STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 7. února 2013 ( 1 )
Věc C‑546/11
Dansk Jurist- og Økonomforbund, jednající jménem Erika Toftgaarda
proti
Indenrigs- og Sundhedsministeriet
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Højesteret (Dánsko)]
„Rovné zacházení v zaměstnání a povolání — Směrnice 2000/78/ES — Zákaz diskriminace na základě věku — Vnitrostátní ustanovení, které při zrušení úřednického místa stanoví vyplácení platu po dobu dalších tří let, pokud úředník nedosáhl věku 65 let — Výjimka podle čl. 6 odst. 2 směrnice — Systémy sociálního zabezpečení v zaměstnání — Dosah výjimky — Opodstatněnost rozdílu v zacházení podle čl. 6 odst. 1 směrnice“
I – Úvod
1.
V Dánsku pobírají úředníci, kteří jsou propuštěni z důvodu zrušení jejich pracovního místa, po dobu tří let dále původní plat. Úředníci, kteří dovršili věk 65 let ‑ a kteří tedy mohou, ale nemusí odejít do důchodu ‑ však nárok na tento plat po propuštění nemají. V projednávané věci vyvstává otázka, zda je třeba v tomto omezení spatřovat diskriminaci na základě věku, která je v rozporu se směrnicí Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání ( 2 ).
2.
Soudní dvůr je tedy poprvé vyzván, aby se zabýval rozsahem výjimky ze zákazu diskriminace pro systémy sociálního zabezpečení v zaměstnání stanovené v čl. 6 odst. 2 ( 3 ).
II – Právní rámec
A – Unijní právo
3.
Oblast působnosti směrnice 2000/78 vymezuje článek 3:
„(1) V rámci pravomocí svěřených Společenství se zákaz diskriminace vztahuje na všechny osoby z veřejného i soukromého sektoru včetně veřejných subjektů, pokud jde o:
[…]
c)
podmínky zaměstnání a pracovní podmínky včetně podmínek propouštění a odměňování;
[…]
(3) Tato směrnice se nevztahuje na platby jakéhokoli druhu poskytované státními systémy nebo podobnými systémy, včetně systémů státního sociálního zabezpečení a sociální ochrany.
[…]“
4.
Článek 6 směrnice 2000/78, který se týká „opodstatněnosti rozdílů v zacházení na základě věku“ zní:
„(1) Bez ohledu na čl. 2 odst. 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, jestliže jsou v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné.
Tyto rozdíly v zacházení mohou zahrnovat zejména:
a)
stanovení zvláštních podmínek pro přístup k zaměstnání a odbornému vzdělávání, pro zaměstnání a povolání včetně podmínek propuštění a odměňování, a to pro mladé pracovníky, starší osoby a osoby s pečovatelskými povinnostmi za účelem podpory jejich pracovního začlenění nebo zajištění jejich ochrany;
b)
stanovení minimálních podmínek věku, odborné praxe nebo let služby pro přístup k zaměstnání nebo k určitým výhodám spojeným se zaměstnáním;
[…]
(2) Bez ohledu na čl. 2 odst. 2 mohou členské státy stanovit, že v systémech sociálního zabezpečení v zaměstnání nepředstavuje stanovení věkových hranic pro přijetí nebo pro nárok na dávky v důchodu nebo invaliditě, včetně stanovení různých věkových hranic pro zaměstnance nebo skupiny či kategorie zaměstnanců v těchto systémech, a používání věkových kritérií při pojistně matematických výpočtech v souvislosti s těmito systémy diskriminaci na základě věku, pokud nepovede k diskriminaci na základě pohlaví.“
B – Vnitrostátní právo
5.
Směrnice 2000/78 byla v Dánsku provedena Lov om forbud mod forskelsbehandling på arbejdsmarkedet m.v. ( 4 ) Jeho § 6a slouží k provedení ustanovení čl. 6 bodu 2 směrnice 2000/78. Připouští stanovení věkových hranic pro přístup do systémů sociálního zabezpečení v zaměstnání ( 5 ) a používání věkových kritérií při pojistně matematických výpočtech v souvislosti s těmito systémy.
6.
Ustanovení § 32 odst. l a odst. 4 zákona o státní službě (Tjenestemandslov) ( 6 ), platné v okamžiku propuštění E. Toftgaarda, stanovilo:
„Úředník, který je propuštěn, protože změny v organizaci nebo způsobu práce správy vedly ke zrušení pracovního místa, pobírá, s výhradou odst. 3 až 5, svůj dosavadní plat po dobu dalších tří let.
[…]
Nárok na plat po propuštění neexistuje, pokud dotčená osoba
1)
je převedena na jiné pracovní místo, které je podle § 12 a §13 povinna přijmout,
2)
dosáhla věku 65 let,
3)
dosáhla věkové hranice stanovené pro dané pracovní místo pro odchod do důchodu nebo
4)
v okamžiku propuštění není z důvodu nemoci nebo nezpůsobilosti schopná přijmout pracovní místo, které by podle § 12 a § 13 byla povinna přijmout.“
7.
