STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NILSE WAHLA
přednesené dne 22. ledna 2015 ( 1 )
Věc C‑15/14 P
Evropská komise
proti
MOL Magyar Olaj- és Gázipari Nyrt.
„Kasační opravný prostředek — Státní podpora — Smlouva mezi maďarským státem a ropnou a plynárenskou společností MOL týkající se poplatků za těžbu uhlovodíků — Pozdější změna právní úpravy spočívající ve zvýšení těžebních poplatků — Zvýšení, které se netýká společnosti MOL — Existence selektivní výhody“
1.
Tímto kasačním opravným prostředkem zamýšlí Evropská komise dosáhnout zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie MOL v. Komise ( 2 ), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí Komise 2011/88/EU ze dne 9. června 2010 o státní podpoře C 1/09 (ex NN 69/08), kterou Maďarsko poskytlo podniku MOL Nyrt. ( 3 ).
2.
V projednávané věci má Soudní dvůr hlavně určit, zda Tribunál právem sporné rozhodnutí zrušil, protože Komise neprokázala selektivní povahu napadeného opatření, které je ojedinělé v tom ohledu, že sestává ze smlouvy o sazbách poplatků uzavřené mezi státem a konkrétním podnikem a pozdější změny právní úpravy spočívající ve zvýšení sazeb poplatků, které se netýká uvedeného podniku. Projednávaná věc obecně poskytuje možnost uvést určitá upřesnění parametrů, které mají být zohledněny při přezkumu podmínky selektivity, která je základním znakem pojmu „státní podpora“ podle čl. 107 odst. 1 SFEU.
I – Skutečnosti předcházející sporu
3.
Skutečnosti předcházející sporu, které vyplývají z napadeného rozsudku, mohou být shrnuty následovně.
4.
Společnost MOL Magyar Olaj- és Gázipari Nyrt. (dále jen „MOL“), je obchodní společnost se sídlem v Budapešti (Maďarsko), mezi jejíž hlavní činnosti patří sondování a zpracování ropy, zemního plynu a plynných produktů, dále přeprava, skladování a distribuce ropných produktů ve velkoobchodní i maloobchodní síti, přeprava zemního plynu, jakož i výroba a prodej alkenů a polyolefinů.
A – Maďarský horní zákon
5.
V Maďarsku jsou veškeré těžební činnosti, včetně těžby uhlovodíků, upraveny zákonem č. XLVIII z roku 1993 o hornictví ( 4 ). Podle uvedeného zákona vykonávají regulační funkce ministr odpovědný za důlní činnost a báňský úřad, což je ústřední úřad, který v rámci veřejné správy vykonává dozor nad těžebními činnostmi.
6.
Horní zákon stanoví pro provádění důlního průzkumu a těžby dva odlišné právní režimy. Pro oblasti, ve kterých se zejména na základě geologických údajů předpokládá větší bohatství surovin určených k těžbě a které jsou označovány jako „uzavřené“ (§ 9 odst. 1 horního zákona), stanoví § 8 až 19 horního zákona režim koncesí přidělovaných pro každou uzavřenou oblast po provedeném veřejném výběrovém řízení na základě smlouvy podepsané ministrem odpovědným za důlní činnost s úspěšným uchazečem výběrového řízení (§ 10 až 12 horního zákona). V oblastech kvalifikovaných jako „otevřené“, ve kterých se předpokládá menší bohatství nerostných surovin, lze provádět těžbu na základě povolení k těžbě vydaného báňským úřadem, jakmile žadatel splní zákonné podmínky [§ 5 odst. 1 písm. a) a odst. 4 horního zákona].
7.
Ustanovení § 20 horního zákona stanoví pravidla, podle kterých se určují poplatky za těžbu povinně odváděné státu. Podle § 20 odst. 11 horního zákona se částka poplatku za těžbu stanoví jako procentní podíl určený v závislosti na příslušném režimu zákonem, smlouvou o koncesi nebo smlouvou uzavřenou podle § 26/A odst. 5 horního zákona. U koncesí určuje sazbu poplatku za těžbu ministr odpovědný za důlní činnost s ohledem na některé parametry stanovené v § 20 odst. 8 horního zákona. U smlouvy podle § 26/A odst. 5 horního zákona se sazba poplatku stanoví v souladu s ustanoveními tohoto paragrafu. Sazbu poplatku za těžbu stanoví horní zákon pro případy, kdy se těžební činnost provádí v režimu povolení k těžbě (§ 20 odst. 2 až 7 horního zákona).
8.
Do roku 2008 činily poplatky za těžbu uhlovodíků, ropy a zemního plynu v režimu povolení k těžbě 12 % z hodnoty vytěžených surovin u nalezišť, na nichž byla těžba zahájena od 1. ledna 1998, nebo byly – v případě nalezišť zemního plynu, na nichž byla těžba zahájena před 1. lednem 1998 – vypočítány podle matematického vzorce zohledňujícího zejména průměrnou cenu zemního plynu, za kterou jej odebíraly veřejné plynárny, přičemž minimální sazba byla 12 % [§ 20 odst. 3 písm. b) horního zákona].
9.
Ustanovení § 26/A odst. 5 horního zákona stanoví, že pokud těžařský podnik, který svou činnost provozuje v režimu povolení k těžbě, tedy na nalezištích nacházejících se v otevřené oblasti, nezahájí těžbu do pěti let od získání povolení, může – pouze jednou – požádat báňský úřad o prodloužení této lhůty o dobu nejvýše pěti let. V případě souhlasu báňského úřadu stanoví smlouva mezi ministrem odpovědným za důlní činnost a těžařským podnikem množství surovin, které bude v případě nalezišť s prodlouženým povolením základem pro výpočet poplatku za těžbu, a sazbu tohoto poplatku, která musí být vyšší než sazba platná v okamžiku podání žádosti o prodloužení, ale nepřesáhne 1,2násobek této sazby (dále jen „poplatek za prodloužení“). Pokud se žádost o prodloužení týká více než dvou nalezišť, uplatní se sazba poplatku za prodloužení prostřednictvím smlouvy uzavřené na dobu nejméně pěti let na všechna naleziště těžařského podniku (dále jen „navýšený poplatek za těžbu“). Pokud se žádost o prodloužení týká více než pěti nalezišť, lze požadovat úhradu mimořádného poplatku, který nesmí přesáhnout 20 % částky splatné na základě navýšeného poplatku za těžbu.
B – Smlouva o prodloužení těžebních práv uzavřená mezi společností MOL a maďarským státem v roce 2005
10.
Dne 19. září 2005 požádala společnost MOL o prodloužení svých těžebních práv k dvanácti nalezištím uhlovodíků, na něž bylo vydáno povolení k těžbě, ale k datu uplynutí pětileté lhůty od udělení povolení na nich nebyla ještě zahájena těžba.
11.
Dne 22. prosince 2005 podepsal ministr odpovědný za důlní činnost se společností MOL smlouvu o prodloužení podle § 26/A odst. 5 horního zákona, týkající se všech dvanácti nalezišť uhlovodíků (dále jen „smlouva z roku 2005“), jejíž bod 1 prodloužil nejzazší datum pro zahájení těžby na těchto dvanácti nalezištích o pět let a stanovil poplatek za prodloužení, který měla společnost MOL odvést státu za jednotlivé roky tohoto pětiletého období (12 % x 1,050, tj. 12,600 %, za první rok; 12 % x 1,038, tj. 12,456 %, za druhý rok; 12 % x 1,025, tj. 12,300 %, za třetí rok, jakož i 12 % x 1,020, tj. 12,240 %, za čtvrtý a pátý rok.
12.
Podle bodu 4 smlouvy z roku 2005 se navýšení poplatku za těžbu bude po dobu patnácti let od účinnosti smlouvy vztahovat na všechna naleziště společnosti MOL, na nichž již probíhá těžba v režimu povolení, tedy na 44 nalezišť uhlovodíků, na nichž byla těžba zahájena po 1. lednu 1998, a na 93 nalezišť zemního plynu, na nichž byla těžba zahájena před tímto datem. Sazba navýšeného poplatku za těžbu za pátý rok prodloužení platí až do patnáctého roku. V případě nalezišť zemního plynu, na nichž byla těžba zahájena před 1. lednem 1998, se pro jednotlivé roky po dobu prvních pěti let prodloužení použijí na matematický vzorec stanovený v § 20 odst. 3 písm. b) horního zákona, příslušné navyšovací koeficienty (viz bod 11 tohoto stanoviska), přičemž navyšovací koeficient pro pátý rok platí až do patnáctého roku.
13.
Bod 6 smlouvy z roku 2005 stanoví povinnost odvést jednorázový poplatek ve výši 20 miliard maďarských forintů (HUF).
14.
Bod 9 smlouvy z roku 2005 stanoví, že sazbu poplatku za prodloužení, sazbu navýšeného poplatku za těžbu, základ pro výpočet, procentní podíl i všechny ostatní faktory významné pro výpočet těchto poplatků určují po celou dobu trvání smlouvy jen její ujednání a že sazby určené ve smlouvě z roku 2005 se po celou tuto dobu nezmění či zůstanou stabilní.
15.
Podle bodu 11 vstupuje smlouva z roku 2005 v platnost v den nabytí účinnosti usnesení báňského úřadu. Totéž ujednání zakazuje smluvním stranám jednostranné vypovězení smlouvy z roku 2005, ledaže by se třetí osoba stala vlastníkem více než 25 % kapitálu společnosti MOL.
16.
O smlouvě z roku 2005 rozhodl báňský úřad dne 23. prosince 2005 tak, že schválil prodloužení nejzazšího data pro zahájení těžby na dvanácti nalezištích uhlovodíků zmíněných výše v bodě 10, jakož i odvody uložené společnosti MOL a stanovené touto smlouvou.
C – Změna horního zákona provedená v roce 2008 a týkající se těžebních práv
17.
Zákon č. CXXXIII z roku 2007 o hornictví, kterým se mění zákon č. XLVIII z roku 1993 ( 5 ), který nabyl účinnosti dne 8. ledna 2008, změnil sazbu poplatku za těžbu.
18.
Především stanoví v § 20 odst. 3 sazbu 30 % z hodnoty vytěžených surovin pro naleziště, na nichž byla těžba zahájena mezi 1. lednem 1998 a 31. prosincem 2007, dále použití matematického vzorce – existujícího již v režimu horního zákona pro naleziště zemního plynu, na nichž byla těžba zahájena před 1. lednem 1998 – s minimální sazbou poplatku ve výši 30 % a použití odstupňované sazby poplatku za těžbu pro naleziště s těžbou zahájenou po 1. lednu 2008 v závislosti na vytěženém množství ropy či zemního plynu, a sice sazby 12 %, nepřekročí-li roční výtěžnost 300 milionů m3 zemního plynu nebo 50 kilotun (kt) ropy, sazby 20 % pro výtěžnost od 300 milionů m3 zemního plynu do 500 milionů m3 zemního plynu nebo od 50 kt ropy do 200 kt ropy, a sazby 30 % pro výtěžnost nad 500 milionů m3 zemního plynu nebo 200 kt ropy. Pro všechna naleziště bez ohledu na datum, kdy byla těžba na nich zahájena, je nakonec stanoveno navýšení poplatku za těžbu o 3 % pro případ, že cena ropy Brent přesáhne 80 amerických dolarů (USD), nebo o 6 %, přesáhne-li 90 USD.
19.
Ustanovením § 235 zákona č. LXXXI z roku 2008, kterým se mění sazby daní a poplatků ( 6 ), byl horní zákon změněn tak, že sazba poplatku za těžbu u nalezišť, na nichž byla těžba zahájena mezi 1. lednem 1998 a 31. prosincem 2007 včetně, a minimální sazba poplatku za těžbu u nalezišť zemního plynu, na nichž byla těžba zahájena před 1. lednem 1998, se stanoví na 12 %. Tato změna nabyla účinnosti dne 23. ledna 2009.
D – Formální vyšetřovací řízení a přijetí sporného rozhodnutí
20.
Na základě stížnosti, kterou obdržela dne 14. listopadu 2007, Komise dopisem ze dne 13. ledna 2009 oznámila maďarským orgánům své rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 88 odst. 2 ES v souvislosti se smlouvou z roku 2005, podle které byla společnost MOL osvobozena od zvýšení poplatku za těžbu, které vyplývalo z horního zákona v pozměněném znění (dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení“). Komise měla za to, že smlouva z roku 2005 a ustanovení horního zákona v pozměněném znění jsou s ohledem na podmínky, za jakých byly vypracovány, součástí téhož opatření, a po posouzení jejich společného vlivu dospěla k závěru, že kombinovaný účinek smlouvy z roku 2005 a horního zákona v pozměněném znění vede k tomu, že je společnosti MOL poskytována neoprávněná výhoda. Komise se domnívala, že dané opatření splňuje kritéria podle čl. 87 odst. 1 ES a musí být považováno za státní podporu, přičemž neshledala žádné důvody, na základě kterých by mohlo být slučitelné se společným trhem. Rozhodnutí o zahájení řízení bylo zveřejněno spolu s výzvou, aby zúčastněné strany podaly připomínky.
21.
Dopisem ze dne 9. dubna 2009 předložilo Maďarsko připomínky k rozhodnutí o zahájení řízení. Maďarské orgány vyjádřily názor, že opatření nepředstavuje státní podporu, jelikož smlouva z roku 2005 nepřináší společnosti MOL žádnou výhodu ani není selektivní, takže z uplatňování zmíněné smlouvy nevyplývá pro ni žádné preferenční zacházení.
22.
Dvěma dopisy ze dne 27. dubna 2009 předložily své připomínky k rozhodnutí o zahájení řízení společnost MOL a Magyar Bányászati Szövetség (Maďarská těžební unie). Společnost MOL se domnívala, že podle smlouvy z roku 2005 není v žádném privilegovaném postavení, neboť úroveň poplatků za těžbu, které odvádí, je mnohem vyšší než poplatky, které odvádějí její konkurenti, a také vyšší, než kdyby smlouva neexistovala, a že tato smlouva je v souladu s ustanoveními i s logikou horního zákona. Magyar Bányászati Szövetség poukázala zvlášť důrazně na to, že stát musí zejména ve svém postavení zákonodárce respektovat legitimní očekávání hospodářských subjektů a zásadu právní jistoty v souvislosti s dlouhodobou stabilitou sazeb poplatku za těžbu na nalezištích, k nimž bylo povolení k těžbě již vydáno.
23.
Dne 9. června 2010 přijala Komise sporné rozhodnutí, podle kterého jednak opatření přijaté Maďarskem, a sice stanovení poplatku za těžbu, jejž má odvádět společnost MOL, ve smlouvě z roku 2005 a změn plynoucích z horního zákona v pozměněném znění, představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, která je neslučitelná se společným trhem podle čl. 108 odst. 3 SFEU, a jednak podle kterého musí Maďarsko zajistit navrácení této podpory od společnosti MOL.
24.
Ve sporném rozhodnutí Komise uvedla, že přezkoumávaným opatřením podpory byla kombinace smlouvy z roku 2005 a horního zákona v pozměněném znění, přičemž uvedená smlouva osvobozovala společnost MOL od změn poplatků za těžbu vyplývajících ze zmíněného zákona (body 19 a 20 odůvodnění). Komise měla za to, že i přesto, že smlouva z roku 2005 byla v souladu s horním zákonem ve znění účinném v době jejího uzavření a že členský stát může stanovit výši poplatků za těžbu, nebyly jimi vyvolané účinky nevyhnutelně slučitelné s pravidly Smlouvy týkajícími se státních podpor, ačkoli smlouva z roku 2005 ani horní zákon v pozměněném znění nejsou samy o sobě s těmito pravidly v rozporu (body 52 a 53 odůvodnění).
