STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
VERICI TRSTENJAK
přednesené dne 6. září 2011 ( 1 )
Věc C-277/10
Martin Luksan
proti
Petrusi van der Letovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Handelsgericht Wien (Rakousko)]
„Směrnice 93/83/EHS — Směrnice 2006/116/ES — Směrnice 2001/29/ES — Směrnice 2006/115/ES — Autorství hlavního režiséra ke kinematografickému dílu — Přiznání výlučných práv na užití díla filmovému producentovi — Podmínky — Článek 14 bis RBÚ — Článek 17 Listiny — Spravedlivá náhrada pro autora — Článek 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 — Právo na odměnu za soukromé rozmnožování — Spravedlivá náhrada“
Obsah
I – Úvod
II – Použitelné právo
A – Mezinárodní právo
B – Unijní právo
1. Listina základních práv
2. Směrnice 93/83
3. Směrnice 2006/116
4. Směrnice 2001/29
5. Směrnice o pronájmu a půjčování
a) Směrnice 92/100
b) Směrnice 2006/115
C – Vnitrostátní právo
III – Skutkový stav, řízení před vnitrostátním soudem a předběžné otázky
A – Skutkový stav
B – Řízení před vnitrostátním soudem
1. K výlučným právům na užití díla
2. K zákonným právům na odměnu
C – Předběžné otázky
IV – Řízení před Soudním dvorem
V – K první předběžné otázce a k první části druhé předběžné otázky
A – Hlavní argumenty zúčastněných
B – Právní posouzení
1. K povaze hlavního režiséra kinematografického díla jako autora
a) Ke směrnici 93/83
b) Ke směrnici 2006/116 a směrnici 2001/29
c) Dílčí závěr
2. Musí být výlučná práva na užití díla přiznána originárně hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu?
a) Zásadní přiznání výlučných práv na užití díla autorovi filmu
b) Pravomoc omezit výlučná práva autora filmu na užití díla
c) K přípustnosti originárního přiznání výlučných práv na užití díla filmovému producentovi
d) Dílčí závěr
3. K podmínkám pro originární přiznání výlučných práv na užití díla filmovému producentovi
a) Nepřípustnost analogie k čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115
b) K požadavkům unijního práva
i) Existence smlouvy
ii) Předcházející odchylná ujednání
iii) Právo na spravedlivou odměnu
– Autorské právo hlavního režiséra jakožto autora filmu jako majetkový podíl chráněný v rámci základních práv
– Podmínky pro odůvodnění zásahu do tohoto majetkového podílu
iv) Dílčí závěr
4. Ke slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy jako je § 38 odst. 1 první věta UrhG s požadavky unijního práva
VI – Ke druhé části druhé předběžné otázky, jakož i ke třetí a čtvrté předběžné otázce
A – Hlavní argumenty zúčastněných
B – Právní posouzení
1. Úvodní poznámky
2. Ke spravedlivé odměně podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29
a) Komu náleží spravedlivá odměna?
b) Další požadavky
3. Slučitelnost vnitrostátního ustanovení, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, s požadavky unijního práva
VII – Doplňující poznámka
VIII – Závěry
I – Úvod
1.
Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Handelsgericht Wien (dále jen „předkládající soud“) se týká oblasti autorského práva k filmu a nastoluje v podstatě tři otázky, které se vztahují k právům autora filmu a filmového producenta.
2.
Předkládající soud se chce nejprve dozvědět, zda čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (kodifikované znění) ( 2 ) (dále jen „směrnice 2006/116“) stanoví pojem „autor filmu“ pouze pro účely této směrnice, nebo toto ustanovení vyžaduje použití nad rámec této směrnice.
3.
Předkládající soud nám dále pokládá otázku, zda je s požadavky unijního práva slučitelná taková vnitrostátní právní úprava, podle níž výlučná práva na užití díla spočívající v rozmnožování, v družicovém vysílání a jiných formách sdělení filmu veřejnosti, zejména formou zpřístupnění veřejnosti, vznikají originárně filmovému producentovi, a nikoli autorovi či autorům filmu. Předkládající soud pokládá tuto otázku s ohledem na článek 2 směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu ( 3 ) (dále jen „směrnice 93/83“) a na články 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ( 4 ) (dále jen „směrnice 2001/29“). Podle těchto ustanovení náleží výše uvedená výlučná práva na užití díla zásadně autorovi kinematografického díla.
4.
Dále v projednávaném řízení vyvstává otázka, komu náleží spravedlivá odměna podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 za kopie pro soukromé užití, omezí-li členské státy právo na rozmnožování filmů podle článku 2 této směrnice.
II – Použitelné právo
A – Mezinárodní právo
5.
Článek 14bis Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ve znění Pařížského aktu ze dne 24. července 1971 ( 5 ) (takzvaná Revidovaná Bernská úmluva, dále jen „RBÚ“) zní:
„1) Bez újmy autorského práva k jakémukoliv dílu, popřípadě zpracovanému nebo rozmnoženému, je filmové dílo chráněno jako dílo původní. Nositel autorského práva k filmovému dílu požívá týchž práv jako autor díla původního, včetně práv podle předchozího článku.
a)
Vyhrazuje se zákonodárství státu, kde se uplatňuje nárok na ochranu, aby stanovilo nositele autorského práva k filmovému dílu.
b)
Ve státech Unie, které zahrnují ve svém zákonodárství mezi nositele autorského práva k filmovému dílu autory, kteří poskytli příspěvky k vytvoření filmového díla, nemohou však tito autoři, pokud se zavázali poskytnout takovéto příspěvky a není-li opačného nebo zvláštního ujednání, bránit rozmnožování, rozšiřování, veřejnému provozování a provedení, přenosu po drátě na veřejnost, vysílání rozhlasem či televizí, sdělování veřejnosti, opatřování podtitulky [titulky] nebo dubbování [dabování] textů filmového díla.
c)
Otázku, zda pro uplatnění předchozího pododstavce b) musí mít výše uvedený závazek formu písemné smlouvy nebo písemného aktu téže účinnosti či nikoli, upraví zákonodárství států Unie, kde má výrobce filmového díla své sídlo nebo trvalé bydliště. Zákonodárství státu Unie, kde se uplatňuje nárok na ochranu, se však vyhrazuje možnost stanovit, že uvedený závazek musí mít formu písemné smlouvy nebo písemného aktu téže účinnosti. Státy, jejichž zákonodárství tak stanoví, uvědomí o tom písemným prohlášením generálního ředitele, který je ihned sdělí všem ostatním státům Unie.
d)
‚Opačným nebo zvláštním ujednáním‘ se rozumí každá omezující podmínka, popřípadě spojená s výše zmíněným závazkem.
3) Nestanoví-li vnitrostátní zákonodárství jinak, nevztahuje se ustanovení odstavce 2 b) na autory scénářů, dialogů a hudebních děl vytvořených pro výrobu filmového díla, ani na jeho hlavního režiséra. Avšak ty státy, jejichž zákonodárství neobsahuje ustanovení předvídající uplatnění zmíněného odstavce 2 b) na tohoto režiséra, uvědomí o tom písemným prohlášením generální ředitele, který je ihned sdělí všem ostatním státům Unie.“
B – Unijní právo
1. Listina základních práv
6.
Článek 17 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) upravuje právo na vlastnictví a stanoví:
„1. Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.
2. Duševní vlastnictví je chráněno.“
2. Směrnice 93/83
7.
Dvacátý čtvrtý až dvacátý šestý bod odůvodnění směrnice 93/83 znějí:
„(24)
vzhledem k tomu, že harmonizace právních předpisů podle této směrnice zahrnuje i harmonizaci ustanovení zajišťujících vysokou úroveň ochrany autorů, výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a vysílajících organizací; že tato harmonizace by neměla umožnit vysílajícím organizacím, aby využívaly rozdílů v úrovni ochrany přemístěním své činnosti ke škodě audiovizuální výroby;
(25)
vzhledem k tomu, že ochrana práv souvisejících s autorským právem v případech sdělení veřejnosti pomocí družice by měla být přizpůsobena ochraně obsažené ve směrnici Rady 92/100/EHS […]; že zejména toto zajistí, aby výkonní umělci a výrobci zvukových záznamů měli zajištěnou odpovídající odměnu za své výkony a zvukové záznamy při sdělení veřejnosti pomocí družice;
(26)
vzhledem k tomu, že ustanovení článku 4 nebrání členským státům, aby rozšířily domněnku stanovenou v čl. 2 odst. 5 směrnice 92/100/EHS na výlučná práva podle článku 4; že ustanovení článku 4 nebrání členským státům stanovit vyvratitelnou domněnku o povolení k využívání výlučných práv výkonných umělců uvedených v daném článku, pokud je taková domněnka v souladu s Mezinárodní úmluvou o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací.“
8.
Článek 1 směrnice 93/83 obsahuje definice. Jeho odstavec 5 stanoví:
„Pro účely této směrnice se ‚hlavním režisérem filmového nebo audiovizuálního díla‘ rozumí jeho autor nebo jeden z jeho autorů [se hlavní režisér filmového nebo audiovizuálního díla pokládá za autora nebo jednoho z autorů]. Členské státy mohou stanovit, že za spoluautory lze pokládat i další osoby.“
9.
Článek 2 směrnice 93/83 se nachází v kapitole nazvané „Vysílání programu pomocí družice“ a upravuje vysílací práva. Stanoví:
„Členské státy stanoví, že autor má výlučné právo na to, aby souhlasil se sdělením autorského díla veřejnosti pomocí družice, pokud jsou splněna ustanovení této kapitoly.“
10.
Článek 4 směrnice 93/83 se týká práv výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a vysílajících organizací. Stanoví:
„1. Pro účely sdělení veřejnosti pomocí družice jsou práva výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a vysílajících organizací chráněna články 6, 7, 8 a 10 směrnice 92/100/EHS.
2. Pro účely odstavce 1 se ‚bezdrátovým vysíláním‘ ve směrnici 92/100/EHS rozumí také sdělení veřejnosti pomocí družice.
3. Pokud jde o výkon práv uvedených v odstavci 1, použijí se čl. 2 odst. 7 a článek 12 směrnice 92/100/EHS.“
3. Směrnice 2006/116
11.
Pátý bod odůvodnění směrnice 2006/116 zní takto:
„Ustanoveními této směrnice by nemělo být dotčeno použití čl. 14bis odst. 2 písm. b), c) a d) a odst. 3 Bernské úmluvy členskými státy.“
12.
Článek 2 této směrnice se týká kinematografických a audiovizuálních děl a stanoví:
„1. Hlavní režisér kinematografického nebo audiovizuálního díla se považuje za jeho autora nebo jednoho z autorů. Členské státy mohou označit i jiné spoluautory.
2. Doba ochrany kinematografických nebo audiovizuálních děl končí 70 let po smrti poslední z těchto žijících osob, bez ohledu na skutečnost, zda jsou tyto osoby označeny za spoluautory: hlavního režiséra, autora scénáře, autora dialogu a skladatele hudby, která byla zvlášť vytvořena pro užití v kinematografickém nebo audiovizuálním díle.“
13.
Ve směrnici 2006/116 byla kodifikována směrnice 93/98/EHS. Bude-li odkazováno na směrnici o době ochrany, týká se to směrnice 2006/116. Avšak vzhledem k tomu, že v případě výše uvedených ustanovení neexistují rozdíly ve srovnání se směrnicí 93/98, vztahují se úvahy obdobně na směrnici 93/98.
4. Směrnice 2001/29
14.
Dvacátý bod odůvodnění směrnice 2001/29 zní takto:
„Tato směrnice je založena na zásadách a pravidlech již stanovených ve směrnicích platných v současné době v této oblasti, zejména ve směrnicích 91/250/EHS […], 92/100/EHS […], 93/83/EHS […], 93/98/EHS […] a 96/9/ES […], přičemž tato směrnice uvedené zásady a pravidla rozvíjí a dává je do souvislosti s informační společností. Není-li v této směrnici stanoveno jinak, neměla by být touto směrnicí dotčena ustanovení výše uvedených směrnic.“
15.
Článek 1 odst. 2 směrnice 2001/29 stanoví:
„S výjimkou případů uvedených v článku 11 nejsou touto směrnicí dotčeny a nijak ovlivněny stávající předpisy Společenství, týkající se:
[…]
b)
práva na pronájem, práva na půjčování a určitých práv v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem;
c)
autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání programů a kabelovém přenosu;
d)
doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících;
[…]“
16.
Článek 2 směrnice 2001/29 zní:
„Právo na rozmnožování
Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:
a)
pro autory v případě jejich děl;
b)
pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů;
c)
pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů;
d)
pro výrobce [producenty] prvotních záznamů filmů ve vztahu k originálům a rozmnoženinám jejich filmů;
e)
pro vysílací organizace v případě záznamu jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice.“
17.
