44.      Ohledně tvrzení navrhovatelky uvedené v její odpovědi, podle níž se ve své žalobě v prvním stupni několikrát odvolávala na porušení zásady rovného zacházení, Komise uvádí, že tyto odkazy se nacházely ve zcela odlišných částech žaloby na podporu jiných žalobních důvodů, o nichž navrhovatelka netvrdila, že byly v napadeném rozsudku ponechány bez odpovědi. Tvrzení navrhovatelky v její odpovědi proto představuje nový důvod, který je nepřípustný, jestliže společnost Lafarge ve svém odvolání neuvedla, že by jiné části její žaloby v prvním stupni byly ponechány bez odpovědi.

B –     Posouzení

45.      Navrhovatelka ve svém kasačním opravném prostředku poukázala na to, že část napadeného rozsudku(32), která je předmětem projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku, se týká třetího důvodu, jež byl přezkoumán v prvním stupni a v němž navrhovatelka namítala porušení čl. 81 odst. 1 ES, když v napadeném rozhodnutí bylo prokázáno jediné, komplexní a trvající protiprávní jednání, a rovněž účast společnosti Lafarge na něm. Část tohoto důvodu se vztahuje konkrétně na trvaní účasti této společnosti na protiprávním jednání.

46.      Projednávaný důvod kasačního opravného prostředku může být podle mého názoru rozdělen na dvě části. Zaprvé navrhovatelka tvrdí, že Soud porušil povinnost odůvodnění. Zadruhé Soud dle navrhovatelky porušil zásadu rovného zacházení, když uvedl, že Komise řádně neprokázala její účast na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992.

47.      Ohledně tvrzení, že Soud porušil svou povinnost odůvodnění, představuje otázka, zda jsou důvody rozsudku nedostatečné nebo si vzájemně odporují, právní otázku, která může být jako taková vznesena v kasačním opravném prostředku(33).

48.      Navíc povinnost Soudu odůvodnit své rozhodnutí podle ustálené judikatury nemůže být vykládaná tak, že zahrnuje i povinnost detailně odpovědět na každé tvrzení navrhovatelky, a to zejména není-li dostatečně jasné a přesné(34).

49.      Dále je třeba připomenout, že povinnost odůvodnění Tribunálu neukládá povinnost vypracovat vysvětlení, které by vyčerpávajícím způsobem rozebíralo jednotlivě všechna tvrzení přednesená účastníky řízení, a tedy že odůvodnění může být implicitní, ovšem pod podmínkou, že zúčastněným osobám umožní seznámit se s důvody, kvůli nimž Tribunál nevyhověl jejich argumentům, a poskytne Soudnímu dvoru dostatek informací, aby mohl provést přezkum(35).

50.      Podle mého názoru navrhovatelka tím, že ve své žalobě v prvním stupni tvrdila, že „Komise měla za to, že účast společnosti Gyproc na stejných ‚projevech‘ [(36)] byla nedostačující k prokázání její účasti na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání“(37), zjevně poukázala na diskriminaci a Soud byl povinen na to reagovat. Ačkoli společnost Lafarge v prvním stupni v rámci svého třetího důvodu nepoužila výrazy jako „diskriminace“ nebo „nerovné zacházení“, mám za to, že znění žaloby společnosti Lafarge týkající se tohoto důvodu je dostatečně jasné a přesné, aby Soud porozuměl významu uvedeného důvodu.

51.      Domnívám se, že žalobní důvod založený na diskriminaci byl v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku, přezkoumaného v prvním stupni, nepochybně uveden. Mám tudíž za to, že nelze přijmout tvrzení Komise, podle něhož společnost Lafarge v řízení před Soudem neuvedla žalobní důvod založený na porušení zásady rovného zacházení.

52.      Podle mého názoru se Soud v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku nezabýval otázkou diskriminace ani implicitně, a to navzdory tomu, že sám usoudil, jak vyplývá z bodu 496 napadeného rozsudku, že tato otázka představuje neoddělitelnou součást tvrzení společnosti Lafarge v řízení v prvním stupni. Lafarge podle mého názoru poukázala na otázku diskriminace s cílem zpochybnit důkazní hodnotu důkazů, na něž se v napadeném rozhodnutí odvolávala Komise při konstatování, že se Lafarge účastnila jediného, komplexního a trvajícího protiprávního jednání ode dne 31. srpna 1992, když stejné důkazy Komise považovala za nedostačující, aby mohla totéž konstatovat v případě společnosti Gyproc. Zásada zákazu diskriminace je navíc obecnou zásadou práva Společenství, a proto se domnívám, že Soud se měl zabývat důvodem, který Lafarge v této souvislosti uvedla, ohledně důkazů, na něž se Komise v napadeném rozhodnutí odvolávala s cílem prokázat účast Lafarge na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992(38).

53.      Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek se dostatečně nevypořádal s tvrzením navrhovatelky v prvním stupni, jež se týká diskriminace a trvání protiprávního jednání. Napadený rozsudek Soudnímu dvoru především neumožňuje provést přezkum, a první část tohoto důvodu by tudíž dle mého názoru měla být prohlášena za opodstatněnou.

54.      V otázce druhé části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z porušení zásady rovného zacházení, mám za to, že aby mohl Soudní dvůr provést přezkum rozsudku Soudu, musí být tento rozsudek dostatečně odůvodněný. Úplná absence odůvodnění Soudu v souvislosti s otázkou diskriminace vyplývající z třetího žalobního důvodu, který tento soud zkoumal, Soudnímu dvoru v projednávané věci brání, aby rozhodl, zda je v tomto ohledu napadený rozsudek v rozporu se zásadou rovného zacházení.

55.      Zastávám tedy názor, že vzhledem k výše uvedeným okolnostem musí být napadený rozsudek zrušen, co se týče zjištění ohledně trvání účasti navrhovatelky na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992. Domnívám se, že vzhledem k tomu, že neexistuje rozhodnutí o uplatněné námitce týkající se diskriminace a trvání účasti společnosti Lafarge na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání, nemůže Soudní dvůr ve věci vydat konečný rozsudek ve smyslu článku 61 statutu Soudního dvora a měl by věc v tomto rozsahu vrátit k rozhodnutí Tribunálu(39).

VII – Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku: Soud při stanovení počáteční výše uložené pokuty porušil zásadu proporcionality a zásadu rovného zacházení

A –    Argumentace

56.      Navrhovatelka tvrdí, že napadený rozsudek porušuje zásady proporcionality a rovného zacházení, neboť potvrdil výchozí částku pokuty stanovenou Komisí, jež je v porovnání s výchozí částkou pokuty, stanovenou s ohledem na ostatní adresáty napadeného rozhodnutí, nepřiměřená. Navrhovatelka zpochybňuje prohlášení Soudu uvedené v bodě 634 napadeného rozsudku, podle něhož může být výše pokuty vypočtena bez ohledu na obrat podniku. I kdyby toto prohlášení bylo správné, samotná Komise se v napadeném rozhodnutí rozhodla pro rozdělení podniků do kategorií podle jejich podílů na trhu. Jak vyplývá z rozsudku ve věci Tokai Carbon a další v. Komise(40), pakliže se Komise jednou rozhodla vytvořit kategorie na základě podílů na trhu, musí tato instituce, a tudíž i Soud, v rámci soudního přezkumu zabezpečit proporcionální vztah mezi hranicemi jednotlivých kategorií na jedné straně a podílem podniku na trhu a jeho klasifikací v té které kategorii na straně druhé.

57.      Počáteční výše stanovená pro společnost Lafarge byla 6,5krát vyšší než počáteční výše společnosti Gyproc, přestože podíl na trhu společnosti Lafarge (24 %, zařazení do druhé kategorie) byl pouze 3,4krát vyšší než podíl na trhu společnosti Gyproc (7 %, zařazení do třetí kategorie). Mimoto, přestože byl podíl na trhu společnosti Lafarge v roce 1997 menší než 81 % podílu na trhu společnosti Knauf, byly oba podniky zařazeny do stejné kategorie a počáteční výše pokuty byla stanovena na 52 milionů eur.

58.      Navrhovatelka ve své odpovědi tvrdí, že tento důvod je přípustný, neboť uvedené argumenty byly předneseny v prvním stupni.

59.      Komise tvrdí, že Soud v bodě 634 napadeného rozsudku neuvedl, že výši pokuty lze vypočítat nezávisle na obratu podniku. Tvrzení navrhovatelky, zpochybňující možnost či minimálně metodu použitou Komisí s cílem klasifikace podniků, je podle Komise nepřípustné, neboť nebylo předneseno v prvním stupni.

