STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NILSE WAHLA
přednesené dne 11. července 2013 ( 1 )
Věc C‑225/12
C. Demir
proti
Staatssecretaris van Justitie
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Raad van State (Nizozemsko)]
„Dohoda o přidružení EHS-Turecko — Volný pohyb pracovníků — Povinnost ‚standstill‘ podle článku 13 rozhodnutí č. 1/80 — Rozsah působnosti — Právní úprava členského státu vyžadující, aby měl cizinec před prvním vstupem na území tohoto státu dočasné povolení k pobytu“
1.
Tato věc se týká výkladu článku 13 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 ( 2 ), která byla zřízena Dohodou o přidružení EHS-Turecko ( 3 ). Toto ustanovení je klauzulí „standstill“, která zakazuje smluvním stranám, aby po 1. prosinci 1980 zavedly nová omezení volného pohybu pracovníků.
2.
Raad van State (Státní rada) (Nizozemsko) ve svém předkládacím rozhodnutí žádá o vymezení přesného rozsahu uvedené klauzule „standstill“. Konkrétně pokládá otázku: Za jakých okolností se může turecký státní příslušník dovolávat článku 13 rozhodnutí č. 1/80?
I – Právní rámec
A – Dohoda o přidružení EHS-Turecko
3.
Podle čl. 2 odst. 1 dohody o přidružení je cílem této dohody podporovat stálé a vyvážené posilování obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami prostřednictvím postupného zavádění volného pohybu pracovníků a odstraňování omezení svobody usazování a volného pohybu služeb.
4.
Dne 23. listopadu 1970 byl podepsán Dodatkový protokol k dohodě o přidružení (dále jen „dodatkový protokol“) ( 4 ), jehož článek 41 stanoví:
„1. Smluvní strany mezi sebou nebudou zavádět nová omezení svobody usazování a volného pohybu služeb.“
5.
Dne 19. října 1980 přijala Rada přidružení rozhodnutí č. 1/80.
6.
Článek 6 rozhodnutí č. 1/80 stanoví:
„1. Aniž jsou dotčena ustanovení článku 7 o volném přístupu jeho rodinných příslušníků k zaměstnání, turecký pracovník působící na řádném trhu práce v členském státě má:
—
po jednom roce řádného zaměstnání v tomto členském státě právo na obnovení platnosti svého pracovního povolení u stejného zaměstnavatele, pokud má volné pracovní místo
[…]“
7.
Článek 13 tohoto rozhodnutí zní:
„Členské státy Společenství a Turecko nesmějí pro pracovníky a jejich rodinné příslušníky, jejichž pobyt a zaměstnání jsou na jejich území legální, zavádět žádná nová omezení podmínek přístupu k zaměstnání.“
8.
Podle článku 16 se ustanovení rozhodnutí č. 1/80 použijí s účinností od 1. prosince 1980.
B – Vnitrostátní právo
9.
Dne 1. prosince 1980, což je relevantní datum pro účely klauzule „standstill“ v článku 13 rozhodnutí č. 1/80, byly vstup a pobyt cizinců na území Nizozemska upraveny Vreemdelingenwet 1965 ( 5 ) (zákon o cizincích) (dále jen „Vw 1965“) a Vreemdelingenbesluit 1966 ( 6 ) (nařízení o cizincích) (dále jen „Vb 1966“).
10.
Podle čl. 41 odst. 1 písm. c) Vb 1966, ve znění platném ke dni 1. prosince 1980, museli mít cizinci za účelem vstupu na území Nizozemska platný pas a platné dočasné povolení k pobytu, pokud do Nizozemska přicestovali za účelem pobytu trvajícího déle než tři měsíce. Skutečnost, že cizinec nemá dočasné povolení k pobytu, nebyla však považována za důvod pro odepření vstupu, bylo-li na základě přezkumu skutkových okolností zjištěno, že podmínky pro první vstup byly jinak splněny.
11.
Dne 1. dubna 2001 nabyl účinnosti Wet van 23 november 2000 tot algehele herziening van de Vreemdelingenwet ( 7 ) (zákon ze dne 23. listopadu 2000 o úplném přepracování Vreemdelingenwet) (dále jen „Vw 2000“). Zároveň dne 1. dubna 2001 nabylo účinnosti Vreemdelingenbesluit 2000 ( 8 ) (dále jen „Vb 2000“), které bylo přijato na základě Vw 2000.
12.
Článek 1 písm. h) Vw 2000 definuje „dočasné povolení k pobytu“ jako vízum pro pobyt trvající déle než tři měsíce, o které žádá cizinec osobně u diplomatického nebo konzulárního zastoupení Nizozemska v zemi svého původu, a jež vydává uvedené zastoupení po předchozím svolení ministra zahraničních věcí Nizozemska.
13.
Podle čl. 8 písm. a) Vw 2000 je cizinec oprávněn pobývat v Nizozemsku, pokud má povolení k přechodnému pobytu.
14.
Podle čl. 8 písm. f) Vw 2000 je cizinec, který podal žádost o povolení k přechodnému pobytu, oprávněn až do vydání rozhodnutí o této žádosti pobývat v Nizozemsku, přičemž během této doby nesmí být ze země vyhoštěn.
15.
Článek 16 odst. 1 písm. a) Vw 2000 stanoví, že žádost o běžné povolení k přechodnému pobytu lze zamítnout, pokud cizinec nemá platné dočasné povolení k pobytu vydané za stejným účelem, v souvislosti s nímž je podána žádost o povolení k přechodnému pobytu.
16.
Podle čl. 3.71 odst. 1 Vb 2000 se žádost o povolení k přechodnému pobytu zamítne, pokud cizinec nemá platné dočasné povolení k pobytu.
17.
