FulLegal · İçtihat Detay

Portekiz 17.07.2014 CS

EUR-Lex - 62012CJ0335 - CS

Avrupa Adalet Divanı

Karar Metni

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)

17. července 2014 ( *1 )

„Nesplnění povinnosti státem — Vlastní zdroje — Výběr dovozního cla po propuštění zboží — Finanční odpovědnost členských států — Nevyvezené přebytečné zásoby cukru“

Ve věci C‑335/12,

jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU, podaná dne 13. července 2012,

Evropská komise, zastoupená A. Caeirosem, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Portugalské republice, zastoupené L. Inez Fernandesem, J. Gomesem, P. Rochou a A. Cunha, jako zmocněnci,

žalované,

SOUDNÍ DVŮR (pátý senát),

ve složení T. von Danwitz, předseda senátu, E. Juhász (zpravodaj), A. Rosas, D. Šváby a C. Vajda, soudci,

generální advokát: P. Cruz Villalón,

vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. prosince 2013,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 6. března 2014,

vydává tento

Rozsudek

Ve své žalobě navrhuje Evropská komise Soudnímu dvoru, aby určil, že Portugalská republika tím, že jí odmítla poskytnout částku 785078,50 eura odpovídající poplatkům za přebytečné zásoby cukru nevyvezené po přistoupení Portugalské republiky k Evropskému společenství, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 10 ES, z článku 254 Aktu o podmínkách přistoupení Španělského království a Portugalské republiky a o úpravách smluv (Úř. věst. 1985, L 302, s. 23, dále jen „akt o přistoupení“), z článku 7 rozhodnutí Rady 85/257/EHS, Euratom ze dne 7. května 1985 o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 128, s. 15), z článků 4, 7 a 8 nařízení Komise (EHS) č. 579/86 ze dne 28. února 1986, jímž se stanoví pravidla týkající se zásob produktů z odvětví cukru nacházejících se dne 1. března 1986 ve Španělsku a Portugalsku (Úř. věst. L 57, s. 21), ve znění nařízení Komise (EHS) č. 3332/86 ze dne 31. října 1986 (Úř. věst. L 306, s. 37, dále jen „nařízení č. 579/86“), z článku 2 nařízení Rady (EHS) č. 1697/79 ze dne 24. července 1979 o vybírání dovozního nebo vývozního cla po propuštění zboží, které nebylo požadováno od osoby zodpovědné za zaplacení cla ze zboží navrženého v celním prohlášení do celního režimu s povinností toto clo platit (Úř. věst. L 197, s. 1), jakož i z článků 2, 11 a 17 nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1552/89 ze dne 29. května 1989, kterým se provádí rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 155, s. 1).

Právní rámec

Článek 254 aktu o přistoupení stanoví:

„Veškeré zásoby produktů ve volném oběhu na portugalském území k 1. březnu 1986 a přesahující množství, jež lze považovat za obvyklý převod zásob, musí být odstraněny Portugalskou republikou na její náklady, a to postupem stanoveným pravidly Společenství a ve lhůtách určených za podmínek stanovených v článku 258. Pojem ‚obvyklý převod zásob‘ je definován u každého produktu s ohledem na kritéria a cíle specifické pro společnou organizaci daného trhu.“ (neoficiální překlad)

Podle článku 371 aktu o přistoupení platí:

„1. Rozhodnutí ze dne 21. dubna 1970 o nahrazení finančních příspěvků členských států vlastními zdroji Společenství […] bude uplatňováno v souladu s ustanoveními uvedenými v článcích 372 až 375.

2. Veškeré odkazy na rozhodnutí ze dne 21. dubna 1970 v jednotlivých článcích této kapitoly je třeba od vstupu rozhodnutí Rady ze dne 7. května 1985 o systému vlastních zdrojů Společenství v platnost chápat jako odkazy na posledně jmenované rozhodnutí.“ (neoficiální překlad)

Článek 372 první pododstavec aktu o přistoupení stanoví:

„Příjmy plynoucí ze ‚zemědělských dávek‘ uvedených v čl. 2 prvním pododstavci písm. a) nařízení ze dne 21. dubna 1970 se rozumí také příjmy plynoucí z jakýchkoli částek vyměřených při dovozu v rámci obchodu mezi Portugalskem a ostatními členskými státy a mezi Portugalskem a třetími zeměmi podle článků 233 až 345, čl. 210 odst. 3 a článku 213.“ (neoficiální překlad)

Článek 2 rozhodnutí 85/257 stanoví:

„Příjmy plynoucí:

z dávek, prémií, doplňkových nebo vyrovnávacích částek, dodatečných částek nebo položek a jiných poplatků, které vyměřily nebo vyměří orgány Společenství v obchodu s třetími zeměmi v rámci společné zemědělské politiky, jakož i z dávek a jiných poplatků stanovených v rámci společné organizace trhu s cukrem;

z cla podle Společného celního sazebníku a jiných cel, která vyměřily nebo vyměří orgány Společenství v obchodu s třetími zeměmi,

jsou vlastními zdroji Společenství plynoucími do rozpočtu Společenství.