Plat po propuštění vyplácí orgán, který úředníka jmenuje, a úředník je povinen být tomuto orgánu k dispozici po celou dobu, po niž mu plat po propuštění přísluší. Pokud úředníkovi orgán, který jej jmenuje, přidělí vhodné pracovní místo, musí jej úředník přijmout. Pokud úředník tuto povinnost nesplní, ztrácí nárok na plat po propuštění.
8.
Ustanovení § 29 zákona o státní službě stanovilo obecnou povinnost k odchodu do důchodu při dovršení věku 70 let, která však byla dne 19. června 2008 a tedy po propuštění E. Toftgaarda zrušena.
9.
Podle Tjenestemandspensionslov ( 7 ) získávají úředníci nárok na zaopatření ve výši úměrné době jejich služby, včetně jakéhokoli období, během něhož pobírají plat po propuštění. V situaci, kdy by úředník měl v zásadě nárok na plat po propuštění, ale tento plat mu nebyl vyplácen v důsledku věkové hranice 65 let stanovené pro úředníky Tjenestemandslov, měl by úředník za dobu, během níž mu nebyl vyplácen plat po propuštění z důvodu věkového omezení nároku na tento plat, rovněž nárok na započítání příslušného počtu let služby.
III – Skutkový stav, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
10.
E. Toftgaard byl vedoucím krajské správy ve Vejle. Dne 8. května 2006 byl s účinností ode dne 31. prosince 2006 propuštěn. Od tohoto okamžiku měl nárok na důchod, jelikož mu bylo již 66 let. Propuštění bylo odůvodněno zrušením jeho pracovního místa v souvislosti s restrukturalizací územní správy. E. Toftgaard prohlásil, že nechce jít do důchodu, nýbrž chce být přeřazen na jiné pracovní místo, a že je připraven v této souvislosti souhlasit se snížením platu.
11.
Zaměstnavatel odepřel E. Toftgaardovi plat po propuštění, na který mají úředníci po propuštění z důvodu zrušení pracovního místa po dobu tří let nárok. Odůvodnil to § 32 zákona o státní službě, podle kterého nárok na plat po propuštění nevzniká, pokud úředník v okamžiku propuštění dosáhl věku 65 let, a měl tedy nárok na dávky zaopatření úředníků a všeobecný státní důchod. E. Toftgaard byl k odchodu do důchodu ve věku 65 let oprávněn, avšak nikoliv povinen.
12.
E. Toftgaard spatřuje v odepření platu po propuštění diskriminaci na základě věku. Podal proto, zastoupený Dansk Jurist- og Økonomforbund ( 8 ), proti svému zaměstnavateli, Indenrigs- og Socialministeriet ( 9 ), žalobu u Østre Landsret ( 10 ). Poté, co byla tato žaloba zamítnuta, podal opravný prostředek u Højesteret. Podle názoru Højesteret je pro rozhodnutí ve sporu nezbytný výklad čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice 2000/78.
13.
Højesteret přerušil tedy usnesením ze dne 7. října 2011, došlým kanceláři Soudního dvora dne 26. října 2011, řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1.
Má být čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 vykládán v tom smyslu, že členské státy mohou stanovit, že v systémech sociálního zabezpečení v zaměstnání nepředstavuje stanovení věkových hranic pro přístup k dávkám nebo pro nárok na dávky diskriminaci, pouze tehdy, když se takové systémy sociálního zabezpečení týkají dávek v důchodu nebo invaliditě?
2.
Má být čl. 6 odst. 2 vykládán v tom smyslu, že se možnost stanovení věkových hranic týká pouze přístupu do systému, nebo má být uvedené ustanovení vykládáno v tom smyslu, že se možnost stanovení věkových hranic týká také nároků na výplatu dávek v rámci takového systému?
3.
V případě záporné odpovědi na první otázku: Může výraz „systém sociálního zabezpečení v zaměstnání“ v čl. 6 odst. 2 zahrnovat takový systém, jako je plat po propuštění (rådighedsløn) podle § 32 odst. 1 zákona o státní službě, podle něhož úředníkovi přísluší zvláštní ochrana v případě propuštění z důvodu zrušení pracovního místa, v jejímž rámci má nadále nárok na svůj stávající plat po dobu tří let a jsou mu nadále započítávány roky služby započitatelné na důchod, pokud zůstane k dispozici pro jmenování na jiné vhodné pracovní místo?
4.
Má být čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je § 32 odst. 4 bod 2 zákona o státní službě, podle něhož není úředníkovi, který dosáhl věku, kdy mu vzniká nárok na všeobecný státní důchod, v případě zrušení jeho pracovního místa plat po propuštění vyplácen?
14.
V řízení před Soudním dvorem předložily písemná a ústní vyjádření vedle žalobce v původním řízení, zastoupeného DJØF, a Kommunernes Landsforening ( 11 ), dánská vláda a vláda Spojeného království, jakož i Evropská komise. Danske Regioner předložil písemné vyjádření společně s KL.
IV – Právní posouzení
A – První předběžná otázka
1. Osobní a věcná působnost směrnice 2000/78
15.
Nejprve je třeba přezkoumat, zda věc spadá do oblasti působnosti směrnice 2000/78. Podle čl. 3 odst. 1 písm. c) se směrnice 2000/78 vztahuje „v rámci pravomocí svěřených Společenství […] na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o […] podmínky zaměstnání a pracovní podmínky včetně podmínek propouštění a odměňování“.
