EUR-Lex -  62013CC0373 - CS

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 11. září 2014 ( 1 )

Věc C‑373/13

H. T.

proti

Land Baden-Württemberg

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgerichtshof Baden-Württemberg (Německo)]

„Prostor svobody, bezpečnosti a práva — Azyl a přistěhovalectví — Úprava minimálních norem, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka, a obsah poskytované ochrany — Odnětí povolení k pobytu podle čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/83/ES — Podmínky — Závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku — Účast uznaného uprchlíka na činnostech teroristické organizace“

1. 

Tato žádost předložená Verwaltungsgerichtshof Baden-Württemberg [správním soudem pro Bádensko-Württembersko (Německo)] vznáší řadu citlivých a komplexních otázek. Předkládající soud žádá o poskytnutí vodítka pro výklad článku 21 a čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice ( 2 ). Dotazuje se na to, zda se uvedená ustanovení použijí v případě, že příslušné orgány členského státu vyhostí osobu, jíž byl přiznán status uprchlíka podle kvalifikační směrnice, a odejmou jí povolení k pobytu, a pokud ano, jakým způsobem. Avšak je-li danému uprchlíkovi pak umožněno na území dotčeného členského státu setrvat, je skutečnost, že již nedisponuje povolením k pobytu, takže podle vnitrostátního práva (ve větší či menší míře) pozbyl některých oprávnění a nároků, jako například práva na přístup k zaměstnání, slučitelná s právem EU? Pokud došlo k vyhoštění této osoby z důvodu porušování vnitrostátního práva formou podporování teroristické organizace, které faktory by měly být zohledněny při dokazování toho, že existují závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku odůvodňující vydání rozhodnutí o odejmutí povolení k pobytu?

Mezinárodní právo

Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků

2.

Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků ( 3 ) vychází z Všeobecné deklarace lidských práv, která každému přiznává právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu. Podle čl. 1 oddílu A odst. 2 prvního pododstavce Ženevské úmluvy se pojem „uprchlík“ vztahuje na kteroukoliv osobu, jež „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti“.

3.

Kromě toho, že Ženevská úmluva upravuje přiznávání postavení uprchlíka, přiznává i určitá práva a ukládá určité povinnosti. Článek 2 stanoví, že každý uprchlík má povinnosti vůči zemi, ve které se nachází, což v zásadě znamená, že se musí podrobit zákonům a nařízením, jakož i předpisům týkajícím se udržování veřejného pořádku této země.

4.

Ženevská úmluva definuje řadu minimálních práv, která přiznává osobám splňujícím podmínky pro přiznání postavení uprchlíka. Smluvní státy jsou povinny poskytnout uprchlíkům, kteří se zákonně nacházejí na jejich území, určitá práva, například i) právo vykonávat zaměstnání za mzdu ( 4 ), ii) právo požívat stejného zacházení, kterého se dostává státním příslušníkům dané země, v oblasti odměňování (včetně rodičovských příspěvků) a sociálního zabezpečení ( 5 ), iii) právo vybrat si místo bydlení a volně se pohybovat na území dané země v souladu s právními předpisy vztahujícími se obecně na cizince za stejných okolností ( 6 ).

5.

Článek 32 (nadepsaný „Vyhoštění“) zakazuje smluvnímu státu vyhostit uprchlíka zákonně se nacházejícího na jeho území, kromě případů odůvodněných bezpečností státu nebo veřejným pořádkem. Rozhodnutí o vyhoštění lze přitom vydat pouze zákonnou cestou při respektování veškerých platných právních předpisů. Nevyžadují-li závažné důvody bezpečnosti státu jinak, uprchlíkovi musí být dána možnost zpochybnit rozhodnutí o vyhoštění předložením důkazů anebo podáním odvolání proti takovému rozhodnutí. Před výkonem rozhodnutí o vyhoštění musí smluvní stát uprchlíkovi poskytnout přiměřenou lhůtu k získání zákonného povolení ke vstupu do jiné země. Smluvní státy si ponechávají právo uplatnit během této lhůty jakákoliv vnitrostátní opatření, která budou považovat za potřebná.

6.

Úmluva neobsahuje žádné výslovné ustanovení o odnětí statusu uprchlíka ( 7 ).

7.

Zásada nenavracení je jednou ze základních zásad, na nichž Ženevská úmluva stojí. Smluvní státy nesmějí uprchlíka vyhostit či navrátit na hranice území, v němž by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení ( 8 ). Zákazu navracení se však nemůže dovolávat uprchlík, u nějž existují důvodné obavy z toho, že může představovat hrozbu pro bezpečnost dotčené země, nebo který byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný trestný čin, a který tedy představuje pro společenství této země nebezpečí ( 9 ).

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

8.

Článek 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 10 ) zakazuje mučení, nelidské nebo ponižující zacházení nebo trestání. Článek 8 zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života. Článek 1 Protokolu č. 7 k EÚLP stanoví určité procesní záruky v případě vyhoštění cizinců, včetně práva cizince uplatnit námitky proti svému vyhoštění, práva dát svůj případ přezkoumat a práva dát se za tímto účelem zastupovat ( 11 ).

Právo Evropské unie

Listina základních práv Evropské unie

9.

Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu obsažený v článku 4 Listiny základních práv Evropské unie ( 12 ) odpovídá článku 3 EÚLP. Článek 7 Listiny stanoví, že „[k]aždý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“ Právo na azyl je zaručeno za náležitého dodržování Ženevské úmluvy a Smlouvy o fungování Evropské unie článkem 18 Listiny. Článek 19 poskytuje ochranu před vystěhováním, vyhoštěním nebo vydáním. Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu ( 13 ). Článek 52 odst. 1 stanoví, že každé omezení výkonu práv a svobod uznaných Listinou musí být stanoveno zákonem a podléhá zásadě proporcionality. Omezení mohou být zavedena pouze tehdy, jsou-li nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého. Článek 52 odst. 3 stanoví, že práva zakotvená v Listině by měla být vykládána v souladu s odpovídajícími právy zaručenými EÚLP.

Schengenské acquis

10.

Schengenský prostor vychází ze Schengenské úmluvy z roku 1985 ( 14 ), jíž se smluvní státy dohodly na zrušení všech vnitřních hranic a na zřízení společné vnější hranice. V rámci schengenského prostoru se uplatňují společná pravidla a společné postupy, pokud jde o udělování povolení ke krátkodobému pobytu, vyřizování žádostí o azyl a provádění hraničních kontrol. Článek 1 Úmluvy k provedení Schengenské úmluvy ( 15 ) definuje „cizince“ jako osobu, která není státním občanem žádného z členských států. Článek 5 odst. 1 stanoví, že cizinci může být povolen vstup na území smluvních stran ke krátkodobému pobytu, jehož trvání nepřekročí tři měsíce, pokud splňuje určité podmínky. Podle článku 21 se mohou cizinci, kteří jsou držiteli platného povolení k pobytu uděleného některou smluvní stranou, volně pohybovat na území ostatních smluvních stran po dobu až tří měsíců, pokud splňují podmínky uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. a), c) a e) ( 16 ).

Omezující opatření namířená proti osobám a subjektům zapojeným do teroristických činností

11.

Evropská unie poprvé přijala omezující opatření vůči osobám a subjektům zapojeným do teroristických činností v prosinci 2001 v návaznosti na teroristické útoky ve Spojených státech amerických, zejména pak ve Světovém obchodním centru v New Yorku z 11. září téhož roku. Byl sestaven unijní seznam za účelem provedení rezoluce RB OSN č. 1373 (2001) přijaté podle kapitoly VII Charty OSN. Rada za tímto účelem přijala společný postoj Rady 2001/931/SZBP ( 17 ) a nařízení č. 2580/2001 ( 18 ). Prvně jmenovaný předpis stanovuje kritéria pro zařazování osob, skupin a subjektů zapojených do teroristických činností na seznam a identifikuje jednání, která představují teroristické činnosti. Uvedené nařízení pak zavádí konkrétní omezující opatření namířená proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu.

Společný evropský azylový systém a kvalifikační směrnice

12.

Společný evropský azylový systém (dále jen „SEAS“) má sloužit k provedení Ženevské úmluvy ( 19 ). Opatření přijatá pro účely SEAS ctí základní práva a dodržují zásady uznané Listinou ( 20 ). Pokud jde o zacházení s osobami, které spadají do oblasti působnosti těchto opatření, jsou členské státy vázány závazky vyplývajícími z aktů mezinárodního práva, jejichž smluvní stranou jsou ( 21 ). Cílem SEAS je harmonizovat právní rámec uplatňovaný v členských státech na základě společných minimálních norem. Ze samotné povahy opatření, jež stanoví minimální normy, vyplývá, že členské státy jsou oprávněny přijmout nebo zachovat příznivější ustanovení ( 22 ). Zřízení SEAS vedlo k přijetí řady opatření ( 23 ). Po přezkoumání SEAS byla v roce 2013 zavedena nová pravidla ( 24 ).

13.

Účelem kvalifikační směrnice je stanovit minimální normy a společná kritéria pro všechny členské státy, pokud jde o přiznávání postavení uprchlíka a obsah postavení uprchlíka, o zjišťování totožnosti osob, které mezinárodní ochranu skutečně potřebují, a o spravedlivé a efektivní azylové řízení ( 25 ). Přiznání postavení uprchlíka je deklaratorním aktem ( 26 ).

14.

Relevantní jsou následující body odůvodnění:

„(22)

Jednání v rozporu s cíli a zásadami OSN jsou stanovena v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN a jsou vtělena zejména v rezoluci OSN týkající se opatření boje proti terorismu, v nichž se prohlašuje, že ‚jednání, metody a praktiky terorismu jsou v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů‘ a že ‚úmyslné financování, plánování a podněcování teroristických činů je rovněž v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů‘.

[…]

(28)

Pojmy bezpečnosti státu a veřejného pořádku se vztahují rovněž na případy, kdy státní příslušník třetí země patří ke spolčení podporujícímu mezinárodní terorismus nebo podporuje takové spolčení.

[…]

(30)

Členské státy mohou v mezích daných mezinárodními závazky stanovit, že je udělení výhod týkajících se přístupu k zaměstnání, sociální a zdravotní péči a přístupu k integračním opatřením podmíněno předchozím udělením povolení k pobytu.

[…]“

15.

Analogicky k čl. 1 oddílu A odst. 2 Ženevské úmluvy je uprchlík definován jako „státní příslušník třetí země, který se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země, nebo osoba bez státní příslušnosti, která se ze stejných shora uvedených důvodů nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu, která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit a na kterou se nevztahuje článek 12“ ( 27 ). Postavením uprchlíka se rozumí uznání státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti členským státem za uprchlíka ( 28 ). Povolením k pobytu se rozumí „povolení nebo schválení vydané orgány členského státu ve formě stanovené právními předpisy dotyčného členského státu, které dovoluje státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti pobývat na území tohoto členského státu“ ( 29 ).

16.

Osobě, která splňuje podmínky stanovené v kapitole II kvalifikační směrnice týkající se posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, může být přiznáno postavení uprchlíka, je-li schopna prokázat, že byla vystavena pronásledování ve smyslu článku 9 nebo že má důvod se takového pronásledování obávat.

17.

Takové jednání musí být svou povahou dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se nelze (podle čl. 15 odst. 2 EÚLP) odchýlit, nebo musí být souběhem různých opatření, který je dostatečně závažný k tomu, aby jej bylo možné považovat za takové porušení základních lidských práv ( 30 ). Za pronásledování lze považovat i použití fyzického nebo psychického násilí ( 31 ). Musí přitom existovat souvislost mezi důvody uvedenými v článku 10 a pronásledováním ve smyslu článku 9 kvalifikační směrnice ( 32 ).

18.

Důvody pronásledování vyjmenované v článku 10 zahrnují hlediska rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě a politického názoru.

19.

Článek 11 vymezuje okolnosti, za nichž postavení uprchlíka zaniká. Tyto okolnosti spočívají tak či onak v tom, že uprchlík opětovně získává ochranu země své státní příslušnosti nebo země svého bývalého pobytu, případně získává ochranu země své nové státní příslušnosti. Jde tak například o případy, kdy se uprchlík dobrovolně i) znovu postaví pod ochranu země své státní příslušnosti, nebo ii) znovu nabude státní příslušnost této země, nebo iii) nabyl novou státní příslušnost a nachází se pod ochranou země své nové státní příslušnosti, nebo iv) se znovu usadí v zemi, kterou opustil, nebo v) jestliže nemůže dále odmítat ochranu země své státní příslušnosti, poněvadž okolnosti, pro které byl uznán uprchlíkem, tam přestaly existovat, nebo vi) je-li osobou bez státní příslušnosti, je schopen vrátit se do země svého bývalého pobytu, poněvadž okolnosti, pro které byl uznán uprchlíkem, tam přestaly existovat.