Konečně, podle Vreemdelingencirculaire 2000 (oběžník z roku 2000 o cizincích) se žádost o dočasné povolení k pobytu přezkoumává za účelem určení, zda jsou splněny všechny podmínky pro udělení povolení k pobytu. Podle tohoto oběžníku povinnost požádat před vstupem na území Nizozemska o udělení dočasného povolení k pobytu umožňuje vnitrostátním orgánům této země snadněji určit, zda dotyčný cizinec splňuje všechny podmínky vstupu.
II – Skutkové okolnosti, řízení a předběžné otázky
18.
Pan Demir, turecký státní příslušník, vstoupil dne 1. října 1990 na území Nizozemska a po zadržení z důvodu nelegálního pobytu byl dne 11. prosince 1991 z Nizozemska vyhoštěn.
19.
Dne 19. dubna 1993 podal pan Demir žádost o povolení k pobytu za účelem soužití se svou manželkou, nizozemskou státní příslušnicí. Povolení k pobytu mu bylo uděleno na dobu od 7. května do 19. září 1993. Na základě tohoto povolení byl pan Demir oprávněn vykonávat práci, ke které nebylo nutné získat pracovní povolení. Později byla platnost povolení k pobytu prodloužena až do 18. července 1995. Během této doby vykonával pan Demir různé práce u různých zaměstnavatelů v celkové délce více než deseti měsíců.
20.
Po rozpadu svého manželství podal pan Demir dne 3. srpna 1995 žádost o povolení k trvalému pobytu. Rozhodnutím ze dne 8. července 1997 byla tato žádost zamítnuta. Po neúspěšném správním řízení byla žaloba, již pan Demir podal proti uvedenému rozhodnutí, prohlášena za nepřípustnou rozsudkem ze dne 12. března 1998.
21.
V letech 1998 až 2007 podal pan Demir další žádosti o povolení k pobytu, jež byly všechny příslušnými vnitrostátními orgány zamítnuty.
22.
Projednávaná věc se týká žádosti, již pan Demir podal dne 13. února 2007 za účelem získání běžného povolení k přechodnému pobytu, aby mohl vykonávat placenou zaměstnaneckou činnost.
23.
Rozhodnutím ze dne 26. dubna 2007 zamítl Staatssecretaris van justitie (ministr spravedlnosti) (dále jen „Staatssecretaris“) žádost pana Demira na základě toho, že nemá platné dočasné povolení k pobytu vydané za stejným účelem, v souvislosti s nímž je podána žádost o povolení k přechodnému pobytu. Následně, rozhodnutím ze dne 10. září 2007, prohlásil Staatssecretaris námitku vznesenou panem Demirem proti tomuto rozhodnutí za neopodstatněnou.
24.
Pan Demir napadl posledně uvedené rozhodnutí před Rechtbank’s-Gravenhage (okresní soud v Haagu), který jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. června 2008. Podle názoru Rechtbank’s-Gravenhage z rozsudku Soudního dvora Abatay a další ( 9 ) vyplývá, že se článku 13 rozhodnutí č. 1/80 nemůže dovolávat turecký státní příslušník, který nesplnil požadavky hostitelského členského státu týkající se prvního vstupu a pobytu a který v důsledku toho pobývá na území tohoto státu nelegálně. Rechtbank’s-Gravenhage měl za to, že se pan Demir nemůže dovolávat článku 13 rozhodnutí č. 1/80, jelikož v době, kdy podal danou žádost, tedy dne 13. února 2007, pobýval v Nizozemsku nelegálně.
25.
Dne 16. července 2008 podal pan Demir proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu, který nyní žádá o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:
„1)
Musí být článek 13 rozhodnutí č. 1/80 vykládán tak, že se použije na hmotněprávní nebo formální podmínky prvního vstupu, i když taková podmínka, kterou je v projednávané věci dočasné povolení k pobytu, má mimo jiné zamezit nelegálnímu vstupu a nelegálnímu pobytu před podáním žádosti o povolení k pobytu, a tudíž ji v tomto ohledu lze pokládat za opatření ve smyslu bodu 85 rozsudku […] Abatay a další, které může být zpřísněno?
2)
a)
Jaký význam je třeba v této souvislosti přikládat kritériu legálního pobytu ve smyslu článku 13 rozhodnutí č. 1/80?
b)
Má v této souvislosti význam skutečnost, že podle vnitrostátního práva vede podání žádosti samo o sobě k legálnímu pobytu, dokud tato žádost není zamítnuta, anebo má význam pouze to, že pobyt před podáním žádosti je podle vnitrostátních právních předpisů považován za nelegální?“
26.
Písemná vyjádření předložili pan Demir, nizozemská, německá a italská vláda, jakož i Komise, z nichž všichni kromě italské vlády přednesli řeč na jednání, které se konalo dne 23. dubna 2013.
III – Analýza
A – Úvodní poznámky
27.
Smyslem takových klauzulí „standstill“, jako je článek 13 rozhodnutí č. 1/80 a čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu, je zakázat zpřísňování konkrétních podmínek existujících k danému datu ( 10 ). Tyto klauzule působí jako „quasi procesní pravidla“, které ratione temporis stanoví, která relevantní ustanovení se použijí při posuzování postavení tureckého státního příslušníka, jenž hodlá využít svých práv vyplývajících z dohody o přidružení ( 11 ). Jinak řečeno, klauzule „standstill“ v takových případech, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, určuje, které právo se použije.
28.
V projednávaném případě je podstatou problému potřeba uvést do souladu dva proudy judikatury týkající se rozsahu článku 13 rozhodnutí č. 1/80 a článku 41 dodatkového protokolu. Problém konkrétně spočívá v tom, zda musí být tyto klauzule „standstill“ vykládány stejným způsobem bez ohledu na to, že jejich znění nejsou totožná.
29.
Pro lepší pochopení problematiky, jež je základem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, pokládám za užitečné stručně popsat základní zásady judikatury Soudního dvora týkající se dotčených klauzulí „standstill“.
