STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 12. června 2014 ( 1 )
Věc C‑51/13
Nationale-Nederlanden Levensverzekering Mij NV
proti
Hubertu Wilhelmu van Leeuwenovi
[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Rotterdam (Nizozemsko)]
„Životní pojištění — Povinnost poskytnout informace — Informace o pojistném“
1.
Nationale-Nederlanden Levensverzekering Mij NV (dále jen „Nationale-Nederlanden nebo „pojistitel“) a H. W. Van Leeuwen uzavřeli smlouvu o životním pojištění (dále jen „smlouva o životním pojištění“), která byla podepsána dne 20. února 2000, avšak účinnosti nabyla již od 1. května 1999. Hubertus W. Van Leeuwen je pojistníkem a pojištěnou osobou. Podle smlouvy o životním pojištění se pojistné použije k životnímu pojištění i k investicím. To, jaká část pojistného se investuje, se stanoví na základě dalších způsobů použití pojistného, které má pokrývat náklady a rizikovou přirážku. Hodnota podílů v investičních fondech naproti tomu ovlivňuje plnění, které bude ze smlouvy vypláceno. Spor vznikl ohledně toho, zda H. W. Van Leeuwen před uzavřením smlouvy o životním pojištění obdržel dostatečné informace o těchto dalších použitích pojistného a jeho části, která má být investována. V tomto kontextu je Soudní dvůr žádán o výklad článku 31 směrnice Rady 92/96/EHS (dále jen „třetí směrnice o životním pojištění“) ( 2 ), která byla použitelná v době, kdy byla uzavřena smlouva o životním pojištění.
Unijní směrnice o životním pojištění
Druhá směrnice o životním pojištění
2.
Směrnice Rady 90/619/EHS (dále jen „druhá směrnice o životním pojištění“) ( 3 ) změnila a doplnila směrnici Rady 79/267/EHS (dále jen „první směrnice o životním pojištění“) ( 4 ), která upravovala „životní pojištění“, definované jako „pojistné odvětví, které zahrnuje zejména pojištění pouze pro případ dožití se stanoveného věku, pojištění pouze pro případ smrti, pojištění pro případ dožití se stanoveného věku nebo pro případ dřívější smrti, životní pojištění s výplatou zaplaceného pojistného, pojištění manželství [a] pojištění prostředků na výživu dětí“ ( 5 ). Článek 1 písm. c) první směrnice o životním pojištění definoval „doplňkové pojištění provozované životními pojišťovnami“ zejména jako „pojištění pro případ úrazu včetně pracovní neschopnosti, pojištění smrti následkem úrazu a pojištění invalidity následkem úrazu nebo nemoci, kdy jsou tyto různé druhy pojištění sjednávány doplňkově k životnímu pojištění“.
3.
Článek 15 odst. 1 druhé směrnice o životním pojištění ve znění článku 30 třetí směrnice o životním pojištění zněl:
„Každý členský stát stanoví, že pojistník, který uzavře individuální smlouvu o životním pojištění, má lhůtu od 14 do 30 dnů ode dne, kdy byl o uzavření smlouvy informován, během které může smlouvu zrušit.
Oznámení o odstoupení od smlouvy ze strany pojistníka ho do budoucna zprošťuje veškerých závazků vyplývajících ze smlouvy.
[…]“
Třetí směrnice o životním pojištění
4.
Třetí směrnice o životním pojištění byla, stejně jako druhá směrnice o životním pojištění ( 6 ), primárně určena k vytvoření vnitřního trhu se životním pojištěním, včetně svobody poskytovat služby životního pojištění ( 7 ).
5.
Bod 9 odůvodnění třetí směrnice o životním pojištění stanovil, že „[…] některá ustanovení této směrnice definují minimální normy“ a že „[…] domovský členský[ ( 8 ) ] stát může stanovit přísnější pravidla pro pojišťovny, kterým vydaly povolení jeho vlastní příslušné orgány“. Podle bodu 19 odůvodnění „[…]harmonizace právních předpisů v oblasti pojistných smluv není předběžnou podmínkou pro dosažení vnitřního trhu v pojištění […]“.
6.
Bod 23 odůvodnění se týkal informací, které mají být poskytnuty spotřebiteli ( 9 ):
„[…] na jednotném pojistném trhu bude mít spotřebitel širší a rozmanitější výběr smluv; […] pokud má mít z této rozmanitosti a ze zvýšené hospodářské soutěže plný užitek, musí obdržet všechny nutné informace umožňující mu zvolit si smlouvu, která bude nejlépe odpovídat jeho potřebám; […] tento požadavek na poskytnutí informací je důležitý, protože trvání závazku může být velmi dlouhé; […] minimální opatření musí být proto koordinována, aby zákazník obdržel jasné a přesné informace o základních vlastnostech produktů, které mu jsou nabízeny […]“.
7.
Článek 1 písm. c) definoval „závazek“ jako „závazek představovaný jedním z druhů pojištění nebo operací uvedených v článku [první směrnice o životním pojištění]“. Článek 2 odst. 1 objasňoval, že se třetí směrnice o životním pojištění vztahuje na závazky a podniky, na které odkazuje první směrnice o životním pojištění ( 10 ).
8.
Článek 31 stanovil povinnost sdělit pojistníkovi informace:
„1. Před uzavřením pojistné smlouvy musí být pojistníkovi sděleny alespoň informace uvedené v příloze II bodu A.
2. Pojistník musí být po celou dobu trvání smlouvy informován o všech změnách týkajících se informací uvedených v příloze II bodu B.
3. Členský stát závazku může na pojišťovnách požadovat, aby poskytly další informace k informacím uvedeným v příloze II, pouze pokud to je nutné pro správné pochopení základních prvků závazku pojistníkem.
4. Podrobná prováděcí pravidla k tomuto článku a příloze II přijme členský stát závazku.“
9.
