STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILSE WAHLA
přednesené dne 26. září 2013 ( 1 )
Věc C‑361/12
Carmela Carratù
proti
Poste Italiane SpA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Napoli (Itálie)]
„Sociální politika — Směrnice 1999/70/ES — Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS — Ustanovení 4 — Pracovní podmínky — Náhrada za protiprávní vložení klauzule o pracovním poměru na dobu určitou do pracovní smlouvy — Rovné zacházení — Pojem ‚státní instituce‘“
1.
Sedm různých předběžných otázek, které Tribunale di Napoli (okresní soud v Neapoli) (Itálie) předložil Soudnímu dvoru, se týká toho, zda je italské právo v souladu s několika obecnými zásadami práva Evropské unie (dále jen „EU“), jako je zásada rovnosti procesněprávních prostředků obrany, a se zvláštními pravidly použitelnými pro pracovní smlouvy na dobu určitou, jako je zákaz diskriminace, která specificky pro tyto smlouvy odrážejí obecnou zásadu zákazu diskriminace platnou v právu EU.
2.
Není to poprvé – ani naposledy – kdy se spor týkající současně společnosti Poste Italiane SpA (dále jen „Poste Italiane“) a směrnice 1999/70/ES ( 2 ) dostává před Soudní dvůr ( 3 ). Proti uvedené společnosti byla u soudů podána celá řada žalob ( 4 ). Podobné žaloby, v nichž jde mimo jiné o výklad směrnice 1999/70, byly podány také proti italským vládním ministerstvům a orgánům místní správy ( 5 ).
3.
Předkládající soud již rozhodl, že společnost Poste Italiane zaměstnávala žalobkyni v původním řízení, paní Carratù, na základě pracovní smlouvy na dobu určitou protiprávně. Tento soud nyní žádá o vodítko k určení výše náhrady, která má být poskytnuta. V této souvislosti se táže, zda zásada zákazu diskriminace, tak jak je stanovena ve směrnici 1999/70, vyžaduje, aby povinnost k takové náhradě trvala až do dne, kdy předkládající soud vydá své konečné rozhodnutí ( 6 ).
4.
Z níže uvedených důvodů se nedomnívám, že za těchto okolností je protiprávní uzavření smlouvy na dobu určitou srovnatelné s protiprávním propuštěním v rámci smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Skutkový stav, který nastal v původním řízení, proto nelze vykládat jako případ diskriminace.
I – Právní rámec
A – Právní předpisy EU
5.
Směrnice 1999/70 provádí do práva EU rámcovou dohodu o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřenou mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (dále jen „rámcová dohoda“) ( 7 ). Samotnou rámcovou dohodu lze nalézt v příloze směrnice 1999/70.
6.
Zásada zákazu diskriminace obsažená v ustanovení 4 uvedené rámcové dohody stanoví:
„1.
Pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.
2.
Je-li to vhodné, použije se zásada ‚poměrným dílem‘.
3.
Prováděcí pravidla k tomuto ustanovení vymezí členské státy po konzultaci se sociálními partnery nebo sociální partneři s ohledem na právní předpisy Společenství a vnitrostátní právní předpisy, kolektivní smlouvy a zvyklosti […]“
B – Italské právní předpisy
1. Zákon č. 604/1966
7.
Zákon č. 604 ze dne 15. července 1966 ( 8 ) (dále jen „zákon č. 604/1966“) stanoví obecná pravidla pro individuální propouštění. Článek 8 uvedeného zákona stanoví, že pokud byl zaměstnanec protiprávně propuštěn, musí jej zaměstnavatel do tří dnů znovu zaměstnat, jinak mu musí být poskytnuta náhrada, jejíž výše bude určena podle počtu zaměstnanců, velikosti podniku a počtu let odpracovaných dotyčným zaměstnancem a pohybuje se v rozmezí 2,5 až šestinásobku měsíční mzdy. Horní mez tohoto kompenzačního rozpětí může být zvýšena až na desetinásobek měsíční mzdy v případě, že zaměstnanec odpracoval více než deset let, a na čtrnáctinásobek měsíční mzdy v případě, že zaměstnanec odpracoval více než dvacet let a pokud podnik zaměstnává vice než patnáct zaměstnanců.
2. Zákon č. 300/1970
8.
Zákon č. 300 ze dne 20. května 1970 ( 9 ) (dále jen „zákon č. 300/1970“) stanoví některá pravidla týkající se ochrany svobody a důstojnosti pracovníků, svobody sdružování a činnosti odborů na pracovišti, jakož i pravidla v oblasti zaměstnání.
9.
Článek 18 zákona č. 300/1970, dříve nadepsaný „Opětovné zařazení na pracovní místo“, stanoví zvláštní ustanovení, která se použijí v případě protiprávního propuštění, jakož i pravidla pro výpočet případné náhrady, která má být v této souvislosti zaměstnanci vyplacena. V rozhodné době zákon č. 300/1970 uváděl, že je-li na pracovním místě zaměstnáno více než patnáct zaměstnanců (anebo pět zaměstnanců v případě zemědělského podniku), má zaměstnavatel povinnost zařadit zaměstnance zpět na pracovní místo, pokud bylo propuštění shledáno protiprávním podle zákona č. 604/1966. V případě opětovného zařazení na pracovní místo odpovídala náhrada, na kterou měl zaměstnanec nárok, mzdě v plné výši (včetně zaplacení příspěvků na sociální zabezpečení) ode dne propuštění až do skutečného opětovného zařazení na pracovní místo, avšak nikdy nesměla být nižší než pětinásobek plné měsíční mzdy. Konečně, bez ohledu na nárok na náhradu za období, kdy zaměstnanec nebyl zaměstnán, měl zaměstnanec možnost vzdát se práva na opětovné zařazení a namísto toho požadovat dodatečnou náhradu ve výši patnáctinásobku plné měsíční mzdy.
3. Legislativní nařízení č. 368/2001
10.
Legislativním nařízením č. 368 ze dne 6. září 2001 ( 10 ) (dále jen „legislativní nařízení č. 368/2001“) byla v Itálii provedena směrnice 1999/70.
11.
Podle čl. 1 odst. 1 legislativního nařízení č. 368/2001 může pracovní smlouva stanovit den, k němuž bude ukončena, z technických, výrobních nebo organizačních důvodů nebo pro účely nahrazení konkrétního zaměstnance. Podle čl. 1 odst. 2 je však taková smlouva na dobu určitou neúčinná, pokud není přímo či nepřímo zaznamenána v písemném dokumentu, který uvádí důvody v daném konkrétním případě, které musí spadat do některé z kategorií uvedených v čl. 1 odst. 1. Konečně čl. 1 odst. 3 stanoví, že zaměstnavatel musí zaměstnanci předat kopii tohoto písemného dokumentu do pěti pracovních dnů ode dne, kdy došlo k zahájení pracovní činnosti.
4. Zákon č. 183/2010
12.
Zákon č. 183 ze dne 4. listopadu 2010 (dále jen „zákon č. 183/2010“) ( 11 ) deleguje na italskou vládu některé pravomoci v oblasti pracovního práva a nahrazuje několik dřívějších ustanovení. Článek 32 uvedeného zákona se týká zákonných lhůt a pravidel upravujících pracovní poměry na dobu určitou.
13.
Článek 32 odst. 1 zákona č. 183/2010, kterým byl nahrazen čl. 6 odst. 1 a 2 zákona č. 604/1966, stanoví, že propuštění musí být napadeno v prekluzivní lhůtě 60 dnů od doručení písemného oznámení o propuštění (nebo písemného oznámení důvodů propuštění, pokud bylo doručeno později). Na takové napadení, které může mít jakoukoli písemnou formu, jež umožňuje sdělit úmysl zaměstnance, musí navazovat žaloba, která musí být podána do 270 dnů v podatelně soudu rozhodujícího v pracovněprávních věcech.
14.
Článek 32 odst. 2 zákona č. 183/2010 rozšiřuje působnost čl. 32 odst. 1 na všechny případy protiprávního propuštění. Podle čl. 32 odst. 3 uvedeného zákona se má čl. 32 odst. 1 použít mimo jiné i na žaloby na prohlášení neplatnosti klauzule o uzavření pracovního poměru na dobu určitou vložené do pracovní smlouvy podle článku 1 legislativního nařízení č. 368/2001. Dále se uvádí, že lhůta 270 dnů začíná běžet od skončení smlouvy.
15.
V době vydání předkládacího rozhodnutí čl. 32 odst. 5 zákona č. 183/2010 zejména stanovil, že v případě přeměny smlouvy uzavřené na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou musí zaměstnavatel vyplatit zaměstnanci náhradu stanovenou podle kritérií upravených v článku 8 zákona č. 604/1966 ve výši odpovídající 2,5 až dvanáctinásobku měsíční mzdy. Kromě toho se má podle čl. 32 odst. 7 zákona č. 183/2010 posledně uvedené ustanovení použít na všechny spory, včetně těch, které jsou projednávány v okamžiku nabytí účinnosti uvedeného ustanovení. U těchto posledně uvedených sporů však může soud v případě potřeby umožnit účastníkům řízení doplnit ve stanovené lhůtě jejich písemná podání.
II – Skutkový stav, řízení a předložené otázky
16.
Společnost Poste Italiane přijala paní Carmelu Carratù do zaměstnání na pracovní místo v kampánském mechanizačním poštovním středisku v Neapoli. Podle pracovní smlouvy měl její pracovní poměr trvat od 4. června do 15. září 2004. Carmela Carratù obdržela kopii smlouvy podepsané oběma stranami až 15. června 2004.
17.
Uzavření smlouvy na dobu určitou bylo na základě článku 1 legislativního nařízení č. 368/2001 odůvodněno nutností nahrazení zaměstnance, konkrétně potřebou zastoupení pracovníka kampánského střediska v období od 1. června 2004 do 15. září 2004. Smlouva dále uváděla, že strany souhlasí s tím, že pracovní poměr zanikne ještě před 15. zářím 2004 v případě, že dotyčný pracovník nastoupí znovu do zaměstnání, a skončí tak potřeba jeho nahrazení.