Článek 3 směrnice 2001/29 stanoví:
„Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti
1. Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
2. Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnost má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, který si zvolí:
a)
pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů;
b)
pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů;
c)
pro výrobce [producenty] prvotních záznamů filmů v případě originálu a rozmnoženin jejich filmů;
d)
pro vysílací organizace v případě záznamů jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice.
3. Práva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku.“
18.
Článek 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 stanoví:
„Členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práva na rozmnožování podle článku 2 v těchto případech:
[…]
b)
u jakýchkoliv rozmnoženin na jakémkoliv nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití a pro účely, které nejsou přímo ani nepřímo komerční, a to za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu [náhradu], která, pokud jde o dotyčné dílo nebo předmět ochrany, bere ohled na použití nebo nepoužití technologických prostředků uvedených v článku 6.“
5. Směrnice o pronájmu a půjčování
a) Směrnice 92/100
19.
Článek 2 směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem ( 6 ) se týká nositelů a předmětu práva na pronájem a půjčování. Odstavec 2 tohoto ustanovení uvádí:
„Pro účely této směrnice se hlavní režisér kinematografického nebo audiovizuálního díla považuje za autora anebo za jednoho z autorů. Členské státy mohou stanovit, že za spoluautory mohou být považovány i jiné osoby.“
b) Směrnice 2006/115
20.
Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (kodifikované znění) ( 7 ) (dále jen „směrnice 2006/115“) byla konsolidována směrnice 92/100.
21.
Článek 2 této směrnice je nazván „Definice“. Odstavce 1 a 2 tohoto ustanovení znějí takto:
„1. Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
2. Hlavní režisér kinematografického nebo audiovizuálního díla se považuje za autora anebo za jednoho z autorů. Členské státy mohou stanovit, že za spoluautory mohou být považovány i jiné osoby.“
22.
Článek 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115 zní:
„4. Aniž je dotčen odstavec 6, pokud jsou mezi výkonnými umělci a výrobcem uzavřeny individuální či kolektivní smlouvy o výrobě filmu, má se za to, že pokud není ve smlouvě stanoveno jinak, převedl výkonný umělec, na něhož se tato smlouva vztahuje, s výhradou článku 5, své právo na pronájem.
5. Členské státy mohou stanovit podobnou právní domněnku, jaká je uvedena v odstavci 4, i pro autory.“
23.
Článek 5 odst. 1 až 3 směrnice 2006/115 upravuje:
„Nezadatelné právo na spravedlivou odměnu
1. Pokud autor nebo výkonný umělec převedl nebo postoupil své právo na pronájem zvukového záznamu nebo původního filmu nebo jeho rozmnoženiny na výrobce zvukového záznamu nebo filmu, zachovává si takový autor nebo výkonný umělec právo na spravedlivou odměnu za pronájem.
2. Práva na spravedlivou odměnu za pronájem se autoři či výkonní umělci nemohou vzdát.
3. Správa práva na spravedlivou odměnu může být svěřena organizacím pro kolektivní správu práv, které autory nebo výkonné umělce zastupují.“
C – Vnitrostátní právo
24.
Ustanovení § 16a odst. 5 rakouského spolkového zákona o právu autora k literárním a uměleckým dílům a o právech s ním souvisejících (Bundesgesetz über das Urheberrecht an Werken der Literatur und Kunst und über verwandte Schutzrechte, dále jen „UrhG“) stanoví:
„Dá-li osoba oprávněná k užívání díla nebo filmový producent oprávněný podle § 38 odst. 1 za úplatu souhlas k pronájmu nebo půjčování děl, pak autorovi vůči osobě oprávněné k užívání díla, respektive vůči filmovému producentovi náleží právo na přiměřený podíl na této úplatě, kterého se nelze vzdát. Náleží-li právo na odměnu za půjčování děl podle zákona nebo na základě smlouvy třetí osobě, pak má autor právo na přiměřený podíl na odměně, kterého se nelze vzdát.“
25.
Ustanovení § 38 odst. 1 UrhG zní:
„Práva na užívání kinematografických děl vyrobených v rámci obchodní činnosti náleží, s omezením uvedeným v § 39 odst. 4, vlastníkovi podniku (filmovému producentovi). Zákonná práva autora na odměnu náleží z poloviny filmovému producentovi a z poloviny autorovi, jestliže se jich lze vzdát a filmový producent se s autorem nedohodli jinak. Tímto ustanovením nejsou dotčena autorská práva k dílům, která byla použita při výrobě kinematografického díla.“
26.
Ustanovení § 39 odst. 1 UrhG stanoví:
„Kdo se spolupodílel na tvorbě kinematografického díla vyráběného v rámci obchodní činnosti takovým způsobem, že celková úprava díla má povahu výtvoru duševního vlastnictví, může od producenta požadovat, aby byl na filmu a v reklamě na kinematografické dílo uveden jako jeho autor.“
27.
Ustanovení § 42b odst. 1 UrhG stanoví:
„Je-li od díla, které bylo vysíláno rozhlasem, zpřístupněno veřejnosti nebo pro obchodní účely zachyceno na obrazovém nebo zvukovém nosiči, v závislosti na jeho druhu možno očekávat, že zachycením na obrazovém nebo zvukovém nosiči podle § 42 odst. 2 až 7 bude rozmnoženo k vlastnímu nebo soukromému užití, pak má autor nárok na spravedlivou odměnu (tzv. Leerkassettenvergütung) ( 8 ), je-li materiál nosiče v tuzemsku za úplatu uváděn na trh v rámci obchodní činnosti; materiálem nosiče se rozumí nenahraný obrazový či zvukový nosič, který je vhodný pro takové rozmnožování, nebo jiný obrazový či zvukový nosič, který je k tomu určen.“
III – Skutkový stav, řízení před vnitrostátním soudem a předběžné otázky
A – Skutkový stav
28.
Žalobce v původním řízení je autorem scénáře a hlavním režisérem dokumentárního filmu s názvem „Fotos von der Front“ zaměřujícím se na německou válečnou fotografii za druhé světové války. V tomto dokumentárním filmu je kriticky znázorněna rozpolcenost válečné fotografie. Za tímto účelem provedl žalobce individuální výběr z rozsáhlého obrazového materiálu, který byl k dispozici. V případě tohoto dokumentárního filmu se jedná o kinematografické dílo.
29.
Žalovaný v původním řízení je producentem a v rámci své obchodní činnosti vyrábí kinematografická a jiná audiovizuální díla. Je (obchodním) výrobcem výše uvedeného filmu.
30.
Žalobce a žalovaný v původním řízení uzavřeli dne 13. března 2008„režisérskou a autorskou smlouvu“, podle níž je žalobce v původním řízení autorem scénáře a hlavním režisérem, zatímco žalovaný v původním řízení je producentem filmu a film užívá.
31.
S výhradou svých osobních autorských práv přiznal žalobce žalovanému v původním řízení k tomuto filmu veškerá autorská práva a práva s nimi související. Z přiznaných práv však bylo vyňato právo na zpřístupnění veřejnosti v digitálních sítích, jakož i právo televizního vysílání formou tzv. Closed Circuit TV, tedy vysílání uzavřenému okruhu uživatelů, jako Pay-TV, tedy (zakódované) vysílání za zvláštní poplatek. Ve smlouvě nebyla výslovně upravena zákonná práva na odměnu.
32.
Žalobce v původním řízení postoupil zákonná práva na odměnu, zejména na tzv. „Leerkassettenvergütung“ podle § 42b UrhG dříve, tedy před uzavřením uvedené „režisérské a autorské smlouvy“, organizaci pro kolektivní správu práv ke svěřenecké správě.
33.
Film měl premiéru dne 14. května 2009. První vysílání se uskutečnilo na programu BR-alpha dne 7. září 2009 a je k dostání také na videokazetách či DVD.
34.
Žalovaný v původním řízení dále zpřístupnil dotčený film také na internetu a udělil příslušná práva „M“. Z tohoto portálu lze film otevřít prostřednictvím Video-on-Demand. Trailer k filmu byl žalovaným zpřístupněn také na internetovém portálu „YouTube“; žalovaný disponoval rovněž právy na Pay-TV, a sice ve prospěch „S“.
B – Řízení před vnitrostátním soudem
35.
Žalobce podal žalobu proti žalovanému v původním řízení u předkládajícího soudu.
1. K výlučným právům na užití díla
36.
Žalobce v původním řízení spatřuje v užívání žalovaným, respektive v propůjčení práv ve vztahu k jemu smluvně vyhrazeným druhům užívání, porušení smlouvy a autorských právech. Domáhá se zaprvé určení, že právo na zpřístupnění veřejnosti (Video-on-Demand) a právo televizního vysílání uzavřenému okruhu uživatelů, jakož i prostřednictvím Pay-TV, v případě scénáře a kinematografického díla vytvořeného žalobcem jako hlavním režisérem náleží jemu.
37.
Naproti tomu mu podle názoru žalovaného v původním řízení jakožto producentovi filmu náleží veškerá výlučná práva na užívání filmu. Na základě právní úpravy v § 38 odst. 1 první větě UrhG by žalobcem uplatňovaná výlučná užívací práva příslušela od počátku jemu jako filmovému producentovi, a nikoli žalobci. Výhrada žalobce v „režisérské a autorské smlouvě“ je tedy podle něj neplatná.
38.
Předkládající soud k tomu uvádí, že užívací práva ke kinematografickým dílům vyráběným v rámci obchodní činnosti náleží podle § 38 odst. 1 první věty UrhG filmovému producentovi. Toto vnitrostátní ustanovení není v judikatuře nejvyšších soudů chápáno jako (domnělý) převod práva, nýbrž jako originární a přímé vyhrazení užívacích práv výlučně filmovému producentovi. S přihlédnutím k tomuto chápání § 38 odst. 1 první věty UrhG jsou ujednání, která jsou s ním v rozporu, neplatná a autor filmu rovněž nemůže práva odvolat.
39.
Předkládající soud má pochybnosti ohledně toho, zda je tento výklad § 38 odst. 1 první a druhé věty UrhG slučitelný s unijním právem.
2. K zákonným právům na odměnu
40.
Zadruhé se žalobce v původním řízení domáhá určení, že mu z poloviny náleží zákonná práva na odměnu, zejména na tzv. „Leerkassettenvergütung“ podle § 42b UrhG.
41.
Proti tomu žalovaný v původním řízení poukazuje na to, že mu jako filmovému producentovi rovněž v plném rozsahu náleží zákonná práva na odměnu stanovená v UrhG, zejména na tzv. „Leerkassettenvergütung“, neboť tato práva sdílejí osud práv na užívání díla. To se nevztahuje pouze na poloviční podíl náležící filmovému producentovi podle § 38 odst. 1 druhé věty UrhG, nýbrž také na další poloviční podíl náležící podle tohoto ustanovení autorovi filmu. Ujednání odchylné od zákonné úpravy je přípustné a pokryté „režisérskou a autorskou smlouvou“ .
42.
Předkládající soud uvádí, že podle § 38 odst. 1 druhé věty UrhG náleží zákonná práva na odměnu producentovi filmu a autorovi napůl, jestliže se jich lze vzdát, a výrobce kinematografického díla s autorem si neujednali něco jiného. Nemožnost vzdát se práv uvedená v § 38 odst. 1 druhé větě je podle § 16b odst. 5 UrhG stanovena pouze pro odměnu za půjčování ve smyslu článku 5 směrnice 2006/115, která v dotčeném řízení není relevantní. V případě jiných práv na odměnu, zejména na tzv. „Leerkassettenvergütung“, nemožnost vzdát se práv neplatí.
43.
Předkládající soud považuje sice právní úpravu zákonných práv na odměnu v § 38 odst. 1 větě 2 UrhG, podle níž autorovi filmu náleží polovina nároku, za přiměřenou. Má však pochybnosti ohledně slučitelnosti tohoto předpisu s unijním právem, neboť právo autora filmu není upraveno tak, že se od něj nelze odchýlit.
C – Předběžné otázky
44.
V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která došla kanceláři Soudního dvora dne 3. června 2010, položil předkládající soud tyto předběžné otázky:
„1.
Mají být ustanovení práva Evropské unie upravující autorské právo a práva s ním související, především ustanovení čl. 2 odst. 2, 5 a 6 směrnice 92/100, čl. 1 odst. 5 směrnice 93/83 a čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 ve spojení s ustanovením článku 4 směrnice 92/100, článku 2 směrnice 93/83 a článků 2 a 3, jakož i čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29, vykládána v tom smyslu, že práva na užití díla spočívající v rozmnožování, v družicovém vysílání a ostatních formách sdělování veřejnosti formou veřejného zpřístupnění, náleží na základě zákona přímo (originárně) v každém případě hlavnímu režisérovi filmového nebo audiovizuálního díla nebo dalším, zákonodárcem členských států určeným autorům filmu, a nikoli – přímo (originárně) a výlučně – filmovému producentovi; jsou ustanovení vnitrostátního práva členských států, která přiznávají práva na užití díla z moci zákona přímo (originárně) a výlučně filmovému producentovi, v rozporu s právem Evropské unie?