Příloha II uváděla „informace, které [musely] být sděleny pojistníkovi před uzavřením smlouvy (A) nebo během jejího trvání (B)“. Tyto informace musely být „poskytnuty jasně a přesně, písemně a v úředním jazyce členského státu závazku“. Příloha II obsahovala tabulku (zde je převzat pouze bod A):
Nizozemské právo
10.
V době uzavření dotčené smlouvy ( 11 ) byly použitelné Wet toezicht verzekeringsbedrijf 1993 (zákon o dohledu v odvětví pojišťovnictví z roku 1993) a Regeling Informatiestrekking aan verzekeringsnemers 1998 (nařízení o poskytování informací pojistníkům z roku 1998) (dále jen „RIAV 1998“). RIAV 1998 stanovilo informace, které musel pojistitel poskytnout potenciálnímu pojistníkovi před uzavřením smlouvy a které musely být obsaženy v pojistných podmínkách. Tyto zvláštní požadavky na poskytnutí informací se uplatňovaly ve spojení s obecnými zásadami smluvního práva. Podle RIAV 1998 se informace, které musí být poskytnuty, týkaly zejména „dopadu nákladů a odpočtů účtovaných pojistníkovi z výnosu a plnění souvisejících se smlouvou“ [článek 2 odst. 2 písm. q)], a „případně nákladů, které mohou být účtovány vedle hrubého pojistného“ [článek 2 odst. 2 písm. r)]. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je zřejmé, že čl. 2 odst. 2 písm. q) nevyžadoval, aby pojistitel poskytl samostatný přehled nebo souhrn skutečných nebo konečných nákladů a jejich struktury – což je právě ten typ informací, o kterých H. W. Van Leeuwen tvrdí, že je měl obdržet ( 12 ). V roce 2008 byla relevantní právní úprava doplněna tak, že v tomto ohledu stanoví striktnější požadavky.
Skutkový základ, předběžné otázky a řízení
11.
Při vymezení skutkového základu jsem pro doplnění omezeného popisu skutkových okolností obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce čerpala z vnitrostátního spisu.
12.
Nationale‑Nederlanden před uzavřením smlouvy o životním pojištění poskytla H. W. Van Leeuwenovi dokument nazvaný „Voorstel voor flexibel verzekerd beleggen“ (dále jen „návrh na flexibilně pojištěné investování“) ze dne 11. června 1999. K dokumentu byly připojeny vysvětlivky.
13.
Podle smlouvy měl H. W. Van Leeuwen na počátku smlouvy uhradit jednorázové pojistné ve výši 8800 NGL a poté platit měsíční splátky ve výši 200 NGL (podle H. W. Van Leeuwena to odpovídá měsíčním platbám ve výši 90,76 eur, nebo ročním platbám ve výši 1089,12 eur). Z vnitrostátního spisu vyplývá, že posledním dnem, kdy je pojistné splatné, je 1. prosinec 2033.
14.
Po dobu trvání smlouvy si H. W. Van Leeuwen za podmínek stanovených ve smlouvě může vybrat část hodnoty svých investic v hotovosti.
15.
V případě, že W. H. Van Leeuwen zemře dříve než 1. prosince 2033, smlouva nabízí, pokud jde o plnění, dvě možnosti. Plněním A je zaručená a fixní pevná částka ve výši 255000 NGL (přibližně 116000 eur). Plněním B je (variabilní) součet hodnot jeho podílů v investičních fondech (založený na hodnotě těchto podílů) ke dni jeho úmrtí, zvýšený o 10 %. Pokud bude v okamžiku jeho úmrtí plnění B vyšší než plnění A, bude osobám oprávněným podle životního pojištění H. W. Van Leeuwena vyplacena ta částka, která bude vyšší. Plnění A tak stanoví minimální úroveň plnění, které bude vyplaceno v případě, že k úmrtí dojde před 1. prosincem 2033.
16.
Pokud H. W. Van Leeuwen zemře 1. prosince 2033 nebo později, bude vyplaceno plnění B. Plnění A již pak neslouží jako minimální zaručené plnění.
17.
Hubertus W. Van Leeuwen si mohl vybrat, do kterých fondů bude investovat. Před uzavřením smlouvy obdržel příklady předpokládaného (ročního) výnosu podle různých odhadů výnosnosti investic, které zohledňovaly nutnost hradit správní náklady ve výši 0,3 %. Tyto příklady, které byly obsaženy v návrhu flexibilně pojištěného investování, ukazovaly úrovně výkonnosti v procentech i v číselných hodnotách. Hubertu W. Van Leeuwenovi bylo sděleno, že částky obsažené v těchto příkladech byly „čistými“ částkami, tedy zohledňovaly též rizikovou přirážku a náklady, které by byly pojistitelem zadrženy po dobu trvání smlouvy. Návrh obsahoval informace o průměrných ročních plněních, kterých by mohlo být dosaženo na základě skutečně zaplaceného pojistného. V tomto kontextu poskytnuté informace zdůrazňují, že rozdíly mezi výnosem, který je možné z investice obecně očekávat, a výnosem vypočteným na základě skutečně zaplaceného pojistného, závisejí na pojištěných rizicích a splatných nákladech i na jakémkoliv jiném doplňkovém krytí.
18.
Smlouva o životním pojištění a návrh flexibilně pojištěného investování uvádějí, že investiční riziko nese pojištěná osoba. Dopis připojený k návrhu adresovanému W. H. Van Leeuwenovi vysvětloval (stejně jako samotný návrh a vysvětlivky k němu), že podle flexibilně pojištěného investování je část zaplaceného pojistného používána k nákupu podílů v jenom nebo několika investičních fondech.
19.