18.
Dne 21. září 2004 zaslala C. Carratù společnosti Poste Italiane doporučený dopis, v němž sdělila svůj zájem o práci. Uvedený dopis obdržela tato společnost dne 11. října 2004.
19.
Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že C. Carratù podala proti společnosti Poste Italiane žalobu u předkládajícího soudu dne 23. září 2008. V žalobě tvrdila, že nebyly dány zákonné důvody pro časové omezení jejího zaměstnání. Proto se domáhala toho, aby: i) klauzule týkající se časového omezení byla prohlášena za protiprávní; ii) pracovní poměr uzavřený mezi ní a společností Poste Italiane byl prohlášen za pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou a iii) byla opětovně zařazena na pracovní místo a společnosti Poste Italiane uložena povinnost vyplatit jí ušlou mzdu, na kterou jí vznikl v mezidobí nárok (dále jen „dotčená náhrada“).
20.
Mezitímním rozsudkem ze dne 25. ledna 2012 prohlásil předkládající soud klauzuli o uzavření pracovního poměru na dobu určitou za protiprávní a rozhodl, že dne 4. června 2004 došlo k zahájení pracovního poměru na dobu neurčitou ( 12 ).
21.
Nevyřešenou otázkou v řízení u předkládajícího soudu zůstává určení výše náhrady, která má být C. Carratù vyplacena. Vzhledem k nabytí účinnosti zákona č. 183/2010 a k pochybnostem, které má ohledně slučitelnosti několika ustanovení vnitrostátních právních předpisů s ustanovením 4 rámcové dohody, jakož i s řadou obecných zásad práva EU, se Tribunale di Napoli rozhodl přerušit řízení a usnesením ze dne 13. června 2012 položit Soudnímu dvoru sedm otázek:
„1)
Je v rozporu se zásadou rovnocennosti ustanovení vnitrostátního práva provádějícího [směrnici 1999/70] takovým způsobem, že v případě protiprávního ukončení pracovní smlouvy obsahující neplatnou klauzuli o pracovním poměru na dobu určitou stanoví hospodářské důsledky, které jsou rozdílné a podstatně méně příznivé než hospodářské důsledky v případech protiprávního ukončení smlouvy uzavřené podle obecného soukromého práva, která obsahuje neplatnou klauzuli o pracovním poměru na dobu určitou?
2)
Je v souladu s právním řádem [EU], že v rozsahu jeho použití zvýhodňují účinky sankce zaměstnavatele, který jednal zneužívajícím způsobem, v neprospěch zneužívaného zaměstnance tak, že doba trvání soudního řízení, a to i doba standardní, přímo poškozuje zaměstnance ve prospěch zaměstnavatele a že se nápravný účinek řízení úměrně snižuje s narůstající délkou řízení, až je téměř zrušen?
3)
Je v rámci působnosti právního řádu [EU] na základě článku 51 [Listiny základních práv Evropské unie] v souladu s článkem 47 [uvedené] Listiny […] a článkem 6 [Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], aby doba trvání soudního řízení, a to i doba standardní, přímo poškozovala zaměstnance ve prospěch zaměstnavatele a aby se nápravný účinek řízení úměrně snižoval s narůstající délkou řízení, až je téměř zrušen?
4)
Zahrnuje pojem [‚]pracovní podmínky[‘] uvedený v ustanovení 4 [směrnice 1999/70/ES], vzhledem k vysvětlením poskytnutým v čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2000/78/ES ( 13 ) a čl. 14 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/54/ES ( 14 ), také důsledky protiprávního ukončení pracovního poměru?
5)
V případě kladné odpovědi na [čtvrtou] otázku, lze rozdíl mezi důsledky, které vnitrostátní právní řád běžně stanoví při protiprávním ukončení pracovního poměru na dobu neurčitou na jedné straně a na dobu určitou na straně druhé, odůvodnit na základě ustanovení 4 směrnice [1999/70/ES]?
6)
Mají být obecné zásady platného práva [EU], jako je zásada právní jistoty, ochrany legitimního očekávání, rovnosti procesněprávních prostředků obrany, účinné soudní ochrany, práva na projednání věci nezávislým soudem a obecně na spravedlivý proces, zaručené v čl. 6 odst. 2 [EU] (ve znění článku 1 odst. 8 Lisabonské smlouvy a na který odkazuje článek 46 [EU]) – ve spojení s článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod […] a s články 46, 47 a čl. 52 odst. 3 Listiny […], vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby italský stát po uplynutí značně dlouhé doby (9 let) přijal ustanovení, a to čl. 32 odst. 7 zákona č. 183/10, které mění důsledky probíhajících řízení tak, že přímo poškozuje zaměstnance ve prospěch zaměstnavatele a že se nápravný účinek řízení úměrně snižuje s narůstající délkou řízení, až je téměř zrušen?
7)
Pokud Soudní dvůr nepřizná uvedeným zásadám význam základních zásad právního řádu [EU] pro účely jejich horizontálního a všeobecného použití, a tedy neshledá rozpor ustanovení, jako je čl. 32 odst. 5 až 7 zákona č. 183/10, s povinnostmi podle [směrnice 1999/70] a [Listiny základních práv], musí být taková společnost, jako je žalovaná, mající vlastnosti uvedené v [předkládacím usnesení], považována za státní instituci pro účely přímého vertikálně vzestupného použití práva EU, a především ustanovení 4 [směrnice 1999/70] a [Listiny základních práv]?“
22.
Písemná vyjádření předložily společnost Poste Italiane, italská a polská vláda, jakož i Komise. Na jednání konaném dne 5. června 2013 přednesly ústní vyjádření C. Carratù, společnost Poste Italiane, italská vláda a Komise.
III – Analýza
A – Úvodní poznámky
23.
V projednávané věci pokládá předkládající soud sedm otázek, které pokrývají širokou škálu problémů. Popíšeme-li je ve stručnosti, je podstatou první otázky slučitelnost ustanovení vnitrostátního práva určených k nápravě klauzulí o uzavření pracovních poměrů na dobu určitou, které jsou na základě směrnice 1999/70 protiprávní, a dále k nápravě klauzulí, které jsou protiprávní podle obecného smluvního práva, se zásadou rovnocennosti. Druhá a třetí otázka sice nejsou formulovány zcela stejně, avšak týkají se zjevně slučitelnosti dotyčných vnitrostátních pravidel se zásadou efektivity vzhledem k tomu, že délka řízení může mít dopad na náhradu přiznanou zaměstnanci. Ve čtvrté a páté otázce se jedná o výklad a uplatňování ustanovení 4 rámcové dohody. Podstatou šesté otázky je soulad pravidel přijatých vnitrostátním zákonodárcem, která mají vliv na probíhající řízení ve prospěch strany tohoto řízení, jež je veřejnoprávním subjektem, s řadou základních zásad práva EU. Konečně sedmá otázka se týká přímé použitelnosti směrnice 1999/70 na takový subjekt, jako je společnost Poste Italiane.
24.
Domnívám se, že většina předložených otázek je nejasná a nekoherentní. Zaměřím se proto na dvě otázky, které podle mého názoru vznášejí nová právní hlediska a jsou dostatečně jasné, a to čtvrtou a pátou otázku. Jelikož odpovědi na tyto otázky usnadní odpovědi na zbývající otázky, považuji za vhodné zahájit hlavní část mé analýzy těmito dvěma otázkami.
25.
Úvodem musím také zdůraznit, že předkládací usnesení nepopisuje jasně vnitrostátní právní rámec. Kromě obšírných citací řady různých ustanovení vnitrostátního práva bez jasného uvedení jejich příslušné relevance nebo jejich vzájemné souvislosti, cituje uvedené usnesení také hojně judikaturu vnitrostátních soudů vyšších stupňů, se kterou předkládající soud zjevně nesouhlasí, čímž zamlžuje otázky práva EU, o jejichž zodpovězení žádá Soudní dvůr. V tomto smyslu vykazuje předkládací usnesení jisté nedostatky.
26.
Kromě toho společnost Poste Italiane a italská vláda silně zpochybňují popis právní úpravy týkající se zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou v Itálii, který lze vyčíst z předkládacího usnesení. Ústní jednání bohužel příliš nepřispělo k vyjasnění sporných otázek, a to především pravidel platných před přijetím zákona č. 183/2010 a po jeho přijetí ( 15 ).
27.
Soudnímu dvoru však nepřísluší ani to, aby v řízeních o předběžné otázce řešil spory týkající se správného výkladu vnitrostátních právních předpisů, ani aby uváděl do souladu různé proudy vnitrostátní judikatury. Soudní dvůr se tedy pro účely původního řízení může a musí soustředit na odpovědi na čtvrtou a pátou otázku.
28.
V následujícím textu se budu nejprve zabývat námitkou nepřípustnosti otázek vznesenou společností Poste Italiane a poté zúžím rozsah své analýzy, abych se zaměřil na ústřední otázku celé této věci, zda italské právo bezdůvodně diskriminuje zaměstnance na dobu určitou, jako je C. Carratù.
B – Přípustnost
29.
Společnost Poste Italiane tvrdí, že všechny předložené otázky jsou nepřípustné. Uvádí, že zákon č. 183/2010 nebyl přijat za účelem provedení směrnice 1999/70 a že tyto právní akty navíc sledují odlišné cíle a účely. Z toho podle jejího názoru vyplývá, že věc nespadá do působnosti práva EU.
30.
Tímto tvrzením se budu nyní krátce zabývat, avšak ke specifickým otázkám týkajícím se nepřípustnosti se vyslovím vždy v případě, že vyvstanou v průběhu mé analýzy jednotlivých otázek.
31.
V řízeních o předběžných otázkách platí u položených otázek domněnka relevance. S ohledem na ducha soudní spolupráce, na níž je založen článek 267 SFEU, odmítá Soudní dvůr odpovídat na tyto otázky pouze ve zvláštních případech ( 16 ).
32.