16.
Jakožto vedoucí úředník dánského orgánu územní samosprávy byl E. Toftgaard zaměstnán „ve veřejné sféře“, respektive u „veřejnoprávního orgánu“, a tudíž se na něj vztahuje směrnice 2000/78.
17.
Z článku 3 odst. 3 ve spojení s bodem 13 odůvodnění směrnice je zřejmé, že se směrnice nevztahuje na systémy sociálního zabezpečení a sociální ochrany, jejichž dávky nejsou považovány za odměnu ve smyslu přikládaném tomuto výrazu pro účely použití článku 157 SFEU ( 12 ), ani na jakýkoli druh platby státu, jejímž účelem je poskytnutí přístupu k zaměstnání nebo zachování zaměstnání.
18.
Použitelnost směrnice v projednávané věci by mohla vyplynout ze skutečnosti, že je plat po propuštění považován za odměnu ve smyslu čl. 157 odst. 2 SFEU, nebo ze skutečnosti, že je možno jej podřadit pod pojem podmínky propuštění. Podle mého názoru platí prvně uvedená možnost.
19.
Pojmem „odměna“ ve smyslu čl. 157 odst. 2 SFEU se podle ustálené judikatury Soudního dvora rozumí všechny přítomné nebo budoucí peněžité nebo věcné platby, za předpokladu, že jsou zaměstnavatelem zaměstnanci poskytovány alespoň nepřímo z důvodu služebního poměru ( 13 ).
20.
Povinnost k zaplacení vyplývá pouze ze služebního poměru. Plat po propuštění je placen měsíčně po dobu tří let a jeho výše odpovídá platu, který úředník pobíral před propuštěním ( 14 ). Tento plat po propuštění sice není zaměstnavatelem vyplácen jako protiplnění za skutečnou činnost, úředník však musí být k dispozici a je povinen kdykoliv nastoupit na vhodné místo nabídnuté jeho zaměstnavatelem. Pokud jej nepřijme, ztratí na plat po propuštění nárok.
21.
K platbě dochází na základě služebního poměru. O dalším trvání pracovního poměru svědčí také skutečnost, že úředník během doby pobírání platu po propuštění nadále získává roky služby započitatelné na důchod. Z toho důvodu se plat po propuštění odlišuje od odstupného, u kterého právní vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem s konečnou platností končí a při odchodu zaměstnance se jednorázově vyplatí částka odstupného.
22.
U platu po propuštění se rovněž nejedná o druh platby státu, jejímž účelem je poskytnutí přístupu k zaměstnání nebo zachování zaměstnání, o kterých se zmiňuje bod 13 odůvodnění směrnice. V projednávané věci totiž stát plat po propuštění platí v rámci své úlohy veřejného zaměstnavatele.
23.
Věc tedy spadá i do věcné působnosti směrnice 2000/78. Dále je tedy třeba přezkoumat existenci rozdílu v zacházení na základě věku.
2. Rozdíl v zacházení ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice 2000/78
24.
Směrnice 2000/78 zakazuje podle článku 1 ve spojení s čl. 2 odst. 1 diskriminaci na základě věku v zaměstnání a povolání. Diskriminací je každé rozdílné zacházení, které není opodstatněné.
25.
O přímý rozdíl v zacházení na základě věku se podle čl. 2 odst. 2 písm. a) ve spojení s článkem 1 směrnice jedná tehdy, když se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci.
26.
Jelikož úředníkům, kteří dosáhli věku 65 let, nenáleží plat po propuštění, nýbrž obdrží pouze nižší příjmy z důchodu, vede taková právní úprava, jako je § 32 zákona o státní službě, k přímému rozdílu zacházení na základě věku.
27.
KL a dánská vláda zastávají názor, že tento rozdíl v zacházení je opodstatněn na základě čl. 6 odst. 2 směrnice.
3. Opodstatněnost podle čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78
28.
V německém znění umožňuje čl. 6 odst. 2 směrnice členským státům stanovit „že v systémech sociálního zabezpečení v zaměstnání nepředstavuje stanovení věkových hranic pro přijetí nebo pro nárok na dávky v důchodu nebo invaliditě, včetně stanovení různých věkových hranic pro zaměstnance nebo skupiny či kategorie zaměstnanců v těchto systémech, a používání věkových kritérií při pojistně matematických výpočtech v souvislosti s těmito systémy diskriminaci na základě věku, pokud nepovede k diskriminaci na základě pohlaví“ ( 15 ).
29.
První otázka předkládajícího soudu se týká rozsahu této výjimky. Spadají pod čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 jen systémy v zaměstnání, které se týkají věku a invalidity, nebo všechny druhy systémů sociálního zabezpečení v zaměstnání (např. také ty, které se týkají nemoci nebo nezaměstnanosti)? Tato otázka je vysvětlena při pohledu na dánské jazykové znění čl. 6 odst. 2 směrnice. Hovoří se zde pouze o systémech sociálního zabezpečení v zaměstnání, zmínka o věku a invaliditě chybí ( 16 ). Ve všech ostatních jazykových verzích existuje oproti tomu odkaz na dávky v důchodu nebo invaliditě.