Hubertus W. Van Leeuwen uvádí, že v roce 2008, po obdržení výpisu od společnosti Nationale‑Nederlanden zjistil, že téměř 60 % pojistného, které zaplatil, nebylo použito k investování; značná část byla použita na různé druhy nákladů (jiných, než správních nákladů ve výši 0,3 %) a další část na rizikovou přirážku. Hubertus W. Van Leeuwen si stěžuje, že v informacích, které obdržel, nic nenasvědčovalo tomu, že Nationale‑Nederlanden mohla zadržet (a tudíž neinvestovat) tak velkou část pojistného. Tyto informace zejména neobsahovaly samostatný přehled nebo souhrn skutečných nebo definitivních nákladů a jejich struktury.
20.
Vnitrostátní spis obsahuje dokumenty poskytující informace o životním pojištění H. W. Van Leeuwena za období od 10. dubna 2007 až 10. dubna 2008 a období od 10. dubna 2008 do 10. dubna 2009. Pokud je to zároveň typ informací, které W. H. Van Leeuwen obdržel v roce 2008, byla pro určení hodnoty podílů na provedených investicích použita následující metoda. Za období od 10. dubna 2007 do 10. dubna 2008 tudíž byla výchozím bodem hodnota podílů k 10. dubnu 2007. K této částce byly přičteny platby pojistného zaplacené v průběhu tohoto období 12 měsíců. Z této částky pak byly provedeny srážky na rizikovou přirážku, první a opakující se náklady pojišťovny a pojišťovacího poradce nebo agenta, správní náklady a náklady na nákup a prodej (předpokládám, že podílů). Hodnota podílů k 10. dubnu 2008 byla výsledkem tohoto součtu a ztrát nebo zisků z podílů dosažených v období od 10. dubna 2007 do 10. dubna 2008. Tato hodnota pak sloužila jako východisko pro stanovení hodnoty podílů v investičních fondech k 10. dubnu 2009 (za použití stejné metody).
21.
Rechtbank Rotterdam (Nizozemsko) (dále jen „předkládající soud“) v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvádí, že zatímco Nationale‑Nederlanden splnila ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. q) a r) RIAV 1998, porušila takzvané „otevřená právní pravidla“, zejména obecnou nebo zvláštní povinnost péče v kontextu smluvních vztahů a předsmluvní dobré víry, nebo požadavky přiměřenosti a ekvity tím, že neposkytla informace o dopadu nákladů a rizikové přirážky na hodnotu investic.
22.
Předkládající soud řízení přerušil a předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:
„1.
Vylučuje právo Evropské unie a zejména čl. 31 odst. 3 třetí směrnice o životním pojištění povinnost, aby poskytovatelé životního pojištění na základě takových „otevřených“ nebo nepsaných norem nizozemského práva, jako jsou přiměřenost a ekvita, kterými se řídí (před)smluvní vztah mezi poskytovatelem životního pojištění a potenciálním pojistníkem, nebo obecná či zvláštní povinnost řádné péče, poskytli pojistníkům více informací o nákladech a rizikových přirážkách za riziko spojené s tímto pojištěním, než jaké byly stanoveny v roce 1999 ustanoveními nizozemského práva, kterými byla provedena třetí směrnice o životním pojištění [zejména čl. 2 odst. 2 písm. q) a r) RIAV 1998]?
2.
Jsou pro odpověď na otázku 1 relevantní důsledky, nebo potenciální důsledky, které podle nizozemského práva má neposkytnutí těchto informací?“
23.
Nationale‑Nederlanden, H. W. Van Leeuwen, rakouská, česká a nizozemská vláda a Evropská komise předložily písemná vyjádření. Titíž účastníci řízení, s výjimkou rakouské a české vlády, se účastnily jednání konaného dne 19. března 2014.
Analýza
Úvodní poznámky
24.
Předběžnými otázkami je Soudní dvůr žádán o výklad čl. 31 odst. 3 třetí směrnice o životním pojištění, který se týká možnosti členských států, aby vedle informací uvedených v příloze II od pojišťoven požadovaly další informace. Pokud by však tyto informace měly být poskytnuty v každém případě, a to na základě čl. 31 odst. 1 a bodu A přílohy II, nebude již nutné se zabývat čl. 31 odst. 1. Jestliže se tedy na dotčené informace vztahuje některá z položek v bodě A přílohy II, předběžné otázky jsou hypotetické, a vzhledem k tomu, že Soudní dvůr neposkytuje poradní stanoviska, může takovou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odmítnout ( 13 ).
25.
Pokud by se na chybějící informace nevztahovala některá z položek bodu A přílohy II, je Soudní dvůr žádán, aby se zabýval tím, zda čl. 31 odst. 3 vylučuje, aby členský stát používal „otevřená“ nebo nepsaná pravidla vnitrostátního práva pro účely uplatnění možnosti stanovené uvedeným ustanovením, přičemž tato otázka pak již nebude hypotetická. Podstatou druhé otázky je, zda důsledky neposkytnutí informací podle vnitrostátního práva musí být vzaty v úvahu při zodpovídání první otázky; tato otázka tak může být příhodně posouzena společně s první otázkou.
26.
Připouštím, že i po prostudování vnitrostátního spisu je pro mne těžké pochopit, jak přesně funguje pojištění, o které se v projednávané věci jedná. Myslím si, že ve skutečnosti naštěstí není nutné usilovat o jeho plné pochopení. Podle mne je zásadní skutečností, kterou je třeba mít při výkladu čl. 31 odst. 1 třetí směrnice o životním pojištění na paměti, to, že plnění, které má být ze smlouvy získáno, (zčásti) závisí na zaplaceném pojistném a na účelech, pro které je toto pojistné používáno.
Článek 31 odst. 1 třetí směrnice o životním pojištění
27.