Projednávaná věc se týká výkladu rámcové dohody v právním sporu mezi paní Carratù, která byla protiprávně přijata do pracovního poměru na dobu určitou, a jejím zaměstnavatelem, společností Poste Italiane. Není nijak zjevné, že žádaný výklad práva EU není relevantní pro skutkový stav v původním řízení nebo jeho účel ani se dotčený spor nezdá být hypotetický ( 17 ).
33.
Pokud se žádost vnitrostátního soudu týká výkladu ustanovení práva EU, tak jako je tomu v případě čtvrté a páté otázky, je taková žádost v zásadě přípustná ( 18 ). Otázka případné nepoužitelnosti určitého ustanovení práva EU – jako ustanovení 4 rámcové dohody – na případ projednávaný předkládajícím soudem není otázkou přípustnosti, ale spíše otázkou merita věci ( 19 ). Navíc otázka, zda byl zákon č. 183/2010 určen k provedení směrnice 1999/70, nemá dopad na problematiku přípustnosti.
34.
Vzhledem k výše uvedenému se budu nyní zabývat předloženými otázkami.
C – Čtvrtá otázka: Pojem „pracovní podmínky“
35.
V rámci čtvrté otázky se předkládající soud táže, zda pojem „pracovní podmínky“ upravený v ustanovení 4 rámcové dohody zahrnuje „důsledky protiprávního ukončí pracovního poměru“. Tuto otázku chápu tak, že se týká toho, zda náhrada, o kterou se v projednávané věci jedná, spadá pod pojem „pracovní podmínky“ upravený v ustanovení 4 rámcové dohody.
36.
Podle mého názoru je na tuto otázku třeba odpovědět kladně.
37.
Směrnice 1999/70 nedefinuje pojem „pracovní podmínky“, použitý v ustanovení 4 rámcové dohody. Soudní dvůr měl však již příležitost uvedený pojem vyložit.
38.
Ve věci Del Cerro Alonso ( 20 ) byl Soudní dvůr dotázán, zda pod uvedený pojem spadají příplatky za odpracovaná léta (konkrétně tříleté příplatky). Soudní dvůr odpověděl kladně a uvedl, že „části odměny za práci“ spadají pod pojem „pracovní podmínky“ obsažený v ustanovení 4 odst. 1 rámcové dohody ( 21 ).
39.
Ve věci Impact ( 22 ), která se týkala otázky, zda odměna a důchodové zabezpečení spadají pod pojem „pracovní podmínky“ obsažený v ustanovení 4 rámcové dohody, Soudní dvůr uvedený názor potvrdil a podrobněji rozvinul. Stran odměny uvedl, že „při určování jak jednotlivých částí tvořících odměnu za práci, tak úrovně těchto jednotlivých částí musejí příslušné vnitrostátní orgány na zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou uplatňovat zásadu zákazu diskriminace stanovenou v ustanovení 4 rámcové dohody“ ( 23 ). Ohledně důchodového zabezpečení Soudní dvůr s odkazem na článek 157 SFEU dále uvedl, že „pojem „pracovní podmínky“ ve smyslu ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody zahrnuje důchodové zabezpečení závisející na zaměstnaneckém vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, s výjimkou zákonných důchodů sociálního zabezpečení, které spíše než na takovém vztahu závisejí na sociálních hlediscích“ ( 24 ).
40.
Soudní dvůr rovněž vyložil podobně formulované ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, připojené ke směrnici 97/81/ES ( 25 ). Ve věci Bruno a další ( 26 ) se jednalo o určení toho, zda nárok na starobní důchod tvoří součást „pracovních podmínek“ zaměstnanců pracujících na částečný pracovní úvazek podle ustanovení 4 o zákazu diskriminace obsaženého v uvedené rámcové dohodě. Soudní dvůr v souvislosti s otázkou starobních důchodů odkázal na judikaturu k článku 157 SFEU a po zopakování podmínek nezbytných k tomu, aby starobní důchody byly považovány za „odměnu za práci“ ve smyslu uvedeného ustanovení, použil tyto podmínky obdobně na ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku. Za rozhodující kritérium považoval Soudní dvůr to, „zda je důchod zaměstnanci vyplácen z titulu pracovního poměru k jeho zaměstnavateli, tedy kritérium zaměstnání“ ( 27 ).
41.
Domnívám se, že uvedená argumentace platí rovněž pro ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, která vykazuje velké podobnosti s rámcovou dohodou o částečném pracovním úvazku. Kromě skutečnosti, že oba rozsudky vycházejí ze stejného zdroje – a to judikatury Soudního dvora k článku 157 SFEU – odkázal totiž Soudní dvůr ve věci Bruno a další obdobně na rozsudek ve věci Impact z důvodu podobnosti obou těchto rámcových dohod ( 28 ).
42.
Měl bych v této fázi dodat, že zákonná povaha sociální dávky ji může vyloučit z kvalifikace jako „pracovní podmínky“. Výše citovaná judikatura totiž zcela jasně uvádí, že starobní důchody vyplácené na základě zákonných systémů sociálního zabezpečení, které nejsou založeny na existenci pracovního poměru, ale na sociálních hlediscích, nespadají pod pojem „pracovní podmínky“. Nevidím důvod, proč by se uvedené odůvodnění nemohlo použít na všechny druhy zákonných dávek. Kdyby se však zákonná dávka týkala pouze určité kategorie pracovníků, odvíjela se přímo od odpracované doby a její výše se počítala na základě poslední dosažené mzdy, pak by tato dávka bez jakékoli pochybnosti představovala „pracovní podmínku“, jelikož by zaměstnanecký vztah převážil nad sociální povahou příslušné právní úpravy ( 29 ).
43.
Shrneme-li výše uvedené, rozhodujícím kritériem pro určení, zda určité opatření spadá pod „pracovní podmínky“ ve smyslu ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, je kritérium zaměstnání. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že pod uvedený pojem spadají části odměny za práci, výše těchto částí a starobní důchody.
44.
V projednávané věci je předmětná náhrada poskytována podle italského práva z důvodu pracovního poměru mezi zaměstnancem na dobu určitou a bývalým zaměstnavatelem. Tato náhrada je koncipována tak, aby poskytla zaměstnanci to, co by si vydělal, kdyby do jeho pracovní smlouvy nebyla protiprávně vložena klauzule o pracovním poměru na dobu určitou. Tato náhrada proto představuje formu odložené odměny, která splňuje kritérium zaměstnání uvedené v předchozím bodě, a je proto „pracovní podmínkou“.
45.
Chtěl bych poznamenat, že tento názor je potvrzen judikaturou týkající se pojmu „odměna“ ve smyslu článku 157 SFEU. Podle této judikatury náhrada přiznaná zaměstnavatelem zaměstnanci při ukončení jeho pracovního poměru je formou odložené „odměny“, na kterou má pracovník nárok z důvodu svého zaměstnání, která mu je však vyplácena při ukončení zaměstnání, tak aby se tento pracovník mohl přizpůsobit novým okolnostem, jež z takového ukončení zaměstnání vyplynou ( 30 ). Kromě toho náhrada přiznaná zaměstnanci za neoprávněné propuštění, která se skládá ze základní a kompenzační náhrady, je určená především k tomu, aby zaměstnanec získal to, co by si vydělal, kdyby zaměstnavatel protiprávně neukončil pracovní poměr ( 31 ). Tato judikatura je relevantní, protože jedním z cílů rámcové dohody je přispět ke zvýšení rovnosti příležitostí žen a mužů vzhledem ke skutečnosti, že více než 50 % pracovníků zaměstnaných v pracovním poměru na dobu určitou v EU jsou ženy ( 32 ).
46.
Z toho vyplývá, že pojem „pracovní podmínky“ obsažený v ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody zahrnuje náhradu za protiprávní ukončení pracovního poměru, včetně předmětné náhrady.
D – Pátá otázka: Existence bezdůvodného rozdílného zacházení
1. Obecné poznámky
47.
V rámci páté otázky se předkládající soud táže, zda „lze rozdíl mezi důsledky, které vnitrostátní právo běžně stanoví při protiprávním ukončení pracovních poměrů na dobu neurčitou a pracovních poměrů na dobu určitou odůvodnit na základě ustanovení 4“ rámcové dohody.
48.
Znění páté otázky tedy předpokládá, že existuje „rozdíl“ a že uvedený rozdíl představuje na první pohled diskriminaci ve smyslu ustanovení 4 rámcové dohody. Předkládající soud se totiž pouze táže, zda lze takové rozdílné zacházení odůvodnit na základě ustanovení 4.
49.
Rozdílné zacházení vyplývá pravděpodobně z toho, že čl. 32 odst. 7 zákona č. 183/2010 nepřiznává zaměstnancům v pracovním poměru na dobu určitou v podnicích zaměstnávajících více než 15 zaměstnanců stejné zacházení, jaké je přiznáváno srovnatelným pracovníkům na dobu neurčitou podle článku 18 zákona č. 300/1970. Podle čl. 32 odst. 5 zákona č. 183/2010 může totiž C. Carratù získat nanejvýš dvanáctinásobek a případně pouze 2,5násobek měsíční mzdy. Podle předkládajícího soudu však mohla na základě zákona č. 300/1970 požadovat náhradu ode dne, kdy zpochybnila platnost klauzule o uzavření pracovního poměru na dobu určitou, což znamená, že by jí příslušel nárok na plnou mzdu za více než osm let ( 33 ).
50.
Předpoklad, na němž předkládající soud zřejmě zakládá své otázky, nelze bez dalšího převzít. Nejprve je třeba určit, zda může být protiprávní propuštění skutečně srovnatelné s protiprávním vložením klauzule o pracovním poměru na dobu určitou do pracovní smlouvy. Jak jsem uvedl výše, podle mého názoru to možné není.
51.
Než se vrátím k otázce domnělé diskriminace, učiním v následujícím textu několik poznámek k ustanovení o zákazu diskriminace podle ustanovení 4 rámcové dohody.
52.