30.
Jak vyplývá z ustálené judikatury, musí být ustanovení unijního práva vykládána a používána jednotně na základě verzí vypracovaných ve všech jazycích Evropské unie ( 17 ). Formulace použitá v jednom jazykovém znění nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad ustanovení v dotčené zemi a mít tak přednost před ostatními jazykovými verzemi. To by bylo neslučitelné s požadavkem jednotného použití unijního práva ( 18 ).
31.
Pokud se jednotlivé verze liší, musí být sporné ustanovení vykládáno na základě celkové systematiky a účelu právního předpisu, do jehož rámce patří ( 19 ).
32.
Podle znění všech jazykových verzí kromě dánské nemá čl. 6 dost. 2 směrnice platit pro všechny druhy systémů sociální péče v zaměstnání, nýbrž pouze pro starobní a invalidní důchody.
33.
Pokud by unijní zákonodárce chtěl čl. 6 odst. 2 směrnice vztáhnout na všechny druhy systémů v zaměstnání, jak tvrdí dánská vláda, nezmínil by ve všech ostatních jazykových verzích výslovně dva konkrétní systémy, zvláště když ani nepřipojil slovo „zejména“ nebo podobně, které by naznačovalo příkladmý výčet.
34.
Skutečnost, že dva konkrétní systémy sociálního zabezpečení nejsou uvedeny pouze jako příklad, je zvláště zřejmá například z francouzského znění. Zde jsou systémy sociálního zabezpečení v zaměstnání uvedeny jako čárkami oddělená vsuvka, z čehož je jasné, že zmínka o věku a invaliditě je taxativní ( 20 ).
35.
Při vynětí více systémů sociálního zabezpečení, než které jsou výslovně uvedeny, by bylo možno očekávat, že by ve směrnici bylo výslovně vypočteno, které druhy systémů sociálního zabezpečení mají být zahrnuty. Například antidiskriminační směrnice 2006/54 o rovném zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání ( 21 ) obsahuje výslovný výčet zahrnutých systémů. Takový výčet však není zapotřebí, když se má čl. 6 odst. 2 vztahovat pouze na dva výslovně uvedené systémy, a sice starobní a invalidní důchody.
36.
Pro restriktivní výklad čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 hovoří zejména teleologické argumenty a nadřazený zákaz diskriminace na základě věku.
37.
Směrnice upřesňuje zákaz diskriminace na základě věku, který je v unijním právu uznán jako obecná zásada ( 22 ) a je zakotven v čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv. Tato listina má ode dne 1. prosince 2009 podle čl. 6 odst. 1 SEU stejnou právní sílu jako Smlouvy. Odchylky od zákazu diskriminace na základě věku musí být zásadně vykládány restriktivně ( 23 ). Také proto nesmí být čl. 6 odst. 2 směrnice vyložen široce tak, že by se vztahoval na všechny druhy systémů sociálního zabezpečení v zaměstnání.
38.
Článek 6 odst. 2 směrnice 2000/78 se tedy vztahuje pouze na systémy důchodového zabezpečení a zabezpečení při invaliditě. Jelikož se v případě takového plnění, jako je dánský plat po propuštění, nejedná ani o důchodové zabezpečení, ani o zabezpečení při invaliditě, je použití čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 v projednávané věci vyloučeno.
4. Dílčí závěr
39.
Výjimka v čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 je použitelná pouze na systémy sociálního zabezpečení v zaměstnání, které se týkají starobního důchodu nebo dávek v invaliditě.
B – Druhá předběžná otázka
40.
Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda se možnost stanovení věkových hranic podle čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 týká pouze přístupu k systému sociálního zabezpečení v zaměstnání, nebo také nároku na výplatu dávek takovým systémem.
41.
S ohledem na mou odpověď na otázku 1, podle které taková dávka, jako je plat po propuštění, zásadně nespadá do oblasti působnosti čl. 6 odst. 2, není nutno na tuto otázku odpovídat.
C – Třetí předběžná otázka
42.
Třetí předběžná otázka je položena pouze pro případ, že odpověď na první předběžnou otázku bude záporná, a není tedy na ni vzhledem k odpovědi na první otázku třeba odpovídat. Jelikož se na plat po propuštění vzhledem ke skutečnosti, že se netýká věku ani invalidity, čl. 6 odst. 2 směrnice nevztahuje, není nutno zabývat se otázkou, zda se v případě tohoto platu vůbec jedná o dávku v systému sociálního zabezpečení v zaměstnání.
D – Čtvrtá předběžná otázka
43.
Čtvrtá předběžná otázka je zaměřena na to, zda může být rozdíl v zacházení na základě věku v souvislosti s výplatou takové dávky, jako je dánský plat po propuštění, opodstatněný podle čl. 6 odst. 1 směrnice.
1. Opodstatněnost rozdílu v zacházení podle čl. 6 odst. 1 směrnice
44.
Podle článku 6 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2000/78 mohou členské státy stanovit, že rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, „jestliže jsou v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné“.
45.