60.      Komise uvádí, že toto tvrzení je v každém případě zjevně neodůvodněné. Ve věci SGL Carbon v. Komise(41) Soudní dvůr potvrdil, že členové kartelu mohou být při stanovování výchozí částky pokuty rozděleni do více kategorií.Rozhodne-li se Komise rozdělit podniky do kategorií na základě jejich podílů na trhu, nevyžaduje se, na rozdíl od tvrzení společnosti Lafarge, aby výchozí částky pokut byly pro každý podnik v přesném proporcionálním vztahu k jeho podílu na trhu. Jelikož podíly jednotlivých podniků na trhu jsou nevyhnutelně rozdílné, musela by Komise vytvořit tolik kategorií, kolik je podniků, jimž má být uložena pokuta, což je v rozporu s cílem rozdělení do kategorií. Komise dále poukazuje na to, že se rozhodla dotčené podniky rozdělit do tří kategorií na základě jejich příslušných podílů na trhu v roce 1997. Společnost BPB byla vzhledem ke svému podílu na trhu ve výši 42 % a svému postavení významného výrobce zařazena do první kategorie. Společnosti Knauf a Lafarge, jejichž podíly na trhu byly 28%, resp. 24%, byly zařazeny do druhé kategorie. Společnost Gyproc byla jako velmi malý hráč a držitel podílu na trhu ve výši 7 % zařazena do třetí kategorie.

B –    Posouzení

61.      Tento důvod kasačního opravného prostředku je podle mého názoru nepřípustný a měl by být zamítnut. I kdyby byla pravda, že navrhovatelka v prvním stupni zpochybnila určení počáteční výše pokuty, která jí byla uložena ve výši 52 miliónů eur, uvedla rovněž, že nemá hospodářskou schopnost ovlivnit trhy Spojeného království a Německa. Na rozdíl od tohoto důvodu Lafarge v prvním stupni nezpochybnila možnost či alespoň metodu, již Komise použila při klasifikaci podniků. Navíc navrhovatelka v prvním stupni netvrdila, že pokud se jednou Komise rozhodla podniky rozdělit do kategorií na základě jejich podílů na trhu s cílem stanovení počáteční výše pokuty, má v případě každého podniku povinnost zabezpečit přesný proporcionální vztah mezi uvedenou počáteční výší pokuty a jejím podílem na trhu.

62.      V každém případě se domnívám, že s ohledem na rozsudek Soudního dvora ve věci SGL Karbon v. Komise(42) by tento důvod měl být zamítnut. Z uvedeného rozsudku totiž jasně vyplývá, že při rozdělování podniků účastnících se kartelové dohody do kategorií s cílem určit základní výši pokuty není nezbytně nutné zohledňovat každý rozdíl mezi nimi, jež vyplývá z jejich obratu nebo podílů na trhu.

63.      Komise má mimoto podle ustálené judikatury ohledně metody výpočtu pokut značný prostor pro volné uvážení, v jehož rámci může zohlednit řadu skutečností, a musí respektovat maximální hranici obratu uvedenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Soudní dvůr také uvedl, že metoda výpočtu stanovená v pokynech z roku 1998(43) obsahuje různé proměnné, umožňující Komisi vykonávat svá volná uvážení v souladu s ustanoveními článku 15 nařízení č. 17 tak, jak je to vykládáno Soudním dvorem(44).

64.      I když je podle mého názoru zjevné, že mezi podíly na trhu společnosti Lafarge a ostatních společností účastnících se protiprávního jednání na jedné straně a výchozí částkou pokuty, která jim byla uložena, na straně druhé, není, přesný proporcionální vztah, tak jak to vyplývá z tvrzení Komise uvedených výše v bodě 60, nemyslím si, že navrhovatelka prokázala, že metoda klasifikace, kterou si zvolila Komise pro účely stanovení základní výše pokuty, porušuje zásady proporcionality a rovného zacházení.

VIII – Pátý důvod kasačního opravného prostředku: nesprávné právní posouzení a porušení povinnosti odůvodnění v souvislosti s navýšením pokuty z důvodu opakování protiprávního jednání

65.      Tento důvod je rozdělen na dvě části.

A –    První část

1.      Napadený rozsudek

66.      Společnost Lafarge v prvním stupni mimo jiné tvrdila, že s ohledem na to, že neexistuje právní základ, který by stanovoval podmínky zvyšování pokut z důvodu opakování protiprávního jednání a na to, že v souvislosti s časovým rozpětím mezi dvěma protiprávními jednáními nebyla stanovena žádná časová omezení, došlo zvýšením pokuty za těchto okolností k porušení zásady legality pokut a zásady právní jistoty(45).

67.      Soud konstatoval, že jak vyplývá z rozsudku Aalborg Portland a další v. Komise(46), je opakování protiprávního jednání jedním z faktorů, které mohou být při posuzování závažnosti protiprávního jednání zohledněny(47). Ohledně otázky promlčecí lhůty Soud v bodě 724 napadeného rozsudku připomenul, že Komise disponuje značnou měrou volným uvážením při výběru faktorů, které vezme v úvahu za účelem určení výše pokut, jakými jsou zejména zvláštní okolnosti případu, jeho kontext a odrazující účinek pokut, a to bez nutnosti sestavit závazný nebo taxativní výčet kritérií, ke kterým se musí povinně přihlédnout. Z bodu 725 napadeného rozsudku vyplývá, že Komise při posuzování opakování protiprávního jednání nemůže být vázána žádnou promlčení lhůtou. Soud uvedl, že opakování protiprávního jednání je důležitým faktorem, k němuž Komise může v každém případě přihlédnout u nepřímých důkazů potvrzujících sklon podniku porušovat pravidla hospodářské soutěže, včetně například doby, která uplynula mezi dotčenými protiprávními jednáními. Soud dospěl k závěru, že pokud mezi dvěma zjištěnými protiprávními jednáními uplynulo méně než 10 let, poukazuje to na sklon podniku nevyvozovat náležité důsledky ze zjištění, že porušil pravidla Společenství o hospodářské soutěži(48). Soud konstatoval, že společnost Lafarge takovýto sklon vykazovala, když její dceřiná společnost, adresát rozhodnutí 94/815, po dobu čtyř let následujících poté, co jí rozhodnutí bylo oznámeno, pokračovala v aktivní účasti na dotčené kartelové dohodě(49).

2.      Argumentace

68.      Napadený rozsudek tím, že Soud dospěl k závěru, že Komise disponovala právním základem pro zvýšení částky pokuty z důvodu opakování protiprávního jednání, podle navrhovatelky porušuje obecnou zásadu nulla poena sine lege a obecné zásady, jež jsou pro členské státy společné. Nařízení č. 17 Komisi neumožňuje zvýšit pokutu z důvodu opakování protiprávního jednání.

69.      Navrhovatelka dále tvrdí, že napadený rozsudek porušuje obecnou zásadu právní jistoty, která je společná pro členské státy, neboť z něj vyplývá, že Komise mohla shledat opakování protiprávního jednání bez jakéhokoli časového omezení. Nikoho nelze bez omezení trestat za skutky, jichž se dopustil v minulosti. V souvislosti s opakováním protiprávního jednání zákon ve většině členských států stanovuje maximální časové období mezi zkoumaným protiprávním jednáním a případným předcházejícím zjištěním protiprávního jednání, po jehož překročení již předcházející protiprávní jednání nelze zohlednit. Navrhovatelka tedy Soudní dvůr vyzývá k opětovnému přezkumu jeho stanoviska ve věci Groupe Danone v. Komise(50).

70.      Komise uvádí, že Soudní dvůr podobné argumenty v rozsudku ve věci Groupe Danone v. Komise zamítl. Pokutu lze z důvodu opakování protiprávního jednání na základě nařízení č. 17 zvýšit. Ohledně promlčecí lhůty není v projednávané věci třeba posoudit, zda by zjištění Soudu vedla k možnosti nekonečného ukládání sankcí za opakování protiprávního jednání, pokud by Soud rozhodl, že dceřiná společnost navrhovatelky pokračovala v aktivní účasti na kartelové dohodě po dobu čtyř let po oznámení rozhodnutí 94/815, když dobu kratší než deset let Soudní dvůr v rozsudku ve věci Groupe Danone v. Komise považoval za dobu, která poukazuje na sklon nevyvozovat náležité důsledky ze zjištění o porušení pravidel Společenství upravujících hospodářskou soutěž.