Zásada zákazu diskriminace vyžaduje, aby se nezacházelo se srovnatelnými situacemi rozdílně a s různými situacemi stejně. Takové zacházení by mohlo být odůvodněno pouze tehdy, kdyby se zakládalo na objektivních důvodech nezávislých na státní příslušnosti dotyčných osob a přiměřených legitimně sledovanému cíli ( 34 ).
53.
Pojem „zákaz diskriminace“, který je obsažen v ustanovení 4 rámcové dohody, je však poněkud užší. Zaprvé je jeho působnost omezena na „pracovní podmínky“. Zadruhé stanoví, že se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou nesmí být zacházeno „méně příznivě“. Konečně použití slova „pouze“ vyžaduje podle všeho nejen předpoklad příčinné souvislosti, ale naznačuje také to, že nemůže existovat žádný jiný přesvědčivý důvod pro tvrzené diskriminační zacházení.
54.
Výraz „méně příznivě“ neumožňuje určit, zda zacházení nesmí být celkově méně příznivé, nebo zda je toto ustanovení porušeno pouze tehdy, jestliže je zacházení méně příznivé v konkrétním případě. Společnost Poste Italiane a italská vláda totiž tvrdí, že právní situace zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou v Itálii se zákonem č. 183/2010 obecně zlepšila. Jak ovšem uvedla při jednání Komise, otázka, zda se právní ochrana zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou obecně zvýšila či snížila, spadá spíše pod ustanovení 8 bod 3 rámcové dohody (dále jen „ustanovení o zachování úrovně ochrany“) ( 35 ). Přikláním se proto k individuálnímu přístupu ( 36 ).
55.
Tento přezkum navíc vyžaduje nalezení „srovnatelného zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou“. Podle definic uvedených v ustanovení 3 bodu 2 rámcové dohody se „srovnatelným zaměstnancem v pracovním poměru na dobu neurčitou“ rozumí zaměstnanec s pracovní smlouvou nebo poměrem na dobu neurčitou ve stejném zařízení, který vykonává stejnou nebo podobnou práci/povolání“. Poslední část uvedené definice ponechává značnou míru diskreční pravomoci.
56.
Pojem „diskriminace“, který je obsažen ve směrnici 1999/70, proto podléhá řadě relevantních okolností. Takové posouzení nemusí být někdy zcela jednoduché.
57.
V praxi však Soudní dvůr provádí relativně jednoduchý test. Pro posouzení, zda dotyčné osoby vykonávají stejnou nebo podobnou práci ve smyslu rámcové dohody, je třeba v souladu s ustanovením 3 bodem 2 a ustanovením 4 bodem 1 rámcové dohody zkoumat, zda s přihlédnutím k řadě faktorů, jako jsou povaha práce, podmínky vzdělání a pracovní podmínky, mohou být tyto osoby považovány za osoby ve srovnatelné situaci ( 37 ).
58.
Na základě těchto poznámek nyní posoudím, zda se v projednávaném případě jedná o diskriminaci.
2. Vztahuje se na projednávaný případ zásada zákazu diskriminace?
a) Úvodní poznámky
59.
Je užitečné začít stručným připomenutím úvah, na jejichž základě předkládající soud určil, jaký by byl pro C. Carratù nejpříznivější výsledek z hlediska poskytnutí náhrady. Na základě údajů obsažených v předkládacím usnesení, které se týkají použitelných právních předpisů, je zjevné, že pro dosažení nejpříznivějšího výsledku je zapotřebí:
—
prohlásit klauzuli o pracovním poměru na dobu určitou za neplatnou podle čl. 1 odst. 2 legislativního nařízení č. 368/2001, a tím rozhodnout, že smlouva je od nynějška smlouvou na dobu neurčitou;
—
porovnat situaci C. Carratù z hlediska ustanovení 4 rámcové dohody se situací protiprávně propuštěného zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou, který je zaměstnán na pracovišti s více než 15 zaměstnanci podle článku 18 zákona č. 300/1970, a
—
prokázat porušení ustanovení 4 rámcové dohody, a tudíž uznat nárok na opětovné zařazení na pracovní místo a na celou odměnu ode dne propuštění až do skutečného opětovného zaměstnání podle článku 18 zákona č. 300/1970.
60.
Zdá se tedy, že předkládající soud kombinuje několik samostatných opatření k nápravě protiprávního vložení klauzule o pracovním poměru na dobu určitou do pracovní smlouvy, a to i) nárok na (peněžní) náhradu za protiprávní klauzuli o pracovním poměru na dobu určitou, ii) nárok na změnu pracovní smlouvy na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou a iii) nárok na opětovné zařazení na pracovní místo v případě protiprávního propuštění, které zahrnuje celou ušlou mzdu za mezidobí, kdy pracovník nebyl zaměstnán, pokud pracoviště zaměstnává více než 15 zaměstnanců.
61.
Úvodem musím připomenout, že podle ustálené judikatury nestanoví rámcová dohoda obecnou povinnost členských států upravit přeměnu pracovních smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou ( 38 ). Tak je tomu a fortiori i v případě nároků upravených v článku 18 zákona č. 300/1970 na opětovné zaměstnání a na mzdu ušlou v mezidobí. Tyto nároky nevyplývají z rámcové dohody, ale naopak z vnitrostátního práva, a Soudní dvůr nemá podle článku 267 SFEU pravomoc vykládat vnitrostátní právo nebo stanovovat následky vyplývající z vnitrostátního práva. V tomto smyslu vyžaduje ustanovení 4 pouze rovné, nikoli „nejvýhodnější“ zacházení.
b) Porovnání dotčených smluvních vztahů a protiprávností
62.
V obecnější rovině vyvolává tato věc otázku mezí ustanovení 4 rámcové dohody. Na tuto otázku, třebaže jen nepřímo, poukázali někteří účastníci řízení.
63.
V písemném vyjádření se Komise táže, zda v takovém případě, jako je případ projednávaný předkládajícím soudem, nespočívá objektivní odůvodnění ve skutečnosti, že srovnatelní pracovníci zaměstnaní na dobu neurčitou, kteří byli protiprávně propuštěni, mohou – ve srovnání s pracovníky zaměstnanými na základě protiprávních smluv na dobu určitou – legitimně více důvěřovat stabilitě jejich pracovního poměru, a tudíž možnosti získání mzdy nad rámec trvání pracovní smlouvy ( 39 ). Společnost Poste Italiane tvrdí v podstatě to samé.
64.
Italská vláda zastává podobný názor a tvrdí, že na rozdíl od pracovníků zaměstnaných na dobu neurčitou, nemohou pracovníci zaměstnaní v pracovním poměru na dobu určitou očekávat, že jejich smlouva bude pokračovat. Podobně polská vláda tvrdí, že u smluv na dobu určitou nechtějí strany založit trvalý právní vztah na dobu neurčitou.
65.
Právní zástupce C. Carratù se k této otázce nevyjádřil.
66.
Souhlasil bych se základní myšlenkou vyjádřenou společností Poste Italiane, italskou vládou a Komisí. Stran výše náhrady za protiprávní ukončení pracovního poměru nemohou mít zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou obecně stejná očekávání jako srovnatelní zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou.
67.
Musím však přiznat, že váhám připustit, že věc v původním řízení představuje „diskriminaci“, která musí být „objektivně odůvodněná“, aby nebyla v rozporu s ustanovením 4 rámcové dohody. Pro rozvedení svých připomínek uvedených výše v bodě 61 dodávám, že nepovažuji za možné srovnávat protiprávní propuštění s protiprávním vložením klauzule o pracovním poměru na dobu určitou.
68.
Je sice pravda, že obě smlouvy jsou ukončeny protiprávním jednáním. Pokud však nebudeme přihlížet k protiprávnosti, přetrvala by nadále pouze jedna smlouva. Kromě toho mají dotčená protiprávní jednání dost rozdílné formy. Protiprávní propuštění je nezákonným jednostranným ukončením jinak platného a trvajícího pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Naproti tomu se protiprávní klauzule o pracovním poměru na dobu určitou týká samotného uzavření smlouvy, která by měla být ukončena v době, kdy si to obě strany přejí, a u které k protiprávnosti dochází buď ab initio, nebo po dohodnutí podmínek smlouvy v závislosti na příslušném vnitrostátním právu (které může také stanovit formální náležitosti, o čemž svědčí projednávaná věc). Na rozdíl od protiprávního propuštění by proto obě strany mohly odpovídat za protiprávnost. Jedinými skutečně srovnatelnými situacemi by bylo na jedné straně protiprávní propuštění pracovníka zaměstnaného v pracovním poměru na dobu neurčitou a na druhé straně protiprávní předčasné propuštění pracovníka zaměstnaného v pracovním poměru na dobu určitou, uzavřeném na velmi dlouhou dobu ( 40 ).
69.
Z hlediska podstatných vlastností smluv není zkrátka smlouva na dobu určitou smlouvou na dobu neurčitou. Tyto rozdíly podle všeho uznává i Soudní dvůr. Z ustálené judikatury vyplývá, že pokud je ukončena smlouva na dobu určitou, nemůže být její neprodloužení v zásadě srovnatelné s propuštěním ( 41 ). Uplatnění klauzule o nediskriminaci nemůže „napravit“ rozlišování mezi neprodloužením smlouvy a propuštěním, aniž dojde k úplnému setření vnitřních rozdílů mezi oběma druhy smluv. Tyto rozdíly nespadají podle mého názoru do působnosti ochrany proti diskriminací upravené v ustanovení 4 rámcové dohody. Pokusím se to vysvětlit v následujících bodech.
70.
Pracovníci na dobu určitou mohou na rozdíl od pracovníků na částečný úvazek zcela jistě pracovat po celou týdenní nebo měsíční pracovní dobu jako srovnatelní pracovníci na dobu neurčitou. Na rozdíl od smluv na částečný pracovní úvazek však mají smlouvy na dobu určitou skončit v určitém okamžiku, který vyjadřuje vůli smluvních stran. Tento nástroj umožňuje zaměstnavateli a zaměstnanci plánovat dopředu v závislosti na naplánovaném uplynutí pracovního poměru.
