30.8.2008
CS
Úřední věstník Evropské unie
C 223/27
Žaloba podaná dne 24. června 2008 – Komise Evropských společenství v. Spolková republika Německo
(Věc C-271/08)
(2008/C 223/43)
Jednací jazyk: němčina
Účastnice řízení
Žalobkyně: Komise Evropských společenství (zástupci: G. Wilms a D. Kukovec, zmocněnci)
Žalovaná: Spolková republika Německo
Návrhová žádání žalobkyně
—
určit, že Spolková republika Německo až do 31. ledna 2006 neplnila své povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 8 ve spojení s ustanoveními hlav III až VI směrnice 92/50/EHS (1) a od 1. února 2006 povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 20 ve spojení s články 23 až 55 směrnice 2004/18/ES (2) tím, že komunální orgány a podniky s více než 1,218 zaměstnanci zadávaly smlouvy o poskytování služeb týkajících se podnikového důchodového zabezpečení bez celoevropského vyhlášení přímo institucím a podnikům, které jsou uvedeny v § 6 TV-EUmw/VKA;
—
uložit Spolkové republice Německo náhradu nákladů řízení.
Žalobní důvody a hlavní argumenty
V Německu mohli zaměstnanci od zaměstnavatelů požadovat, aby z jejich budoucích nároků na odměnu za práci byla až 4 % příslušného vyměřovacího základu pro účely všeobecného důchodového pojištění použita prostřednictvím přeměny odměny na jejich podnikové důchodové zabezpečení. Podle kolektivní smlouvy o přeměně odměny pro pracovníky v komunální veřejné službě (dále jen „kolektivní smlouva“) jsou komunální orgány resp. podniky povinny provést přeměnu odměny. Přeměna odměny má být provedena u veřejných institucí zajišťujících dodatečné zabezpečení (ve stáří) resp. podniky Sparkassen-Finanzgruppe (finanční skupiny spořitelen) nebo komunálními pojišťovnami. Komunální orgány resp. podniky zpravidla uzavřely skupinové pojišťovací smlouvy pro všechny své zaměstnance, se kterými byla učiněna dohoda o přeměně odměny s výše uvedenými institucemi.
Podle poznatků Komise byly tyto smlouvy o službách podnikového důchodového zabezpečení zadány komunálními orgány resp. podniky bez provedení celoevropských vyhlášení přímo institucím a podnikům uvedeným v kolektivní dohodě.
Na služby podnikového důchodového zabezpečení se vztahuje příloha I A kategorie 6 směrnice 92/50/EHS resp. od 1. února 2006 příloha II část A směrnice 2004/18/ES. Jedná se přitom o pojišťovací služby a služby penzijních fondů, které není možné považovat za zákonné sociální pojištění. Z toho důvodu tedy jsou předmětné, komunálními orgány jako veřejnými zadavateli zadané zakázky písemnými, úplatnými a veřejnými zakázkami ve smyslu uvedených směrnicí. Z judikatury krom toho vyplývá, že čl. 1 písm. a) směrnice 92/50/EHS nerozlišuje mezi zakázkami, které zadává veřejný zadavatel, aby splnil své úkoly, které jsou ve veřejném zájmu, a zakázkami, které nemají s úkoly tohoto druhu žádnou souvislost. Soudní dvůr proto odmítl koncepci funkčního zadávání. Námitce německých orgánů, že komunální orgány resp. podniky funkčně v případě podnikového důchodového zabezpečení nejsou veřejnými zadavateli ve smyslu práva veřejných zakázek, tedy není možné vyhovět.
Komise dále zastává názor, že sporné zakázky ve značné míře překračují rozhodné prahové hodnoty. Na rozdíl od názoru žalované, při tomto výpočtu nemá být vycházeno z každé jednotlivé smlouvy. Naopak, rozhodující je doba platnosti rámcové smlouvy, protože jednotlivé dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nejsou předmětem zadání zakázky ve smyslu práva Společenství upravujícího veřejné zakázky. Hodnota rámcové dohody, kterou je nutno zohlednit, se v tomto smyslu tedy rovná odhadované celkové hodnotě bez daně z přidané hodnoty všech zakázek, které jsou během celé doby platnosti rámcové dohody plánovány. Podle výpočtů Komise překračuje minimálně 110 měst Spolkové republiky Německo prahovou hodnotu.
Komunální orgány a podniky proto neměly zadat smlouvy o poskytování služeb týkajících se podnikového důchodového zabezpečení přímo institucím a podnikům uvedeným v kolektivní smlouvě, nýbrž měly je zadat po provedení celoevropského vyhlášení. Na tomto posouzení nemůže nic změnit ani okolnost, že vyplácení odměny je upraveno prostřednictvím kolektivní smlouvy. Zaprvé judikatura Soudního dvora vychází jednoznačně z toho, že v právu Společenství neexistuje obecná výhrada smluvní autonomie sociálních partnerů, a zadruhé Komise nemůže uznat, že by smluvní autonomie sociálních partnerů, která je zakotvena v německém Základním zákoně, byla nepřípustně omezena splněním zákonných vyhlašovacích povinností, které platí pro veřejné zadavatele.
(1) Úř. věst. L 209, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 322.
(2) Úř. věst. L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132.
Full & Egal Universal Law Academy