20.

Státní příslušník třetí země je z působnosti kvalifikační směrnice vyloučen, splňuje-li podmínky stanovené v článku 12. Pro účely této věci je relevantní vyloučení podle čl. 12 odst. 2, tedy existují-li závažné důvody se domnívat, že se daná osoba dopustila zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech ( 33 ), nebo že se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než byla uznána uprchlíkem, tj. před vydáním povolení k pobytu na základě přiznání postavení uprchlíka, přičemž za vážné nepolitické zločiny lze považovat zvlášť kruté činy, přestože byly údajně spáchány s politickým cílem ( 34 ), případně že je vinna činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN ( 35 ).

21.

Členské státy jsou oprávněny postavení uprchlíka odejmout, ukončit jeho platnost nebo zamítnout jeho prodloužení, pokud jsou splněny podmínky stanovené v článku 14. Především tak mohou učinit podle čl. 14 odst. 4, jestliže existují dostatečné důvody k tomu, aby byl uprchlík považován za nebezpečí pro bezpečnost členského státu, v němž se nachází ( 36 ), nebo jestliže jako osoba odsouzená pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin představuje nebezpečí pro společnost dotyčného členského státu ( 37 ).

22.

Obsah mezinárodní ochrany je vymezen v kapitole VII kvalifikační směrnice. Ustanoveními této kapitoly nejsou dotčena práva zaručená Ženevskou úmluvou ( 38 ). Vztahují se na uprchlíky i na osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, není-li uvedeno jinak ( 39 ). Článek 20 odst. 6 stanoví: „Členské státy mohou v mezích určených Ženevskou úmluvou snížit dávky [výhody] uvedené v této kapitole a poskytované uprchlíkovi, který získal postavení uprchlíka na základě činností vyvíjených výhradně nebo především pro vytvoření podmínek potřebných ke svému uznání za uprchlíka.“ ( 40 ) Žádné další obecné ustanovení neopravňuje členské státy k omezení výhod a oprávnění přiznaných kapitolou VII.

23.

Podle čl. 21 odst. 1 jsou členské státy povinny dodržovat zásadu nenavracení v souladu se svými mezinárodními závazky. Článek 21 odst. 2 stanoví, že nevylučují-li to mezinárodní závazky, „mohou členské státy uprchlíka navrátit bez ohledu na to, zda je formálně uznán, jestliže a) existují závažné důvody tomu, aby byl považován za nebezpečí pro bezpečnost členského státu, v němž se nachází, nebo b) jako osoba odsouzená pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin představuje nebezpečí pro společnost dotyčného členského státu“. Podle čl. 21 odst. 3 „členské státy mohou odejmout, ukončit platnost nebo zamítnout prodloužení platnosti nebo přiznání povolení k pobytu uprchlíkovi, na kterého se vztahuje [čl. 21 odst. 2]“.

24.

Článek 24 odst. 1 stanoví: „Co nejdříve po přiznání postavení uprchlíka udělí členský stát osobám, kterým bylo přiznáno, povolení k pobytu, které má dobu platnosti alespoň tři roky a lze ji prodloužit, pokud tomu nebrání závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku a aniž je dotčen čl. 21 odst. 3. […]“

25.

Osobám, jimž bylo přiznáno postavení uprchlíka, jsou členské státy rovněž povinny: i) vystavit cestovní doklady, pokud tomu nebrání závažné důvody státní bezpečnosti nebo veřejného pořádku ( 41 ), ii) povolit vykonávání zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti ( 42 ), iii) zajistit, aby jim byly nabízeny například příležitosti ke vzdělávání spojenému se zaměstnáním, a to za podmínek rovnocenných s těmi, které platí pro jejich vlastní státní příslušníky ( 43 ), iv) zajistit, aby jim byla poskytována stejná nezbytná sociální péče, jaká je poskytována státním příslušníkům dotyčného členského státu ( 44 ), v) zajistit, aby měly přístup ke zdravotní péči za stejných podmínek, jaké platí pro státní příslušníky dotyčného členského státu ( 45 ), vi) zajistit přístup k bydlení za stejných podmínek, jaké mají ostatní státní příslušníci třetích zemí oprávněně pobývající na jejich území ( 46 ), vii) umožnit volně se pohybovat na jejich území za stejných podmínek a omezení, jaké jsou stanoveny pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající na jejich území ( 47 ), viii) zajistit přístup k integračním programům nebo vytvořit předpoklady zaručující přístup k těmto programům ( 48 ).

Směrnice Rady 2003/109

26.

Směrnice Rady 2003/109/ES ( 49 ) vychází z čl. 63 odst. 3 a 4 Smlouvy o ES (nyní článku 79 SFEU) týkajícího se společné přistěhovalecké politiky. Stanovuje pravidla pro přiznávání a odnímání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí oprávněně pobývajícím na území členských států ( 50 ). Členské státy mohou vydávat povolení k pobytu s trvalou nebo omezenou platností za výhodnějších podmínek, než jaké jsou stanoveny směrnicí o dlouhodobých rezidentech ( 51 ). Státní příslušník třetí země je definován jako osoba, která není občanem Unie ve smyslu stávajícího čl. 20 odst. 1 SFEU ( 52 ), a povolením k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta – ES (nyní EU) se rozumí povolení k pobytu vydané dotyčným členským státem poté, co daná osoba získala právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta ( 53 ). Směrnice o dlouhodobých rezidentech se vztahuje na osoby, které jsou uprchlíky nebo které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 2 písm. a) kvalifikační směrnice ( 54 ). Členské státy jsou povinny přiznávat právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří oprávněně a nepřetržitě pobývali na jejich území po dobu pěti let ( 55 ). S výhradou možnosti odnětí nebo ztráty právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta za podmínek stanovených v článku 9 má toto právní postavení trvalou povahu ( 56 ). Doba platnosti povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta uděleného podle směrnice 2003/109 je minimálně pět let a po uplynutí doby platnosti se automaticky prodlužuje ( 57 ).

27.

Právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta může být odňato nebo pozbyto za okolností uvedených v článku 9, včetně možnosti přijetí opatření k vyhoštění ( 58 ). Rovněž se tak může stát v případě, že daná osoba ohrožuje vzhledem k závažnosti protiprávního jednání, kterého se dopustila, veřejný pořádek, avšak uvedené ohrožení není důvodem k vyhoštění ve smyslu článku 12 směrnice ( 59 ). Každé rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta nebo o odnětí tohoto právního postavení musí obsahovat odůvodnění, přičemž dotčené osobě musí být k dispozici opravný prostředek ( 60 ). Dlouhodobě pobývajícím rezidentům je přiznáno rovné zacházení jako státním příslušníkům členského státu, pokud jde o řadu sociálních výhod ( 61 ), jako například přístup k zaměstnání. Ustanovení, jimiž se řídí vyhošťování dlouhodobě pobývajících rezidentů, se nachází v článku 12. Členské státy mohou takové rozhodnutí učinit v zásadě pouze tehdy, „představuje-li uvedená osoba skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti“ ( 62 ).

Směrnice o občanství

28.

Směrnice 2004/38/ES ( 63 ) stanoví, mimo jiné, podmínky výkonu práva volného pohybu a pobytu na území členských států občany Unie a jejich rodinnými příslušníky ( 64 ). Omezení práva na vstup a pobyt z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví jsou vymezena v kapitole VI. Článek 28, nadepsaný „Ochrana před vyhoštěním“, stanoví:

„[…]

2.   Hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti občanům Unie nebo jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území.

3.   Rozhodnutí o vyhoštění nesmí, s výjimkou naléhavých důvodů týkajících se veřejné bezpečnosti vymezených členskými státy, být vydáno proti občanům Unie, kteří:

(a)

posledních deset let měli pobyt v hostitelském členském státě;

[…]“

Vnitrostátní právo

29.

Právo na azyl upravuje článek 16a Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland (základního zákona Spolkové republiky Německo). Azylové řízení se řídí Asylverfahrensgesetz (zákonem o azylovém řízení). V případě, že příslušné orgány přiznají žadateli postavení uprchlíka, tento žadatel obdrží i povolení k přechodnému pobytu. Následně má nárok na stejné výhody jako němečtí státní příslušníci, pokud jde o sociální péči a rodičovské příspěvky, a rovněž na pomoc při integraci do společnosti, která zahrnuje finanční příspěvky i přístup k jazykovým kurzům.

30.

Činnost PKK ( 65 ) byla zakázána na základě Gesetz zur Regelung des öffentlichen Vereinsrechts (dále jen „Vereinsgesetz“) (zákona o veřejných sdruženích). Podle ustanovení § 20 Vereinsgesetz se má za to, že každý, kdo tento zákaz porušuje, se dopouští trestného činu.

31.

Podle Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbstätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet (dále jen „Aufenthaltsgesetz“) (zákona o pobytu, zaměstnávání a integraci cizích státních příslušníků na území Spolkové republiky Německo) musí být státní příslušníci třetích zemí, kteří vstupují na německé území a zůstávají na něm, držiteli povolení k setrvání na území Spolkové republiky Německo, které může mít podobu mj. povolení k pobytu nebo povolení k usazení ( 66 ). Povolení k pobytu se vydávají na přechodnou dobu ( 67 ). Povolení k usazení je pak povolení k trvalému pobytu, které umožňuje jeho držiteli provozování hospodářské činnosti ( 68 ).

32.

Pokud příslušné orgány udělí azyl nebo postavení uprchlíka státnímu příslušníkovi třetí země, musí mu rovněž vydat povolení k pobytu ( 69 ). Povolení k pobytu lze v těchto případech udělit a prodloužit až na dobu tří let ( 70 ). Osoba, která je držitelem takového povolení k pobytu, má nárok na vydání povolení k usazení v souladu s § 26 odst. 3 Aufenthaltsgesetz ( 71 ).

33.

Státní příslušníci třetích zemí, kteří nedisponují povolením k pobytu a oprávněním k setrvání v zemi, jsou povinni německé území opustit ( 72 ). Povolení k pobytu zaniká, mimo jiné, tehdy, jestliže uplyne jeho doba platnosti, došlo k jeho odejmutí nebo zrušení, případně pokud byl státní příslušník třetí země vyhoštěn ( 73 ).

34.

Příslušné orgány mohou státního příslušníka třetí země vyhostit, existuje-li důvod domnívat se, že je tato osoba (nebo byla) členem organizace podporující terorismus nebo takovou organizaci podporuje. Dřívější členství nebo podpora přitom mohou být rovněž důvodem k vyhoštění, pokud z nich vyplývá aktuálně hrozící nebezpečí ( 74 ). Došlo-li k vydání rozhodnutí o vyhoštění podle § 54 odst. 5 Aufenthaltsgesetz, dotyčná osoba se musí nejméně jednou týdně hlásit na místně příslušné policejní služebně, přičemž oblast, v níž je oprávněna pobývat, je omezena na správní území, nad nímž příslušný orgán, který je odpovědný za její spis, vykonává působnost ( 75 ). Zvláštní ochrana před vyhoštěním se přiznává uprchlíkům, neexistují-li k vyhoštění závažné důvody týkající se bezpečnosti státu a veřejného pořádku. Obecně se má za to, že se tyto důvody použijí v případě, že bylo vydáno rozhodnutí o vyhoštění mimo jiné podle § 54 odst. 5 Aufenthaltsgesetz.

35.

Vyhoštění má za následek automatické odnětí povolení k pobytu. Nové povolení k pobytu se nevydává ani v případě, že by jinak podmínky k jeho vydání byly splněny ( 76 ). Předkládající soud uvádí, že tato skutečnost má dopad na přístup uprchlíka k zaměstnání a k jiným sociálním právům přiznávaným vnitrostátním právem.

36.

Za určitých okolností však státního příslušníka třetí země vyhostit nelze. Tyto okolnosti zahrnují tyto případy: i) je-li ve smyslu Ženevské úmluvy ohrožen jeho život nebo osobní svoboda na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení, ii) mohl-li by utrpět vážnou újmu, nebo iii) bylo-li by jeho vyhoštění v rozporu s EÚLP ( 77 ). Vyhoštění lze odložit mimo jiné na základě mezinárodního práva nebo z humanitárních důvodů, pokud de facto nebo de iure není možné dotyčnou osobu deportovat (tj. přemístit ji mimo území daného státu); během této doby však této osobě není uděleno povolení k pobytu ( 78 ). Skutečnost, že došlo k odložení vyhoštění, se přitom nijak nedotýká povinnosti státního příslušníka třetí země opustit území Německa ( 79 ). Příslušné orgány vydávají osvědčení potvrzující odložení vyhoštění ( 80 ).