30.
Soudní dvůr na jedné straně opakovaně rozhodl, že cílem každé z těchto klauzulí „standstill“ je zabránit vnitrostátním orgánům, aby zavedly nové překážky pro výkon volného pohybu pracovníků, práva usazování a volného pohybu služeb, a tím vytvořit příznivé podmínky pro postupné zavádění těchto svobod. Obě ustanovení tedy v zásadě sledují tentýž cíl spočívající v zajištění postupného zavádění těchto svobod mezi smluvními stranami ( 12 ).
31.
Soudní dvůr dále rozhodl, že obě tato ustanovení stejným způsobem zakazují zavádět nová omezení výkonu svobody usazování, volného pohybu služeb a volného pohybu pracovníků. Uvedený zákaz se vztahuje na omezení týkající se hmotněprávních nebo formálních podmínek prvního vstupu tureckých státních příslušníků, jež hodlají využít hospodářské svobody zakotvené v dohodě o přidružení, na území hostitelského členského státu ( 13 ).
32.
Jak poznamenává předkládající soud, Soudní dvůr na druhé straně v dřívějším rozsudku Abatay a další uvedl, že i když se působnost článku 13 rozhodnutí č. 1/80 neomezuje na turecké státní příslušníky již řádně působící na trhu práce členského státu – na rozdíl od článku 6 rozhodnutí č. 1/80 – může se turecký státní příslušník této klauzule „standstill“ dovolávat „pouze tehdy, splňuje-li požadavky hostitelského členského státu týkající se vstupu, pobytu a případně zaměstnávání a pobývá-li tedy na území tohoto státu legálně“. Příslušné orgány jsou proto nadále „oprávněny, i po vstupu rozhodnutí č. 1/80 v platnost, zavést přísnější opatření vůči tureckým státním příslušníkům, jejichž postavení je nelegální“ ( 14 ).
33.
Tento výrok se však jeví v rozporu s pozdější judikaturou Soudního dvora vztahující se k čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu. V této souvislosti Soudní dvůr konkrétně rozhodl, že otázka, zda ke dni, kdy turecký státní příslušník předloží žádost o povolení k pobytu na území hostitelského členského státu, je jeho pobyt v tomto státě legální, či nikoliv, není pro účely použití uvedené klauzule „standstill“ relevantní ( 15 ).
34.
Na první pohled se vzájemný vztah mezi výše uvedenými výroky jeví jako problematický. Jak je třeba vykládat působnost článku 13 rozhodnutí č. 1/80? Konkrétně, jaký význam je třeba přikládat výrazu „legální pobyt“ v článku 13 při určování toho, kdo se může tohoto ustanovení dovolávat?
35.
V nadcházející části se budu zaprvé věnovat otázce, zda se článek 13 rozhodnutí č. 1/80 vztahuje na pravidla upravující udělování takových povolení k pobytu, jako jsou povolení, o která se jedná v této věci. Posléze posoudím význam kritéria legálního pobytu pro účely použití uvedeného ustanovení. V této souvislosti se rovněž vyjádřím k otázce, zda jsou závěry Soudního dvora v rozsudku Abatay a další ( 16 ) relevantní pro výklad článku 13 ve vztahu k věci, o které má rozhodnout, jak zvažuje předkládající soud.
B – Existence nového omezení
36.
Svou první otázkou se předkládající soud chce ujistit, zda taková podmínka, jako je podmínka mít dočasné povolení k pobytu, stanovená ve Vw 2000, představuje nové omezení volného pohybu pracovníků rovnající se „hmotněprávní nebo formální podmínce prvního vstupu tureckých státních příslušníků na území tohoto členského státu“, ve smyslu výše uvedené judikatury Soudního dvora ( 17 ).
37.
Jsem toho názoru, že představuje.
38.
Úvodem musím zdůraznit, že článek 13 rozhodnutí č. 1/80 nezasahuje do pravomoci členských států odepřít tureckým státním příslušníkům právo vstupu na jejich území a přijmout zde zaměstnání ( 18 ). Omezuje však způsob, jakým může být tato pravomoc vykonávána. Konkrétně povinnost „standstill“ nevyžadovala, aby členské státy zrušily omezení volného pohybu pracovníků, která již existovala k datu, kdy vstoupila klauzule „standstill“ v platnost. Uvedený článek spíše ukládá povinnost zachovat status quo, a tudíž zdržet se zavádění nových omezení, která mohou narušit postupné dosažení cílů dohody o přidružení ( 19 ).
39.
Po vydání rozsudku Abatay a další Soudní dvůr rovněž souhlasil s tím, že se povinnost „standstill“ v článku 13 rozhodnutí č. 1/80 rovněž vztahuje – stejně jako povinnost v článku 41 dodatkového protokolu – na zavádění nových opatření, jejichž cílem nebo důsledkem je zpřísnění podmínek pro výkon volného pohybu pracovníků, jež platily k datu, kdy rozhodnutí č. 1/80 vstoupilo ve vztahu k dotyčnému členskému státu v platnost ( 20 ).
40.
Článek 13 rozhodnutí č. 1/80 se ovšem nevztahuje pouze na opatření přímo spjatá s přístupem k zaměstnání, ale rovněž na pravidla upravující první vstup tureckých státních příslušníků, jež hodlají využít volného pohybu pracovníků, na území hostitelského členského státu. V tomto ohledu Soudní dvůr vykládá článek 13 tak, že se vztahuje na pravidla upravující udělování a prodlužování povolení k pobytu ( 21 ). Vzhledem k úzké spojitosti mezi nutností získat povolení k pobytu na straně jedné a možností být v hostitelském členském státě zaměstnán na straně druhé se rozšíření rozsahu působnosti článku 13 rozhodnutí č. 1/80 tak, aby zahrnovalo opatření upravující první vstup, jeví ve skutečnosti jako vhodné k zajištění účinnosti této klauzule „standstill“.