V případě kladné odpovědi na první otázku:
2.
a
Zůstane podle práva Evropské unie zákonodárci členských států rovněž u jiných práv, než je právo na pronájem a půjčování, vyhrazeno, aby ohledně práv na užití díla ve smyslu bodu 1 náležících hlavnímu režisérovi filmového nebo audiovizuálního díla nebo dalším, zákonodárcem členských států určeným autorům filmu, stanovil zákonnou domněnku ve prospěch převodu těchto práv na filmového producenta, a je nutné – v případě kladné odpovědi – dodržet podmínky obsažené v ustanovení čl. 2 odst. 5 a 6 směrnice 92/100 ve spojení s článkem 4 této směrnice?
b
Použije se originární vlastnictví práva ve vztahu k hlavnímu režisérovi filmového nebo audiovizuálního díla nebo k dalším, zákonodárcem členských států určeným autorům filmu, také na práva na spravedlivou odměnu přiznaná zákonodárcem členského státu, jako je tzv. „Leerkassettenvergütung“ v souladu s ustanovením § 42b rakouského Urheberrechtsgesetz, popřípadě na nároky na spravedlivou náhradu ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29?
V případě kladné odpovědi na otázku uvedenou pod bodem 2b:
3.
Zůstane podle práva Evropské unie zákonodárci členských států vyhrazeno, aby ohledně nároků ve smyslu bodu 2 náležejících hlavnímu režisérovi filmového nebo audiovizuálního díla nebo dalším, zákonodárcem členských států určeným autorům filmu, stanovil zákonnou domněnku ve prospěch převodu těchto práv na odměnu na filmového producenta, a je nutné – v případě kladné odpovědi – dodržet podmínky obsažené v ustanovení čl. 2 odst. 5 a 6 směrnice 92/100 ve spojení s článkem 4 této směrnice?
V případě kladné odpovědi na třetí otázku:
4.
Je zákonná úprava členského státu, podle které je hlavnímu režisérovi filmového nebo audiovizuálního díla nebo dalším, zákonodárcem členských států určeným autorům filmu, sice přiznán nárok na polovinu zákonných nároků na odměnu, avšak od tohoto nároku se lze odchýlit, a je proto možné se ho vzdát, v souladu s výše uvedenými ustanoveními práva Evropské unie, která se vztahují na oblast autorského práva a práv s ním souvisejících?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
45.
V písemné části řízení předložili stanoviska žalobce a žalovaný v původním řízení, rakouská a španělská vláda, jakož i Komise.
46.
Dne 5. května 2011 se konalo jednání, jehož se zúčastnili zástupci žalobce a žalovaného v původním řízení, rakouské vlády a Komise, kteří doplnili svá stanoviska a zodpověděli otázky.
V – K první předběžné otázce a k první části druhé předběžné otázky
47.
Předkládající soud má pochybnosti ohledně slučitelnosti takové vnitrostátní právní úpravy, jako je § 38 odst. 1 první věta UrhG, s unijním právem. K této vnitrostátní právní úpravě ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dále uvádí, že vnitrostátní judikaturou a převládající právní naukou není chápána jako právní domněnka převodu práv na užívání díla na filmového producenta, nýbrž jako originární, přímé přiznání užívacích práv výlučně filmovému producentovi.
48.
První předběžná otázka a první část druhé předběžné otázky s tímto předpisem souvisejí.
49.
Předkládající soud se chce nejprve dozvědět, zda z čl. 2 odst. 2 směrnice 2006/115, čl. 1 odst. 5 směrnice 93/83, čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 členským státům vyplývá povinnost přiznat výlučná práva na užití díla spočívající v družicovém vysílání, rozmnožování a sdělení veřejnosti, zejména veřejném zpřístupnění, originárně hlavnímu režisérovi jako autorovi filmu, jakož i popřípadě také dalším, příslušným členským státem určeným autorům filmu.
50.
Pro případ, že existuje taková povinnost originárního přiznání práv autorovi filmu, se chce předkládající soud dále dozvědět, zda je s unijním právem slučitelné takové vnitrostátní ustanovení, podle něhož se má za to, že hlavní režisér výše uvedená práva na užití díla, která mu jakožto autorovi filmu náleží, převedl na filmového producenta, respektive mu přiznal příslušná práva na užívání díla.
51.
Za předpokladu přípustnosti takové právní úpravy domněnky z hlediska unijního práva se chce předkládající soud dále dozvědět, za jakých podmínek musí být taková právní domněnka stanovena, a zda lze v této souvislosti případně použít požadavky čl. 2 odst. 5 a 6 směrnice 2006/115.
A – Hlavní argumenty zúčastněných
52.
Podle názoru žalobce v původním řízení a španělské vlády není taková vnitrostátní právní úprava, jako je § 38 odst. 1 první věta UrhG, slučitelná s požadavky unijního práva.
53.
Podle ustanovení unijního práva uvedených předkládajícím soudem je členský stát povinen přiznat uvedená výlučná práva na užití díla originárně autorovi filmu.
54.
V případě výlučných práv spočívajících v rozmnožování a sdělení veřejnosti, zejména veřejného zpřístupnění, která náleží autorovi podle čl. 2 a 3 směrnice 2001/29, to vyplývá z čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116. Podle něj je přinejmenším hlavní režisér autorem kinematografického díla. Tato právní úprava na rozdíl od příslušných ustanovení v čl. 2 odst. 2 směrnice 2006/115 a čl. 2 odst. 5 směrnice 93/83 není omezena na účely směrnice, nýbrž má horizontální, tedy obecnou platnost.
55.
V této souvislosti žalobce v původním řízení poukazuje nejprve na to, že v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 chybí odkaz na to, že toto ustanovení je omezeno na účely směrnice. Výklad, podle něhož je platnost tohoto ustanovení omezena pouze na účely směrnice 2006/116, by mimoto významně omezil jeho praktické účinky. Z článku 2 odst. 2 této směrnice totiž vyplývá, že doba ochrany nezávisí na určení autora filmu. Dále by odporovalo systému, jestliže by výkonným umělcům podle směrnice 2006/115 byla přiznána práva související s autorským právem, hlavnímu režisérovi naproti tomu žádná práva.
56.
Ohledně výlučný práv spočívajících v družicovém vysílání to vyplývá z článku 2 a čl. 1 odst. 5 směrnice 93/83.
57.
Podle názoru žalobce v původním řízení by vnitrostátní předpis, podle něhož by uvedená výlučná práva na užití kinematografického díla byla přiznána filmovému producentovi, zbavil ustanovení unijního práva jejich významu. Španělská vláda poukazuje na to, že členské státy by rovněž mohly poskytnout autorské právo ke kinematografickému dílu také filmovému producentovi. Také jemu však může náležet autorské právo ke kinematografickému dílu originárně, avšak nikdy výlučně.
58.
Podle názoru žalobce v původním řízení a španělské vlády je vnitrostátní právní úprava stanovující zákonnou domněnku, že hlavní režisér smluvně přiznal filmovému producentovi příslušná práva na užití díla, slučitelná s požadavky unijního práva.
59.
Směrnice 2006/116 ani směrnice 93/83 podle jejich názoru neobsahují ustanovení týkající se přípustnosti zákonné domněnky. Je však třeba přihlédnout k tomu, že taková ustanovení upravující právní domněnku podstatně ulehčují obchodování s právy duševního vlastnictví v obchodu s filmy. Jinak by se filmový producent vystavoval nebezpečí, že po ukončení produkce filmu nebude disponovat nezbytnými právy k užívání kinematografického díla, což by představovalo překážku pro investice do filmové produkce.
60.
Takové stanovení právní domněnky je však přípustné pouze tehdy, jestliže byly převzaty požadavky stanovené v čl. 2 odst. 5 a 6 směrnice 92/100. Pro analogické použití čl. 2 odst. 5 a 6 směrnice 92/100 hovoří podle názoru žalobce v původním řízení skutečnost, že tyto požadavky se podle devatenáctého bodu odůvodnění této směrnice nemají vztahovat pouze na právo na pronájem a půjčování, nýbrž také na práva výkonných umělců souvisejících s podle této směrnice právem autorským. Tím spíše to musí platit pro autorské právo hlavního režiséra. Dále Soudní dvůr ve věci Infopaq ( 9 ) postupoval rovněž analogicky, takže tento postup je přípustný na úrovni sekundárního práva.
61.
Nejprve tedy musí existovat smluvní vztah mezi režisérem filmu a producentem filmu. Zadruhé musí být upravena vyvratitelná právní domněnka. Zatřetí musí být stanoveno právo na odměnu, kterého se nelze vzdát, ve smyslu článku 4 směrnice 92/100.
62.
Při jednání doplnil žalobce v původním řízení svá vyjádření k důvodům, podle nichž obsahuje ustanovení o právní domněnce pouze směrnice 2006/115. Bylo podle něj nezbytné přijmout ustanovení obzvláště ve směrnici 2006/115, neboť článek 14bis RBÚ není použitelný na práva na pronájem a půjčování.
63.
Naproti tomu jsou žalovaný v původním řízení, rakouská vláda a Komise toho názoru, že takové ustanovení, jako je § 38 odst. 1 první věta UrhG, je slučitelné s požadavky unijního práva.
64.
Podle názoru žalovaného v původním řízení jsou ustanovení unijního práva uvedená předkládajícím soudem, která stanoví autorské právo hlavního režiséra, omezena v rozsahu své působnosti na předměty upravené směrnicemi. Nelze je chápat jako obecné zakotvení tvůrčího principu.
65.
Podpůrně uvádí, že vnitrostátní ustanovení, na jejichž základě je předpokládán převod práva na užití díla hlavním režisérem na filmového producenta, jsou podle jeho názoru slučitelná s požadavky unijního práva.
66.
Pro taková ustanovení také neexistují požadavky unijního práva srovnatelné s čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115, neboť takové požadavky nejsou obsaženy ve směrnici 2006/116.
67.
Ustanovení unijního práva uváděná předkládajícím soudem podle názoru rakouské vlády neukládají, že jím uvedená práva na užití díla musí být originárně přiznána autorovi filmu. Otázky autorství a originárního nabytí práva tam totiž nejsou vyčerpávajícím způsobem upraveny.
68.
Tento názor je zaprvé v souladu se zprávou Komise ze dne 6. prosince 2002 o otázce autorství kinematografických a audiovizuálních děl. Podle ní by členské státy mohly vycházet z čl. 14bis odst. 2 a 3 RBÚ. Podle čl. 14bis odst. 2 písm. a) RBÚ je smluvním stranám ovšem vyhrazeno, aby stanovily nositele autorského práva k filmovému dílu.
69.
Okolnost, že zákonodárce Unie v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 upustil od toho, aby omezil rozsah působnosti definice autora na „účely směrnice“, zadruhé nemusí být nutně vykládána v tom smyslu, že je tak provedena harmonizace v oblasti doby ochrany. Omezení rozsahu působnosti definice autora na směrnici 2006/116 lze totiž vyčíst z toho, že určení autora kinematografického díla je nezbytné pro výpočet doby ochrany.
70.
Zatřetí se čl. 1 odst. 4 směrnice 2006/116 vztahuje na případy, v nichž členský stát přijme zvláštní ustanovení ohledně autorského práva ve vztahu ke kolektivním dílům nebo k právnickým osobám jako nositelům práv. Uznává se tak možnost, že by členské státy mohly v těchto případech upravit zvláštní ustanovení k určení autorství. Je paradoxní, že by totéž nebylo přípustné v případě kinematografických děl, ačkoliv u nich vzniká značná praktická potřeba, aby se práva soustředila u filmového producenta.
71.
Podpůrně rakouská vláda uvádí, že vnitrostátní ustanovení, která upravují zákonné domněnky ve prospěch převodu práv na užití díla na filmového producenta, jsou slučitelná s požadavky unijního práva. Takové právní domněnky nejsou vyčerpávajícím způsobem upraveny předpisy unijního práva uvedenými předkládajícím soudem. Směrnice 2006/116 ve svém pátém bodu odůvodnění odkazuje na čl. 14bis odst. 2 a 3 RBÚ, který je základem pro odchylná ustanovení s ohledem na předpokládaný převod práv. To směrnice 2001/29 nezměnila.
72.
Další požadavky na úpravu právní domněnky jsou dále upraveny pouze v rámci směrnice 2006/115, např. že musí být stanoveno právo na odměnu. V dalších oblastech tedy příslušné požadavky unijního práva neexistují.
73.
Při jednání dále rakouská vláda uvedla, že § 38 odst. 1 UrhG nebrání odchylnému ujednání mezi filmovým producentem a autorem filmu. Filmový producent a autor filmu se tudíž mohou dohodnout na tom, že výlučná práva náleží autorovi filmu.
74.
Komise zaprvé uvádí, že směrnice 2006/115 není relevantní. Právní úprava týkající se určení autora kinematografického díla v čl. 2 odst. 2 této směrnice tudíž nehraje roli, neboť tato právní úprava byla přijata pouze pro tuto směrnici. Jestliže je směrnice 2006/115 v tomto rozsahu méně zřetelná než směrnice 92/100, musí být přihlédnuto k tomu, že směrnice 92/100 byla ve směrnici 2006/115 kodifikována, a to nemělo vést k obsahovým změnám.
75.
Zadruhé směrnice 93/83 neobsahuje oporu pro to, aby hlavnímu režisérovi kinematografického díla bylo originárně přiznáno harmonizované autorské právo. Obsahuje pouze normy odkazující na hmotně právní ustanovení, která je třeba zohlednit v případě sdělení veřejnosti pomocí družice a v případě kabelového přenosu.
76.
Článek 2 této směrnice sice především stanoví, že autorovi, a tudíž podle jejího čl. 1 odst. 5 také hlavnímu režisérovi, náleží výlučná práva dát souhlas se sdělením kinematografického díla veřejnosti pomocí družice. Neobsahuje však výslovný pokyn ohledně toho, zda tato výhrada výlučnosti může být poskytnuta prostřednictvím autorského práva nebo prostřednictvím jiného výhradního práva.
77.
Mimoto čl. 8 odst. 1 směrnice 93/83 zavazuje členské státy pouze k tomu, aby zajistily, že v případě přeshraničního kabelového přenosu bude dbáno „na dodržování autorského práva a práv s ním souvisejících“. To vyplývá rovněž z jejího dvacátého sedmého bodu odůvodnění, který odkazuje na stávající normy autorského práva a práv s ním souvisejících. Rovněž článek 4 směrnice odkazuje ve vztahu k definici použitelného hmotného práva souvisejícího s právem autorským na relevantní ustanovení směrnice 2006/115.
78.
V této souvislosti Komise dále uvádí, že relevantní hmotné autorské právo autorů nebylo k okamžiku vydání směrnice 93/83 dosud upraveno unijním právem, nýbrž v článcích 11bis a 14bis RBÚ. V současné době upravuje čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 rozsáhlé právo na sdělení veřejnosti, které zahrnuje také sdělení veřejnosti pomocí družice ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice 93/83. Otázka, zda hlavnímu režisérovi příslušné právo náleží, tudíž vzniká pouze na základě směrnice 2001/29, a nikoli směrnice 93/83.
79.
Zatřetí nelze ustanovení týkající se určení autora kinematografického díla v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 vykládat v tom smyslu, že harmonizuje autora kinematografického díla pro kompletní acquis upravující autorské právo. Toto ustanovení se vztahuje pouze k otázce doby ochrany. Z důvodu velkého počtu možných autorů v případě kinematografických děl musí být pro právní úpravu doby ochrany, která navazuje na smrt autora, stanoveno, na kterých možných autorech záleží.
80.
Začtvrté se směrnice 2001/29 týká sporných práv. Její články 2 a 3 a čl. 5 odst. 2 písm. b) ovšem nemají vypovídající hodnotu, neboť nestanoví, kdo je autorem a nositelem určitého práva. Pro navázání na definice v čl. 2 odst. 2 směrnice 2006/115, čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 a čl. 1 odst. 5 směrnice 93/83 neexistuje základ. Článek 1 odst. 2 směrnice 2001/29, podle něhož tyto směrnice zůstávají nedotčeny, upravuje vztah k těmto směrnicím vyčerpávajícím způsobem.
81.
Komise konečně poukazuje na to, že tato tvrzení jsou v souladu s jejími tvrzeními v její zprávě o otázce autorství kinematografických nebo audiovizuálních děl ze dne 6. prosince 2002, v níž dospěla k závěru, že právními předpisy Unie nebyl pojem autorství kinematografických a audiovizuálních děl v plném rozsahu harmonizován.
B – Právní posouzení
82.
Předkládající soud se nás nejprve ptá, zda jím uvedená ustanovení unijního práva ukládají přiznání určitých výlučných práv na užití díla originárně hlavnímu režisérovi kinematografického díla. V případě kladné odpovědi na tuto otázku by se chtěl dále dozvědět, zda a za jakých podmínek je s těmito předpisy slučitelné, stanoví-li vnitrostátní právní úprava právní domněnku převodu tohoto práva na užití díla na filmového producenta.
83.
S otázkami předkládajícího soudu se vypořádám takto: nejprve přezkoumám, zda je pro účely zde relevantních ustanovení unijního práva třeba považovat hlavního režiséra filmu za autora kinematografického díla (1). Vzhledem k tomu, že to je nutné zodpovědět kladně, budu dále zkoumat, zda unijní právo povinně vyžaduje originární přiznání dotčených výlučných práv hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu (2). O takový případ se sice podle mého názoru nejedná, avšak členský stát, který hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu nepřizná originárně dotčená výlučná práva, musí zohlednit určité požadavky (3). Nakonec se budu zabývat tím, za jakých podmínek je taková vnitrostátní právní úprava, jako je § 38 odst. 1 první věta UrhG, slučitelná s požadavky unijního práva (4).
1. K povaze hlavního režiséra kinematografického díla jako autora
84.
Nejprve vzniká otázka, zda má být hlavní režisér filmu ve vztahu k výlučným právům dotčeným v projednávaném případě považován za autora kinematografického díla. Přitom je třeba rozlišovat mezi výlučnými právy upravenými směrnicí 93/83 a těmi, která upravuje směrnice 2001/29.
a) Ke směrnici 93/83
85.
Předkládající soud poukázal mimo jiné na právo na sdělení kinematografického díla veřejnosti pomocí družice. To podle článku 2 směrnice 93/83 náleží autorovi či autorům kinematografického díla. Kdo je autorem ve smyslu tohoto ustanovení, vyplývá z čl. 1 odst. 5 této směrnice. Podle něj se pro účely této směrnice autorem nebo jedním z autorů rozumí hlavní režisér filmového nebo audiovizuálního díla, a členské státy přitom mohou stanovit, že za spoluautory díla lze pokládat i další osoby.
b) Ke směrnici 2006/116 a směrnici 2001/29
86.
Poukazuje-li předkládající soud na práva na rozmnožování a sdělení veřejnosti, včetně zpřístupnění, jsou tato práva upravena v článcích 2 a 3 směrnice 2001/29. Podle nich tato práva náleží autorovi. Pojem autora však v samotné směrnici 2001/29 není definován.
87.
V této souvislosti vzniká otázka, zda je v rámci článků 2 a 3 směrnice 2001/29 možné použít definici autora filmu uvedenou v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116. Podle ní je přinejmenším hlavní režisér kinematografického díla považován za jeho autora a členské státy mohou stanovit, že kromě něj jsou autory také další osoby.
88.
Použití těchto definic by bylo možné tehdy, jestliže by směrnice 2001/29 zaprvé povolovala využití jiných směrnic upravujících autorská práva a zadruhé kdyby čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 obsahoval definici autora, která by šla nad rámec účelu této směrnice, a tím také vyžadovala použití v případě směrnice 2001/29.
89.
Podle mého názoru jsou obě tyto podmínky splněny.
90.
Zaprvé směrnice 2001/29 povoluje využití jiných směrnic upravujících autorská práva.
91.
To vyplývá z jejího dvacátého bodu odůvodnění. Podle něj je směrnice 2001/29 založena na zásadách a pravidlech již stanovených ve směrnicích platných v současné době v této oblasti. V této souvislosti je uvedena zejména směrnice 2006/116. Návaznost na ustanovení směrnice 2006/116 je tudíž výslovně stanovena.
92.
Oproti názoru rakouské vlády a Komise nelze z čl. 1 odst. 2 směrnice 2001/29 vyvodit opak. V rozsahu, v němž je tam upraveno, že směrnice 2001/29 ponechává v zásadě nedotčena obzvláště ustanovení obsažená ve směrnici 2006/116 a nijak je neovlivňuje, neznamená to, že nemohou být použity zásady a ustanovení uvedené v těchto směrnicích. Znamená to pouze, že ustanovení směrnice 2001/29 nesmějí být vykládána v tom smyslu, že potlačují ustanovení obsažená ve směrnici 2006/116.
93.
Zadruhé čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 obsahuje definici, která vyžaduje uplatnění rovněž na články 2 a 3 směrnice 2001/29.
94.
Ve prospěch toho hovoří především znění tohoto ustanovení. Na rozdíl od jinak srovnatelných definic v čl. 2 odst. 2 směrnice 2006/115 ( 10 ) a v čl. 1 odst. 5 směrnice 93/83 čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 nestanoví omezení působnosti v ní obsažené definice autora filmu pro účely směrnice.
95.
Ve prospěch toho dále hovoří systematická souvislost ustanovení. Na rozdíl od názoru rakouské vlády a Komise totiž definici autora filmu upravenou v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 nelze omezit na účely směrnice 2006/116. Byla by pak značně omezena praktická účinnost tohoto ustanovení. Na rozdíl od argumentů Komise a rakouské vlády totiž definice autora filmu v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 nehraje pro trvání a začátek doby ochrany podle jejího čl. 2 odst. 2 žádnou roli ( 11 ). Podle čl. 2 odst. 2 směrnice 2006/116 začíná běh doby ochrany smrtí nejdéle žijící osoby v rámci vyčerpávajícím způsobem definované skupiny osob. K těmto osobám patří hlavní režisér, autor scénáře, autor dialogu a skladatel hudby, která byla zvlášť vytvořena pro užití v kinematografickém nebo audiovizuálním díle, ovšem bez ohledu na to, zda jsou tyto osoby autory kinematografického díla.
96.
Proti tomu ostatně nehovoří ani historie vzniku směrnice 2006/116. Poté, co Komisí předložení první návrh směrnice 2006/116 ze dne 23. března 1992 ještě neobsahoval ustanovení o autorství filmu ( 12 ), naléhal Evropský parlament na to, aby v tomto rozsahu byla rovněž provedena harmonizace ( 13 ). Pozměňovací návrhy Evropského parlamentu předpokládaly systém spoluautorství všech duševních tvůrců kinematografického díla, kteří měli být v textu směrnice jednotlivě vyjmenováni ( 14 ). Takový výčet všech v úvahu přicházejících tvůrců díla se však v dalším průběhu zákonodárného řízení ukázal jako neprosaditelný ( 15 ). Komisí předložený pozměněný návrh směrnice ze dne 30. ledna 1993 se tudíž omezil na formulaci převzatou později – pouze s nepatrnou jazykovou změnou – do čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116, že hlavní režisér se považuje za jednoho z autorů kinematografického díla a členské státy mají ve zbývajícím rozsahu volné uvážení ( 16 ). Je tudíž pravda, že v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 nebylo taxativně stanoveno, kdo je autorem kinematografického díla. Lze z něj však velmi dobře vyčíst povinný požadavek, že přinejmenším hlavního režiséra je třeba považovat za autora kinematografického díla. Toto chápání je potvrzeno zprávou Komise Radě, Evropskému parlamentu a Hospodářskému a sociálnímu výboru ohledně otázky autorství kinematografického díla nebo audiovizuálních děl ve Společenství ze dne 6. prosince 2002. Tam Komise výslovně uvedla, že směrnice 93/98 určila obecně hlavního režiséra jako autora kinematografického díla a v tomto rozsahu obsahuje dílčí harmonizaci pojmu autorství ( 17 ).
97.
Pouze pro doplnění je v této souvislosti třeba poukázat na to, že směrnice 2006/116 obsahuje rovněž další ustanovení, která vyžadují uplatnění nad rámec ustanovení o době ochrany. Například v případě otázky, kdy jsou fotografie chráněnými díly ve smyslu směrnice 2001/29, lze použít článek 6 směrnice 2006/116 ( 18 ).
98.
Z článku 2 odst. 1 směrnice 2006/116 tudíž vyplývá, že hlavního režiséra je nutné považovat za autora filmu ve smyslu článků 2 a 3 směrnice 2001/29.
c) Dílčí závěr
99.
Jakožto dílčí závěr je potřeba uvést, že hlavního režiséra je s ohledem na výlučná práva upravená v článku 2 směrnice 93/83 a v článcích 2 a 3 směrnice 2001/29 třeba považovat přinejmenším také za autora filmu.