[…]“ (neoficiální překlad)

Podle čl. 7 odst. 1 uvedeného rozhodnutí platí:

„Zdroje Společenství uvedené v článcích 2 a 3 vyberou členské státy v souladu s vnitrostátními právními a správními předpisy, které budou případně za tím účelem pozměněny. Členské státy poskytují tyto zdroje Komisi.“ (neoficiální překlad)

Článek 2 odst. 1 rozhodnutí Rady 88/376/EHS, Euratom ze dne 24. června 1988 o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 185, s. 24; Zvl. vyd. 01/01, s. 176) stanoví:

„Následující příjmy tvoří vlastní zdroje plynoucí do rozpočtu Společenství:

dávky, prémie, doplňkové nebo vyrovnávací částky, dodatečné částky nebo položky a jiné poplatky, které vyměřily nebo vyměří orgány Společenství v obchodu s třetími zeměmi v rámci společné zemědělské politiky, jakož i dávky a jiné poplatky stanovené v rámci společné organizace trhu cukrem;

cla podle Společného celního sazebníku a jiná cla, která vyměřily nebo vyměří orgány Společenství v obchodu s třetími zeměmi, jakož i cla na výrobky spadající do působnosti Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli;

[…]“

Článek 8 odst. 1 tohoto rozhodnutí stanoví:

„Vlastní zdroje Společenství uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) vybírají [jsou vybírány] členskými státy podle vnitrostátních právních a správních předpisů, které budou případně upraveny, aby odpovídaly pravidlům Společenství. […] Členské státy poskytují Komisi zdroje podle čl. 2 odst. 1 písm. a) až d).“

Článek 1 nařízení č. 1697/79 stanoví:

„1. Toto nařízení stanoví podmínky, za kterých mohou příslušné orgány přistoupit k vybrání dovozního nebo vývozního cla po propuštění zboží, které z jakéhokoliv důvodu nebylo požadováno od osoby povinné k zaplacení cla ze zboží navrženého v celním prohlášení do celního režimu s povinností platit toto clo.

2. Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

‚dovozním clem‘ jak clo a poplatky s rovnocenným účinkem, tak zemědělské dávky a jiné dovozní poplatky zavedené v rámci společné zemědělské politiky nebo v rámci zvláštních úprav platných podle článku 235 Smlouvy pro některé druhy zboží vzniklého zpracováním zemědělských výrobků;

[…]

‚zaúčtováním částky cla‘ správní akt, kterým je řádně vyměřena částka dovozního nebo vývozního cla, která má být vybrána příslušnými orgány;

‚celním dluhem‘ povinnost fyzické nebo právnické osoby zaplatit dovozní nebo vývozní clo za zboží, které pole platných předpisů takovému clu podléhá.“ (neoficiální překlad)

Článek 2 nařízení č. 1697/79 stanoví:

„1. Pokud příslušné orgány shledají, že celek nebo část dovozního cla nebo vývozního cla dlužného podle právních předpisů ze zboží navrženého v celním prohlášení do celního režimu s povinností platit toto clo nebyly požadovány od osoby zodpovědné za zaplacení cla, učiní úkony směřující k vybrání nezaplacené částky cla.

Takové úkony nicméně nelze učinit po uplynutí doby tří let od data zaúčtování částky cla, původně požadované po osobě zodpovědné za zaplacení cla, nebo pokud neproběhlo zaúčtování, od data vzniku celního dluhu za uvedené zboží.

2. Ve smyslu odstavce 1 se úkon směřující k vybrání cla provede tak, že se dotčené osobě oznámí částka dovozního nebo vývozního cla, kterou je povinna zaplatit.“ (neoficiální překlad)

Článek 1 nařízení Rady (EHS) č. 3771/85 ze dne 20. prosince 1985 o zásobách zemědělských produktů v Portugalsku (Úř. věst. L 362, s. 21), stanoví:

„Toto nařízení stanoví obecná prováděcí pravidla k článku 254 aktu o přistoupení.“ (neoficiální překlad)

Článek 8 nařízení č. 3771/85 stanoví:

„1. Prováděcí pravidla k tomuto nařízení se stanoví postupem podle článku 38 nařízení Rady č. 136/66/EHS ze dne 22. září 1966 o zřízení společné organizace trhu s oleji a tuky [(Úř. věst. L 172, s. 3025; Zvl. vyd. 03/01, s. 77)] nebo podle odpovídajících článků jiných nařízení o společné organizaci zemědělských trhů.

2. Prováděcí pravidla podle odstavce 1 zahrnují zejména:

určení zásob upravených v článku 254 aktu o přistoupení pro výrobky, jejichž množství převyšuje obvyklý převod zásob;

[…]

pravidla odstraňování přebytečných zásob.

3. Prováděcí pravidla podle odstavce 1 mohou stanovit:

[…]

výběr poplatku v případě, že dotyčná osoba nedodržuje pravidla pro odstraňování přebytečných zásob.“ (neoficiální překlad)

Podle druhého bodu odůvodnění nařízení č. 579/86 platí:

„[…] vzhledem k nebezpečí spekulací, které existuje v nových členských státech v souvislosti s cukrem a isoglukosou, což jsou produkty, které lze skladovat a pro které jsou stanoveny vývozní náhrady, je namístě stanovit pravidla týkající se zásob existujících v[…] Portugalsku k 1. březnu 1986“. (neoficiální překlad)

Šestý bod odůvodnění uvedeného nařízení zní takto:

„[…] množství přesahující obvyklý převod zásob […] které nebyly vyvezeny do stanoveného data, a nebyly tedy odstraněny z trhu, je třeba považovat za uvedené na vnitřní trh Společenství, jako by byly dovezeny ze třetích zemí; […] za těchto podmínek je důvodné stanovit vybranou částku ve stejné výši, jako je dovozní dávka pro dotčený produkt platná v poslední den lhůty stanovené pro vývoz; […] pro účely přepočtu této částky na národní měnu je třeba použít zemědělský koeficient použitelný k témuž datu.“ (neoficiální překlad)

Článek 3 téhož nařízení stanoví:

„1. Nové členské státy provedou […] evidenci zásob cukru a isoglukosy ve volném oběhu nacházejících se dne 1. března 1986 v 0:00 hodin na jejich územích.

