EUR-Lex -  62014CC0033 - CS

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PAOLA MENGOZZIHO

přednesené dne 18. června 2015 ( 1 )

Věc C‑33/14 P

Mory SA, v likvidaci

Mory Team, v likvidaci

Superga Invest

proti

Evropské komisi

„Kasační opravný prostředek — Státní podpora — Žaloba na neplatnost — Protiprávní a neslučitelná podpora — Povinnost navrácení — Hospodářská návaznost — Rozhodnutí sui generis — Přípustnost — Právní zájem na podání žaloby — Řízení před vnitrostátními soudy — Aktivní legitimace“

1. 

Projednávaným kasačním opravným prostředkem se Mory SA, Mory Team a Superga Invest (dále jen společně „navrhovatelky“) domáhají zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie Mory a další v. Komise ( 2 ) (dále jen „napadené usnesení“), jímž byla z důvodu neexistence právního zájmu na podání žaloby odmítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se výše uvedené společnosti domáhaly zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 4. dubna 2012 týkajícího se převzetí aktiv skupiny Sernam v rámci insolvenčního řízení ( 3 ) (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2. 

Projednávaná věc souvisí se snahou o restrukturalizaci skupiny Sernam působící na trhu dopravy balíkových a paletových zásilek a spěšnin, v souvislosti s níž vydala Komise několik rozhodnutí ve věci státních podpor poskytnutých této skupině. Sporné rozhodnutí představuje čtvrté, poslední z těchto rozhodnutí. V tomto rozhodnutí, které Komise označila jako rozhodnutí sui generis, na žádost francouzské vlády konstatovala neexistenci hospodářské návaznosti mezi skupinou Sernam a nabyvateli jejích aktiv a sdělila zmíněné vládě, že není důvod k tomu, aby byla povinnost navrácení protiprávních a neslučitelných podpor, jež byly poskytnuty skupině Sernam, převedena na tyto nabyvatele. Navrhovatelky, jež o sobě tvrdí, že jsou podniky přímo konkurujícími této skupině, napadly toto rozhodnutí u Tribunálu. Tyto společnosti stejně jako skupina Sernam však mezitím vstoupily do likvidace, takže vyvstala otázka jejich právního zájmu na podání žaloby k Tribunálu.

3. 

Ve stručnosti lze říci, že v projednávané věci vyvstalo několik závažných otázek, které se týkají zaprvé právního zájmu na podání žaloby, zejména pak v souvislosti s aktivní legitimací a s podmínkami nezbytnými k tomu, aby mohl být takovýto zájem odůvodněn existencí řízení zahájených před vnitrostátními soudy, a zadruhé podmínek přípustnosti pro účely napadnutí rozhodnutí, jež přijala Komise v souvislosti s hospodářskou návazností mezi příjemcem podpory a nabyvatelem některých z jeho aktiv.

I – Skutečnosti předcházející sporu

4.

Rozhodnutím přijatým dne 23. května 2001 ( 4 ) (dále jen „rozhodnutí Sernam 1“) Komise povolila, aby byla za určitých podmínek poskytnuta podpora na restrukturalizaci skupiny Sernam v celkové výši 503 milionů eur.

5.

Druhým rozhodnutím přijatým v roce 2004 ( 5 ) (dále jen „rozhodnutí Sernam 2“) Komise konstatovala, že některé z podmínek, jež uložilo rozhodnutí Sernam 1, nebyly splněny, takže došlo ke zneužití povolené podpory. V této souvislosti zaprvé prohlásila, že s výhradou dodržení nově stanovených podmínek je podpora ve výši 503 milionů eur, která byla schválena rozhodnutím Sernam 1, slučitelná s vnitřním trhem, a zadruhé poukázala na přítomnost dodatečné podpory ve výši 41 milionů eur, jež je neslučitelná s vnitřním trhem a francouzské orgány ji musí získat zpět.

6.

Na základě stížností podaných konkurentkami včetně společnosti spadající do skupiny Mory, v nichž bylo poukázáno na zneužití rozhodnutí Sernam 2, Komise informovala Francouzskou republiku dopisem ze dne 16. července 2008 ( 6 ) o svém rozhodnutí zahájit řízení stanovené v čl. 108 odst. 2 SFEU, jehož předmětem mělo být splnění povinností plynoucích z rozhodnutí Sernam 2 Francouzskou republikou.

7.

Dne 27. června 2011 zahájil tribunal de commerce de Bobigny (obchodní soud v Bobigny) vůči společnosti Mory SA a Mory Team (dále jen „společnosti Mory“) insolvenční řízení. V lednu a únoru 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení také vůči společnosti spadající do skupiny Sernam.

8.

Dne 9. března 2012 přijala Komise třetí rozhodnutí ( 7 ) (dále jen „rozhodnutí Sernam 3“). V tomto rozhodnutí Komise konstatovala, že státní podpora ve výši 503 milionů eur, která byla schválena rozhodnutím Sernam 2, byla zneužita a že skupina Sernam měla z této podpory i ze státní podpory ve výši 41 milionů eur a z dalších státních podpor neslučitelných se společným trhem prospěch. Podle článku 2 výroku tohoto rozhodnutí byla Francouzská republika povinna získat od skupiny Sernam zpět všechny výše uvedené podpory.

9.

Téhož dne byly insolvenčnímu správci skupiny Sernam doručeny dvě nabídky na převzetí, z nichž první zaslala Geodis Calberson (dále jen „Calberson“), dceřiná společnost skupiny Geodis (dále jen „Geodis“) působící v odvětví zasílatelství, a druhou BMV. Nabídka převzetí, kterou zaslala Calberson, byla podmíněna tím, že „při převzetí aktiv nebo v důsledku tohoto převzetí nesmí dojít k žádnému převodu břemene spočívajícího v plném či částečném navrácení protiprávních podpor poskytnutých skupině Sernam ani k uložení tohoto břemene nabyvateli“. Nabídka, kterou předložila BMV, nebyla vázána na takovouto podmínku, ale byla podána jakožto nedílná součást nabídky, kterou předložila Calberson, a v případě odmítnutí této posledně jmenované nabídky se měla stát neplatnou.

10.

Dne 23. března 2012 požádaly francouzské orgány Komisi, aby potvrdila, že pokud Geodis a BMV převezmou v rámci nucené správy skupiny Sernam část aktiv této společnosti, nebude na ně rozšířena povinnost navrácení státních podpor, kterou skupině Sernam uložilo rozhodnutí Sernam 3.

11.

Dne 4. dubna 2012 vydala Komise sporné rozhodnutí. Označila jej jako rozhodnutí sui generis, a to s ohledem na pravomoc týkající se kontroly státních podpor, kterou jí přiznává článek 108 SFEU, a na povinnost loajální spolupráce s členskými státy, kterou stanoví čl. 4 odst. 3 SEU ( 8 ). Upřesnila, že se toto rozhodnutí týká pouze předmětu přijatého oznámení, a nikoli obezřetnosti investic souvisejících s převzetím některých aktiv skupiny Sernam, a že se nebude zabývat přezkumem těchto investic ve světle článku 107 SFEU ( 9 ). Na základě analýzy různých faktorů dospěla Komise k závěru, že mezi skupinou Sernam a skupinami Geodis a BMV, které měly nabýt část jejích aktiv, neexistuje hospodářská návaznost. Sdělila rovněž Francouzské republice, že s ohledem na výše uvedenou analýzu a vzhledem k jejím závazkům není namístě, aby byla povinnost navrácení státních podpor, jež byly v rozhodnutí Sernam 3 prohlášeny za protiprávní a neslučitelné a z nichž měla prospěch skupina Sernam ( 10 ), rozšířena na Geodis a BMV.

12.

Dne 13. dubna 2012 přijal tribunal de commerce de Nanterre (obchodní soud v Nanterre) nabídky převzetí, jež předložily společnosti Calberson a BMV, a nařídil, aby byla na tyto společnosti převedena určitá aktiva skupiny Sernam, a to s účinností k 7. květnu 2012.

13.

Dne 10. července 2012 nařídil tribunal de commerce de Bobigny likvidaci společností Mory.

II – Řízení před Tribunálem a napadené usnesení

14.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. prosince 2012 podaly navrhovatelky žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhaly zrušení sporného rozhodnutí.

15.

Napadeným usnesením Tribunál tuto žalobu odmítl z důvodu neexistence právního zájmu navrhovatelek na podání žaloby.

16.

Poté, co Tribunál připomněl, že podle judikatury je na žalobci, aby předložil důkaz o svém právním zájmu na podání žaloby, dospěl k závěru, že žádný ze čtyř argumentů, jež navrhovatelky vznesly, není způsobilý prokázat, že mají právní zájem na podání žaloby ( 11 ). Zaprvé Tribunál odmítl argument navrhovatelek, podle něhož je jejich právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí odůvodněn skutečností, že jedna z nich měla postavení zúčastněné strany ve správním řízení, jež vedlo k přijetí rozhodnutí Sernam 3, a osobně se tohoto řízení účastnila ( 12 ). Zadruhé Tribunál odmítl argument, podle něhož je právní zájem navrhovatelek na podání žaloby odůvodněn tím, že zahájily dvě řízení u francouzských soudů, z nichž první se týkalo navrácení státních podpor poskytnutých skupině Sernam a druhé náhrady škody ( 13 ). Zatřetí Tribunál odmítl argument vycházející z okolnosti, že zájem navrhovatelek na podání žaloby je odůvodněn tím, že se Superga Invest, která je hlavním akcionářem Mory, přímo týkají problémy v oblasti hospodářské soutěže, jimž tato skupina čelí ( 14 ). A konečně začtvrté Tribunál odmítl argument vycházející z toho, že prostřednictvím sporného rozhodnutí Komise implicitně vyloučila možnost zahájení formálního vyšetřovacího řízení, čímž upřela navrhovatelkám možnost uplatnit procesní právo účastnit se tohoto řízení předložením příslušných připomínek ( 15 ).

17.

Tribunál tedy dospěl k závěru, že navrhovatelky neprokázaly, že mají právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí, a proto musí být jejich žaloba prohlášena za nepřípustnou.

III – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

18.

Navrhovatelky se prostřednictvím kasačního opravného prostředku domáhají toho, aby Soudní dvůr:

—

zrušil napadené usnesení;

—

vrátil věc Tribunálu za účelem přezkumu ve věci samé a

—

stanovil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

19.

Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a navrhovatelkám byla uložena náhrada nákladů řízení.

20.

Podáním doručeným kanceláři Soudního dvora dne 19. května 2014 podala Calberson SAS podle čl. 40 druhého pododstavce statutu Soudního dvora návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise. Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 27. února 2015 byla tato žádost zamítnuta.

IV – Analýza

21.

Navrhovatelky vznesly na podporu svého kasačního opravného prostředku dva důvody: první z nich vychází z existence nesprávného právního posouzení, jehož se měl Tribunál dopustit při přezkumu jejich právního zájmu na podání žaloby na neplatnost sporného rozhodnutí; druhý důvod vychází z porušení čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU spočívajícího v tom, že Tribunál nekonstatoval, že jsou tímto rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčeny.

A – Úvodní poznámky: vztah mezi aktivní legitimací a právním zájmem na podání žaloby

22.

Ještě než přezkoumáme oba důvody, jež navrhovatelky vznesly, je zapotřebí podrobit analýze argument, jehož se navrhovatelky dovolávají především a podle něhož neexistuje žádný rozdíl mezi pojmem „právní zájem na podání žaloby“ a pojmem týkajícím se bezprostředního a osobního dotčení (tj. aktivní legitimace), neboť oba tyto pojmy zcela splývají. Navrhovatelky tvrdí, že pokud by se mělo za to, že se jedná o dva různé pojmy, porušil Tribunál čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU. Ke konstatování přípustnosti jejich žaloby totiž postačuje prokázat pouze to, že je daná osoba bezprostředně a osobně dotčena.

23.

Tento argument nemůže obstát. Je zjevně v rozporu jak s účelem výše uvedených pojmů, tak s ustálenou judikaturou, z níž jasně vyplývá, že aktivní legitimace a zájem na podání žaloby jsou dvě různé podmínky přípustnosti, jež musí unijní soudy posuzovat samostatně ( 16 ).

24.

Aktivní legitimace je podmínkou přípustnosti, která umožňuje určit, které z fyzických či právnických osob jsou oprávněny podat žalobu na neplatnost proti unijnímu aktu. Možnost napadnout unijní akt v soudním řízení nemají totiž všechny osoby bez rozdílu. Mají ji pouze ti, kdo mohou tvrdit, že se v souvislosti s unijním aktem, jehož legalitu chtějí zpochybnit, nacházejí ve zvláštní situaci. Právě tato zvláštní situace je opravňuje k tomu, aby v souvislosti s tímto aktem hledali účinnou soudní ochranu u unijního soudu.

25.

Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU upřesňuje, za jakých podmínek může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu na neplatnost proti unijním aktům. Podle výše uvedeného ustanovení se v takovéto zvláštní situaci, která zakládá právo podat takovouto žalobu, nacházejí: zaprvé fyzické či právnické osoby, kterým je dotčený akt určen; zadruhé osoby, kterých se tento akt bezprostředně a osobně dotýká; zatřetí osoby, kterých se bezprostředně dotýká nařizovací akt nevyžadující přijetí prováděcích opatření ( 17 ).

26.

Naproti tomu zájem na podání žaloby je sice rovněž podmínkou přípustnosti, která se týká žalobce, avšak vychází z jiných požadavků.

27.

Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, totiž platí, že i když je osoba, která zpochybňuje legalitu unijního aktu před unijními soudy, aktivně legitimována, tato okolnost nemusí nutně postačovat k tomu, aby byla zaručena přípustnost její žaloby. K tomu, aby mohl žalobce podat k unijnímu soudu žalobu na neplatnost, je nezbytné i to, aby měl právní zájem na podání žaloby, tj. zájem na tom, aby byl napadený akt zrušen.

28.

Z judikatury vyplývá, že předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení napadeného aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch ( 18 ). Znamená to tedy, že k tomu, aby mohla být žaloba považována za přípustnou, je třeba nejen to, aby se žalobce nacházel ve zvláštní situaci v souvislosti s aktem, jehož legalitu má v úmyslu zpochybnit, ale i to, aby zrušení tohoto aktu kladně ovlivnilo jeho právní postavení. Zájem, který musí žalobce mít, nemusí mít přitom nutně podobu finančního zájmu či prospěchu. Je přípustné i to, aby tento zájem vycházel z požadavku či nutnosti právní ochrany ( 19 ). Možnost obrátit se na unijní soud může být odůvodněna i požadavkem či nutností tohoto druhu. Nemůže-li okolnost, že by žalobě mohlo být vyhověno, přinést žalobci žádný prospěch, pak nemůže existovat ani žádný důvod k tomu, aby se obrátil na soud. Smyslem požadavku, aby měla každá osoba, která zahajuje soudní řízení, právní zájem na zahájení tohoto řízení, bez ohledu na to, o jaké řízení se jedná, je tedy zaručit řádný výkon spravedlnosti, a to tak, že se zamezí tomu, aby unijní soudy rozhodovaly o čistě teoretických otázkách, jejichž řešení nemůže vyvolat žádné právní následky nebo přinést žalobci prospěch ( 20 ).

29.

Právní zájem na podání žaloby, který je v judikatuře považován za základní a prvořadou podmínku jakéhokoli zahájení řízení ( 21 ), musí existovat s ohledem na předmět žaloby ve fázi jejího podání, neboť jinak by byla nepřípustná ( 22 ), a musí být v tomto okamžiku vzniklý a trvající ( 23 ). Z výše uvedeného vyplývá, že právní zájem na podání žaloby nemůže být posuzován v závislosti na budoucí a hypotetické události ( 24 ). Kromě toho musí existovat až do vyhlášení soudního rozhodnutí, v opačném případě nebude vydáno rozhodnutí ve věci samé ( 25 ). Jak ostatně Tribunál uvedl v bodě 27 napadeného usnesení, je na žalobci, aby předložil důkaz o svém právním zájmu na podání žaloby.

30.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že na rozdíl od toho, co uvádějí navrhovatelky, se aktivní legitimace a zájem na podání žaloby považují v unijním právu za dvě různé podmínky přípustnosti ( 26 ). Takovémuto tvrzení nasvědčuje ostatně i okolnost, že unijní soud v některých věcech uznal, že žalobce je aktivně legitimován, a současně popřel existenci zájmu na podání žaloby ( 27 ).

B – K prvnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení při přezkumu právního zájmu navrhovatelek na podání žaloby

31.

Prostřednictvím prvního důvodu navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného posouzení, neboť nekonstatoval, že mají právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí. Tento důvod je rozdělen na čtyři části, z nichž každá se týká jednoho ze čtyř argumentů – uvedených výše v bodě 16 –, jež navrhovatelky vznesly před Tribunálem na podporu existence svého právního zájmu na podání žaloby a jež Tribunál zamítl v napadeném usnesení.

32.

V první a čtvrté části navrhovatelky směšují argumenty týkající se aktivní legitimace a právního zájmu na podání žaloby a třetí část má ve vztahu k ostatním částem podpůrnou povahu, avšak ve druhé části, v níž se uvádí, že právní zájem na podání žaloby by mohl být odůvodněn dvěma řízeními, jež navrhovatelky zahájily před vnitrostátními soudy, se argumenty navrhovatelek naopak soustředí pouze na jejich právní zájem na podání žaloby. Domnívám se proto, že tato druhá část prvního důvodu by měla být přezkoumána jako první.