3.      Posouzení

71.      Je zjevné, že v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 se nenachází konkrétní zmínka o opakování protiprávního jednání(51). Soudní dvůr však v rozsudku Groupe Danone v. Komise potvrdil, že právě toto ustanovení je právním základem, jímž může Komise z důvodu porušení článku 81 ES a 82 ES ukládat pokuty podnikům a sdružením podniků. Podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 musí být při stanovení výše pokuty zohledněna doba trvání a závažnost protiprávního jednání(52). Soudní dvůr tedy potvrdil svou judikaturu v tom smyslu, že když se základní výše pokuty určí podle protiprávního jednání, posoudí se jeho závažnost s ohledem na řadu dalších faktorů, při jejichž posouzení má Komise značnou míru volného uvážení. Podle Soudního dvora je zohlednění přitěžujících okolností při ukládání pokuty v souladu s úlohou Komise zajistit dodržování pravidel hospodářské soutěže. Jakékoli opakování protiprávního jednání patří mezi faktory, které při analýze závažnosti dotčeného protiprávního jednání musejí být vzaty v úvahu. Podle rozsudku Soudního dvora ve věci Groupe Danone v. Komise proto posouzení opakování protiprávního jednání jako přitěžující okolnosti neporušuje zásadu nulla poena sine lege(53).

72.      Soudní dvůr mimoto v rozsudku Aalborg Portland a další v. Komise konstatoval, že opakování protiprávního jednání je jedním z faktorů, který při posuzování závažnosti protiprávního jednání lze vzít v úvahu(54).

73.      Mimo konstatování Soudního dvora ve věcech Groupe Danone v. Komise a Aalborg Portland a další v. Komise bych ještě chtěl poukázat na to, že podle ustálené judikatury má Komise povinnost vyšetřovat a potlačovat jednotlivá protiprávní jednání i povinnost provádět obecnou politiku směřující k uplatňování zásad v oblasti hospodářské soutěže zakotvených ve Smlouvě a v tomto smyslu směrovat chování podniků. Komise při posuzování závažnosti protiprávního jednání pro účely stanovení výše pokuty musí vzít v úvahu nejen zvláštní okolnosti věci, ale i kontext, v němž k protiprávnímu jednání došlo, a musí dbát na to, aby její konání mělo odrazující účinek(55).

74.      V případě, že by se Komise při posuzování závažnosti konkrétního protiprávního jednání musela omezit na okolnosti tohoto protiprávního jednání a musela by vyloučit všechny relevantní související okolnosti, zejména opakování protiprávního jednání, nemohla by skutečná závažnost dotčeného protiprávního jednání podle mého názoru být správně posouzena a byla by narušena úloha Komise zajistit dodržování pravidel hospodářské soutěže Společenství. Domnívám se, že takový přístup by byl v rozporu s nezbytností zajistit odrazující účinek sankcí uložených za porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství(56).

75.      Zastávám tedy názor, že navrhovatelka neuvedla žádný přesvědčivý důvod, proč by se Soudní dvůr měl odchýlit od svého konstatování v rozsudku Groupe Danone v. Komise, podle kterého je otázka opakování protiprávního jednání okolností, jež má být v souvislosti se závažností protiprávního jednání dle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 posouzena jako přitěžující okolnost. Napadený rozsudek tedy tím, že v něm Soud dospěl k závěru, že Komise disponovala právním základem pro zvýšení částky pokuty z důvodu opakování protiprávního jednání, podle mého neporušil obecnou právní zásadu nulla poena sine lege ani obecné zásady společné právům členských států.

76.      V otázce týkající se neexistence promlčecí lhůty v souvislosti se zjištěním opakování protiprávního jednání Soudní dvůr v rozsudku Groupe Danone v. Komise potvrdil, že čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a ani pokyny(57) v souvislosti se zjištěním opakování protiprávního jednání nestanoví žádné časové omezení(58). Mimoto Soudní dvůr v bodě 38 uvedeného rozsudku zdůraznil, že zjištění a posouzení specifických vlastností opakování protiprávního jednání spadají do rámce volného uvážení Komise, jež při takovém zjišťování nemůže být vázána žádnou promlčecí lhůtou. Navrhovatelka však Soudní dvůr vyzvala, aby své závěry v rozsudku Groupe Danone v. Komise přehodnotil.

77.      Soudní dvůr v rozsudku Groupe Danone v. Komise usoudil, že opakování protiprávního jednání představuje důležitý prvek, který Komise musí posoudit, neboť jeho zohledněním se sleduje motivace podniků, jež projevily sklon k porušování pravidel hospodářské soutěže, aby změnily své jednání. Komise proto v každém individuálním případě může zohlednit nepřímé důkazy, které mohou potvrzovat takový sklon, včetně například doby, která uplynula mezi dotčenými protiprávními jednáními(59).

78.      Bod 38 rozsudku Groupe Danone v. Komise podle mého názoru poukazuje na to, že pevná a nepružná promlčecí lhůta by oslabila diskreční pravomoc Komise při určování výše pokut. V této souvislosti zastávám názor, že velmi vážné předcházející protiprávní jednání může být navzdory uplynutí značné doby zohledněno při posouzení závažnosti následného protiprávního jednání, a předcházející protiprávní jednání malého významu přitom nemusí opodstatňovat takové zohlednění ani po uplynutí mnohem kratší doby.

79.      Nemyslím si však, že by rozsudek ve věci Groupe Danone v. Komise podporoval tvrzení, že subjekty lze bez omezení trestat za protiprávní jednání, kterých se dopustily v minulosti.

80.      Tento rozsudek podle mého názoru spíše správně poukazuje na to, že s ohledem na skutkové okolnosti věci a na to, že mezi protiprávními jednáními uplynula relativně krátká doba, tj. 10 let, naznačilo opakování protiprávního jednání společnosti Groupe Danone její sklon nevyvozovat náležité důsledky ze zjištění, že porušila pravidla hospodářské soutěže(60).

81.      Je tudíž nepochybné, že ačkoli v souvislosti se zjištěním opakování protiprávního jednání není stanovena žádná promlčecí lhůta, může Soudní dvůr na návrh přezkoumat, zda Komise zohledněním předcházejícího porušení pravidel hospodářské soutěže překročila rámec svého volného uvážení. Domnívám se proto, že navrhovatelka nepředložila žádný důvod, kvůli němuž by Soudní dvůr měl přehodnotit svá zjištění ve věci Groupe Danone v. Komise o neexistenci časového omezení pro konstatování opakování protiprávního jednání.

82.      V zájmu úplnosti bych také rád poukázal na to, že navrhovatelka v projednávané věci nezpochybnila konstatování Soudu o tom, že dceřiná společnost navzdory oznámení rozhodnutí 94/815 pokračovala po dobu čtyř let v aktivní účasti na daném protiprávním jednání. Podle mého názoru nemůže být tak krátký časový úsek považován za nepřiměřeně dlouhý, a Komise proto v této souvislosti rámec svého volného uvážení nepřekročila.

83.      Podle mého názoru napadený rozsudek neporušil obecnou zásadu právní jistoty, která je pro členské státy společná, když konstatoval, že Komise mohla o existenci opakování protiprávního jednání rozhodnout bez jakékoli pevné promlčecí lhůty.

84.      Domnívám se proto, že by Soudní dvůr měl první část pátého důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout jako neodůvodněnou.

B –    Druhá část

1.      Napadený rozsudek

85.      Společnost Lafarge v prvním stupni tvrdila, že ve většině členských států by otázka opakování protiprávního jednání mohla být zohledněna pouze v případě, že druhé protiprávní jednání by nastalo poté, co se rozsudek, v němž je shledáno první protiprávní jednání, stal konečným(61).

86.      V bodě 734 napadeného rozsudku Soud rozhodl, že postačí byl-li podnik uznán vinným z protiprávního jednání stejného druhu i v případě, že příslušné rozhodnutí může být stále předmětem soudního přezkumu. Soud konstatoval, že rozhodnutí Komise se považují za platná až do doby, dokud nejsou zrušena či vzata zpět a podání žaloby nemá odkladný účinek. Soud poté v bodě 737 napadeného rozsudku uvedl, že „je nutné připustit, že problém může nastat v případě, pokud by dřívější rozhodnutí, které bylo základem zvýšení pokuty v následném rozhodnutí, bylo zrušeno poté, co se následné rozhodnutí stalo konečným. V takovém případě by vlastně opakování protiprávního jednání neexistovalo. Pokud by se mělo prokázat, že první rozhodnutí trestající protiprávní jednání je neodůvodněné, představovala by tato okolnost novou skutečnost, která by způsobila nový běh lhůty pro podání kasačního opravného prostředku“.

2.      Argumentace

87.      Navrhovatelka tvrdí, že Soud se dopustil nesprávného právního posouzení a porušení povinnosti odůvodnění, když dospěl k závěru, že Komise mohla zvýšit pokutu, kterou navrhovatelce uložila z důvodu opakování protiprávního jednání, a to navzdory tomu, že rozhodnutí o prvním protiprávním jednání ještě v době skutkových okolností relevantních pro napadené rozhodnutí nebylo konečné.