2. Pro účely odstavce 1 platí, že každý, kdo má dne 1. března 1986 v 0:00 hodin […] v držení cukr nebo isoglukosu ve volném oběhu v množství alespoň 3000 kilogramů […], jej musí nahlásit příslušným orgánům před 13. březnem 1986.

[…]“ (neoficiální překlad)

Článek 4 nařízení č. 579/86 stanoví:

„1. Jestliže množství zásob cukru nebo isoglukosy ověřené v rámci evidence podle článku 3 přesahuje v novém členském státě množství, které je mu přiděleno podle čl. 2 odst. 1, zajistí tento členský stát, aby před […] 1. červencem 1987 v případě Portugalska bylo mimo Společenství vyvezeno množství, které se rovná rozdílu mezi evidovaným množstvím a příslušným stanoveným množstvím […]

[…]

2. Pro množství, které má být vyvezeno podle odstavce 1, platí:

[…]

předmětný produkt musí být z území nového členského státu, v němž došlo k ověření podle odstavce 1, vyvezen před […] 1. červencem 1987 v případě Portugalska; daný produkt musí před tímto datem opustit území Společenství.“ (neoficiální překlad)

Článek 5 nařízení č. 579/86 stanoví:

„1. Důkaz o vývozu podle čl. 4 odst. 1 musí být předložen, s výjimkou případů vyšší moci, před […] 1. zářím 1987 v případě vývozů z Portugalska formou:

vývozních licencí vydaných podle článku 6 příslušným orgánem dotčeného nového členského státu;

dokumentů podle článků 30 a 31 nařízení [Komise] (EHS) č. 3183/80 [ze dne 3. prosince 1980, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu dovozních a vývozních licencí a osvědčení o stanovení náhrady předem pro zemědělské produkty (Úř. věst. L 338, s. 1),] nezbytných pro uvolnění jistoty.

2. Nebude-li důkaz podle odstavce 1 předložen před stanoveným datem, bude se předmětné množství považovat za množství uvedené na vnitřní trh Společenství.

[…]“ (neoficiální překlad)

Článek 7 odst. 1 nařízení č. 579/86 stanoví:

„Z množství považovaných za uvedená na vnitřní trh ve smyslu čl. 5 odst. 2 se vybere:

z cukru za každých 100 kg částka rovnající se dovozní dávce na bílý cukr platné k […] 30. červnu 1987 v případě Portugalska, podle okolností zvýšená nebo snížená o přístupovou vyrovnací částku na bílý cukr platnou pro dotčený nový členský stát k témuž datu;

[…]“ (neoficiální překlad)

Článek 8 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Nové členské státy přijmou všechna opatření nezbytná k provedení tohoto nařízení, zejména stanoví kontrolní postupy potřebné k evidenci zásob podle článku 3 a ke splnění povinnosti vývozu podle čl. 4 odst. 1.“ (neoficiální překlad)

Článek 2 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1552/89 stanoví:

„Pro účely použití tohoto nařízení se nárok Společenství na vlastní zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí [88/376] stanoví, jakmile o splatné částce příslušný orgán členského státu vyrozumí dlužníka. Vyrozumění se učiní, jakmile je dlužník znám a jakmile může být výše nároku vypočtena příslušnými správními orgány v souladu s příslušnými předpisy Společenství.“ (neoficiální překlad)

Článek 11 nařízení č. 1552/89 stanoví:

„V případě jakéhokoli zpoždění v připisování částek na účet uvedený v čl. 9 odst. 1 zaplatí dotyčný členský stát úrok vypočtený podle úrokové míry uplatňované ke dni uplynutí lhůty na peněžním trhu daného členského státu na krátkodobé operace veřejného financování zvýšené o dva procentní body. Tato sazba se zvyšuje o 0,25 procentního bodu za každý měsíc prodlení. Zvýšená sazba se použije pro celé období zpoždění.“ (neoficiální překlad)

Článek 17 tohoto nařízení stanoví:

„1. Členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění toho, aby částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2 byly poskytnuty Komisi tak, jak je stanoveno v tomto nařízení.

2. Členské státy nejsou povinny Komisi poskytnout částky odpovídající stanoveným nárokům jedině tehdy, pokud tyto částky nemohly být vybrány z důvodu vyšší moci. Kromě toho nemusí členské státy poskytnout Komisi tyto částky ve zvláštních případech, jestliže se po důkladném zhodnocení všech závažných okolností každého jednotlivého případu ukáže, že v dlouhodobém výhledu není vybrání těchto částek možné z důvodů, které nemohou být přičítány těmto členským státům. Tyto případy musí být zmíněny ve zprávě podle odstavce 3, pokud dotčené částky přesahují 10000 [eur] po přepočtu na národní měnu podle směnného kursu platného v první říjnový pracovní den předchozího kalendářního roku; v této zprávě musí být zdůvodněno, proč daný členský stát nemohl dotyčné částky poskytnout. Komise může ve lhůtě šesti měsíců sdělit dotčenému členskému státu své připomínky.

[…]“ (neoficiální překlad)

Postup před zahájením soudního řízení

Dne 26. června 2003 požádala Portugalská republika Komisi, aby jí v souladu s čl. 17 odst. 2 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1150/2000 ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 94/728/ES, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 130, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 169) prominula povinnost poskytnout tomuto orgánu částku 785078,50 eura související s tradičními zdroji.