2. Musí být výlučná práva na užití díla přiznána originárně hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu?
100.
Nyní se budu věnovat otázce, zda z relevantních ustanovení unijního práva pro členské státy vyplývá povinnost nechat vzniknout dotčená výlučná práva na užití díla originárně hlavnímu režisérovi jakožto autorovi kinematografického díla.
101.
V této souvislosti je nejprve potřeba poukázat na to, že ustanovení uvedená předkládajícím soudem v zásadě přiznávají dotčená práva na užití díla autorovi kinematografického díla (a). Dále však musí být zohledněn pátý bod odůvodnění směrnice 2006/116, podle něhož by ustanoveními směrnice 2006/116 nemělo být dotčeno použití čl. 14bis odst. 2 písm. b), c) a d) a odst. 3 RBÚ členskými státy. Členským státům tudíž zůstává zachována pravomoc přijmout ustanovení, podle něhož hlavní režisér za určitých okolností nemůže bránit určitým druhům užití filmu (b). Podle mého názoru to členské státy opravňuje k přijetí vnitrostátního ustanovení, na jehož základě vzniknou výlučná práva na užití díla originárně filmovému producentovi (c), jestliže přitom povinně zohlední požadavky, které vyplývají z čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ a z požadavků unijního práva (d).
a) Zásadní přiznání výlučných práv na užití díla autorovi filmu
102.
Jako východisko je potřeba poukázat na to, že hlavnímu režisérovi jakožto autorovi díla ve smyslu článku 2 směrnice 93/83 a čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 jsou v zásadě přiznána následující výlučná práva na užití díla:
—
podle článku 2 směrnice 93/83 právo souhlasit se sdělením kinematografického díla veřejnosti pomocí družice;
—
podle článku 2 směrnice 2001/29 právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech;
—
podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 právo, udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
b) Pravomoc omezit výlučná práva autora filmu na užití díla
103.
Pátý bod odůvodnění směrnice 2006/116 ovšem jasně uvádí, že ustanovení směrnice 2006/116, tedy zejména také určení autora kinematografického díla v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116, musí být vykládána v tom smyslu, že by nemělo být dotčeno použití čl. 14bis odst. 2 písm. b), c) a d) a odst. 3 KBÚ členskými státy.
104.
Článek 14bis odst. 2 písm. b) RBÚ upravuje zvláštní ustanovení pro případ, že osoby jsou na základě poskytnutí příspěvku k vytvoření filmového díla uznány za autory kinematografického díla. Jestliže se takové osoby smluvně zavázaly k plnění výše uvedeného příspěvku, neměly by navzdory svému postavení autora v zásadě bránit užití kinematografického díla, zejména rozmnožováním a sdělením veřejnosti ( 19 ). Článek 14bis odst. 3 RBÚ stanoví, že toto ustanovení není v zásadě použitelné na hlavního režiséra kinematografického díla. Smluvním státům RBÚ je však ponechána volnost použít toto ustanovení rovněž na hlavní režiséry.
105.
Cílem tohoto ustanovení v čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3RBÚ je umožnit filmovému producentovi užití filmu také tehdy, jestliže s osobami zúčastněnými na kinematografickém díle neuzavřel výslovnou smlouvu o převodu, respektive užití jim náležejících práv ( 20 ). Tím je zohledněna skutečnost, že filmy mají dvojí charakter. Na jedné straně jsou výsledkem duševní tvorby a předpokládají duševní tvorbu. Na druhé straně jsou nákladnými průmyslovými výrobky. Ustanovení v čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ mají zabránit tomu, aby řada dotčených autorů a autorských práv ohrozila možnosti užití filmu.
106.
Jestliže by totiž užití filmu předpokládalo souhlas každého jednotlivého dotčeného autora, pak by to ohrozilo právní jistotu obchodu s filmy a projevilo by se to nejen k tíži filmového producenta, nýbrž v konečném důsledku také k tíži dalších zúčastněných osob. Navíc je třeba zohlednit, že by mohlo být ztíženo také financování produkce filmu, jestliže nemohou být poskytnuty dostatečné záruky.
107.
K této myšlence obsažené v pátém bodu odůvodnění směrnice 2006/116 je třeba přihlížet v souvislosti s právem na rozmnožování podle článku 2 směrnice 2001/29 a právem na sdělení veřejnosti podle článku 3 směrnice 2001/29. Ta jsou totiž vázána na definici autora filmu uvedenou v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116.
108.
Vztahují se rovněž na právo upravené v článku 4 směrnice 93/83 na sdělení veřejnosti pomocí družice. To není neobsaženo v žádném bodu odůvodnění, který by přesně odpovídal pátému bodu odůvodnění směrnice 2006/116.
109.
Ve prospěch zohlednění uvedené myšlenky však hovoří zaprvé třicátý pátý bod odůvodnění směrnice 93/83, v jehož důsledku je členským státům poskytnut prostor k volnému uvážení ohledně splnění rámcových podmínek nezbytných k uskutečnění cílů, o něž směrnice usiluje pomocí právních a správních vnitrostátních předpisů v rozsahu, v němž tyto předpisy nejsou v rozporu s cíly sledovanými touto směrnicí a jsou v souladu s unijním právem. Na základě výše uvedených odůvodnění by toto volné uvážení mohlo zahrnovat zejména také přijetí takových vnitrostátních ustanovení, jak jsou stanovena v čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ. Jejich cíl, totiž zajistit užití filmu jeho producentem také tehdy, jestliže filmový producent s osobami, které se na kinematografickém díle podílely, neuzavřel smlouvu o autorských právech vzniklých na základě jejich účasti na kinematografickém díle, je totiž slučitelný s cíli směrnice 93/83. Že tato myšlenka není směrnici 93/83 v zásadě cizí, ukazuje její článek 4 a její dvacátý pátý a dvacátý šestý bod odůvodnění, které se vztahují na srovnatelná ustanovení ve směrnici 2006/115, která se ovšem týkají pouze práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů související s autorským právem.
110.
Zadruhé je třeba poukázat na to, že zákonodárce Unie přijal v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 ustanovení ohledně autorství hlavního režiséra s požadavkem platnosti pro celou oblast autorského unijního práva, které bylo přijata po přijetí ustanovení směrnice 93/83. Z toho lze rovněž podle mého názoru vyvodit, že odkaz na čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ, jenž je provedený v pátém bodě odůvodnění, se vztahuje na všechny případy, kdy se jedná o výlučná práva hlavního režiséra jakožto autora filmu.
c) K přípustnosti originárního přiznání výlučných práv na užití díla filmovému producentovi
111.
Podle názoru žalobce v původním řízení je s požadavky unijního práva slučitelná pouze taková vnitrostátní právní úprava, podle níž se dotčená výlučná práva na užití díla přiznávají originárně autorovi filmu. S požadavky unijního práva může být tudíž slučitelná pouze vnitrostátní právní úprava, která stanoví právní domněnku převodu těchto práv, respektive poskytnutí pravomoci k využití těchto práv filmovému producentovi.
112.
Tento názor nelze přijmout.
113.
Zaprvé se zdá být znění čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ dostatečně otevřené k tomu, aby připustilo také vnitrostátní právní úpravu, podle níž výlučná práva na užití díla nevzniknou originárně hlavnímu režisérovi, nýbrž pouze filmovému producentovi. Článek 14bis odst. 3 ve spojení s odst. 2 písm. b) RBÚ totiž stanoví, že členský stát RBÚ může přijmout ustanovení, podle něhož hlavní režisér nesmí bránit rozmnožování a sdělení veřejnosti. Zdá se mi, že toto znění nepokrývá pouze ustanovení, podle něhož tato práva vznikají originárně autorovi filmu, a poté se má za to, že došlo k převodu na filmového producenta, nýbrž také ustanovení, podle něhož tato práva vznikají originárně filmovému producentovi.
114.
Zadruhé může být takový postup v závislosti na úpravě vnitrostátního právního řádu vhodný k dosažení cíle sledovaného čl. 14bis odst. 2 písm. b) a d) a odst. 3 RBÚ. Vzniknou-li výlučná práva na užití díla originárně autorovi filmu, hrozí, že bude v závislosti na úpravě vnitrostátního právního řádu vystaven riziku jejich předčasného postoupení. V takovém případě právní domněnka převodu práv na filmového producenta nestačí k tomu, aby vyloučila riziko zablokování užití.
d) Dílčí závěr
115.
Jako dílčí závěr je třeba uvést, že výlučná práva na užití díla spočívající v rozmnožování, sdělení veřejnosti, včetně veřejného zpřístupnění, jakož i sdělení veřejnosti pomocí družice, jsou v zásadě přiznána hlavnímu režisérovi jakožto autorovi kinematografického díla a popřípadě dalším autorům filmu. Navzdory tomuto zásadnímu přiznání je členský stát oprávněn přijmout vnitrostátní právní úpravu, podle níž tato výlučná práva na užití díla vznikají originárně filmovému producentovi. Taková právní úprava je ovšem přípustná pouze v případě, že členský stát zohledňuje podmínky stanovené unijním právem, jimž taková právní úprava podléhá. Těmto podmínkám se budu dále věnovat.
3. K podmínkám pro originární přiznání výlučných práv na užití díla filmovému producentovi
116.
I když členský stát může přijmout vnitrostátní právní úpravu, podle níž výlučná práva na užití díla vznikají výlučně a originárně filmovému producentovi, musí přitom přesto dodržet určité podmínky. Oproti názoru žalobce v původním řízení nemůže být v této souvislosti vytvořena analogie k čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115 (a). Z článku 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ a požadavků v oblasti základních práv ovšem vyplývají požadavky, které jsou ve srovnání s těmito předpisy sice o něco méně určité, ale v podstatě srovnatelné (b).
a) Nepřípustnost analogie k čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115
117.
Podle názoru žalobce v původním řízení a španělské vlády mohou být v takovém případě, jako je projednávaný případ, analogicky použity podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115. Podle těchto ustanovení mohou členské státy upravit právní domněnku, podle níž autor kinematografického díla, který s výrobcem filmu uzavřel smlouvu o výrobě filmu, postoupil své právo na pronájem. Podmínkou toho ovšem je, že v ustanoveních smlouvy zaprvé není upraveno něco jiného, a zadruhé že autorovi je ponecháno právo na spravedlivou odměnu podle článku 5 směrnice 2006/115, kterého se nelze vzdát.
118.
Tento názor nelze přijmout. Analogie s čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115 nepřichází v projednávaném případě v úvahu.
119.
Zaprvé chybí nezamýšlená mezera v právní úpravě.
120.
Především je třeba poukázat na to, že pozměněný návrh směrnice 2006/116 ze dne 7. ledna 1993 ( 21 ) předložený Komisí stanoví ve svém čl. 1a odst. 3 výslovně možnost stanovit právní domněnku, podle níž by se mělo za to, že autoři filmu, kteří se smluvně zavázali k výrobě filmu, souhlasili s užitím svého díla; návrh právní úpravy obsahoval rovněž výslovný odkaz na příslušný předpis směrnice 2006/115. Tento prvek návrhu ovšem nebyl převzat. Vědomé rozhodnutí zákonodárce nepřebírat příslušná ustanovení směrnice 2006/115 podle mého názoru analogii vylučuje.
121.
Za takové situace, jako je projednávaná situace, mimoto podle mého názoru nelze hovořit ani o mezeře v právní úpravě. Členské státy, které chtěly omezit výlučná práva autora filmu na užití díla, jsou vázány jak podmínkami v čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ, tak také požadavky z oblasti základních práv. V tomto rozsahu již na úrovni unijního práva nelze hovořit o mezeře v právní úpravě. Navíc je potřeba přihlédnout k tomu, že v oblasti autorského práva existuje konkurenční pravomoc Unie a členských států. Jestliže něco není upraveno na úrovni unijního práva, mají tudíž nadále pravomoc členské státy. Mlčí-li tedy unijní právo k určité otázce, jsou tak vyzývány členské státy k tomu, aby vyplnily mezery dotčené v daném případě a zabránily odlišným výkladům ( 22 ).
122.
Zadruhé je třeba zamítnout také námitku žalobce v původním řízení, že Soudní dvůr v rozsudku Infopaq ( 23 ) rovněž postupoval analogicky. V tomto případě se jednalo o výklad autonomního pojmu unijního práva, a sice o pojem díla, které by mohlo být chráněno autorským právem, ve smyslu směrnice 2001/29. Při výkladu tohoto autonomního pojmu unijního práva, který není ve směrnici 2001/29 definován a v tomto případě pro něj nevyplývá definice ani z jiných směrnic, se Soudní dvůr řídil obsahem zvláštních ustanovení, v nichž byly s ohledem na určitá díla stanoveny podmínky pro jejich způsobilost být předmětem chráněným autorským právem. V projednávaném případě se naproti tomu nejedná o definici autonomního pojmu unijního práva. Návrh žalobce v původním řízení směřuje spíše k tomu, aby byla použita ustanovení směrnice 2006/115 také v rámci směrnice 2006/116, ačkoliv směrnice 2006/115 nebyla do směrnice 2006/116 přijata.
123.
Závěrem je tudíž třeba konstatovat, že v takovém případě, jako je projednávaný, nemohou být ustanovení v čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115 použita analogicky.
b) K požadavkům unijního práva
124.
Jak již bylo uvedeno, vyplývají ovšem z čl. 14bis odst. 2 písm. b), c) a d) a odst. 3 RBÚ, jakož i z článku 17 Listiny podmínky, které členské státy musí zohlednit, jestliže chtějí výlučná práva na užití díla, která v zásadě náleží hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu, přiznat filmovému producentovi. Z těchto ustanovení vyplývají následující podmínky: zaprvé takové přiznání předpokládá smlouvu mezi hlavním režisérem jakožto autorem filmu a producentem filmu (i). Zadruhé musí být přípustná odchylná ujednání (ii). Zatřetí majetková účast přiznaná autorovi filmu vyžaduje, aby mu v případě omezení jeho výlučných práv na užití díla byla zaručena spravedlivá odměna (iii).
i) Existence smlouvy
125.
Podmínkou pro přiznání výlučných práv na užití díla filmovému producentovi podle čl. 14bis odst. 2 písm. b) RBÚ je, že hlavní režisér uzavřel s producentem filmu smlouvu, v níž se zavázal ke svému přispění k výrobě kinematografického díla.
ii) Předcházející odchylná ujednání
126.
Dále musí existovat možnost odchylných smluvních ujednání. To vyplývá z čl. 14bis odst. 2 písm. b) a d) RBÚ. Písmeno b) stanoví, že musí být možná opačná nebo zvláštní ujednání, a písmeno d), že se jimi rozumí každá omezující podmínka, která je obsažena ve smlouvě, v níž se autor filmu zavázal ke svému příspěvku k výrobě kinematografického díla.
iii) Právo na spravedlivou odměnu
127.
A konečně musí členský stát, který by chtěl filmovému producentovi přiznat výlučná práva na užití díla, v zásadě náležící hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu, zajistit, aby autor filmu dostal jako náhradu spravedlivou odměnu.
128.
Článek 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ takovouto podmínku nestanoví. Přiznání výlučných práv na užití díla filmovému producentovi, v zásadě náležejících hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu, však představuje zásah do majetkového podílu chráněného v rámci základních práv podle článku 17 Listiny. To je odůvodněné pouze tehdy, jestliže autor filmu obdrží jako náhradu spravedlivou odměnu.
– Autorské právo hlavního režiséra jakožto autora filmu jako majetkový podíl chráněný v rámci základních práv
129.
Tím, že unijní právo v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116 a v čl. 1 odst. 5 směrnice 93/83 uznává hlavního režiséra za autora filmu a v zásadě mu zaručuje příslušná výlučná práva na užití díla, mu přiznává majetkový podíl. To je chráněno podle článku 17 Listiny, jehož odstavec 2 výslovně stanoví, že ochrana vlastnictví zahrnuje také duševní vlastnictví ( 24 ).
130.
Proti tomu nelze namítat, že členské státy jsou podle čl. 14 odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ oprávněny přijmout ustanovení, podle něhož hlavní režisér jakožto autor filmu nesmí bránit užití filmu. Selektivní odkaz v pátém bodu odůvodnění směrnice 2006/116 totiž ukazuje, že tím členským státům nemá být vyhrazena pravomoc zpochybňovat přiznání majetkového podílu podle autorského práva jako takové. V pátém bodě odůvodnění směrnice 2006/116 se totiž poukazuje pouze na čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ. Neodkazuje se na čl. 14bis odst. 2 písm. a), podle něhož zůstává smluvním stranám RBÚ vyhrazeno, aby určily nositele autorského práva ke kinematografickému dílu. Neprovedený odkaz na čl. 14bis odst. 2 písm. a) RBÚ podle mého názoru jednoznačně ukazuje, že členské státy musí zohlednit autorství hlavního režiséra stanovené na úrovni unijního práva. Členské státy tudíž také v rámci jim ponechané pravomoci musí podle pátého bodu odůvodnění směrnice 2006/116 ve spojení s čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ zohlednit autorství hlavního režiséra, jež představuje majetkový podíl chráněný v rámci základních práv ( 25 ).
– Podmínky pro odůvodnění zásahu do tohoto majetkového podílu
131.
Jestliže členský stát využije pravomoci, která mu je přiznána podle čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ, a omezí výlučná práva na užití díla, která náleží režisérovi filmu jakožto autorovi filmu, zasáhne do majetkového podílu hlavního režiséra. Takový zásah je odůvodněný pouze tehdy, jestliže splňuje požadavky pro odůvodnění podle čl. 17 odst. 1 věty 2 a článku 52 Listiny.
132.
Podle čl. 17 odst. 1 věty 2 Listiny musí být zásah především proveden z důvodů veřejného zájmu. To lze potvrdit s odkazem na výše uvedené úvahy, jestliže je přiznání výlučných práv na užití díla, náležících v zásadě hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu, filmovému producentovi, uskutečněno s cílem zajistit možnost efektivního užití filmu producentem filmu.
133.
Mimoto musí být podle čl. 17 odst. 1 věty 2 zaručena spravedlivá náhrada za ztrátu vlastnictví. Tato podmínka vyplývá v takovém případě, jakým je projednávaný případ, rovněž z čl. 52 odst. 1 Listiny. Přiznání výlučných práv na užití díla filmovému producentovi bez spravedlivé náhrady by totiž bylo nepřiměřené a porušovalo by vlastnické právo v jeho podstatě. Bez náhrady spravedlivé odměny totiž hrozí, že autorství hlavního režiséra chráněné v rámci základních práv bude přiznáním výlučných práv na užití díla filmovému producentovi zbaveno veškerého obsahu ( 26 ).
iv) Dílčí závěr
134.
Jako dílčí závěr je třeba konstatovat, že pravomoc členských států k přiznání výlučných práv na užití díla hlavního režiséra jakožto autora filmu filmovému producentovi podléhá těmto podmínkám:
—
Musí existovat smlouva mezi hlavním režisérem a producentem filmu, v níž se hlavní režisér zavazuje k dodání plnění spočívajícího v režii;
—
musí být možná odchylná ujednání, podle nichž si hlavní režisér vyhrazuje výlučná práva na užití díla, respektive výkon těchto práv;
—
musí být zaručeno, že autorovi filmu bude poskytnuta spravedlivá náhrada.
4. Ke slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy jako je § 38 odst. 1 první věta UrhG s požadavky unijního práva
135.
Na základě výše uvedených tvrzení se nyní budu věnovat pochybnostem předkládajícího soudu ohledně slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy, jako je § 38 odst. 1 první věta UrhG, s požadavky unijního práva.
136.
V rozsahu, v němž předkládající soud zaprvé pochybuje o slučitelnosti takového vnitrostátního ustanovení s požadavky unijního práva, neboť toto ustanovení je považováno za originární, přímé přiznání práva na užití díla pouze filmovému producentovi, tyto pochybnosti nejsou opodstatněné. Jak bylo uvedeno výše, požadavky unijního práva totiž povinně nevyžadují, aby muselo být provedeno originární, přímé přiznání výlučných práv na užití díla autorovi filmu. S požadavky unijního práva je tudíž slučitelné nejen vnitrostátní ustanovení, stanovující právní domněnku, že hlavní režisér převedl výše uvedená práva na užití díla, která mu jakožto autorovi filmu náleží, na filmového producenta, respektive mu poskytl příslušná užívací práva, nýbrž také ustanovení, podle něhož výlučná práva na užití díla vznikají originárně filmovému producentovi.
137.
Omezení práva na užití díla v zásadě přiznaného hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu na jednu stranu nepodléhá podmínkám stanoveným v čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115. Musí ovšem splňovat podmínky, které jsou v zásadě srovnatelné.
138.
Hlavní režisér zaprvé musí mít uzavřenou smlouvu s producentem filmu, v níž se zavazuje k vlastnímu přispění k výrobě kinematografického díla.
139.
Zdá se, že vnitrostátní ustanovení jako § 38 odst. 1 první věta UrhG takovou podmínku výslovně neobsahuje. To by ovšem nemělo mít žádný vliv, neboť hlavní režisér dodá své plnění zpravidla na základě výslovné nebo přinejmenším konkludentní smlouvy. Pokud by se vyskytl obtížně představitelný, atypický případ, v němž hlavní režisér neuzavřel smlouvu s producentem filmu, pak by vnitrostátní právní ustanovení jako § 38 odst. 1 první věta UrhG bylo v souladu s unijním právem pouze tehdy, je-li vykládáno tak, že se v takovém případě nepoužije.
140.
Zadruhé musí být odchylná smluvní ujednání, podle nichž výlučná práva na užití díla nenáleží filmovému producentovi, nýbrž autorovi filmu, podle vnitrostátního práva možná.
141.
Ustanovení, jako je 38 odst. 1 první věta UrhG, takovou možnost výslovně nestanoví. Není však proto nutně v rozporu s unijním právem. Má-li totiž tato norma dispozitivní povahu, v důsledku čehož by mělo být možné se v ní stanovených práv vzdát, mohou se od ní smluvní strany odchýlit. S požadavky čl. 14bis odst. 2 písm. b) a d) RBÚ je tudíž slučitelná dispozitivní vnitrostátní norma, podle níž práva na užití díla v případě odchylných ujednání vznikají originárně autorovi filmu, a nikoli filmovému producentovi. S těmito požadavky by byla rovněž slučitelná vnitrostátní norma, na jejímž základě sice práva na užití díla originárně vznikají filmovému producentovi, avšak na základě odchylného ujednání mohou být převedena na autora filmu. Naproti tomu by ustanovení, jako je § 38 odst. 1 první věta UrhG, bylo v rozporu s unijním právem, jestliže nebyla přípustná žádná odchylná ustanovení.
142.
Zatřetí musí členský stát v takovém případě zajistit, aby autorovi filmu, jehož majetkový podíl podle autorského práva je bez jeho vůle omezen, byla zaručena spravedlivá náhrada.
143.
Vnitrostátní ustanovení, jako je § 38 odst. 1 UrhG, spravedlivou náhradu nestanoví. Zdá se, že právo na spravedlivou náhradu nevyplývá ani z jiných ustanovení vnitrostátního práva. Rakouská vláda v této souvislosti uvedla, že podle jejího názoru je věcí volného uvážení členských států, aby svobodně přiznaly nejen výlučná práva na užití díla, nýbrž také majetkový podíl nacházející se v pozadí těchto práv. Z tohoto důvodu musí být při přiznání výlučných práv na užití díla filmovému producentovi stanovena spravedlivá náhrada pro hlavního režiséra.
144.
Jak vyplývá z výše uvedených úvah ( 27 ), nepovažuji takový přístup za slučitelný s požadavky unijního práva. S přiznáním autorství ke kinematografickému dílu hlavnímu režisérovi byl totiž na úrovni unijního práva určen majetkový podíl podle autorského práva, který členské státy musí zohlednit. Při zásahu do tohoto majetkového podílu musí být zajištěno, aby hlavní režisér jakožto autor filmu obdržel spravedlivou náhradu.
VI – Ke druhé části druhé předběžné otázky, jakož i ke třetí a čtvrté předběžné otázce
145.
Předkládající soud má dále pochybnost ohledně slučitelnosti vnitrostátního ustanovení, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, s požadavky unijního práva. Podle tohoto vnitrostátního ustanovení náleží zákonná práva autora na odměnu napůl filmovému producentovi a autorovi, jestliže se jich lze vzdát a filmový producent se s autorem nedohodl jinak. Toto ustanovení se podle údajů uvedených předkládajícím soudem týká zejména tzv. „Leerkassettenvergütung“ podle § 42b UrhG. Přitom se podle údajů uvedených předkládajícím soudem jedná o právo podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29, které má zajistit spravedlivou odměnu za to, že soukromé rozmnožování je podle vnitrostátního práva v určitém rozsahu přípustné a právo autora na rozmnožování je podle článku 2 směrnice 2001/29 příslušným způsobem omezeno.
146.
V této souvislosti klade předkládající soud druhou část své druhé předběžné otázky, jakož i svou třetí a čtvrtou předběžnou otázku.
147.
Předkládající soud se nejprve ptá, zda je unijním právem vyžadováno, aby zákonná práva ve smyslu § 38 odst. 1 věty 2 UrhG, a zejména právo hlavního režiséra kinematografického díla jakožto autora filmu na tzv. „Leerkassettenvergütung“, byla přiznána originárně. V případě kladné odpovědi na tuto otázku se chce předkládající soud dále dozvědět, zda je vnitrostátní právní úprava stanovující právní domněnku, podle níž jsou zákonná práva převedena na producenta filmu, slučitelná s požadavky unijního práva. Mimoto se ptá, zda se na takovou právní domněnku použijí podmínky obsažené v čl. 2 odst. 5 a 6, jakož i článek 4 směrnice 2006/115.
148.
A konečně se předkládající soud výslovně ptá, zda je vnitrostátní právní úprava, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, slučitelná s požadavky unijního práva.
A – Hlavní argumenty zúčastněných
149.
Podle názoru žalobce v původním řízení a španělské vlády není taková vnitrostátní právní úprava, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, slučitelná s požadavky unijního práva.
150.
Žalobce v původním řízení a španělská vláda uvádějí, že práva ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 musí náležet hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu. Žalobce v původním řízení uvádí, že byla dále zahrnuta také práva, která členský stát stanoví pro jiné případy užívání, které je samo o sobě volné. V tomto rozsahu se uplatní tvůrčí princip upravený v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/116. Je ovšem možné tato práva upravit smluvně.
151.
Podle názoru španělské vlády je již právní domněnka převodu výlučného práva na užití díla neslučitelná s unijním právem. Slouží totiž cíli usnadnit obchod s těmito právy, a tím pojistit postavení filmového producenta jakožto investora. Tato úvaha se nepoužije na zákonná práva na spravedlivou odměnu. V takovém případě totiž převod těchto práv nevede k usnadnění obchodu s filmovými právy. Ustanovení, podle něhož se lze domnívat, že došlo k převodu práv na spravedlivou odměnu na filmového producenta, tudíž podle unijního práva není přípustné.
152.
Naproti tomu považuje žalobce v původním řízení použití zákonné domněnky analogicky k ustanovením směrnice 2006/115 za přípustné. Je ovšem třeba přitom zohlednit požadavky čl. 2 odst. 5 a 6 ve spojení s článkem 4 směrnice 2006/115. Především se musí jednat o vyvratitelnou právní domněnku. Kromě toho musí existovat smlouva. Dále musí být zaručena spravedlivá odměna, které se nelze vzdát. Vnitrostátní právní úprava, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, je tudíž neslučitelná s požadavky unijního práva proto, že tyto podmínky nezohledňuje. Především nebylo provedeno originární přiznání celého práva hlavnímu režisérovi, nýbrž přiznání pouze poloviny práva. Přiznání druhé poloviny filmovému producentovi není upraveno jako zákonná domněnka. Mimoto není v rozporu s požadavky unijního práva nepředpokládána existence smlouvy. Právo autora filmu je mimoto upraveno dispozitivně. Přiznání polovičního podílu producentovi filmu lze však považovat za odůvodněné vzhledem k tomu, že filmový producent je jako první producent filmu nositelem hmotného práva souvisejícího s autorským právem.
153.
Podle názoru žalovaného v původním řízení a rakouské vlády je takové vnitrostátní ustanovení, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, slučitelné s požadavky unijního práva.
154.
Podle názoru žalovaného v původním řízení podléhají přijetí a úprava ustanovení o odměně volnému uvážení členských států. Ty mohou tudíž také rozhodnout, komu tyto nároky přiznají. Ustanovení uvedená předkládajícím soudem se vztahují pouze na výlučná práva na užití díla, neupravují však zákonná práva na odměnu. I bez toho je přípustné stanovit právní domněnky, podle nichž se předpokládá převedení zákonných práv na odměnu na filmového producenta. Jinak by zákonná práva na odměnu náležela výlučně autorovi filmu, což by nebylo vhodné. Vzhledem k tomu, že čl. 2 odst. 5 a 6 směrnice 2006/115 není použitelný v takovém případě, jakým je projednávaný případ, a tudíž nejsou dány požadavky unijního práva ohledně převodu práv náležících autorovi filmu, mají členské státy úplnou volnost rovněž v případě jejich úpravy. Článek 2 odst. 5 a 6 směrnice 2006/115 v každém případě nebrání vnitrostátnímu ustanovení, podle něhož může autor filmu takovými právy volně disponovat.
155.
Podle názoru rakouské vlády nemůže právo hlavního režiséra na odměnu vycházet z čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29. Zákonná domněnka totiž představuje výjimku z práva na užití díla nebo jeho omezení. Rovněž je v případě použitelnosti tohoto ustanovení na zákonnou domněnku v každém případě nutné zohlednit, že „spravedlivá odměna“ za soukromé rozmnožování, podle tohoto předpisu nezbytná, nevyžaduje, aby se jí nebylo možné vzdát.
B – Právní posouzení
1. Úvodní poznámky
156.
Druhá část druhé předběžné otázky, třetí a čtvrtá předběžná otázka se týkají slučitelnosti právní úpravy, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, s požadavky unijního práva. Toto vnitrostátní ustanovení upravuje zákonná práva. Stanoví, že zákonná práva autora na odměnu náleží napůl filmovému producentovi a autorovi, jestliže se jich lze vzdát a filmový producent si s autorem neujednal něco jiného.
157.
Z předkládacího usnesení vyplývá, že k zákonným právům patří zejména právo na tzv. „Leerkassettenvergütung“. To je právo podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29, jímž má být autorovi zajištěna spravedlivá odměna za to, že podle vnitrostátního práva je v určitém rozsahu přípustné soukromé rozmnožování a jeho právo na rozmnožování je příslušným způsobem omezeno.
158.
Dále se budu věnovat především tomu, zda ustanovení, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, je v rozsahu, v němž se použije na právo na tzv. „Leerkassettenvergütung“, slučitelné s požadavky unijního práva. Přitom nejprve vysvětlím, jaké požadavky vyplývají unijního práva z čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 (1). Poté přezkoumám, zda je vnitrostátní ustanovení, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, s těmito požadavky slučitelné (2).
159.
Kromě práva na tzv. „Leerkassettenvergütung“ pokládá předkládající soud své otázky také s ohledem na další zákonná práva ve smyslu § 38 odst. 1 věty 2 UrhG. Neuvádí ovšem dále, o jaká práva se přitom konkrétně jedná, takže zůstává nejasné, jaké požadavky unijního práva se na tato další práva použijí. Z tohoto důvodu se těmto blíže nespecifikovaným zákonným právům nebudu dále věnovat.
2. Ke spravedlivé odměně podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29
160.
Podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 mohou členské státy s ohledem na rozmnožování fyzickou osobou pro soukromé užití upravit omezení tohoto práva na rozmnožování stanoveného v článku 2 této směrnice. V tomto případě ovšem členské státy musí zajistit, aby dotčení nositelé práv získali jako protiplnění spravedlivou odměnu. Podle tohoto ustanovení tudíž úprava omezení práva na soukromé rozmnožování podléhá volnému uvážení členských států. Stanoví-li takové omezení, musí ovšem zajistit, aby dotčení nositelé práv obdrželi spravedlivou odměnu. V tomto rozsahu neexistuje možnost volného uvážení členských států.
a) Komu náleží spravedlivá odměna?
161.
Nositelé práv, kteří podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 musí získat spravedlivou odměnu, jsou všechny osoby, jejichž výlučné právo na rozmnožování podle článku 2 směrnice 2001/29 je dotčeno svolením k soukromému kopírování, které není vázáno na souhlas. K nim patří zejména:
—
autor kinematografického díla v rozsahu, v němž je dotčeno jeho výlučné právo na rozmnožování jeho díla podle čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29, a
—
výrobce prvotních záznamů filmů v rozsahu, v němž je dotčeno jeho výlučné právo na rozmnožování ve vztahu k originálu a rozmnoženinám filmu podle čl. 2 písm. d) směrnice 2001/29.
162.
V takovém případě, jakým je projednávaný případ, vzniká otázka, zda je dotčenou osobou ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. b) ve spojení s čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 hlavní režisér, nebo producent filmu. Jak bylo uvedeno výše, je na jedné straně je třeba považovat hlavního režiséra za autora kinematografického díla ( 28 ). Na straně druhé využil členský stát pravomoc stanovenou unijním právem k tomu, že přiznal právo na rozmnožování, náležející v zásadě hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu, filmovému producentovi ( 29 ).
163.
Podle mého názoru je čl. 5 odst. 2 písm. b) a čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 třeba vykládat tak, že spravedlivá odměna náleží v takovém případě, jako je projednávaný případ, hlavnímu režisérovi jakožto autorovi filmu. Spravedlivá odměna ve smyslu těchto předpisů totiž představuje spravedlivou náhradu ve smyslu čl. 17 odst. 1 věty 2 Listiny, jíž má být autorovi vynahrazeno omezení jeho autorského práva. Jak je uvedeno výše, nezpochybňuje oprávnění členských států, přiznat autorovi filmu právo na rozmnožování podle čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ, náležející v zásadě autorovi filmu, přiznání autorství filmu hlavnímu režisérovi ( 30 ). V takovém případě, jako je projednávaný případ, je tudíž nutné považovat hlavního režiséra za autora filmu i tehdy, jestliže členský stát přiznal právo na rozmnožování filmovému producentovi.
b) Další požadavky
164.
Kromě toho je potřeba přihlédnout k tomu, že čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 neobsahuje další požadavky ohledně zajištění spravedlivé odměny pro autora. Vzhledem k tomu, že směrnice sice členský stát podle čl. 288 odst. 3 SFEU zavazuje ohledně výsledku, jehož má být dosaženo, avšak nikoli, ohledně formy a prostředků, jimiž bude tohoto výsledku dosaženo, je věcí volného uvážení členských států, jak výše uvedeným osobám zjednají spravedlivou odměnu.
165.
Podle čl. 5 odst. 2 písm. b) ve spojení s čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 je tudíž rozhodné pouze to, že členské státy zaručí autorovi či autorům spravedlivou odměnu. Jak ji zaručí je ovšem věcí jejich volného uvážení. Mohou se tudíž například rozhodnout, že autorovi poskytnou přímé právo vůči nabyvateli nosičů použitých k soukromému kopírování. Mohou se například rozhodnout také poskytnout právo vůči nabyvateli nosičů použitých k soukromému kopírování producentům filmu, a autorům filmu pak právo vůči producentům filmu.
166.
Konečně bych chtěla poukázat na to, že pro tzv. „Leerkassettenvergütung“ nevyplývají požadavky ani z čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ, ani z čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115. Článek 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ se totiž – jak vyplývá z jeho znění („nemohou bránit“) – použije pouze na výlučná práva na užití díla. Rovněž analogické použití čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115 nepřichází v úvahu, neboť čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 upravuje spravedlivou odměnu za kopie pro soukromé užití, a tudíž neexistuje mezera v právní úpravě.
167.
Druhá část druhé předběžné otázky a třetí předběžná otázka tudíž musí být zodpovězena v tom smyslu, že z čl. 5 odst. 2 písm. b) ve spojení s čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 nevyplývá požadavek unijního práva, podle něhož by právo na spravedlivou odměnu vůči nabyvateli nosičů použitelných pro soukromé kopie muselo být nutně přiznáno hlavnímu režisérovi jakožto autorovi kinematografického díla. Členské státy ovšem musí zaručit, že hlavní režisér jakožto autor kinematografického díla obdrží spravedlivou odměnu jako protiplnění za to, že jeho autorské právo je omezeno svolením k rozmnožování pro soukromé užití bez souhlasu.
3. Slučitelnost vnitrostátního ustanovení, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, s požadavky unijního práva
168.
Na základě předcházejících úvah bych se nyní chtěla věnovat otázce předkládajícího soudu, zda takové vnitrostátní ustanovení, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, je v rozsahu, v němž se použije na právo na tzv. „Leerkassettenvergütung“, slučitelné s požadavky unijního práva.
169.
Podle ustanovení, jako je § 42b odst. 1 UrhG, je autorovi filmu jako protiplnění za rozmnožování jeho díla pro vlastní nebo soukromé užití zaručeno právo na spravedlivou odměnu. Avšak podle ustanovení, jako je § 38 odst. 1 věta 2 UrhG, je toto právo poté rozděleno tak, že autorovi filmu zůstane pouze polovina tohoto práva, druhá polovina práva je přiznána filmovému producentovi .
170.
Taková vnitrostátní právní úprava se mi nezdá být bez dalšího slučitelná s požadavky unijního práva. Jak bylo uvedeno výše, musí autor podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 obdržet spravedlivou odměnu za to, že je povoleno rozmnožování jeho kinematografického díla pro soukromé užití i bez jeho svolení. Ustanovení v § 42b UrhG, podle něhož je autorovi filmu zaručeno právo na spravedlivou odměnu, se na jednu stranu zdá být v souladu s tímto požadavkem. Rozdělením podle § 38 odst. 1 věty 2 UrhG však autorovi filmu nakonec zůstane pouze polovina odměny, která je spravedlivá vzhledem k omezení jeho práva na rozmnožování.
171.
Nezávisle na tom, jak vysoká je nominální odměna, se mi toto ustanovení o rozdělení již z koncepčního hlediska nezdá být slučitelné s požadavky unijního práva.
172.
Z hlediska unijního práva není na závadu, že členský stát stanoví právo na spravedlivou odměnu ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 jak pro autora filmu, tak pro filmového producenta. Jak bylo uvedeno výše, upravuje totiž toto ustanovení ve spojení s čl. 2 písm. a) a d) směrnice 2001/29 právo na spravedlivou odměnu jak pro autora filmu, tak pro filmového producenta. Autorovi filmu má být nahrazeno omezení jeho autorského práva ke kinematografickému dílu a filmovému producentovi rozmnožování originálu, respektive rozmnoženin jeho filmu.
173.
Koncepčně neslučitelné s čl. 5 odst. 2 písm. b) ve spojení s čl. 2 odst. a) směrnice 2001/29 je ovšem ustanovení, podle něhož je odměna, která je spravedlivá s ohledem na omezení autorského práva autora filmu, rozdělena mezi autora filmu a filmového producenta, jestliže v důsledku toho autor filmu obdrží pouze právo na polovinu spravedlivé odměny, která je přiměřená vzhledem k omezení jeho autorského práva.
174.
Tento přístup, koncepčně neslučitelný s požadavky unijního práva, se zdá být základem ustanovení, jako je § 42 b ve spojení s § 38 odst. 1 věta 2 UrhG ( 31 ).
175.
Při jednání rakouská vláda tento přístup odůvodnila tím, že členské státy při přiznání práva na spravedlivou odměnu disponovaly volným uvážením. Na úrovni unijního práva totiž nebylo rozhodnuto, komu musí být právo na spravedlivou odměnu podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 přiznáno.
176.
Tento předpoklad je nesprávný. Jak bylo uvedeno výše ( 32 ), členské státy musí také tehdy, jestliže výkonem svého oprávnění podle čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 RBÚ přiznaly právo na rozmnožování filmovému producentovi, zaručit, aby autor filmu obdržel spravedlivou odměnu ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. b) ve spojení s čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29.
177.
Závěrem je tudíž třeba uvést, že takové ustanovení, jako je § 42b ve spojení s § 38 odst. 1 větou 2 UrhG, není slučitelné s čl. 5 odst. 2 písm. b) ve spojení s čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29, jestliže podle takového předpisu je odměna, která je spravedlivá s ohledem na omezení autorského práva autora filmu, rozdělena mezi autora filmu a filmového producenta. Slučitelné s čl. 5 odst. 2 písm. b) ve spojení s čl. 2 písm. a) a d) směrnice 2001/29 je ovšem vnitrostátní ustanovení, podle něhož je stanovena spravedlivá odměna jak pro autora filmu, tak pro filmového producenta s tím, že autor filmu obdrží náhradu za rozmnožování svého kinematografického díla a filmový producent za rozmnožování originálu, respektive rozmnoženin svého filmu.
VII – Doplňující poznámka
178.
Pouze pro doplnění bych chtěla poukázat na rozsudek Soudního dvora ve věci Padawan ( 33 ). Podle něj je čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 potřeba vykládat v tom smyslu, že výše spravedlivé odměny bude nutně vypočtena na základě kritéria újmy způsobené autorům chráněných děl v důsledku zavedení výjimky pro soukromé rozmnožování. Uplatnění poplatku bez rozdílu za soukromé kopie na nosičích k digitálnímu rozmnožování je tudíž neslučitelné se směrnicí 2001/29, zahrnuje-li také nosiče, které nejsou přenechány soukromým uživatelům a jsou jednoznačně vyhrazeny k jinému použití než ke zhotovení soukromých kopií.
VIII – Závěry
179.
Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby předběžné otázky zodpověděl takto:
„1.
Článek 1 odst. 5 ve spojení s článkem 2 směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu a čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (kodifikované znění), ve spojení s články 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, je třeba vykládat tak, že hlavní režisér je autorem filmu ve smyslu těchto předpisů, a tudíž mu v zásadě náleží výlučná práva na užití díla spočívající v rozmnožování, družicovém vysílání a ostatních sděleních veřejnosti prostřednictvím veřejného zpřístupnění.
2.
Členské státy jsou ovšem podle čl. 14bis odst. 2 písm. b) až d) a odst. 3 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ve znění Pařížského aktu ze dne 24. července 1971 oprávněny upravit ustanovení, podle něhož tato výlučná práva na užití díla vznikají originárně filmovému producentovi, jestliže
—
existuje smlouva mezi hlavním režisérem a producentem filmu, v níž se hlavní režisér zavazuje k dodání plnění spočívajícího v režii;
—
existuje možnost odchylných ujednání, podle nichž si hlavní režisér vyhrazuje výlučná práva na užití díla, respektive výkon těchto práv;
—
členské státy zaručí, aby autorovi filmu v tomto případě byla poskytnuta spravedlivá náhrada ve smyslu čl. 17 odst. 1 věty 2 Listiny základních práv Evropské unie.
3.
Jestliže členské státy podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 stanoví omezení práva autora filmu na rozmnožování podle čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 na rozmnožování pro soukromé užití, musí zaručit, aby autorovi filmu byla poskytnuta spravedlivá náhrada. Jestliže je toto zajištěno, nebrání tyto předpisy vnitrostátnímu ustanovení, podle něhož práva plynoucí z rozmnožování pro soukromé užití vzniknou originárně filmovému producentovi.
4.
Článek 5 odst. 2 písm. b) a čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 je třeba vykládat tak, že nejsou slučitelné s vnitrostátním ustanovením, podle něhož je právo autora filmu na spravedlivou odměnu rozděleno napůl mezi autora filmu a filmového producenta, což má za následek, že autor filmu obdrží pouze polovinu odměny, která je za omezení jeho autorského práva přiměřená.“
( 1 ) – Původní a jednací jazyk: němčina.
( 2 ) – Úř. věst. L 372, s. 12.
( 3 ) – Úř. věst. L 248, s. 15; Zvl. vyd. 17/01, s. 134.
( 4 ) – Úř. věst. L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230.
( 5 ) – [Tato poznámka pod čarou není pro české znění stanoviska relevantní].
( 6 ) – Úř. věst. L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 120.
( 7 ) – Úř. věst. L 376, s. 28.
( 8 ) – Pozn. překl.: Odměna za rozmnoženiny díla pro soukromé užití, které bude nahráno na jakýkoliv prázdný nosič.
( 9 ) – Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 2009, Infopaq International (C-5/08, Sb. rozh. s. I-6569).
( 10 ) – Článek 2 odst. 2 směrnice 2006/115 v jejím současném znění výslovné omezení definice pro účely této směrnice neobsahuje. Komise ovšem správně poukazuje na to, že současné znění představuje pouze úřední kodifikaci směrnice 92/100. V posledně uvedené směrnici bylo příslušné omezení definice pro účely směrnice v jinak totožném znění čl. 2 odst. 2 obsaženo. Vzhledem k tomu, že úřední kodifikace nezpůsobí obsahovou změnu nahrazovaného právního aktu (viz Interinstitucionální dohoda ze dne 20. prosince 1994 – Zrychlená pracovní metoda pro úřední kodifikaci právních předpisů, Úř. věst. 1996, C 102, s. 2, bod 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 348), lze tedy příslušné omezení vyčíst z čl. 2 odst. 2 směrnice 2006/115.
( 11 ) – Viz Juranek, J., Die Richtlinie der Europäischen Union zur Harmonisierung der Schutzfristen im Urheber- und Leistungsschutzrecht, Manz, 1994, s. 34 a násl., který poukazuje na to, že otázka autorství a navázání doby ochrany v čl. 2 odst. 1 a 2 směrnice 2006/116 jsou odděleny.
( 12 ) – COM(92)33 final – SYN 395, Úř. věst. C 92, s. 6; k tomu: Lewinski, S., „Der EG-Richtlinienvorschlag zur Harmonisierung der Schutzdauer im Urheber- und Leistungsschutzrecht“, Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht Internationaler Teil, 1992, s. 724, 730.
( 13 ) – K okolnostem jednotlivě: Dworkin, G., „Authorship of Films and the European Commission Proposals for Harmonising the Term of Copyright“, 5 European Intellectual Property Review, 1993, s. 151, 154; Juranek, J., Harmonisierung der urheberrechtlichen Schutzfristen in der EU, Manz, 1994, s. 33.
( 14 ) – Viz legislativní záměr A-3-0348/92, Úř. věst. C 337, s. 209.
( 15 ) – K okolnostem viz opět: Dworkin, G. (již uvedeno v poznámce pod čarou 12), s. 154; Juranek, J. (již uvedeno v poznámce pod čarou 12), s. 33 a násl.
( 16 ) – COM(92)602 final – SYN 395, Úř. věst. C 27, s. 7, zejména čl. 1a odst. 2 pozměňovacího návrhu.
( 17 ) – COM(2002)691 v konečném znění, s. 8 a násl.
( 18 ) – Viz body 119 až 123 mého stanoviska ze dne 12. dubna 2011 v dosud v probíhající věci Painer (C-145/10).
( 19 ) – To podle čl. 14bis odst. 2 písm. b) a d) RBÚ platí s výhradou opačného nebo zvláštního ujednání ve smlouvě, v níž se zavázaly k plnění příspěvku. K tomu viz bod 126 tohoto stanoviska.
( 20 ) – Katzenberger, P., „Urheberrechtsverträge im Internationalen Privatrecht und Konventionsrecht“, in: Beier a spol. (Vyd.), Urhebervertragsrecht – Festgabe für Gerhard Schricker zum 65. Geburtstag, Beck 1995, s. 225, 237; Nordemann, W./Vinck, K./Hertin, P. W./Meyer, G., International Copyright and Neighboring Rights Law: commentary with special emphasis on the European Community, VCH 1990, článek 14/14bis bod 10.
( 21 ) – COM(92)602 final – SYN 395, Úř. věst. C 27, s. 7.
( 22 ) – K otázce pravomoci Soudního dvora určit, co je „právo“, viz – zejména také s ohledem na zákaz odmítání práva stanovený v právu Unie – pouze Calliess, C., „Grundlagen, Grenzen und Perspektiven des Europäischen Richterrechts“, Neue Juristische Wochenschrift 2005, s. 929, 932.
( 23 ) – Již uvedený v poznámce pod čarou 8.
( 24 ) – Viz také devátý bod odůvodnění směrnice 2001/29, v němž se zdůrazňuje, že duševní vlastnictví je nutné považovat za nedílnou součást vlastnictví.
( 25 ) – K historii vzniku ustanovení viz Ricketson, S., The Berne Convention for the Protection of Literary and Artistic Works: 1886 – 1986, Kluwer 1987, bod 10.26 a násl.
( 26 ) – Ve prospěch toho hovoří také desátý bod odůvodnění směrnice 2001/29, podle něhož musí autor za užití svého díla dostat přiměřenou odměnu. Kromě toho z jedenáctého bodu odůvodnění směrnice 2006/116, z dvacátého čtvrtého bodu odůvodnění směrnice 93/83 a z devátého bodu odůvodnění směrnice 2001/29 vyplývá, že k dosažení tohoto cíle v oblasti autorského práva je nutné vycházet z vysoké úrovně ochrany.
( 27 ) – Viz bod 127 až 133 tohoto stanoviska.
( 28 ) – Viz bod 84 až 99 tohoto stanoviska.
( 29 ) – Viz bod 100 až 115 tohoto stanoviska.
( 30 ) – Viz bod 129 až 130 tohoto stanoviska.
( 31 ) – V ustanovení § 38 odst. 1 větě 2 UrhG je stanovena výjimka pro práva, jichž se nelze vzdát, která nejsou rozdělena mezi autora filmu a filmového producenta, nýbrž zůstávají v plném rozsahu autorovi filmu. Právy, jichž se nelze vzdát, se rozumí zejména práva autora filmu ve smyslu čl. 3 odst. 4 a 5 ve spojení s článkem 5 směrnice 2006/115. V případě ostatních práv se naproti tomu uskuteční přiznání poloviny práva autora filmu filmovému producentovi.
( 32 ) – Viz bod 160 až 167 tohoto stanoviska.
( 33 ) – Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. října 2010, Padawan (C-467/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí).
Full & Egal Universal Law Academy