88.      V trestněprávních systémech členských států se osoba obecně považuje za recidivistu, jestliže se poté, co byla pravomocně odsouzena za první protiprávní jednání, dopustí dalšího. Jedním ze základních prvků opakování protiprávního jednání je pravomocné konstatování protiprávního jednání, které si v době druhého protiprávního jednání vyžaduje vyčerpání všech opravných prostředků. V projednávané věci se Komise při kvalifikaci společnosti Lafarge jako pachatele opakujícího protiprávního jednání odvolala na rozhodnutí 94/815. Společnost Lafarge však proti tomuto rozhodnutí podala žalobu na neplatnost a Soud vyhlásil svůj rozsudek 15. května 2000(62). Tento rozsudek se stal pravomocným dva měsíce poté, co byl oznámen společnosti Lafarge, když tato společnost nepodala kasační opravný prostředek. Praktiky, kterých se týkalo napadené rozhodnutí, podle Komise skončily v listopadu 1998. V té době však společnost Lafarge nebyla pravomocně odsouzena v souvislosti s žádnou kartelovou dohodou, neboť Soud ještě nerozhodl ve věci Cimenteries CBR a další v. Komise.

89.      Tím, že Soud Komisi umožnil svévolně zvýšit výši pokuty, porušil obecnou zásadu nulla poena sine lege.

90.      Soud se dopustil nesprávného právního posouzení konstatováním, že lhůta k podání kasačního opravného prostředku by začala plynout znovu v případě, že první rozhodnutí by po přijetí druhého rozhodnutí bylo pravomocně zrušeno. Smlouva ani jiná ustanovení práva Společenství neupravují možnost opětovného začátku běhu lhůty v rámci žaloby na neplatnost podané proti rozhodnutí Komise. Soud mimoto ani neposkytl dostatečné odůvodnění, když poukázal na neexistující řízení, aby opodstatnil zjištění opakování protiprávního jednání, když první rozhodnutí o zjištění protiprávního jednání ještě nebylo konečné.

91.      Pokud by měl být rozsudek zrušující rozhodnutí Komise považován za novou skutečnost způsobující nový běh lhůt na podání žaloby na neplatnost druhého rozhodnutí Komise, jímž byla podniku neoprávněně uložena sankce za opakování protiprávního jednání, představovalo by takové řešení pro dotčený podnik nepřiměřenou a nespravedlivou zátěž a porušovalo by zásadu řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení.

92.      Navrhovatelka ve své replice tvrdí, že v rozporu s tvrzeními Komise vyžadují povaha a přísnost sankcí v oblasti hospodářské soutěže, aby se na opakování protiprávních jednání ve věcech týkajících se hospodářské soutěže uplatňovaly stejné záruky, jaké se uplatňují na opakování protiprávního jednání podle trestního práva. Soudní dvůr konstatoval, že s ohledem na charakter dotčených protiprávních jednání a na povahu a přísnost následných pokut se zásada presumpce neviny vztahuje na řízení o porušení pravidel hospodářské soutěže uplatnitelných na podniky, tedy na řízení, jež může vést k uložení pokut nebo penále (viz v této souvislosti zejména rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Öztürk ze dne 21. února 1984, série A 73, a Lutz ze dne 25. srpna 1987, série A 123 A)(63). Soudní dvůr tak implicitně vyjádřil souhlas s tím, že sankce v oblasti hospodářské soutěže jsou s ohledem na svou povahu a přísnost trestními sankcemi.

93.      Ohledně argumentů Komise(64) týkajících se věci Queenborough Rolling Mill v. Komise(65) navrhovatelka poukazuje na to, že rozsudek Soudního dvora se týká uplatnění rozhodnutí Komise č. 1831/81/ESUO ze dne 24. června 1981 stanovujícího pro podniky železárenského a ocelářského průmyslu monitorovací systém a nový systém výrobních kvót v souvislosti s některými výrobky(66). Na rozhodnutí č. 1831/81, které výslovně definuje podmínky, podle nichž může být výše pokuty za překročení kvót v případě opakování protiprávního jednání zvýšena, se však ve věci porušení pravidel hospodářské soutěže nelze odvolávat.

94.      Komise poukazuje na to, že se její rozhodnutí pokládají za legální do doby, než jsou zrušena nebo odvolána a podání žaloby nemá odkladný účinek. Podle Komise je v projednávané věci třeba vyhnout se jakékoli analogii s trestním právem. Soudní dvůr potvrdil správní povahu řízení ve věcech hospodářské soutěže(67). Společnost Lafarge mimoto sama uznala, že rozhodnutí 94/815 bylo v době přijetí napadeného rozhodnutí konečné.

95.      Komise tvrdí, že skutečnost, že soudy Společenství uplatňují některé obecné zásady trestního práva, které jsou pro členské státy společné, neznamená, že všechny takové zásady platné v každém členském státě jsou uplatnitelné nebo přenosné. Členské státy podle čl. 15 odst. 4 nařízení č. 14 rozhodly, že „rozhodnutí přijatá dle odstavců 1 a 2 nebudou mít trestněprávní povahu“. Tato legislativní volba byla potvrzena Radou také v čl. 23 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy(68). Komise poukazuje na to, že jediný soud členského státu, který o podobné otázce rozhodl, byl v roce 2005 španělský Nejvyšší soud, jenž v této souvislosti přijal stejné stanovisko jako Komise.

96.      Komise uvádí, že pravomocná povaha dřívějšího rozhodnutí není nezbytným předpokladem „raison d’être“ opakování protiprávního jednání. Rozsudek Soudního dvora ve věci Queenborough Rolling Mill Copany v. Komise(69) potvrzuje, že zvýšení částky pokuty z důvodu opakování protiprávního jednání nevyžaduje vyčerpání všech opravných prostředků. Komise uvádí, že politika v oblasti hospodářské soutěže a cíle sledované Komisí by byly narušeny, pokud by žaloba podaná proti prvnímu rozhodnutí Komise zabránila zohlednění opakování protiprávního jednání v druhém rozhodnutí.

97.      Komise ovšem s navrhovatelkou souhlasí v tom, že na rozdíl od prohlášení Soudu v bodě 737 napadeného rozhodnutí z žádného ustanovení práva Společenství nevyplývá možnost nového začátku běhu lhůt pro podání žaloby na neplatnost rozhodnutí Komise. S přihlédnutím k významu této otázky se Komise domnívá, že by Soudní dvůr měl nahradit odůvodnění soudu svým vlastním. Komise zastává názor, že v případě zrušení prvního rozhodnutí, v němž bylo zjištěno protiprávní jednání, ji může dotčený podnik požádat o opětovné přezkoumání druhého rozhodnutí. Případné odmítnutí Komise opětovně toto rozhodnutí přezkoumat by mohlo být předmětem řízení o žalobě na neplatnost před Tribunálem. Takové řešení je v souladu s logikou systému vytvořeného Smlouvou a potvrzeného judikaturou. Je také v souladu se zásadou řádného výkonu spravedlnosti a zásadou právní jistoty, aby se zamezilo riziku podávání čistě odkladných žalob. Článek 233 ES stanoví, že orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, je povinen učinit nezbytná opatření, aby vyhověl rozsudku Soudního dvora. Mimoto podle ustálené judikatury existence významných nových skutkových okolností může odůvodňovat návrh na opětovné přezkoumání dřívějšího rozhodnutí, jež se stalo konečným. Tribunál by v rámci své neomezené pravomoci mohl výši pokuty upravit. Takové řešení bylo přijato v rozsudku Usinor v. Komise(70). Komise se domnívá, že řešení, které navrhuje navrhovatelka, by oslabilo zásadu, podle které se akty orgánů Společenství pokládají za platné, a také pravidlo, že podání žaloby nemá odkladný účinek.

C –    Posouzení

98.      Navrhovatelka tvrdí, že Soud porušil obecné právní zásady, které jsou pro členské státy společné, zásadu nulla poena sine lege, zásadu řádného výkonu spravedlnosti a dopustil se nesprávného právního posouzení, když odkázal na neexistující řízení a nesplnil svou povinnost odůvodnění, když uvedl, že Komise mohla konstatovat opakování protiprávního jednání, přestože rozhodnutí konstatující první protiprávní jednání ještě nebylo konečné.

99.      Podle mého názoru se Soud dopustil zjevně nesprávného právního posouzení, když v bodě 737 napadeného rozsudku konstatoval, že pokud by se mělo ukázat, že první rozhodnutí ukládající sankce za protiprávní jednání je neopodstatněné, představovala by tato okolnost novou skutečnost, která by vedla k novému běhu lhůty k podání kasačního opravného prostředku. Naprosto se ztotožňuji s tvrzeními navrhovatelky a Komise, podle nichž lhůta pro podání žaloby na neplatnost rozhodnutí Komise stanovená v článku 230 ES nemůže začít znovu běžet(71).