Podle Portugalské republiky nelze v důsledku rozsudku Supremo Tribunal Administrativo (Nejvyššího správního soudu) ze dne 8. května 2002, který zrušil usnesení o likvidaci nároků, jež bylo dotyčnému dlužníkovi původně oznámeno dne 25. října 1990, získat tyto dávky zpět. Likvidace se týkala vlastních zdrojů souvisejících s přebytečnými zásobami cukru, u nichž nebyl do 1. září 1987, tedy ve lhůtě stanovené nařízením č. 579/86, předložen žádný důkaz o vývozu.

V odpovědi na tuto žádost požádala Komise portugalské orgány v dopisech ze dne 17. prosince 2003 a 20. února 2004 o doplňující informace týkající se zejména důvodů, ze kterých daný dlužník obdržel předmětné oznámení celního dluhu více než tři roky po vzniku tohoto dluhu, a důvodů, ze kterých Supremo Tribunal Administrativo „zrušil akt o zaúčtování částky cla vztahující se k danému dluhu“.

Dopisem ze dne 22. března 2004 poskytly portugalské orgány požadované informace, jakož i po jednom vyhotovení rozsudku Supremo Tribunal Administrativo ze dne 8. května 2002 a rozsudku Tribunal Tributário de Segunda Instância (daňového soudu druhého stupně) ze dne 26. března 1996. Z těchto informací vyplývá, že dotyčný podnik nepředložil důkazy o vývozu přebytečných zásob cukru, které měl v držení, a že podle sdělení celní služby ve Funchalu (Portugalsko) ze dne 16. října 1987 uhradil dne 30. října 1987 částku 522511,20 eura. Po další kontrole informovaly portugalské orgány tento podnik, že doplňková částka, kterou má uhradit, činí 785078,50 eura. Dotčený podnik podal proti rozhodnutí, jímž mu bylo uloženo zaplacení této částky, odvolání. Věc došla k Supremo Tribunal Administrativo, který před rozhodnutím podal několik předběžných otázek Soudnímu dvoru, jenž vydal dne 11. října 2001 usnesení William Hinton & Sons (C‑30/00, EU:C:2001:536). Supremo Tribunal Administrativo poté dne 8. května 2002 s konečnou platností zrušil pohledávku portugalských celních orgánů z důvodu, že k oznámení dotčené doplňkové částky došlo až v okamžiku, kdy tato pohledávka byla již promlčena.

Dopisem ze dne 19. července 2004 oznámila Komise portugalským orgánům, že jejich žádost ze dne 26. června 2003, prostřednictvím které žádaly o prominutí povinnosti poskytnout tomuto orgánu předmětné vlastní zdroje, byla zamítnuta. Komise těmto orgánům dále oznámila, že dospěla k názoru, že Portugalská republika neprokázala, že důvody nevybrání dotčených vlastních zdrojů jí nemohou být přičítány. Požádala proto portugalské orgány, aby jí do 20. září 2004 poskytly částku 785078,50 eura.

Portugalské orgány požádaly dopisem ze dne 29. listopadu 2004 služby Komise, aby přehodnotily své stanovisko.

Dopisem ze dne 28. července 2006 zamítla Komise žádost Portugalské republiky. Opětovně vyzvala portugalské orgány, aby jí neprodleně poskytly dotčenou částku. V tomto dopise založila Komise svou žádost na tom, že dotčenou částku kvalifikovala jako „příjmy plynoucí […] z dávek a jiných poplatků stanovených v rámci společné organizace trhu s cukrem“. Ani další žádost o poskytnutí dlužné částky, vyjádřená v dopise ze dne 31. ledna 2007, nevedla ke vstřícné reakci portugalských orgánů.

Dne 23. října 2007 zaslala Komise Portugalské republice výzvu dopisem, v níž vyjádřila důvody svého nesouhlasu s postojem tohoto členského státu, „který odmítá uznat, že dotčené nároky představují vlastní zdroje Společenství“, a i v tomto dopise vyložila důvody, ze kterých dané nároky „skutečně představují vlastní zdroje Společenství“.

V této výzvě dopisem poukázala Komise na to, že je „nesporné, že konečné soudní rozhodnutí Supremo Tribunal Administrativo nemohou přehlížet portugalské orgány ani Komise“, nicméně že toto rozhodnutí se „týká přímo vztahu mezi subjektem a vnitrostátními orgány […], ale nemá dopad na povinnosti členského státu související s vlastními zdroji Společenství“.

V téže výzvě dopisem připomněla Komise, že „článek 254 aktu o přistoupení vyžaduje, aby [Portugalská republika] odstranila na své vlastní náklady přebytečné zásoby cukru“, a zdůraznila, že „v této souvislosti měly portugalské orgány zajistit vývoz přebytečných zásob (v souladu s článkem 4 nařízení č. 579/86)“. Komise dodala, že „v souvislosti s množstvím, které má být vyvezeno, měly vybrat nároky stanovené podle čl. 8 odst. 3 písm. c) nařízení č. 3771/85 […] a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 579/86 a přijmout veškerá nezbytná opatření k provedení dané právní úpravy (jak stanoví článek 8 posledně citovaného nařízení)“.

Komise také vyzvala Portugalskou republiku, aby urychleně poskytla Komisi částku 785078,50 eura, aby se tak vyhnula dalšímu navyšování úroků z prodlení podle článku 11 nařízení č. 1150/2000, a podle článku 226 ES vyzvala tento členský stát, aby podal vyjádření k této věci ve lhůtě dvou měsíců od obdržení výše uvedené výzvy dopisem.

