USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)
1. října 2013 ( *1 )
„Určení výše nákladů řízení“
Ve věci C‑521/09 P-DEP,
jejímž předmětem je návrh na určení výše přiznatelné náhrady nákladů řízení na základě článku 145 jednacího řádu Soudního dvora, podaný dne 14. ledna 2013,
Elf Aquitaine SA, se sídlem v Courbevoie (Francie), zastoupená E. Morganem de Rivery a É. Chassaingem, avocats,
navrhovatelka,
proti
Evropské komisi, zastoupené F. Ronkes Agerbeekem a F. Castillem de la Torre, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
odpůrkyni,
SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),
ve složení E. Jarašiūnas, předseda senátu, A. Ó Caoimh (zpravodaj) a C. G. Fernlund, soudci,
generální advokát: P. Mengozzi,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
po vyslechnutí generálního advokáta,
vydává toto
Usnesení
1
Předmětem projednávané věci je určení výše nákladů řízení vynaložených společností Elf Aquitaine SA (dále jen „Elf Aquitaine“) v rámci řízení v prvním stupni, jež vedlo k řízení o kasačním opravném prostředku, v němž byl vydán rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise (C-521/09 P, Sb. rozh. s. I-8947).
2
Tímto kasačním opravným prostředkem se Elf Aquitaine zejména domáhala, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Soudu prvního stupně Evropských společenství (nyní Tribunál) ze dne 30. září 2009, Elf Aquitaine v. Komise (T‑174/05, dále jen „rozsudek napadený kasačním opravným prostředkem“).
3
Výše uvedeným rozsudkem ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, zrušil Soudní dvůr rozsudek napadený kasačním opravným prostředkem, rozhodl, že řízení dovoluje vydat rozhodnutí ve věci samé, a zrušil rozhodnutí Komise C(2004) 4876 final ze dne 19. ledna 2005 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/E-1/37.773 – MCAA).
4
Jelikož jak Elf Aquitaine, tak Evropská komise neměly v řízení o kasačním opravném prostředku částečně úspěch, Soudní dvůr rozhodl, že obě strany ponesou vlastní náklady spojené s tímto řízením.
5
Co se naproti tomu týče nákladů spojených s řízením v prvním stupni, byla Komisi, jež neměla v konečném výsledku ve věci úspěch, uložena náhrada nákladů spojených s tímto řízením.
6
Vzhledem k tomu, že mezi Elf Aquitaine a Komisí nebylo dosaženo shody ohledně výše přiznatelné náhrady nákladů spojených s uvedeným řízením, podala Elf Aquitaine projednávaný návrh.
Argumentace účastníků řízení
7
Elf Aquitaine navrhuje, aby Soudní dvůr určil výši jejích nákladů spojených s řízením v prvním stupni, jež jí má nahradit Komise, na 255620,45 eur „bez daně“, z toho 251097,99 eur činí náklady na odměnu advokáta a 4 522,46 eur výlohy a cestovní výdaje. Tato společnost v zásadě tvrdí, že požadované částky byly vyčísleny v souladu s kritérii vyplývajícími z judikatury Soudního dvora a Tribunálu. V této souvislosti především zdůrazňuje obtížnost věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, její význam z hlediska unijního práva, rozsah uskutečněné práce a ekonomický zájem, který pro ni spor představoval.
8
Komise má za to, že návrh společnosti Elf Aquitaine, uvádějící celkově více než 1000 hodin práce devatenácti advokátů, výrazně převyšuje to, co lze považovat za nutné výdaje v souvislosti s řízením v prvním stupni. Komise v této souvislosti popírá, že by uvedená věc byla mimořádně obtížná a měla význam z hlediska práva hospodářské soutěže či ekonomický význam pro navrhovatelku. Pokud jde dále o rozsah práce, za niž jsou odměny požadovány, Komise tvrdí, že dotčené odměny advokáta zahrnují plnění, jež nebyla v souvislosti s řízením v prvním stupni nutná. Komise považuje průměrnou hodinovou sazbu vyplývající z návrhu společnosti Elf Aquitaine ve výši 244 eur za přijatelnou a domnívá se, že by výše přiznatelné náhrady nákladů na odměny advokáta měla být stanovena na 24400 eur, což odpovídá 100 hodinám práce. Pokud jde o jiné výlohy a cestovní výdaje než odměny advokáta, má Komise za to, že jejich přiznatelná náhrada musí být omezena na 2000 eur.
Závěry Soudního dvora
9
Úvodem je třeba připomenout, že podle článku 137 jednacího řádu Soudního dvora, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož řádu, a čl. 87 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu „Soudní dvůr [respektive Tribunál] rozhoduje o nákladech řízení v rozsudku nebo usnesení, jímž se končí řízení“. Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.
10
Vzhledem k tomu, že rozsudek napadený kasačním opravným prostředkem byl zrušen a Soudní dvůr sám rozhodl ve věci, je nutno konstatovat, že konečné rozhodnutí v řízení v prvním stupni bylo vydáno výše uvedeným rozsudkem ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise. Jelikož byl rozsudek napadený kasačním opravným prostředkem zrušen v celém rozsahu, neexistuje již kromě toho žádné rozhodnutí Tribunálu o nákladech řízení vynaložených v tomto řízení před Tribunálem.