25.
V souvislosti s kritériem týkajícím se selektivity opatření dospěla Komise ve sporném rozhodnutí k závěru, že referenčním systémem je režim povolení k těžbě, a odmítla argumenty, podle kterých by smlouvy o prodloužení takových povolení mohly představovat samostatný referenční systém (body 61 až 65 odůvodnění). Podle Komise je smlouva o prodloužení „jasně“ selektivní, jelikož maďarské orgány disponovaly při rozhodování, zda takovou smlouvu uzavřou, a při stanovování platebních podmínek v této smlouvě manévrovacím prostorem (bod 66 odůvodnění). Komise kladla důraz na skutečnost, že se na společnost MOL až do roku 2020 vztahují nižší poplatky z téměř všech jejích nalezišť podléhajících povolení k těžbě, zatímco její konkurenti podléhající témuž režimu, kteří těžbu zahájili v zákonných lhůtách, museli odvádět poplatky vyšší (bod 67 odůvodnění), a také na skutečnost, že společnost MOL je jediným subjektem působícím v odvětví uhlovodíků, kterému byla prodloužena těžební práva udělená v rámci povolení, jelikož ostatní prodloužení se týkala podniků těžících pevné nerostné suroviny, u kterých se poplatky za těžbu nezměnily (bod 68 odůvodnění). Komise měla za to, že sled dotčených kroků, a sice způsob, jakým byl formulován § 26/A odst. 5 horního zákona, smlouva z roku 2005 uzavřená na tomto základě a změny obsažené v horním zákoně v pozměněném znění, byl selektivní (bod 69 odůvodnění). Podle Komise se zvláštní režim, který společnost MOL chránil před jakýmkoli zvýšením poplatků za těžbu, vztahoval jen na společnost MOL (bod 70 odůvodnění).
II – Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
26.
Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. října 2010 podala společnost MOL žalobu, kterou se domáhala zrušení sporného rozhodnutí a podpůrně zrušení uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v jakém nařizuje navrácení předmětných částek.
27.
Na podporu žaloby společnost MOL vznesla tři žalobní důvody, vycházející z porušení čl. 107 odst. 1 SEU, dále z porušení čl. 108 odst. 1 SFEU a čl. 1 písm. b) bod v) nařízení (ES) č. 659/1999 ( 7 ) a konečně z porušení čl. 14 odst. 1 téhož nařízení.
28.
V rámci prvního důvodu společnost MOL napadla kvalifikaci dotčeného opatření jako státní podpory.
29.
Tribunál přezkoumal zejména druhou výtku prvního důvodu, která se týkala nedostatku selektivity uvedeného opatření.
30.
V tomto kontextu Tribunál uvedl posouzení Komise uvedené ve sporném rozhodnutí a připomněl argumenty vznesené v tomto ohledu účastníky řízení před Tribunálem a poté v bodě 54 napadeného rozsudku uvedl, že při použití čl. 107 odst. 1 SFEU musí určit, zda státní opatření v rámci daného právního režimu zvýhodňuje „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ ve srovnání s jinými, které se nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem.
31.
Dále v bodech 56 až 61 napadeného rozsudku uvedl argumenty předložené Maďarskem a společností MOL v průběhu správního řízení a poté Tribunál v bodě 62 téhož rozsudku připomněl, že v projednávané věci sporné opatření sestává ze dvou prvků, tedy jednak ze smlouvy z roku 2005, která určuje sazby poplatků za těžbu pro všechna naleziště společnosti MOL, na nichž byla těžba již zahájena nebo u nichž bylo povolení prodlouženo, pro každý z patnácti roků jejího trvání, a jednak z horního zákona v pozměněném znění, který zvyšuje sazby poplatků za těžbu pro všechna naleziště uhlovodíků, k nimž bylo vydáno povolení k těžbě, ale který neobsahuje žádné ustanovení o nalezištích, které byly předmětem smlouvy o prodloužení.
32.
Podle Tribunálu lze sporné opatření za takových okolností kvalifikovat jako státní podporu, jestliže je prokázáno, že stát nabídl podmínky uzavírané smlouvy selektivně jednomu nebo více subjektům, a to nikoli na základě objektivních kritérií vyplývajících z předpisu s obecnou působností a použitelných na kterýkoli subjekt (viz bod 66 napadeného rozsudku). Tribunál zejména rozhodl, v bodě 67 napadeného rozsudku, že kombinaci prvků lze kvalifikovat jako státní podporu tehdy, když stát za účelem ochrany jednoho nebo více subjektů již působících na trhu uzavře s těmito subjekty smlouvu, na jejímž základě jsou jim zaručeny sazby poplatku po celou dobu trvání této smlouvy, a má přitom v úmyslu posléze využít své pravomoci vydávat právní předpisy tak, že sazbu poplatku zvýší, aby ostatní subjekty na trhu – bez ohledu na to, zda jde o subjekty již působící na trhu v den uzavření smlouvy, nebo o subjekty nové – byly znevýhodněny.
33.
V projednávané věci, zaprvé zejména s ohledem na neexistenci selektivity, kterou vykazuje právní rámec upravující uzavírání smluv o prodloužení, jakož i na úvahy odůvodňující prostor pro uvážení poskytnutý maďarským orgánům při vyjednáváních týkajících se sazby poplatků (viz body 70 až 74 napadeného rozsudku), a zadruhé s ohledem na neexistenci jakýchkoli důkazů o tom, že uvedené orgány měly zvýhodnit společnost MOL ve vztahu ke všem ostatním podnikům, které se nacházely ve srovnatelné situaci (viz body 75 až 80 napadeného rozsudku), dospěl Tribunál v bodě 81 napadeného rozsudku k závěru, že selektivní povahu smlouvy z roku 2005 nelze považovat za prokázanou.
34.
Konečně Tribunál v bodě 82 napadeného rozsudku uvedl, že ke zvýšení poplatků na základě horního zákona v pozměněném znění, který vstoupil v platnost v roce 2008, došlo v kontextu celosvětového zdražování ropy. Vyvodil z toho, že vzhledem k tomu, že Komise netvrdila, že by při uzavírání smlouvy z roku 2005 bylo předjímáno zvýšení poplatků za těžbu, nelze kombinaci této smlouvy a posledně zmíněného zákona důvodně kvalifikovat jako státní podporu ve smyslu článku 107 SFEU.
35.
Tribunál tudíž vyhověl žalobě společnosti MOL a zrušil sporné rozhodnutí.
III – Návrhová žádání účastnic řízení a řízení před Soudním dvorem
36.
Svým kasačním opravným prostředkem Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
—
—
zrušil napadený rozsudek;
—
zamítl návrh na zrušení sporného rozhodnutí a
—
uložil MOL náhradu nákladů řízení;
—
podpůrně:
—
—
vrátil věc Tribunálu a
—
rozhodl, že o nákladech řízení v obou stupních bude rozhodnuto později.
37.
Společnost MOL navrhuje zamítnout kasační opravný prostředek a uložit Komisi náhradu nákladů řízení.
38.
Účastnice řízení podaly písemná vyjádření a na jednání dne 13. listopadu 2014 ústní vyjádření.
IV – Přezkum kasačního opravného prostředku
39.
Tribunál se sice zabýval, byť jen stručně ( 8 ), otázkou existence případných vazeb mezi řadou zásahů, na které se zaměřila Komise, avšak způsobil při přezkumu podmínky selektivity sporného opatření určité zmatení, když odkazoval střídavě pouze na selektivní povahu smlouvy z roku 2005 ( 9 ) a na selektivní povahu „sporného opatření“ jako celku ( 10 ).
40.
V rámci kasačního opravného prostředku vznáší Komise jediný důvod vycházející z nesprávných právních posouzení učiněných při přezkumu podmínky týkající se selektivity sporného opatření ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
41.
Jak vyplývá z několika částí napadeného rozsudku, má Komise za to, že Tribunál uvedenou podmínku nesprávně vyložil a uplatnil. Její argumentace se týká v podstatě čtyř aspektů napadeného rozsudku.
42.
Než se budu zabývat jednotlivými aspekty argumentace rozvinuté Komisí, považuji za nezbytné uvést určité úvahy o smyslu požadavku selektivity vyplývajícího z čl. 107 odst. 1 SFEU a o jeho dosahu za okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci.
A – Úvodní úvahy o smyslu požadavku selektivity vyplývajícího z čl. 107 odst. 1 SFEU a o jeho dosahu za okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci
43.
Je třeba připomenout, že podle čl. 107 odst. 1 SFEU jsou podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.
44.
Podle ustálené judikatury Soudního dvora se pro kvalifikaci jako státní podpora ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení ( 11 ).
45.
Je tedy ustálenou judikaturou, že pro kvalifikaci vnitrostátního opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU musí zaprvé jít o zásah státu nebo ze státních prostředků, zadruhé musí být tento zásah schopen ovlivnit obchod mezi členskými státy, zatřetí musí svému příjemci poskytovat selektivní výhodu a začtvrté musí narušovat či hrozit narušením hospodářské soutěže ( 12 ).
46.
V projednávané věci je zpochybňován pouze výklad a uplatnění třetí podmínky, konkrétně požadavku „selektivity“.
47.
Tento požadavek selektivity, či – abych použil jiný, často používaný pojem – „specifičnosti“ opatření, musí být jasně odlišen od zjištění hospodářské výhody. Jinými slovy, jakmile je zjištěna existence výhody v širším smyslu, která přímo či nepřímo vyplývá z určitého opatření, přísluší Komisi ještě prokázat, že uvedená výhoda je určena specificky jednomu či více podnikům. Zejména Komisi přísluší prokázat, že opatření zavádí rozlišování mezi podniky, které se s ohledem na sledovaný cíl nacházejí ve srovnatelné situaci ( 13 ). Zakázáno není poskytnutí výhody jako takové, ale skutečnost, aby toto poskytnutí, provedené diskriminujícím a selektivním způsobem, určité podniky zvýhodňovalo ve srovnání s ostatními podniky.
48.
Po tomto upřesnění nelze podle mého názoru požadavek selektivity zcela oddělit od současné, i když samostatné identifikace hospodářské výhody.
49.
V tomto bodě považuji za důležité uvést dvě obecné úvahy.
50.
Zaprvé považuji za dost zjevné, že tento požadavek selektivity nemá stejnou úlohu v závislosti na tom, zda je dotčené opatření zavedeno jako individuální podpora, či jako obecný režim podpor.
51.
Při posouzení individuálního opatření totiž identifikace hospodářské výhody v zásadě umožňuje předpokládat její „specifičnost“, a tudíž učinit závěr, že má rovněž selektivní povahu.
52.
Naproti tomu v rámci přezkumu režimu obecné povahy (režimy subvencí, systémy poplatků, daňové úlevy, režimy představující odchylku od obecného režimu v případě úpadku, usnadnění platby daní či různých poplatků atd.), umožňuje selektivita určit, zda z předpokládané výhody, ačkoli je určena hospodářským subjektům obecně, nemá ve skutečnosti a s ohledem na její objektivní kritéria, prospěch pouze určitý druh podniků či skupin podniků.
53.
To znamená určit, zda dotčené opatření bez ohledu na zjištění, že poskytuje obecnou výhodu, tak činí výhradně ve prospěch „určitých podniků nebo určitých odvětví výroby“. Podle jiného vzorce má tento krok za cíl ujistit se, že státní opatření nezavádějí mezi podniky – nebo přesněji, mezi hospodářskými subjekty, které se s ohledem na cíl sledovaný dotčeným vnitrostátním systémem nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci – rozlišování neodůvodněné povahou a strukturou dotčeného systému.
54.
Ačkoli členské státy mají z hlediska práva v oblasti státních podpor jistý manévrovací prostor při vymezování své fiskální, průmyslové či sociální politiky, nemohou jednat diskriminačně. V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že pojem „selektivita“ je spojen s pojmem diskriminace ( 14 ), a že se tedy připouští, že není nutně zakázáno stanovit opatření, na jejichž základě orgán disponuje určitým prostorem pro uvážení.
55.
Zadruhé v případě, který se týká režimu podpor, je třeba předem určit, v čem je uvedený režim sám o sobě nositelem mechanismu, který může v zásadě odlehčit zatížení rozpočtů podniků.
56.
Tato obtížnost charakterizuje projednávanou věc, která se týká ojedinělého státního opatření.
57.
Především a přestože mohl tento závěr být projednán v žalobě podané společností MOL k Tribunálu ( 15 ), je třeba uvést, že sporné opatření sestává ze dvou prvků, tedy ze smlouvy z roku 2005, která určuje sazby poplatků za těžbu pro všechna naleziště žalobkyně, na nichž byla těžba již zahájena nebo u nichž bylo povolení prodlouženo, pro každý z patnácti roků jejího trvání, a z horního zákona v pozměněném znění, který zvyšuje sazby poplatků za těžbu pro všechna naleziště uhlovodíků, k nimž bylo vydáno povolení k těžbě, ale který neobsahuje žádné ustanovení o nalezištích, které byly předmětem smlouvy o prodloužení ( 16 ).
58.
Dále Komise ve sporném rozhodnutí konkrétně nerozhodla o existujících vazbách mezi smlouvou z roku 2005 a změnou právní úpravy z roku 2008, takže při vymezení referenčního rámce relevantního pro přezkum selektivní povahy sporného opatření panuje zmatení.
59.
Je totiž třeba uvést, že Komise měla za to, že uvedené opatření bylo tvořeno kombinací smlouvy z roku 2005 a změny právní úpravy z roku 2008 ( 17 ), aniž uvedla, proč mezi těmito zásahy byla úzká chronologická, funkční a kontextuální vazba ( 18 ). Kromě toho se omezila na posouzení, zda podmínka selektivity byla splněna s ohledem na systém povolení k těžbě platný v okamžiku uzavření smlouvy z roku 2005 ( 19 ).
60.
Bez ohledu na skutečnost, že „celá řada kroků ze strany státu ( 20 )“, tedy smlouva z roku 2005 v kombinaci s pozdějšími změnami horního zákona, byla považována za spornou, selektivita uvedeného opatření byla přezkoumána pouze s ohledem na smlouvu z roku 2005 ( 21 ), s tím, že referenční rámec byl vymezen jako rámec pro povolení k těžbě platný ke dni uzavření uvedené smlouvy.
61.
Mám za to, že na základě tohoto přístupu Tribunál správně soustředil svůj přezkum na otázku, zda byla smlouva z roku 2005 nositelem selektivního mechanismu.
62.
Tento samostatný přezkum smlouvy z roku 2005 však v projednávané věci způsobuje obtíže, jelikož Tribunál převzal posouzení, podle kterého sestávalo sporné opatření ze dvou prvků, tedy ze smlouvy z roku 2005 a z horního zákona v pozměněném znění z roku 2008.
63.
Jak totiž zdůraznil Soudní dvůr ve věci Bouygues a Bouygues Télécom v. Komise a další a Komise v. Francie a další ( 22 ), vzhledem k tomu, že státní zásahy nabývají různých forem a musejí být posuzovány podle svých účinků, nelze vyloučit, že bude třeba pro účely uplatnění čl. 107 odst. 1 SFEU nahlížet na několik po sobě jdoucích zásahů státu jako na jediný zásah. Tak tomu může být zejména tehdy, když po sobě jdoucí zásahy vykazují zejména z hlediska jejich časové posloupnosti, jejich cíle a situace podniku v době těchto zásahů natolik úzké vazby, že je nemožné je od sebe oddělit ( 23 ).
64.
Tím, že bez dalšího nerozhodl ( 24 ) o tom, zda Komise – jak jí to ukládá judikatura Soudního dvora – dostatečně prokázala úzké vazby existující mezi státními zásahy dotčenými v projednávané věci, Tribunál zachoval nejistotu ohledně referenčního rámce, který bylo třeba zohlednit pro účely prokázání selektivní povahy sporného opatření či sporných opatření. Přitom určení referenčního rámce pro účely přezkumu selektivity daného režimu, jak mimo jiné uvedla Komise ( 25 ), má zásadní význam ( 26 ).
65.
Nic to nemění na tom, že tento přezkum selektivity sporného opatření s ohledem na právní rámec upravující smlouvu z roku 2005 nebyl v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku nijak zpochybněn.
66.
Po tomto upřesnění vede projednávaný kasační prostředek Soudní dvůr výhradně k určení, zda se Tribunál nedopustil pochybení, když měl za to, že Komise neprokázala právně dostačujícím způsobem, jak jí přísluší, že údajné opatření státní podpory mělo selektivní povahu.
67.
Jak vysvětlím dále, s ohledem na vskutku ojedinělou povahu dotčeného opatření je třeba se vyhnout jakékoli unáhlené analogie s přezkumy selektivity, které unijní soud dosud provedl.
68.
Právě s ohledem na uvedené úvahy dále přezkoumám kritiku napadeného rozsudku.
B – Přezkum argumentace vznesené v rámci kasačního opravného prostředku
1. První výtka: přezkum selektivity státního zásahu a posouzení prostoru pro uvážení ponechaného vnitrostátním orgánům
a) Stručné připomenutí argumentů Komise
69.
První výtkou Komise kritizuje analýzu prostoru pro uvážení ponechaného maďarským orgánům provedenou Tribunálem ohledně jednak volby uzavřít smlouvu o prodloužení, či nikoli, pokud o to těžařský podnik požádá, a jednak sazeb poplatků, které v takové smlouvě stanoví. Rovněž kritizuje závěr, který z toho Tribunál vyvodil ohledně selektivity sporného opatření podpory.
70.
Podle názoru Komise Tribunál porušil poznatky plynoucí z judikatury ( 27 ) ohledně přezkumu prostoru pro uvážení ponechaného vnitrostátním orgánům pro účely závěru o selektivitě sporného opatření.
71.
Komise především tvrdí, že když byla maďarským orgánům předložena žádost na základě § 26/A odst. 5 horního zákona, měly k dispozici jistý prostor pro uvážení pro účely uzavření smlouvy o prodloužení práv těžby. Analýza Tribunálu v bodech 70 až 74 a 79 až 81 napadeného rozsudku byla nesprávná a je třeba vyvrátit závěr obsažený v bodě 83 uvedeného rozsudku, podle kterého nebyla prokázána selektivita opatření.
72.
Komise má dále za to, že i za předpokladu, že by maďarské orgány v projednávané věci byly povinny uzavřít smlouvu o prodloužení těžebních práv, pokud o to podnik požádá, byla by analýza Tribunálu nadále stižena nesprávným právním posouzením, jelikož ignoruje „neomezenou“ pravomoc uvedených orgánů stanovit sazby poplatků za těžbu, které stanoví, což je konstatování, které – jak se zdá – bylo alespoň zčásti převzato v bodě 72 napadeného rozsudku. Podle názoru Komise Tribunál nezohlednil vlastní judikaturu, když rozhodl, že diskreční pravomoc udělená ohledně sazeb poplatků vnitrostátním orgánům legislativním rámcem mohla způsobit selektivní povahu smlouvy z roku 2005.
b) Mé posouzení
73.
Úvodem je třeba upřesnit, jaký přezkum má Soudní dvůr provést. V souladu s ustálenou judikaturou totiž, pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 256 SFEU jako jediný příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a z něj vyvozených právních důsledků. Posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslování důkazů předložených Tribunálu, tedy nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora ( 28 ).
74.
V projednávané věci vyvstává otázka, zda lze ve vztahu k prostoru pro uvážení ponechanému vnitrostátním orgánům, pokud jde o uzavírání smlouvy o prodloužení těžebních práv identifikovat zkreslení skutkového stavu, nesprávné právní posouzení či pochybení v právní kvalifikaci skutkových okolností.
75.
Mám za to, že je třeba odpovědět záporně.
76.
Zaprvé ohledně ověření zkreslení skutkových okolností postačí konstatovat, že Komise netvrdila, že k takovému zkreslení došlo. V každém případě mám za to, že nic neumožňuje učinit závěr, že Tribunál učinil zjištění zjevně jdoucí proti obsahu dotčených ustanovení maďarského práva, u žádného z nich neshledal rozsah, který by mu zjevně nepříslušel ve vztahu k ostatním skutečnostem ve spisu.
77.
Zadruhé je třeba ověřit, zda je analýza Tribunálu ve vztahu k prostoru pro uvážení ponechanému maďarským orgánům, uvedená v bodech 70 až 74 a 79 až 81 napadeného rozsudku, stižena jakýmkoli nesprávným právním posouzením či nesprávnou právní kvalifikací skutkových okolností.
78.
Nejsem přesvědčen, že tomu tak je.
79.
Především ohledně bodů 70 až 74 napadeného rozsudku je třeba uvést, že jejich předmětem je analýza právního rámce, ve kterém byla uzavřena smlouva z roku 2005. V této souvislosti se Tribunál ohledně přezkumu prostoru pro uvážení ponechaného maďarským orgánům při uzavírání smlouvy z roku 2005 omezil na to, že na základě podrobného přezkumu parametrů a podmínek uzavírání smluv o prodloužení těžebních práv vyvodil, že § 26/A odst. 5 horního zákona, který umožňuje všem těžařským podnikům požádat o prodloužení těžebních práv pro jedno nebo více naleziště, na nichž nezahájil těžbu do pěti let od vydání povolení k těžbě, nejeví jako ustanovení selektivní povahy.
80.
V rozporu s tím, co tvrdí Komise, nejsem přesvědčen, že uvedená posouzení obsahují nějakou nesprávnou právní kvalifikaci skutkových okolností či nesprávné právní posouzení.
81.
V tomto ohledu musí být projednávaná věc jasně odlišena od věcí uvedených Komisí na podporu její argumentace, kterou zpochybňuje posouzení prostoru pro uvážení poskytnutého maďarským orgánům při uzavírání smluv o prodloužení těžebních práv ( 29 ). Judikatura uvedená Komisí v kasačním opravném prostředku se týká ustanovení vnitrostátního práva, která udělují daňové a jiné úlevy, nebo výjimky v případě úpadku.
82.
Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Francie v. Komise (EU:C:1996:353), která se týkala rozhodnutí Komise o podpoře poskytnuté společnosti Kimberly Clark Sopalin, Soudní dvůr uvedl, že sporný zásah ze strany Fonds national de l’emploi (FNE; Národní zaměstnanecký fond) směřující k naplnění sociálních cílů mohl určité podniky postavit do výhodnější situace, než jiné, přičemž FNE měl diskreční pravomoc, která mu umožňovala přizpůsobit svůj zásah v závislosti na různých úvahách. Jak v dané věci uvedl generální advokát Jacobs, diskreční pravomoc FNE a její dopad na správu dotčeného mechanismu podpory znamenaly, že zásahy FNE nebyly nutně dostupné pro všechny podniky za rovných podmínek ( 30 ).
83.
Stejně tak ve věci, ve které byl vydán rozsudek Ecotrade (EU:C:1998:579, bod 43), Soudní dvůr uvedl, že systém výjimek z obecného práva v oblasti úpadku, kterého se týkala věc v původním řízení, splňoval podmínku specifičnosti a mohl „znamenat dodatečnou zátěž pro stát“ ve formě různých výhod udělených veřejnou mocí ve srovnání se zátěží, která vyplývala z uplatnění běžných pravidel v oblasti úpadku.
84.
Konfigurace dotčená v projednávané věci je zcela jiná. Skutečnost, že smlouva o prodloužení těžebních práv se týkala jediného podniku, neprokazuje nezbytně její selektivitu. Správný srovnávací parametr k prokázání selektivity sporného opatření spočívá v ověření, že postup uzavírání smlouvy o prodloužení těžebních práv a stanovení jejích podmínek byl otevřen podnikům nacházejícím se ve srovnatelné situaci.
85.
Jeví se, že musíme souhlasit s upřesněním v bodě 72 napadeného rozsudku, podle kterého „[v] obecnější rovině je třeba poznamenat, že prostor pro uvážení zde dotčený se liší svou povahou od případů, kdy je využití takového prostoru spojeno s přiznáním výhody určitému hospodářskému subjektu. V projednávaném případě mohou maďarské orgány s pomocí prostoru pro uvážení vyvažovat dodatečné zatížení hospodářských subjektů tak, aby byly zohledněny požadavky plynoucí ze zásady rovného zacházení“.
86.
Podle mého názoru existuje zásadní rozdíl mezi přezkumem selektivity obecných režimů daňových osvobození či odpočtů, které z definice automaticky udělují výhodu, a fakultativními ustanoveními vnitrostátního práva, která stanoví dodatečné poplatky. V případě, kdy vnitrostátní orgány ukládají takové poplatky s cílem zachovat rovnost zacházení s hospodářskými subjekty, pouhá skutečnost, že vnitrostátní orgány mají určitý prostor pro uvážení vymezený zákonem – a nikoli neomezený, jak uvedla Komise v kasačním opravném prostředku – nemůže postačit k prokázání selektivity odpovídajícího režimu.
87.
Mám tedy za to, že Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 74 napadeného rozsudku uvedl, že „skutečnost, že sazby určené pro jednotlivé roky platnosti [uvedené] smlouvy […] jsou výsledkem jednání, nepostačuje […] k tomu, aby této smlouvě byla připisována selektivní povaha“, a že „by tomu bylo jinak jen tehdy, kdyby maďarské orgány svého prostoru pro uvážení využily […] tak, že by s ohledem na účel navýšení poplatků odváděných v případě prodloužení povolení k těžbě bez objektivní příčiny akceptovaly nízkou úroveň poplatku ku prospěchu žalobkyně a na úkor jakéhokoli jiného subjektu usilujícího o prodloužení svých těžebních práv, nebo kdyby v případě, že by žádný takový subjekt neexistoval, existovaly konkrétní skutečnosti poukazující na bezdůvodně příznivé zacházení se žalobkyní“.
88.
Pokud jde o body 79 až 81 napadeného rozsudku, které v zásadě obsahují některá skutková zjištění ve vztahu ke stanovení sazeb poplatků ve smlouvách o prodloužení těžebních práv, nejeví se, že by obsahovaly nesprávné právní posouzení či nesprávnou právní kvalifikaci skutečností relevantních při přezkumu selektivity sporného opatření.
89.
Mám také za to, že první část argumentace vznesenou Komisí v rámci jediného důvodu kasačního opravného prostředku nelze přijmout, ledaže bychom vycházeli ze zkresleného výkladu napadeného rozsudku.
2. Druhá výtka: přezkum selektivity a zohlednění objektivních kritérií
a) Stručné připomenutí argumentace Komise
90.
Druhou výtkou Komise tvrdí, že Tribunál se dopustil pochybení, když v bodech 76 až 78 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že existence objektivních kritérií nezbytně vylučuje jakoukoli selektivitu. Toto tvrzení by totiž bylo jasně v rozporu s poznatky plynoucími z judikatury Soudního dvora a Tribunálu ( 31 ). Je tedy třeba zrušit uvedené části rozsudku, jakož i závěr, který je uveden v jeho bodech 81 a 83 a podle kterého nelze selektivitu dotčených opatření považovat za prokázanou.
b) Mé posouzení
91.
Tato argumentace podle mého názoru vychází z nesprávného výkladu uvedené části napadeného rozsudku, která odkazuje výhradně na mechanismus prodloužení smluv uzavřených s těžařskými podniky, jak vyplývá z § 26/A odst. 5 horního zákona a jak byl použit ve vztahu ke společnosti MOL v roce 2005. Na rozdíl od judikatury uvedené Komisí nebyl v zásadě zpochybněn přezkum otázky, zda příjemci režimu státních podpor byli určeni na základě objektivních kritérií či nikoli.
92.
V tomto ohledu Tribunál především v bodě 76 napadeného rozsudku připomněl, že horní zákon je v souvislosti s podniky, které mohou mít prospěch z prodloužení, formulován obecně.
93.
Dále měl Tribunál v bodě 77 napadeného rozsudku za to, že skutečnost, že společnost MOL byla jediným podnikem, který smlouvu o prodloužení v odvětví uhlovodíků skutečně uzavřel, nepředstavuje nezbytně rozhodující vodítko. Kritéria pro uzavření takové smlouvy byla objektivní a vztahovala se na každý subjekt, který by mohl mít zájem, přičemž neexistence jiných smluv tohoto druhu není nezbytně důsledkem selektivity opatření, ale může být výsledkem rozhodnutí podniků nežádat o prodloužení.
94.
Konečně Tribunál v bodě 78 napadeného rozsudku uvedl, že navýšené poplatky za těžbu stanovené po dobu platnosti smlouvy byly pouze výsledkem uplatnění ustanovení horního zákona.
95.
Všechny uvedené úvahy spadají do rámce ověření ze strany Tribunálu, zda stanovení sazeb poplatků za těžbu odpovídalo objektivním kritériím použitelným na všechny subjekty, které by mohly mít zájem.
96.
Uvedené úvahy nejsou nijak v rozporu s judikaturou uvedenou Komisí, podle které neleze selektivitu daného režimu podpor vyloučit pouze proto, že příjemci jsou určeni prostřednictvím objektivních kritérií.
97.
V rozsudku Španělsko v. Komise (EU:C:2003:92) se Soudní dvůr, který rozhodoval o režimu podpor spočívajícím v zásadě v systému půjček za preferenčních podmínek uplatňovaných španělskými orgány s cílem podpořit nabývání užitkových vozidel, omezil na zamítnutí – jako neúčinného – argumentu předloženého Španělským královstvím, podle kterého se „smlouva řídila objektivními horizontálně uplatnitelnými kritérii“. Soudní dvůr uvedl, že takový argument pouze dokládá, že se sporné podpory začleňují do režimu podpor a že se nejedná o individuální podpory ( 32 ).
98.
Pokud jde o rozsudek GEMO (EU:C:2003:622), který se týkal režimu určeného k zajištění bezplatného sběru a odstraňování těl zvířat a jatečního odpadu, Soudní dvůr v něm rovněž uvedl, že navzdory určení podle objektivních a zjevně obecných kritérií příjemců uvedeného režimu stanovených vnitrostátním právem, jeho účinky jsou zjevné hlavně vůči chovatelům a jatkám ( 33 ).
99.
Podobné úvahy byly uvedeny v rozsudku Itálie v. Komise (EU:T:2009:49) ohledně režimu, který stanovil sníženou sazbu zdanění výnosů investičních nástrojů držících akcie společností s malou a střední kapitalizací. Tribunál měl totiž za to, že „[s]amotná skutečnost, že dotčené opatření může poskytnout výhodu ve prospěch všech investičních struktur, které splňují stanovené podmínky, tedy určuje svoji působnost na základě objektivních kritérií, sama o sobě neprokazuje obecnou povahu předmětného opatření a nebrání tomu, aby předmětné opatření mělo selektivní povahu ( 34 )“.
100.
V projednávané věci Tribunál nijak neporušil uvedenou judikaturu. Navzdory skutečnosti, že společnost MOL byla jediným podnikem, který požádal o prodloužení těžebních práv, § 26/A horního zákona nevymezuje určitou kategorii provozovatelů vůči jiné.
101.
V důsledku toho navrhuji druhou výtku Komise odmítnout.
3. Třetí výtka: Přezkum selektivity a předpokládané zohlednění úmyslu státních orgánů poskytnout výhodu
a) Stručné připomenutí argumentace Komise
102.
Třetí výtkou Komise Tribunálu v zásadě vytýká, že zejména v bodech 67 a 82 napadeného rozsudku spojil posouzení selektivity sporného opatření s úmyslem členského státu při uzavírání smlouvy z roku 2005 chránit jeden či více hospodářských subjektů před uplatněním nového režimu poplatků – v projednávané věci režimu zavedeného změnou horního zákona provedenou v roce 2008.
103.
Podle Komise Tribunál porušil základní aspekt platných pravidel v oblasti státních podpor, tedy požadavek, podle kterého musí být státní zásah uvedený v čl. 107 odst. 1 SFEU vymezen v závislosti na účincích sporného opatření ( 35 ). Je tedy třeba zrušit tuto část napadeného rozsudku a závěr učiněný v jeho bodě 83, podle kterého nebyla prokázána selektivní povaha sporného opatření.
b) Mé posouzení
104.
Ani třetí aspekt argumentace Komise není přesvědčivý.
105.
Podle ustálené judikatury platí, že čl. 107 odst. 1 SFEU nerozlišuje mezi příčinami či cíli státních intervencí, ale určuje je podle jejich účinků. To zejména znamená, že selektivita vnitrostátního opatření musí být posouzena v závislosti na jeho účincích, a nikoli na prokázaném či předpokládaném úmyslu dotčeného členského státu chránit jeden či více hospodářských subjektů ( 36 ).
106.
Nejeví se mi však, že by Tribunál tuto zásadu porušil, když se v bodě 67 napadeného rozsudku dotazoval, zda jde o situaci, kdy „stát za účelem ochrany jednoho nebo více subjektů již působících na trhu uzavře s těmito subjekty smlouvu, na jejímž základě jsou jim zaručeny sazby poplatku po celou dobu trvání této smlouvy, a má přitom v úmyslu posléze využít své pravomoci vydávat právní předpisy tak, že sazbu poplatku zvýší, aby ostatní subjekty na trhu – bez ohledu na to, zda jde o subjekty již působící na trhu v den uzavření smlouvy, nebo o subjekty nové – byly znevýhodněny“.
107.
Tímto, jak plyne z výslovného odkazu na věc, ve které by vydán rozsudek Bouygues a Bouygues Télécom v. Komise a další a Komise v. Francie a další ( 37 ), Tribunál pro úplnost ( 38 ) a nezávisle na vlastním přezkumu selektivity dotčeného opatření zamýšlel položit otázku případných vazeb mezi smlouvou z roku 2005 a změnami právní úpravy z roku 2008.
108.
Stejně tak Tribunál v bodě 82 napadeného rozsudku – zdá se, že se stejným cílem ujistit se, že na smlouvu z roku 2005 a změnu horního zákona z roku 2008 nemusí být nutně nahlíženo jako na jediné opatření, s ohledem na neexistenci chronologických a funkčních vazeb mezi uvedenými dvěma zásahy – zaprvé uvedl, že ke zvýšení poplatků, které nabylo účinnosti v roce 2008, došlo v kontextu celosvětového zdražování, a zadruhé že Komise netvrdila, že by při uzavírání smlouvy z roku 2005 bylo předjímáno zvýšení poplatků za těžbu.
109.
Ačkoli lze, jak jsem již uvedl (viz body 58 a 61 tohoto stanoviska), litovat skutečnosti, že Tribunál neprovedl jasnější odlišení přezkumu přesné identifikace sporného opatření (uvedené v bodech 67 a 82 napadeného rozsudku) od posouzení selektivity opatření po jeho identifikaci, zdá se mi nepřesné tvrdit, že Tribunál spojil selektivitu sporného opatření s důkazem o úmyslu členského státu chránit jeden či více hospodářských subjektů.
110.
Mám za to, že je třeba třetí výtku Komise odmítnout.
4. Čtvrtá výtka: přezkum selektivity a zohlednění „vnějších podmínek“ smlouvy z roku 2005
a) Stručné připomenutí argumentace Komise
111.
Podle názoru Komise Tribunál v bodech 64 a 65 napadeného rozsudku neprávem usoudil, že existence selektivní výhody nemůže být vyvozena z pouhé skutečnosti, že se hospodářský subjekt nachází ve výhodnějším postavení než jiné hospodářské subjekty, jelikož v projednávané věci se dotčený členský stát odůvodněně omezil na výkon svých zákonodárných pravomocí v důsledku vývoje trhu. Komise v podstatě Tribunálu vytýkala, že při zmínce o pozdější změně podmínek, které jsou mimo dosah smlouvy z roku 2005, nezohlednil judikaturu, podle které je pro účely uplatnění čl. 107 odst. 1 SFEU nepodstatné, zda se situace předpokládaného příjemce opatření časem zlepšila či zhoršila ( 39 ). Důležité je, že po dni 8. ledna 2008 byla společnost MOL jediným podnikem, který byl zvýhodněn stran sazby poplatku použitelného na naleziště uhlovodíků.
112.
V každém případě Komise zdůrazňuje, že úvahy Tribunálu nejsou relevantní, neboť vývoj, o který v projednávané věci jde, spočívá ve změně právní úpravy, o které mohl stát sám libovolně rozhodnout. Tento přístup, který členským státům umožňuje spoléhat se na neexistenci selektivity ve vztahu k metodám či technikám uplatňovaných zásahů, porušuje judikaturu v této oblasti ( 40 ).
b) Mé posouzení
113.
Pozorné čtení bodů 64 a 65 napadeného rozsudku mě vede k závěru, že výtku Komise je třeba odmítnout.
114.
Ačkoli lze zajisté litovat jistého zmatení v odůvodnění ze strany Tribunálu, který sloučil úvodní úvahy a vlastní přezkum selektivity smlouvy z roku 2005, jeví se, že uvedené dva body se netýkají stricto sensu přezkumu selektivity smlouvy z roku 2005, ale týkají se – jak plyne z odůvodnění uvedeného v bodech 66 a 67 napadeného rozsudku – odlišné otázky vazeb existujících mezi smlouvou z roku 2005 a pozdějšími změnami právní úpravy. S ohledem na posledně uvedenou problematiku Tribunál podle mého názoru považoval za užitečné v bodě 64 napadeného rozsudku uvést, že „v případě, kdy stát uzavře s hospodářským subjektem smlouvu, která nevykazuje prvky státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU, nemůže skutečnost, že následně se okolnosti mimo dosah této smlouvy změní tak, že se dotyčný subjekt ocitne ve výhodnějším postavení než ostatní subjekty, které obdobnou smlouvu neuzavřely, stačit k tomu, aby na smlouvu posuzovanou společně s následnou změnou okolností mimo dosah této smlouvy bylo možno nahlížet tak, že představují státní podporu“.
115.
Tvrzení Komise, podle kterého „[d]ůležité je, že po dni 8. ledna 2008 byla společnost MOL jediným podnikem, který byl zvýhodněn“, nezohledňuje skutečnost, že byla projednána pouze otázka, zda smlouva z roku 2005 byla selektivní, aniž byla zvážena případná selektivita sporného opatření vyplývající ze změn z roku 2008. Jinými slovy a v návaznosti na dříve uvedené se mi jeví, že Komise nesprávně spojuje přezkum selektivity provedený v projednávané věci s existencí výhody, která má vyplývat ze změny právní úpravy z roku 2008.
116.
Podle mého názoru se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když uvedl, že jakmile je prokázáno, že opatření – v projednávané věci smlouva týkající se poplatků za těžbu uzavřená mezi maďarskými orgány a společností MOL – není selektivní, nelze je již napadnout na základě skutečnosti, že situace na trhu se vyvinula tak, že je výhodnější pro uvedenou společnost než pro hospodářské subjekty, které se rozhodly takovou smlouvu neuzavřít.
117.
Na základě všech výše uvedených důvodů mám za to, že je třeba poslední výtku odmítnout, a tudíž zamítnout kasační opravný prostředek v plném rozsahu.
V – Závěry
118.
S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně:
„1)
Kasační opravný prostředek se zamítá.
2)
Evropské komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.“
( 1 ) Původní jazyk: francouzština.
( 2 ) T‑499/10, EU:T:2013:592, dále jen „napadený rozsudek“.
( 3 ) Úř. věst. 2011, L 34, s. 55, dále jen „sporné rozhodnutí“.
( 4 ) 1993. évi XLVIII. törvény a bányászatról, dále jen „horní zákon“.
( 5 ) 2007. évi CXXXIII. törvény a bányászatról szóló 1993. évi XLVIII. törvény módosításáról (dále jen „ horní zákon v pozměněném znění “).
( 6 ) 2008. évi LXXXI. törvény egyes adó- és járuléktörvények módosításáról.
( 7 ) Nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339).
( 8 ) Viz body 67 a 82 napadeného rozsudku.
( 9 ) Viz body 75 až 81 napadeného rozsudku.
( 10 ) Viz body 68 a 83 napadeného rozsudku.
( 11 ) Rozsudek Komise v. Deutsche Post (C‑399/08 P, EU:C:2010:481, bod 38 a citovaná judikatura).
( 12 ) Rozsudek Komise v. Deutsche Post (C‑399/08 P, EU:C:2010:481, bod 39 a citovaná judikatura).
( 13 ) Viz rozsudek Komise v. Nizozemsko (C‑279/08 P, EU:C:2011:551, bod 62).
( 14 ) A to ačkoli lze zdůraznit, že pojem „diskriminace“ se může v oblasti státních podpor jevit jako mnohoznačný, protože diskriminace nezbytně implikuje existenci podniků či výroby, které se nacházejí ve stejné situaci, v projednávané věci tedy těch, které nemají prospěch ze sporného opatření (viz stanovisko generálního advokáta Darjina ve spojených věcech Sloman Neptun, C‑72/91 a C‑73/91, EU:C:1992:130, bod 61).
( 15 ) V tomto bodě je zajímavé poznamenat, že společnost MOL v žalobě podané k Tribunálu (viz body 38 až 44 žaloby podané k Tribunálu) především vytýkala Komisi, že ve sporném rozhodnutí měla za to, že smlouva z roku 2005 a změna právní úpravy z roku 2008 představovaly společně jedno a totéž opatření. Slovy MOL použitými v žalobě se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když rozhodla, že smlouva z roku 2005 a pozdější změna horního zákona z roku 2008 představují jediné opatření, ačkoli připustila, že žádné z uvedených samostatných opatření nepředstavovalo samo o sobě státní podporu. Až později uvedla, že ani v takovém případě nelze mít za to, že toto jediné a totožné opatření má selektivní povahu.
( 16 ) Viz zjištění v bodech 62 a 63 napadeného rozsudku, jakož i v bodě 19 (v rámci uvedení důvodů vedoucích k zahájení přezkumu) a 53 (v rámci vlastního posouzení dotčeného opatření) sporného rozhodnutí.
( 17 ) Viz body 53 a 69 sporného rozhodnutí.
( 18 ) Viz rozsudek Bouygues a Bouygues Télécom v. Komise a další a Komise v. Francie a další (C‑399/10 P a C‑401/10 P, EU:C:2013:175, bod 104 a citovaná judikatura).
( 19 ) Viz body 62 až 68 sporného rozhodnutí.
( 20 ) Viz výrazy použité v bodě 53 sporného rozhodnutí.
( 21 ) Viz zjištění učiněná Tribunálem v bodě 46 napadeného rozsudku.
( 22 ) EU:C:2013:175.
( 23 ) Rozsudek Bouygues a Bouygues Télécom v. Komise a další a Komise v. Francie a další (EU:C:2013:175, body 103 a 104).
( 24 ) Na rozdíl od toho, co vyplývá ze sporného rozhodnutí, se zdá, že otázka existujících vazeb mezi jednotlivými dotčenými státními zásahy byla v projednávané věci předmětem krátkého přezkumu v bodě 82 napadeného rozsudku.
( 25 ) Viz bod 61 sporného rozhodnutí.
( 26 ) V tomto smyslu viz rozsudek Portugalsko v. Komise (C‑88/03, EU:C:2006:511, bod 56).
( 27 ) Komise odkazuje jak na judikaturu Soudního dvora (rozsudky Francie v. Komise, C‑241/94, EU:C:1996:353, body 23 a 24; Ecotrade, C‑200/97, EU:C:1998:579, bod 40; Piaggio, C‑295/97, EU:C:1999:313, bod 39; DM Transport, C‑256/97, EU:C:1999:332, bod 27; jakož i P, C‑6/12, EU:C:2013:525, bod 27), tak na judikaturu Tribunálu (rozsudky HAMSA v. Komise, T‑152/99, EU:T:2002:188, body 156 a 157; Lenzing v. Komise, T‑36/99, EU:T:2004:312, body 129 až 132; Diputación Foral de Álava a další v. Komise, T‑127/99, T‑129/99 a T‑148/99, EU:T:2002:59, body 152 a 154, jakož i Diputación Foral de Álava a další v. Komise, T‑227/01 až T‑229/01, T‑265/01, T‑266/01 a T‑270/01, EU:T:2009:315, bod 168).
( 28 ) Viz rozsudek Rada v. Alumina (C‑393/13 P, EU:C:2014:2245, bod 16 a citovaná judikatura).
( 29 ) Komise v tomto ohledu cituje rozsudky Francie v. Komise (EU:C:1996:353, body 23 a 24), Ecotrade (EU:C:1998:579, bod 40); Piaggio (EU:C:1999:313, bod 39); DM Transport (EU:C:1999:332, bod 27), jakož i Disputación Foral de Álava a další v. Komise (EU:T:2002:59, bod 152).
( 30 ) Stanovisko generálního advokáta Jacobse ve věci Francie v. Komise (C‑241/94, EU:C:1996:195, body 38 a 57).
( 31 ) Viz zejména rozsudky Španělsko v. Komise (C‑409/00, EU:C:2003:92, bod 49); GEMO (C‑126/01, EU:C:2003:622, body 35 a 39), jakož i Itálie v. Komise (T‑424/05, EU:T:2009:49, bod 126).
( 32 ) Viz bod 49 uvedeného rozsudku. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Albera v uvedené věci (C‑409/00, EU:C:2002:475, body 57 a 58).
( 33 ) Viz body 35 až 39 uvedeného rozsudku. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Jacobse v uvedené věci (C‑126/01, EU:C:2002:273, body 79 až 83).
( 34 ) Viz bod 126 uvedeného rozsudku.
( 35 ) Komise uvádí zejména rozsudky Belgie v. Komise (C‑56/93, EU:C:1996:64, bod 79) a Belgie v. Komise (C‑75/97, EU:C:1999:311, bod 25).
( 36 ) Viz zejména rozsudky Begie v. Komise (EU:C:1996:64, bod 79); British Aggregates v. Komise (C‑487/06 P, EU:C:2008:757, bod 89); Komise v. Nizozemsko (C‑279/08 P, EU:C:2011:551, bod 51); Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C‑106/09 P a C‑107/09 P, EU:C:2011:732, body 91 a 92).
( 37 ) EU:C:2013:175, body 103 a 104.
( 38 ) Viz použití pojmu „dále“ na začátku bodu 67 napadeného rozsudku.
( 39 ) Rozsudky Řecko v. Komise (57/86, EU:C:1988:284, bod 10), jakož i Adria-Wien Pipeline a Wieterdorfer & Peggauer Zementwerke (C‑143/99, EU:C:2001:598, bod 41).
( 40 ) Viz rozsudky British Aggregates v. Komise (EU:C:2008:757, bod 89); Komise v. Nizozemsko (EU:C:2011:551, bod 51), jakož i Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (EU:C:2011:732, body 91 a 92).
Full & Egal Universal Law Academy