V dopise ze dne 8. února 2008 uvedly portugalské orgány v odpovědi na danou výzvu dopisem, že když „předávaly Komisi dne 26. června 2003 svou žádost o prominutí povinnosti poskytnout vlastní zdroje […], kvalifikovaly dotčenou částku jako dávku“ a že poté, po „vyhlášení rozsudku Soudu prvního stupně [Evropských společenství] ve věci Koninklijke Coöperatie Cosun v. Komise [(T‑240/02, EU:T:2004:354)] dne 7. prosince 2004, bylo kvalifikování, které provedly portugalské orgány, zpochybněno […] [přičemž] výklad provedený v tomto rozsudku potvrdil následně Soudní dvůr v rozsudku ze dne 26. října 2006, Koninklijke Coöperatie Cosun v. Komise [(C‑68/05 P, EU:C:2006:674)]“. Tyto orgány zdůraznily, že „[z] obou těchto rozsudků (ačkoli se týkají částky vybrané z nevyvezeného cukru) totiž vyplývá, že částka dlužná podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 579/86 nemůže být kvalifikována jako ‚dávka‘, jelikož tato částka […] sleduje jiné cíle než cíle spojené s uplatňováním dovozních dávek [a] dávku používá jen jako základ pro výpočet“.

Portugalské orgány v témže dopise upřesnily, že „Komise teprve v dopise ze dne 28. července 2006 kvalifikovala poprvé dotčenou částku jako ‚jiné poplatky stanovené v rámci společné organizace trhu s cukrem‘ ve smyslu článku 2 rozhodnutí Rady 2000/597/ES, Euratom ze dne 29. září 2000 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. L 253, s. 42; Zvl. vyd. 01/03, s. 200) […]“ a že portugalské orgány vyjádřily s takovým kvalifikováním nesouhlas a vysvětlily důvody svého postoje.

Dne 2. února 2009 zaslala Komise Portugalské republice odůvodněné stanovisko, ve kterém vyvrátila argumenty předložené uvedenými orgány.

V této souvislosti Komise připomenula, že povaha dotčených částek coby vlastních zdrojů Společenství vyplývá z právní úpravy Společenství a není v působnosti členských států, takže způsob, jakým jsou tyto částky kvalifikovány členskými státy, je irelevantní, a dále potvrdila svůj postoj, podle kterého „musí být částka dotčená v projednávaném případě kvalifikována jako ‚jiné poplatky stanovené v rámci společné organizace trhu s cukrem‘ podle čl. 2 písm. a) rozhodnutí [85/257]“.

Komise dále vyzvala portugalskou vládu k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby vyhověla tomuto odůvodněnému stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení.

Dne 28. října 2011 zaslala Komise Portugalské republice dodatečné odůvodněné stanovisko, ve kterém potvrdila podmínky odůvodněného stanoviska zaslaného tomuto členskému státu dne 2. února 2009 a informovala portugalské orgány, že „v odůvodněném stanovisku byly odhaleny dvě zjevné věcné nesprávnosti […], a že z důvodu jednoznačnosti a právní jistoty je třeba je opravit prostřednictvím tohoto dodatečného odůvodněného stanoviska“.

Komise opravila tyto věcné nesprávnosti v bodech 11 a 12 tohoto dodatečného odůvodněného stanoviska těmito slovy: „[…] v důsledku toho, že portugalské orgány odmítly poskytnout částku vlastních zdrojů ve výši 785078,50 eura, odpovídající poplatkům za přebytečné zásoby cukru nevyvezené po přistoupení [Portugalské republiky] k[e Společenství], nesplnila Portugalská republika povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 10 ES, z článku 254 aktu o přistoupení, z článku 7 rozhodnutí 85/257, z článků 4, 7 a 8 nařízení č. 579/86, z článku 2 nařízení č. 1697/79, jakož i z článků 2, 11 a 17 nařízení č. 1552/89“.

V dodatečném odůvodněném stanovisku Komise opět vyzvala Portugalskou republiku, aby splnila své povinnosti ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení.

Dne 6. února 2012 odpověděly portugalské orgány na toto dodatečné odůvodněné stanovisko. Setrvaly na svých argumentech a sdělily, že „nesouhlasí s argumenty, na nichž stojí odůvodněné stanovisko a na kterých Komise v dodatečném odůvodněném stanovisku setrvává“.

Jelikož Komise nebyla s odpovědí tohoto členského státu spokojena, rozhodla se podat tuto žalobu podle článku 258 SFEU.

K návrhu na znovuotevření ústní části řízení

Dopisem ze dne 18. března 2014 navrhla Portugalská republika znovuotevření ústní části řízení, přičemž v podstatě tvrdila, že generální advokát nezohlednil všechny její argumenty k otázce kvalifikace dotčených částek coby vlastních zdrojů Evropské unie a že při posuzování náležité péče portugalských orgánů vycházel ze skutkových okolností, na které Portugalská republika nebyla Soudním dvorem dotázána.

Statut Soudního dvora Evropské unie ani jednací řád Soudního dvora v tomto ohledu nedávají účastníkům řízení možnost podat vyjádření v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem (viz rozsudek Stichting Natuur en Milieu a další, C‑266/09, EU:C:2010:779, bod 28).

Je třeba připomenout, že podle článku 83 jednacího řádu může Soudní dvůr kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán.

Soudní dvůr má po vyslechnutí generálního advokáta za to, že v projednávané věci disponuje všemi poznatky nezbytnými pro rozhodnutí o sporu, který mu byl předložen, a že projednávanou věc není třeba přezkoumávat z hlediska argumentu, který nebyl před ním projednán.

V důsledku toho musí být návrh na znovuotevření ústní části řízení zamítnut.

K žalobě

Je nesporné, že v den určený v odůvodněném stanovisku, tedy dne 2. dubna 2009, nebyla částka 785078,50 eura Komisi poskytnuta.

Není sporu o tom, že tato částka byla vypočítána na základě ustanovení článků 4, 7 a 8 nařízení č. 579/86.