Otázka, zda měly být H. W. Van Leeuwenovi poskytnuty chybějící informace na základě čl. 31 odst. 1 třetí směrnice o životním pojištění, byla předmětem diskuse zejména při jednání. Všichni zúčastnění byli – s výjimkou nizozemské vlády – toho názoru, že se na informace nevztahuje čl. 31 odst. 1 a zejména položka a) 10 bodu A přílohy II ( 14 ).
28.
Článek 31 obsahoval čtyři odstavce. První dva stanovily povinnosti týkající se informací, které měly být poskytnuty před uzavřením smlouvy (článek 31 odst. 1, odkazující na informace uvedené v bodě A přílohy II) a během trvání smlouvy (článek 31 odst. 2 odkazující na informace uvedené v bodě B přílohy II). Článek 31 odst. 3 se týkal podmínek, za kterých se členské státy mohly rozhodnout, že budou od pojistitelů požadovat, aby vedle informací uvedených v příloze II poskytly doplňkové informace. Článek 31 odst. 4 se zabýval podrobnými pravidly pro provedení čl. 31 odst. 1 až 3 a přílohy II.
29.
Obecně řečeno, pojistné smlouvy jsou komplexními finančními produkty, které se mohou u jednotlivých pojistitelů významně lišit a které zahrnují značné a potenciálně velmi dlouhé finanční závazky. Jedná se o smluvní vztah, ve kterém je „pojistník ve vztahu k pojistiteli slabší stranou“ ( 15 ).
30.
Účelem požadavku na poskytnutí informací v článku 31 bylo umožnit potenciálnímu pojistníkovi, aby si zvolil smlouvu, která bude nejlépe vyhovovat jeho potřebám: měly mu být poskytnuty jasné a přesné informace o základních vlastnostech produktů, které mu byly nabízeny ( 16 ). Pojistník měl obdržet přesné informace ( 17 ). Podle mého názoru měl být na základě těchto informací schopen porozumět výhodám a rizikům spojeným s konkrétním produktem, který mu byl nabízen a porovnat je s výhodami a riziky spojenými s jinými produkty.
31.
Důvodová zpráva k návrhu třetí směrnice uvádí, že návrh „[…] neharmonizuje hmotné právo použitelné na smlouvy a pojistné podmínky“ ( 18 ). Pokud jde o ustanovení o transparentnosti (článek 27 návrhu), v důvodové zprávě bylo uvedeno, že pokud spotřebitel má mít „[…] plný užitek ze zvýšené hospodářské soutěže mezi rostoucím počtem smluv, musí [mu] být poskytnuty jasné a přesné informace o základních vlastnostech produktů, které mu jsou nabízeny, a to jak ve fázi před uzavřením smlouvy, aby mu pomohly při rozhodování, a během trvání smlouvy v případě jakékoliv změny nebo doplnění ( 19 ). Seznam informací v příloze II je minimálním seznamem a povinnost poskytnout informace nebyla určena k omezení výběru dostupných produktů ( 20 ).
32.
Normotvůrce proto připravil seznam informací o pojišťovně a o závazku, které musí být poskytnuty potenciálnímu pojistníkovi. Při výkladu čl. 31 odst. 1 ve spojení s bodem 23 odůvodnění a čl. 31 odst. 3 je zjevné, že se seznam (v pravém sloupci tabulky v bodě A přílohy II) vztahuje na informace o základních vlastnostech závazku. Ze znění čl. 31 odst. 1 bylo zjevné, že musí být poskytnuty „alespoň“ tyto informace. Mohly však existovat jiné informace, které byly ve smyslu čl. 31 odst. 3 „nutné“ pro pochopení základních vlastností závazků. Členské státy mohly za podmínek stanovených v uvedeném ustanovení požadovat, aby takové informace byly poskytnuty i potenciálnímu pojistníkovi.
33.
V tomto kontextu se budu zabývat kategoriemi informací, které byly uvedeny v bodě A přílohy II. Podle mého názoru jsou relevantní dvě položky.
34.
Podle položek a) 4 a a) 10 musely informace o závazku obsahovat: [d]efinice všech pojištění a všech opcí“ a „[i]nformace o pojistném za každé pojištění, za hlavní pojištění a případně doplňkové pojištění“. (neoficiální překlad)
35.
Obě položky, a) 4 a a) 10, v souladu s rozdílem mezi životním pojištěním a doplňkovým pojištěním upsaným vedle životního pojištění ( 21 ), předvídaly, že smlouva o životním pojištění může stanovit více druhů plnění. Každé plnění muselo být definováno a ve vztahu ke každému z nich musely být poskytnuty informace o pojistném.
36.
Třetí směrnice o životním pojištění však nedefinovala výrazy „plnění“ a „pojistné“. Znění položek v bodě A přílohy II neodkazovalo ani na „náklady“ nebo „přirážky za riziko“.
37.
Podle mého názoru je životní pojištění ve své nejjednodušší formě smlouvou, na jejímž základě je pojistitel povinen zaplatit oprávněné osobě zaručenou částku (a případně nahradit některé výdaje), pokud pojištěná osoba (kterou může – ale nemusí – být pojistník), zemře v průběhu trvání pojištění. Plněním, které má být ze životního pojištění získáno, je pojistné krytí za období životního pojištění, které tak zahrnuje tuto výplatu v případě úmrtí. Na rozdíl od jiných typů pojistných smluv životní pojištění nepojišťuje proti nejistému riziku – zemře každý. Nejistota se týká toho, zda smrt nastane v období pojistného krytí. Pojištění poskytuje určitou míru finanční kompenzace k pokrytí finanční újmy vyplývající z úmrtí.
38.
Pojistné je sjednaná cena hrazená jednorázově nebo v určitých datech za pojistné krytí. Pokud je výše zaručeného plnění fixní, různá využití částí pojistného patrně nebudou zásadní pro rozhodnutí, který pojistný produkt koupit. Pojistné může například pokrývat zisk, kterého chce pojistitel dosáhnout, náklady a částku potřebnou k financování nároků v případě úmrtí v souladu s technickými rezervami pojistitele ( 22 ). Takové aspekty však ovlivňují riziko, které nese pojistitel, a nikoliv pojistník. Například žije-li pojištěná osoba déle, riziko hrozícího úmrtí se v zásadě zvyšuje. Zároveň je nashromážděno více kapitálu k financování výplaty plnění a finanční náklady (pojistitele) spojené s nesením tohoto rizika se zřejmě sníží. Samotná riziková přirážka tak může klesnout. Pokud však smlouva stanoví fixní a pravidelné platby pojistného, informace o vývoji použití části pojistného (ve vztahu k ostatním částem používaným k jiným účelům) patrně neovlivní pojistníkovu volbu pojistných produktů, protože pojistné, které má být placeno, a plnění, které má být získáno, zůstávají konstantní po celou dobu trvání smlouvy. Potenciální pojistníci ne vždy potřebují vědět, jak se vyvíjí použití různých částí pojistného, aby byli schopni srovnat produkty životního pojištění a přijmout informované rozhodnutí ohledně toho, který produkt koupit.
39.
Z tohoto důvodu nezastávám názor, že položky a) 4 a a) 10 v bodě A přílohy II mohou být vykládány v tom smyslu, že informace o různých účelech, pro které je pojistné používáno, přestavují informace o základních vlastnostech závazku, které musí být pojistníkovi poskytnuty za všech okolností a ohledně všech typů smluv. Neshledávám v jejich znění žádnou oporu pro takovou obecně platnou povinnost. Tato povinnost nevyplývá ani z obecného cíle požadavků na poskytnutí informací v článku 31.
40.
Skutečnost, že se tato povinnost neuplatní za všech okolností, však neznamená, že se nemůže za některých okolností uplatnit.
41.
V projednávané věci tomu tak je zejména proto, že znění položky a) 10 výrazem „případně“ blíže vymezuje požadavek na poskytnutí informací o pojistném pro každé plnění, jehož definice musela být poskytnuta podle položky a) 4. To, zda informace o pojistném, které má být placeno za definované plnění, byly „přiměřené“, podle mne mělo záviset na tom, co bylo konkrétně nezbytné k tomu, aby potenciální pojistník mohl pochopit základní vlastnosti konkrétního nabízeného produktu, a tudíž se rozhodnout, zda jej koupí či nikoliv ( 23 ). Koncepce a povaha navrhovaného produktu tudíž musí být vzaty v úvahu při stanovení rozsahu povinnosti podle položky a) 10 ve spojení s položkou a) 4 s ohledem na nabízený produkt.
42.
Co to znamená pro smlouvu o životním pojištění takového typu, jako je typ smlouvy uzavřený H. W. Van Leeuwenem?
43.
Koncepce smlouvy o životním pojištění H. W. Van Leeuwena se liší od jednoduchého příkladu, který jsem popsala. Jeho smlouva v zásadě kombinuje životní pojištění a investování spojené do stejného produktu. (V projednávané věci je samotný prvek životního pojištění spojen rovněž s hypotékou, kterou si H. W. Van Leeuwen vzal). Soudní dvůr již rozhodl – a v projednávané věci tato skutečnost není zpochybňována – že smlouva spojující životní pojištění s investováním spadá do kategorie životního pojištění ( 24 ).
44.
Všichni účastníci řízení se patrně shodují též v tom, že se smlouva o životním pojištění H. W. Van Leeuwena vztahuje na jedno riziko a zaručuje jedno plnění, přičemž výše plnění se může lišit v závislosti na tom, kdy zemře. Nejedná se tedy o situaci, kdy existují hlavní a doplňková plnění ve smyslu položky a) 10. Ve vztahu k jednomu riziku existuje jedno plnění. Existují však dvě alternativní metody stanovení výše plnění: plnění A je fixní a zaručenou částkou (jednoduchý model životního pojištění), zatímco plnění B je variabilní.
45.
Podle mého názoru definice rozsahu povinnosti podle položky a) 10 ve spojení s položkou a) 4 bodu A přílohy II, pokud jde o životní pojištění takového typu, jako je pojištění uzavřené H. W. Van Leeuwenem, nezávisí na detailním pochopení konkrétní metody použité pro stanovení plnění B.
46.
Na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a vyjádření při jednání jsem původně chápala metodu tak, že se od zaplaceného pojistného každý měsíc odečtou různé druhy nákladů a riziková přirážka a výsledná částka je vložena do zvolených investičních fondů. Po prozkoumání informací za období let 2007-2009 uvedených ve vnitrostátním spisu, jsem však toho názoru, že byla použita jiná metoda: tyto srážky byly provedeny z hodnoty podílů v investičních fondech a pojistného zaplaceného v průběhu roku, a poté se za účelem stanovení nové hodnoty podílů započetly ztráty nebo zisky dosažené z investic za tento rok.
47.
Bez ohledu na to, jaká konkrétní metoda byla použita, považuji za zřejmé – a tento bod je zásadní – že různá použití pojistného mohou mít vliv na výši plnění B.
48.
Pokud ponechám stranou obecná rizika, kterým je vystaveno každé investování, je zjevné, že to, kolik se investuje (kapitál) patrně ovlivní hodnotu uskutečněných investic a nakonec rozsah příjmů (nebo ztrát), které lze očekávat. Jestliže tento kapitál závisí na tom, jakými dalšími způsoby bylo použito zaplacené pojistné a hodnota těchto investic určuje plnění ze životního pojištění, článek 31 odst. 3 třetí směrnice o životním pojištění ve spojení s položkami a) 4 a a) 10 bodu A přílohy II vyžadoval, aby informace o pojistném a definice plnění byly dostatečně podrobné, aby potenciálním pojistníkům umožnily pochopit souvislost mezi pojistným a plněním, různá použití pojistného a kritéria, která ovlivňují částku pojistného, které bylo použito na investice a na ostatní účely.
49.
Podle mne by potenciální pojistník bez těchto jasných a přesných informací nemohl učinit informované rozhodnutí o tom, která smlouva nejlépe vyhovuje jeho potřebám, a posoudit investiční riziko, které v dalším ovlivňuje plnění, jehož získání by pojistník (nebo osoba oprávněná na základě jeho životního pojištění) mohl ze životního pojištění očekávat a případně nemohl porovnat taková rizika a plnění s jinými podobně koncipovanými nabízenými produkty.
50.
Potenciální pojistník tudíž musel být informován o tom, jak by pojistitel mohl podle smlouvy použít pojistné, a rozhodnout, jaká část bude investována. Vzhledem k návrhu a povaze smlouvy šla rizika těchto použití k jeho tíži, a nikoliv výlučně k tíži pojistitele.
51.
Konstatuji, že za okolností, kdy použití pojistného nemohou být definována odkazem na absolutní částky nebo procentní sazby, musí být kritéria uplatněná při určení částky pojistného použitého k jednomu nebo druhému účelu, jasně a přesně vymezená v informaci poskytnuté před uzavřením smlouvy o životním pojištění, jak vyžaduje čl. 31 odst. 3 třetí směrnice o životním pojištění a položky a) 4 a a) 10 v bodě A přílohy II. Vnitrostátní právo musí být vykládáno ve světle těchto úvah.
52.
Pro případ, že se Soudní dvůr s tímto závěrem neztotožní, budu se nyní zabývat čl. 31 odst. 3 (který je předmětem konkrétních předběžných otázek).
Článek 31 odst. 3 třetí směrnice o životním pojištění
53.
Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda čl. 31 odst. 3 třetí směrnice o životním pojištění vylučuje použití „otevřených“ nebo nepsaných pravidel vnitrostátního práva, která pojistiteli ukládají povinnost, aby vedle informací uvedených v bodě A přílohy II poskytl další informace ( 25 ).
54.
Předkládající soud jasně nedefinuje ani nerozlišuje „otevřená“ pravidla nebo „nepsaná pravidla“ podle nizozemského práva. Formou příkladu identifikoval „přiměřenost a ekvitu, kterou se řídí (před)smluvní vztah mezi poskytovatelem životního pojištění a potenciálním pojistníkem, nebo obecná či zvláštní povinnost péče“. Pro účely projednávané věci musím taková pravidla považovat za jiná právní pravidla, než jsou normy obsažené v právních předpisech, a to s ohledem na skutečnost, že taková pravidla mohou mít v právních řádech různých členských států odlišné funkce a právní sílu.
55.
Někteří zúčastnění pochopili první otázku tak, že se týká toho, zda jsou obecné zásady formou provedení, které umožňuje plně provést obsah povinnosti podle čl. 31 odst. 3 třetí směrnice o životním pojištění do vnitrostátního právního řádu.
56.
Já tento problém chápu jinak.
57.
Článek 31 odst. 3 jako takový provedení do vnitrostátního právního řádu nevyžadoval. Členské státy neměly povinnost provést čl. 31 odst. 3 do vnitrostátního práva, ale pokud by využily možnosti, která jim byla nabídnuta, musely by rovněž respektovat meze stanovené v tomto ustanovení. Otázkou zde tudíž je, zda tato možnost mohla být uplatněna prostřednictvím použití jiných právních pravidel, než jsou právní předpisy.
58.
Soudní dvůr v rozsudku Axa Royale Belge rozhodl, že s přihlédnutím k záměru normotvůrce zbytečně neomezovat volbu pojistných produktů nabízených na vnitřním trhu, „doplňkové informace, které členské státy mohou požadovat na základě [čl. 31 odst. 3] musí být jasné, přesné a nezbytné pro správné pochopení podstatných vlastností pojistných produktů nabízených pojistníkům“ ( 26 ).
59.
Právo pojistníka na obdržení (a odpovídající povinnosti pojistitele na poskytnutí) dalších informací, než jsou informace popsané v čl. 31 odst. 1 a uvedené v bodě A přílohy II závisí na rozhodnutí členského státu využít možnosti stanovené v čl. 31 odst. 3 v souladu s podmínkami, které stanoví toto ustanovení.
60.
Právo členského státu požadovat takové informace záviselo na (i) účelu informací (zda byly požadované informace „nutné“ pro správné pochopení základních vlastností pojistných produktů nabízených potenciálnímu pojistníkovi) a na (ii) obsahu informací (zda jsou informace, které vyžaduje, „jasné“ a „přesné“). Tyto dvě podmínky spolu vzájemně souvisí. Pokud jsou informace obecné a neurčité, nejedná se o informace, které jsou nutné pro účely popsané v čl. 31 odst. 3. To bylo uvedeno v samotném rozsudku Axa Royale Belge ( 27 ).
61.
Podle mého názoru znění čl. 31 odst. 3 neomezuje nebo nestanoví formu opatření, jehož prostřednictvím může být možnost podle tohoto ustanovení uplatněna.
62.
Pramen vnitrostátního práva použitý pro účely možnosti stanovené v čl. 31 odst. 3 proto musí být takový, aby bylo možné určit účel a obsah informací. Jinak by bylo nemožné ověřit, zda členské státy dodržely podmínky stanovené v čl. 31 odst. 3 a zajistily dostatečnou právní jistotu. Vnitrostátní právo tak muselo jasně a určitě definovat informace, které pojistitel musel poskytnout a jejichž poskytnutí mohl pojistník očekávat. Za předpokladu že tyto podmínky byly splněny, znění čl. 31 odst. 3 třetí směrnice o životním pojištění neomezovalo volbu členských států, pokud jde o vyloučení jiných právních pravidel, než jsou právní předpisy.