1. Ke druhé části prvního důvodu: právní zájem na podání žaloby a řízení zahájená před vnitrostátními soudy

33.

Prostřednictvím druhé části prvního důvodu poukazují navrhovatelky na body 36 až 51 napadeného usnesení, přičemž tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu, když dospěl k závěru, že dvě řízení, jež byla na jejich návrh zahájena před francouzskými soudy, nemohou odůvodnit jejich právní zájem na podání žaloby. První z těchto řízení bylo z podnětu navrhovatelek zahájeno před tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) dne 25. dubna 2007 a jeho předmětem bylo uložit francouzskému státu povinnost navrátit podpory poskytnuté skupině Sernam. Druhé řízení bylo zahájeno před tribunal de commerce de Paris (obchodní soud v Paříži) dne 7. května 2013, tedy poté, co byla u Tribunálu podána žaloba na neplatnost namířená proti spornému rozhodnutí, a jeho předmětem bylo vymoci od skupiny Sernam a od Geodis náhradu škody, kterou tyto společnosti navrhovatelkám způsobily v důsledku konkurenčních výhod, jež získaly poskytnutím protiprávních podpor. Důvody, jež navrhovatelky vznesly v souvislosti s výše uvedenými řízeními, je namístě přezkoumat samostatně.

a) K žalobě na navrácení státních podpor, podané k tribunal administratif de Paris

i) Napadené usnesení

34.

Navrhovatelky zpochybňují body 39 až 41 napadeného usnesení, v nichž Tribunál vyloučil, že by jejich právní zájem na podání žaloby mohl být odůvodněn žalobou, kterou podaly k tribunal administratif de Paris v roce 2007 s cílem uložit francouzskému státu povinnost navrátit státní podpory poskytnuté skupině Sernam. Tento závěr vyvodil Tribunál zaprvé na základě toho, že zmíněná žaloba nesměřovala k náhradě způsobené škody, nýbrž k navrácení podpor poskytnutých skupině Sernam, a zadruhé na základě toho, že během období několika let nepodnikly navrhovatelky žádné kroky k tomu, aby získaly náhradu údajné škody, kterou jim způsobilo narušení hospodářské soutěže vzniklé poskytnutím zmíněných podpor.

ii) Argumenty účastnic řízení

35.

Navrhovatelky tvrdí, že Tribunál se dopustil nesprávného posouzení, když jim upřel možnost odůvodnit jejich právní zájem na podání žaloby řízením o navrácení státních podpor, jež zahájily u tribunal administratif de Paris. Přestože Tribunál uvádí opak, podle mínění navrhovatelek z žádného dokumentu nevyplývá, že by právní zájem na podání žaloby proti unijnímu aktu mohl být odůvodněn pouze zahájením řízení o náhradě škody před vnitrostátními soudy. Takovýto zájem by podle nich mohl být odůvodněn i jinými řízeními platně zahájenými před vnitrostátním soudem, včetně řízení, jež zahájily před tribunal administratif de Paris. Toto řízení směřuje k tomu, aby francouzský stát získal zpět neslučitelné podpory od všech jejich postupných příjemců včetně Geodis. V tomto řízení navrhovatelky mimo jiné výslovně poukázaly na Geodis, což vyplývá i z některých dokumentů předložených před Soudním dvorem. Rozhodnutí Tribunal administratif v tomto řízení o navrácení podpor totiž závisí na případném zrušení sporného rozhodnutí, neboť toto zrušení by navrhovatelkám umožnilo rozšířit návrh na navrácení státních podpor i na společnost Geodis. Za těchto okolností měl Tribunál uznat, že případné zrušení sporného rozhodnutí by mělo právní důsledky na řízení o navrácení podpor a přineslo by navrhovatelkám prospěch, neboť by mohly odůvodnit svůj právní zájem na podání žaloby. Kromě toho navrhovatelky tvrdí, že rozhodnutí tribunal administratif de Paris, kterým by byla francouzskému státu uložena povinnost získat od společnosti Geodis zpět protiprávní podpory, by zvýšilo naději na úspěch v řízení o náhradě škody zahájeném před tribunal de commerce de Paris.

36.

Komise naopak uvádí, že společnosti Mory již přetrvávají výlučně pro potřeby vlastní likvidace. Je tedy vyloučené, aby mohly svůj právní zájem na podání žaloby opírat o obnovení svého konkurenčního postavení, k němuž by došlo navrácením protiprávních a neslučitelných podpor poskytnutých skupině Sernam. V žalobě, kterou podaly k Tribunálu, se navrhovatelky ostatně pokusily odůvodnit svůj právní zájem na podání žaloby pouze tak, že se dovolávaly možnosti zahájit řízení na náhradu škody. Argument vycházející z rozšíření žaloby na navrácení podpor na Geodis je nepřípustný, neboť k takovémuto rozšíření by došlo až po vydání napadeného usnesení, takže není relevantní pro posouzení jeho legality. Návrh na zahájení řízení před Tribunálem navíc takovýto argument ani neobsahoval, neboť Geodis v daném okamžiku ještě nezískala aktiva skupiny Sernam. Rozšíření žaloby na Geodis tedy není v žádném případě automatické. Podpůrně Komise uvádí, že v žádném případě není jisté, že ve vnitrostátním právu by takovýto argument mohl nalézt alespoň minimální oporu či naději na úspěch.

37.

Komise má navíc za to, že tribunal administratif de Paris měl v úmyslu vydat usnesení o zastavení řízení. Jakmile totiž Komise rozhodne v tom smyslu, že prohlásí dotčené podpory za neslučitelné a nařídí jejich navrácení, jak je tomu i v projednávané věci, řízení, které bylo předtím zahájeno před vnitrostátním soudem, se stane bezpředmětným. A konečně argument, podle něhož by rozhodnutí tribunal administratif de Paris, které by bylo pro navrhovatelky příznivé, zvýšilo naději, že jejich žaloba na náhradu škody bude úspěšná, je nově vzneseným argumentem, který je tudíž nepřípustný a v každém případě je neopodstatněný.

iii) Analýza

38.

Nejprve je třeba uvést, že jak výklad návrhu na zahájení řízení, tak i vyjádření k námitce nepřípustnosti, jež předložily navrhovatelky před Tribunálem, nasvědčují zcela jednoznačně tomu, že se navrhovatelky opakovaně zmiňují o řízení o navrácení podpory, jež zahájily před tribunal administratif de Paris, a že o toto řízení opírají svůj právní zájem na podání žaloby. Argument vycházející z tohoto řízení tedy nepředstavuje sám o sobě prvek, který by byl v projednávaném řízení o kasačním opravném prostředku nový, takže musí být považován za přípustný.

39.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že argument, jímž Tribunál v bodě 40 napadeného usnesení popřel, že navrhovatelky mají právní zájem na podání žaloby, a který vychází z řízení o navrácení podpor, jež bylo zahájeno před tribunal administratif de Paris – v tom smyslu, že se toto řízení netýká náhrady škod, jež navrhovatelkám mohly vzniknout – i argumenty, jež v této souvislosti vznesly navrhovatelky, poukazují na obecnou otázku spočívající v tom, jaký druh řízení zahájeného žalobcem před vnitrostátním soudem může odůvodnit právní zájem žalobce na podání žaloby u unijních soudů. Lze tedy tento zájem odůvodnit výlučně řízením na náhradu škody, jak lze vyvodit z úvah učiněných Tribunálem, nebo je přípustné, aby takovýto zájem vznikl na základě jakéhokoli řízení, jehož předmětem je odstranění problémů v oblasti hospodářské soutěže, vzniklých v důsledku poskytnutí neslučitelných podpor, jak tvrdí navrhovatelky?

40.

Odpověď na tuto otázku se podle mého názoru skrývá v definici právního zájmu na podání žaloby, která je obsažena v judikatuře ( 28 ) a podle níž právní zájem na podání žaloby předpokládá, že zrušení napadeného aktu přinese žalobci prospěch. Přihlédneme-li k této definici, je namístě mít za to, že právní zájem na podání žaloby před unijním soudem může být odůvodněn jakýmkoli řízením, jež žalobce zahájil před vnitrostátním soudem a v jehož rámci by mohl mít žalobce prospěch z případného zrušení napadeného aktu před unijním soudem, zejména pak v souvislosti s tímto řízením. Takovýto výklad právního zájmu na podání žaloby potvrzuje i okolnost, že Soudní dvůr uznal existenci právního zájmu na podání žaloby na základě jiných soudních řízení, než jakým je řízení na náhradu škody ( 29 ).

41.

Podle mého mínění lze z výše uvedeného vyvodit, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 40 napadeného usnesení dospěl k závěru, že řízení, jež navrhovatelky zahájily před tribunal administratif de Paris, nemůže odůvodnit jejich právní zájem na podání žaloby k Tribunálu, a to pouze proto, že se zmíněné řízení netýkalo náhrady škody, kterou navrhovatelky mohly utrpět. Tribunál měl totiž ověřit, zda v rámci řízení, jež bylo zahájeno před výše uvedeným vnitrostátním soudem, mohly mít navrhovatelky ze zrušení sporného rozhodnutí prospěch.

42.

Vyvstává tedy otázka, zda v rámci řízení, jež navrhovatelky zahájily před tribunal administratif de Paris, mohly mít navrhovatelky skutečně prospěch ze zrušení sporného rozhodnutí.

43.

V této souvislosti musí být především zamítnut argument vznesený Komisí, podle něhož se toto řízení stalo v důsledku rozhodnutí Sernam 3 bezpředmětným. Přestože z dopisu, který zaslal tribunal administratif navrhovatelkám a který navrhovatelky předložily před Soudním dvorem, vyplývá, že tribunal administratif měl pochybnosti o záměru navrhovatelek pokračovat v řízení, jež zahájily ( 30 ), je třeba konstatovat, že ve spisu není uvedeno nic, čím by mohl být tento argument Komise podložen, a že v žádném případě není věcí unijních soudů, aby v rámci řízení o kasačním opravném prostředku prohlásily, že se řízení zahájené před vnitrostátním soudem stalo bezpředmětným.

44.

Navrhovatelky v podstatě uvádějí, že na základě řízení, jež zahájily před tribunal administratif de Paris a jímž je odůvodněn jejich právní zájem na podání žaloby, mohly získat dva různé druhy výhod. Zaprvé, pokud by bylo sporné rozhodnutí zrušeno, mohly by svou žalobu na navrácení státních podpor rozšířit v rámci tohoto řízení i na Geodis. Zadruhé, příznivé rozhodnutí tribunal administratif de Paris by zvýšilo naději, že řízení o náhradě škody, jež zahájily před tribunal de commerce, pro ně bude úspěšné.

45.

Co se zaprvé týče případného rozšíření okruhu osob, od nichž měl stát získat zpět neslučitelné podpory, na společnost Geodis, Komise tvrdí, že tento argument je nepřípustný, a sice proto, že nebyl uveden v návrhu na zahájení řízení a že rozšíření žaloby na navrácení státních podpor na společnost Geodis představuje skutečnost, která by nastala až po vydání napadeného usnesení, takže není relevantní pro posouzení jeho legality. Je nesporné, že v okamžiku, kdy Tribunál vydal napadené usnesení, neexistovalo žádné řízení, jež by navrhovatelky platně zahájily před tribunal administratif de Paris proti společnosti Geodis.

46.

Přesto je však v této souvislosti namístě poukázat na to, že jak jsem již uvedl výše v bodě 38, navrhovatelky v žalobě podané v prvním stupni i ve vyjádření k námitce nepřípustnosti, které předložily před Tribunálem, uvedly, že mají v úmyslu zahájit před tribunal administratif de Paris řízení o navrácení státních podpor. V této souvislosti upřesnily zaprvé, že cílem tohoto řízení je, aby byla francouzskému ministerstvu hospodářství uložena povinnost získat zpět protiprávní podpory od všech příjemců a případných držitelů těchto podpor, což Komise uznává, a zadruhé, že mezi výše uvedeným řízením a řízením u Tribunálu existuje přímá souvislost, neboť pokud by se mělo za to, že Geodis měla prospěch z převodu protiprávních podpor, jež byly předtím poskytnuty skupině Sernam, tato společnost by musela tyto podpory vrátit státu.

47.

Za takovýchto okolností tedy Komise nemůže tvrdit, že dotčený argument je nově vznesený, a tudíž nepřípustný. Kromě toho však vyvstává ještě jedna otázka, k níž se vbrzku vrátím, a sice otázka, zda byl vzniklý a trvající zájem, který mohly navrhovatelky případně mít na podání žaloby, ovlivněn okolností, že v okamžiku, kdy Tribunál vydal napadené usnesení, nebylo řízení o navrácení podpory zatím rozšířeno na společnost Geodis.

48.

Připustíme-li, že výše uvedený argument by mohl být přípustný, je třeba ověřit, zda je podložený. V tomto ohledu je třeba především připomenout, že jak jsem již uvedl v bodě 11 výše, Komise ve sporném rozhodnutí konstatovala, že neexistuje hospodářská návaznost mezi skupinou Sernam na straně jedné a Geodis a BMV na straně druhé, a že z tohoto důvodu neměly francouzské orgány žádný důvod k tomu, aby rozšířily povinnost navrácení státních podpor, jež byly poskytnuty skupině Sernam, i na Geodis a BMV. Vzhledem k tomu, že řízení, jež probíhá před tribunal administratif de Paris, se týká zpětného získání týchž podpor od všech jejich příjemců, se však domnívám, že existenci přímé souvislosti mezi sporným rozhodnutím a vnitrostátním řízením lze jen stěží popřít. Sporné rozhodnutí totiž vyloučilo, že by se povinnost navrácení dotčených podpor měla týkat i Geodis a BMV, takže by mohlo mít dopad i na řízení probíhající před tribunal administratif de Paris, neboť tento soud by nemohl nařídit, aby byly státní podpory případně získány zpět i od těchto osob. Z výše uvedeného tedy v podstatě vyplývá, že zrušení sporného rozhodnutí by navrhovatelkám přineslo prospěch v souvislosti s řízením probíhajícím u výše uvedeného vnitrostátního soudu, neboť by znamenalo odstranění překážky, která brání možnému rozšíření okruhu osob, od nichž mohou být podpory vymáhány. V této souvislosti je však podle mého názoru namístě upozornit na tři hlediska.

49.

Zaprvé existence skutečného prospěchu, který by mohlo navrhovatelkám přinést zrušení sporného rozhodnutí v souvislosti s řízením probíhajícím před tribunal administratif de Paris a jímž by mohl být odůvodněn jejich právní zájem na podání žaloby, závisí na účinku zmíněného rozhodnutí na vnitrostátní řízení. Jinými slovy, je třeba zjistit, zda je vnitrostátní soud sporným rozhodnutím vázán.

50.

Dále je namístě uvést, že na základě čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU jsou rozhodnutí závazná v celém rozsahu pro ty, jimž jsou určena. Členský stát, jemuž je určeno rozhodnutí Komise, které se týká navrácení podpor, které jsou protiprávní a v rozporu s vnitřním trhem, je proto podle tohoto článku povinen přijmout veškerá opatření k zajištění splnění povinností vyplývajících z uvedeného rozhodnutí. Tato závaznost platí pro všechny orgány členského státu, jemuž je rozhodnutí určeno, včetně soudů ( 31 ).

51.

Sporné rozhodnutí, které je dotčeno v projednávané věci, má podobu rozhodnutí ve smyslu čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU, které je určeno Francouzské republice. S ohledem na judikaturu uvedenou v předchozím bodě je obsah tohoto rozhodnutí závazný pro členský stát, jemuž je rozhodnutí určeno, přičemž tato závaznost platí i pro soudy tohoto členského státu. Podle mého mínění z toho vyplývá, že tribunal administratif de Paris je tímto rozhodnutím vázán a že s výhradou případu zrušení nemůže vydat protichůdný výrok, jímž by nařídil, aby byly státní podpory, jež byly poskytnuty skupině Sernam, vymáhány i od Geodis a BMV ( 32 ).

52.

Zadruhé je třeba ověřit, zda okolnost, že v okamžiku, kdy Tribunál vydal napadené usnesení, řízení o navrácení podpory nebylo zatím rozšířeno na společnost Geodis, brání tomu, aby bylo uznáno, že navrhovatelky mají vzniklý a trvající právní zájem na podání žaloby. Jak lze vyvodit z písemností přiložených ke spisu, v tomto ohledu je pravda, že k rozšíření žaloby na navrácení podpory na Geodis dochází až po vydání napadeného usnesení. Současně je však třeba uvést i to, že v době, kdy byla podána žaloba k Tribunálu, bylo zmíněné řízení již zahájeno a v okamžiku přijetí napadeného usnesení dosud trvalo. Toto řízení se týkalo všech příjemců a případných držitelů dotčených státních podpor, mezi něž patřila i Geodis, a to pro případ, že by bylo uznáno, v rozporu s obsahem sporného rozhodnutí, že tato společnost převzala postavení příjemce těchto podpor. Navrhovatelky ve svých vyjádřeních k námitce nepřípustnosti, jež byla vznesena před Tribunálem, nadto zdůraznily zájem na tom, aby byla povinnost navrácení státních podpor rozšířena i na Geodis, a také přímou souvislost mezi sporným rozhodnutím a výsledkem řízení, jež právě probíhá u vnitrostátního soudu. Za těchto okolností se nedomnívám, že by rozšíření žaloby na navrácení podpor na Geodis mohlo být považováno za čistě hypotetickou událost, která nemůže odůvodnit vzniklý a trvající právní zájem na podání žaloby k Tribunálu.