Skutkové okolnosti, řízení a vznesené otázky

37.

Pan H. T. se narodil v roce 1956. Je tureckým státním příslušníkem kurdského původu. Se svou ženou, která je rovněž tureckým státním příslušníkem, žije od roku 1989 v Německu. Žijí společně se svými osmi dětmi, z nichž pět je německými státními příslušníky.

38.

Dne 24. června 1993 příslušné orgány vyhověly žádosti pana H. T. o azyl. V rámci tohoto rozhodnutí byla zohledněna jeho politická činnost v exilu ku prospěchu a podpoře PKK a rovněž bylo přihlédnuto k hrozbě pronásledování, jemuž by pro své politické přesvědčení čelil, pokud by se vrátil zpět do Turecka. Od 7. října 1993 je pan H. T. držitelem povolení k trvalému pobytu ve Spolkové republice Německo. Bylo mu přiznáno postavení uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy. Dne 21. srpna 2006 příslušné orgány panu H. T. postavení uprchlíka odejmuly, a to z toho důvodu, že politická situace v Turecku se změnila a v důsledku toho se již nemá za to, že mu hrozí pronásledování. Toto rozhodnutí bylo napadeno u Verwaltungsgericht Karlsruhe (správního soudu v Karlsruhe), který jej dne 30. listopadu 2007 usnesením zrušil. Následkem toho tedy postavení uprchlíka panu H. T. zůstalo.

39.

Příslušné orgány následně proti panu H. T. zahájily trestní řízení podle § 20 Vereinsgesetz za podporování PKK, když proti němu získaly důkazní prostředky během prohlídky jeho obydlí. V tomto řízení bylo zjištěno, že pan H. T. shromažďoval dary pro PKK, této organizaci je odesílal a příležitostně distribuoval periodikum Serxwebûn, což je publikace vydávaná PKK. Za uvedenou činnost mu byla rozsudkem Landgericht Karlsruhe (zemským soudem v Karlsruhe) ze dne 3. prosince 2008 uložena pokuta. Poté, co Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) zamítl jeho odvolání, uvedený rozsudek nabyl dne 8. dubna 2009 právní moci.

40.

Dne 27. března 2012 vydala Regierungspräsidium Karlsruhe (zemská vláda v Karlsruhe) jménem Land Baden-Württemberg rozhodnutí nařizující vyhoštění pana H. T. z Německa z důvodů uvedených v § 54 odst. 5 Aufenthaltsgesetz (podpora organizace, která podporuje terorismus) (dále jen „rozhodnutí ze dne 27. března 2012“). Tímto rozhodnutím byly panu H. T. uloženy některé povinnosti (vymezené v § 54 Aufenthaltsgesetz), například povinnost pravidelně se hlásit na pro něj místně příslušné policejní služebně, a jeho místo pobytu bylo omezeno na město Mannheim. Příslušné orgány však rozhodly o odložení výkonu tohoto rozhodnutí o vyhoštění ( 81 ), přičemž přihlédly k postavení pana H. T. coby uprchlíka s povolením k trvalému pobytu, jeho rodinným vazbám a jeho právu na rodinný život zakotvenému v článku 8 EÚLP (odpovídající právu zaručenému článkem 7 Listiny). Odvolání pana H. T. proti rozhodnutí ze dne 27. března 2012 Verwaltungsgericht Karlsruhe dne 7. srpna 2012 zamítl.

41.

Dne 28. listopadu 2012 bylo odvolání proti uvedenému rozsudku doručeno k Verwaltungsgerichtshof Baden-Württemberg. V tomto řízení pan H. T. uvedl, že: i) PKK není teroristická organizace, ii) přestože coby Kurd slaví například Newroz (kurdský Nový rok) a účastnil se povolených shromáždění souvisejících s PKK v Německu, tuto organizaci nepodporuje, iii) v rozhodnutí ze dne 27. března 2012 nebylo přihlédnuto k požadavkům článků 21 a 24 kvalifikační směrnice a iv) jeho vyhoštění není přípustné, ledaže by existovaly vážné důvody se domnívat, že je ohrožena bezpečnost státu, které v jeho případě neexistují. Odpůrce v hlavním řízení má za to, že článek 21 ani článek 24 kvalifikační směrnice vyhoštění pana H. T. z Německa nebrání.

42.

Předkládající soud žádá o poskytnutí vodítka pro výklad článků 21 a 24 kvalifikační směrnice a rád by věděl, jak je třeba ve světle těchto ustanovení vykládat výraz „závažné důvody“ uvedený v § 56 Aufenthaltsgesetz. Pokládá tak Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1.

a)

Musí být pravidlo obsažené v čl. 24 odst. 1 prvním pododstavci [kvalifikační směrnice], týkající se povinnosti členských států udělit povolení k pobytu osobám, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka, respektováno i v případě odnětí již uděleného povolení k pobytu?

b)

Musí být toto pravidlo vykládáno tak, že brání odnětí nebo ukončení povolení k pobytu (např. vyhoštěním podle vnitrostátního práva) uznaného uprchlíka, pokud nejsou splněny podmínky čl. 21 odst. 3 ve spojení s odst. 2 [kvalifikační směrnice] nebo nejsou dány ‚závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku‘ ve smyslu čl. 24 odst. 1 prvního pododstavce [kvalifikační směrnice]?

2.

V případě, že bude na obě části otázky uvedené pod bodem 1 odpovězeno kladně:

a)

Jak má být vykládán důvod pro vyloučení týkající se ‚závažných důvodů bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku‘ v čl. 24 odst. 1 prvním pododstavci [kvalifikační směrnice] s ohledem na nebezpečí vycházející z podpory teroristického sdružení?

b)

Mohou být dány ‚závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku‘ ve smyslu čl. 24 odst. 1 prvního pododstavce [kvalifikační směrnice], pokud uznaný uprchlík mimo jiné vybíráním darů a trvalou účastí na akcích souvisejících s PKK podporoval PKK, i když nejsou splněny podmínky pro prolomení zákazu navracení podle čl. 33 odst. 2 [Ženevské úmluvy], a tedy ani podmínky čl. 21 odst. 2 [kvalifikační směrnice]?

3.

Pro případ záporné odpovědi na otázku 1a):

Je podle práva [EU] odnětí nebo ukončení povolení k pobytu uděleného uznanému uprchlíkovi (např. vyhoštěním podle vnitrostátního práva) přípustné pouze při splnění podmínek čl. 21 odst. 3 ve spojení s odst. 2 [kvalifikační směrnice] (nebo následných ustanovení směrnice 2011/95/EU stejného znění)?“

43.

Písemná vyjádření byla podána panem H. T., Německem, Řeckem, Itálií a Evropskou komisí. Kromě Itálie byli všichni účastníci řízení přítomni na jednání konaném dne 4. června 2014, kde přednesli ústní vyjádření.

Posouzení

Úvodní poznámky

44.

Podle ustálené judikatury je Ženevská úmluva základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků ( 82 ). Kvalifikační směrnice byla přijata jako vodítko pro příslušné orgány členských států při uplatňování této úmluvy založeném na společných pojmech a kritériích ( 83 ). Výklad ustanovení této směrnice tedy musí být prováděn ve světle obecné systematiky a účelu této směrnice, s ohledem na Ženevskou úmluvu a ostatní příslušné smlouvy uvedené v čl. 78 odst. 1 SFEU. Tento výklad musí rovněž ctít práva uznaná Listinou ( 84 ).

45.

Než je určité osobě přiznán uprchlický status podle kvalifikační směrnice, její postavení se řídí mj. směrnicí o podmínkách přijímání a procesní směrnicí. Do doby, než dojde k vydání rozhodnutí o její žádosti o postavení uprchlíka, nemá taková osoba nárok na povolení k pobytu ( 85 ). Panu H. T. však bylo přiznáno postavení uprchlíka podle kvalifikační směrnice a bylo mu vydáno povolení k pobytu. Pokud příslušné orgány členského státu zvažují vyhoštění, musí dostát svým povinnostem vyplývajícím ze Ženevské úmluvy a zajistit, aby nikdo nebyl vrácen zpět tam, kde by byl vystaven pronásledování, tj. musí zachovat zásadu nenavracení ( 86 ). Předkládající soud naznačuje, že příslušné orgány toto skutečně na paměti měly a že spíše než navrácení je předmětem sporu vyhoštění pana H. T. z Německa a to, zda může být jeho povolení k pobytu z tohoto důvodu odejmuto.

46.

Uvedené tři položené otázky se do určité míry překrývají. Mám za to, že zásadní otázkou je zaprvé to, zda lze již udělené povolení k pobytu odejmout, i) pokud existují buď závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku podle čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice, nebo důvody k uplatnění výjimky ze zásady nenavracení podle čl. 21 odst. 2, nebo ii) pouze existují-li důvody pro uplatnění výjimky ze zásady nenavracení podle čl. 21 odst. 2 (otázky 1 a 3). Zadruhé pak, pokud je odpověď na první otázku možnost i), to, jak by mělo být vykládáno spojení „závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku“ v čl. 24 odst. 1 (otázka 2).

Postavení pana H. T.

47.

Vztahují se ustanovení čl. 21 odst. 2 a 3 nebo čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice ( 87 ) na okolnosti věci pana H. T.? Tuto otázku lze z abstraktního hlediska jen velmi obtížně vyřešit, a proto začnu shrnutím postavení pana H. T. tak, jak jej objasňuje předkládající soud.

48.

Pan H. T. je uznán za uprchlíka ve smyslu čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice. Příslušné orgány přistoupily k jeho vyhoštění poté, co byl odsouzen podle § 20 Vereingesetz za podporování PKK. Předkládající soud uvádí, že PKK považuje za organizaci, která podporuje terorismus, a že pan H. T. podporoval činnost PKK ve smyslu čl. 54 odst. 5 Aufenthaltsgesetz, a to především shromažďováním darů a jejich zasíláním této organizaci. Uvedené okolnosti však nesplňují podmínky stanovené v čl. 21 odst. 2 kvalifikační směrnice. Pan H. T. je proto nadále chráněn před navrácením.

49.

Povolení k pobytu, které panu H. T. umožňuje setrvávat v Německu [viz čl. 2 písm. j) kvalifikační směrnice], bylo odejmuto, neboť proti panu H. T. bylo vydáno rozhodnutí o vyhoštění. Výkon tohoto rozhodnutí však byl odložen. Postavení pana H. T. tak lze popsat tak, že je de iure vyhoštěn, avšak de facto nadále legálně setrvává na území Německa, jelikož mu to bylo umožněno příslušnými vnitrostátními orgány ( 88 ).

50.

Podle předkládajícího soudu je výkon rozhodnutí o vyhoštění na uvážení příslušných vnitrostátních orgánů. Uvedený soud má za to, že odložení výkonu vyhoštění pana H. T. je podle vnitrostátního práva přiměřené, a to z humanitárních důvodů, zejména pak s ohledem na jeho právo na rodinný život ( 89 ), neboť pět z jeho osmi dětí jsou německými státními příslušníky, kteří s ním a jeho ženou žijí ( 90 ).

51.

Předkládající soud uvádí, že rozhodnutí o vyhoštění nemusí nezbytně vést k uprchlíkovu nucenému opuštění území Německa. Podle vnitrostátního práva však takové rozhodnutí znamená, že dochází k odebrání („odejmutí“) povolení k pobytu tohoto uprchlíka ( 91 ). Pro účely kvalifikační směrnice je pan H. T. nadále uprchlíkem. Rozhodnutí o vyhoštění však znamená, že nemá přístup k zaměstnání, vzdělávání či sociálním právům. Podle německého práva je přístup k těmto právům závislý na držení platného povolení k pobytu a nikoli na uprchlickém statusu dané osoby. Další otázkou je v hlavním řízení to, zda je v souladu s příslušnou směrnicí, jestliže je přítomnost pana H. T. v Německu poté, co mu bylo odejmuto povolení k pobytu, pouze „tolerována“ („Duldungen“).

Použijí se čl. 21 odst. 2 a 3 nebo čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice?

52.

Otázky 1 a 3 se týkají toho, zda členské státy mohou povolení k pobytu odejmout buď podle čl. 21 odst. 2 a 3, nebo podle čl. 24 odst. 1, nebo zda lze povolení k pobytu odejmout pouze podle čl. 21 odst. 3, není-li uprchlík již chráněn proti navrácení (z důvodu použití výjimky podle čl. 21 odst. 2).