Komise a Portugalská republika vedou spor o kvalifikaci poplatku podle čl. 8 odst. 3 písm. c) nařízení č. 3771/85, který je vybírán v případech nedodržení pravidel pro odstraňování přebytečných zásob. Článek 7 odst. 1 nařízení č. 579/86 označuje tento poplatek jednoduše pojmem „částka“. Z takového pojmu samotného není patrno, zda tento poplatek spadá do vlastních zdrojů Společenství, či nikoli.

Komise tvrdí, že tento poplatek představuje jiný poplatek stanovený v rámci společné organizace trhu s cukrem ve smyslu čl. 2 písm. a) rozhodnutí 85/257 a čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 88/376, a že tudíž představuje vlastní zdroj Společenství.

Komise dovodila tuto kvalifikaci z rozsudku Tribunálu Koninklijke Coöperatie Cosun v. Komise (EU:T:2004:354) a rozsudku Soudního dvora Koninklijke Coöperatie Cosun v. Komise (EU:C:2006:674). V těchto rozsudcích odmítly unijní soudy kvalifikovat daný poplatek jako dovozní dávku.

Kvalifikaci jako vlastního zdroje, ke které dospěla Komise, je třeba přijmout.

Podle článku 1 nařízení č. 3771/85 totiž platí, že toto nařízení stanoví obecná prováděcí pravidla k článku 254 aktu o přistoupení. Citované ustanovení stanoví nejen to, že veškeré zásoby produktů ve volném oběhu na portugalském území k 1. březnu 1986 a přesahující množství, jež lze považovat za obvyklý převod zásob, musí být odstraněny Portugalskou republikou na její náklady, ale i to, že pojem „obvyklý převod zásob“ je definován u každého produktu s ohledem na kritéria a cíle specifické pro společnou organizaci daného trhu.

Soudní dvůr v této souvislosti konstatoval v bodě 54 usnesení William Hinton & Sons, (EU:C:2001:536), že cílem článku 254 aktu o přistoupení je zajistit přechod Portugalské republiky od dřívějšího režimu k režimu společné zemědělské politiky. Za tím účelem stanoví meze, v nichž může Společenství poskytnout k 1. březnu 1986 finanční pomoc na odstraňování některých produktů ve volném oběhu na portugalském území k uvedenému datu.

Co se týče obecných prováděcích pravidel k citovanému článku 254, stanoví čl. 8 odst. 3 písm. c) nařízení č. 3771/85, že prováděcí pravidla k tomuto nařízení, jež mají být stanovena postupem podle právní úpravy o společné organizaci zemědělských trhů, zahrnují mimo jiné výběr poplatku v případě, že dotyčná osoba nedodržuje pravidla pro odstraňování přebytečných zásob. K odstranění přebytečných zásob cukru, jejichž existence byla v Portugalsku zjištěna, tedy nařízení č. 579/86 stanoví primárně vývoz těchto zásob ve stanovené lhůtě a pro případ, že k vývozu v této lhůtě nedojde, stanoví v čl. 7 odst. 1 zaplacení částky rovnající se dovozní dávce na bílý cukr platné k 30. červnu 1987 (v tomto smyslu viz usnesení William Hinton & Sons, EU:C:2001:536, bod 56).

Bez ohledu na tento legislativní kontext dále nikdo nezpochybňuje, že odstraňování přebytečných zásob některých zemědělských výrobků z trhu či udržování běžných zásob těchto výrobků na trhu jsou typicky cílem společné zemědělské politiky a že opatření určená k dosažení tohoto cíle jsou součástí této politiky. V důsledku toho je třeba, nestanoví-li jiný předpis unijního práva jinak, mít za to, že taková opatření – a poplatek podle čl. 8 odst. 3 písm. c) nařízení č. 3771/85 mezi ně patří – jsou součástí společné organizace dotčeného trhu, v projednávaném případě trhu s cukrem.

Navíc právním základem nařízení č. 579/86, jímž se stanoví pravidla týkající se zásob produktů z odvětví cukru nacházejících se dne 1. března 1986 ve Španělsku a Portugalsku, je nejen akt o přistoupení a nařízení č. 3771/85, ale i nařízení Rady (EHS) č. 1785/81 ze dne 30. června 1981 o společné organizaci trhů v odvětví cukru (Úř. věst. L 177, s. 4).

Portugalská republika nesouhlasí s touto kvalifikací, ale argumenty, které v tomto ohledu vznáší, nelze přijmout.

Tento členský stát nejprve tvrdí, že příjmy, které je třeba považovat za „vlastní zdroje“, jsou stanoveny v aktu o přistoupení a že dotčený poplatek mezi nimi není. Konkrétně odkazuje na články 371 a 372 citovaného aktu.

V této souvislosti je třeba podotknout, že odkaz Portugalské republiky na citované články je irelevantní. Článek 371 aktu o přistoupení totiž stanoví, že rozhodnutí 85/257 se uplatňuje v souladu s články 372 až 375 téhož aktu. Článek 372 první pododstavec aktu o přistoupení upřesňuje, že příjmy nazvané „zemědělské dávky“, uvedené v rozhodnutí 85/257, „zahrnují také příjmy plynoucí z jakýchkoli částek vyměřených při dovozu v rámci obchodu“ mezi Portugalskou republikou a ostatními členskými státy nebo třetími zeměmi, ale neomezuje vlastní příjmy Společenství výhradně na „zemědělské dávky“. S ohledem na tuto formulaci nevylučuje čl. 372 první pododstavec aktu o přistoupení výběr jiných vlastních příjmů než „zemědělských dávek“.