53.

Zatřetí je namístě přezkoumat argument vznesený Komisí, podle něhož by společnosti Mory, jelikož se nacházejí v likvidaci, tedy již na trhu nepůsobí, neměly zájem na tom, aby navrácením státních podpor obnovily své konkurenční postavení ani právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí.

54.

Podle mého názoru však Komise v tomto argumentu směšuje zájem na zahájení řízení před vnitrostátním soudem a právní zájem na podání žaloby, který je požadován u unijních soudů. Jak jsem již několikrát připomněl, podle judikatury unijních soudů je předpokladem takového zájmu to, že zrušení napadeného aktu může přinést žalobci prospěch. Poukázal jsem přitom na okolnost, že případné zrušení sporného rozhodnutí by znamenalo odstranění překážky, která brání tomu, aby mohlo být řízení o navrácení podpory, které probíhá u vnitrostátního soudu, rozšířeno na další možné příjemce státních podpor, jež byly prohlášeny za neslučitelné. A právě v tom spočívá onen prospěch, jímž lze odůvodnit právní zájem navrhovatelek na podání žaloby proti spornému rozhodnutí.

55.

Na druhou stranu však žaloba na navrácení státních podpor nebyla podána u unijních soudů, nýbrž u tribunal administratif de Paris. Pokud bychom tedy tvrdili, že navrhovatelky již nemají zájem na vymáhání zmíněných státních podpor, prohlašovali bychom současně, že již nemají zájem na pokračování vnitrostátního řízení, což unijnímu soudu nepřísluší. Přestože Komise na jednání uvedla opak, z výše uvedeného vyplývá, že hrozí, že ona sama v důsledku svého argumentu přenese do řízení před soudy Unie podmínku přípustnosti žaloby podané k vnitrostátnímu soudu. Výše uvedený argument musí být proto zamítnut.

56.

Zadruhé, co se týče argumentu vzneseného navrhovatelkami, podle něhož je jejich právní zájem na podání žaloby odůvodněn skutečností, že příznivé rozhodnutí tribunal administratif de Paris by zvýšilo naději na úspěch jejich žaloby na náhradu škody, jež zahájily před tribunal de commerce, rád bych poukázal na to, že pomineme-li otázku přípustnosti tohoto argumentu, navrhovatelky neupřesnily, jaká je souvislost mezi oběma řízeními, jež může podle jejich názoru odůvodnit údajné zvýšení naděje na úspěch žaloby na náhradu škody. Za těchto podmínek nemůže tento argument obstát.

57.

Má-li být výše uvedený argument chápán v tom smyslu, že pokud by tribunal administratif de Paris uznal, že je nutné vymáhat podpory od Geodis jakožto od příjemce těchto podpor, pak by mohla být skupině Geodis případně přičítána i odpovědnost za škody, jež utrpěly společnosti Mory, znamená to, že tento argument splývá s argumentací týkající se žaloby na náhradu škody a tudíž musí být přezkoumán v části, která se týká této žaloby.

58.

Ze všeho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že pokud Tribunál nekonstatoval, že zrušení sporného rozhodnutí mohlo navrhovatelkám přinést prospěch v řízení, jež zahájily před tribunal administratif de Paris, dopustil se tím podle mého mínění nesprávného právního posouzení. Navrhuji tedy, aby bylo napadené usnesení zrušeno.

b) K žalobě na náhradu škody podané k tribunal de commerce de Paris

i) Napadené usnesení

59.

Navrhovatelky dále zpochybňují body 42 až 50 napadeného usnesení, v nichž Tribunál konstatoval, že neprokázaly, že zrušení sporného rozhodnutí by podpořilo žalobu na náhradu škody, kterou podaly k tribunal de commerce de Paris a jejímž prostřednictvím se domáhají toho, aby bylo skupině Sernam a Geodis uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody, kterou jim tyto společnosti způsobily tím, že se staly příjemci protiprávních státních podpor. Tribunál v této souvislosti uvedl zaprvé to, že zrušení sporného rozhodnutí by navrhovatelkám nepřineslo žádný prospěch, a to proto, že žaloba se týká skupiny Sernam, avšak podpory, jež skupina Sernam získala, byly prohlášeny za protiprávní a neslučitelné již v rozhodnutí Sernam 2. Navrhovatelky tedy měly podat žalobu na náhradu škody již po přijetí tohoto rozhodnutí.

60.

Zadruhé v souvislosti se společností Geodis měl Tribunál za to, že Geodis nenese odpovědnost za nepříznivou finanční situaci navrhovatelek, neboť převzala činnost skupiny Sernam až poté, co bylo přijato sporné rozhodnutí. Navrhovatelky neprokázaly podle něj ani to, že by Geodis mohla být na základě vnitrostátního práva považována za subjekt odpovědný za údajnou škodu, kterou způsobila skupina Sernam, pouze proto, že převzala některá aktiva této skupiny. Kromě toho měl Tribunál za to, že společnosti Mory ukončily od okamžiku své likvidace veškerou hospodářskou činnost, takže nemohly následně utrpět žádnou škodu, kterou by jim způsobilo převzetí aktiv skupiny Sernam skupinou Geodis.

ii) Argumenty účastnic řízení

61.

Navrhovatelky tvrdí, že Tribunál dospěl k nesprávnému závěru, že žaloba na náhradu škody, kterou podaly k tribunal de commerce de Paris, nemůže odůvodnit jejich právní zájem na podání žaloby. Především uvádějí, že tato žaloba nebyla podána opožděně. Mohla být totiž podána až po přijetí rozhodnutí Sernam 3, jímž byly dané podpory prohlášeny za neslučitelné, neboť rozhodnutí Sernam 1 a 2 představovala rozhodnutí o podmínečném povolení. Okolnost, že v okamžiku, kdy byla k Tribunálu podána žaloba na neplatnost, nebyla žaloba na náhradu škody dosud podána, tedy neumožňuje dospět k závěru, že neexistuje právní zájem na podání žaloby. Žaloba na náhradu škody byla totiž jednak výslovně zmíněna v návrhu podaném k Tribunálu a jednak byla podána před přijetím napadeného usnesení. Kromě toho není přípustné, aby Tribunál – za účelem určení existence právního zájmu na podání žaloby před tímto soudem – nahradil posouzení opodstatněnosti žaloby na náhradu škody proti Geodis vnitrostátním soudem svým vlastním posouzením a dospěl k závěru, že tato žaloba je odsouzena k nezdaru. Žaloba podaná proti Geodis je v každém případě legitimní, a to zaprvé proto, že posledně jmenovaná skupina nese odpovědnost za neprovedení rozhodnutí Sernam 1, a zadruhé proto, že by měla být považována za současného příjemce neslučitelných podpor, což znamená, že je povinna napravit následky těchto podpor, jež přinesly společnostem Mory škodu, a to společně a nerozdílně s následnými příjemci těchto podpor a s jejich poskytovatelem. A konečně, pokud by bylo sporné rozhodnutí zrušeno, navrhovatelky by se proti společnosti Geodis mohly dovolávat teorie bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že se jedná o argument vznesený na podporu jiného, obecnějšího argumentu, který byl uplatněn již před Tribunálem, je tento argument v řízení o kasačním opravném prostředku přípustný.

62.

Komise je toho názoru, že k tomu, aby mohl být odůvodněn právní zájem na podání žaloby, nestačí dovolávat se jakéhokoli řízení o náhradě škody, které bude probíhat nebo právě probíhá před vnitrostátním soudem, bez ohledu na to, zda lze v tomto řízení dosáhnout úspěchu. Z judikatury vyplývá, že žalobce musí prokázat skutečný a konkrétní zájem na navrhovaném zrušení, a to podáním žaloby na náhradu (byť pouze případné) škody k vnitrostátním soudům, která však nesmí mít čistě hypotetickou povahu. V ostatních případech, žalobce může, splnil-li příslušné podmínky, uplatnit své nároky podáním námitky protiprávnosti k vnitrostátním soudům, což pomůže zabránit tomu, aby byly unijním soudům předkládány zbytečné spory. V projednávané věci je ovšem zjevné, že v prvním stupni nebyl prokázán skutečný zájem na navrhovaném zrušení. Navrhovatelky podaly žalobu na náhradu škody pouze v reakci na námitku nepřípustnosti, kterou podala Komise, a to až více než rok poté, co bylo přijato rozhodnutí Sernam 3. Argument, podle něhož by se mohlo mít za to, že Geodis nese odpovědnost za neprovedení rozhodnutí Sernam 1, je nově vznesený argument, který je v řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustný. Kromě toho je zjevně nepodložený, neboť zmíněné rozhodnutí neuložilo povinnost skupině Geodis, nýbrž francouzskému státu. Zjevně nepřípustný je i argument vycházející z bezdůvodného obohacení, neboť byl poprvé vznesen až v řízení o kasačním opravném prostředku. V každém případě platí, že na podporu výše uvedené teorie nebyl vznesen žádný vážný argument.

iii) Analýza

63.

Otázkou je, zda je k tomu, aby mohl mít žalobce již vzniklý a trvající právní zájem na podání žaloby k unijnímu soudu, který je odůvodněn řízením zahájeným u vnitrostátního soudu, zejména pak řízením o náhradě škody, nutné, aby v okamžiku, kdy podává žalobu k unijnímu soudu, bylo toto řízení již zahájeno. Musí žalobce v takovémto případě prokázat – a pokud ano, jakými důkazními prostředky –, že má v řízení zahájeném u vnitrostátního soudu naději na úspěch? A do jaké míry unijní soud musí – může-li tak vůbec učinit – posoudit, jakou naději na úspěch má řízení zahájené u vnitrostátního soudu, aby dospěl k závěru, že toto řízení je způsobilé odůvodnit vzniklý a trvající právní zájem na podání žaloby k unijnímu soudu?

64.

To jsou některé z otázek, na něž poukázaly navrhovatelky v této části kasačního opravného prostředku.

65.

Abychom mohli výše uvedené otázky zodpovědět, je podle mého mínění zapotřebí zaprvé připomenout, že judikatura vymezila právní zájem na podání žaloby jako vzniklý a trvající zájem, který nemůže být posuzován podle budoucích a hypotetických událostí ( 33 ). Kromě toho považuji za vhodné provést analýzu judikatury a zejména pak věcí, v nichž byl zájem na podání žaloby k unijnímu soudu posuzován ve světle souvislosti mezi žalobou na neplatnost a jiným soudním řízením. Na základě takovéto analýzy můžeme totiž získat užitečné poznatky.

– Analýza judikatury: právní zájem na podání žaloby a soudní řízení

66.

Analýza relevantní judikatury umožňuje vymezit tři různé typy věcí.

67.

První skupina věcí se týká případů, v nichž byla existence právního zájmu na podání žaloby posuzována v souvislosti s žalobou na náhradu škody podanou proti Unii u unijních soudů. Z ustálené judikatury vyplývá, že ve věcech tohoto druhu může mít žalobce právní zájem na navržení zrušení aktu, který se jej bezprostředně dotýká, za účelem určení protiprávnosti unijním soudem, ke které vůči němu došlo, takže takové určení může sloužit jako podklad případné žaloby na náhradu škody určené k odpovídajícímu odškodnění újmy způsobené napadeným aktem ( 34 ). V této souvislosti Soudní dvůr dále upřesnil, že přetrvávání (a tím spíše pak samu existenci) právního zájmu žalobce na podání žaloby je třeba posuzovat in concreto a zejména s ohledem na důsledky tvrzené protiprávnosti a na povahu údajně utrpěné újmy ( 35 ).

68.

Je tedy namístě konstatovat, že v této první skupině věcí je pouhá možnost podání žaloby na náhradu škody podle judikatury postačující k tomu, aby odůvodnila vzniklý a trvající právní zájem na podání žaloby. Naproti tomu není k tomuto účelu nutné, aby v okamžiku podání žaloby na neplatnost byla již podána žaloba na náhradu škody.

69.

V této souvislosti by mělo být zmíněno zaprvé to, že za takovýchto okolností je nezbytnou podmínkou pro podání žaloby na náhradu škody proti Unii konstatování protiprávního jednání ze strany Unie, a zadruhé to, že podle judikatury zmíněné výše v bodech 29 a 65 nesmí být podání takovéto žaloby na náhradu škody v žádném případě čistě hypotetické. Například ve věci Socratec v. Komise ( 36 ) Tribunál na základě určitého množství prvků konstatoval, že žaloba na náhradu škody namířená proti Unii, jíž se v projednávané věci žalobkyně dovolávala, aby odůvodnila svůj právní zájem na podání žaloby, měla čistě hypotetickou povahu. Na základě toho dospěl Tribunál k závěru, že žalobkyně nemá právní zájem na podání žaloby, a proto její žalobu prohlásil za nepřípustnou ( 37 ).

70.

Do další skupiny, která se týká odlišné situace, spadají věci, o nichž ve všech případech rozhodoval Tribunál a mezi něž patří i věci Sniace v. Komise ( 38 ) a Salvat père & fils a další v. Komise ( 39 ), na něž Komise odkázala ve svém spise ( 40 ). Ve výše uvedených věcech měli žalobci v úmyslu odůvodnit svůj právní zájem na podání žaloby rizikem, že by třetí osoby mohly proti nim zahájit soudní řízení před vnitrostátními soudy. Tribunál se přitom řídil postojem, podle něhož se právní zájem na podání žaloby může vyvodit buď z existence prokázaného rizika, že právní situace žalobců by byla soudním řízením dotčena, nebo z existence vzniklého a trvajícího rizika soudních řízení ( 41 ).

71.

Zatímco tedy ve věcech Sniace v. Komise a Salvat père & fils a další v. Komise, na něž odkázala Komise, Tribunál konstatoval, že prokázané riziko neexistovalo, ve věcech TV2/Danmark a další v. Komise naopak existenci takovéhoto rizika uznal. K tomuto závěru dospěl Tribunál především na základě okolnosti, že poté, co byla k Tribunálu podána žaloba na neplatnost, třetí osoba proti žalobkyni skutečně podala žalobu na náhradu škody, jejímž prostřednictvím se domáhala náhrady tvrzené škody způsobené užíváním dotčené protiprávní státní podpory. Podání této žaloby je podle názoru Tribunálu projevem existence prokázaného rizika týkajícího se podání takovéto žaloby ( 42 ).

72.

Je tedy namístě konstatovat, že stejně jako v první skupině věcí, i v této druhé skupině postačuje podle judikatury k prokázání právního zájmu na podání žaloby pouze okolnost, že v okamžiku, kdy byla podána žaloba na neplatnost k unijnímu soudu, existovalo prokázané riziko soudního řízení, jímž by mohla být dotčena právní situace žalobce v souvislosti s napadeným aktem, a že není nutné, aby takovéto řízení již probíhalo.

73.

Ve třetí skupině věcí přezkoumal unijní soud právní zájem žalobce na podání žaloby ve světle případných řízení, jež by mohl zahájit sám žalobce u vnitrostátních soudů. Například ve věci Lech-Stahlwerke v. Komise ( 43 ) Soudní dvůr uznal, že žalobkyně má právní zájem na podání žaloby, a to na základě řízení, jež mohla případně zahájit u vnitrostátního soudu ( 44 ). V usnesení First Data a další v. Komise ( 45 ), které se týkalo článku 101 SFEU, Tribunál naopak odmítl existenci právního zájmu žalobkyň na podání žaloby, neboť měl za to, že zrušení sporného rozhodnutí není nezbytné k tomu, aby odůvodnilo jejich případnou žalobu na náhradu škody proti příjemci negativního atestu ( 46 ).

74.

Z analýzy judikatury, kterou jsem právě provedl, lze tedy podle mého názoru vyvodit několik poznatků týkajících se možnosti dovolávat se jiných soudních řízení pro účely odůvodnění existence právního zájmu na podání žaloby v rámci žaloby na neplatnost podané k unijnímu soudu.

75.

Zaprvé k tomu, aby mohl být právní zájem žalobce na podání žaloby odůvodněn soudním řízením, zejména pak řízením o náhradě škody, není nutné, aby v okamžiku podání žaloby na neplatnost k unijnímu soudu toto řízení již probíhalo. Nutné je však to, aby zahájení takovéhoto řízení nemělo v daném okamžiku pouze hypotetickou povahu, neboť musí existovat prokázaná pravděpodobnost zahájení takovéhoto řízení. Pokud je takovéto řízení posléze skutečně zahájeno, je tato okolnost považována za naplnění výše uvedené prokázané pravděpodobnosti.

76.

Zadruhé je nutné, aby existovala přímá souvislost mezi případným zrušením napadeného unijního aktu a řízením (především řízením o náhradě škody), jež je dovoláváno na podporu existence právního zájmu na podání žaloby, která směřuje ke zrušení výše uvedeného aktu. Takováto přímá souvislost existuje v případě, že je zrušení napadeného aktu nezbytné k tomu, aby bylo dotčeno právní postavení žalobce v rámci dovolávaného soudního řízení. Jak jsem již uvedl výše v bodě 29, je na žalobci, aby předložil důkaz o této přímé souvislosti mezi případným zrušením unijního aktu a dotčením jeho právního postavení.

77.

Zatřetí je namístě uvést, že v žádné z přezkoumávaných věcí neprovedl unijní soud analýzu (tím méně pak podrobnou analýzu) nadějí na úspěch v řízení, jež je dovoláváno pro účely uznání právního zájmu na podání žaloby, a to zcela nezávisle na okolnosti, že toto řízení mohlo být (případně) zahájeno přímo před unijním soudem nebo před vnitrostátním soudem. V žádné z výše uvedených věcí nedošlo k tomu, že by unijní soudy odmítly uznat existenci právního zájmu na podání žaloby na základě meritorní analýzy nadějí na úspěch v dovolávaném soudním řízení.

78.

Znamená to tedy, že otázku, do jaké míry musí žalobce prokázat pravděpodobnost úspěšnosti řízení zahájeného před vnitrostátním soudem, aby mohlo být konstatováno, že má právní zájem na podání žaloby, i související otázku týkající se posouzení, jež by měl v této souvislosti provést unijní soud, nebude tak snadné zodpovědět. Předpokladem je nalézt rovnováhu mezi různými požadavky: na jedné straně stojí požadavek, aby unijnímu soudu nebyly pokládány čistě teoretické otázky, jejichž vyřešení nemůže zakládat právní následky, a na straně druhé požadavek, aby byl respektován rozsah pravomocí unijního soudu a pravomocí vnitrostátních soudů.

79.

Za těchto okolností je sice nesporné, že unijní soud je povinen ověřit, zda žalobce prokázal, že má skutečný zájem na navrhovaném zrušení v rámci řízení, byť pouze případného, před vnitrostátními soudy, avšak na druhou stranu není povinen – ani oprávněn – namísto vnitrostátního soudu rozhodovat o opodstatněnosti žaloby v tomto řízení, což ostatně správně uvedla i sama Komise.

80.

Za těchto okolností se s ohledem na analýzu judikatury, kterou jsem provedl výše v bodech 67 až 73, domnívám, že pokud žalobce prokázal, že řízení, jehož se dovolává na podporu svého právního zájmu na podání žaloby, nemá hypotetickou povahu, a současně prokázal také existenci přímé souvislosti mezi případným zrušením napadeného unijního aktu a dotčením jeho právní situace v rámci výše uvedeného řízení, mělo by to postačovat k tomu, aby byl odůvodněn jeho právní zájem na podání žaloby, vyjma případů, kdy je povaha tohoto řízení umělá či fiktivní nebo kdy je toto řízení zjevně nerealistické. Posouzení nadějí na úspěch žaloby v řízení zahájeném před vnitrostátním soudem, byť pouze povšechné, musí totiž vycházet z meritorního přezkumu této žaloby, provedeného na základě vnitrostátního práva. Takovýto přezkum však podle mého mínění nepřísluší unijnímu soudu.

81.

V této souvislosti je třeba rovněž uvést, že jak podotkla Komise, případné odmítnutí žaloby na neplatnost z důvodu neexistence právního zájmu žalobce na podání žaloby v žádném případě neznamená, že žalobce nemůže platnost unijního aktu, který je předmětem této žaloby, zpochybnit v rámci řízení o předběžné otázce, pokud se následně ukáže, že by legalitu tohoto aktu mohl vnitrostátní soud považovat za zásadní pro vydání rozhodnutí v řízení, jež před tímto soudem probíhá. Tuto okolnost zmiňuje ostatně i judikatura ( 47 ). Tato možnost však nemění nic na tom, že žalobci, který má vzniklý a trvající právní zájem na podání žaloby, v té podobě, v jaké je vymezen v judikatuře ( 48 ), jakož i aktivní legitimaci, musí být umožněno, aby napadl daný akt před unijními soudy.

– Použití v projednávané věci

82.

Nyní je namístě, abychom důvody, jež uplatnily navrhovatelky proti napadenému usnesení, přezkoumali ve světle výše uvedených zásad. Tímto způsobem ověříme, zda je pravda, jak se domníval Tribunál, že zrušení sporného rozhodnutí by nepřineslo navrhovatelkám žádnou výhodu v řízení o náhradě škody, jež zahájily před tribunal de commerce de Paris, a že tedy navrhovatelky nemají právní zájem na podání žaloby proti tomuto rozhodnutí.

83.

V této souvislosti by měl být především zamítnut argument, který vznesla Komise (a který je zmíněn v bodě 41 napadeného usnesení), podle něhož bylo takovéto řízení zahájeno pozdě. Přestože, jak jsem již uvedl výše, v okamžiku podání žaloby na neplatnost k Tribunálu nebylo řízení o náhradě škody proti skupině Sernam a proti Geodis dosud zahájeno, podle judikatury nemá tato okolnost rozhodující význam. V projednávané věci je naopak nutné uvést, že navrhovatelky na takovéto řízení odkázaly ve svém návrhu na zahájení řízení. V průběhu řízení získala pak tato zmínka konkrétní podobu, a to podáním žaloby na náhradu škody k tribunal de commerce de Paris. Za těchto podmínek se podle mého mínění nelze domnívat, že v okamžiku, kdy byla podána žaloba k Tribunálu, mělo toto řízení čistě hypotetickou povahu ( 49 ). I když je navíc pravda, že k zahájení řízení o náhradě škody proti skupině Sernam mohlo dojít dříve, řízení o náhradě škody proti Geodis nemohlo být zahájeno dříve, než tato společnost převzala aktiva skupiny Sernam, což mohlo nepochybně nastat až po přijetí sporného rozhodnutí, jak uvedl i Tribunál v bodě 44 napadeného usnesení.

84.

Zatímco řízení o náhradě škody, jež bylo zahájeno před tribunal de commerce de Paris, se týkalo společně a nerozdílně skupiny Sernam a Geodis, Tribunál rozlišoval mezi škodou, jež navrhovatelkám údajně způsobila skupina Sernam, a škodou údajně způsobenou společností Geodis.

85.

Zaprvé, co se týče náhrady škody, kterou navrhovatelkám údajně způsobila skupina Sernam v důsledku výhod, jež jí přineslo poskytnutí státních podpor, souhlasím s analýzou provedenou Tribunálem, která je uvedena v bodě 43 napadeného usnesení, podle níž nemůže zrušení sporného rozhodnutí přinést navrhovatelkám v této souvislosti žádný prospěch. To, že skupina Sernam je příjemcem protiprávních a neslučitelných podpor, bylo totiž konstatováno již v rozhodnutích Sernam 2 a Sernam 3, takže žaloba na náhradu škody podaná proti skupině Sernam se mohla opírat již o výše uvedená rozhodnutí. Sporné rozhodnutí se naopak týká pouze otázky, zda existuje hospodářská návaznost mezi skupinou Sernam a Geodis. Za těchto okolností je nutné konstatovat, že toto rozhodnutí nemůže být dovoláváno na podporu případné odpovědnosti skupiny Sernam. Jeho zrušení nemůže mít v této souvislosti žádné důsledky. Jinými slovy, neexistuje žádná přímá souvislost mezi sporným rozhodnutím a řízením o náhradě škody zahájeným proti skupině Sernam ( 50 ).

86.

Zadruhé, co se týče náhrady škody, kterou navrhovatelkám údajně způsobila Geodis, Tribunál vyloučil, že Geodis mohla nést odpovědnost za nepříznivou finanční situaci navrhovatelek a za jejich likvidaci ( 51 ). Dále rozhodl, že navrhovatelky neprokázaly, že na základě vnitrostátního práva by Geodis mohla být teoreticky považována za subjekt odpovědný za údajnou škodu, kterou navrhovatelkám způsobila skupina Sernam, pouze proto, že převzala některá aktiva této skupiny ( 52 ). A konečně měl Tribunál za to, že společnosti Mory ukončily od okamžiku své likvidace veškerou hospodářskou činnost, takže nemohly utrpět žádnou škodu, kterou by jim způsobila společnost Geodis.

87.

Podle mého názoru se výše uvedené výroky Tribunálu blíží meritornímu posouzení – nebo alespoň zčásti spadají do jeho působnosti – žaloby v řízení probíhajícím před vnitrostátním soudem, jehož provedení unijnímu soudu nepřísluší, jak jsem již uvedl výše v bodě 80. Má-li být určeno, zda mají navrhovatelky právní zájem na podání žaloby, zásadní otázkou není to, zda nese Geodis odpovědnost za škody, jež navrhovatelky údajně utrpěly, neboť tuto otázku musí posoudit vnitrostátní soud.

88.

Vzhledem k tomu, že bylo konstatováno, že dané řízení není zjevně nerealistické ( 53 ), pozornost by měla být soustředěna spíše na otázku toho, zda navrhovatelky právně dostačujícím způsobem prokázaly, že existuje přímá souvislost mezi případným zrušením sporného rozhodnutí a řízením o náhradě škody zahájeným proti Geodis a dovolávaným na podporu právního zájmu navrhovatelek na podání žaloby, v tom smyslu, že zrušení sporného rozhodnutí by mohlo přinést navrhovatelkám výhodu v rámci zmíněného řízení. Navrhovatelky vznesly v této souvislosti dva argumenty.

89.

Pokud jde především o argument, podle něhož je řízení zahájené proti Geodis legitimní, neboť Geodis nese odpovědnost za neprovedení rozhodnutí Sernam 1, musí být bez ohledu na otázku přípustnosti tohoto argumentu uvedeno, že se týká skutečnosti, jež byla konstatována v rozhodnutí Sernam 2 a jež se ve sporném rozhodnutí neuvádí. Tento argument tedy nemůže poukazovat na žádnou souvislost mezi případným zrušením sporného rozhodnutí a řízením o náhradě škody. Zmíněný argument je tudíž irelevantní.

90.

Dále navrhovatelky tvrdí, že pokud by měla být Geodis považována za současného příjemce neslučitelných podpor, znamenalo by to, že by se mělo mít za to, že je povinna napravit následky, jež způsobily společnostem Mory škodu, a to společně a nerozdílně s ostatními příjemci těchto podpor a s jejich poskytovateli. Toto tvrzení představuje jádro řízení zahájeného před tribunal de commerce de Paris, v němž se navrhovatelky domáhají toho, aby vnitrostátní soud prohlásil, že jakožto příjemce neslučitelných státních podpor se Geodis (jakož i ostatní předchozí příjemci podpor a poskytovatel těchto podpor) dopustila protiprávního jednání a že na ni musí být nahlíženo jako na subjekt odpovědný za škody způsobené tímto protiprávním jednáním.

91.

V této souvislosti bylo již několikrát uvedeno, že ve sporném rozhodnutí Komise vyloučila existenci hospodářské návaznosti mezi skupinou Sernam a Geodis, přičemž konstatovala, že i když Geodis převzala aktiva skupiny Sernam, nemůže být považována za příjemce podpor poskytnutých této skupině. Aniž považuji za nutné přezkoumat, zda je žaloba v řízení, jež navrhovatelky zahájily proti Geodis, opodstatněná podle vnitrostátního práva, mám za to, že výše uvedený závěr, který je obsažen ve sporném rozhodnutí, by mohl ohrozit,toto řízení neboť ruší předpoklad, z něhož uvedená žaloba vychází a podle něhož by mohla být Geodis považována za příjemce státních podpor poskytnutých skupině Sernam. A nadto, jak jsem již uvedl výše v bodech 49 až 51, vnitrostátní soud je tímto rozhodnutím vázán.

92.

Znamená to tedy, že zrušení sporného rozhodnutí by mohlo zakládat účinky v rámci řízení o náhradě škody zahájeného před tribunal de commerce de Paris. Existence tohoto řízení je tedy podle mého názoru způsobilá odůvodnit právní zájem navrhovatelek na podání žaloby proti spornému rozhodnutí. Pokud tedy Tribunál vyloučil existenci takovéhoto zájmu založeného na výše uvedeném řízení, dopustil se tím nesprávného právního posouzení.

93.

A konečně navrhovatelky tvrdí, že jejich právní zájem na podání žaloby je odůvodněn rovněž okolností, že v případě zrušení rozhodnutí by mohly před tribunal de commerce de Paris vznést další argument vycházející z teorie bezdůvodného obohacení ( 54 ). Komise se domnívá, že se jedná o nový argument, který byl vznesen poprvé, a je tudíž v řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustný.

94.

Nemám v úmyslu zabývat se podrobněji otázkou rozdílu mezi novým argumentem (přípustným) a novým důvodem (nepřípustným), kterou jsem již měl příležitost označit za „citlivou“ ( 55 ), a uvedu zde pouze, že účastník řízení v zásadě nemůže poprvé až před Soudním dvorem vznést důvod, který nevznesl před Tribunálem. Nicméně nový argument, který představuje pouhé rozvedení nebo rozšíření argumentace předložené před Tribunálem, nepředstavuje nový důvod, ale musí být považován za přípustné rozšíření žalobního důvodu uvedeného již v předchozím stadiu řízení ( 56 ).

95.

V odpověď na námitku nepřípustnosti, kterou vznesla Komise před Tribunálem, navrhovatelky v projednávané věci uvedly, že mají právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí by mohlo mít přímý dopad na řízení o náhradě škody, jež zahájily před tribunal de commerce de Paris. Je nesporné, že v prvním stupni se vůbec nezmínily o teorii bezdůvodného obohacení.

96.

Ač nepovažuji za nutné ověřit, zda je vůbec přípustné, aby byl v rámci řízení probíhajícího před vnitrostátním soudem podán k vnitrostátnímu soudu takovýto návrh, rád bych uvedl, že žaloba vycházející z bezdůvodného obohacení má jiný právní základ než žaloba na náhradu škody.

97.

Mám za to, že argument vznesený navrhovatelkami, podle něhož by mohl být jejich právní zájem na zrušení sporného rozhodnutí odůvodněn jiným řízením, než jakého se dovolávaly v prvním stupni, nelze chápat v tom smyslu, že je součástí důvodu, který již byl před Tribunálem vznesen. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že tento argument představuje nový důvod, na jehož základě není možné posoudit, zda je analýza provedená Tribunálem v souladu s právem. V řízení o kasačním opravném prostředku je proto tento argument nepřípustný.

98.

S ohledem na vše, co bylo uvedeno výše, mám za to, že druhá část kasačního opravného prostředku musí být přijata a že tedy musí být napadené usnesení zrušeno.

2. K první a čtvrté části prvního důvodu: k postavení zúčastněné strany a k povaze sporného rozhodnutí

99.

První a čtvrtou část prvního důvodu je podle mého mínění nutné posoudit společně, neboť některé části argumentů, jež navrhovatelky v těchto částech vznesly, se navzájem překrývají, zejména v otázce kvalifikace sporného rozhodnutí. V obou těchto částech poukazují navrhovatelky postupně na body 29 až 35 a body 55 až 58 napadeného usnesení, přičemž tvrdí, že Tribunál se v několika případech dopustil nesprávného právního posouzení a že porušil jejich práva.

a) Napadené usnesení

100.

V bodech 29 až 35 napadeného usnesení odmítl Tribunál argument vznesený navrhovatelkami, podle něhož získaly právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí v důsledku okolnosti, že se jedna z nich zúčastnila správního řízení, jež vyústilo v přijetí rozhodnutí Sernam 3. Tribunál nejprve uvedl, že tímto argumentem je zřejmě prokázána spíše aktivní legitimace než právní zájem na podání žaloby. Posléze dospěl k závěru, že s ohledem na judikaturu by navrhovatelky musely pro účely konstatování jejich aktivní legitimace prokázat, že sporné rozhodnutí bylo způsobilé podstatně zasáhnout do jejich postavení na trhu, což ovšem nebylo proveditelné, neboť poté, co byla nařízena likvidace společností Mory, již tyto společnosti nevyvíjely žádnou činnost. Na základě obecné systematiky, jíž se řídí postup kontroly státních podpor, a zejména pak na základě článku 14 nařízení (ES) č. 659/1999 ( 57 ) Tribunál nakonec kvalifikoval sporné rozhodnutí jako rozhodnutí, jímž se stanoví podmínky navrácení protiprávních a neslučitelných podpor, tj. záležitosti týkající se pouze Komise a dotyčného členského státu.

101.

V bodech 55 až 58 napadeného usnesení Tribunál zamítl argument, podle něhož Komise prostřednictvím sporného rozhodnutí implicitně vyloučila možnost zahájení formálního vyšetřovacího řízení, čímž upřela navrhovatelkám možnost uplatnit procesní právo účastnit se tohoto řízení předložením příslušných připomínek. Tribunál v této souvislosti zaprvé zastával názor, že pokud si navrhovatelky přály, aby Komise zahájila formální vyšetřovací řízení, měly se na ni obrátit namísto toho, aby napadly rozhodnutí, které se týká pouze vztahů mezi Komisí a dotyčným členským státem, neboť pojednává o souvislostech otázky, za jakých podmínek má dojít k navrácení protiprávních a neslučitelných podpor. Tribunál se kromě toho domnívá, že prostřednictvím sporného rozhodnutí se Komise nevyjádřila k existenci případných podpor a k jejich slučitelnosti s článkem 108 SFEU, ale pouze odpověděla na otázku položenou francouzskými orgány, zda bude povinnost navrácení podpor, kterou skupině Sernam uložilo rozhodnutí Sernam 2, rozšířena i na případné nabyvatele této skupiny, a sice Geodis a BMV.

b) Argumenty účastnic řízení

– Argumenty navrhovatelek

102.

V první části prvního důvodu, který se týká bodů 29 až 35 napadeného usnesení, navrhovatelky zaprvé uvedly, že Tribunál si protiřečí, neboť existenci jejich právního zájmu na podání žaloby popřel na základě judikatury, podle níž je vždy věcí žalobce, aby prokázal, že rozhodnutí o slučitelnosti státní podpory je způsobilé zasáhnout do jeho postavení na trhu, a následně dospěl k závěru, že Komise se prostřednictvím sporného rozhodnutí nevyjádřila k existenci případných podpor a k jejich slučitelnosti s článkem 108 SFEU.

103.

Zadruhé tvrdí, že pokud Tribunál vyvodil z článku 14 nařízení č. 659/1999 závěr, že otázka, jakým způsobem má dojít k navrácení neslučitelných podpor, se týká pouze Komise a státu, který má podpory získat zpět, tento postoj by vedl k tomu, že by bylo zásadně vyloučeno, aby právní zájem na podání žaloby proti rozhodnutí, jímž se stanoví podmínky navrácení podpor, mohla mít i jiná strana než výše uvedený členský stát. Takovýto postoj je však v rozporu s ustanoveními čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, podle nichž může žalobu proti rozhodnutím podat každá osoba, které se toto rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká.

104.

Zatřetí se Tribunál přesně nevyjádřil ke kvalifikaci sporného rozhodnutí, aby nebylo patrné, že zaujal jiný přístup, než jaký byl uplatněn v rozsudku Ryanair v. Komise ( 58 ), který se týkal stejné situace, o jakou se jedná ve sporném rozhodnutí.

105.

Ve čtvrté části prvního důvodu, který se týká bodů 55 až 58 napadeného usnesení, navrhovatelky nejprve zdůrazňují, že na rozdíl od toho, co naznačuje Tribunál, ze spisu vyplývá, že upozornily Komisi na riziko spočívající v tom, že převzetím aktiv skupiny Sernam skupinou Geodis by mohlo dojít k dalšímu převodu protiprávních podpor a tím i k možnému obcházení rozhodnutí Sernam 3. Tím, že Komise přijala sporné rozhodnutí, vyloučila možnost zahájení důkladného přezkumného řízení zaměřeného na zneužití rozhodnutí Sernam 3 a porušila tak procesní práva navrhovatelek, neboť jim upřela možnost předložit připomínky k podmínkám převodu aktiv, na něž se vztahovalo poskytnutí protiprávních podpor, na Geodis. Podle názoru navrhovatelek je tato situace zcela shodná se situací, která byla přezkoumávána ve věci Ryanair v. Komise ( 59 ). Stejně jako v projednávané věci byla totiž navrhovatelkám v důsledku sporného rozhodnutí upřena možnost zahájit důkladné přezkumné řízení, i když v projednávané věci by se takovéto řízení netýkalo dalších podpor, nýbrž zneužití rozhodnutí Sernam 3.

106.

Dále navrhovatelky zpochybňují kvalifikaci učiněnou Komisí, podle níž sporné rozhodnutí představuje rozhodnutí sui generis, a vytýkají Tribunálu, že se nevyjádřil k jejich osobnímu dotčení, aby se vyhnul otázce zmíněné kvalifikace. Zpochybňují také kvalifikaci – uvedenou v bodě 33 napadeného usnesení –, podle níž sporné rozhodnutí představuje rozhodnutí, jímž se stanoví podmínky navrácení protiprávních a neslučitelných podpor. Sporné rozhodnutí se netýkalo otázky, zda byly společnosti Geodis poskytnuty další podpory, nýbrž otázky, zda podmínky, za nichž měla Geodis převzít aktiva skupiny Sernam, představují správné provedení rozhodnutí Sernam 3 (v tom smyslu, že neexistence hospodářské návaznosti má vést k přerušení poskytování státních podpor) nebo naopak zneužití tohoto rozhodnutí (ve smyslu obcházení ze strany francouzských orgánů). Bylo by možné spojit články 14 a 16 nařízení č. 659/1999 a kvalifikovat způsob navrácení neslučitelné podpory jako obcházení povinnosti navrácení a potažmo jako zneužití ve smyslu článku 16 tohoto nařízení.

107.

A konečně se navrhovatelky domnívají, že důvody, z nichž jim Tribunál povolil vedlejší účastenství v řízení, jež zahájila SNCF proti rozhodnutí Sernam 3 ( 60 ), na podporu návrhových žádání Komise, a to i přesto, že jsou v likvidaci, svědčí o tom, že mají právní zájem na podání žaloby v projednávaném řízení, jež se týká rozhodnutí navazujícího na rozhodnutí Sernam 3.

– Argumenty Komise

108.

V souvislosti s první a čtvrtou částí Komise především uvedla, že argumenty, jež vznesly navrhovatelky, se netýkají jejich právního zájmu na podání žaloby, nýbrž jejich aktivní legitimace. Prostřednictvím těchto argumentů tedy nemohou prokázat, že mají právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí. Tento závěr platí tím spíše, pokud jde o první část, neboť pokud mají postavení zúčastněné strany z titulu prvních rozhodnutí, nemusí to nutně znamenat, že mají i postavení zúčastněné strany z titulu následně přijatého rozhodnutí, mimo jiné i proto, že situace hospodářských subjektů se může v průběhu času měnit. Co se týče čtvrté části, nepřihlíží se v ní ke skutečnosti, že likvidace společností Mory byla nařízena dříve, než tyto společnosti podaly žalobu na neplatnost. Tyto společnosti již tedy nebyly konkurenčními podniky skupiny Sernam ani konkurenčními podniky společnosti Geodis, takže podle mínění Komise si lze jen stěží představit, jakou výhodu by mohl navrhovatelkám přinést případný rozsudek, jímž by bylo sporné rozhodnutí zrušeno.

109.

Postavení zúčastněné strany by navrhovatelky mohly ostatně získat pouze, pokud by navrhly zrušení rozhodnutí přijatého po završení předběžné fáze přezkumu, v němž by Komise rozhodla v tom smyslu, že proti oznámenému opatření nevznese žádné námitky. Sporné rozhodnutí však takovýmto rozhodnutím není. Komise totiž již přijala konečné rozhodnutí, tj. rozhodnutí Sernam 3, v němž se vyjádřila k existenci podpor poskytnutých skupině Sernam, k jejich neslučitelnosti a k jejich navrácení. Sporné rozhodnutí je praktickým naplněním loajální spolupráce mezi členským státem a Komisí v oblasti podmínek navrácení podpor. Otázky takového druhu, jako je otázka vznesená francouzskými orgány, se zpravidla řeší pouhou výměnou dopisů mezi útvary Komise a vnitrostátními orgány.

110.

Pokud by se ostatně mělo mít za to, že sporné rozhodnutí není pouhým vyjádřením procesu loajální spolupráce, muselo by být postaveno na roveň jedině konečnému rozhodnutí. V projednávaném případě nutně souvisí s rozhodnutím Sernam 3, které je konečným rozhodnutím, a určitým způsobem na něj navazuje a přímo jej doplňuje. Navrhovatelky měly tedy prokázat nejen to, že byla porušena jejich procesní práva, ale i to, že jejich konkurenční postavení bylo sporným rozhodnutím podstatně zasaženo.

111.

Projednávaná věc se z tohoto pohledu liší od věci Ryanair v. Komise ( 61 ). Na rozdíl od zmíněné věci nebyla Komise v projednávané věci vyzvána, aby se vyjádřila k tomu, zda má plánovaný převod povahu podpory, neboť se jednalo o převod majetku soukromé osoby, v němž již stát nevlastnil žádné akcie, a Komise se nevyjádřila ani k tomu, zda nabyvatel jednal jako soukromý subjekt v tržním hospodářství. Sporné rozhodnutí proto nemůže být postaveno na roveň ani rozhodnutí přijatému na základě článku 16 nařízení č. 659/1999.

c) Analýza

112.

V napadeném usnesení i v argumentech, jež vznesly navrhovatelky v souvislosti s dotčenými dvěma částmi, jsou argumenty týkající se aktivní legitimace směšovány s otázkou týkající se důkazu existence právního zájmu na podání žaloby. Již jsem vysvětlil, že se jedná o dvě různé podmínky přípustnosti ( 62 ).

113.

Za těchto okolností je třeba připomenout, že Tribunál prohlásil, že žaloba je nepřípustná vzhledem k tomu, že navrhovatelky nemají právní zájem na podání žaloby ( 63 ), a také to, že první důvod projednávaného kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení, co se týče konstatování neexistence právního zájmu na podání žaloby. Důvody vznesené v obou částech, jimiž se nyní zabýváme, by tedy měly být přezkoumány z hlediska právního zájmu na podání žaloby.

i) K první části

114.

V první části prvního důvodu navrhovatelky zpochybňují závěr Tribunálu, podle něhož okolnost, že jedna z navrhovatelek měla postavení zúčastněné strany ve správním řízení, které vyústilo v přijetí rozhodnutí Sernam 3, nemůže odůvodnit právní zájem navrhovatelek na podání žaloby proti spornému rozhodnutí.

115.

Nehledě na úvahy, jež Tribunál uvedl v bodech 31 až 33 napadeného usnesení s cílem doložit výše uvedený závěr a jež se zaprvé týkají aktivní legitimace a zadruhé obsahují podle mého mínění několik mylných tvrzení, k nimž se ještě vrátím níže, mám za to, že závěr, k němuž Tribunál dospěl, není sám o sobě stižen žádnou vadou.

116.

Přestože v oblasti státních podpor platí, že postavení zúčastněné strany v řízení, jež vyústilo v přijetí určitého rozhodnutí, může představovat okolnost významnou pro konstatování aktivní legitimace ( 64 ), nemusí se vždy nutně rovnat také zájmu na zrušení rozhodnutí, jež bylo přijato v konečné fázi tohoto řízení, tím méně pak zájmu na zrušení jiného rozhodnutí, byť s tímto prvním rozhodnutím souvisejícího. Jak jsem již uvedl výše v bodě 28, pro účely konstatování právního zájmu na podání žaloby musí být prokázáno, že zrušení napadeného aktu je způsobilé přinést samo o sobě žalobci prospěch. Pouhá okolnost, že bylo získáno postavení zúčastněné strany ve správním řízení, však sama o sobě neznamená, že zrušení takovouto výhodu přinese.

117.

Za těchto okolností se tedy domnívám, že argument navrhovatelek, který je uveden výše v bodě 102 a který vychází z údajného rozporu v úvahách Tribunálu, je irelevantní, neboť judikatura, na niž Tribunál odkazuje v bodě 31 napadeného usnesení, se netýká právního zájmu na podání žaloby, nýbrž aktivní legitimace. I kdybychom připustili, že si Tribunál ve svých úvahách protiřečí, nemělo by to žádný dopad na správnost závěru, k němuž Tribunál dospěl. Rovněž argumenty navrhovatelek vycházející z rozsudku Ryanair v. Komise ( 65 ) jsou v kontextu první části podle mého mínění irelevantní. Úvahy o přípustnosti žaloby na neplatnost, jež jsou v tomto rozsudku uvedeny, se netýkají právního zájmu na podání žaloby, nýbrž aktivní legitimace. Pokud však Tribunál i Soudní dvůr uznaly přípustnost žaloby, kterou Ryanair podala, implicitně tím uznaly, že tato společnost má právní zájem na podání žaloby, takže případná podobnost obou těchto věcí by mohla být považována za relevantní. K této otázce se ještě vrátím v rámci přezkumu čtvrté části, v němž se budu mimo jiné zabývat i rozborem argumentu zmíněného v bodě 103 výše, k jehož vyřešení je nutné zodpovědět otázku kvalifikace sporného rozhodnutí ( 66 ).

118.

Z výše uvedených úvah podle mého názoru vyplývá, že první část prvního důvodu musí být zamítnuta.

ii) Ke čtvrté části

119.

Ve čtvrté části prvního důvodu zpochybňují navrhovatelky analýzu provedenou Tribunálem, na jejímž základě Tribunál popřel, že mají právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí, přičemž odmítl jejich argument, podle něhož Komise prostřednictvím tohoto rozhodnutí implicitně vyloučila možnost zahájení formálního vyšetřovacího řízení, čímž upřela navrhovatelkám možnost uplatnit procesní právo účastnit se tohoto řízení předložením příslušných připomínek. Zpochybňují také kvalifikaci učiněnou Komisí, podle níž sporné rozhodnutí představuje rozhodnutí sui generis ( 67 ), jakož i kvalifikaci učiněnou Tribunálem, podle níž sporné rozhodnutí představuje rozhodnutí, jímž se stanoví podmínky navrácení státních podpor, které se týká pouze Komise a dotyčného členského státu ( 68 ).

120.

Pokud by však mělo být sporné rozhodnutí skutečně kvalifikováno jakožto rozhodnutí, jímž se vylučuje zahájení formálního vyšetřovacího řízení, jak se domnívají navrhovatelky, pak by zrušení tohoto rozhodnutí znamenalo, že by se navrhovatelky mohly – za předpokladu, že by na to měly právo jakožto zúčastněné strany, což je zase jiná otázka – zúčastnit případného formálního vyšetřovacího řízení. V obdobném případě by tak zrušení sporného rozhodnutí mohlo, přinejmenším s určitou mírou pravděpodobnosti, přinést navrhovatelkám prospěch v podobě znovuzískání jejich procesních práv. V takovémto případě by tedy nebylo možné vyloučit, že by mohly mít právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí.

121.

Vyvstává tedy otázka právní kvalifikace sporného rozhodnutí.

– Rozhodnutí týkající se hospodářské návaznosti a judikatura

122.

Pokud se nemýlím, v judikatuře dosud nebylo podrobeno přezkumu žádné rozhodnutí takového druhu, jako je sporné rozhodnutí, které se týká výlučně otázky, zda existuje hospodářská návaznost. Existuje však několik případů, v nichž se touto otázkou zabývala Komise ( 69 ).

123.

Ve věci Seleco, v níž byl vydán rozsudek Itálie a SIM 2 Multimedia v. Komise ( 70 ), Komise konstatovala, že existuje hospodářská návaznost mezi příjemcem neslučitelných státních podpor (v projednávané věci Seleco SpA) a nabyvatelem aktiv této společnosti (Multimedia). Toto prohlášení bylo uvedeno v rozhodnutí ( 71 ), jímž byla konstatována existence neslučitelných státních podpor a jež bylo přijato po zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ( 72 ).

124.

Obdobně i ve věci Olympic Airlines ( 73 ) Komise konstatovala, že existuje hospodářská návaznost mezi příjemcem podpor, jež byly v předchozím rozhodnutí (z roku 2002) ( 74 ) prohlášeny za protiprávní a neslučitelné, a nabyvatelem jeho aktiv. Stejně jako tomu bylo ve věci Seleco, toto prohlášení bylo uvedeno v rozhodnutí přijatém po zahájení formálního vyšetřovacího řízení ( 75 ). V témže rozhodnutí však Komise mimo jiné konstatovala, že nabyvateli aktiv byla poskytnuta nová státní podpora ( 76 ). Existence hospodářské návaznosti byla konstatována v rámci analýzy týkající se existence této nové státní podpory poskytnuté ve prospěch nabyvatele aktiv. V téže souvislosti dospěla Komise k závěru, že nový, samostatný právní subjekt, který převzal aktiva bývalého příjemce podpor, byl zřízen s cílem obejít povinnost navrácení podpor a vyhnout se tak navrácení podpor, jež byly rozhodnutím z roku 2002 prohlášeny za protiprávní a neslučitelné ( 77 ).

125.

Dále je třeba uvést, že otázka možného obcházení povinnosti navrácení podpor vytvořením určité právní konstrukce byla v rozhodnutí o zahájení řízení ( 78 ) zmíněna v souvislosti s analýzou jiných opatření, jež mohla představovat státní podpory. V tomto rozhodnutí projevila Komise vážné pochybnosti vyplývající z možnosti, že zřízení společnosti, jež převzala aktiva, představuje již samo o sobě státní podporu ( 79 ).

126.

Otázka týkající se existence hospodářské návaznosti vyvstala také ve věci Alitalia, v níž byly vydány rozsudky Tribunálu a Soudního dvora Ryanair v. Komise ( 80 ), jichž se navrhovatelky opakovaně dovolávají.

127.

Ve výše uvedené věci Komise v prvním rozhodnutí ( 81 ) přijatém po ukončení formálního vyšetřovacího řízení konstatovala existenci neslučitelné podpory poskytnuté ve prospěch Alitalia a požadovala, aby byla tato podpora od zmíněné společnosti získána zpět, a ve druhém rozhodnutí ( 82 ), přijatém téhož dne jako první rozhodnutí, Komise přezkoumala na základě oznámení ze strany italských orgánů opatření týkající se prodeje aktiv společnosti Alitalia. V této souvislosti konstatovala zaprvé, že postup převodu zmíněných aktiv nevedl k poskytnutí podpory ve prospěch nabyvatelů ( 83 ), a zadruhé, že převod těchto aktiv, provedený na základě zmíněného postupu, nezakládá hospodářskou návaznost mezi Alitalia a nabyvateli jejích aktiv ( 84 ). Komise tudíž rozhodla, že takové oznámené opatření, jako je opatření, které bylo změněno závazky přijatými italskými orgány, nepředstavuje podporu, budou-li tyto závazky zcela dodrženy.

128.

Tribunál, který řešil otázku přípustnosti žaloby, kterou podala společnost Ryanair, konkurenční podnik společnosti Alitalia, proti prvnímu i druhému rozhodnutí, dospěl k závěru, že druhé napadené rozhodnutí je rozhodnutím přijatým po ukončení předběžné fáze přezkumu podle čl. 4 odst. 2 nařízení č. 659/1999, kterým Komise konstatovala, že oznámené opatření nepředstavuje podporu a že tímto rozhodnutím Komise konkludentně zamítla zahájení formálního vyšetřovacího řízení ( 85 ). Toto posouzení (implicitně) potvrdil i Soudní dvůr v řízení o kasačním opravném prostředku ( 86 ).

129.

Věc Larko ( 87 ) se týká privatizace společnosti Larko, která je kontrolována řeckým státem. Na základě oznámení ze strany řeckých orgánů Komise konstatovala, že podmínky této privatizace v podobě, jak je vymezily řecké orgány, a zejména způsob prodeje určitých aktiv této společnosti nepředstavují státní podporu. V témže rozhodnutí Komise rovněž konstatovala, že prodej aktiv za výše uvedených podmínek nezakládá hospodářskou návaznost s budoucím nabyvatelem těchto aktiv, takže pokud by bylo v řízení, jež zahájila Komise v souvislosti s některými opatřeními přijatými ve prospěch Larko, přijato záporné rozhodnutí, případná povinnost navrácení podpor nebude přenesena na nabyvatele. V tomto rozhodnutí Komise výslovně uvedla, že ta část rozhodnutí, která se týká hospodářské návaznosti, představuje rozhodnutí sui generis, což je stejný postup, jaký uplatnila i ve sporném rozhodnutí ( 88 ).

130.

Naproti tomu v rozhodnutí Airport Handling ( 89 ) se Komise zabývala otázkou existence hospodářské návaznosti v rámci rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ( 90 ). Toto rozhodnutí navazovalo na rozhodnutí, v němž bylo konstatováno poskytnutí neslučitelných podpor ve prospěch společnosti Sea Handling ( 91 ). Italské orgány požádaly Komisi, aby zaprvé potvrdila, že postup, který byl uplatněn v souvislosti s prodejem aktiv Sea Handling a se zřízením nové společnosti (Airport Handling), která tato aktiva získala, nezakládá hospodářskou návaznost, jejímž důsledkem by bylo přenesení povinnosti navrácení neslučitelných podpor na společnost Airport Handling. Kromě toho italské orgány požádaly Komisi, aby potvrdila, že kapitalizace Airport Handling (provedená prostřednictvím investice ve výši 25 milionů eur) nepředstavuje státní podporu. Komise měla pochybnosti ohledně otázky, zda dotčená opatření představují státní podpory, a proto zahájila formální vyšetřovací řízení.

131.

Tento přehled jednotlivých rozhodnutí týkajících se hospodářské návaznosti mezi příjemcem podpory a nabyvatelem jeho aktiv nám umožní dospět k určitým závěrům.

132.

Zaprvé konstatování existence nebo neexistence hospodářské návaznosti může vyplývat z nejrůznějších okolností. Může být vázáno kupříkladu na ustanovení týkající se navrácení podpor, jež byly prohlášeny za neslučitelné v konečném rozhodnutí přijatém po ukončení formálního vyšetřovacího řízení, tak jak tomu bylo ve věci Seleco. Tak jako ve věci Olympic Airlines může však nastat i to, že se toto konstatování sloučí s analýzou existence podpor, a to v případě, že operace, jejímž prostřednictvím je uskutečňován prodej aktiv, je způsobilá představovat sama o sobě podporu ( 92 ). A konečně tak jako ve věci Ryanair v. Komise, může toto konstatování souviset s analýzou existence nové podpory, byť je učiněno samostatně ( 93 ). Znamená to tedy, že pokud má být posouzena právní povaha rozhodnutí, jímž se konstatuje existence nebo neexistence hospodářské návaznosti, lze ji provádět pouze případ od případu a s přihlédnutím k rámci, v němž je tato analýza prováděna.

133.

Na druhou stranu platí, že předpokladem k tomu, aby mohla být konstatována existence nebo neexistence hospodářské návaznosti mezi příjemcem státních podpor a nabyvatelem jeho aktiv, je každopádně konkrétní rozhodnutí, jímž se konstatuje neslučitelnost daných podpor, jež musí být od příjemce vymáhány ( 94 ). Účelem konstatování existence nebo neexistence hospodářské návaznosti je zjistit, zda převáděná aktiva budou mít i nadále prospěch z neslučitelných podpor poskytnutých převodci, který byl těmito podporami zvýhodněn. Takovéto konstatování musí tedy nutně následovat po každém prohlášení neslučitelnosti opatření, jež představuje podporu, a musí na něj být striktně vázáno.

– Ke kvalifikaci sporného rozhodnutí

134.

V projednávané věci Komise přijala sporné rozhodnutí na popud francouzských orgánů, které zmíněný orgán požádaly, aby potvrdil, že povinnost navrácení státních podpor, jež skupině Sernam uložilo rozhodnutí Sernam 3, nebude při splnění určitých podmínek přenesena i na společnosti skupiny Geodis a BMV, pokud převezmou své podíly aktiv skupiny Sernam.

135.

Ve zmíněném rozhodnutí Komise popisuje nejprve kontext, v němž je toto rozhodnutí přijímáno, a následně předkládá podrobný popis obou nabídek, jakož i závazků přijatých Francouzskou republikou ( 95 ). Poté, co kvalifikuje toto rozhodnutí jako rozhodnutí sui generis, jež vychází z povinnosti loajální spolupráce mezi Komisí a členskými státy, upřesňuje, že se toto rozhodnutí týká výlučně otázky hospodářské návaznosti a že se netýká posouzení daného převodu ve světle čl. 107 odst. 1 SFEU ani toto posouzení nepředjímá ( 96 ). Posléze Komise přistoupila k posouzení s cílem určit, zda dotčený převod aktiv umožňuje konstatovat hospodářskou návaznost mezi skupinou Sernam a případnými nabyvateli ( 97 ). Za tímto účelem přezkoumala předmět koupě, cenu převodu, nezávislost nových vlastníků a akcionářů, okamžik provedení převodu, jakož i hospodářskou logiku dané operace, a dospěla k závěru, že neexistuje hospodářská návaznost a potažmo ani povinnost nabyvatelů aktiv týkající se navrácení podpor ( 98 ).

136.

Je tedy namístě uvést, že sporné rozhodnutí se týká výlučně otázky existence či neexistence hospodářské návaznosti mezi skupinou Sernam, na straně jedné, a Geodis a BMV, na straně druhé. Jedná se tedy o samostatné rozhodnutí, jež nelze přímo postavit na roveň žádnému z rozhodnutí, jež jsem podrobil analýze v bodech 123 až 130 výše. Účastníci řízení vznesli v této souvislosti různé názory na právní povahu tohoto rozhodnutí.

137.

Zaprvé nejsem přesvědčen postojem Komise, který byl uplatněn i Tribunálem a podle něhož se napadené rozhodnutí týká výlučně podmínek navrácení podpory, která byla prohlášena za neslučitelnou, a je tedy výlučně součástí loajální spolupráce mezi dotyčným členským státem a Komisí.

138.

Poté, co byla Komise během jednání na tuto záležitost dotázána, sama uznala, že rozhodnutí týkající se hospodářské návaznosti nepojednává pouze o podmínkách navrácení neslučitelné podpory, ale i o přenesení výhody, jež z poskytnutí této podpory vyplývá. Takovéto rozhodnutí se tedy týká příjemce jednotlivé podpory, která byla prohlášena za neslučitelnou, tj. podniku, který má z této podpory prospěch (nebo tento prospěch nemá, podle toho, zda existuje hospodářská návaznost). Znamená to tedy, že je to rozhodnutí týkající se konkrétní jednotlivé podpory, nikoli pouze ve smyslu podmínek jejího navrácení, ale i ve smyslu „subjektivního rozměru“ této podpory. Jinými slovy, cílem takovéhoto rozhodnutí je určit na základě posouzení různých prvků, zda má být nabyvatel aktiv považován za příjemce podpory, která již byla prohlášena za neslučitelnou.

139.

Za ještě méně přesvědčivý pak považuji postoj, který lze vyvodit ze znění bodů 33 a 56 napadeného usnesení, který zastávala i Komise během jednání, a sice postoj, podle něhož nemohou třetí osoby, například konkurenční podniky, dané rozhodnutí vůbec napadnout, neboť pojednává výlučně o otázce navrácení podpor ‐ tj. otázce, která se týká pouze Komise a dotyčného členského státu. V tomto ohledu tedy sdílím názor navrhovatelek, podle něhož je takovýto postoj zjevně v rozporu s čl. 263 třetím pododstavcem SFEU. Pokud takovéto rozhodnutí představuje napadnutelný akt ( 99 ) a pokud má třetí osoba právní zájem na podání žaloby i aktivní legitimaci, musí jí být umožněno napadnout toto rozhodnutí před unijním soudem.

140.

Zadruhé argument vznesený navrhovatelkami, jenž vychází z článku 16 nařízení č. 659/1999, se mi nezdá relevantní. Zmíněné ustanovení se totiž týká zneužití podpory, tedy situace, kdy ve smyslu čl. 1 písm. g) nařízení č. 659/1999 příjemce využil podporu v rozporu s rozhodnutím nevznášet námitky, s kladným rozhodnutím nebo s podmínečným rozhodnutím ( 100 ). Je však namístě konstatovat, že rozhodnutí Sernam 3 nespadá do žádné z těchto tří kategorií rozhodnutí, ale jedná se o samostatné rozhodnutí týkající se zneužití podpory, v němž jsou podpory poskytnuté skupině Sernam prohlášeny za protiprávní a neslučitelné. Navrhovatelky se tedy nemohou na základě výše uvedeného ustanovení dovolávat zneužití podpor, jež byly prohlášeny za neslučitelné.

141.

Zatřetí je namístě podrobit analýze tvrzení navrhovatelek, podle něhož lze sporné rozhodnutí postavit na roveň implicitnímu rozhodnutí nezahájit důkladné přezkumné řízení.

142.

V tomto ohledu musím uznat, že některé argumenty by mohly hovořit ve prospěch takovéhoto přístupu. Bylo by tedy možné se domnívat, že změna příjemce jednotlivé podpory představuje natolik zásadní změnu, že zakládá novou podporu ( 101 ), která se musí stát předmětem nového přezkumu slučitelnosti. Určitá procesní analogie by tedy mohla být vyvozena z okolnosti, že stejně jako je tomu v případě rozhodnutí nevznášet námitky, sporné rozhodnutí bylo přijato na základě oznámení ze strany francouzských orgánů.

143.

Jak jsem však uvedl výše v bodě 133, předpokladem takového rozhodnutí týkajícího se hospodářské návaznosti, jako je sporné rozhodnutí, je existence, přinejmenším předpokládaná ( 102 ), záporného rozhodnutí ve smyslu čl. 7 odst. 5 nařízení č. 659/1999, nebo tak jako v projednávané věci rozhodnutí, jímž se konstatuje zneužití podpory a vyplývá z něj povinnost navrácení neslučitelné podpory. Toto rozhodnutí se týká případného převodu, průběhu dotčeného prodeje aktiv a nového příjemce podpory, která již byla prohlášena za neslučitelnou. Okolnost, že podpora, která musí být navrácena, byla již prohlášena za neslučitelnou, podle mého názoru vylučuje možnost provedení nového přezkumu slučitelnosti téže podpory, neboť tento přezkum by mohl vést k přijetí rozhodnutí, jímž by byla konstatována její slučitelnost. Jinými slovy, rozhodnutím o hospodářské návaznosti nesmí být v žádném případě zpochybněno rozhodnutí, v němž je dotčená podpora prohlášena za neslučitelnou a je nařízeno její navrácení.

144.

Vyvstává nicméně otázka, zda se nabyvatelé stávají v důsledku nabytí aktiv příjemci nové státní podpory. Tuto možnost, jež byla podrobena analýze v první části druhého rozhodnutí ve věci Ryanair v. Komise ( 103 ), však výslovně vyloučilo sporné rozhodnutí, v němž Komise v bodě 54 výslovně uvedla, že toto rozhodnutí nepředjímá posouzení dotčených investic ve světle článku 107 SFEU. Právě v tom spočívá ostatně hlavní rozdíl mezi sporným rozhodnutím a rozhodnutím napadeným ve věci Ryanair v. Komise, které podle Tribunálu představuje rozhodnutí nevznášet námitky. Druhé rozhodnutí přijaté ve věci Ryanair v. Komise totiž obsahuje analýzu opatření, jež oznámily italské orgány s cílem určit, zda toto opatření představuje novou státní podporu ( 104 ).

145.

Sporné rozhodnutí se od rozhodnutí přijatých ve věci Olympic Airlines liší také tím, že analýza hospodářské návaznosti má ve sporném rozhodnutí zcela samostatné postavení a neprolíná se, tak jako ve výše uvedených rozhodnutích, s analýzou existence nových podpor poskytnutých nabyvatelům aktiv skupiny Sernam.

146.

Vzhledem k tomu, že ve sporném rozhodnutí není obsažena analýza existence nových podpor poskytnutých nabyvatelům, přikláním se tedy spíše k názoru, že tomuto rozhodnutí je bližší taková situace, jaká existovala v rozhodnutí přijatém ve věci Seleco. Ve zmíněné věci byla otázka hospodářské návaznosti vyřešena v rámci konečného rozhodnutí, jímž byla konstatována neslučitelnost podpor, přičemž byla považována za otázku týkající se následného příjemce podpor prohlášených za neslučitelné, od něhož mají být tyto podpory zpětně vymáhány. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že i sama Komise ve svém spise tvrdí, že pokud by bývala věděla o možnosti převodu aktiv a o podmínkách jeho provedení, jež byly analyzovány ve sporném rozhodnutí, mohla tuto otázku vyřešit v rozhodnutí Sernam 3.

147.

S ohledem na výše uvedenou analýzu se přikláním k názoru, že sporné rozhodnutí je rozhodnutím týkajícím se možného převodu podpor, které Komise prohlásila za neslučitelné již v rozhodnutí Sernam 3, na nového příjemce, od něhož by tyto podpory mohly být případně vymáhány zpět. Jedná se tedy o rozhodnutí, které souvisí s rozhodnutím Sernam 3 a doplňuje jej, přičemž jeho cílem je doplnit obsah ( 105 ) zmíněného rozhodnutí s ohledem na nové skutečnosti, k nimž došlo po přijetí rozhodnutí Sernam 3 ( 106 ).

148.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že důvod vznesený navrhovatelkami, který vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Tribunál dopustit tím, že odmítl uznat právní zájem navrhovatelek na podání žaloby, neboť nekvalifikoval sporné rozhodnutí jakožto rozhodnutí, jímž se vylučuje zahájení důkladného přezkumného řízení, musí být zamítnut.

149.

Vzhledem k předchozím úvahám se domnívám, že první a čtvrtou část prvního důvodu je třeba zamítnout.

3. Ke třetí části prvního důvodu: právní zájem společnosti Superga Invest na podání žaloby

150.

Prostřednictvím třetí části prvního důvodu vytýkají navrhovatelky Tribunálu, že v bodech 52 a 53 napadeného usnesení popřel právní zájem společnosti Superga Invest na podání žaloby, neboť nepřihlédl k tomu, že tento právní zájem na podání žaloby vyplývá z právního zájmu na podání žaloby, jenž náleží společnostem Mory, jejichž je výše uvedená společnost hlavním akcionářem. Superga Invest musí stejně jako společnosti Mory nést následky škody, kterou způsobilo desetileté vyplácení neslučitelných podpor skupině Sernam, a má tedy stejně jako tyto společnosti právní zájem na podání žaloby, jejímž prostřednictvím by mohla získat náhradu škody. Kromě toho má tato společnost také právní zájem na zahájení veškerých řízení, jejichž cílem je určit, že Geodis představuje nabyvatele a současného příjemce neslučitelných podpor, jež byly předmětem rozhodnutí Sernam 3, a že má povinnost nahradit škodu způsobenou těmito podporami, a to společně a nerozdílně s předchozími příjemci podpor a se SNCF.

151.

Komise tvrdí, že tato část je irelevantní, neboť ani společnosti Mory nemají právní zájem na podání žaloby na neplatnost sporného rozhodnutí.

152.

V této souvislosti je namístě poukázat na to, že nebylo zpochybněno, že Superga Invest je hlavním akcionářem společností Mory a že podala společně s nimi žalobu na náhradu škody k tribunal de commerce de Paris, jejímž prostřednictvím se domáhají toho, aby jim skupina Sernam a Geodis nahradily škodu, jež jim tyto společnosti způsobily v důsledku konkurenčních výhod, které jim přineslo poskytnutí protiprávních podpor.

153.

V bodě 92 výše jsem dospěl k závěru, že zrušení sporného rozhodnutí může zakládat účinky v rámci řízení zahájeného před vnitrostátním soudem, a existence tohoto řízení je tedy způsobilá odůvodnit právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí. Tento závěr je použitelný i na Superga Invest, jež má tedy právní zájem na podání žaloby proti zmíněnému rozhodnutí.

154.

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud Tribunál dospěl k závěru, že Superga Invest nemá právní zájem na podání žaloby, dopustil se tím nesprávného právního posouzení, a je tedy namístě přijmout i třetí část prvního důvodu.

4. Závěr k prvnímu důvodu

155.

Vzhledem k tomu, že druhou a třetí část prvního důvodu je podle mého mínění namístě přijmout, znamená to, že napadené usnesení musí být zrušeno v rozsahu, v němž se v něm prohlašuje, že navrhovatelky nemají právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí.

C – Ke druhému důvodu vycházejícímu z porušení čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU

156.

Prostřednictvím druhého důvodu navrhovatelky tvrdí, že pokud Tribunál odmítl konstatovat, že jsou sporným rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčeny, porušil tím čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU. Z pohledu právního zájmu na podání žaloby se totiž napadené usnesení ve skutečnosti zabývá otázkami, jimiž mohou být osobně dotčeny. Ve světle rozsudku Ryanair v. Komise ( 107 ) nelze pochybovat o tom, že navrhovatelky jsou sporným rozhodnutím osobně dotčeny. Uznání osobního dotčení navrhovatelek je tedy ve zjevném rozporu s popřením jejich právního zájmu na podání žaloby, neboť již osobní dotčení samo o sobě postačuje k tomu, aby odůvodnilo právní zájem na podání žaloby.

157.

Komise tvrdí, že otázku aktivní legitimace Tribunál nepřezkoumal z důvodu, že takovýto přezkum nebyl nezbytný k tomu, aby bylo rozhodnuto o nepřípustnosti žaloby, s ohledem na neexistenci právního zájmu na podání žaloby. Pokud tedy Tribunál i přesto podrobně zodpověděl argumenty, jež se týkají spíše než právního zájmu navrhovatelek, jejich aktivní legitimace na podání žaloby, učinil tak z opatrnosti a do určité míry podpůrně poté, co poukázal na okolnost, že navrhovatelky oba tyto pojmy zaměňují.

158.

Druhý důvod vychází z předpokladu, že pokud je žalobce aktivně legitimován k tomu, aby navrhl zrušení unijního aktu, znamená to, že má automaticky i právní zájem na podání žaloby. Jak jsem již nicméně uvedl v bodech 23 až 30 výše, aktivní legitimace a právní zájem na podání žaloby představují dvě různé podmínky přípustnosti. Předpoklad, z něhož druhý důvod vychází, je tedy chybný.

159.

I když Tribunál v některých bodech napadeného usnesení v rámci odpovědi na argumenty vznesené navrhovatelkami sloučil argumenty týkající se aktivní legitimace s argumenty týkajícími se právního zájmu na podání žaloby je přesto zjevné, jak jsem již uvedl výše, že ve zmíněném usnesení se Tribunál otázkou aktivní legitimace navrhovatelek přímo nezabýval. Podle názoru Tribunálu to ostatně nebylo zapotřebí, neboť Tribunál dospěl k závěru, že žaloba je v každém případě nepřípustná z důvodu neexistence právního zájmu na podání žaloby ( 108 ).

160.

Přesto se domnívám, že závěr, který Tribunál vyvodil z neexistence právního zájmu navrhovatelek na podání žaloby, je – jak jsem již uvedl v rámci analýzy druhé a třetí části prvního důvodu – chybný, což znamená, že Tribunál měl provést analýzu aktivní legitimace navrhovatelek. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, dopustil se nesprávného právního posouzení. Za těchto okolností musí být tedy přijat i druhý důvod.

D – Závěr ke kasačnímu opravnému prostředku

161.

S ohledem na výše uvedenou analýzu navrhuji Soudnímu dvoru, aby kasačnímu opravnému prostředku vyhověl a zrušil napadené usnesení.

V – K přípustnosti žaloby v prvním stupni

162.

Z článku 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora vyplývá, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Soudu k rozhodnutí.

163.

Přestože v projednávané věci Soudní dvůr podle mého mínění nemůže v této fázi řízení vydat meritorní rozhodnutí o žalobě podané k Tribunálu, má k dispozici poznatky nezbytné k tomu, aby vydal konečné rozhodnutí o otázce přípustnosti této žaloby podané proti spornému rozhodnutí.

164.

Na jednu stranu, pokud se Soudní dvůr přikloní k mému návrhu, pak musí být právní zájem navrhovatelek na podání žaloby považován za prokázaný.

165.

Na druhou stranu na základě diskuse, která proběhla mezi účastnicemi řízení před Tribunálem i před Soudním dvorem v rámci řízení o kasačním opravném prostředku, přičemž jeden z důvodů, který byl před Soudním dvorem vznesen, se týkal aktivní legitimace, se domnívám, že Soudní dvůr má k dispozici veškeré poznatky nezbytné k tomu, aby vydal konečné rozhodnutí o otázce týkající se aktivní legitimace navrhovatelek ( 109 ).

166.

V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU stanoví dva případy, kdy se fyzické či právnické osobě přiznává aktivní legitimace k podání žaloby proti unijnímu aktu, jenž jí není určen. Zaprvé může být takováto žaloba podána za podmínky, že se tento akt dané osoby bezprostředně a osobně dotýká. Zadruhé může takováto osoba podat žalobu proti nařizovacímu aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud se jí bezprostředně dotýká ( 110 ). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo určeno Francouzské republice, je třeba určit, zda navrhovatelky spadají pod některý ze dvou výše uvedených příkladů.

167.

Především je namístě ihned vyloučit, že by aktivní legitimace navrhovatelek mohla vycházet z druhého příkladu, a to z toho důvodu, že sporné rozhodnutí nepředstavuje nařizovací akt ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, neboť nemá obecnou působnost ( 111 ).

168.

Je tedy třeba zjistit, zda jsou navrhovatelky sporným rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčeny.

169.

Vzhledem k tomu, že jak jsem již uvedl v bodě 147 výše, sporné rozhodnutí navazuje na rozhodnutí Sernam 3, neboť s ním souvisí a doplňuje jej a jeho cílem je doplnit obsah tohoto rozhodnutí s ohledem na nové skutečnosti, k nimž došlo po přijetí rozhodnutí Sernam 3, je v této souvislosti namístě se domnívat, že sdílí i právní povahu tohoto rozhodnutí, jakož i podmínky jeho přípustnosti. V bodech 138 a 147 výše jsem zejména uvedl, že sporné rozhodnutí je rozhodnutím, jež se týká posouzení „subjektivního rozměru“ podpor, které již byly v předchozím rozhodnutí prohlášeny za neslučitelné, a v němž Komise zkoumá možnost převodu těchto podpor na nového příjemce, od něhož by pak musely být případně vymáhány zpět.

170.

V projednávané věci poukázaly navrhovatelky v žalobě podané k Tribunálu nejen na nepříslušnost Komise a nedostatek právního základu zmíněného rozhodnutí, ale také zpochybnily opodstatněnost posouzení, jež učinila Komise s cílem určit, zda mají být nabyvatelé aktiv skupiny Sernam považováni za příjemce podpor, jež byly v rozhodnutí Sernam 3 prohlášeny za neslučitelné.

171.

Za těchto okolností je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora mohou jiné subjekty než adresáti rozhodnutí tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pouze tehdy, jsou-li tímto rozhodnutím zasaženy z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje ve vztahu ke všem ostatním osobám a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí ( 112 ).

172.

Pokud se jedná konkrétně o oblast státních podpor, žalobci zpochybňující opodstatněnost rozhodnutí o posouzení podpory přijatého na základě čl. 108 odst. 3 SFEU nebo na základě formálního vyšetřovacího řízení jsou považováni za osobně dotčené uvedeným rozhodnutím, pokud je jejich postavení na trhu podstatně zasaženo podporou, která je předmětem dotčeného rozhodnutí. V tomto ohledu byly zejména za osobně dotčené rozhodnutím Komise o ukončení formálního vyšetřovacího řízení uznány kromě podniku, který je příjemcem podpory, konkurenční podniky příjemce podpory, které v rámci tohoto řízení hrály aktivní úlohu, pokud bylo jejich postavení na trhu podstatně zasaženo podporou, která je předmětem napadeného rozhodnutí ( 113 ).

173.

S ohledem na úvahy uvedené v bodech 169 a 170 výše mám za to, že tato judikatura je použitelná na žalobu na neplatnost podanou proti takovému rozhodnutí, jako je toto sporné rozhodnutí.

174.

Je tedy namístě konstatovat, že v okamžiku, kdy společnosti Mory podaly žalobu k Tribunálu, tj. dne 17. prosince 2012, se již nacházely v likvidaci, a to od 10. července 2012. Na základě této skutečnosti Tribunál v bodě 32 napadeného usnesení konstatoval, že vzhledem k tomu, že společnosti Mory od okamžiku likvidace již na trhu nepůsobily, jejich postavení na trhu nemohlo být podstatně zasaženo případným převodem neslučitelných podpor, které byly předmětem sporného rozhodnutí, na nového příjemce. Tento závěr, který navrhovatelky nezpochybnily, i když jej Komise v odpovědi na kasační opravný prostředek opakovaně uvedla, spadá do svrchovaného posouzení skutkových okolností, jež přísluší Tribunálu ( 114 ). Co se týče Superga Invest, navrhovatelky nezpochybnily skutkové zjištění Tribunálu uvedené v bodě 52 napadeného usnesení, podle něhož tato společnost nepůsobí v odvětví zasílatelství, takže nemůže být považována za konkurenční podnik.

175.

Za takovýchto okolností nemůže žádná z navrhovatelek tvrdit, že její postavení na trhu je podstatně zasaženo podporami, jež byly v rozhodnutí Sernam 3 předběžně prohlášeny za neslučitelné a jejichž případný převod na nového příjemce je předmětem sporného rozhodnutí. Znamená to tedy, že navrhovatelky nejsou osobně dotčeny, takže jejich žaloba musí být podle mého názoru prohlášena za nepřípustnou.

VI – K nákladům řízení

176.

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

177.

Podle čl. 138 odst. 1 stejného jednacího řádu, který se použije na základě čl. 184 odst. 1 na řízení o kasačním opravném prostředku, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

178.

V projednávané věci je namístě uvést, že v rámci řízení o kasačním opravném prostředku navrhovatelky měly ve věci úspěch, avšak jejich žaloba v prvním stupni byla prohlášena za nepřípustnou. V rámci kasačního opravného prostředku však navrhovatelky nepožadovaly, aby byla druhému účastníku řízení uložena náhrada nákladů řízení. Domnívám se tedy, že je důvodné uložit každému účastníku řízení, aby nesl vlastní náklady řízení o kasačním opravném prostředku. Náklady řízení v prvním stupni ponesou navrhovatelky.

VII – Závěry

179.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto:

—

usnesení Tribunálu Mory a další v. Komise (T‑545/12, EU:T:2013:607) se zrušuje;

—

žaloba na neplatnost, kterou podaly Mory SA, Mory Team a Superga Invest proti rozhodnutí Evropské komise C(2012) 2401 final ze dne 4. dubna 2012, týkajícímu se převzetí aktiv skupiny Sernam v rámci insolvenčního řízení, se odmítá jako nepřípustná;

—

každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení o kasačním opravném prostředku;

—

společnostem Mory SA, Mory Team a Superga Invest se ukládá náhrada nákladů řízení před Tribunálem.

( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.

( 2 ) – T‑545/12, EU:T:2013:607.

( 3 ) – C(2012) 2401 final.

( 4 ) – Rozhodnutí o státní podpoře NN 122/2000 (ex NJ 140/2000) (Úř. věst. 2001, C 268, s. 15).

( 5 ) – Rozhodnutí 2006/367/ES ze dne 20. října 2004, které se týká státní podpory částečně poskytnuté Francií ve prospěch podniku „Sernam“ (Úř. věst. 2006, L 140, s. 1).

( 6 ) – Rozhodnutí o zahájení řízení, zveřejněné v Úř. věst. 2009, C 4, s. 5.

( 7 ) – Rozhodnutí 2012/398/EU o státní podpoře SA.12522 (C 37/08) – Francie: uplatňování rozhodnutí „Sernam 2“ (Úř. věst. L 195, s. 19). Toto rozhodnutí se stalo předmětem žaloby na neplatnost, kterou podala SNCF a o níž rozhoduje Tribunál (usnesení SNCF v. Komise, T‑242/12, EU:T:2014:313).

( 8 ) – Bod 51 sporného rozhodnutí.

( 9 ) – Bod 54 sporného rozhodnutí.

( 10 ) – Viz bod 114 napadeného rozhodnutí, jakož i jeho část V, nadepsanou Závěry.

( 11 ) – Body 26 až 28 napadeného usnesení.

( 12 ) – Body 29 až 35 napadeného usnesení. Ve zmíněném usnesení odkazuje Tribunál na rozhodnutí Sernam 2, ale argument vznesený navrhovatelkami vychází ve skutečnosti z účasti ve správním řízení, jež vedlo k přijetí rozhodnutí Sernam 3.

( 13 ) – Body 36 až 51 napadeného usnesení.

( 14 ) – Body 52 až 54 napadeného usnesení.

( 15 ) – Body 55 až 58 napadeného usnesení.

( 16 ) – Viz například rozsudky Francie a další v. Komise (C‑68/94 a C‑30/95, EU:C:1998:148, body 48 až 58 a bod 74), a Stichting Woonpunt a další v. Komise (C‑132/12 P, EU:C:2014:100, body 26 až 31, 42 až 64 a 67 až 75).

( 17 ) – Viz rozsudky Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada (C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 57), a Telefónica v. Komise (C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 19).

( 18 ) – Viz zejména rozsudky ACEA v. Komise (C‑319/09 P, EU:C:2011:857, bod 67), a Stichting Woonlinie a další v. Komise (C‑133/12 P, EU:C:2014:105, bod 54).

( 19 ) – Takovéto pojetí zájmu na podání žaloby potvrzuje jak znění tohoto pojmu v některých úředních jazycích Unie, například v němčině, v níž je zájem na podání žaloby označován výrazem „Rechtsschutzbedurfnis“ nebo „Rechtschutzinteresse“ (doslova „potřeba“ nebo „zájem na právní ochraně“), tak i judikatura Soudního dvora, v níž se hovoří o „vzniklém a trvajícím právním zájmu na právní ochraně“ (viz rozsudek Planet v. Komise, C‑564/13 P, EU:C:2015:124, body 28 a 34).

( 20 ) – Tento způsob, jak lze chápat cíl podmínky týkající se zájmu na podání žaloby, se odráží i ve výrazu, který Tribunál několikrát zopakoval ve své judikatuře, podle něhož musí právní zájem na podání žaloby existovat v zájmu řádného výkonu spravedlnosti. Na tento cíl je v judikatuře Tribunálu několikrát odkazováno. Viz mimo jiné rozsudek Lior v. Komise a Komise v. Lior (T‑192/01 a T‑245/04, EU:T:2009:365, bod 247), a usnesení Talanton v. Komise (T‑165/13, EU:T:2014:1027, bod 34).

( 21 ) – Usnesení S. v. Komise (206/89 R, EU:C:1989:333, bod 8).

( 22 ) – Rozsudek Cañas v. Komise (C‑269/12 P, EU:C:2013:415, bod 15 a citovaná judikatura).

( 23 ) – Viz mimo jiné rozsudek Planet v. Komise (C‑564/13 P, EU:C:2015:124, bod 34).

( 24 ) – Viz rozsudky Stroghili v. Účetní dvůr (204/85, EU:C:1987:21, bod 11); Komise v. Koninklijke FrieslandCampina (C‑519/07 P, EU:C:2009:556, bod 65), a Planet v. Komise (C‑564/13 P, EU:C:2015:124, bod 36), a usnesení Komise v. Provincia di Imperia (C‑183/08 P, EU:C:2009:136, bod 26).

( 25 ) – Rozsudek Cañas v. Komise (C‑269/12 P, EU:C:2013:415, bod 15 a citovaná judikatura).

( 26 ) – Přesto je však nesporné, že mezi oběma těmito pojmy mohou existovat určité styčné body, zejména co se týče podmínky týkající se bezprostředního dotčení, jak je definována v judikatuře.

( 27 ) – Viz například rozsudek Société pour l’exportation des Sucres v. Komise (88/76, EU:C:1977:61, body 13 až 19). V některých věcech je v judikatuře s určitými podmínkami prohlášeno, že žaloba podaná příjemcem podpory proti rozhodnutí Komise, jímž byla tato podpora kvalifikována jako zcela slučitelná se společným trhem, je nepřípustná z důvodu neexistence právního zájmu na podání žaloby, přestože se toto rozhodnutí příjemce podpory bezprostředně a osobně dotýkalo. Viz rozsudky Nuove Industrie Molisane v. Komise (T‑212/00, EU:T:2002:21, zejména bod 38), a Sniace v. Komise (T‑141/03, EU:T:2005:129, bod 62). Skutečnost, že je určité rozhodnutí vůči žalobci (který je tímto rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčen) příznivé, nemusí vždy znamenat, že na straně žalobce neexistuje právní zájem na podání žaloby. Je totiž možné, že důvody tohoto rozhodnutí vyvolají závazné právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce. V tomto smyslu viz rozsudek Coca-Cola v. Komise (T‑125/97 a T‑127/92, EU:T:2000:84, bod 79), který se týkal žaloby na neplatnost, kterou podal příjemce rozhodnutí, jímž bylo spojení podniků prohlášeno za slučitelné se společným trhem.

( 28 ) – Viz bod 28 výše a v něm citovaná judikatura.

( 29 ) – Viz například usnesení Lech-Stahlwerke v. Komise (C‑111/99 P, EU:C:2001:58, zejména bod 19) a níže uvedená poznámka pod čarou 44.

( 30 ) – Ve zmíněném dopise ze dne 14. listopadu 2013 se soudce zpravodaj tribunal administratif de Paris, který byl pověřen danou věcí, dotázal navrhovatelek, zda mají v úmyslu trvat na své žalobě i poté, co Komise přijala rozhodnutí Sernam 3.

( 31 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Mediaset (C‑69/13, EU:C:2014:71, bod 23 a citovaná judikatura).

( 32 ) – V tomto ohledu viz body 24 a 25 rozsudku Mediaset (C‑69/13, EU:C:2014:71), který se týkal názorů, jež vyjádřila Komise v dopisech týkajících se výše podpory, která měla být získána zpět od určitého příjemce.

( 33 ) – Viz judikaturu uvedenou výše v poznámce pod čarou 24. Tribunál ve své ustálené judikatuře tuto charakteristiku dále upřesňuje a prohlašuje, že pokud se tento zájem, jehož se žalobce dovolává, týká budoucí právní situace, musí žalobce dokázat, že zásah je ve vztahu k dané situaci již jistý, a proto se žalobce nemůže dovolávat budoucích a nejistých situací za účelem odůvodnění svého zájmu požadovat zrušení napadeného aktu. V této souvislosti viz mimo jiné rozsudek Sniace v. Komise (T‑141/03, EU:T:2005:129, bod 26). Nemýlím-li se, Soudní dvůr výše uvedený výrok při žádné příležitosti nepřevzal. Napadené usnesení vychází výslovně z výše uvedené judikatury Tribunálu (viz bod 27 napadeného usnesení).

( 34 ) – V tomto ohledu viz rozsudky Soudního dvora Könecke Fleischwarenfabrik v. Komise (76/79, EU:C:1980:68, bod 9), Francie a další v. Komise (C‑68/94 a C‑30/95, EU:C:1998:148, bod 74), Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 64), usnesení Soudního dvora Komise v. Provincia di Imperia (C‑183/08 P, EU:C:2009:136, bod 30), a rozsudky Tribunálu Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada (T‑299/05, EU:T:2009:72 body 53 až 55), a Éditions Odile Jacob v. Komise (T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 44, který je v současnosti předmětem kasačního opravného prostředku).

( 35 ) – Rozsudek Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 65).

( 36 ) – T‑269/03, EU:T:2009:211.

( 37 ) – Ve zmíněné věci opíral Tribunál svůj závěr, podle něhož měla žaloba na náhradu škody čistě hypotetickou povahu, zaprvé o okolnost, že po uplynutí několika let od okamžiku, kdy byla způsobena údajná škoda, nebyla tato žaloba dosud podána; zadruhé o okolnost, že sama žalobkyně během jednání tuto čistě hypotetickou povahu uznala; a zatřetí o to, že žalobkyně uvedla, že její akcionáři ji k podání takovéto žaloby nezmocnili, a to ani pro případ úspěchu žaloby na neplatnost, kterou podala (viz body 45 až 47 rozsudku Socratec v. Komise uvedeného v předchozí poznámce pod čarou).

( 38 ) – T‑141/03, EU:T:2005:129.

( 39 ) – T‑136/05, EU:T:2007:295.

( 40 ) – Kromě věcí Sniace v. Komise a Salvat père & fils a další v. Komise, jež byly zmíněny ve dvou předchozích poznámkách pod čarou, patří do této druhé kategorie také věci, v nichž byl vydán rozsudek TV2/Danmark a další v. Komise (T‑309/04, T‑317/04, T‑329/04 a T‑336/04, EU:T:2008:457, zejména body 67 až 82), a usnesení Schutzgemeinschaft Milch und Milcherzeugnisse v. Komise (T‑113/11, EU:T:2014:756, viz zejména body 32 až 34).

( 41 ) – Rozsudky Sniace v. Komise (T‑141/03, EU:T:2005:129, bod 28), Salvat père & fils a další v. Komise (T‑136/05, EU:T:2007:295, bod 43), a TV2/Danmark a další v. Komise (T‑309/04, T‑317/04, T‑329/04 a T‑336/04, EU:T:2008:457, bod 79).

( 42 ) – T‑309/04, T‑317/04, T‑329/04 a T‑336/04, EU:T:2008:457, body 79 až 81.

( 43 ) – C‑111/99 P, EU:C:2001:58.

( 44 ) – Ve zmíněné věci napadla žalobkyně rozhodnutí Komise, v němž bylo prohlášeno, že záměry finanční podpory, jimiž se spolková země Bavorsko zavázala, že zaplatí žalobkyni 20 milionů DEM, představují zakázané státní podpory. Námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí, jež vycházela z neexistence právního zájmu na podání žaloby způsobené okolností, že zmíněná spolková země od plánů restrukturalizace nakonec upustila, Soudní dvůr zamítl, přičemž uvedl, že „nelze vyloučit, že by příslušný vnitrostátní soud mohl spolkové zemi Bavorsko uložit povinnost […] zaplatit [žalobkyni] částku 20 milionů DEM“ (viz bod 19 usnesení Lech-Stahlwerke v. Komise).

( 45 ) – T‑28/02, EU:T:2005:357.

( 46 ) – Ve zmíněné věci měl Tribunál za to, že zohlednění posouzení Komise, pokud jde o použitelnost článku 101 SFEU, vnitrostátním soudem, který by rozhodoval o případné žalobě na náhradu škody, je pouze možností, a že se tudíž jedná o budoucí a hypotetickou okolnost (body 47 až 51). Stejně tak i v rozsudku NBV a NVB v. Komise (T‑138/89, EU:T:1992:95) dospěl Tribunál k závěru, že posouzení vnitrostátním soudem týkající se podmínky narušení obchodu mezi členskými státy stanovené v článku 101 SFEU, které je odlišné od posouzení Komise, představuje náhodnou okolnost (viz bod 33; zdá se však, že v této věci Tribunál odkázal na možné řízení zahájené třetími osobami).

( 47 ) – Viz například rozsudky NBV a NVB v. Komise (T‑138/89, EU:T:1992:95, bod 33), Sniace v. Komise (T‑141/03, EU:T:2005:129, bod 40), a usnesení First Data a další v. Komise (T‑28/02, EU:T:2005:357, bod 51).

( 48 ) – Viz body 28 a 29 výše.

( 49 ) – Na druhou stranu nelze ze spisu vyvodit žádný prvek, který by mohl podepřít tvrzení Komise, podle něhož má toto řízení umělou povahu, neboť bylo zahájeno pouze v reakci na její námitku nepřípustnosti.

( 50 ) – Viz bod 76 výše.

( 51 ) – Body 44 až 46 napadeného usnesení.

( 52 ) – Bod 47 napadeného usnesení.

( 53 ) – Viz bod 80 výše.

( 54 ) – Navrhovatelky tvrdí, že byly v projednávané věci ochuzeny, neboť jejich obrat se snížil v důsledku okolnosti, že se Sernam mohla díky neslučitelným podporám udržet na trhu, zatímco Geodis se na úkor navrhovatelek obohatila tím, že převzala činnost Sernam jakožto příjemce protiprávních podpor, a tím i obrat této skupiny.

( 55 ) – Viz mé stanovisko přednesené ve věci Areva a další v. Komise (C‑247/11 P a C‑253/11 P, EU:C:2013:579, body 110 až 116 a citovaná judikatura). Ve stejném smyslu jsem rovněž uvedl, že výhrada, která je založena na právním základě odlišném od žalobních důvodů vznesených před Tribunálem, musí být považována za nový důvod, který musí být prohlášen za nepřípustný, zatímco výhrada vyjádřená na podporu důvodu již uplatněného před Tribunálem může představovat přípustný argument (viz zejména body 112 a 113 a citovanou judikaturu).

( 56 ) – Viz judikaturu uvedenou v bodech 110 až 116 mého stanoviska předneseného ve věci Areva a další v. Komise (C‑247/11 P a C‑253/11 P, EU:C:2013:579).

( 57 ) – Nařízení Rady ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. L 83, s. 1).

( 58 ) – T‑123/09, EU:T:2012:164; rozsudek potvrzený Soudním dvorem (C‑287/12 P, EU:C:2013:395).

( 59 ) – Viz poznámku pod čarou 58 výše.

( 60 ) – Usnesení SNCF v. Komise (T‑242/12, EU:T:2014:313).

( 61 ) – Viz poznámku pod čarou 58 výše.

( 62 ) – Viz body 23 až 30 výše.

( 63 ) – Viz bod 59 napadeného usnesení.

( 64 ) – Zejména se jedná o případy rozhodnutí nevznášet námitky podle čl. 4 odst. 3 nařízení č. 659/1999. Viz rozsudky Cook v. Komise (C‑198/91, EU:C:1993:197, bod 23), Matra v. Komise (C‑225/91, EU:C:1993:239, bod 17), a Komise v. Kronoply a Kronotex (C‑83/09 P, EU:C:2011:341, body 47 a 48 a citovaná judikatura).

( 65 ) – Viz poznámku pod čarou 58 výše.

( 66 ) – Viz body 126 až 128 a bod 144 výše, respektive bod 139 výše.

( 67 ) – Viz bod 51 napadeného usnesení.

( 68 ) – Viz body 33 a 56 napadeného usnesení.

( 69 ) – Je třeba uvést, že v současnosti probíhá před Tribunálem několik řízení týkajících se rozhodnutí, v nichž Komise přezkoumala existenci hospodářské návaznosti mezi příjemcem státních podpor a nabyvatelem jeho aktiv. Zejména bych rád odkázal jednak na věci Larko v. Komise (T‑412/14) a Larymnis Larko v. Komise (T‑576/14), které se týkají rozhodnutí Komise ze dne 27. března 2014 [SG – Greffe (2014) D/4621/28-3-2014] určeného Řecké republice v souvislosti se státní podporou poskytnutou akciové společnosti nazvané „Geniki Metalleftiki kai Metallourgiki Anonymi Etaireia NEA LARKO“ (NOUVELLE LARKO), a jednak na věci Itálie v. Komise (T‑673/14), Sea v. Komise (T‑674/14), a Airport Handling v. Komise (T‑688/14), které se týkají rozhodnutí Komise C (2014) 4537 final ze dne 9. července 2014, oznámeného dne 10. července 2014, týkajícího se zřízení společnosti Airport Handling SpA společností SEA SpA. Nemohu se samozřejmě vyjadřovat k věcem, které dosud probíhají, přesto je však zohledním ve své analýze.

( 70 ) – C‑328/99 a C‑399/00, EU:C:2003:252.

( 71 ) – Rozhodnutí Komise 2000/536/ES ze dne 2. června 1999 o státní podpoře, kterou poskytla Itálie společnosti Seleco SpA (Úř. věst. 2000, L 227, s. 24; viz zejména body 116 až 120). Rozsudkem uvedeným v předchozí poznámce pod čarou Soudní dvůr toto rozhodnutí částečně zrušil z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění.

( 72 ) – Bývalý čl. 88 odst. 2 ES.

( 73 ) – Ve zmíněné věci vydal unijní soud několik rozsudků. Z těchto rozsudků má pro nás význam zaprvé rozsudek Řecko a další v. Komise (T‑415/05, T‑416/05 a T‑423/05, EU:T:2010:386), který se týkal žaloby na neplatnost proti rozhodnutí Komise C (2005) 2706 final ze dne 14. září 2005, o státních podporách poskytnutých Olympiaki Aeroporia Ypiresies AE [K 11/2004 (ex NN 4/2003) – Olympiaki Aeroporia – Restrukturalizace a privatizace], a zadruhé rozsudek Komise v. Řecko (C‑415/03, EU:C:2005:287), který se týkal žaloby proti Řecké republice pro nesplnění povinnosti zpětného vymáhání podpor, jež byly prohlášeny za protiprávní a neslučitelné rozhodnutím Komise 2003/372/ES ze dne 11. prosince 2002, o podpoře, kterou Řecko poskytuje ve prospěch Olympic Airways (Úř. věst. 2003, L 132, s. 1).

( 74 ) – Rozhodnutí 2003/372 (viz předchozí poznámku pod čarou).

( 75 ) – Rozhodnutí C (2005) 2706 final (viz poznámku pod čarou 73).

( 76 ) – Tamtéž, článek 1b.

( 77 ) – Viz body 178 až 183 rozhodnutí C (2005) 2706 final.

( 78 ) – Rozhodnutí Komise ze dne 16. března 2004, státní podpora C 11/04 – Olympic Airways (Úř. věst. C 192, s. 2).

( 79 ) – V téže souvislosti se Komise zmínila rovněž o tom, že zahájila řízení o nesplnění povinnosti, v němž byl vydán rozsudek Komise v. Řecko (C‑415/03, EU:C:2005:287), v němž Soudní dvůr prohlásil, že se jednalo o operaci, jejímž cílem bylo obejít navrácení podpor (viz body 33 a 34 tohoto rozsudku).

( 80 ) – T‑123/09, EU:C:2012:164 a C‑287/12, EU:C:2013:395.

( 81 ) – Rozhodnutí Komise 2009/155/ES ze dne 12. listopadu 2008, týkající se úvěru ve výši 300 milionů EUR, který schválila Itálie společnosti Alitalia, č. C 26/08 (ex NN 31/08) (Úř. věst. 2009, L 52, s. 3).

( 82 ) – Rozhodnutí Komise C (2008) 6745 final ze dne 12. listopadu 2008, jehož předmětem je státní podpora č. N 510/2008 – Itálie – Prodej aktiv letecké společnosti Alitalia.

( 83 ) – Body 92 až 127 rozhodnutí C (2008) 6745 final.

( 84 ) – Body 128 až 151 rozhodnutí C (2008) 6745 final.

( 85 ) – Bod 68 rozsudku Tribunálu (T‑123/09, EU:T:2012:164).

( 86 ) – Viz body 54 až 62 rozsudku Soudního dvora (C‑287/12 P, EU:C:2013:395).

( 87 ) – Viz odkazy uvedené výše v poznámce pod čarou 69.

( 88 ) – Viz bod 47 zmíněného rozhodnutí.

( 89 ) – Viz odkazy uvedené výše v poznámce pod čarou 69.

( 90 ) – Viz bod 26 usnesení Airport Handling v. Komise (T‑688/14 R, EU:T:2014:1010).

( 91 ) – Rozhodnutí C (2013) 1668 ze dne 19. prosince 2012.

( 92 ) – Na první pohled se zdá, že obdobným případem je i případ Airport Holding.

( 93 ) – Ve věci Ryanair byl tento přezkum součástí rozhodnutí nezahájit formální vyšetřovacího řízení.

( 94 ) – Ve věci Larko Komise dosud nepřijala rozhodnutí o neslučitelnosti podpor, takže neexistence hospodářské návaznosti byla konstatována preventivně, „pro případ“, že by Komise takovéto rozhodnutí přijala.

( 95 ) – Body 14 až 50 sporného rozhodnutí.

( 96 ) – Bod 54 sporného rozhodnutí.

( 97 ) – Viz bod 60 sporného rozhodnutí.

( 98 ) – Body 62 až 107 sporného rozhodnutí.

( 99 ) – Za tímto účelem musí dané rozhodnutí vyvolat právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení; viz mimo jiné rozsudek Deutsche Post v. Komise (C‑77/12 P, EU:C:2013:695, bod 51 a citovaná judikatura).

( 100 ) – Viz čl. 4 odst. 3 nařízení č. 659/1999, respektive čl. 7 odst. 3 a 4 téhož nařízení.

( 101 ) – V této souvislosti lze zřejmě odkázat na definici pojmu „změna stávající podpory“ ve smyslu čl. 1 písm. c), která je stanovena v čl. 4 odst. 1, nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999 (Úř. věst. L 140, s. 1, a oprava Úř. věst. L 286, s. 3), podle níž se „změnou stávající podpory rozumí jakákoli změna kromě úprav čistě formálního či administrativního charakteru, která nemůže ovlivnit hodnocení slučitelnosti opatření se společným trhem“.

( 102 ) – Viz poznámka pod čarou 94 výše.

( 103 ) – Viz body 92 až 127 rozhodnutí uvedeného v poznámce pod čarou 82 výše.

( 104 ) – Vzhledem k tomu, že zmíněný členský stát převáděl aktiva společnosti, jejímž byl vlastníkem, vyvstala otázka, zda by mohl tento prodej veřejného majetku obsahovat prvek podpory. V projednávané věci se prodej aktiv týká soukromoprávní společnosti (prodávající) a společnosti, jež se (znovu) stala dceřinou společností veřejnoprávní společnosti (SNCF).

( 105 ) – V této souvislosti viz rozsudek Mediaset (C‑69/13, EU:C:2014:71, bod 27).

( 106 ) – Viz obdobně body 51 a 52 rozsudku HGA a další v. Komise (C‑630/11 P až C‑633/11 P, EU:C:2013:387), který se však týkal rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení. V tomto rozsudku Soudní dvůr mimo jiné rozhodl, že okolnost, že právní předpisy upravující řízení v oblasti státních podpor výslovně nezmiňují možnost přijmout rozhodnutí tohoto druhu, nebrání Komisi v tom, aby přijala rozhodnutí o rozšíření formálního vyšetřovacího řízení, pokud bylo rozhodnutí o zahájení řízení založeno na neúplných skutkových zjištěních, avšak pouze pod podmínkou, že takové rozšíření nezasáhne do procesních práv zúčastněných stran.

( 107 ) – T‑123/09, EU:T:2012:164.

( 108 ) – Viz bod 109 napadeného usnesení.

( 109 ) – Takovéto řešení se zaprvé jeví jako vhodné s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a zadruhé nemůže vést k porušení práva na obhajobu, jež náleží účastnicím řízení, neboť tyto mohly projednat otázku aktivní legitimace jak v prvním stupni, tak v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

( 110 ) – Rozsudek Stichting Woonpunt a další v. Komise (C‑132/12 P, EU:C:2014:100, bod 44).

( 111 ) – Viz rozsudek Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada (C