13.3.2010
CS
Úřední věstník Evropské unie
C 63/23
Kasační opravný prostředek podaný dne 4. prosince 2009 Evropskou komisí proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství (sedmého senátu) vydanému dne 23. září 2009 ve věci T-263/07, Estonská republika v. Evropská komise
(Věc C-505/09 P)
2010/C 63/38
Jednací jazyk: estonština
Účastníci řízení
Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek: Evropská komise (zástupci: E. Kružíková, E. White a E. Randvere)
Další účastníci řízení: Estonská republika, Litevská republika, Slovenská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska
Návrhová žádání účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek
—
zrušit napadený rozsudek;
—
uložit Estonské republice náhradu nákladů řízení.
Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty
Komise má za to, že rozsudek Soudu prvního stupně Evropských společenství (dále jen „Soudu“) je nutno zrušit z následujících důvodů:
1)
Soud porušil článek 21 statutu Soudního dvora a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu prvního stupně tím, že žalobu v souvislosti s čl. 1 bodem 3 a 4, čl. 2 bodem 3 a 4, jakož i čl. 3 odst. 2 a 3 rozhodnutí Komise ze dne 4. května 2007 (ohledně národního alokačního plánu pro přidělení povolenek na emise skleníkových plynů oznámeného Estonskou republikou v souladu se směrnicí 2003/87/ES (1)) považoval za přípustnou. Soud se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že pokud jde o rozhodnutí prohlásil žalobu za přípustnou v celém rozsahu, i když navrhovatelka kasačního opravného prostředku uplatnila důvody pro zrušení pouze v souvislosti s čl. 1 bodem 1 a 2, čl. 2 bodem 1 a 2 a čl. 3 odst.1.
2)
Soud se dopustil nesprávného právního posouzení v souvislosti s čl. 9 odst. 1 a 3 směrnice tím, že při konstatování rozsahu kontrolní pravomoci Komise a její příslušnosti na základě čl. 9 odst. 3 směrnice nesprávně vyložil zásadu rovného zacházení a cíl směrnice. Alokační plány nejsou klasickými opatřeními k provedení směrnice, které by byly posuzoványa posteriori. Přijme-li se, že každý členský stát použije vlastní údaje, které by nebyly kontrolovány, vyvolává to nebezpečí nerovného zacházení s členskými státy. Cílů směrnice je ale možné dosáhnout pouze tehdy, pokud poptávka po povolenkách překročí nabídku. Musí být rozlišováno mezi maximálním množstvím celkového počtu povolenek, které mají být přiděleny a celkovým množstvím povolenek, které mají být přiděleny.
3)
Soud nesprávně vyložil rozsah zásady řádné správy. Vypracování alokačního plánu bylo úkolem členského státu a Komise nebyla zodpovědná za to, aby v něm odstranila mezery, nýbrž za to, aby posoudila slučitelnost alokačního plánu se směrnicí.
4)
Soud se dopustil nesprávného právního posouzení ustanovení rozhodnutí Komise tím, že vycházel z toho, že ustanovení čl. 1 bodu 1 a 2, čl. 2 bodu 1 a 2 a čl. 3 odst. 1 nelze oddělit od ostatních ustanovení rozhodnutí Komise a tím, že rozhodnutí zrušil v celém rozsahu. Ve skutečnosti žádná taková neoddělitelnost neexistuje, neboť ze struktury a odůvodnění rozhodnutí Komise jasně vyplývá, že každý bod článku 2 je neoddělitelně spojen s příslušným bodem článku 1, ne ale s ostatními body článku 2. Totéž platí pro body článku 1.
(1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES (Úř. věst. L 275, s. 32; Zvl. vyd. 15/07, s. 631).
Full & Egal Universal Law Academy