Portugalská republika má za to, že poplatek podle čl. 7 odst. 1 nařízení č. 579/86 byl stanoven výlučně na základě článku 254 aktu o přistoupení a nařízení č. 3771/85 a že odkaz na nařízení č. 1785/81 učiněný v nařízení č. 579/86 se týká jen některých ustanovení posledně citovaného nařízení, jako jeho čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 písm. b). Tento členský stát cituje bod 54 usnesení William Hinton & Sons (EU:C:2001:536) jako skutečnost prokazující, že se jedná o provedení aktu o přistoupení.

Na tento argument je třeba odpovědět poukazem na to, že Portugalská republika neuvádí, proč považuje vliv nařízení č. 1785/81 coby právního základu za omezený jen na některá ustanovení nařízení č. 579/86. Ustanovení uvedená v předchozím bodě tohoto rozsudku navíc cituje jako příklad. K odkazu na bod 54 usnesení William Hinton & Sons (EU:C:2001:536) je nutno konstatovat, že onen bod podporuje spíše argumentaci Komise. Smlouva o přistoupení a akt o přistoupení slouží totiž nejen ke konkretizaci právního a politického jednání, jímž se kandidátský stát stává členem Unie, ale i k určení podmínek, za nichž nový členský stát bude po přechodnou dobu fungovat. Z přechodu ke společné zemědělské politice může vyplývat povinnost nového členského státu okamžitě nebo ve stanovené lhůtě uplatňovat příslušnou unijní právní úpravu či některé její prvky.

Portugalská republika vychází z finančního nařízení ze dne 21. prosince 1977 o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. L 356, s. 1), podle kterého lze příjmy vybírat jen tehdy, jsou-li zaznamenány do některého z bodů rozpočtu, a uvádí, že v rozpočtových letech 1987 až 1989 ani v následujících rozpočtech nebyl dotčený poplatek zaznamenán v žádném bodě těchto rozpočtů.

Je třeba konstatovat, že předmětem žaloby je skutečnost, že Portugalská republika odmítá poskytnout tomuto orgánu částku považovanou za součást vlastních zdrojů. V tomto ohledu je třeba rozhodnutí 85/257, které coby opatření rozpočtového práva má za cíl definovat vlastní zdroje zaznamenané do unijního rozpočtu, odlišit od daní či poplatků stanovených zákonodárcem Společenství v rámci výkonu pravomocí, jejichž základem jsou ustanovení Smlouvy o ES týkající se společné zemědělské politiky (v tomto smyslu viz rozsudky Amylum v. Rada, 108/81, EU:C:1982:322, bod 32, a Zuckerfabrik Süderdithmarschen a Zuckerfabrik Soest, C‑143/88 a C‑92/89, EU:C:1991:65, bod 40, a usnesení Isera & Scaldis Sugar a další, C‑154/12, EU:C:2013:101, bod 31). V této souvislosti platí, jak uvedl generální advokát v bodě 79 svého stanoviska, že výběr částky dlužné podle čl. 8 odst. 3 písm. c) nařízení č. 3771/85 a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 579/86 nemůže záviset na tom, zda jde o částku zaznamenanou do některé z položek rozpočtu Společenství.

Portugalská republika konečně tvrdí, že podle čl. 6 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 60/2004 ze dne 14. ledna 2004, kterým se stanoví přechodná opatření v odvětví cukru z důvodu přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Malty, Polska, Slovinska a Slovenska k Evropské unii (Úř. věst. L 9, s. 8; Zvl. vyd. 03/42, s. 125), a čl. 12 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 1832/2006 ze dne 13. prosince 2006 , kterým se stanoví přechodná opatření v odvětví cukru z důvodu přistoupení Bulharska a Rumunska (Úř. věst. L 354, s. 8), se částky, jež mají stejnou povahu jako dotčené částky, připočtou k vnitrostátnímu rozpočtu těchto členských států, takže nejsou považovány za vlastní zdroje.

Jak zdůrazňuje Komise, tato nařízení nelze ratione temporis zohlednit. Byla přijata poté, co nastaly skutečnosti, jež jsou předmětem žaloby Komise, a za okolností, které nejsou totožné s okolnostmi projednávané věci. Tento orgán též správně podotýká, že unijní zákonodárce má volnost v určování a kvalifikování opatření, která přijímá.

S ohledem na výše uvedené představuje poplatek podle čl. 8 odst. 3 písm. c) nařízení č. 3771/85 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 579/86 jiný poplatek stanovený v rámci společné organizace trhu s cukrem ve smyslu čl. 2 písm. a) rozhodnutí 85/257 a čl. 2 písm. a) rozhodnutí 88/376. Z toho vyplývá, že Portugalská republika byla povinna Komisi dotčenou částku poskytnout.

Komise v žalobě Soudnímu dvoru také navrhuje, aby určil, že Portugalská republika nesplnila povinnosti podle článku 2 nařízení č. 1697/79.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podle článku 1 citovaného nařízení stanoví toto nařízení podmínky, za kterých mohou příslušné orgány přistoupit k vybrání dovozního nebo vývozního cla po propuštění zboží. Podle čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce téhož nařízení platí, že pokud příslušné orgány shledají, že celek nebo část dovozního cla nebo vývozního cla dlužného podle právních předpisů ze zboží navrženého v celním prohlášení do celního režimu s povinností platit toto clo nebyly požadovány od osoby zodpovědné za zaplacení cla, učiní úkony směřující k vybrání nezaplacené částky cla.

Z formulace těchto ustanovení vyplývá, že použití téhož nařízení předpokládá mimo jiné to, že vymáhaná částka představuje dovozní nebo vývozní clo.