100. Jelikož tato nesprávná úvaha představuje neoddělitelnou část posouzení Soudu, vyplývá z toho, dle mého, že napadený rozsudek musí být zrušen v rozsahu, v jakém jím bylo odmítnuto tvrzení společnosti Lafarge, že se Komise dopustila chyby, když dospěla k závěru o opakování protiprávního jednání, ačkoli rozhodnutí o zjištění prvního protiprávního jednání ještě nebylo konečné(72).

101. Podle článku 61 statutu Soudního dvora, Soudní dvůr zruší rozhodnutí Tribunálu, je-li opravný prostředek opodstatněný. Ve věci poté může sám vydat konečné rozhodnutí, pakliže to soudní řízení dovoluje, nebo může věc vrátit zpět Tribunálu.

102. Domnívám se, že v projednávané věci soudní řízení dovoluje, aby Soudní dvůr sám vydal konečné rozhodnutí.

103. V této věci je nepochybné, že v době, kdy bylo napadené rozhodnutí přijato, tj. 27. listopadu 2002, už společnost Lafarge nemohla pomocí žaloby na neplatnost podle článku 230 ES napadnout platnost rozhodnutí 94/815, na jehož základě Komise založila svá zjištění o opakování protiprávního jednání v napadeném rozhodnutí, s ohledem na oznámení rozsudku Cimenteries CBR a další v. Komise(73) v roce 2000,a na neexistenci kasačního opravného prostředku v rámci příslušných lhůt.

104. Navrhovatelka však tvrdí, že Komise neměla zvýšit pokutu z důvodu opakování protiprávního jednání, dokud rozhodnutí o prvním protiprávním jednání nenabylo právní moci(74) v době skutkových okolností relevantních pro napadené rozhodnutí.

105. Připomínám, že protiprávní jednání společnosti Lafarge uvedené v napadeném rozhodnutí pokračovalo do 25. listopadu 1998. Ve svých vyjádřeních v prvním stupni a před Soudním dvorem Lafarge tvrdila, že nemůže být považována za pachatele opakujícího protiprávního jednání v souvislosti s řízením, které proběhlo před červencem 2000(75).

106. Ve svých vyjádřeních před Soudem a před Soudním dvorem společnost Lafarge do velké míry poukazovala na trestní řády a judikaturu více členských států, podle nichž lze pojem opakování protiprávního jednání uplatnit až poté, co se první odsuzující rozsudek stane konečným. Mám za to, že tvrzení navrhovatelky, že povaha a přísnost sankcí v oblasti hospodářské soutěže vyžaduje, aby se na opakování protiprávního jednání ve věcech týkajících se hospodářské soutěže uplatňovaly stejné záruky jako na recidivu dle trestního práva, nelze přijmout.

107. Z čl. 15 odst. 4 nařízení č. 17 jasně vyplývá, že rozhodnutí Komise, jímž se ukládá pokuta za protisoutěžní jednání, nemá trestněprávní povahu(76). S ohledem na jasnou a výslovnou vůli zákonodárce Společenství jsem tudíž toho názoru, že by bylo vhodné vyhnout se jakékoli striktní analogii mezi trestněprávními sankcemi a sankcemi ukládanými Komisí za porušení pravidel hospodářské soutěže.

108. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je však Komise v rámci správního řízení, které vede ve věcech hospodářské soutěže, povinna dodržovat základní zásady práva Společenství(77). Otázku opakování protiprávního jednání je proto nezbytné přezkoumat z tohoto pohledu.

109. I když navrhovatelka ve svých vyjádřeních ve velké míře poukazovala na zásadu řádného výkonu spravedlnosti, hospodárnosti řízení a zásadu právní jistoty, mám za to, že se jí vůbec nepodařilo ukázat, jakým způsobem byly tyto zásady, jež jsou podle mého názoru součástí základních zásad práva Společenství, porušeny s ohledem na její konkrétní situaci.

110. Je nepochybné, že navrhovatelka se ve skutečnosti nikdy nenacházela v situaci, kdy by jí byla druhým rozhodnutím uložena zvýšená pokuta z důvodu opakování protiprávního jednání, a to v době, kdy rozhodnutí týkající se prvního protiprávního jednání mohlo být stále předmětem řízení o žalobě na neplatnost a následného kasačního opravného prostředku. Navrhovatelka tedy reálně nikdy nenesla – dle svých vlastních slov – „nepřiměřenou“ a „nespravedlivou zátěž“(78). Nikdy nebyla v postavení, v němž by například musela Komisi žádat o změnu napadeného rozhodnutí s ohledem na nepřiměřeně vysokou pokutu, nebo v této souvislosti podat proti případnému odmítnutí Komise žalobu k soudům Unie. Tvrzení navrhovatelky jsou v tomto ohledu abstraktní a hypotetická, neboť se nevztahují k její konkrétní situaci.

111. Domnívám se proto, že otázka, o níž Soudní dvůr rozhoduje, je svojí povahou dost úzce vymezená a Soudní dvůr by se při jejím posouzení měl omezit na nezpochybněné skutkové okolnosti, jež má k dispozici.

112. V kontextu sankcí v oblasti hospodářské soutěže, které nemají trestněprávní povahu, je dle mého názoru zúžený přístup navrhovaný navrhovatelkou v souvislosti s otázkou opakování protiprávního jednání, tedy přístup, podle něhož může být pokuta zvýšena z důvodu opakování protiprávního jednání, jen pokud se rozhodnutí o prvním protiprávním jednání stalo konečným v době skutkových okolností relevantních pro napadené rozhodnutí, příliš restriktivní.

113. Tento přístup by bezdůvodně omezil možnost Komise uplatnit opakování protiprávního jednání, tedy možnost, jež je prostředkem k potlačení protiprávních činností a k zabránění jejich opětovnému výskytu. Z tohoto přístupu by vyplývalo, že skutečná závažnost některých protiprávních jednání by zůstala podceněná a nedostatečně potrestaná. Mimoto zastávám názor, že je třeba neustále zdůrazňovat důležitost domněnky, že právní akty orgánů Unie jsou legální a mají právní účinky do té doby, dokud nebyly vzaty zpět, zrušeny v řízení o žalobě na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti mimo jiné na návrh na zahájení řízení o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti. Podle mého názoru je tato domněnka základním kamenem právního řádu Evropské unie a existuje jako záruka právní jistoty. I když uvedená domněnka může být v rámci řízení před Tribunálem nebo Soudním dvorem vyvrácena, v této projednávané věci nevidím důvod pro její další vymezování.

114. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci se proto domnívám, že přístup zastávaný navrhovatelkou nejen že nepřiměřeně omezuje pravomoc Komise ukládat pokuty za účelem boje s protisoutěžním jednáním, ale také oslabuje domněnku legality aktů orgánů Společenství navzdory tomu, že neexistuje prokázaný a přesvědčivý důvod.

115. V zájmu úplnosti bych navíc chtěl poukázat na to, že přijetí přístupu zastávaného navrhovatelkou – i kdyby byl v projednávané věci relevantní – by mohlo vést k situaci, v níž by se pachatel kvůli délce řízení před Tribunálem a Soudním dvorem(79) mohl vyhnout důsledkům opakování protiprávního jednání, čímž by omezoval úlohu Komise při uplatňování práva hospodářské soutěže. Naopak pachatel může Komisi kdykoli požádat – mimo jiné v případě zrušení rozhodnutí, kterým bylo zjištěno první protiprávní jednání – aby takto opětovně přezkoumala své dřívější rozhodnutí ukládající sankci za opakování protiprávního jednání, a podat proti případnému odmítnutí Komise v této souvislosti žalobu na neplatnost.

116. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvod předložený společností Lafarge, týkající se protiprávního jednání spočívajícího v porušení zásady uznávané členskými státy, podle níž lze osobu považovat za recidivistu pouze v případě, že nové protiprávní jednání následuje po prvním konečném rozhodnutí o protiprávním jednání, je podle mne neodůvodněný, a měl by být tudíž zamítnut.

IX – Šestý důvod kasačního opravného prostředku: Nesprávné právní posouzení v souvislosti se zvýšením výchozí částky pokuty s cílem zajistit odrazující účinek

A –    Napadený rozsudek

117. Společnost Lafarge v prvním stupni tvrdila, že potřeba zajištění odrazujícího účinku pokuty měla být přezkoumána na konci jejího výpočtu, a pokud by tak Komise učinila, nutně by došla k závěru, že zvýšení částky pokuty s cílem zajistit dostatečný odrazující účinek není přiměřené. Soud v bodě 683 napadeného rozsudku konstatoval, že „na rozhodnutí o nutnosti použít faktor odrazení z důvodu velikosti a celkových zdrojů nemá vliv, v jaké fázi výpočtu částky pokuty je činěno, jelikož se toto rozhodnutí netýká přiměřenosti dané částky“. Soud v bodě 684 tohoto rozsudku dodal, že „zvýšení pokuty z důvodu odrazujícího účinku se nezakládá na hodnocení přiměřenosti výchozí částky pokuty ve vztahu k odrazujícímu cíli této pokuty, takže výše pokuty je v této souvislosti nerelevantní“.