11
Soudní dvůr již měl ve srovnatelné situaci za to, že byl příslušný rozhodnout o návrhu na určení výše nákladů řízení, zejména nákladů spojených s řízením před Tribunálem (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2009, Industrias Químicas del Vallés v. Komise, C‑326/05 P‑DEP, body 9 a 37).
12
Za těchto podmínek, na rozdíl od návrhů, které vedly k vydání usnesení ze dne 17. listopadu 2005, Matratzen Concord v. OHIM (C‑3/03 P-DEP, body 2 a 14), jakož i ze dne 11. ledna 2008, CEF a CEF Holdings v. Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie, C‑105/04 P‑DEP a C‑113/04 P‑DEP, body 21 a 22), je k rozhodnutí o projednávaném návrhu na určení výše nákladů řízení, přestože se týká nákladů řízení v prvním stupni, příslušný Soudní dvůr.
13
Je tedy třeba připomenout, že podle čl. 144 písm. b) jednacího řádu Soudního dvora, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož řádu, a ostatně i čl. 91 písm. b) jednacího řádu Tribunálu, lze přiznat náhradu „nutných výdajů vynaložených účastníky řízení v souvislosti s řízením, zejména výdajů na cestu a pobyt, a odměn zmocněnců, poradců nebo advokátů“.
14
Z tohoto čl. 144 písm. b) vyplývá, že přiznatelná náhrada nákladů je omezena na náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s řízením a jsou pro tyto účely nutné (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 9. listopadu 1995, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, C‑89/85 DEP, bod 14, jakož i ze dne 28. února 2013, Comunidad autónoma de La Rioja v. Diputación Foral de Vizcaya a další, C‑465/09 P‑DEP, bod 22).
15
Podle ustálené judikatury není unijní soud oprávněn určit výši odměn, které mají být zaplaceny účastníky řízení jejich vlastním advokátům, ale je oprávněn určit, do jaké výše mohou být tyto odměny nahrazeny účastníkem řízení, jemuž bylo uloženo nahradit náklady řízení (viz zejména usnesení ze dne 26. listopadu 1985, Leeuwarder Papierwarenfabriek v. Komise, 318/82, Recueil, s. 3727, bod 2, a ze dne 7. června 2012, France Télévisions v. TF1, C‑451/10 P‑DEP, bod 19). Při rozhodování o návrhu na určení výše nákladů řízení není tento soud povinen vzít v úvahu vnitrostátní sazebník, podle něhož se stanovují odměny advokátů, ani případnou dohodu uzavřenou v této záležitosti mezi dotčeným účastníkem řízení a jeho zmocněnci nebo poradci (viz zejména výše uvedené usnesení Leeuwarder Papierwarenfabriek v. Komise, bod 2, a usnesení ze dne 30. listopadu 1994, British Aerospace v. Komise, C-294/90 DEP, Recueil, s. I-5423, bod 10).
16
Protože unijní právo neobsahuje žádné předpisy mající povahu sazebníku či předpisy upravující nezbytný rozsah práce, musí unijní soud, též podle ustálené judikatury, volně posoudit okolnosti konkrétního případu s přihlédnutím k předmětu a povaze sporu, k jeho významu z hlediska unijního práva, jeho obtížnosti, rozsahu práce, kterou si soudní řízení mohlo vyžádat od zúčastněných zmocněnců nebo poradců, a ekonomickým zájmům, které spor pro účastníky řízení představoval (viz zejména usnesení ze dne 1. července 1981, DGV a další v. EHS, 241/78, 242/78 a 246/78 až 249/78, Recueil, s. 1731, bod 3, a ze dne 16. května 2013, Deoleo v. Aceites del Sur-Coosur, C‑498/07 P‑DEP, bod 20).
17
Částku přiznatelné náhrady nákladů řízení je třeba v projednávaném případě určit ve světle těchto prvků.
18
Pokud jde zaprvé o předmět a povahu sporu, je nutné připomenout, že v projednávaném případě nemá být určena výše nákladů řízení spojených s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem, nýbrž výše nákladů řízení v prvním stupni. V tomto směru jsou irelevantní argumenty Elf Aquitaine vycházející z řízení o kasačním opravném prostředku, v němž byl vydán výše uvedený rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise.
19
Komise připomněla, že skutkové okolnosti týkající se protiprávního jednání, jež bylo základem rozhodnutí uvedeného v bodě 3 tohoto usnesení, sice nebyly v řízení před Tribunálem předmětem sporu, avšak z bodů 40 a 129 až 176 rozsudku napadeného kasačním opravným prostředkem vyplývá, že řízení v prvním stupni zahrnovalo vedle řady právních otázek i otázku faktické povahy, zda soubor nepřímých důkazů, předložený navrhovatelkou v návaznosti na oznámení námitek Komise, svědčí o samostatném postavení dceřiné společnosti navrhovatelky na trhu, dříve nazývané Elf Atochem SA, poté Atofina SA, a ke dni podání kasačního opravného prostředku, který vedl k vydání výše uvedeného rozsudku ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, Arkema SA.
20
Pokud jde zadruhé o význam sporu z hlediska unijního práva a jeho obtížnost, z uvedeného rozsudku vyplývá, že v řízení v prvním stupni vyvstala řada složitých právních otázek, jež byly nepochybně důležité pro správné pochopení a použití unijního práva hospodářské soutěže. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že na rozdíl od názoru Komise nebyly v době, kdy probíhalo řízení před Tribunálem, tedy především před vydáním rozsudku ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise (C-97/08 P, Sb. rozh. s. I-8237), jednoznačně vyjasněny některé otázky unijního práva, jež vyvstaly v souvislosti s vyvratitelnou domněnkou, že mateřská společnost držící 100% podíl dceřiné společnosti na ni skutečně vykonává rozhodující vliv.
21
Pokud jde zatřetí o ekonomické zájmy, které spor pro účastníky řízení představoval, je třeba mít na rozdíl od tvrzení Komise za to, že se tento spor týkal pokuty ve výši 45 milionů eur, a proto měl pro navrhovatelku přinejmenším nezanedbatelný ekonomický význam.
22
Pokud jde začtvrté o rozsah odvedené práce, z ustálené judikatury vyplývá, že v závislosti na charakteristických rysech každé jednotlivé věci, mezi něž na prvním místě patří její složitost, může být na odměnu několika advokátům nahlíženo tak, že spadá pod pojem „nutné výdaje“ ve smyslu čl. 144 písm. b) jednacího řádu Soudního dvora (v tomto smyslu viz zejména usnesení ze dne 15. března 1994, ENU v. Komise, C‑107/91 DEP, bod 22, a výše uvedené usnesení Deoleo v. Aceites del Sur-Coosur, bod 27). Při stanovení výše přiznatelné náhrady nákladů řízení je proto třeba přihlížet zejména k celkovému počtu hodin práce, jež se mohou jevit jako objektivně nutné v souvislosti s řízením bez ohledu na počet advokátů, mezi něž bylo možné poskytnutá plnění rozvrhnout (v tomto smyslu viz zejména výše uvedená usnesení CEF a CEF Holdings v. Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie, bod 42; France Télévisions v. TF1, bod 28, a Deoleo v. Aceites del Sur-Coosur, bod 28).
23
V tomto ohledu je třeba – zejména s přihlédnutím k judikatuře uvedené v bodech 14 a 15 tohoto usnesení – poukázat na to, že část z tisíce hodin práce odvedené dotyčnými devatenácti advokáty patrně nebyla nutná v souvislosti s řízením ve smyslu čl. 144 písm. b) jednacího řádu Soudního dvora. Z faktur, které Elf Aquitaine připojila ke svému návrhu, totiž například vyplývá, že tyto odměny odpovídají mimo jiné velmi rozsáhlým rešerším v oblasti práva společností nebo práva životního prostředí, které vzhledem k pojmu „podnik“, jenž je v unijním právu hospodářské soutěže ustálen, měly pro účely řízení omezený užitek.
24
A konečně vzhledem k tomu, že navrhovatelka ve svém návrhu na určení výše nákladů řízení vyjádřila odměny svých advokátů v částkách „bez daně“, je třeba připomenout, že tato společnost podléhá jakožto obchodní podnik dani z přidané hodnoty, a proto má nárok na vrácení částek této daně uhrazených při proplácení těchto odměn, takže tyto částky nelze při výpočtu přiznatelné náhrady nákladů řízení zohledňovat (v tomto smyslu viz zejména usnesení ze dne 16. prosince 1999, Hüls v. Komise, C‑137/92 P‑DEP, bod 20; ze dne 10. července 2012, Norma Lebensmittelfilialbetrieb v. Yorma’s, C‑191/11 P‑DEP, bod 24, a výše uvedené usnesení Deoleo v. Aceites del Sur-Coosur, bod 32).
25
Na základě předchozích úvah a po přezkumu dokumentů předložených navrhovatelkou má Soudní dvůr za to, že je namístě stanovit přiznatelnou náhradu odměn advokátů na základě článku 144 jednacího řádu Soudního dvora ve výši 90000 eur.
26
Pokud jde o výlohy a cestovní výdaje, postačí konstatovat, že vzhledem k nedostatku bližších informací v návrhu na určení výše nákladů řízení nebyla prokázána nutnost části výloh a cestovních výdajů, jež byly předmětem tohoto návrhu.
27
V důsledku toho je třeba částku jiných výloh a cestovních výdajů než odměn advokáta stanovit na 3000 eur.
28
Z výše uvedených úvah vyplývá, že přiznatelná náhrada nákladů řízení v prvním stupni bude správně posouzena, pokud bude určena ve výši 93000 eur.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:
Celková částka nákladů řízení, kterou má Evropská komise nahradit společnosti Elf Aquitaine SA na základě rozsudku ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise (C‑521/09 P), se stanoví na 93000 eur.
Podpisy.
( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.
Full & Egal Universal Law Academy