Dotčená částka však nepředstavuje dovozní ani vývozní clo. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 579/86 není totiž tato částka dovozní ani vývozní dávkou, nýbrž se jen rovná dovozní dávce na cukr. Z tohoto ustanovení – ve spojení s čl. 5 odst. 2 téhož nařízení – dále plyne, že skutečností, která dala vznik uvedené částce, není dovoz nebo vývoz, nýbrž neprokázání vývozu přebytečných zásob k 1. září 1987.

Je třeba připomenout, že ve věcech, ve kterých byly vydány rozsudky Koninklijke Coöperatie Cosun v. Komise (EU:T:2004:354, bod 38) a Koninklijke Coöperatie Cosun v. Komise (EU:C:2006:674, body 38 až 43), unijní soudy konstatovaly, že částka dlužná z důvodu nevyvezení cukru C ve smyslu nařízení č. 1785/81 a nařízení Komise (EHS) č. 2670/81 ze dne 14. září 1981, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro výrobu cukru nad rámec kvóty (Úř. věst. L 262, s. 14; Zvl. vyd. 03/05, s. 85), nemůže být považována za dovozní nebo vývozní clo nebo za poplatek s rovnocenným účinkem ani za zemědělskou dovozní nebo vývozní dávku, tedy za odvod.

Komise přitom v žalobě uznává, že skutečnost, která dala vznik této částce, je v podstatě totožná se skutečností, která dala vznik výběru částky podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 579/86.

Z tohoto důvodu ostatně Komise, tvrdí, že dotčený poplatek vzhledem k tomu, že s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 74 tohoto rozsudku nemůže být kvalifikován jako dovozní nebo vývozní clo, představuje jiný poplatek stanovený v rámci společné organizace trhu s cukrem.

Za těchto podmínek se nařízení č. 1697/79 na projednávanou věc neuplatní, a tudíž se neuplatní ani tříletá promlčecí lhůta pro učinění úkonů směřujících k vybrání nezaplacených částek, stanovená v čl. 2 odst. 1 druhém pododstavci tohoto nařízení.

Argumentace, kterou Portugalská republika uvedla na svou obranu, se opírá hlavně o skutečnost, že vybrání dotčené částky již nebylo možné, protože dluh společnosti odpovědné za jeho zaplacení byl již promlčen, a že tento členský stát v souvislosti s uplynutím tříleté promlčecí lhůty nepochybil.

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že na základě čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1552/89, na který odkazuje Komise, nemají členské státy povinnost poskytnout Komisi částku odpovídající stanoveným nárokům jedině tehdy, pokud tyto částky nemohly být vybrány z důvodu vyšší moci, nebo jestliže se ukáže, že v dlouhodobém výhledu není vybrání těchto částek možné z důvodů, které jim nemohou být přičítány (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Dánsko, C‑392/02, EU:C:2005:683, bod 66).

Je nesporné, že dne 25. října 1990 zaslaly příslušné portugalské orgány společnosti odpovědné za zaplacení dluhu dopis, v němž jí nařídily zaplatit dlužnou částku. Aniž je nutné se zabývat otázkou, zda Portugalská republika jednala do uvedeného data s veškerou řádnou péčí nezbytnou pro zjištění a vybrání předmětného dluhu, vše nasvědčuje tomu, že tento členský stát posléze až do uplynutí lhůty určené v dodatečném odůvodněném stanovisku nepředložil – s výjimkou právních argumentů, které se ukázaly být neopodstatněné – důkaz ani o vyšší moci, ani o tom, že by pro něj bylo nemožné poskytnout Komisi dotčenou částku. Dokonce se ani nepokusil o vybrání dotčené částky na právním základě, podle kterého promlčecí lhůta ještě neuplynula.

Z toho důvodu je třeba dospět k závěru, že žaloba Komise je s výjimkou části týkající se nesplnění povinnosti, které pro Portugalskou republiku vyplývají z článku 2 nařízení (EHS) č. 1697/79, opodstatněná.

S ohledem na veškeré předchozí úvahy je namístě:

—

určit, že Portugalská republika tím, že Komisi odmítla poskytnout částku 785078,50 eura odpovídající poplatkům za přebytečné zásoby cukru nevyvezené po jejím přistoupení ke Společenství, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 10 ES, z článku 254 aktu o přistoupení, z článku 7 rozhodnutí 85/257, z článků 4, 7 a 8 nařízení č. 579/86, jakož i z článků 2, 11 a 17 nařízení č. 1552/89, a

—

ve zbývající části žalobu zamítnout.

K nákladům řízení

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Portugalská republika z převážné části neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Portugalská republika tím, že Evropské komisi odmítla poskytnout částku 785078,50 eura odpovídající poplatkům za přebytečné zásoby cukru nevyvezené po jejím přistoupení k Evropskému společenství, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 10 ES, z článku 254 Aktu o podmínkách přistoupení Španělského království a Portugalské republiky a o úpravách smluv, z článku 7 rozhodnutí Rady 85/257/EHS, Euratom ze dne 7. května 1985 o systému vlastních zdrojů Společenství, z článků 4, 7 a 8 nařízení Komise (EHS) č. 579/86 ze dne 28. února 1986, jímž se stanoví pravidla týkající se zásob produktů z odvětví cukru nacházejících se dne 1. března 1986 ve Španělsku a Portugalsku, ve znění nařízení Komise (EHS) č. 3332/86 ze dne 31. října 1986, jakož i z článků 2, 11 a 17 nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1552/89 ze dne 29. května 1989, kterým se provádí rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství.

Ve zbývající části se žaloba zamítá.

Portugalské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.

Podpisy.

( *1 ) – Jednací jazyk: portugalština.

Full & Egal Universal Law Academy