B –    Argumenty

118. Navrhovatelka tvrdí, že Soud v bodech 680 až 684 napadeného rozsudku porušil článek 81 ES a nařízení č. 17, neboť uvedl, že Komise mohla posoudit potřebu zvýšit částku pokuty s cílem zajistit odrazující účinek ve fázi výpočtu výchozí výše pokuty, a nikoli na konci výpočtu pokuty. Navrhovatelka se domnívá, že odrazující účinek spočívá ve zvýšení částky pokuty vypočítané na základě závažnosti a doby trvaní protiprávního jednání i jakýchkoli přitěžujících a polehčujících okolností v případě, že konečná částka se zdá být nedostačující na to, aby dotčený podnik a jiné hospodářské subjekty přesvědčila o závažnosti protiprávního jednání a nutnosti jej neopakovat. Aby bylo možné posoudit, zda má konečná výše pokuty odrazující účinek, vyplývá z podstaty věci, že její výše musí být známa.

119. Navrhovatelka poukazuje na to, že v pokynech z roku 2006 o metodě stanovení pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003(80) („pokyny z roku 2006“) je rozhodnutí o uplatnění konkrétního zvýšení pokuty s cílem zajistit odrazující účinek učiněno s ohledem na konečnou výši pokuty, a tedy po stanovení základní částky pokuty a po úpravě této částky na základě přitěžujících a polehčujících okolností.

120. Komise se domnívá, že navzdory tvrzením navrhovatelky nemá sledování odrazujícího účinku za následek zvýšení pokuty pouze v případě, kdy se konečná výše pokuty zdá nedostačující na to, aby dotčený podnik a jiné hospodářské subjekty přesvědčila o neopakování protiprávního jednání. Odrazující účinek je neoddělitelnou součástí politiky hospodářské soutěže a jeho cílem je směrovat podniky správným směrem. Komise také poukazuje na to, že napadené rozhodnutí bylo přijato podle pokynů z roku 1998, a nikoli dle pokynů z roku 2006. Pokyny z roku 1998 stanoví, že při posuzování závažnosti lze přihlédnout k velikosti a celkovým zdrojům podniku (bod 1.A), a to předtím, než se zohlední doba trvání (bod 1.B), a případně k jakékoliv přitěžující a polehčující okolnosti. Komise v této souvislosti může upravit svou politiku ukládání pokut v oblasti hospodářské soutěže. Znění pokynů z roku 1998 a pokynů z roku 2006 je podobné, jelikož obě Komisi dávají možnost zohlednit při výpočtu pokut velikost a celkové zdroje podniku. Mimoto není fáze, v níž se velikost podniku zohlední, relevantní, jelikož zvýšení pokuty na tomto základě je nezávislé na konečné výši pokuty. Komise také uvádí, že Soudní dvůr v rámci řízení o kasačním opravném prostředku nemůže z důvodu ekvity posouzení Tribunálu, který o výši pokut rozhoduje v plné jurisdikci, nahradit svým vlastním posouzením.

C –    Posouzení

121. Projednávaný důvod se týká posouzení, k němuž Soud dospěl v souvislosti s uplatněním faktoru odrazení Komisí při výpočtu pokuty uložené navrhovatelce s ohledem na její velikost a celkové zdroje, a konkrétně v souvislosti s fází výpočtu, v níž se uvedený faktor použil.

122. V souladu s ustálenou judikaturou Komise při výběru faktorů, které vezme v úvahu za účelem určení výše pokut a mezi něž patří zvláštní okolnosti věci, její kontext a odrazující účinek pokut, disponuje mimořádně širokým prostorem pro uvážení, a to bez nutnosti sestavit závazný nebo taxativní výčet kritérií, ke kterým musí být povinně přihlédnuto(81).

123. V rozsudku Showa Denko v. Komise Soudní dvůr konstatoval, že „odrazující účinek“ je jednou z okolností, které se při výpočtu výše pokuty(82) mají zohlednit. Podle ustálené judikatury je totiž cílem pokut uložených z důvodu porušení článku 81 ES a stanovených v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, potrestat protiprávní jednání dotčených podniků, a zároveň tyto podniky a jiné hospodářské subjekty odradit od budoucího porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství. Komise tak při výpočtu výše pokuty může kromě jiného zohlednit velikost a hospodářskou sílu dotčeného podniku(83). V uvedené věci Soudní dvůr konstatoval, že se Soud právem domníval, že Showa Denko KK mohl s ohledem na svůj „ohromný“ celosvětový obrat v porovnání s obratem ostatních účastníků kartelu snadněji shromáždit prostředky nezbytné na zaplacení pokuty, což odůvodňuje použití prvku násobení s cílem dosáhnout odrazujícího účinku pokuty(84). Soudní dvůr se o tomto násobiteli vyjadřoval jako o „násobiteli odrazujícího účinku“.

124. Z rozsudku Showa Denko v. Komise jasně vyplývá, že dle Soudního dvora se násobitel odrazujícího účinku může uplatnit, aby se zohlednil relativní dosah, který pokuta může mít na účastníky kartelu.

125. Jelikož násobitel odrazujícího účinku se za uvedených okolností váže k rozdílné velikosti a hospodářské síle dotčených podniků, domnívám se, že Komise může s ohledem na široký prostor pro uvážení, jímž v dané oblasti disponuje, stanovit násobitele odrazujícího účinku na základě tohoto konkrétního rozdílu.

126. V takovém případě a s ohledem na to, že násobitel odrazujícího účinku je založen na relativní velikosti a hospodářské síle účastníků kartelu, a nikoli na posouzení skutečné a konkrétní částky pokuty, zastávám názor, že fáze výpočtu pokuty, v níž se uvedený násobitel odrazení uplatňuje, lze považovat za irelevantní. Otázku, zda Komise přijetím pokynů z roku 2006(85), změnila fázi výpočtu pokuty, v níž se takový násobitel uplatňuje, proto navíc lze podle mého názoru také považovat za irelevantní, pokud uvedený násobitel závisí na relativní velikosti a hospodářské síle dotčeného podniku(86).

127. Domnívám se proto, že Soud se nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že fáze výpočtu pokuty Komisí, v níž se uplatnil násobitel odrazujícího účinku tak, aby byla zohledněna velikost a celkové zdroje podniku, a aby byl tedy zohledněn způsob, jakým budou účastníci kartelu skutečně dotčeni pokutou, není relevantní.

128. Šestý důvod kasačního opravného prostředku je proto podle mého názoru třeba zamítnout jako neopodstatněný.

X –    K nákladům řízení

129. Jelikož je podle mne třeba vrátit věc zpět Tribunálu, mělo by se o nákladech řízení rozhodovat později.

XI – Závěry

130. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr:

–       „zrušil rozsudek Soudu prvního stupně Evropského společenství (třetího senátu) ze dne 8. července 2008 ve věci T‑54/03 Lafarge SA v. Komise v rozsahu, v němž Soud zamítl žalobní důvod společnosti Lafarge vycházející ze skutečnosti, že Komise porušila zásadu rovného zacházení týkající se účasti společnosti Lafarge na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992;

–        vrátil věc zpět Tribunálu, aby rozhodl o otázce, zda Komise porušila zásadu rovného zacházení týkající se účasti společnosti Lafarge na jediném, komplexním a trvajícím protiprávním jednání ode dne 31. srpna 1992;

–        ve zbývající části kasační opravný prostředek zamítl;

–        o nákladech řízení rozhodl později.“

1 – Původní jazyk: angličtina.

2 – Rozhodnutí [v řízení podle] článku 81 Smlouvy o ES [vůči] společnostem BPB PLC, Gebrüder Knauf Westdeutsche Gipswerke KG, Société Lafarge SA a Gyproc Benelux N.V. (Věc COMP/E‑1/37.152 – Sádrokartonové desky) (oznámeno pod číslem K(2002) 4570), Úř. věst. 2005 L 166, s. 8.

3 – Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3.

4 – Viz článek 1 napadeného rozhodnutí.

5 – Článek 1 napadeného rozhodnutí.

6 – Viz bod 549 napadeného rozhodnutí. Komise považovala za výchozí bod podíly podniků na trhu založené na obratu z prodejů výrobku na čtyřech hlavních trzích Společenství (bod 546 napadeného rozhodnutí).

7 – Rozhodnutím ze dne 13. července 1994 v řízení podle článku [81] Smlouvy o ES (Věc IV/C/33.833 – Sádrokartonové desky) (Úř. věst. L 243, s. 1), byla uložena pokuta ve výši 1 750 000 ECU. Ve svém rozsudku ze dne 14. května 1998, BPB v. Komise, T‑311/94, Recueil, s. II‑1129, Soud pokutu snížil na 750 000 ECU.

8 – Rozhodnutím ze dne 30. listopadu 1994 v řízení podle článku [81] Smlouvy o ES (Věci IV/33.126 a 33.322 – Cement) (Úř. věst. L 343, s. 1) byla uložena pokuta ve výši 22 872 000 ECU. V rozsudku ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, Soud snížil pokutu na 14 248 000 EUR (viz věc T‑43/95).

9 – Úř. věst. 1996 C 207, s. 4.

10 – Viz článek 3 napadeného rozhodnutí.

11 – Viz bod 282 napadeného rozsudku.

12 – Viz bod 301 napadeného rozsudku.

13 – Bod 324 napadeného rozsudku. Viz také odůvodnění v bodě 325 napadeného rozsudku.

14 – Viz bod 326 napadeného rozsudku.

15 – Viz mimo jiné rozsudek Soudního dvora ze dne 6. dubna 2006, General Motors v. Komise, C‑551/03 P, Sb. rozh. s. I‑3173, bod 52; rozsudek ze dne 22. května 2008 , Evonik Degussa v. Komise, C‑266/06 P, bod 73; a spojené věci ze dne 18. prosince 2008, Coop de France bétail et viande a další v. Komise, C‑101/07 P a C‑110/07 P, Sb. rozh. s. I‑10193, bod 59.

16 – Viz mimo jiné rozsudek Evonik Degussa v. Komise, citovaný výše v poznámce pod čarou 15, bod 74, a rozsudek Coop de France bétail et viande a další v. Komise, citovaný v poznámce pod čarou 15, bod 60.

17 – Rozsudky Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 50.

18 – Bod 429 napadeného rozsudku.

19 – Uvedeno výše v poznámce pod čarou 17. V bodech 55 až 57 Soudní dvůr uvedl, že je běžné, že jelikož zákaz účastnit se na protisoutěžních jednáních a dohodách i sankce, které mohou pachatele postihnout, jsou obecně známé, že činnosti, se kterými jsou spojeny tato jednání a dohody, se odehrávají tajně, schůzky se konají tajně, nejčastěji ve třetí zemi a související dokumentace je omezena na minimum. I když Komise objeví písemnosti výslovně prokazující protiprávní kontakty mezi hospodářskými subjekty, jako jsou zápisy ze schůzky, jsou tyto obvykle útržkovité a rozptýlené, takže se často ukazuje jako nezbytné rekonstruovat některé podrobnosti dedukcí. Ve většině případů musí být existence protisoutěžního jednání nebo dohody vyvozena z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, které ve svém celku mohou představovat, neexistuje-li jiné logické vysvětlení, důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže.

20 – Viz bod 494 napadeného rozsudku.

21 – Viz bod 127 napadeného rozhodnutí a bod 503 napadeného rozsudku.

22 – Viz body 503 a 504 napadeného rozsudku.

23 – Viz bod 506 napadeného rozsudku.

24 – Viz bod 507 napadeného rozsudku.

25 – Viz také bod 510 napadeného rozsudku.

26 – Viz bod 512 napadeného rozsudku.

27 – Usnesení Soudního dvora ze dne 17. září 1996, San Marco v. Komise, C‑19/95 P, Recueil, s. I‑4435, bod 40 a rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, bod 19.

28 – Rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 7. července 1994, Dunlop Slazenger International v. Komise, T‑43/92, Recueil, s. II‑441, bod 79, a rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 86.

29 – Výše uvedený rozsudek v poznámce pod čarou 17, body 78 a 79.

30 – Viz bod 515 napadeného rozsudku.

31 – Viz bod 510 napadeného rozsudku.

32 – Navrhovatelka odkazovala konkrétně na bod 496 napadeného rozsudku.

33 – Viz v tomto smyslu mimo jiné rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1998, Somaco v. Komise, C‑401/96 P, Recueil, s. I‑2587, bod 53 a rozsudek ze dne 11. ledna 2007, Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, C‑404/04 P, bod 90.

34 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, Recueil, s. I‑1611, bod 121, a ze dne 11. září 2003, Belgium v. Komise, C‑197/99 P, Recueil, s. I‑8461, bod 81.

35 – Viz zejména rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, uvedený v poznámce pod čarou 17, bod 372 a rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 2007, Komninou a další v. Komise, C‑167/06 P, Sb. rozh. s. I‑141, zveřejněné shrnutí, bod 22.

36 – Konkrétně odkaz na akcie společnosti Lafarge na trhu v tabulkách pana C a některých prohlášeních společnosti BPB.

37 – V žalobě v prvním stupni společnost Lafarge citovala také poznámku pod čarou 413 napadeného rozhodnutí, která stanoví, že „Komise poukázala na to, že existují jisté skutkové okolnosti, z nichž vyplývá, že společnost Gyproc se účastnila jednání, která lze charakterizovat jako protisoutěžní, a to před setkáním ve Versailles […] V souvislosti s tímto jednáním však Komise není schopná předložit potřebné důkazy o tom, že společnost Gyproc věděla či měla vědět, že přistupuje k Londýnské dohodě o výměně informací mezi [zástupci vedení] na čtyřech významných trzích.“ (neoficiální překlad)

38 – Společnost Lafarge se dle mého názoru v prvním stupni účinně odvolala na zásadu procesní rovnosti účastníků, podle níž by v případě různých účastníků řízení ve stejném procesním postavení měl být stejný důkaz posuzován týmž způsobem.

.

39 – Viz obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další, C‑89/08 P, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 89; ze dne 17. září 2009, Komise v. Koninklijke FrieslandCampina, C‑519/07 P, Sb. rozh. s. I‑0000, body 106 až 109; rozsudky ze dne 3. července 2003, Chronopost a další v. UFEX a další, C‑83/01 P, C‑93/01 P a C‑94/01 P, Recueil, s. I‑6993, bod 45; a rozsudky ze dne 11. listopadu 1997, Komise a Francie v. Ladbroke Racing, C‑359/95 P a C‑379/95 P, Recueil, s. I‑6265, bod 39.

40 – Rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon Co. Ltd a další v. Komise, T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01, Recueil, s. II‑1181.

41 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2006, SGL Carbon AG v. Komise, C‑308/04 P, Sb. rozh. s. I‑5977, body 52 a 53.

42 – Výše uvedený rozsudek v poznámce pod čarou 41, body 52 a 53.

43 – Pokyny k metodě stanovování pokut ukládaných podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. 1998 C 9, s. 3, dále jen „Pokyny 1998“).

44 – Rozsudek SGL Carbon v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 41, body 46 a 47.

45 – Viz bod 701 napadeného rozsudku.

46 – Uvedeno výše v poznámce pod čarou 17, viz bod 91.

47 – Viz body 721 a 722 napadeného rozsudku.

48 – Viz body 725 a 726 napadeného rozsudku.

49 – Viz bod 727 napadeného rozsudku.

50 – Rozsudek ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C‑3/06 P, Sb. rozh. s. I‑1331.

51 – Ve svém stanovisku ve věci Groupe Danone v. Komise generální advokát Poiares Maduro uvedl, že „[č]lánek 15 odst. 2 sice stanoví jasný strop, obsahuje však širokou formulaci, pokud jde o skutečnosti, na jejichž základě se stanovuje přesná výše pokuty. V oblasti práva hospodářské soutěže mám nicméně za to, že je zpravidla přiměřené a předvídatelné, že Komise v rámci svého prostoru pro uvážení posuzuje opakování protiprávního jednání jako aspekt související se závažností protiprávního jednání. To zjevně vyplývá i z judikatury Soudního dvora“. Rozsudek uvedený výše v poznámce pod čarou 50; viz bod 21.

52 – Tamtéž. Viz bod 24.

53 – Tamtéž. Viz body 25, 26 a 30.

54 – Uvedeno v poznámce pod čarou 17; viz bod 91.

55 – Rozsudky ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 106.

56 – Soudní dvůr zdůraznil nezbytnost zajistit odrazující účinek sankcí v oblasti hospodářské soutěže v rozsudcích ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, C 76/06 P, Sb. rozh. s. I‑4405 a Coop de France bétail et viande a další v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 15.

57 – V tomto případě pokyny z roku 1998.

58 – Rozsudek uvedený výše v poznámce pod čarou 50; viz body 36 a 37.