71.
Smlouvy na dobu určitou lze samozřejmě vzájemnou dohodou uzavřít na několik let, takže nejde nutně o smlouvy krátkého trvání. Je však nutné uznat jistou opodstatněnost u tvrzení, že z dlouhodobého hlediska nelze pracovníky v pracovním poměru na dobu určitou považovat za pracovníky, kteří pracovali pro stejného zaměstnavatele ve stejném rozsahu jako srovnatelní pracovníci na dobu neurčitou.
72.
Tato skutečnost je důvodem pravidla pro rata temporis obsaženého v ustanovení 4 bodu 2 rámcové dohody. Uvedené pravidlo se může použít pouze na smlouvy týkající se dělitelných plnění (včetně peněžitých plnění, jako jsou mzdy, platové příspěvky a určité prémie) ( 42 ), což znamená, že výkon práce je poměrně redukován ( 43 ). Ze samotného systému rámcové dohody proto implicitně vyplývá, že z dlouhodobého hlediska mohou pracovníci na dobu určitou pracovat méně než srovnatelní pracovníci na dobu neurčitou.
73.
Kromě toho není v oblasti pracovního práva jako takové nijak neobvyklé, hovoříme-li obecně, že se ochrana zaměstnanců postupně zvyšuje v závislosti na délce trvání jejich zaměstnání (odpracovaných let) ( 44 ). Čím více let pracovník odpracoval, tím delší bude lhůta pro výpověď ze strany zaměstnavatele v případě propuštění a vyšší (peněžní) náhrada v případě protiprávního propuštění. Z toho vyplývá, že ne všechny rozdíly, které vyplývají z délky zaměstnání, znamenají diskriminaci ( 45 ).
74.
V rámci smlouvy na dobu určitou se zaměstnavatel a zaměstnanec dohodli, že neuzavřou trvalý pracovní poměr. Odměnu za práci proto zaměstnanec na dobu určitou přestane pobírat v určitou předem stanovenou dobu. Logickým důsledkem toho je, že zaměstnanci na dobu určitou nemohou legitimně očekávat, že kompenzace za protiprávní vložení klauzule o uzavření pracovního poměru na dobu určitou bude stejná jako kompenzace v případě protiprávního propuštění pracovníka na dobu neurčitou.
75.
Proti tomuto názoru lze samozřejmě důvodně namítat, že pracovník je slabší stranou v pracovním poměru ( 46 ). Pracovní smlouvy na dobu neurčitou jsou obecnou formou pracovních poměrů a přispívají ke kvalitě života dotyčných zaměstnanců a ke zlepšení jejich výkonu ( 47 ). Kromě toho má rámcová dohoda za cíl zlepšit kvalitu práce na dobu určitou zajištěním uplatňování zásady zákazu diskriminace ( 48 ).
76.
Není však třeba připomínat, že využívání pracovních smluv na dobu určitou není samo o sobě protiprávní. Tyto smlouvy totiž mohou přispět k jisté míře flexibility pracovních trhů jednotlivých členských států ( 49 ). V určitých situacích může smlouva na dobu určitou dokonce představovat krok ke smlouvě na dobu neurčitou ( 50 ). Cílem ustanovení 4 rámcové dohody však nezbytně není vytvářet pracovní místa na dobu neurčitou ( 51 ). V rozporu s účelem rámcové dohody jsou totiž pouze neodůvodněné rozdíly v zacházení s pracovníky v pracovních poměrech na dobu určitou v oblasti pracovních podmínek (viz ustanovení 4) nebo zneužití využívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou (viz ustanovení 5).
77.
Z těchto důvodů nepředstavuje uplynutí platnosti pracovní smlouvy na dobu určitou diskriminaci, protože vyplývá z povahy smlouvy na dobu určitou ( 52 ). To samé platí i pro předmětnou náhradu poskytovanou proto, že za okolností projednávaného případu byla klauzule o pracovním poměru na dobu určitou protiprávní, přestože bezprostředně souvisí s uplynutím platnosti smlouvy. V opačném případě by to znamenalo, že tyto klauzule musí být obecně považovány za neplatné.
78.
Proto se nedomnívám, že ustanovení 4 rámcové dohody brání vnitrostátním právním předpisům, podle kterých je náhrada vyplácená v důsledku protiprávního vložení klauzule o pracovním poměru na dobu určitou do pracovní smlouvy omezena na rozpětí odpovídající 2,5 až dvanáctinásobku měsíční mzdy, jelikož takové předpisy nespadají do působnosti uvedeného ustanovení.
c) Srovnání právních úprav použitelných na zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou a na zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou
79.
Pro případ, že by Soudní dvůr rozhodl zásadně odlišně a přirovnal neplatnou klauzuli o pracovním poměru na dobu určitou k protiprávnímu propuštění, vysvětlím, proč nemohou být posuzované jednotlivé právní úpravy zaměstnání v žádném případě smysluplně porovnány pro účely ustanovení 4 rámcové dohody.
80.
Existence rozdílného zacházení by podle všeho závisela na odpovědi na následující otázku: Může C. Carratù jen proto, že je pracovnicí na dobu určitou, obdržet nižší náhradu, než na kterou by měl nárok protiprávně propuštěný pracovník se srovnatelnou kvalifikací/srovnatelnými schopnostmi na dobu neurčitou, jestliže pracoval srovnatelně dlouhou dobu a vykonával srovnatelné úkoly?
81.
Odpověď na tuto otázku není jednoduchá.
82.
Vzhledem k tomu, že se projednávaný případ týká „velkého“ podniku, omezím své poznámky na podniky zahrnující více než 15 zaměstnanců na pracovišti, tedy na podniky, na které se vztahuje článek 18 zákona č. 300/1970.
83.
V případě pracovníků, u nichž se uplatňuje protiprávní klauzule o pracovním poměru na dobu určitou, by se taková smlouva – vzhledem k neúčinnosti klauzule o pracovním poměru na dobu určitou podle čl. 1 odst. 2 legislativního nařízení č. 368/2001 – stala z povahy věci smlouvou na dobu neurčitou, což by znamenalo vyšší míru ochrany do budoucnosti.
84.
Otázka náhrady, která má být poskytnuta, je výslovně upravena v čl. 32 odst. 5 zákona č. 183/2010. Uvedená náhrada se může lišit podle počtu zaměstnanců, velikosti podniku a počtu let odpracovaných zaměstnancem. Podle uvedeného ustanovení by C. Carratù obdržela nejméně 2,5násobek, maximálně dvanáctinásobek měsíční mzdy.
85.
Kdyby byla naopak C. Carratù protiprávně propuštěna v rámci smlouvy na dobu neurčitou, měla by nárok na opětovné zařazení na pracovní místo podle článku 18 zákona č. 300/1970. Výše náhrady by však nebyla jasná. Podle článku 18 zákona č. 300/1970 by měl pracovník v uvedené situaci nárok na alespoň pětinásobek měsíční mzdy. Tento pracovník by však měl nárok i na náhradu za dobu, kdy nepracoval, a částka by neomezeně narůstala až do skutečného opětovného zaměstnání. Pokud by byla prokázána protiprávnost, měl by pracovník navíc nárok zříci se opětovného zaměstnání a k náhradě za dobu, po kterou nepracoval, požadovat patnáctinásobek měsíční mzdy.
86.
Pět měsíčních mezd představuje podle článku 18 zákona č. 300/1970 minimální výši náhrady, ale zjevně není upravena žádná horní mez. Uvedené ustanovení totiž v případě opětovného zařazení na pracovní místo neomezuje výši náhrady. Tato částka však může odrážet nahodilé faktory, jako je rychlost soudních řízení; odmítnutí zaměstnavatele uznat protiprávní charakter propuštění nebo dobu, kdy se zaměstnanec může rozhodnout podat žalobu. Taková nejistota neumožňuje stanovit obecně platnou horní mez náhrady.
87.
Při bližším srovnání obou právních úprav lze tvrdit, že z těchto pravidel obecně vyplývá vyšší míra náhrady za protiprávní propuštění pracovníka v pracovním poměru na dobu neurčitou, a tudíž i příznivější, než je náhrada stanovená pro pracovníka v pracovním poměru na dobu určitou podle čl. 32 odst. 5 zákona č. 183/2010. Takový argument by však nemohl obstát, protože by neplatil ve všech případech. Kdyby měl být totiž protiprávně propuštěný zaměstnanec opětovně zaměstnán již po několika měsících, mohla by být jemu vyplacená náhrada mnohem nižší než náhrada, jež musí být poskytnuta z důvodu protiprávní klauzule o pracovním poměru na dobu určitou ( 53 ).
88.
Jak bylo navíc potvrzeno při jednání a uvedeno v judikatuře Corte Costituzionale ( 54 ) (ústavní soud) (Itálie), je náhrada, kterou článek 18 zákona č. 300/1970 přiznává pracovníkovi za dobu, kdy nepracoval, v zásadě snížena v případě, že pracovník pobírá jinou odměnu. Jakákoli výhoda v období, kdy pracovník nepracoval, představuje riziko, že bude započtena. Podle stejné judikatury Corte Costituzionale má naopak náhrada podle čl. 32 odst. 5 zákona č. 183/2010 jednoznačně povahu sankce. Vyplácí se ve všech případech, a to když nedošlo ke škodě, jelikož si pracovník rychle našel jinou práci. Tato náhrada proto nemá tolik charakter náhrady skutečné škody, ale podobá se spíše platbě paušálního odškodnění. Na rozdíl od náhrady za protiprávní propuštění přispívá výše náhrady za protiprávní klauzuli o pracovním poměru na dobu určitou, která je stanovena zákonem, k zajištění právní jistoty, jakož i rychlosti řízení o těchto věcech. Při jednání bylo rovněž uvedeno, že pracovník v pracovním poměru na dobu určitou má stále možnost podat žalobu proti svému zaměstnavateli na náhradu škody, která překračuje výši zákonné částky náhrady stanovené v zákoně č. 183/2010 v souladu s obecnými pravidly italského občanského soudního řádu.