63.
Tento názor není ovlivněn důsledky neposkytnutí informací pojistníkovi podle vnitrostátního práva. Výklad čl. 31 třetí směrnice o životním pojištění v projednávané věci „objas[ní] a upřes[ní] význam a dosah tohoto ustanovení tak, jak musí být nebo mělo být chápáno a používáno od okamžiku jeho vstupu v platnost“ ( 28 ). Tento výklad unijního práva musí být odlišen od účinku, jenž musí být přiznán tomuto výkladu podle unijního práva a vnitrostátního práva ( 29 ). Unijní směrnice musí být vykládány v celé Evropské unii jednotně a autonomně ( 30 ). Důsledky upřednostnění jednoho výkladu těchto směrnic před druhým, pokud neodkazují nebo se jinak neopírají o vnitrostátní právo, nejsou pro jejich výklad relevantní. Pokud by tomu tak nebylo, jednotný výklad a přednost unijního práva by byly ohroženy. V důsledku toho odpověď na druhou otázku podle mého názoru zní „ne“.
64.
To, zda „otevřená“ či „nepsaná“ pravidla vnitrostátního práva mohou pro účely čl. 31 odst. 3 vymezit dodatečné informace, které jsou „jasné, přesné a nutné pro řádné pochopení zásadních charakteristik pojistných produktů nabízených pojistníkovi“ (kritérium ve věci Axa Royale Belge) podle mne není otázkou, která by mohla být zodpovězena abstraktně. Takovými pravidly mohou být (například) obecné právní zásady konkrétního právního řádu nebo zvláštní pravidla pro určitý typ transakcí (například zásada vyskytující se v řadě právních řádů unijních státu, že pojistné smlouvy jsou uberrima fides, projevem nejvyšší dobré víry). Je nepravděpodobné, že by se doslovně jednalo o „nepsaná pravidla“, může se ale jednat o pravidla „nekodifikovaná“ nebo odvozená z judikatury. Jak konkrétně působí a s jakou mírou jasnosti, přesnosti a předvídatelnosti ukládají některé ze smluvních stran transakce povinnosti, bude záviset na konkrétním dotčeném právním řádu. V projednávané věci předkládající soud Soudnímu dvoru neposkytl podrobné vysvětlení toho, co z právního hlediska znamenají „‚otevřená‘ nebo nepsaná pravidla nizozemského práva, například přiměřenost a ekvita, kterými se řídí (před)smluvní vztah mezi poskytovatelem životního pojištění a potenciálním pojistníkem, nebo obecná či konkrétní povinnost péče“, nebo jak působí ve vnitrostátním právu. Za těchto okolností se nezabývám otázkou, zda tato zvláštní pravidla mohou – nebo nemohou – splňovat podmínky stanovené v čl. 31 odst. 1 třetí směrnice o životním pojištění.
Závěry
65.
Ve světle všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr zodpověděl otázky položené Rechtbank Rotterdam (Nizozemsko) takto:
Podle čl. 31 odst. 1 a položky a) 10 ve spojení s položkou a) 4 bodu A přílohy II směrnice Rady 92/96/EHS ze dne 10. listopadu 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění a o změně směrnic 79/267/EHS a 90/619/EHS musí potenciální pojistník, který hodlá koupit produkt životního pojištění s investiční složkou, podle které je část pojistného investována, před uzavřením smlouvy o životním pojištění obdržet informace o pojistném a definici plnění tak aby mohl pochopit vazbu mezi pojistným a plněním, různá použití pojistného a kritéria, která ovlivňují výši pojistného, která se použije pro investování a pro ostatní účely.
Článek 31 odst. 3 směrnice Rady 92/96 nevylučuje, aby členské státy uplatnily možnost, která je v něm stanovena, prostřednictvím „otevřených“ nebo nepsaných pravidel, a to za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Tento závěr není ovlivněn důsledky, které má podle vnitrostátního práva neposkytnutí požadovaných informací před uzavřením smlouvy o životním pojištění.
( 1 ) – Původní jazyk: angličtina.
( 2 ) – Směrnice Rady 92/96/EHS ze dne 10. listopadu 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění a o změně směrnic 79/267/EHS a 90/619/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) (Úř. věst. L 360, s. 1, citace z uvedené směrnice použité v textu tohoto stanoviska jsou neoficiálním překladem). Posledně uvedená směrnice byla několikrát změněna před tím, než byla zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění (Úř. věst. L 345, s. 1, Zvl. vyd. 06/06, s. 3). Posledně uvedená směrnice pak byla zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES ze dne 25. listopadu 2009 o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejím výkonu (Solventnost II) (Úř. věst. L 225, s. 1). K žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byly připojeny dva mezitímní rozsudky předkládajícího soudu ze dne 14. března a 11. července 2012, o které jsem se rovněž opírala při vymezení skutkového základu věci (viz body 11 až 23 níže).
( 3 ) – Směrnice Rady 90/619/EHS ze dne 8. listopadu 1990 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb a kterou se mění směrnice 79/267/EHS (Úř. věst. L 330, s. 50). Druhá směrnice o životním pojištění byla změněna třetí směrnicí o životním pojištění a poté byla zrušena směrnicí 2002/83. Článek 36 a položka a) 10 v bodě A přílohy III ke směrnici 2002/83 jsou podobné článku 31 a položce a) 10 v bodě A přílohy II třetí směrnice o životním pojištění. Zatímco článek 185 směrnice 2009/138 změnil strukturu a rozšířil předsmluvní povinnost pojistitele poskytnout informace, čl. 185 odst. 3 písm. g) a odstavec 7 obsahují formulace podobné formulacím uvedeným v článku 31 a položce a) 10 v bodě A přílohy II ke třetí směrnici o životním pojištění. Vzhledem k tomu, že třetí směrnice o životním pojištění byla zrušena, v tomto stanovisku o ní hovořím v minulém čase.