Vyjádření účastníků řízení

53.

Pan H. T. uvádí, že články 21 a 24 zavádějí dva odlišné a vyčerpávající režimy. Udělil-li členský stát uprchlíkovi povolení k pobytu, čl. 21 odst. 3 vymezuje podmínky, za nichž může být toto povolení následně odejmuto, přičemž takové odnětí je závislé na pozbytí ochrany proti navrácení (čl. 21 odst. 2). Naproti tomu čl. 24 odst. 1 stanovuje povinnosti a podmínky týkající se vydávání (či zamítání vydání) povolení k pobytu poté, co bylo dané osobě přiznáno postavení uprchlíka. Povolení k pobytu nelze podle čl. 24 odst. 1 odejmout. Neexistuje žádný důvod k použití čl. 24 odst. 1 coby analogie nebo alternativy k čl. 21 odst. 3. Pokud by toto možné bylo, zákonodárce by v čl. 21 odst. 3 na článek 24 odkazoval. Odpověď na otázku 1 by tedy měla být záporná.

54.

Všechny členské státy, které v tomto řízení podaly vyjádření, mají společně s Komisí za to, že povolení k pobytu uprchlíka podle čl. 24 odst. 1 odejmout lze.

55.

V zásadě uvádějí, že zaprvé ze znění čl. 24 odst. 1 vyplývá, že členské státy jsou oprávněny zamítnout i) udělení nebo ii) prodloužení povolení k pobytu, existují-li k tomu závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Je proto logické a s tímto konzistentní, že by členské státy měly být rovněž oprávněny odejmout povolení k pobytu, pokud takové důvody existují. Zadruhé je v souladu se systematikou právní úpravy to, že by členské státy měly mít možnost odejmout povolení k pobytu dříve, než je třeba rozhodnout o jeho prodloužení. Jelikož takové ustanovení existuje v rámci čl. 21 odst. 3, není důvod se domnívat, že čl. 24 odst. 1 neumožňuje obdobný postup. Zatřetí by takový zúžený výklad čl. 24 odst. 1 znamenal, že členské státy by nikdy nemohly povolení k pobytu zrušit, pokud by zároveň nedisponovaly oprávněním uprchlíka navrátit. Začtvrté výklad čl. 24 odst. 1 tím způsobem, že neuděluje oprávnění k odnětí povolení k pobytu, vede ke svévolným výsledkům. To, zda by členský stát mohl v konkrétním případě odmítnout udělení povolení k pobytu, by záviselo na tom, zda se o informacích zakládajících závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku dozvěděl v okamžiku udělení nebo prodloužení povolení (lze odmítnout), nebo jindy (nelze odmítnout). Konečně pak státní příslušník třetí země, který je držitelem platného povolení k pobytu, se může volně pohybovat v rámci schengenského prostoru ( 92 ). Je proto důležité, aby členské státy měly možnost odejmout povolení k pobytu i v situacích, kdy se navrácení nezvažuje: jsou zde totiž důsledky nejen pro dotčený stát, ale i pro všechny ostatní státy, které jsou součástí schengenského prostoru, a pro společný boj proti mezinárodnímu terorismu.

56.

Komise uvádí, že všechna opatření, která mají za následek ukončení platnosti povolení k pobytu, musí respektovat zásadu nenavracení obsaženou v článku 33 Ženevské úmluvy a v článku 21 kvalifikační směrnice.

Článek 21 odst. 2 a 3 kvalifikační směrnice

57.

Článek 21 odst. 1 vyžaduje, aby členské státy dodržovaly zásadu nenavracení v souladu se svými mezinárodními závazky. Tato zásada není definována v samotné kvalifikační směrnici, ačkoliv bod 2 odůvodnění zásadu nenavracení vymezenou v Ženevské úmluvě zmiňuje a uvádí, že nikdo nesmí být vrácen zpět tam, kde by byl vystaven pronásledování. Podle čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy zásada nenavracení znamená, že uprchlík nesmí být vyhoštěn nebo navrácen na hranice nebo území, kde by byl vystaven pronásledování ( 93 ) a kde by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy. Navrácení tak zahrnuje pouze okolnosti, kdy je dotčený uprchlík vyhoštěn z členského státu, v němž žádal o ochranu, a tímto státem navrácen na území (nebo jeho hranice), odkud uprchl před pronásledováním. Nezahrnuje vyhoštění do jiné bezpečné třetí země.

58.

Výslovné znění čl. 21 odst. 2 uvádí, že nevylučují-li to mezinárodní závazky, mohou členské státy uprchlíka dle svého uvážení navrátit, jestliže a) existují závažné důvody pro to, aby byl považován za nebezpečí pro bezpečnost členského státu, v němž se nachází, nebo b) jako osoba odsouzená pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin představuje nebezpečí pro společnost dotyčného členského státu (dále jen „výjimka podle čl. 21 odst. 2“). Toto znění odpovídá čl. 33 odst. 2 Ženevské úmluvy. V článku 21 směrnice není žádné výslovné ustanovení, které by se dotýkalo vyhoštění uprchlíka v případě, že se nejedná o navrácení.

59.

Kromě toho čl. 32 odst. 1 Ženevské úmluvy v souvislosti s mezinárodními závazky členských států stanoví, že smluvní státy si ponechávají právo vyhostit uprchlíka z důvodů bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku ( 94 ). Toto ustanovení však v článku 21 směrnice obsaženo není (a liší se od znění čl. 24 odst. 1) ( 95 ).

60.

EÚLP neobsahuje právo na postavení uprchlíka ( 96 ). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva konzistentně uvádí, že smluvní státy jsou oprávněny regulovat vstup cizinců na své území, jejich pobyt na něm a jejich vyhošťování ( 97 ). Rovněž však uvádí, že příkazy k vyhoštění mohou vést k otázkám souvisejícím s článkem 3 EÚLP a zakládat tak odpovědnost dotyčného státu v případě, že existují vážné důvody se domnívat, že uprchlík by byl v případě vyhoštění vystaven skutečnému nebezpečí, že bude podrobován zacházení, které je v rozporu s uvedeným ustanovením. Za těchto okolností článek 3 EÚLP implikuje povinnost nevyhošťovat uprchlíka do takové země ( 98 ).

61.

Podle mého mínění je vyhoštění uprchlíka z území dotčeného členského státu širším pojmem než navrácení, který zahrnuje nejen nucený odchod z tohoto státu, ale i návrat do země, kde se dotyčná osoba může ocitnout v nebezpečí. Rovněž poznamenávám, že v případě, že uprchlíkova situace splňuje podmínky vymezené v čl. 21 odst. 2, členské státy jej nejsou povinny navrátit. Mají tedy následující tři možnosti: i) navrácení, ii) vyhoštění do bezpečné třetí země, nebo iii) umožnění uprchlíkovi setrvat na jejich území.

62.

Za okolností, kdy se uplatní výjimka podle čl. 21 odst. 2, jsou členské státy oprávněny odejmout uprchlíkovi povolení k pobytu, ukončit jeho platnost nebo zamítnout jeho prodloužení nebo udělení podle čl. 21 odst. 3. Jakmile je uprchlík podroben navrácení, již není důvod, aby mu bylo udělováno povolení k pobytu (případě aby mu bylo prodlužováno nebo umožňováno jeho další držení). Z toho vyplývá, že nelze-li se výjimky podle čl. 21 odst. 2 dovolávat, pak se ustanovení čl. 21 odst. 3 nepoužije. Pokud tak členský stát zahájí řízení proti uprchlíkovi, který se nachází v takové situaci, jako je situace pana H. T., avšak nedomáhá se jeho navrácení, protože podmínky výjimky podle čl. 21 odst. 2 nebyly naplněny, povolení k pobytu této osobě nelze podle čl. 21 odst. 3 odejmout ( 99 ). Jádrem řešené věci nicméně je, zda je v souladu s kvalifikační směrnicí, aby členský stát za takových okolností odejmul uprchlíkovi povolení k pobytu.

Článek 24 odst. 1 kvalifikační směrnice

63.

Obecným pravidlem vyjádřeným v čl. 24 odst. 1 je, že členský stát musí osobě, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, co nejdříve vydat (obnovitelné) povolení k pobytu platné po dobu nejméně tří let, pokud tomu nebrání závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku (dále jen „výjimka podle čl. 24 odst. 1“). Udělení povolení k pobytu je výslovně spojeno s předcházejícím přiznáním postavení uprchlíka nebo prodloužením povolení k pobytu.

64.

Účel čl. 24 odst. 1 je (přinejmenším) dvojí. Zaprvé obvykle zajišťuje, aby dotyčná osoba disponovala nezbytnými dokumenty k tomu, aby získala přístup například k zaměstnání a sociální pomoci nebo aby se mohla začít integrovat do společnosti členského státu, v němž žije. Zadruhé umožňuje členskému státu určitou míru uvážení, neboť definuje omezenou výjimku z obecného pravidla, které mu ukládá, aby vydal či prodloužil povolení k pobytu.

65.

Článek 24 odst. 1 se použije, „aniž je dotčen čl. 21 odst. 3“. Z toho jasně vyplývá, že mezi těmito dvěma ustanoveními existuje určitá vazba a že použití čl. 24 odst. 1 není dotčeno (samostatnými) právy členských států na odejmutí povolení k pobytu, ukončení jeho platnosti nebo zamítnutí jeho udělení nebo prodloužení uprchlíkovi podle čl. 21 odst. 3.

66.

Mohou členské státy při absenci výslovné úpravy odejmout povolení k pobytu podle čl. 24 odst. 1 i poté, co bylo vydáno, avšak dříve, než má být rozhodnuto o jeho prodloužení?

67.

Jako nejlepší se mi jeví názor, že členské státy takové oprávnění mají.

68.

Zaprvé znění čl. 24 odst. 1 výslovně nevylučuje (dodatečnou) možnost odnětí. Zadruhé je odnětí slučitelné s účelem tohoto ustanovení, které výslovně umožňuje členskému státu neudělit nebo neprodloužit povolení k pobytu v případě, že existují závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Zatřetí je v souladu se systematikou směrnice, neboť čl. 21 odst. 3 již výslovně obsahuje možnost odnětí povolení k pobytu, jsou-li splněny podmínky čl. 21 odst. 2. Začtvrté historie legislativního procesu ukazuje, že výjimka podle čl. 24 odst. 1 byla členskými státy v Radě vložena na návrh Německa ( 100 ). Tyto změny byly provedeny v návaznosti na teroristické útoky ve Spojených státech z 11. září 2001 za účelem boje proti terorismu omezením pohybu státních příslušníků třetích zemí v rámci schengenského prostoru s cílem zahrnout do právní úpravy ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku ( 101 ). Implikované oprávnění odejmout povolení k pobytu za výše uvedených okolností je přitom zcela v souladu s tímto cílem. Konečně pak takový výklad má tu výhodu, že zamezuje možným anomáliím: i) jinak se totiž určujícím stává okamžik, kdy se stanou dostupnými informace o tom, zda existují závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, ii) usnadňuje výklad kvalifikační směrnice ve spojitosti se směrnicí o dlouhodobých rezidentech, neboť posledně jmenovaná umožňuje odnětí postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta po přijetí opatření k vyhoštění ( 102 ).

69.

Mám tedy za to, že vyhostí-li členský stát uprchlíka z toho důvodu, že došlo ke splnění podmínek výjimky podle čl. 24 odst. 1, může mu rovněž odejmout jeho povolení k pobytu. Tento názor je v souladu se systematikou dané směrnice. Pokud je uprchlík povinen opustit území členského státu v důsledku příkazu k vyhoštění, není třeba, aby byl držitelem povolení k pobytu.

70.

Je pravda, že situace pana H. T. je odlišná. Byl vyhoštěn na základě zákonného rozhodnutí, avšak de facto je mu povoleno setrvat v Německu. Přesto se domnívám, že čl. 24 odst. 1 umožňuje orgánům daného členského státu k zákonnému vyhoštění přihlédnout a jeho povolení k pobytu odejmout. Důsledky tohoto názoru uvedu níže ( 103 ).

71.

Na tomto místě zmiňuji mimochodem i skutečnost, že kvalifikační směrnice byla přepracována a nahrazena směrnicí 2011/95 ( 104 ). Účelem přepracování je zpravidla objasnění a zjednodušení revidovaného legislativního aktu, třebaže v tomto případě posledně jmenovaná směrnice zavedla i určité hmotněprávní změny. Je škoda, že zákonodárce nevyužil tuto příležitost k objasnění rozsahu čl. 24 odst. 1 (jeho přepracované znění je téměř totožné se zněním původním). Je obzvláště důležité, aby ustanovení právních předpisů, která se týkají základních práv fyzických osob, byla jasná a přístupná, aby tak těmto osobám bylo umožněno seznámit se s jejich právy a aby státní orgány členských států mohly vykonávat své funkce.

72.

Dosavadní poznatky shrnuji následovně: zastávám názor, že povolení k pobytu udělené uprchlíkovi lze odejmout buď tehdy, existují-li závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku ve smyslu čl. 24 odst. 1, nebo existují-li (podle čl. 21 odst. 3) důvody k použití výjimky podle čl. 21 odst. 2.

Co se rozumí výjimkou uvedenou v čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice?

73.

Druhá otázka předkládajícího soudu má dvě části. Zde se budu věnovat prvnímu bodu, který zahrnuje dvě roviny. Co se rozumí výrazem „[…] závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku […]“ uvedeným v čl. 24 odst. 1? A existuje určité překrytí mezi tímto ustanovením a čl. 21 odst. 2?

Závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku

74.

Pan H. T. uvádí, že důvody pro odmítnutí vydání (nebo prodloužení) povolení k pobytu podle čl. 24 odst. 1 jsou přísnější než podle čl. 21 odst. 2 a 3. Podotýká, že je vhodné odkázat analogicky na článek 28 směrnice o občanství, v němž se k popisu základu, na kterém je členský stát oprávněn vydat proti občanu EU pobývajícím na jeho území rozhodnutí o vyhoštění, používá výraz „… naléhavé důvody týkající se veřejné bezpečnosti …“. Pokud by bylo záměrem zákonodárce, aby spojení „závažné důvody“ uvedené v čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice bylo vykládáno odlišně, bylo by to v textu daného právního aktu upřesněno.

75.

Členské státy, které podaly vyjádření, se shodují na tom, že se ustanovení čl. 21 odst. 2 a 3 a ustanovení čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice do určité míry překrývají. Německo má za to, že důvody k použití výjimky podle čl. 21 odst. 2 jsou přísnější než důvody k použití výjimky podle čl. 24 odst. 1, neboť důsledky navrácení podle čl. 21 odst. 2 jsou pro uprchlíka závažnější než důsledky pouhého odnětí jeho povolení k pobytu (uprchlík v takovém případě nemusí nutně dané území opustit). Německo tato dvě ustanovení považuje za navzájem se doplňující. Řecko uvádí, že požadavek prokázání „závažných důvodů“ by měl být vykládán tak, aby bylo zajištěno, že je jeho použití omezeno na výjimečné případy, jako je tomu u judikatury týkající se směrnice o občanství. Itálie uvádí, že výraz „závažné důvody“[compelling reasons v angličtině, zwingende Gründe v němčině, des raisons impérieuses ve francouzštině] obsažený v čl. 24 odst. 1 by měl být vykládán méně restriktivně než spojení „závažné důvody“ [reasonable grounds v angličtině, stichhaltige Gründe v němčině, des raisons sérieuses ve francouzštině] obsažené v čl. 21 odst. 2 kvalifikační směrnice.

76.

Komise uvádí, že německé znění čl. 33 odst. 2 Ženevské úmluvy používá spojení „schwerwiegende Gründe“ (vážné důvody) na rozdíl od anglického a francouzského znění, která používají spojení „reasonable grounds“ a „des raisons sérieuses“. Německé znění čl. 21 odst. 2 kvalifikační směrnice se rovněž odchyluje od anglického i francouzského znění a od Ženevské úmluvy, když používá spojení „stichhaltige Gründe“ (pádné důvody), zatímco anglické a francouzské znění kopíruje příslušné jazykové verze Ženevské úmluvy. Podle Komise by doslovný výklad německého znění stanovil nižší standard důvodů výjimky uvedené v čl. 21 odst. 2 kvalifikační směrnice oproti standardu stanovenému anglickým a francouzským zněním. Komise má za to, že takový přístup by neodrážel záměr zákonodárce a že by se proto mělo vycházet ze standardu stanoveného v anglickém a francouzském znění.

77.

Jeví se mi, že přestože články 21 a 24 zakládají různé právní režimy, skutečně se navzájem do jisté míry překrývají, neboť obě tato ustanovení se týkají zamítnutí udělení, odejmutí nebo prodloužení uprchlíkova povolení k pobytu, což má důsledky pro jeho postavení v členském státu, kde žádá o ochranu.

78.

Třebaže má Komise pravdu v tom, že existují jisté rozdílnosti mezi anglickou, francouzskou a německou jazykovou verzí jak čl. 33 odst. 2 Ženevské úmluvy, tak čl. 21 odst. 2 kvalifikační směrnice, není podle mého názoru možné z této skutečnosti vyvozovat žádné vodítko, pokud jde o otázku, zda se čl. 24 odst. 1 této směrnice vztahuje na odnětí povolení k pobytu za takových okolností, jako jsou okolnosti charakterizující situaci pana H. T.

79.

Pro úplnost dodávám, že podle ustálené judikatury platí, že existuje-li rozdíl mezi jednotlivými jazykovými verzemi, příslušné ustanovení musí být vykládáno a používáno ve světle verzí existujících ve všech jazycích EU ( 105 ), a že toto ustanovení musí být vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž část tvoří ( 106 ). Článek 21 kvalifikační směrnice vychází z článku 33 Ženevské úmluvy. Závaznými zněními Úmluvy je znění anglické a francouzské. Výrazy „reasonable grounds“ a „des raisons sérieuses“, které jsou v obou těchto zněních Ženevské úmluvy použity, jsou použity rovněž v obou těchto jazykových zněních kvalifikační směrnice. Jeví se mi tedy, že záměr zákonodárce vyjadřují přesněji.

80.

V rámci kvalifikační směrnice je článek 21 i článek 24 zařazen do kapitoly VII („Obsah mezinárodní ochrany“), přičemž čl. 20 odst. 2 stanoví, že „[t]ato kapitola se vztahuje na uprchlíky i na osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, není-li uvedeno jinak“. Tato kapitola následuje postupně po „Obecných ustanoveních“, „Posuzování žádostí o mezinárodní ochranu“, „Podmínkách pro získání postavení uprchlíka“, „Postavení uprchlíka“ a „Podpůrné ochraně“. Kapitola VII se tak zabývá definováním výhod, jichž se úspěšní žadatelé o postavení uprchlíka nebo podpůrnou podporu mohou domáhat.

81.

Vycházím ze zásady (obsažené v čl. 21 odst. 1), že uprchlíci jsou v zásadě chráněni proti navrácení. Výjimku z této zásady tvoří společně obě písmena čl. 21 odst. 2. Tato dvě písmena umožňují uprchlíka navrátit „bez ohledu na to, zda je formálně uznán“, pokud „existují závažné důvody pro to, aby byl považován za nebezpečí pro bezpečnost členského státu, v němž se nachází“ [čl. 21 odst. 2 písm. a)], nebo „jako osoba odsouzená pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin představuje nebezpečí pro společnost dotyčného členského státu“ [čl. 21 odst. 2 písm. b)]. Důsledky použití výjimky podle čl. 21 odst. 2 mohou být pro dotčenou osobu velmi drastické. Může být navrácena do země, kde jí hrozí nebezpečí. (Tím se i podle mého názoru vysvětluje, proč čl. 21 odst. 2 používá toliko fakultativní formu úpravy: „členské státy mohou navrátit“, čímž se ponechává prostor pro jiné možnosti.) ( 107 ) Právě z tohoto důvodu je znění těchto dvou písmen výjimky podle čl. 21 odst. 2 specifičtější než spíše abstraktní znění čl. 24 odst. 1 („pokud tomu nebrání závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku“). To je logické. Možné důsledky pro uprchlíka spočívající v situaci, kdy se (po uplatnění čl. 24 odst. 1) nachází bez povolení k pobytu, jsou jistě nežádoucí; jsou však mnohem méně bolestivé než důsledky ztráty ochrany proti navrácení (po uplatnění čl. 21 odst. 2). To, že daná osoba může následně rovněž pozbýt svého povolení k pobytu (čl. 21 odst. 3), je jen další nepříjemností.

82.

Osvětluje (spíše než zahaluje a zatemňuje) danou problematiku pohled na jiná ustanovení kvalifikační směrnice: například na článek 14 („Odnětí, ukončení platnosti nebo zamítnutí prodloužení platnosti postavení uprchlíka“), který je součástí kapitoly IV („Postavení uprchlíka“)?

83.

Článek 14 odst. 4 vymezuje dvě možné podmínky, za nichž „členské státy mohou odejmout, ukončit nebo zamítnout prodloužení platnosti postavení přiznaného uprchlíkovi vládním, správním, soudním nebo kvazisoudním orgánem“. Tyto podmínky, které jsou uvedeny bez spojky „nebo“ (vynechané zřejmě nedopatřením), přesně kopírují obě písmena výjimky podle čl. 21 odst. 2. Zatím je vše v pořádku; tato souladnost však nijak nepomáhá při rozhodování, jak vykládat čl. 24 odst. 1, který se týká povolení k pobytu osob, jež si ponechávají postavení uprchlíka (a nikoli osob, jimž bylo odebráno). (V této souvislosti bohužel nemohu nevzpomenout to, že bod 6 interinstitucionální dohody ze dne 22. prosince 1998 o společných pokynech k redakční kvalitě právních předpisů Společenství ( 108 ) uvádí, že terminologie užívaná v daném aktu by měla být jednotná jak v rámci samotného aktu, tak i s jinými již platnými akty, zejména v dané oblasti.)

84.

S vědomím výše uvedeného se nedomnívám, že je mimořádně přínosné zaměřovat se na srovnávání výrazu „závažné důvody“ podle čl. 14 odst. 4 a čl. 21 odst. 2 a výrazu „závažné důvody“ podle čl. 24 odst. 1. V obou případech by tato spojení měla být vykládána v kontextu ustanovení, jehož jsou součástí. Na znění každé výjimky je třeba nahlížet jako na celek, přičemž coby výjimky z práv zaručených právem EU by měly být vykládány úzce.

85.

Ve snaze o co nejlepší výklad daného znění se mi jeví, že čl. 24 odst. 1 je širšího rozsahu než čl. 21 odst. 2 a že za určitých okolností může dojít k tomu, že bude použita výjimka podle čl. 24 odst. 1 (kdy bude uprchlíkovi odňato postavení uprchlíka, avšak ponecháno povolení k pobytu), avšak zároveň nebudou splněny podmínky výjimky podle čl. 21 odst. 2 a uprchlík nebude vystaven ztrátě ochrany proti navrácení.

86.

Podle mého názoru týkajícího se výkladu textu musí „závažné důvody bezpečnosti státu a veřejného pořádku“ vždy obsahovat objektivní prvek. Musí existovat hodnověrné důkazy prokazující skutečnost, že uplatněný důvod lze obstojně považovat za „závažný“. Zároveň pak použití výrazu „závažný“ naznačuje určitou míru subjektivity, neboť příslušné důvody jsou považovány za závažné dotyčným členským státem v okamžiku, kdy se rozhodne konat. Z toho vyplývá, že stejné důvody nebudou nutně „závažné“ v každém jednotlivém případě ( 109 ).

87.

Konečně se nedomnívám, že je nutné či přínosné pokoušet se o nějakou analogickou interpretaci použitím směrnice o občanství nebo směrnice o dlouhodobých rezidentech.

88.

Pokud jde o prvně zmíněnou směrnici, je pravda, že kvalifikační směrnice a směrnice o občanství byly přijaty téhož dne. Rovněž je pravda, že i když způsob výkladu legitimně používaný Soudním dvorem ponechává případně prostor pro specifický výklad v závislosti na cíli každé směrnice, aby byl zajištěn její užitečný účinek, základní práva a zásady nelze uplatňovat rozdílně podle toho, v které oblasti se objevují, jestliže nemají ztratit svůj základní charakter ( 110 ). Mezi oběma směrnicemi jsou však významné rozdíly. Kvalifikační směrnice byla přijata na základě článku 63 Smlouvy o ES (nyní články 78 a 79 SFEU), je součástí SEAS, který spadá do rámce hlavy V SFEU („Prostor svobody, bezpečnosti a práva“) a (což je asi nejdůležitější) musí být vykládána s odkazem na Ženevskou úmluvu. Směrnice o občanství byla přijata na základě toho, čím je dnes část druhá SFEU, která se týká občanství Unie a zákazu diskriminace. Tyto dva předpisy jsou tedy velmi rozdílné, pokud jde o oblast působnosti i předmět úpravy.

89.

Pokud jde o směrnici o občanství, i když směrnice o dlouhodobých rezidentech není součástí SEAS, její původ je stejný, jako je tomu u kvalifikační směrnice, jelikož i ona má původ na jednání Evropské rady konaném ve dnech 15. a 16. října 1999 v Tampere. Znění článků 9 a 12 směrnice 2003/109 (nadepsaných „Odnětí nebo ztráta právního postavení“ a „Ochrana proti vyhoštění“) je však opět odlišné od terminologie použité v kvalifikační směrnici. Zkoumání směrnice o dlouhodobých rezidentech tak nenapomáhá k nastolení konzistentního nebo systematického přístupu k tvorbě právních aktů. Pro účely výkladu proto není přínosným prostředkem ( 111 ).

Je podpora teroristické organizace důvodem pro použití výjimky podle čl. 24 odst. 1?

90.

Druhou částí otázky 2 předkládající soud žádá o poskytnutí vodítka k tomu, zda podpora teroristické organizace představuje „závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku“ pro účely čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice (a pokud ano, za jakých okolností).

91.

Členské státy a Komise se ve svých vyjádřeních shodují na tom, že podpora teroristické organizace by mohla podmínky uplatnění výjimky podle čl. 24 odst. 1 splňovat, a tedy odůvodňovat odnětí (případně zamítnutí vydání nebo prodloužení) uprchlíkova povolení k pobytu. Pan H. T. je opačného názoru, přičemž argumentuje tím, že i když byl shledán vinným z porušení vnitrostátního práva (konkrétně § 20 Vereinsgesetz), podmínky uplatnění výjimky podle čl. 24 odst. 1 splněny nejsou.

92.

Článek 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 vymezuje, co představuje teroristickou činnost ( 112 ). PKK byla zařazena na seznamy připojené k uvedenému aktu a k nařízení č. 2580/2001. Bod 28 odůvodnění kvalifikační směrnice přitom uvádí, že „pojmy bezpečnosti státu a veřejného pořádku se vztahují rovněž na případy, kdy státní příslušník třetí země patří ke spolčení podporujícímu mezinárodní terorismus nebo podporuje takové spolčení“ ( 113 ).

93.

Podpora organizace uvedené na seznamu, která se dopouští činů spadajících do rámce vymezeného společným postojem 2001/931 anebo nařízením č. 2580/2001, by tak mohla podmínky uplatnění výjimky podle čl. 24 odst. 1 splňovat; avšak nemusí tomu tak být vždy. Vše se odvíjí od toho, co přesně znamená výraz „podpora“.

94.

Při posuzování skutkových okolností každé jednotlivé věci (což je úkol spadající do působnosti příslušných vnitrostátních orgánů) je nutné začít položením otázky, zda činnost dané organizace zakládá závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku ve smyslu čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice. Zaprvé je zřejmé, že teroristické činy, které se vyznačují například násilím vůči civilnímu obyvatelstvu, lze považovat za vážné nepolitické zločiny, přestože byly údajně spáchány s politickým cílem, a lze tak na ně pohlížet jako na činy představující závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku ( 114 ). Zadruhé mezinárodní teroristické činy jsou, obecně a nezávisle na účasti státu, v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů ( 115 ).

95.

Soudní dvůr nemá k dispozici žádné informace naznačující, že by činnost PKK spadala do některé z kategorií, které jsem právě popsala. Zařazení organizace na seznam připojený ke společnému postoji 2001/931 je jasným náznakem prima facie toho, že tato organizace skutečně teroristickou organizací je, nebo (na základě důkazů, které lze legitimně napadnout) existuje podezření, že takovou organizací je ( 116 ). Zařazení na seznam je tak skutečností, kterou jsou příslušné vnitrostátní orgány oprávněny zohlednit při prvotním ověřování, zda se daná organizace dopustila teroristických činů ( 117 ).

96.

S vědomím výše uvedeného je však třeba mít na paměti, že cíle sledované společným postojem 2001/931 a kvalifikační směrnicí jsou velmi rozdílné. Proto podle mého názoru není odůvodněné, aby příslušný orgán, pokud zvažuje vyloučení osoby z výhod plynoucích z postavení uprchlíka, které jsou zaručeny kapitolou VII kvalifikační směrnice, vycházel při svém rozhodování pouze ze skutečnosti, že daná osoba vyjádřila nějakým způsobem podporu organizaci uvedené na seznamu přijatém mimo rámec, který kvalifikační směrnice a Ženevská úmluva zavedly ( 118 ).

97.

Jaká je úloha dotyčné osoby při „podpoře“ této na seznamu uvedené organizace? Co postačí k uplatnění výjimky podle čl. 24 odst. 1?

98.

Zaprvé se mi jeví, že pokud taková podpora určité osoby zahrnuje činnosti, které hodnověrně splňují podmínky některého písmene výjimky podle čl. 21 odst. 2, pak jsou podmínky pro uplatnění výjimky podle čl. 24 odst. 1 zcela jistě splněny. Jasné pravidlo pro klasifikaci jiných činností však tak snadné stanovit není. Jelikož je výjimka podle čl. 24 odst. 1 založena na „závažných důvodech bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku“, jednoduše není nezbytné, aby příslušné orgány prokazovaly (například) to, že existují závažné důvody, aby byla daná osoba považována za nebezpečí pro bezpečnost dotyčného členského státu. Myslím si, že je třeba spravedlivě a vyváženě posoudit rozsah, v němž činnost této osoby představuje významnou podporu dotyčné organizace. Příslušné orgány členského státy by tak měly například zjistit, zda se daná osoba i) sama dopustila teroristických činů, (ii) zapojila do plánování, rozhodování nebo navádění jiných osob k páchání takové činnosti nebo iii) zapojila do financování nebo opatřování prostředků k tomu, aby bylo jiným osobám umožněno páchat teroristickou činnost. (Měla bych upřesnit, že třebaže je každý jakkoli malý dar věnovaný organizaci uvedené na seznamu považován za „financování“ takové organizace, jelikož z mnoha kapek může být i moře, považovala bych za nepřiměřené, měla-li by být výjimka podle čl. 24 odst. 1 použita ke zrušení uprchlíkova povolení k pobytu na základě občasných drobných darů. Je na příslušných orgánech členského státu, aby za soudního dohledu vnitrostátních soudů posoudily konkrétní skutkové okolnosti každého jednotlivého případu.)

99.

Co když tyto prvky chybí? Pak je nutné zjistit, zda existují jiné závažné důvody domnívat se, že jsou ohroženy bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Na tomto místě mám za to, že výraz „závažné důvody“ [compelling reasons v angličtině, zwingende Gründe v němčině, des raisons impérieuses ve francoutštině[...] je přibližně synonymní s výrazem „závažné důvody“ [reasonable grounds v angličtině, stichhaltige Gründe v němčině; des raisons sérieuses ve francouzštině] – určitě méně než „zdrcující důvody“, avšak určitě více než „možné důvody“. Příslušné skutkové okolnosti musí být obezřetně prozkoumány a posouzeny, neboť nepříznivé rozhodnutí může vést k vyhoštění dané osoby a případně i k porušení jejích základních práv.

100.

Mimochodem poznamenávám, že uprchlík ve smyslu čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice mohl pobývat „oprávněně a nepřetržitě na [území členského státu] po dobu pěti let“ (čl. 4 odst. 1 směrnice o dlouhodobých rezidentech) a mohl proto požádat o přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle uvedené směrnice ( 119 ). Článek 6 odst. 1 směrnice o dlouhodobých rezidentech umožňuje členskému státu „zamítnout přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti“, přičemž upřesňuje, že „při přijímání takového rozhodnutí členský stát posoudí závažnost nebo druh protiprávního jednání proti veřejnému pořádku nebo veřejné bezpečnosti nebo nebezpečí, které od tak[ov]é osoby hrozí, s přiměřeným ohledem na délku pobytu a vazby na zemi pobytu“. Poté, co bylo toto postavení přiznáno, čl. 12 odst. 1 směrnice o dlouhodobých rezidentech upravuje výjimku z ochrany proti vyhoštění, která jinak dlouhodobě pobývajícím rezidentům náleží, „představuje-li uvedená osoba skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti“.

101.

Je více než zřejmé, že ani jedno z těchto dvou ustanovení (stanovených ve směrnici o dlouhodobých rezidentech) neodpovídá přesně znění výjimky uvedené v čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice.

102.

Abych se vrátila k čl. 24 odst. 1: usuzuji, že pro posouzení skutkových okolností jsou v každém jednotlivém případě podstatné následující faktory: i) uprchlíkovo vlastní jednání, ii) jednání organizace, kterou měl podporovat, a iii) to, zda existují další skutečnosti nebo okolnosti, které zvyšují pravděpodobnost ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Je na příslušných orgánech členského státu, aby za soudního dohledu vnitrostátních soudů posoudily konkrétní skutkové okolnosti každého jednotlivého případu.

103.

Dokumenty, které má Soudní dvůr k dispozici, naznačují, že výrazy podpory PKK ze strany pana H. T. zahrnovaly účasti na povolených setkáních a událostech (např. oslavách svátku Newroz) potvrzujících jeho kulturní identitu příslušníka kurdského národa ( 120 ). Z těchto činností automaticky nevyplývá, že sám podporuje teroristické činy, a jednání uvedené povahy automaticky nepředstavuje teroristickou činnost. Myslím, že uvedené nestačí, aby bylo možné oprávněně uzavřít, že osoba nacházející se v takové situaci je terorista anebo že je aktivně spřízněna se zakázanou organizací a tedy že podmínky výjimky podle čl. 24 odst. 1 jsou splněny. Všechny tyto skutečnosti však musí být předkládajícím soudem ověřeny a posouzeny.

Jaké důsledky má případné uplatnění výjimky uvedené v čl. 24 odst. 1?

104.

Dojde-li k uplatnění výjimky podle čl. 24 odst. 1 ze strany přijímajícího členského státu, plynou z tohoto pro uprchlíka jak formální, tak hmotněprávní důsledky. Formálním důsledkem je přirozeně to, že uprchlík již nadále není držitelem povolení k pobytu, které by dokládalo, že má od dotyčného členského státu povolení nebo schválení dovolující mu pobývat na území tohoto členského státu ( 121 ) (přestože mu může být dovoleno – jak je tomu u pana H. T. v této věci – zákonně na tomto území setrvávat z jiného důvodu). Uprchlík si však své postavení uprchlíka ( 122 ) podrží až do té doby, dokud výše uvedené postavení nezanikne ( 123 ). V projednávané věci je zřejmé, že pan H. T. zůstává uprchlíkem. Coby uprchlík má nadále nárok na hmotněprávní výhody přiznávané všem uprchlíkům kapitolou VII kvalifikační směrnice. Tyto výhody zahrnují následující: ochranu před navrácením ( 124 ), zachování celistvosti rodiny ( 125 ), právo na cestovní doklady ( 126 ), přístup k zaměstnání, vzdělání, sociální péči, zdravotní péči a bydlení ( 127 ), svobodu pohybu na území daného členského státu ( 128 ) a přístup k integračním opatřením ( 129 ).

105.

Předkládající soud uvádí, že odnětí povolení k pobytu se dotýká práv uprchlíka podle vnitrostátního práva, neboť má dopad na jeho přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a jiným sociálním právům, u nichž se povolení k pobytu vyžaduje ( 130 ). To má tedy zřejmé dopady na pana H. T. a jeho užívání hmotněprávních práv vyplývajících z kapitoly VII kvalifikační směrnice.

106.

Mám za to, že přestože je možné odejmout uprchlíkovi povolení k pobytu v případě, že dojde k uplatnění výjimky podle čl. 24 odst. 1, není možné zároveň zrušit záruky poskytnuté kapitolou VII kvalifikační směrnice nebo snížit jejich minimální úroveň, pokud současně nejsou splněny zvláštní výslovné podmínky jejich zrušení ( 131 ). Předkládající soud neuvádí, že by tyto okolnosti zde nastaly. Z toho vyplývá, že není na uvážení dotyčného členského státu, zda nárok na tyto hmotněprávní výhody nadále existuje, či nikoli.

107.

Je pravda, že bod 30 odůvodnění kvalifikační směrnice uvádí, že „[č]lenské státy mohou v mezích daných mezinárodními závazky stanovit, že je udělení výhod týkajících se přístupu k zaměstnání, sociální a zdravotní péči a přístupu k integračním opatřením podmíněno předchozím vydáním povolení k pobytu.“ Tento samotný bod odůvodnění však neposkytuje právní základ, podle něhož by členské státy mohly v případě odejmutí uprchlíkova povolení k pobytu výhody zaručené kapitolou VII omezit. Jiný závěr by byl v rozporu s účelem bodu odůvodnění právního aktu ( 132 ). Bod odůvodnění uvádí důvody hmotněprávního ustanovení. Nemůže sám o sobě hmotné právo určovat: v případě absence příslušného hmotněprávního ustanovení (jako je tomu zde) nemá žádné účinky.