89.
Kromě toho mi připadá problematické založit srovnání různých právních úprav na domněnce, že by protiprávně propuštěný pracovník v pracovním poměru na dobu neurčitou vždy využil práva na vzdání se opětovného zařazení na pracovní místo ve prospěch patnáctinásobku měsíční mzdy – takzvaně „vzít peníze a jít“. Lze si představit, že takový pracovník by upřednostnil zůstat na uvedeném pracovním místě (především v době recese), čímž by vyrovnal údajnou výhodu, kterou má vůči pracovníkovi zaměstnanému na základě smlouvy obsahující protiprávní klauzuli o pracovním poměru na dobu určitou.
90.
Ve světle výše uvedených jednotlivých faktorů je podle mého názoru nemožné srovnat in abstracto jednotlivé právní úpravy náhrad, které se na jedné straně použijí na protiprávně propuštěné pracovníky na dobu neurčitou a na straně druhé na pracovníky zaměstnané podle smlouvy s protiprávní doložkou o pracovním poměru na dobu určitou, a už vůbec ne určit, která právní úprava je příznivější. Předkládající soud se přitom na Soudní dvůr obrátil právě proto, aby toto učinil.
91.
Předkládající soud v podstatě žádá Soudní dvůr, aby přezkoumal, zda je spravedlivé, že doba strávená s protiprávním ukončením znamená, že protiprávně propuštění zaměstnanci na dobu neurčitou mají celkově výhodu nad zaměstnanci zaměstnanými podle protiprávní smlouvy na dobu určitou, jelikož obdrží náhradu za dobu, po kterou nepracovali. Na druhé straně bych chtěl zdůraznit zaprvé to, že je třeba zohlednit diskreční pravomoc, kterou směrnice 1999/70 přiznává členským státům ( 55 ) zejména s ohledem na nutnost zachovat jejich trhy práce flexibilními. Zadruhé bych chtěl uvést, že srovnatelnost za takových okolností, jako je posuzovaný případ – který se týká situace soukromé osoby, nikoli řízení o nesplnění povinností podle článku 258 SFEU týkajícího se slučitelnosti právních předpisů členského státu s ustanovením 4 rámcové dohody ( 56 ) – nevyžaduje globální a abstraktní posouzení, ale posouzení specifické a konkrétní podle dotčené dávky, jak jsem uvedl v bodech 79 až 89 výše ( 57 ).
92.
Vzhledem ke všem důvodům uvedeným v předchozích bodech se domnívám, že nelze dospět k jinému závěru, než že okolnosti v projednávaném případě nepředstavují diskriminaci ve smyslu ustanovení 4 rámcové dohody.
93.
Proto navrhuji odpovědět na pátou otázku v tom smyslu, že ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody musí být vykládáno tak, že v takové situaci, jako je situace v původním řízení, nebrání vnitrostátním právním předpisům, podle nichž je náhrada poskytovaná za protiprávní vložení klauzule o pracovním poměru na dobu určitou do pracovní smlouvy omezena na rozpětí mezi 2,5 a dvanáctinásobkem měsíční mzdy.
3. Důsledky pro první otázku
94.
Jak bylo uvedeno výše v bodě 23, na první pohled žádá předkládající soud Soudní dvůr podle všeho o to, aby rozhodl o slučitelnosti pravidel vnitrostátního práva určených k nápravě na jedné straně klauzulí o pracovním poměru na dobu určitou, které jsou protiprávní podle směrnice 1999/70, a na straně druhé klauzulí, které jsou protiprávní podle obecného smluvního práva, se zásadou rovnocennosti.
95.
Zdá se však, že předkládající soud ve skutečnosti Soudní dvůr žádá, aby opětovně rozhodl – avšak tentokrát pouze z hlediska zásady rovnocennosti – zda je spravedlivé, že čas, který je zapotřebí k nápravě protiprávního ukončení smlouvy, staví pracovníky zaměstnané na základě protiprávní smlouvy na dobu určitou do nevýhodného postavení. Zřetelně to vyplývá ze skutečnosti, že čl. 32 odst. 3 zákona č. 183/2010 odkazuje na čl. 32 odst. 1 a že procesní pravidla použitelná na žaloby na prohlášení, že datum uplynutí pracovního poměru stanovené v pracovní smlouvě je neplatné, jsou tudíž stejná jako procesní pravidla platná pro žaloby, jimiž lze napadnout propuštění.
96.
V této souvislosti a vzhledem k odpovědi, kterou navrhuji, na pátou otázku není třeba na tuto otázku odpovídat.
4. Důsledky pro druhou, třetí a šestou otázku
97.
Tak jako v případě první otázky se tyto otázky týkají tím či jiným způsobem spravedlivosti délky řízení u pracovníků na dobu určitou. Proto souhlasím s Komisí, že s ohledem na navrhovanou odpověď na pátou otázku není nezbytné, aby na ně Soudní dvůr odpovídal ( 58 ).
E – Sedmá otázka: Pojem „státní instituce“
98.
Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu je, zda se lze směrnice 1999/70 přímo dovolávat proti společnosti Poste Italiane jakožto „státní instituci“. Společnost Poste Italiane uvedenou možnost důrazně popírá ( 59 ).
99.
Musím přiznat, že příliš nerozumím tomu, proč byla tato otázka Soudnímu dvoru položena.
100.
Žádná z účastnic řízení totiž nezpochybňuje skutečnost, že legislativním nařízením č. 368/2001 byla do italského práva provedena směrnice 1999/70. Kromě tvrzení, že zákon č. 183/2010 je neslučitelný s klauzulí 4 rámcové dohody, nebylo nikdy poukazováno na to, že uvedená směrnice nebyla do italského práva provedena správně. Znění otázek ani znění předkládacího usnesení na uvedenou problematiku neodkazují a s ohledem na odpověď na pátou otázku, již navrhuji, nemám za to, že tento zákon porušuje italské právní předpisy k provedení uvedené směrnice. Kromě toho italská vláda v reakci na tuto otázku tvrdí, že není relevantní vzhledem k obecnému rozsahu právní úpravy, která se týká veřejného i soukromého sektoru.
101.
Mám proto pochybnosti o přípustnosti sedmé otázky, jelikož odpověď není zjevně nezbytná pro vyřešení projednávaného sporu ( 60 ). Učiním nicméně několik stručných poznámek pro případ, že by na ni chtěl Soudní dvůr odpovědět.
102.
Soudní dvůr již rozhodl, že ustanovení 4 rámcové dohody má přímý účinek ( 61 ) alespoň ve „vertikálním“ smyslu.
103.
Je také třeba připomenout, že se nejedná o první věc předloženou Soudnímu dvoru, která se týká povinností společnosti Poste Italiane podle směrnice 1999/70 ( 62 ). Společnost Poste Italiane již totiž zpochybnila názor, že se lze vůči ní přímo dovolávat uvedené směrnice ( 63 ).
104.
Odpověď na sedmou otázku závisí na použití výroku z rozsudku Soudního dvora ve věci Foster ( 64 ) na skutkový stav. Ve věci Foster vyslovil Soudní dvůr známá slova, podle nichž mezi entity, proti kterým se lze dovolávat ustanovení směrnice, která mohou vyvolávat přímé účinky, patří v každém případě útvar, který byl bez ohledu na svou právní formu pověřen na základě aktu orgánu veřejné správy výkonem služby ve veřejném zájmu pod kontrolou státu a který k tomuto účelu disponuje výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z běžných pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci ( 65 ). Jak vyplývá z výrazu „patří v každém případě“, rozsudek ve věci Foster neomezuje judikaturu na případy, v nichž subjekt musí být považován za „státní instituci“. Tento koncept je široký, jelikož – jak Soudní dvůr uvedl – „povinnosti vyplývající ze směrnic Společenství přísluší zejména orgánům nebo subjektům, které jsou podřízeny veřejné moci nebo státu, nebo jsou jimi kontrolovány“ ( 66 ).
105.
Tvrzení společnosti Poste Italiane, že pojem „stát“ je flexibilní, může být pravdivé v tom smyslu, že neexistují pevné hranice mezi soukromou a veřejnou sférou a že záleží na dotčené oblasti unijního práva ( 67 ). Kritéria pro určení toho, zda určitá entita musí být s konečnou platností považována za „státní instituci“, vůči které se lze přímo dovolávat směrnice, byla nicméně stanovena v rozsudku Foster ( 68 ). Rozlišování veřejnoprávních a soukromoprávních subjektů v italském právu není v projednávaném případě relevantní bez ohledu na to, co tvrdí společnost Poste Italiane.
106.
V předkládacím usnesení je uvedeno, že celou společnost Poste Italiane vlastní italský stát prostřednictvím svého jediného akcionáře, jímž je ministr hospodářství a financí. Tato společnost kromě toho vykonává činnost pod dohledem státu a Corte dei Conti (Účetní dvůr), jehož člen je jedním z členů představenstva. Toto usnesení dále uvádí, že ministr, který vykonává obecné pravomoci dohledu a účetnictví, delegoval na společnost Poste Italiane v několika oblastech včetně poštovního sektoru povinnost univerzální služby. Kromě toho je rozpočet společnosti Poste Italiane vázán na státní rozpočet, který jí poskytuje finanční prostředky na úhradu nákladů spojených s výkonem uvedené povinnosti poskytování služeb.
107.
S ohledem na tyto úvahy je na předkládajícím soudu, aby určil, zda se s ohledem na všechny relevantní skutečnosti vztahuje na společnost Poste Italiane judikatura ve věci Foster, tedy zda byla nadána pravomocemi nad rámec plynoucí z běžných pravidel ( 69 ).
108.
Společnost Poste Italiane se opírá zejména o směrnici 2004/17/ES ( 70 ), jakož i dvě rozhodnutí Komise ( 71 ), a tvrdí, že je osvobozena od dodržování některých částí uvedené směrnice. Tento názor však není správný.
109.