Touto formulací opisuje směrnice 2000/78 v konečném výsledku zásadu proporcionality jako v unijním právu uznaný požadavek pro opodstatněnost rozdílného zacházení. Celkově tak odůvodnění přímých rozdílů v zacházení na základě věku podle čl. 6 odst. 1 směrnice vyžaduje, aby se opatření, podle něhož se rozdíly činí, opíralo o legitimní cíl a mohlo být úspěšně podrobeno přezkumu přiměřenosti ( 24 ).
a) Legitimní cíl
46.
Legitimními cíli ve smyslu čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2000/78 jsou, i když není výčet vyčerpávající, takové sociálně-politické cíle, jako jsou cíle v oblasti politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání ( 25 ).
47.
O cílech, které sleduje § 32 zákona o státní službě, nepodává samotné znění zákona žádnou informaci. Nelze z něj vyvodit, proč jsou úředníci, kteří již dosáhli věku 65 let a mohou tedy pobírat důchod, z nároku na plat po propuštění vyloučeni. Mohou však existovat i jiná vodítka, vyplývající z obecného kontextu zákonné úpravy, s jejichž pomocí lze stanovit cíle této právní úpravy ( 26 ).
48.
Vysvětlení k cílům § 32 zákona o státní službě podávají v projednávané věci legislativní materiály, které jsou citovány v předkládacím rozhodnutí.
49.
Historie platu po propuštění sahá podle předkládacího rozhodnutí až do roku 1919, kdy byl ještě nazýván „vyčkávací platbou“. Účelem platu po propuštění je zajistit nezávislost úředníků na osobním a politickém tlaku, jakož i jejich ochrana před příliš dalekosáhlými změnami jejich poměrů. V roce 1969 byly provedeny změny platu po propuštění. Mimo jiné bylo jeho pobírání omezeno na tři roky a je vyplácen až do doby dosažení věkové hranice stanovené pro pracovní místo. V legislativních materiálech byly změny odůvodněny tím, že tak může být dosaženo rovnováhy mezi přáním státu adaptovat veřejnou správu a učinit ji efektivnější na jedné straně a ochranou nezávislosti úředníků na straně druhé.
50.
Změnou zákona z roku 1991 byl přístup k platu po propuštění omezen tak, že osoby, které dosáhly věku 67 let (později sníženého na 65 let), na něj již nemají nárok.
51.
Toto omezení bylo v důvodové zprávě odůvodněno tím, že obecně je třeba vycházet z toho, že úředníci, kteří dosáhli důchodového věku, nemohou být přeřazeni na jiné místo. Nesplňovali by tak obecnou podmínku pro pobírání platu po propuštění, a sice být k dispozici pro jiné místo. Pokud úředník dalece překročil věk 60 let, je velmi nepravděpodobné, že bude ochoten nastoupit na nové místo, což je spojeno s nutnou adaptací. Spíše je přirozené, že takový úředník odejde do důchodu.
52.
Dánská vláda zdůraznila význam legitimní státní potřeby nově strukturovat správu a efektivněji ji zorganizovat. Legitimní očekávání správy ohledně disponibility úředníka pro nové místo však v případě úředníka, který má již nárok na důchod, zpravidla není dáno. Kromě toho zdůraznila vláda potřebu ochrany úředníků, ke které plat po propuštění přihlíží. Tato potřeba ochrany však neexistuje, pokud je úředník jinak zajištěn pobíráním důchodových dávek
53.
Platem po propuštění dánský zákonodárce nepochybně sleduje sociálně-politický cíl: ochranu nezávislosti úředníků na politickém a osobním tlaku uskutečňovaném prostřednictvím sociálně snesitelné úpravy rušení míst a restrukturalizace ve veřejné službě.
54.
Komise je však toho názoru, že v rámci přezkumu opodstatněnosti není rozhodný cíl obecně sledovaný platem po propuštění – flexibilita správy a ochrana úředníků. Spíše záleží na cíli, který je sledován omezením. Cílem sledovaným omezením je obecně vyloučit, že plat po propuštění budou moci pobírat úředníci, kteří nejsou k dispozici pro nové místo. Tento cíl se týká pouze interních zájmů zaměstnavatele, a není tedy sociálně-politickým cílem v obecném zájmu ve smyslu čl. 6 odst. 1.
55.
Tento aspekt se však týká vhodnosti popřípadě nezbytnosti opatření ( 27 ), které budou přezkoumány níže.
b) Nikoliv zjevně nevhodné opatření
56.
Soudní dvůr uznal, že členské státy mají široký prostor pro uvážení při volbě opatření k naplnění cílů, které sledují v oblasti sociální politiky a politiky zaměstnanosti ( 28 ). To znamená, že přijatá opatření pouze nesmějí být zjevně nevhodná k dosažení sledovaného cíle ( 29 ).
57.
Taková úprava, jako je § 32 zákona o státní službě, zajišťuje, aby platu po propuštění požívali pouze úředníci, kteří ještě nemohou pobírat důchod. Nárok na něj mají tedy jen osoby, u kterých lze s velkou pravděpodobností vycházet z toho, že jsou skutečně k dispozici pro obsazení nového pracovního místa. Cílem opatření je uskutečnit zjednodušení restrukturalizace správy při zachování nezávislosti úředníků s ohledem na konkrétní potřebu ochrany u jednotlivých úředníků. Zde sporné ustanovení není zjevně nevhodné k uskutečnění tohoto cíle opatření.
c) Nezbytnost
58.