( 4 ) – První směrnice Rady 79/267/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém životním pojištění a jejího výkonu (Úř. věst. L 63, s. 1) v pozdějším znění (a později zrušená směrnicí 2002/83).
( 5 ) – Článek 1 odst. 1 písm. a) první směrnice o životním pojištění.
( 6 ) – Viz například první a druhý bod odůvodnění druhé směrnice o životním pojištění.
( 7 ) – Viz například body 1 a 2 odůvodnění třetí směrnice o životním pojištění.
( 8 ) – Článek 1 písm. d) třetí směrnice o životním pojištění definoval „domovský členský stát“ jako „členský stát, ve kterém se nachází sídlo pojišťovny kryjící závazek“ (citace z uvedené směrnice použité v textu tohoto stanoviska jsou neoficiálním překladem).
( 9 ) – Viz rovněž bod 20 odůvodnění třetí směrnice o životním pojištění, který odkazoval na skutečnost, že „[…] v rámci vnitřního trhu je v zájmu pojistníka, aby měl přístup k co nejširší škále pojistných produktů dostupných v [Evropské unii], aby si mohl vybrat ten produkt, který nejlépe vyhovuje jeho potřebám“.
( 10 ) – Viz bod 2 výše.
( 11 ) – Viz bod 1 výše.
( 12 ) – Viz bod 19 níže.
( 13 ) – Viz například rozsudek Kamberaj, C 571/10, EU:C:2012:233, body 41 a 42 a citovaná judikatura.
( 14 ) – Komise ve svém písemném vyjádření patrně připustila, že se na informace může vztahovat položka a) 10, ale svůj názor při jednání změnila.
( 15 ) – Rozsudek Endress, C‑209/12, EU:C:2013:864, bod 29. Viz rovněž bod 45 mého stanoviska v uvedené věci (EU:C:2013:472). Jako součást ochrany slabší strany existuje právo na odstoupení; viz článek 15 druhé směrnice o životním pojištění.
( 16 ) – Bod 23 odůvodnění třetí směrnice o životním pojištění. Viz rovněž rozsudek Axa Royale Belge, C‑386/00, EU:C:2002:136, bod 20. Viz rovněž bod 59 mého stanoviska ve věci Endress, EU:C:2013:472, citovaný výše v poznámce pod čarou 16.
( 17 ) – Rozsudek Endress, EU:C:2013:864, citovaný výše v poznámce pod čarou 16, bod 25.
( 18 ) – Důvodová zpráva k návrhu třetí směrnice Rady o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění a o změně směrnic 79/267/EHS a 90/619/EHS, COM(91) 57 final (Úř. věst. C 99, s. 2), s. 6 (dále jen „důvodová zpráva“).
( 19 ) – Důvodová zpráva citovaná výše v poznámce pod čarou 19, s. 29.
( 20 ) – Důvodová zpráva citovaná výše v poznámce pod čarou 19, s. 29.
( 21 ) – Viz čl. 1 písm. c) třetí směrnice o životním pojištění ve spojení s čl. 1 písm. a) a c) první směrnice o životním pojištění. Viz rovněž bod 2 výše.
( 22 ) – Viz například článek 17 první směrnice o životním pojištění ve znění článku 18 třetí směrnice o životním pojištění.
( 23 ) – Bod 23 odůvodnění třetí směrnice o životním pojištění v tomto ohledu odkazoval na produkty nabízené spotřebiteli. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Jacobse ve věci Axa Royale Belge, EU:C:2011:612, rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 17, body 25 a 26.
( 24 ) – Viz například rozsudek González Alonso, C 166/11, EU:C:2012:119, body 29 až 31. Samotný bod A přílohy II potvrzuje, že se třetí směrnice o životním pojištění použije na takové smíšené produkty; podle položek a) 11 a a) 12 v bodě A přílohy II, musí být potenciálním pojistníkům poskytnuty informace o definici jednotek, se kterými jsou plnění spojena, a údaje o povaze podkladových aktiv.
( 25 ) – Podobnou otázkou se zabýval Soud ESVO ve věci E-11/12, Koch [2013] (Sb. rozh. ESVO, dosud nezveřejněno), kde rozhodl, že „[…] aniž jsou dotčena ostatní ustanovení a pokud není dotčena jejich efektivita, [třetí směrnice o životním pojištění] a směrnice 2002/83 nebrání státům EHP v tom, aby používaly obecné zásady vnitrostátního smluvního práva ke stanovení podmínky poskytnout poradenství týkající se komplexních finančních nástrojů, například životního pojištění, které jsou prodávány spotřebitelům […]“ (bod 77).
( 26 ) – Rozsudek Axa Royale Belge, EU:C:2002:136, citovaný výše v poznámce pod čarou 17, bod 24.
( 27 ) – Rozsudek Axa Royale Belge, EU:C:2002:136, citovaný výše v poznámce pod čarou 17, body 27 až 30.
( 28 ) – Rozsudek Endress, EU:C:2013:864, citovaný výše v poznámce pod čarou 16, bod 35 a citovaná judikatura.
( 29 ) – Ve výjimečných případech mohou důsledky tohoto výkladu vést k omezení časových účinků rozsudku Soudního dvora. V projednávané věci však Soudnímu dvoru nebyl předložen žádný důkaz, který by prokazoval, že bylo nutné takto postupovat. Viz například rozsudek Endress, EU:C:2013:864, citovaný výše v poznámce pod čarou 16, bod 36 a citovaná judikatura.
( 30 ) – Viz například rozsudek Malaysia Dairy Industries, C 320/12, EU:C:2013:435, bod 25 a citovaná judikatura.
Full & Egal Universal Law Academy