Zaprvé působnost konkrétní směrnice není to samé jako otázka, zda se stát jako takový může podle článku 288 SFEU prostřednictvím výkonu své právní autonomie ve formě sdružení nebo organizací, které formálně nespadají pod veřejné právo, vyhnout plnění povinností plynoucích ze směrnice. Členské státy totiž nemohou jednoduše změnit svou organizační strukturu tak, aby unikly svým povinnostem podle unijního práva ( 72 ).
110.
Zadruhé rozhodnutí přijatá v souladu s čl. 30 odst. 4 směrnice 2004/17, jako jsou rozhodnutí uvedená společností Poste Italiane, se týkají otázky, zda je daná činnost v konkrétním odvětví přímo vystavena konkurenci na trzích, ke kterým existuje neomezený přístup, a nikoli toho, zda konkrétní entita spadá do osobní působnosti uvedené směrnice.
111.
Zatřetí společnost Poste Italiane je výslovně uvedena v příloze VI směrnice 2004/17 jakožto zadavatel veřejných zakázek v odvětví poštovních služeb. Proto musí být společnost Poste Italiane v souladu s čl. 2 odst. 2 uvedené směrnice: i) veřejným zadavatelem uvedeným v čl. 2 odst. 1 písm. a) nebo ii) veřejným podnikem ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. b) anebo iii) podnikem se zvláštními nebo výlučnými právy ve smyslu čl. 2 odst. 3. Ačkoli žádná z těchto tří situací není sama o sobě dostačující ( 73 ), mám za to, že ze směrnice 2004/17 spíše naznačuje závěr, že společnost Poste Italiane je „státní institucí“ ve smyslu doktríny Foster.
112.
Shrneme-li výše uvedené, na sedmou otázku není zapotřebí odpovídat. Kdyby však Soudní dvůr považoval za užitečné se uvedenou otázkou zabývat, bylo by na předkládajícím soudu, aby určil, zda se ve světle všech relevantních skutečností může doktrína Foster použít u společnosti Poste Italiane.
IV – Závěry
113.
Na závěr navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na čtvrtou a pátou předběžnou otázku Tribunale di Napoli (Itálie) takto:
—
Pojem „pracovní podmínky“ obsažený v ustanovení 4 bodu 1 přílohy směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje náhradu za protiprávní ukončení pracovní smlouvy, včetně vložení protiprávní klauzule o pracovním poměru na dobu určitou.
—
Ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody musí být vykládáno tak, že v takové situaci, jako je situace v původním řízení, nebrání vnitrostátním právním předpisům, podle nichž je náhrada poskytovaná za protiprávní vložení klauzule o pracovním poměru na dobu určitou do pracovní smlouvy omezena na rozpětí od 2,5 do dvanáctinásobku měsíční mzdy.
( 1 ) – Původní jazyk: angličtina.
( 2 ) – Směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368).
( 3 ) – Mám na mysli mimo jiné tyto věci: rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 2010, Sorge (C-98/09, Sb. rozh. s. I-5837); usnesení Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2010, Vino (C-20/10, Sb. rozh. s. I-148*); usnesení Soudního dvora ze dne 22. června 2011, Vino (C-161/11, Sb. rozh. s. I-91*) a rozsudek Soudního dvora ze dne 11. dubna 2013, Della Rocca (C‑290/12). Po doručení předkládacího usnesení v této věci požádal Tribunale di Napoli Soudní dvůr, aby ve světle legislativních změn, k nimž došlo v Itálii, rozhodl o sérii osmi otázek, z nichž prvních sedm je téměř identických s otázkami předloženými v této věci, kteréžto byly vzneseny ve věci týkající se 18 žalobců; viz věc D’Aniello a další (C‑89/13), v současné době projednávaná před Soudním dvorem.
( 4 ) – K 1. červenci 2009 bylo údajně projednáváno 15000 sporů vedených mezi společností Poste Italiane a jejími zaměstnanci; viz bod 17 stanoviska generálního advokáta Jääskinena ve věci Sorge, bod 17. Kromě toho společnost Poste Italiane podle předkládacího usnesení uvádí, že v rozhodné době od 1. června 2004 do 15. září 2004 bylo v jejím středisku v Kampánii na smlouvy na dobu určitou zaměstnáno dalších 40 pracovníků. Právní poradce C. Carratù na jednání navíc uvedl, aniž to bylo zpochybněno, že přibližně 95 % smluv na dobu určitou v Itálii bylo uzavřeno se společností Poste Italiane.
( 5 ) – Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 2012, Sibilio (C‑157/11). Viz také věci Mascolo (C‑22/13); Forni (C‑61/13); Racca (C‑62/13) a Russo (C‑63/13), které jsou všechny v současné době projednávány před Soudním dvorem a byly předloženy Tribunale di Napoli. Dále viz věc Papalia (C‑50/13) a věc Mascellani (C‑221/13), které jsou také v současné době projednávány před Soudním dvorem.
( 6 ) – V této věci měla protiprávní smlouva původně skončit 15. září 2004. Podle vnitrostátního soudu se v dané věci jedná o náhradu odpovídající mzdě za více než osm let.
( 7 ) – Právním základem směrnice 1999/70 je čl. 139 odst. 2 ES (nyní čl. 155 odst. 2 SFEU); viz také první bod odůvodnění preambule směrnice.
( 8 ) – GURI č. 195 ze dne 6. srpna 1966.
( 9 ) – GURI č. 131 ze dne 27. května 1970.
( 10 ) – Legislativní nařízení č 368/2001, kterým se provádí směrnice 1999/70/ES o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (GURI č. 235 ze dne 9. října 2001, s. 4).
( 11 ) – GURI č. 262 ze dne 9. listopadu 2010, běžný doplněk č. 243.
( 12 ) – Při jednání u Soudního dvora společnost Poste Italiane uvedla, že proti mezitímnímu rozsudku bylo podáno odvolání, o němž ještě nebylo rozhodnuto.
( 13 ) – Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79).
( 14 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění) (Úř. věst. 2006, L 204, s. 23).
( 15 ) – Ačkoli společnost Poste Italiane během jednání uvedla, že se článek 18 zákona č. 300/1970 nevztahuje a nevztahoval na zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou, zůstává nejasné, zda totéž platí pro zaměstnance, jejichž postavení zaměstnanců na dobu určitou se změnilo na zaměstnance na dobu neurčitou.
( 16 ) – Zejména viz rozsudek ze dne 28. února 2012, Inter-Environnement Wallonie a Terre wallonne (C‑41/11, bod 35).
( 17 ) – Ačkoli byla žaloba u předkládajícího soudu podána dne 23. září 2008, bylo na jednání potvrzeno, že nebyla vznesena námitka promlčení věci.
( 18 ) – Rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další (C-222/04, Sb. rozh. s. I-289, body 67 a 68).
( 19 ) – Viz k tomuto rozsudek ze dne 13. července 2006, Manfredi a další (spojené věci C-295/04 až C-298/04, Sb. rozh. s. I-6619, bod 30). V tomto ohledu sdílím názor Komise, že se ustanovení 4 rámcové dohody může vztahovat i na jedinou smlouvu o pracovním poměru na dobu určitou; viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Angelidaki a další (spojené věci C-378/07 až C-380/07, Sb. rozh. s. I-3071, body 116 a 117).
( 20 ) – Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. září 2007, Del Cerro Alonso (C-307/05, Sb. rozh. s. I-7109).
( 21 ) – Viz bod 47 tohoto rozsudku, potvrzený rozsudkem ze dne 22. prosince 2010, Gavieiro Gavieiro a Iglesias Torres (C-444/09 a C-456/09, Sb. rozh. s. I-14031, bod 58) a usnesení ze dne 18. března 2011, Montoya Medina (C‑273/10, bod 32).
( 22 ) – Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. dubna 2008, Impact (C-268/06, Sb. rozh. s. I-2483).
( 23 ) – Tamtéž, bod 130.
( 24 ) – Tamtéž, body 131 a 132.
( 25 ) – Směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1998, L 14, s. 9; Zvl. vyd. 05/03, s. 267).
( 26 ) – Rozsudek ze dne 10. června 2010, Bruno a další (spojené věci C-395/08 a C-396/08, Sb. rozh. s. I-5119), potvrzený rozsudkem ze dne 1. března 2012, O’Brien (C‑393/10).
( 27 ) – Výše uvedený rozsudek Bruno a další, bod 46; viz také body 47 a 48.
( 28 ) – Tamtéž, body 28, 32, 37 a 42. Viz dále odkazy per analogiam na judikaturu týkající se rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou v bodech 36, 37 a 64 výše uvedeného rozsudku O’Brien, jakož i rozsudek ze dne 22. dubna 2010, Zentralbetriebsrat der Landeskrankenhäuser Tirols (C-486/08, Sb. rozh. s. I-3527, bod 25).
( 29 ) – Rozsudek Bruno a další, uvedený výše, bod 47 a citovaná judikatura.
( 30 ) – Rozsudky ze dne 17. května 1990, Barber (C-262/88, Recueil, s. I-1889, bod 13), a ze dne 27. června 1990, Kowalska (C-33/89, Recueil, s. I-2591, bod 10).
( 31 ) – Rozsudek ze dne 9. února 1999, Seymour-Smith a Perez (C-167/97, Recueil, s. I-623, bod 26).
( 32 ) – Viz bod 9 obecného odůvodnění rámcové dohody, jakož i její ustanovení 8 bod 2.
( 33 ) – Tato doba začíná běžet ode dne, kdy společnost Poste Italiane obdržela od C. Carratù dopis, v němž uvedla, že je pro ni připravena pracovat (11. října 2004), do dne, kdy vnitrostátní soud vydá svůj konečný rozsudek. Důvod pro takto dlouhé období není vůbec jasný (k procesním lhůtám v italském soudním systému viz stanovisko generální advokátky Sharpston ve věci Belvedere Costruzioni (rozsudek ze dne 29. března 2012, C‑500/10, bod 27). Při ústním jednání právní zástupce C. Carratù uvedl, že tato byla opětovně zařazena na své pracovní místo v roce 2012.
( 34 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 2. října 2003, Garcia Avello (C-148/02, Recueil, s. I-11613, bod 31 a citovaná judikatura).
( 35 ) – Viz v tomto ohledu výše uvedený rozsudek Sorge, bod 42 a citovaná judikatura.
( 36 ) – Za jiných okolností Soudní dvůr rozhodl, zaprvé že není nezbytné, aby situace byly totožné, ale pouze aby byly srovnatelné, a zadruhé že přezkum srovnatelnosti musí být proveden nikoli globálním a abstraktním způsobem, ale specifickým a konkrétním způsobem s ohledem na dotyčnou dávku (viz zejména rozsudek ze dne 10. května 2011, C‑147/08, Römer, bod 42 a citovaná judikatura).
( 37 ) – Rozsudek ze dne 8. září 2011, Rosado Santana (C-177/10, Sb. rozh. s. I-7907, bod 66 a citovaná judikatura).
( 38 ) – Viz rozsudek ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C-212/04, Sb. rozh. s. I-6057, bod 91). Kromě toho ustanovení 5 rámcové dohody jako takové nebrání tomu, aby členský stát omezil nárok na změnu pracovní smlouvy u zaměstnanců soukromého sektoru v případě zneužívání opakovaně uzavíraných pracovních smluv na dobu určitou; viz usnesení Soudního dvora ze dne 12. června 2008, Vassilakis a další (C‑364/07, bod 122 a citovaná judikatura).
( 39 ) – Kromě toho Komise na konci ústního jednání vysvětlila, že ustanovení 4 rámcové dohody o zákazu diskriminace je třeba vykládat ve spojení s ustanovením 5 o předcházení zneužití v případě využívání po sobě jdoucích pracovních smluv.
( 40 ) – Společnost Poste Italiane totiž uvedla, že zaměstnavatel může propustit pracovníka na dobu určitou, i když to může být těžší než propuštění pracovníka na dobu neurčitou. Skutečnost, že jedna situace nevylučuje druhou, zdůrazňuje rozdíly mezi nimi.
( 41 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 2001, Jiménez Melgar (C-438/99, Recueil, s. I-6915, bod 45), a rozsudek ze dne 12. září 2013, Kuso (C‑614/11, bod 35).
( 42 ) – Výše uvedený rozsudek Impact, bod 116, a stanovisko generální advokátky Kokott, bod 161.
( 43 ) – Například zkrácení nároku na dovolenou za kalendářní rok ve srovnání s dovolenou za dobu zaměstnání na plný pracovní úvazek je objektivně odůvodněné; pokud jde o ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, viz rozsudek ze dne 13. června 2013, Brandes (C‑415/12, bod 31 a citovaná judikatura).
( 44 ) – Viz například čl. 10 písm. e) přílohy IX služebního řádu úředníků Evropských společenství.
( 45 ) – V této souvislosti viz usnesení Evropského parlamentu k návrhu Komise týkajícímu se směrnice Rady o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS [COM(99)0203 – C4-0220/99] (Úř. věst. L 279, s. 430); viz bod M preambule usnesení.
( 46 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, Fuß (C-429/09, Sb. rozh. s. I-12167, bod 80 a citovaná judikatura), a bod 25 mého stanoviska ve věci Schlecker (C‑64/12).
( 47 ) – Viz bod 6 obecného odůvodnění rámcové dohody.
( 48 ) – Viz ustanovení 1 písm. a) rámcové dohody.
( 49 ) – Před přijetím směrnice 1999/70 Komise ve svém oznámení „Evropská sociální politika – Cesta vpřed pro Unii“, COM(94) 333 final, s. 22, bod 8, v souvislosti s novými formami zaměstnávání uvedla, že vývoj vedl k „flexibilnějším formám pracovních smluv (doba určitá, dočasné pracovní smlouvy a částečný pracovní úvazek). Je tomu nejen proto, že vedení podniků chce zvyšovat flexibilitu, ale také proto, že dotčení pracovníci často upřednostňují alternativní způsoby výkonu práce“. Komise poté uvedla, že „[p]racovní poměry na dobu určitou přispívají ke zvyšování flexibility trhů práce. Tlumí cyklické výkyvy poptávky, jelikož umožňuje podnikům upravit počet zaměstnanců bez vynaložení vysokých nákladů na propouštění. Pracovní smlouvy na dobu určitou také umožňují podnikům využívat příležitostí trhu účastí na krátkodobých projektech bez vynaložení nepřiměřených nákladů na pracovníky. To je obzvláště důležité na těch pracovních trzích, kde je zaměstnávání na dobu neurčitou chráněno přísnou legislativou a ke zvyšování flexibility dochází jen okrajově. Pro pracovníky mohou pracovní smlouvy na dobu určitou poskytnout přechod k zaměstnání a příležitost získat zkušenosti a schopnosti“; viz zpráva útvarů Komise k uplatňování směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (EU-15), SEC(2006) 1074, s. 2.
( 50 ) – V souladu s ustanovením 6 rámcové dohody.
( 51 ) – Výše uvedený rozsudek Zentralbetriebsrat der Landeskrankenhäuser Tirols, bod 46.
( 52 ) – Viz Barnard, C., EU Employment Law, Oxford University Press, Oxford: 2012 (4. vydání), s. 440.
( 53 ) – Měl bych dodat, že u podniků s 15 nebo méně zaměstnanci se náhrada za protiprávní propuštění upravená v článku 8 zákona č. 604/1966, která je jakožto pravidlo omezena na rozpětí pohybující se od 2,5 až šestinásobku měsíční mzdy, jeví celkově méně příznivá než náhrada upravená v čl. 32 odst. 5 zákona č. 183/2010.
( 54 ) – Viz rozsudek Corte Costituzionale ze dne 9. listopadu 2011 ve věci č. 303/2011.
( 55 ) – Viz ustanovení 4 bod 3 rámcové dohody ve spojení s bodem 10 obecného odůvodnění; viz také bod 17 preambule směrnice 1999/70.
( 56 ) – Poznamenáván, že u otázky, zda pracovní podmínky posuzované společně představují méně příznivé zacházení, Komise uvedla, že „by mělo být odůvodněno, že vnitrostátní soudy provádějí posouzení na základě okolností každého případu. Útvary Komise budou sledovat vývoj v členských státech, zejména tam, kde srovnání mezi pracovníky v pracovních poměrech na dobu určitou a pracovníky na dobu neurčitou lze provádět pouze na základě pracovních podmínek posuzovaných jako celek“, viz SEC(2006) 1074, body 38 a 39 (zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska).
( 57 ) – V tomto smyslu viz bod 54 výše.
( 58 ) – V rozsudku ze dne 6. září 2011, Scattolon (C-108/10, Sb. rozh. s. I-7491, bod 84) Soudní dvůr rozhodl, že vzhledem k ostatním odpovědím v uvedené věci již nebylo třeba odpovídat na čtvrtou otázku v uvedené věci, která měla podobné znění jako šestá předběžná otázka v projednávané věci.
( 59 ) – Tato společnost věnuje totiž této otázce 38 z celkových 122 bodů svého vyjádření.
( 60 ) – V tomto smyslu se okolnosti případu projednávaného předkládajícím soudem liší od neúspěšných argumentů uplatněných ve věci Gavieiro Gavieiro and Iglesias Torres, body 84 a 85 k prokázání toho, že neexistoval důvod pro přímé použití směrnice 1999/70.
( 61 ) – Viz rozsudek Impact, bod 68.
( 62 ) – Viz poznámka pod čarou 3.
( 63 ) – Viz k tomu stanovisko generálního advokáta Jääskinena ve věci Sorge, bod 64.
( 64 ) – Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1990, Foster a další (C-188/89, Recueil, s. I-3313, bod 20).
( 65 ) – Viz také rozsudky ze dne 5. února 2004, Rieser Internationale Transporte (C-157/02, Recueil, s. I-1477, bod 24), a ze dne 24. ledna 2012, Dominguez (C‑282/10, bod 39).
( 66 ) – Rozsudek ze dne 14. června 2007, Medipac-Kazantzidis (C-6/05, Sb. rozh. s. I-4557, bod 43 a citovaná judikatura).
( 67 ) – K přičitatelnosti opatření přijatých soukromou státní entitou státu pro účely článku 30 SFEU viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, Komise v. Německo (C-325/00, Recueil, s. I-9977, body 17, 19 a 20) a z hlediska článku 107 SFEU, rozsudek ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise (C-482/99, Recueil, s. I-4397, body 55 a 56).
( 68 ) – Je třeba uvést, že tato kritéria mohou být blíže upřesněna ve věci, která je v současné době projednávána Soudním dvorem; viz Fish Legal a Shirley (C‑279/12).
( 69 ) – Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. září 2000, Collino a Chiappero (C-343/98, Recueil, s. I-6659, bod 24), a výše uvedený rozsudek Dominguez, bod 40. Odkazuji také na stanovisko, které jsem přednesl ve věci Portgás (C‑425/12, body 41 a 45).
( 70 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/17/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb (Úř. věst. 2004, L 134, s. 1; Zvl. vyd. 06/07, s. 19), ve znění pozdějších předpisů.
( 71 ) – Rozhodnutí Komise 2008/383/ES ze dne 30. dubna 2008 o vynětí expresních a kurýrních služeb v Itálii z použití směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/17/ES o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb (Úř. věst. 2008, L 132, s. 18) a rozhodnutí Komise 2010/12/EU ze dne 5. ledna 2010 o vynětí některých finančních služeb v poštovním odvětví v Itálii z použití směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/17/ES o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb (Úř. věst. 2010, L 6, s. 8).
( 72 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 1982, Komise v. Irsko (249/81, Recueil, s. 4005, bod 15) a stanovisko generálního advokáta ve výše uvedené věci Collino a Chiappero, bod 23. Viz také mé stanovisko ve výše uvedené věci Portgás, bod 41).
( 73 ) – Viz blíže mé stanovisko ve věci Portgás, body 37 až 39, 42 a 43.
Full & Egal Universal Law Academy