59 – Tamtéž. Viz bod 39.

60 – Tamtéž. Viz bod 40.

61 – Viz bod 704 napadeného rozsudku.

62 – Rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 8.

63 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Montecatini v. Komise, C‑235/92 P, Recueil, s. I‑4539, bod 176.

64 – Viz níže bod 96.

65 – Rozsudek ze dne 20. června 1985, 64/84, Recueil, s. 1829.

66 – Úř. věst. 1981 L 180, s. 1.

67 – Rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 17, bod 200.

68 – Úř. věst. L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205.

69 – Rozsudek uvedený výše v poznámce pod čarou 65.

70 – Rozsudek ze dne 13. prosince 1984, 78/83, Recueil, s. 4177, body 7 až 11.

71 – Rád bych však poznamenal, že v souladu s článkem 44 statutu Soudního dvora lze podat návrh na obnovu řízení, pokud byly zjištěny skutečnosti rozhodujícího významu, které v době vydání rozhodnutí nebyly známy Soudnímu dvoru ani účastníkovi, který o obnovu žádá. Podle ustálené judikatury není obnova řízení opravným prostředkem, nýbrž mimořádným procesním prostředkem, který umožňuje zpochybnit překážku věci rozsouzené vyplývající z konečného rozsudku, a to na základě skutkových zjištění, o něž se Soudní dvůr opírá. Obnova řízení předpokládá zjištění skutkových okolností, které existovaly již před vydáním rozsudku nebo usnesení a v té době nebyly známy soudu, který vydal uvedený rozsudek nebo usnesení ani účastníkovi řízení, který obnovu řízení požaduje, a které v případě, že by je uvedený soud mohl zohlednit, mohly vést k jinému výsledku řízení, než je výsledek projednávaného sporu. Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 2009, Yedaş Tarim ve Otomotiv Sanayi ve Ticaret v. Rada a Komise, C 255/06 P-REV, Sb. rozh. s. I‑53, zveřejněné shrnutí, body 14 až 16. Soud v příslušné části napadeného rozsudku neodkazoval na obnovu řízení.

72 – Použití výrazu „konečný“ ze strany Soudu a tvrzení účastníků řízení v souvislosti s rozhodnutím Komise jsou podle mého názoru do jisté míry zavádějící, jelikož vyvolávají představu, že adresát rozhodnutí musí vyčerpat možnosti podat žalobu na neplatnost a následný kasační opravný prostředek. Podle ustálené judikatury jsou však akty orgánů Společenství v zásadě pokládány za legální. Domněnka legality znamená, že uvedené akty mají právní účinky do té doby, dokud nebyly odvolány, zrušeny v řízení o žalobě na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na návrh na řízení o předběžné otázce nebo námitku protiprávnosti. Viz rozsudky Soudního dvore ze dne 5. října 2004, Komise v. Řecko, C‑475/01, Sb. rozh. s. I‑8923, bod 18) a ze dne 12. února 2008, CELF a Ministre de la Culture et de la Communication, C 199/06, Sb. rozh. s. I‑469, bod 60). Domnívám se tedy, že akty orgánů Společenství by mohly být kvalifikovány jako konečné ihned po jejich přijetí, ovšem s výhradou možnosti jejich zpochybnění v rámci určitých typů řízení, včetně (ale nejen) řízení o žalobě na neplatnost a následném kasačním opravném prostředku.

73 – Uvedené výše v poznámce pod čarou 8.

74 – Chápu to tak, že nebyla využita možnost podání žaloby na neplatnost podle článku 230 ES ani následný kasační opravný prostředek.

75 – Viz bod 706 napadeného rozsudku.

76 – Viz také čl. 23 odst. 5 nařízení č. 1/2003.

77 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. listopadu 1983, Michelin v. Komise, 322/81, Recueil, s. 3461, bod 7; viz také rozsudek Musique Diffusion française a další v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 55, bod 8.

78 – Viz výše bod 91.

79 – Trvání, jež se předem nedá předvídat ani pevně stanovit.

80 – Úř. věst. 2006 C 210, s. 2; Zvl. vyd. 08/02, s. 205.

81 – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 29. června 2006, Showa Denko v. Komise, C 289/04 P, Sb. rozh. s. I‑5859, bod 36, usnesení ze dne 25. března 1996, SPO a další V. Komise, C 137/95 P, Sb. rozh. s. I‑1611, bod 54, a rozsudek ze dne 17. července 1997, Ferriere Nord v. Komise, C 219/95 P, Sb. rozh. s. I‑4411, bod 33. Volné uvážení Komise ovšem není zcela neomezené, neboť při stanovování pokut se musí dodržovat obecné zásady práva Společenství, jakými jsou zásada rovného zacházení a zásada proporcionality.

82 – V bodě 15 rozsudku Showa Denko v. Komise (uvedeno v poznámce pod čarou 81) Soudní dvůr uvedl, že Komise přihlédla k celosvětovému obratu pouze za účelem stanovení „násobitele odrazení“. Na druhou stranu pro stanovení základní výše pokuty Komise vzala v úvahu pouze celosvětový obrat týkající se výrobků, jež byly předmětem kartelové dohody. Co se týče stávajících řízení, viz výše body 5 a 6, spolu s poznámkou pod čarou 6.

83 – Viz Showa Denko v. Komise, uvedený v poznámce pod čarou 81, bod 16, a Musique Diffusion française a další v. Komise, uvedený v poznámce pod čarou 55, body 119 až 121. Ve svém stanovisku ve věci Britannia Alloys & Chemicals v. Komise (věc uvedená výše v poznámce pod čarou 56), generální advokát Bot v poznámce pod čarou 21 uvedl, že „Soudní dvůr velmi brzy v rozsudku ze dne 15. července 1970, ACF Chemiefarma v. Komise (41/69, Recueil, s. 661), uznal, že účelem sankcí stanovených v článku 15 nařízení č. 17‚ je potlačovat projevy protiprávního jednání, jakož i předcházet jejich opakování‘ (bod 173)“.

84 – Viz rozsudek Showa Denko v. Komise (uvedený výše v poznámce pod čarou 81), bod 18.

85 – Je nepochybné, že v době, kdy byla společnosti Lafarge v napadeném rozhodnutí uložena pokuta, byly v platnosti pokyny z roku 1998. Část 1.A pokynů z roku 1998, tedy část týkající se závažnosti, mimo jiné stanoví: „Bude rovněž nezbytné brát v úvahu, zda původci protiprávních jednání skutečně měli hospodářskou možnost způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům, zejména pak spotřebitelům, a určit výši pokuty na úrovni, která zajistí její dostatečně odstrašující[odrazující] účinek“. Obsah pokynů z roku 2006 tedy z časového hlediska není ve vztahu k okolnostem projednávané věci relevantní. Řádné uplatňování pravidel Společenství o hospodářské podle ustálené judikatury soutěži mimoto vyžaduje, aby Komise mohla kdykoliv upravit výši pokut podle potřeb této politiky. Viz Musique Diffusion française a další v. Komise, již uvedený v poznámce pod čarou 55, bod 109 a rozsudek ze dne 2. října 2003, Aristrain v. Komise, C 196/99 P, Sb. rozh. s. I 11005, bod 81. Komise může tudíž změnit své pokyny vztahující se k pokutám, aniž nutně musí zpochybnit svůj předchozí postoj k této otázce.

86 – Rád bych poukázal na to, že Soudní dvůr v rozsudku Showa Denko v. Komise (uvedený v poznámce pod čarou 81 konstatoval, že do výpočtu pokuty uložené podniku lze zahrnout prvek odrazení a že tento prvek se posuzuje zohledněním mnoha okolností, a nikoli pouze specifické situace dotčeného podniku. (viz bod 23). Je tedy nepochybné, že velikost a hospodářská síla dotčených podniků může být při určování násobitele odrazujícího účinku jen jedním z faktorů. V této souvislosti pokyny z roku 2006 v části „Zvláštní zvýšení s odrazujícím účinkem“ stanoví, že Komise kromě obratu za jistých okolností „vezme rovněž v úvahu nutnost navýšit pokutu tak, aby převýšila nezákonný zisk uskutečněný díky protiprávnímu jednání, jestliže je možné odhadnout tento zisk“ (viz body 30 a 31 pokynů z roku 2006, již uvedené v poznámce pod čarou 80). Domnívám se, že v případech, v nichž je násobitel odrazujícího účinku určen mimo jiné podle rozsahu zisku vyplývajícího z protiprávního jednání, je fáze výpočtu pokuty, v níž se tento násobitel uplatňuje, relevantní. Otázka existence a rozsahu zisku, nezákonně dosaženého díky protiprávnímu jednání, však v projednávané věci relevantní není.

Full & Egal Universal Law Academy