108.

Bude na předkládajícím soudu, aby přezkoumal a ověřil skutkové okolnosti této věci, posoudil, zda jsou důsledky odebrání povolení k pobytu pana H. T. slučitelné s jeho nadále trvajícími právy, jimiž je coby uprchlík podle kvalifikační směrnice vybaven, a konal tak, aby tato práva ochránil. Níže uvedené postřehy nabízím toliko pro případ, že by mohly být nápomocny.

109.

Jeví se mi, že omezení pohybu v rámci Německa, která byla panu H. T. uložena v důsledku jeho odsouzení za porušení § 20 Vereinsgesetz ( 133 ), nejsou nutně neslučitelná s kvalifikační směrnicí vykládanou ve světle Ženevské úmluvy: Ženevská úmluva potvrzuje, že uprchlíci mají povinnost podrobit se zákonům a nařízením státu, v němž žádají o ochranu ( 134 ). Přímým důsledkem odnětí povolení k pobytu pana H. T. je skutečnost, že již nadále nedisponuje právem volného pohybu v rámci schengenského prostoru ( 135 ). Zároveň mohou okolnosti, díky nimž lze uplatnit výjimku podle čl. 24 odst. 1, znamenat, že pan H. T. již nedisponuje cestovními doklady, neboť se na něj vztahuje výjimka definovaná v čl. 25 odst. 1 (předkládající soud své stanovisko v tomto ohledu neuvedl). Pokud však jde o práva na přístup k zaměstnání, vzdělávání, sociální péči, zdravotní péči a bydlení zaručená kapitolou VII, žádná taková výslovná výjimka neexistuje ( 136 ).

110.

Pokud, a zdá se, že v tomto případě tomu tak je, má pak H. T. nadále právo na přístup k uvedeným hmotněprávním výhodám, neboť si stále drží postavení uprchlíka, nutně z tohoto vyplývá, že daný členský stát je povinen zajistit, aby osoba nacházející se v takové situaci těchto výhod požívala. To, jakým způsobem se tak stane, je již věcí členského státu.

111.

Jeví se mi, že členský stát může v každém jednotlivém případě (například) zvolit některý z níže uvedených postupů. Předně se může rozhodnout, že i když dojde k uplatnění výjimky podle čl. 24 odst. 1, uprchlíkovo povolení k pobytu nebude odejmuto (kvalifikační směrnice dává členským státům vždy možnost zavést nebo zachovávat příznivější normy) ( 137 ).

112.

Případně se členský stát může rozhodnout, jak se stalo v tomto případě, že povolení k pobytu odejme, avšak z jiných důvodů umožní uprchlíkovi zákonně setrvat na svém území. Přestože nemám k dispozici podrobné informace o tom, zda mají i jiné členské státy ustanovení obdobná tomu, které v Německu upravuje „tolerované postavení“ tzv. „Duldungen“, nejeví se jako nedůvodné domnívat se, že tomu tak být může ( 138 ). V případě, že se členský stát rozhodně jít tímto směrem, musí zavést náležitý mechanismus sloužící k zajištění toho, aby byl zachován přístup k výhodám vymezeným v kapitole VII, na které má uprchlík nadále nárok. Což však podle mého mínění nesmí učinit, je uvrhnout uprchlíka do jakéhosi právního limbu, který toleruje jeho přítomnost na svém území, ale zbavuje jej (přinejmenším některých) hmotněprávních výhod plynoucích z jeho postavení uprchlíka. To by bylo v rozporu se zněním, cíli a systematikou kvalifikační směrnice. Přiměřenost takového postupu se mi rovněž zdá být problematická, přičemž veškerá opatření učiněná členským státem při uplatnění čl. 24 odst. 1 přiměřená být musí.

113.

Zásada proporcionality (jedna z obecných zásad práva EU) je při posuzování výkladu unijních právních předpisů podstatná ( 139 ). Při činnosti v oblasti práva EU tato zásada vyžaduje, aby opatření použitá členskými státy byla vhodná k dosažení sledovaného cíle ( 140 ). Odnětí uprchlíkova povolení k pobytu v této souvislosti nepochybně spadá do oblasti působnosti práva EU (v podobě kvalifikační směrnice), stejně jako důsledky takového odnětí, a to v rozsahu, v němž mohou ohrozit přístup ke hmotněprávním výhodám zaručeným touto směrnicí osobám s postavením uprchlíka. Zatímco cíl tímto sledovaný je legitimní (a ve skutečnosti výslovně potvrzený ustanovením čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice), následné pozbytí výhod zaručených kvalifikační směrnicí při současném uprchlíkově setrvávání na území daného členského státu není přiměřené ani nutné k naplnění tohoto cíle.

114.

Pokud je výsledkem uplatnění vnitrostátní úpravy situace, kdy jsou osobě, která již nedisponuje povolením k pobytu, avšak nadále si ponechává postavení uprchlíka, upírány hmotněprávní výhody, na něž jí toto postavení dává nárok, tato vnitrostátní úprava je neslučitelná s příslušnou směrnicí. Z ustálené judikatury vyplývá, že je-li vnitrostátní právo v rozporu se směrnicí, má vnitrostátní soud pověřený v rámci své pravomoci uplatňováním ustanovení práva EU povinnost zajistit plný účinek těchto norem i tak, že ze své vlastní pravomoci podle potřeby ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů ( 141 ).

Závěry

115.

Ve světle všech výše uvedených úvah jsem toho názoru, že Soudní dvůr by měl na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpovědět v následujícím smyslu:

Povolení k pobytu, které bylo uprchlíkovi již vydáno, může být odejmuto buď tehdy, existují-li závažné důvody státní bezpečnosti nebo veřejného pořádku ve smyslu čl. 24 odst. 1 směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 (o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany), anebo existují-li důvody k uplatnění výjimky ze zásady nenavracení vymezené v čl. 21 odst. 2 uvedené směrnice.

Spojení „závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku“ uvedené v čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/83 znamená, že existují vážné důvody se domnívat, že je ohrožena bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Tento výraz je širšího významu než podmínka stanovená v čl. 21 odst. 2 uvedené směrnice, tj. závažné důvody pro to, aby uprchlík byl považován za nebezpečí pro bezpečnost dotyčného členského státu [čl. 21 odst. 2 písm. a)], nebo představuje-li jako osoba odsouzená pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin nebezpečí pro společnost dotyčného členského státu [čl. 21 odst. 2 písm. b)].

Než je možné povolení k pobytu udělené uprchlíkovi odejmout podle čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/83 z toho důvodu, že podporuje zakázanou organizaci, musí nejprve dojít k individuálnímu posouzení konkrétních skutkových okolností. Pro takové posouzení jsou podstatné následující faktory: i) uprchlíkovo vlastní jednání, ii) jednání organizace, kterou měl podporovat, a iii) to, zda existují další skutečnosti nebo okolnosti, které zvyšují pravděpodobnost ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Je na příslušných orgánech členského státu, aby za soudního dohledu vnitrostátních soudů posoudily konkrétní skutkové okolnosti každého jednotlivého případu.

V případě, že členský stát vyhostí uprchlíka, avšak odloží výkon rozhodnutí o vyhoštění, je neslučitelné se směrnicí 2004/83 odpírat této osobě přístup k výhodám zaručeným kapitolou VII uvedené směrnice, neuplatní-li se výslovně stanovená výjimka, přičemž veškerá opatření učiněná členským státem při plnění cílů takového ustanovení musí být přiměřená.

Postavení uprchlíka lze odejmout pouze na základě výslovných ustanovení směrnice 2004/83. Pokud si tedy uprchlík své postavení podle uvedené směrnice ponechá, avšak účinkem vnitrostátní právní úpravy je to, že mu jsou odepřeny výhody, na něž má coby uprchlík podle této směrnice nárok, taková vnitrostátní právní úprava je neslučitelná se směrnicí 2004/83. Je-li vnitrostátní právo v rozporu se směrnicí, má vnitrostátní soud pověřený v rámci své pravomoci uplatňováním ustanovení práva EU povinnost zajistit plný účinek těchto norem i tak, že ze své vlastní pravomoci podle potřeby ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

( 1 )   Původní jazyk: angličtina.

( 2 )   Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (Úř. věst. L 304, s. 12; Zvl. vyd. 19/07, s. 96) (dále jen „kvalifikační směrnice“). Tato směrnice byla zrušena a v přepracované podobě nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. L 337, s. 9). Posledně jmenovaná směrnice vstoupila v účinnost dne 21. prosince 2013, viz níže poznámka pod čarou č. 104. Podstata článku 21 a čl. 24 odst. 1 kvalifikační směrnice je vyložena níže v bodech 23 a 24.

( 3 )   Úmluva o právním postavení uprchlíků, která byla podepsána dne 28. července 1951 v Ženevě [Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954. Byl k ní připojen Protokol týkající se právního postavení uprchlíků uzavřený v New Yorku dne 31. ledna 1967, který vstoupil v platnost dne 4. října 1967. Úmluvu a Protokol dále souhrnně označuji spojením „Ženevská úmluva“.

( 4 )   Článek 17.

( 5 )   Článek 24.

( 6 )   Článek 26.

( 7 )   Lze se však domnívat, že tuto možnost implikuje současná existence (například) definic uvedených v čl. 1 oddílu A a v čl. 1 oddílu C (podmínky, za nichž se Úmluva nepoužije) nebo v čl. 1 oddílu A a v čl. 1 oddílu F (vyloučení válečných zločinců, apod.), pokud bylo postavení uprchlíka přiznáno dříve, než vyšly najevo skutečnosti odůvodňující vyloučení podle čl. 1 oddílu F.

( 8 )   Článek 33 odst. 1.

( 9 )   Článek 33 odst. 2.

( 10 )   Podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

( 11 )   Nedotknutelnými právy jsou podle čl. 15 odst. 2 EÚLP právo na život (článek 2), zákaz mučení, otroctví a nucených prací (články 3 a 4) a právo nebýt trestán bez předchozího řádného procesu (článek 7); viz níže bod 17.

( 12 )   Úř. věst. C 83, s. 389 (dále jen „Listina“).

( 13 )   Článek 19 odst. 2.

( 14 )   Schengenské acquis – úmluva mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Úř. věst. L 239, s. 13).

( 15 )   Ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Úř. věst. L 239, s. 19).

( 16 )   Dále viz článek 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (Úř. věst. L 105, s. 1), které bylo nedávno novelizováno nařízením Evropské parlamentu a Rady (EU) č. 1051/2013 ze dne 22. října 2013 (Úř. věst. L 295, s. 1).

( 17 )   Společný postoj Rady ze dne 27. prosince 2001 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. L 344, s. 93) (dále jen „společný postoj 2001/931/SZBP“). Příloha ke společnému postoji 2001/931/SZBP byla nedávno novelizována rozhodnutím Rady 2014/72/SZBP (Úř. věst. L 40, s. 56), přičemž Partiya Karkerên Kurdistan (Kurdská strana pracujících) (dále jen „PKK“) je uvedena v bodě 16 novelizovaného seznamu.

( 18 )   Nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 ze dne 27. prosince 2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. L 344, s. 70). Uvedený seznam byl v řízení týkajícím se PKK prohlášen za protiprávní, a to především z toho důvodu, že Rada neuvedla řádné odůvodnění; viz rozsudek PKK v. Rada, věc T‑229/02, EU:T:2008:87, dále pak rozsudek E a F, věc C‑550/09, EU:C:2010:382, bod 38. Rada však následně vydala nová nařízení za účelem nápravy uvedeného nedostatku: viz nařízení Rady (ES) č. 501/2009 ze dne 15. června 2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2009/62/ES (Úř. věst. L 151, s. 14), v jehož pozměněném seznamu je uvedena PKK (v bodu 17).

( 19 )   Viz bod 2 a 3 odůvodnění.

( 20 )   Viz bod 10 odůvodnění.

( 21 )   Viz bod 11 odůvodnění.

( 22 )   Viz bod 8 odůvodnění.

( 23 )   Původní opatření SEAS zahrnují i směrnici Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl (Úř. věst. L 31, s. 18; Zvl. vyd. 19/06, s. 101, dále jen „směrnice o podmínkách přijímání“). Tento předpis se vztahuje na všechny státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti, kteří na hranici nebo na území členského státu požádají o azyl, pokud je jim dovoleno setrvat na území tohoto státu jako uchazeči o azyl. Viz následně směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odjímání postavení uprchlíka (Úř. věst. L 326, s. 13) (dále jen „procesní směrnice“), která se vztahuje na všechny žádosti o azyl podané na území Unie.

( 24 )   Neuvádím všechna opatření, která představují SEAS, neboť nejsou pro tuto věc relevantní. Ze stejného důvodu neuvádím ani odpovídající novelizovaná opatření.

( 25 )   Viz body 1 až 4, 6, 7, 8, 10, 11 a 17 odůvodnění.

( 26 )   Bod 14 odůvodnění; viz níže bod 15.

( 27 )   Článek 2 písm. c). Pokud jde o rozsah vyloučení podle článku 12, viz níže bod 19.

( 28 )   Článek 2 písm. d).

( 29 )   Článek 2 písm. j).

( 30 )   Článek 9 odst. 1.

( 31 )   Článek 9 odst. 2.

( 32 )   Článek 9 odst. 3.

( 33 )   Článek 12 odst. 2 písm. a).

( 34 )   Článek 12 odst. 2 písm. b).

( 35 )   Článek 12 odst. 2 písm. c).

( 36 )   Článek 14 odst. 4 písm. a).

( 37 )   Článek 14 odst. 4 písm. b). Členské státy se mohou rozhodnout nepřiznat postavení uprchlíka, jestliže ještě nebylo vydáno rozhodnutí podle čl. 14 odst. 4 (čl. 14 odst. 5). K odnětí postavení uprchlíka viz dále kapitola IV procesní směrnice.

( 38 )   Článek 20 odst. 1.

( 39 )   Článek 20 odst. 2.

( 40 )   Obdobné ustanovení vztahující se na osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, obsahuje čl. 20 odst. 7.

( 41 )   Článek 25 odst. 1.

( 42 )   Článek 26 odst. 1.

( 43 )   Článek 26 odst. 2.

( 44 )   Článek 28 odst. 1.

( 45 )   Článek 29 odst. 1.

( 46 )   Článek 31.

( 47 )   Článek 32.

( 48 )   Článek 33.

( 49 )   Ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (Úř. věst. L 16, s. 44; Zvl. vyd. 19/06, s. 272) (dále jen „směrnice o dlouhodobých rezidentech“ nebo „směrnice 2003/109“). Tato směrnice byla novelizována směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/51/EU ze dne 11. května 2011, kterou se rozšiřuje oblast působnosti směrnice Rady 2003/109/ES na osoby požívající mezinárodní ochrany (Úř. věst. L 132, s. 1) (dále jen „směrnice 2011/51“) s účinností od 20. května 2011.

( 50 )   Viz body 2 a 11 odůvodnění a článek 1.

( 51 )   Článek 13.

( 52 )   Článek 2 písm. a) (původní znění odkazuje na „čl. 17 odst. 1 Smlouvy“).

( 53 )   Článek 2 písm. g).

( 54 )   Směrnice o dlouhodobých rezidentech byla novelizována směrnicí 2011/51. Viz body 1 až 4 odůvodnění a článek 3 směrnice 2011/51.

( 55 )   Článek 4 odst. 1.

( 56 )   Článek 8 odst. 1.

( 57 )   Článek 8 odst. 2.

( 58 )   Článek 9 odst. 1 písm. b).

( 59 )   Článek 9 odst. 3.

( 60 )   Článek 10.

( 61 )   Článek 11.

( 62 )   Článek 12 odst. 1.

( 63 )   Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77) (dále jen „směrnice o občanství“).

( 64 )   Článek 1.

( 65 )   Existuje řada nástupnických organizací – například Eniya Rizgariya Neteweyî ya Kurdistanê (dále jen „ENRK“), KADEK nebo KONGRA-GEL. Pro účely tohoto stanoviska se termínem PKK rozumějí i tyto nástupnické organizace.

( 66 )   § 4 odst. 1. Viz výjimky uvedené v § 1 odst. 2. V tomto stanovisku používám jako obecný termín výraz „povolení k pobytu“.

( 67 )   Ustanovení § 7.

( 68 )   § 9 odst. 1.

( 69 )   § 25 odst. 1 se nepoužije, pokud byl dotyčný státní příslušník třetí země vyhoštěn ze závažných důvodů souvisejících s bezpečností státu a veřejným pořádkem.

( 70 )   § 26 odst. 1.

( 71 )   Viz rovněž § 26 odst. 4.

( 72 )   § 50.

( 73 )   § 51 odst. 1.

( 74 )   § 54 odst. 5.

( 75 )   § 54 písm. a).

( 76 )   §§ 11 a 25 odst. 2.

( 77 )   § 60 odst. 1.

( 78 )   § 60a odst. 1 a 2.

( 79 )   § 60a odst. 3.

( 80 )   § 60a odst. 4.

( 81 )   Podle § 60a Aufenthaltsgesetz.

( 82 )   Rozsudek Salhadin Abdulla a další, C‑175/08, C‑176/08 a C‑179/08, EU:C:2010:105, bod 52, rozsudek Y a Z, C‑71/11 a C‑99/11, EU:C:2012:518, bod 47, a rozsudek X, Y a Z, C‑199/12, C‑200/12 až C‑201/12, EU:C:2013:720, bod 39.

( 83 )   Rozsudek ve věci X, Y a Z, EU:C:2013:720, bod 40.

( 84 )   Rozsudek ve věci X, Y a Z, EU:C:2013:720, bod 40. Viz rovněž článek 10 Listiny.

( 85 )   Viz článek 6 směrnice o podmínkách přijímání a článek 7 procesní směrnice, citované v poznámce pod čarou č. 23.

( 86 )   Rozsudek N. S. a další, C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, bod 7; dále viz níže bod 57.

( 87 )   Za účelem zjednodušení textu budu obecně odkazovat na čl. 21 odst. 2 a 3, případně na čl. 24 odst. 1 a nebudu dodávat spojení „kvalifikační směrnice“.

( 88 )   Viz výše body 33, 34, 35 a 40.

( 89 )   Viz výše body 37 a 40.

( 90 )   Předkládající soud nevznáší žádnou otázku v souvislosti s možnými právy státního příslušníka třetí země, jehož některé děti jsou občany EU. Toto hledisko tedy nebudu dále zkoumat.

( 91 )   Viz výše bod 34.

( 92 )   Viz výše bod 10.

( 93 )   Viz výše bod 7.

( 94 )   Viz článek 1 Protokolu č. 7 k EÚLP upravující procesní záruky v případě vyhoštění cizinců.

( 95 )   Viz níže bod 74 a násl., kde hovořím o tom, co představuje „závažné důvody“.

( 96 )   Viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. října 1991, Vilvarajah a další v. Spojené království, bod 102, série A č. 215.

( 97 )   Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. května 2012, S. F. a další v. Švédsko, č. 52077/10, bod 62 a tam citovaná judikatura.

( 98 )   Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. listopadu 1996, Chalal v. Spojené království, bod 74, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-V, bod 74, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva citovaný v poznámce pod čarou č. 97, S. F. a další v. Švédsko, bod 62; dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. ledna 2012, Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, č. 8139/09, body 258 až 261, ECHR 2012 (výňatky), týkající se práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 EÚLP.

( 99 )   Viz výše bod 48.

( 100 )   Viz dokument Rady č. 8919/03 ze dne 12. května 2003, s. 24, týkající se článku 22 návrhu, který se stal článkem 24 kvalifikační směrnice.

( 101 )   Státní příslušníci třetích zemí, kteří legálně setrvávají na území smluvního státu, potřebují platné povolení k pobytu a cestovní doklad, aby se mohli pohybovat v rámci schengenského prostoru, přičemž se na územích daných smluvních států mohou zdržovat až po dobu 90 dnů; viz výše bod 10.

( 102 )   Viz čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice o dlouhodobých rezidentech.

( 103 )   Viz níže bod 104 a násl.

( 104 )   Směrnicí 2011/95 byla kvalifikační směrnice zrušena a nahrazena s účinností od 12. prosince 2013, tj. až poté, co bylo v hlavním řízení vydáno rozhodnutí o vyhoštění (viz výše bod 40). Na uvedené řízení se tedy nevztahuje.

( 105 )   Rozsudek Endelijk, C‑187/07, EU:C:2008:197, bod 22.

( 106 )   Rozsudek ve věci Endelijk, EU:C:2008:197, bod 24.

( 107 )   Viz výše bod 62.

( 108 )   Úř. věst. C 73, s. 1 (dále jen „společné pokyny“). Tyto interinstitucionální dohody nyní mají právní základ ve Smlouvách: viz článek 295 SFEU.

( 109 )   Rozsudek Jipa, C‑33/07, EU:C:2008:396, bod 23 a tam citovaná judikatura.

( 110 )   Viz stanovisko generálního advokáta Yvese Bota ve věci Tsakouridis, C‑145/09, EU:C:2010:322, bod 47.

( 111 )   Viz bod 2 odůvodnění směrnice o dlouhodobých rezidentech. Pro úplnost dodávám, že historie legislativního procesu kvalifikační směrnice danou problematiku nijak neosvětluje, neboť ustanovení, která jsou dnes článkem 14 a čl. 21 odst. 2 a 3 této směrnice, nebyla součástí znění původního návrhu Komise zmíněného výše v poznámce pod čarou č. 100.

( 112 )   Viz výše bod 11

( 113 )   Viz dokument Rady č. 8919/03 ze dne 12. května 2003, citovaný výše v poznámce pod čarou č. 100.

( 114 )   Viz rozsudek B, C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661, body 80 a 81, týkající se výkladu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice, který zde analogicky použiji.

( 115 )   Rozsudek ve věci B, EU:C:2010:661, citovaný v poznámce pod čarou č. 114, body 82 a 83.

( 116 )   Rychle se rozvíjející judikatura Tribunálu a Soudního dvora týkající se napadání rozhodnutí o zařazení na uvedený seznam by měla vést k obezřetnosti při usuzování, že je-li určitá organizace na seznamu uvedena, musí jít skutečně o teroristickou organizaci: viz výše poznámka pod čarou č. 18.

( 117 )   Rozsudek ve věci B, EU:C:2010:661, citovaný v poznámce pod čarou č. 114, bod 90.

( 118 )   Rozsudek ve věci B, EU:C:2010:661, citovaný v poznámce pod čarou č. 114, bod 89.

( 119 )   Viz články 5 a 7 směrnice o dlouhodobých rezidentech.

( 120 )   Viz výše body 39, 41 a 48.

( 121 )   Viz čl. 2 písm. j) kvalifikační směrnice.

( 122 )   Viz čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice.

( 123 )   Postavení uprchlíka ve smyslu kvalifikační směrnice uprchlíkovi zůstává, pokud nedošlo k uplatnění (především) článku 11 (ukončení) nebo článku 14 (odnětí, ukončení platnosti nebo zamítnutí prodloužení platnosti postavení uprchlíka). Rovněž by přitom bylo třeba postupovat podle příslušných ustanovení kapitoly IV procesní směrnice. V projednávané věci je nesporné, že k ničemu z uvedeného nedošlo.

( 124 )   Článek 21.

( 125 )   Článek 23.

( 126 )   Článek 25.

( 127 )   Články 26, 27, 28, 29 a 31.

( 128 )   Článek 32.

( 129 )   Článek 33.

( 130 )   Viz výše body 35 a 48.

( 131 )   Viz především čl. 20 odst. 6 (a u osob, které mají nárok na podpůrnou ochranu, odpovídající ustanovení čl. 20 odst. 7).

( 132 )   Viz bod 10 společných pokynů citovaných výše v poznámce pod čarou č. 108.

( 133 )   Viz výše bod 40.

( 134 )   Viz výše bod 3.

( 135 )   Viz výše bod 10.

( 136 )   Nebo na přístup k integračním opatřením, která mohou, ale nemusí, být relevantní vzhledem k tomu, že pan H. T. žije v Německu od roku 1989.

( 137 )   Viz článek 3 kvalifikační směrnice.

( 138 )   Přestože se v žádném ohledu nejedná o přesný ekvivalent, napadá mě institut „dočasného přijetí“, který se objevuje v právním řádu, s nímž jsem nejvíce seznámena.

( 139 )   Viz například judikatura týkající se stejné odměny, například rozsudek Cadman, C‑17/05, EU:C:2006:633, body 31 a 32.

( 140 )   Rozsudek Zhu a Chen, C‑200/02, EU:C:2004:639, body 32 a 33.

( 141 )   Rozsudek Filipiak, C‑314/08, EU:C:2009:719, bod 81.

Full & Egal Universal Law Academy