41.
Co se týče projednávaného případu, z informací v předkládacím rozhodnutí je patrné, že se v důsledku vstupu Vw 2000 v platnost byly zpřísněny podmínky pro výkon práva volného pohybu pracovníků.
42.
Podmínka být držitelem dočasného povolení k pobytu zajisté existovala již k 1. prosinci 1980 (byla stanovena ve Vb 1966). To je datum, ke kterému nabyla účinnosti povinnost „standstill“ a které je relevantním referenčním datem pro posouzení dopadů uvedené klauzule na případ, o kterém má předkládající soud rozhodnout.
43.
Avšak podle judikatury předkládajícího soudu nebyla skutečnost, že cizinec nemá takové povolení, považována za dostatečný důvod pro odepření vstupu podle Vw 1965, pokud žadatel splňoval ostatní podmínky pro první vstup. Jinak řečeno, skutečnost, že cizinec nemá dočasné povolení k pobytu, nebyla citována jako důvod pro odepření vstupu za předpokladu, že na základě přezkumu skutkových okolností žádosti bylo zjištěno, že podmínky pro udělení požadovaného povolení k pobytu byly jinak splněny.
44.
V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že okolnost, že cizinec nemá dočasné povolení k pobytu, nepředstavovala samostatný a dostatečný důvod pro odepření vstupu do té doby, dokud nevstoupil dne 1. dubna 2001 v platnost Vw 2000 ( 22 ).
45.
Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že od roku 2001 musí státní příslušníci třetích zemí, včetně tureckých státních příslušníků, žádat o dočasné povolení k pobytu mimo území Nizozemska. Povolení k dočasnému pobytu (získané mimo území Nizozemska) tedy patrně představuje nezbytnou podmínku pro získání běžného povolení k přechodnému pobytu.
46.
Jinak řečeno, než vstoupil v platnost Vw 2000, mohli cizinci požádat o běžné povolení k přechodnému pobytu v Nizozemsku, aniž se vystavovali riziku automatického zamítnutí, pokud ještě neměli dočasné povolení k pobytu. Vzhledem k tomu, že toto již neplatí a že nelegální vstup a nelegální pobyt před předložením žádosti je nyní dostatečným důvodem pro její zamítnutí, pokládám takovou vnitrostátní právní úpravu, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, za novou překážku volnému pohybu pracovníků ve smyslu článku 13 rozhodnutí č. 1/80. Je tomu tak proto, že na rozdíl od situace, která převládala před 1. dubnem 2001, se první vstup do cizince do země podmiňuje tím, že získá dočasné povolení k pobytu vydané mimo území Nizozemska ( 23 ).
47.
Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr na první otázku odpověděl tak, že článek 13 rozhodnutí č. 1/80 se vztahuje na takové hmotněprávní nebo formální podmínky upravující první vstup, jako je podmínka mít dočasné povolení k pobytu, o které má rozhodnout předkládající soud.
C – Kritérium legálního pobytu
1. Kdo se může dovolávat článku 13 rozhodnutí 1/80?
48.
Svojí druhou otázkou, která se dělí na dvě části, se předkládající soud táže, jaký význam je třeba v tomto kontextu přikládat výrazu „legální pobyt“ uvedenému v článku 13 rozhodnutí č. 1/80. Jinými slovy: Vztahuje se článek 13 pouze na turecké státní příslušníky, kteří v hostitelském členském státě pobývají legálně ( 24 )?
49.
Na tuto otázku je podle mého názoru třeba odpovědět záporně. Níže uvedu důvody, proč si nemyslím, že „legální pobyt“ může sloužit jako smysluplné kritérium pro určení toho, kdo se může dovolávat článku 13.
50.
V tomto okamžiku musím zdůraznit, že použití článku 13 rozhodnutí č. 1/80 nepodléhá podmínce, že dotyčný turecký státní příslušník splňuje požadavky čl. 6 odst. 1 uvedeného rozhodnutí. Působnost klauzule „standstill“ není tudíž omezena na turecké státní příslušníky, kteří vykonávají odměňovanou závislou činnost ( 25 ). Zatímco článek 6 upravuje podmínky výkonu zaměstnání, který přispívá k postupné integraci dotyčné osoby v hostitelském členském státě, článek 13 se vztahuje na vnitrostátní opatření týkající se přístupu k zaměstnání ( 26 ). Posledně uvedeného ustanovení se totiž mohou dovolávat rovněž turečtí státní příslušníci, kteří dosud nepožívají práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 ( 27 ). V tomto ohledu má článek 13 značně širší působnost než článek 6 a v zásadě se vztahuje na širokou škálu tureckých státních příslušníků.
51.
Vzhledem k rozdílnému kontextu, ve kterém článek 13 rozhodnutí č. 1/80 ve srovnání s článkem 6 téhož rozhodnutí působí, nemůže skutečnost, že takový turecký státní příslušník, jako je pan Demir, nesplňuje požadavky pro získání zvláštních práv uvedených v článku 6 ( 28 ), automaticky znamenat, že se nemůže dovolávat článku 13.
52.
Zůstává však otázkou, kdo se může dovolávat článku 13 rozhodnutí č. 1/80?
53.
V tomto ohledu nizozemská, německá a italská vláda tvrdí, že se článku 13 rozhodnutí č. 1/80 nemohou dovolávat takoví turečtí státní příslušníci, jako je pan Demir, kteří jsou v nelegálním postavení. Uvedené klauzule „standstill“ se tudíž mohou dovolávat pouze turečtí státní příslušníci, kteří splňují vnitrostátní požadavky týkající se vstupu a pobytu.
54.
Podle německé vlády je třeba článek 13 rozhodnutí č. 1/80 odlišovat od čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu, který vstoupil v platnost mnohem dříve než rozhodnutí č. 1/80. Zatímco čl. 41 odst. 1 zakazuje nová omezení v oblasti usazování a služeb obecným způsobem, článek 13 konkrétně odkazuje na legálně pobývající pracovníky a jejich rodinné příslušníky. Podle názoru německé vlády je znění těchto ustanovení odlišné z toho důvodu, že rozdíl odráží vůli smluvních stran jasně omezit rozsah článku 13 rozhodnutí č. 1/80 na volný pohyb pracovníků ve srovnání s rozsahem klauzule „standstill“ v čl. 41 odst. 1, která se vztahuje na usazování a služby.
55.
Je pravda, že v souladu s proudem judikatury vycházejícím z rozsudku Abatay a další, se mohou článku 13 dovolávat turečtí státní příslušníci pouze tehdy, splňují-li požadavky hostitelského členského státu týkající se prvního vstupu, pobytu a případně zaměstnávání, v důsledku čehož dotyčná osoba pobývá na území uvedeného státu legálně ( 29 ).
56.
Dále, uznávám, že zatímco čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu nevyžaduje, aby dotyční turečtí státní příslušníci legálně pobývali – nebo skutečně pobývali ( 30 ) – v hostitelském členském státě, aby se mohli dovolávat klauzule „standstill“ v uvedeném ustanovení, článek 13 takové kritérium výslovně obsahuje ( 31 ). S ohledem na toto kritérium a na skutečnost, že přijetí zaměstnání v hostitelském členském státě nutně předpokládá přítomnost dotyčné osoby na území tohoto státu, není překvapující, že Soudní dvůr v tomto kontextu opakovaně odkazuje na kritérium legálního pobytu a rozhodl, že se turečtí státní příslušníci mohou dovolávat uvedeného ustanovení pouze tehdy, když v hostitelském členském státě pobývají legálně. V poslední době Soudní dvůr zopakoval tento výrok v rozsudku Sahin ( 32 ).
57.
Myslím si nicméně, že je třeba určitý důraz přikládat zvláštním okolnostem posledně uvedeného případu. Žalobce totiž již pobýval v hostitelském členském státě v době, kdy napadená vnitrostátní právní úprava vstoupila v platnost. Žalobce vstoupil na území hostitelského členského státu legálně a splňoval relevantní vnitrostátní požadavky upravující udělování povolení k pobytu předtím, než napadená právní úprava – která zpřísnila určité podmínky týkající se této oblasti – vstoupila v platnost ( 33 ). Za těchto okolností se Soudní dvůr nemusel výslovně vyjádřit k otázce legálního pobytu tureckých státních příslušníků, kteří hodlají vstoupit na území hostitelského členského státu po vstupu v platnost takové právní úpravy.
58.
Omezení ratione personae rozsahu článku 13 rozhodnutí č. 1/80 na turecké státní příslušníky, kteří pobývají v hostitelském státě legálně v době, kdy napadená vnitrostátní právní úprava vstoupí v platnost – nebo k datu podání žádosti o povolení k pobytu, jak navrhují v projednávaném případě německá a nizozemská vláda – by přitom podle mého názoru zbavilo uvedenou klauzuli „standstill“ účinnosti.
59.
Představme si například, že členský stát X přijme novou právní úpravu, která vstoupí v platnost dne 1. února 1981 a která, ve srovnání s právní úpravou platnou ke dni 1. prosince 1980, zpřísňuje pravidla upravující podmínky pro udělování a prodlužování povolení k pobytu. Na základě výkladu navrhovaného vládami, které v tomto řízení předložily svá vyjádření, by se mohli dovolávat článku 13 rozhodnutí č. 1/80 pouze turečtí státní příslušníci již legálně pobývající v členském státě X k 1. únoru 1981. Ti, kteří by přicestovali po 1. únoru 1981, by tedy museli splňovat nové podmínky dříve, než by se mohli uvedeného ustanovení dovolávat.
60.
Dále si představme, že členský stát X zavede další opatření, tentokrát dne 1. července 1982. Tato nová pravidla dále zpřísňují podmínky pro udělování a prodlužování povolení k pobytu platné ke dni 1. prosince 1980. Opět se mohou dovolávat článku 13 pouze turečtí státní příslušníci, kteří dne 1. července 1982 legálně pobývají v členském státě X. Ti, kteří by přicestovali až po 1. červenci 1982, by museli splňovat přísnější požadavky ohledně vstupu a pobytu dříve, než by se mohli dovolávat článku 13.
61.
Jak je z tohoto příkladu zřejmé, úzký výklad rozsahu článku 13 rozhodnutí č. 1/80 by v praxi členským státům umožňoval postupně zpřísňovat pravidla, která nesmí být přísnější, a tudíž obcházet povinnost „standstill“. Tato povinnost se totiž rovná závazku vůči tureckým státním příslušníkům, kteří se mohou dovolávat článku 13, zdržet se určitého jednání ( 34 ). Vzhledem k tomu, že cílem klauzule „standstill“ je zajistit, aby se rozsah volného pohybu pracovníků ve vztahu k tureckým státním příslušníkům postupně rozšiřoval, je situace popsaná výše přesně ten typ situace, které má uvedená klauzule zabránit.
62.
Mám tudíž za to, že za účelem zajištění účinnosti článku 13 rozhodnutí č. 1/80 musí být tento článek používán i na turecké státní příslušníky, kteří hodlají poprvé vstoupit na území hostitelského členského státu poté, co vstoupila v platnost napadená právní úprava. Jakýkoliv jiný výklad by byl v rozporu se samotným raison d’être klauzule „standstill“, kterým je zajistit, aby členské státy plnily povinnosti, které jim vyplývají z dohody o přidružení.
2. Kritérium legálního pobytu není v tomto kontextu relevantní
63.
Výrok Soudního dvora v rozsudku Abatay a další hraje v předkládacím rozhodnutí klíčovou roli ( 35 ). Konkrétně pak v tom ohledu, že předkládající soud si není jist tím, zda tento rozsudek má v projednávané věci vliv na výklad článku 13 rozhodnutí č. 1/80.
64.
Tento názor nezastávám.
65.
V předcházejících bodech tohoto stanoviska jsem se snažil vysvětlit, proč mám za to, že dotčená klauzule „standstill“ by se měla uplatňovat i na turecké státní příslušníky, kteří poprvé vstupují na území hostitelského členského státu po vstupu v platnost napadené vnitrostátní právní úpravy. Připouštím, že tento názor automaticky nečiní požadavek legálního pobytu zbytečným a mohl by být v zásadě v souladu s rozsudkem Abatay a další za předpokladu, že by se právní úprava, o kterou se v této věci jedná, týkala výjimek z požadavků na pracovní povolení, a nikoli z předpisů upravujících první vstup. To by však bylo možné pouze tehdy, kdyby podmínky upravující první vstup, a konkrétně udělování povolení k pobytu, nespadaly do věcné působnosti článku 13.
66.
Jak jsem již uvedl v bodě 31 tohoto stanoviska, Soudní dvůr od vydání rozsudku Abatay a další výslovně uznává rozšířený rozsah působnosti článku 13 rozhodnutí č. 1/80. Nyní platí, že se toto ustanovení nevztahuje pouze na „podmínky přístupu k zaměstnání“ v přísném slova smyslu, ale i – stejně jako je tomu v případě čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu – na nová omezení hmotněprávních nebo formálních podmínek týkajících se prvního vstupu na území dotyčného členského státu. Námitky, které vznesla německá vláda, pokud jde o úmyslné omezení rozsahu působnosti článku 13 rozhodnutí č. 1/80 smluvními stranami, lze patrně za této situace jen těžko sladit s danou judikaturou.
67.
V této souvislosti poskytuje projednávaná věc užitečný příklad toho, proč není opodstatněné přikládat význam kritériu „legálního pobytu“ při určování toho, kdo se může dovolávat článku 13 rozhodnutí č. 1/80 za takových okolností, o jaké se jedná ve věci v původním řízení.
68.
V projednávané věci ukládá klauzule „standstill“ příslušným orgánům povinnost neuplatňovat Vw 2000 – a zejména požadavek mít dočasné povolení k pobytu – ve vztahu k tureckým státním příslušníkům, kteří se mohou dovolávat článku 13 rozhodnutí č. 1/80. Jinými slovy, bez ohledu na novou právní úpravu by se měla jejich žádost o povolení k pobytu posuzovat za stejných hmotněprávních podmínek, jako jsou podmínky, které se uplatňovaly před 1. dubnem 2001.
69.
Avšak jak uvádí předkládající soud, skutečnost, že cizinec nemá dočasné povolení k pobytu, má za následek, že vstup tureckého státního příslušníka do Nizozemska a pobyt v něm byl nelegální, a to k 1. prosinci 1980 i po tomto datu, jakož i k 1. dubnu 2001 i po tomto datu. I když nelegální vstup na území Nizozemska nepředstavoval dostatečný důvod pro zamítnutí žádosti o povolení k pobytu, pokud žadatel jinak splňoval ostatní podmínky pro udělení takového povolení, nic to nemění na tom, že postavení tureckého státního příslušníka bylo podle pravidel upravujících první vstup na území hostitelského členského státu nelegální.
70.
Pro lepší pochopení si představme, že turecký státní příslušník, pan Y, v roce 2013 vstoupí na území Nizozemska za účelem výkonu zaměstnání. Už jsem vysvětlil, proč se domnívám, že by se měl článek 13 rozhodnutí č. 1/80 vztahovat na turecké státní příslušníky, kteří vstoupí na území hostitelského členského státu po vstupu v platnost vnitrostátní právní úpravy, která spadá do věcné působnosti uvedeného ustanovení. Proto by měl být pan Y oprávněn dovolávat se článku 13, pokud jde o pravidla, o která se jedná ve věci v původním řízení. Jinými slovy, jeho žádost o povolení k pobytu by se měla posuzovat podle pravidel platných ke dni 1. prosince 1980 – nebo v případě, že tato pravidla byla po tomto datu zmírněna, podle nejpříznivějších pravidel platných po tomto datu ( 36 ) – bez ohledu na to, že nemá dočasné povolení k pobytu. Kdyby se však kritériu legálního pobytu v této souvislosti přikládal význam a kdyby pan Y neměl dočasné povolení k pobytu v době, kdy vstoupil na území Nizozemska, nebyl by oprávněn dovolávat se klauzule „standstill“ podle článku 13 ve vztahu k Vw 2000. Je tomu tak proto, že by jeho postavení, stejně jako postavení pana Demira, bylo formálně nelegální, a to jak podle starých, tak nových pravidel.
71.
Je zřejmé, že za takových okolností by přikládání jakéhokoli významu kritériu „legálního pobytu“ zbavovalo klauzuli „standstill“ v článku 13 její účinnosti. Vzhledem k tomu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je Vw 2000, upravuje první vstup a udělování povolení k pobytu v hostitelském členském státě, a v důsledku toho dopady na možnost získat právo k pobytu v tomto státě, nevím, jak by mohlo být kritérium „legálního pobytu“ užitečné pro určení rozsahu působnosti článku 13 rozhodnutí č. 1/80 ( 37 ).
72.
Konečně považuji za vhodné stručně se vyjádřit k výroku Soudního dvora v bodě 85 rozsudku Abatay a další, ve kterém se výslovně připouští zavedení přísnějších opatření ve vztahu k tureckým státním příslušníkům, jejichž postavení je nelegální.
73.
Chtěl bych uvést, že článek 13 rozhodnutí č. 1/80 nepřiznává tureckým státním příslušníkům pozitivní práva (jako je právo vstupu nebo pobytu), ale určuje, která právní úprava se z hlediska ratione temporis použije pro posouzení postavení dotyčné osoby. Jak už bylo vysvětleno v bodě 38 tohoto stanoviska, článek 13 totiž nezasahuje do pravomoci členských států odepřít státním příslušníkům třetích zemí, včetně tureckých státních příslušníků, vstup na jejich území. Avšak v souladu s povinností „standstill“ podle článku 13 se musí takové odepření ve vztahu k tureckým státním příslušníkům zakládat na nejpříznivějších pravidlech platných ode dne vstupu uvedeného ustanovení v platnost.
74.
Proto v případě, že se turecký státní příslušník poté, co bylo vydáno rozhodnutí o odepření vstupu na základě těchto pravidel a v souladu s právní úpravou EU platnou v relevantní oblasti, rozhodl zůstat na území tohoto státu, je jeho postavení v hostitelském členském státě nepochybně nelegální. Za těchto okolností jsou členské státy i nadále oprávněny rozhodnout o důsledcích takového nelegálního pobytu na jejich území za předpokladu – což musím zdůraznit – že se na pravidla, které se na takové jednotlivce uplatní, nevztahuje článek 13.
75.
Vzhledem k výše uvedeným úvahám se domnívám, že na část a) druhé otázky je třeba odpovědět tak, že za takových okolností, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, není kritérium legálního pobytu stanovené v článku 13 rozhodnutí č. 1/80 relevantní při určovaní toho, zda se turecký státní příslušník může dovolávat tohoto ustanovení či nikoli.
76.
Konečně, v případě, že Soudní dvůr odpoví na první otázku a část a) druhé otázky tak, jak navrhuji, není nutné na část b) třetí otázky odpovídat. Avšak pro úplnost a pro případ, že by Soudní dvůr přece jen chtěl odpovědět na tuto otázku, připojuji následující poznámky.
77.
Došel jsem k závěru, že by se kritériu „legálního pobytu“ při určovaní toho, zda se turecký státní příslušník může dovolávat klauzule „standstill“ podle článku 13, či nikoli, neměl přikládat žádný význam. Myslím si, že skutečnost, že podle vnitrostátního práva činí samotné podání žádosti pobyt legálním do doby, než bude o žádosti rozhodnuto, nemůže tento závěr zpochybnit. I když přikládání určitého významu tomuto pravidlu by nepochybně mohlo podpořit kritérium legálního pobytu, jednalo by se o umělou konstrukci.
78.
Podle důvodů uváděných Soudním dvorem, pokud jde o článek 6 rozhodnutí č. 1/80, se turečtí státní příslušníci nemohou považovat za osoby, které splňují kritérium legálního pobytu, pokud jim bylo právo pobytu přiznáno pouze na základě vnitrostátní právní úpravy, která povoluje pobyt v hostitelském členském státě do doby, než bude rozhodnuto o žádosti o povolení k pobytu ( 38 ). Jak uvádí nizozemská vláda, cílem poskytnutí dočasného práva k pobytu žadateli je pouze zabezpečit, aby postavení dotyčné osoby po dobu rozhodování o žádosti nebylo příliš oslabeno, a zejména to, aby cizinci nemuseli opustit území daného státu předtím, než bude přijato konečné rozhodnutí. Kromě odkladného účinku žádosti, o které se rozhoduje, nemá uplatnění takových vnitrostátních ustanovení za následek nezpochybnitelné a stálé právo pobytu ve smyslu judikatury uvedené výše.
IV – Závěry
79.
Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Raad van State (Nizozemsko) odpověděl následovně:
„1)
Článek 13 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení se vztahuje na takové hmotněprávní nebo formální podmínky vnitrostátního práva upravující první vstup, jako je podmínka být držitelem dočasného povolení k pobytu, o které má rozhodnout předkládající soud.
2)
Za takových okolností, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, není kritérium legálního pobytu uvedené v článku 13 rozhodnutí č. 1/80 relevantní pro účely určení toho, zda se může turecký státní příslušník tohoto ustanovení dovolávat, či nikoli.“
( 1 ) – Původní jazyk: angličtina.
( 2 ) – Rozhodnutí Rady přidružení ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení (dále jen „rozhodnutí č. 1/80“).
( 3 ) – Dne 12. září 1963 byla podepsána Dohoda zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckou republikou. Tato dohoda byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství Radou Evropského společenství prostřednictvím rozhodnutí Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 (Úř. věst. 1964, 217, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10, dále jen „dohoda o přidružení“).
( 4 ) – Tento dodatkový protokol byl podepsán v Bruselu dne 23. listopadu 1970 a uzavřen, schválen a potvrzen jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. 1972, L 293, s. 1; Zvl. vyd. 11/11, s. 41).
( 5 ) – Staatsblad 1965, č. 40.
( 6 ) – Staatsblad 1966, č. 387.
( 7 ) – Staatsblad 2000, č. 495.
( 8 ) – Staatsblad 2000, č. 497.
( 9 ) – Rozsudek ze dne 21. října 2003 (C-317/01 a C-369/01, Recueil, s. I-12301).
( 10 ) – Rozsudek ze dne 9. prosince 2010, Toprak a Oguz (C-300/09 a C-301/09, Sb. rozh. I-12845, body 53 a 54).
( 11 ) – Rozsudek ze dne 20. září 2007, Tum a Dari (C-16/05, Sb. rozh. I-7415, bod 55).
( 12 ) – Výše uvedený rozsudek Toprak a Oguz, body 52 až 54 a citovaná judikatura.
( 13 ) – Pokud jde o článek 13, viz rozsudky ze dne 17. září 2009, Sahin (C-242/06, Sb. rozh. s. I-8465, body 63 až 65), a ze dne 29. dubna 2010, Komise v. Nizozemsko (C-92/07, Sb. rozh. s. I-3683, body 47 až 49). Co se týče čl. 41 odst. 1, viz výše uvedený rozsudek Tum a Dari, bod 69, a rozsudek ze dne 19. února 2009, Soysal a Savatli (C-228/06, Sb. rozh. s. I-1031, body 47 a 49).