Opatření je „nezbytné“, jestliže by sledovaného legitimního cíle nebylo možno dosáhnout pomocí mírnějšího, stejně vhodného prostředku.
59.
Ustanovení § 32 zákona o státní službě vylučuje úředníky s vyplatitelným nárokem na důchod paušálně z nároku na plat po propuštění. Nebere v úvahu, zda chtějí skutečně jít do důchodu, nebo zda chtějí být k dispozici pro nové místo. Ve věku 65 let mají úředníci pouze nárok na odchod do důchodu. Nejsou k tomu ale povinni. Tato povinnost k odchodu do důchodu nastávala až do roku 2008 dosažením věku 70 let. Mezitím byla podle údajů předkládajícího soudu dokonce i tato věková hranice zrušena.
60.
Mírnějším prostředkem by nepochybně bylo jednotlivé přezkoumání disponibility úředníků s nárokem na důchod.
61.
Jak již bylo uvedeno, mají členské státy při volbě opatření k dosažení svých cílů v oblasti pracovní a sociální politiky široký prostor pro posouzení ( 30 ).
62.
Dánský zákonodárce odůvodnil věkovou hranicí tím, že je možno zpravidla vycházet z toho, že úředníci, kteří mají nárok na důchod, nejsou nakloněni nástupu na jiné místo, nebo k tomu nejsou způsobilí. Za paušálním vynětím těchto osob z platu po propuštění by mohly stát také úvahy zjednodušení správy, totiž zabránění konkrétním přezkumům, zda je úředník pro nové místo k dispozici.
63.
Prostor pro uvážení přiznaný členským státům jim otevírá v zásadě také možnost upustit z důvodu zjednodušení správy od přezkoumání jednotlivých případů; zákonodárce může v rámci proporcionality typizovat podle obecných kritérií ( 31 ).
64.
Dánská právní úprava nicméně u úředníků ve věku pod 65 let stanoví konkrétní jednotlivé přezkoumání s ohledem na otázku, zda je úředník k dispozici pro jiná místa. Zde by bylo na předkládajícím soudu, aby přezkoumal, jak přesně toto posouzení jednotlivých případů u mladších úředníků vypadá a proč by takové posouzení jednotlivých případů právě ohledně úředníků starších 65 let vedlo k neúnosným administrativním výdajům.
65.
Avšak i s přihlédnutím k legitimnímu zájmu správy zabránit nadměrným výdajům by existovaly méně rázné prostředky. Mírnějším prostředkem, který by zaměstnavatele také ochránil před nadměrnými administrativními náklady, by v této souvislosti bylo úředníkovi uložit ohledně jeho disponibility povinnost tvrzení a důkazní břemeno.
66.
V každém případě nesmí prostor členských států pro uvážení vést k tomu, že bude zákaz diskriminace na základě věku zbaven své podstaty ( 32 ). K takovému zbavení podstaty však dochází v projednávané věci. Taková právní úprava, jako je § 32 zákona o státní službě, která zaměstnavatele automaticky osvobozuje od povinnosti vyplácení platu po propuštění, pokud úředník dosáhl věku 65 let a má tedy nárok na starobní důchod, zakládá nebezpečí, že zaměstnavatel přednostně zruší místa těch úředníků, kteří důchodového věku dosáhli. Pro zaměstnavatele bude finančně atraktivnější propustit ty, kteří dosáhli věkové hranice odchodu do důchodu, tedy osoby určitého věku.
67.
Takové ustanovení, jako je § 32 zákona o státní službě, tak přesahuje meze toho, co je nezbytné pro zajištění, aby nárok na plat po propuštění měli pouze ti úředníci, kteří jsou k dispozici pro nové pracovní místo.
d) Neexistence nadměrného dotčení
68.
Pokud by opatření neobstálo již při přezkumu nezbytnosti, bylo by třeba přezkoumat, zda není nepřiměřené v užším smyslu, protože vede k nadměrnému dotčení zájmů úředníků ( 33 ).
69.
Dánská vláda po této stránce zdůrazňuje, že úředníci starší 65 let mají menší potřebu ochrany než mladší úředníci, protože mají nárok na důchod.
70.
V zájmu úředníka může být nadále pracovat, i když už má nárok na důchod. Důvodem pro to mohou být finanční úvahy (úředník nechce ještě přijmout snížení příjmu, které je s důchodem spojeno), ale i osobní důvody. Sám dánský zákonodárce v roce 2008 zrušil věkovou hranici 70 let, při jejímž překročení úředník odejít do důchodu musel.
71.
Právo pracovat je konečně uznáno také v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv.
72.
Ustanovení § 32 zákona o státní službě přinejmenším těm úředníkům, kteří by již mohli pobírat důchod, další výkon jejich povolání ztěžuje ( 34 ). Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jasně nevyplývá, zda věková hranice také znamená, že úředník nejenže nemá nárok na plat po propuštění, ale rovněž že nesmí být zaměstnán ve veřejné službě na jiném pracovním místě.
73.
Soudní dvůr rozhodl, že nucený odchod do důchodu může být při dosažení určitého věku opodstatněný ( 35 ). Jako poměrně méně rázné opatření by mohlo být opodstatněné neposkytnutí finanční podpory při hledání nového místa.
74.
Zároveň však Soudní dvůr zdůrazňuje, že zásada proporcionality vyžaduje, aby byl cíl sledován soudržným a systematickým způsobem. V tomto případě se však nejeví jako vnitřně soudržné, že dánský zákonodárce na jednu stranu zruší absolutní věkovou hranici 70 let pro odchod do důchodu, zároveň však pro případ zrušení pracovního místa fakticky zavede hranici již u věku 65 let. Zrušením absolutní hranice pro odchod do důchodu totiž zákonodárce dokládá, že nepovažuje za správné vázat nástup do důchodu na dosažení určitého věku.
75.
Ve svém stanovisku ve věci Andersen ( 36 ), jejímž předmětem byla srovnatelná právní úprava (věková hranice pro zaplacení odstupného), jsem vycházela z toho, zda zaměstnanci ve zkoumané právní úpravě museli přijmout srážky kvůli předčasnému odchodu do důchodu a jiné srážky z maximální dosažitelné výše důchodu.
76.
Tak tomu ve zde dotčené právní úpravě prima facie není. Podle zákona o zaopatření úředníků získávají úředníci nárok na zaopatření, které je závislé na délce jejich služby. Během doby, kdy by úředník pobíral plat po propuštění, avšak kvůli svému věku jej ve skutečnosti nepobírá, jsou dále započítávány roky služby. Během tří let, ve kterých by trval teoretický nárok na plat po propuštění, tedy nedochází ke ztrátě zápočtu let služby.
77.
Pokud by však úředníkovi byl skutečně plat po propuštění vyplacen a bylo mu nabídnuto nové místo, mohl by v tomto místě získávat zápočet důchodových let ještě déle (původně až do věku 70 let a po zrušení věkové hranice pro odchod do důchodu ještě déle).
78.
Značný zásah je však možno spatřovat také v tom, že rozdíl mezi nárokem na důchod a platem po propuštění, který by jinak byl po dobu tří let vyplácen, je značný. Zejména v případě, kdy rozdíl mezi nárokem na důchod a platem po propuštění dosahuje vysoké částky, je třeba mít za to, že je tím úředník, který ještě ve svém osobním finančním plánování s důchodem nepočítal, značně poškozen. Bude úkolem předkládajícího soudu, aby tuto otázku vyčerpávajícím způsobem objasnil.
2. Dílčí závěr
79.
Taková právní úprava, jako je úprava obsažená v § 32 zákona o státní službě, není nezbytná k dosažení jí sledovaného cíle. Proto nelze s ní spojené přímé rozdíly v zacházení na základě věku odůvodnit podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78.
V – Závěry
80.
Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr na předběžné otázky odpověděl takto:
„1.
Článek 6 odst. 2 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, se použije pouze na systémy sociálního zabezpečení v zaměstnání, které se týkají dávek v důchodu nebo invaliditě.
2.
Jestliže se úředníkům v případě propuštění z důvodu zrušení jejich místa vyplácí po dobu tří let plat po propuštění, pokud jsou k dispozici pro nové pracovní místo, pak je v rozporu s články 2 a 6 směrnice 2000/78, aby byl tento plat po propuštění odepřen úředníkům, kteří mají po odchodu ze služby nárok na důchod, aniž by bylo zohledněno, zda si dotčený úředník skutečně přeje pobírat důchod, nebo zda je k dispozici pro nové pracovní místo.“
( 1 ) – Původní jazyk: němčina.
( 2 ) – Úř. věst. L 303, s. 16; Zvl. vyd. 01/03, s. 331.
( 3 ) – Jiný aspekt čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 je předmětem věci C‑476/11, Kristensen, viz moje stanovisko k této věci z dnešního dne.
( 4 ) – Forskelsbehandlingslov (zákon o rovném zacházení), zákon č. 459 ze dne 12. června 1996 o zákazu rozdílného zacházení zejména na pracovním trhu. Pozměňovacím zákonem č. 1417 ze dne 22. prosince 2004 byly do zákona proti diskriminaci vložena kritéria věku a postižení. Pozměňovací zákon vstoupil v platnost dne 28. prosince 2004.
( 5 ) – Kurzíva doplněna autorkou stanoviska.
( 6 ) – Zveřejnění zákona č. 531 ze dne 11. června 2004.
( 7 ) – Zákon o zaopatření úředníků ve znění platném v rozhodné době, zákon č. 230 ze dne 19. března 2004.
( 8 ) – Dánský svaz právníků a ekonomů, dále jen DJØF.
( 9 ) – Ministerstvo vnitra a sociálních věcí, nyní Indenrigs- og Sundhedsminsteriet (Ministerstvo vnitra a zdravotnictví).
( 10 ) – Východní zemský soud.
( 11 ) – Svazek dánských obcí, který byl v původním řízení připuštěn jako další účastník řízení, dále jen „KL“.
( 12 ) – Viz rozsudky ze dne 1. dubna 2008, Maruko (C-267/06, Sb. rozh. s. I-1757, bod 41); ze dne 10. května 2011, Römer (C-147/08, Sb. rozh. s. I-3591, bod 32), a ze dne 6. prosince 2012, Dittrich (C‑124/11, C‑125/11 a C‑143/11, bod 31).
( 13 ) – Viz rozsudky ze dne 4. června 1992, Bötel (C-360/90, Recueil, s. I-3589, bod 12); ze dne 9. února 1999, Seymour-Smith a Perez (C-167/97, Recueil, s. I-623, bod 29), a Dittrich (citovaný v poznámce pod čarou 12, bod 35).
( 14 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Maruko (citovaný v poznámce pod čarou 12, bod 48).
( 15 ) – Kurzíva doplněna autorkou tohoto stanoviska.
( 16 ) – V dánském znění chybí také pojem „nárok“.
( 17 ) – Rozsudky ze dne 7. prosince 1995, Rockfon (C-449/93, Recueil, s. 1995, I-4291, bod 28); ze dne 2. dubna 1998, EMU Tabac a další (C-296/95, Recueil, s. I-1605, bod 36), a ze dne 8. prosince 2005, Jyske Finans (C-280/04, Sb. rozh. s. I-10683, bod 31).
( 18 ) – Rozsudek ze dne 12. listopadu 1998, Institute of the Motor Industry (C-149/97, Recueil, s. I-7053, bod 16).
( 19 ) – Rozsudky ze dne 9. března 2000, EKW a Wein & Co (C-437/97, Recueil, s. I-1157, bod 42), a ze dne 1. dubna 2004, Borgmann (C-1/02, Recueil, s. I-3219, bod 25).
( 20 ) – „[…] les États membres peuvent prévoir que ne constitue pas une discrimination fondée sur l’âge la fixation, pour les régimes professionnels de sécurité sociale, d’âges d’adhésion ou d’admissibilité aux prestations de retraite ou d’invalidité […]“.
( 21 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (Úř. věst. L 204, 26.7.2006, s. 23).
( 22 ) – Rozsudek ze dne 19. ledna 2010, Kücükdeveci (C-555/07, Sb. rozh. s. I-365, bod 21).
( 23 ) – Viz rozsudek ze dne 12. ledna 2010, Petersen (C-341/08, Sb. rozh. s. I-47, bod 60).
( 24 ) – Viz mé stanovisko ze dne 6. května 2010 ve věci Ingeniørforeningen i Danmark („Andersen“) (C-499/08, Sb. rozh. s. 2010, I-9343, body 42 až 47).
( 25 ) – Rozsudky ze dne 5. března 2009, Age Concern England (C-388/07, Sb. rozh. s. I-1569, bod 46); ze dne 18. června 2009, Hütter (C-88/08, Sb. rozh. s. I-5325, bod 41), a ze dne 13. září 2011, Prigge a další (C-447/09, Sb. rozh. s. I-8003, bod 80). Ve věci Prigge Soudní dvůr rozhodl, že takový cíl, jako je bezpečnost letu, nepatří k cílům uvedeným v čl. 6 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 2000/78 (bod 81).
( 26 ) – Rozsudky ze dne 16. října 2007, Palacios de la Villa (C-411/05, Sb. rozh. s. I-8531, body 56 a 57); Age Concern England (citovaný v poznámce pod čarou 25, body 44 a 45), a Petersen (citovaný v poznámce pod čarou 23, body 39 a 40).
( 27 ) – Viz také mé stanovisko ve věci Andersen (uvedené v poznámce pod čarou 24, body 51 a 52), jakož i rozsudek ze dne 12. října 2010 v této věci (C-499/08, Sb. rozh. s. I-9343, bod 29).
( 28 ) – Rozsudky Palacios de la Villa (citovaný v poznámce pod čarou 26, bod 68); ze dne 12. října 2010, Rosenbladt (C-45/09, Sb. rozh. s. I-9391, bod 41), a Kücükdeveci (citovaný v poznámce pod čarou 22, bod 38).
( 29 ) – K tomu viz mé stanovisko ve věci Andersen (uvedené v poznámce pod čarou 24, bod 54).
( 30 ) – Viz výše, bod 56 tohoto stanoviska.
( 31 ) – Viz mé stanovisko ve věci Andersen (citované v poznámce pod čarou 24, bod 62), jakož i moje stanovisko ze dne 1. dubna 2004 ve věci Hlozek (C-19/02, Recueil, s. I-11491, body 57 a 58).
( 32 ) – Rozsudek Age Concern England (citovaný v poznámce pod čarou 25, bod 51), jakož i Andersen (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 33).
( 33 ) – Rozsudek a stanovisko Andersen (citované v poznámce pod čarou 27, respektive 24).
( 34 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Andersen (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 45).
( 35 ) – Rozsudek Palacios de la Villa (citovaný v poznámce pod čarou 26).
( 36 ) – Stanovisko Andersen (citované v poznámce pod čarou 24, bod 73). Viz také rozsudek Andersen (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 46).
Full & Egal Universal Law Academy