( 14 ) – Výše uvedený rozsudek Abatay a další, body 84 a 85.
( 15 ) – Výše uvedený rozsudek Tum a Dari, bod 59, a rozsudek ze dne 21. července 2011, Oguz (C-186/10, Sb. rozh. s. I-6957, bod 33).
( 16 ) – Viz bod 32 výše.
( 17 ) – Zejména viz výše uvedené rozsudky Sahin, body 64 až 66, a Komise v. Nizozemsko, body 48 a 49.
( 18 ) – Mimo jiné viz výše uvedený rozsudek Abatay a další, bod 80, a rozsudek ze dne 29. září 2011, Unal (C-187/10, Sb. rozh. s. I-9045, bod 41).
( 19 ) – Musím dodat, že článek 13 rovněž zakazuje, aby se poté, co vstoupila klauzule „standstill“ v platnost, zpřísňovala ustanovení, která zmírňovala pravidla platná k tomuto datu. Viz výše uvedený rozsudek Toprak a Oguz, bod 62.
( 20 ) – Výše uvedený rozsudek Sahin, bod 63. Rovněž viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Dereci a další (C-256/11, Sb. rozh. s. I-11315, bod 94), a výše uvedený rozsudek Toprak a Oguz, bod 54.
( 21 ) – Výše uvedené rozsudky Sahin, body 64 a 65; Komise v. Nizozemsko, bod 50; a Toprak a Oguz, bod 44.
( 22 ) – Soudní dvůr uvedl, že se článek 13 rozhodnutí č. 1/80 může použít nejen na ustanovení právního a správního předpisu, ale také na ustanovení oběžníku, který upřesňuje způsob, jakým dotyčná vláda zamýšlí daný předpis provádět. V tomto ohledu viz výše uvedený rozsudek Toprak a Oguz, bod 31. V daném případě nevidím žádný důvod, proč by se uvedené ustanovení nemělo použít na takovou právní úpravu, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, když podle pravidel platných k 1. prosinci 1980 příslušné vnitrostátní orgány neuplatňovaly žádný zvláštní požadavek ohledně dočasného povolení k pobytu.
( 23 ) – Tento závěr nelze zpochybnit, jak se patrně domnívá předkládající soud, cílem Vw 2000 spočívajícím v zamezení nelegálnímu pobytu.
( 24 ) – Je užitečné poznamenat, že článek 13 má přímý účinek. Viz rozsudek ze dne 20. září 1990, Sevince (C-192/89, Recueil, s. I-3461, bod 26).
( 25 ) – Výše uvedený rozsudek Sahin, bod 50 a citovaná judikatura.
( 26 ) – Tamtéž, bod 51.
( 27 ) – Tamtéž, bod 51. Viz výše uvedený rozsudek Toprak a Oguz, bod 45.
( 28 ) – Viz bod 19 výše.
( 29 ) – Výše uvedený rozsudek Abatay a další, bod 84.
( 30 ) – Viz výše uvedené rozsudky Abatay a další, bod 105, a Tumi a Dari, bod 59.
( 31 ) – V tomto kontextu bych chtěl poznamenat, že Dohoda o přidružení EHS-Turecko a předpisy z ní vycházející, jako je dodatkový protokol a rozhodnutí č. 1/80, musí být vykládány jako mezinárodní smlouva na základě článku 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu – tedy v dobré víře – v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy. Viz rozsudek ze dne 2. března 1999, Eddline El-Yassini (C-416/96, Recueil, s. I-1209, bod 47). Rovněž viz stanovisko generálního advokáta P. Cruz Villalóna ze dne 11. dubna 2013 ve věci Demirkan (C‑221/11, bod 53).
( 32 ) – Výše uvedený rozsudek Sahin, bod 52. V tomto ohledu rovněž viz výše uvedený rozsudek Toprak a Oguz.
( 33 ) – Výše uvedený rozsudek Sahin, body 54 a 55. Odobně rovněž viz výše uvedené rozsudky Toprak a Oguz, body 15 a 21, a Dereci a další, body 99 a 100. Naopak výše uvedený rozsudek Abatay a další se týkal tureckých řidičů nákladních aut, kteří žili a pracovali v Turecku a v Německu pobývali pouze po krátká časová období.
( 34 ) – Výše uvedený rozsudek Dereci, bod 87.
( 35 ) – Viz bod 32 výše.
( 36 ) – Je tomu tak proto, že klauzule „standstill“ rovněž zakazuje, aby členské státy zpřísňovaly příznivější pravidla, i když byla přijata po dni vstupu v platnost klauzule „standstill“. To platí i v případě, že zpřísnění nezpůsobuje, že by relevantní pravidla byla přísnější než pravidla, která vyplývají z ustanovení platného ke dni vstupu v platnost klauzule „standstill“. Viz výše uvedený rozsudek Toprak a Oguz, bod 62.
( 37 ) – I když spisový materiál neobsahuje žádný důkaz o podvodném nebo zneužívajícím jednání v projednávané věci, je přesto třeba uvést, že práva EU se nelze v zásadě dovolávat podvodně nebo zneužívajícím způsobem a že vnitrostátní soudy v jednotlivých případech mohou brát v úvahu zneužívající nebo podvodné jednání dotčených osob, a zabránit jim tak případně v požívání výhod vyplývajících z ustanovení práva EU, kterých se dovolávají. V tomto ohledu viz výše uvedený rozsudek Tum a Dari, bod 64.
( 38 ) – Rozsudek ze dne 30. září 1997, Ertanir (C‑ 98/96, Recueil, s. I-5179, body 47 až 50 a citovaná judikatura).
Full & Egal Universal Law Academy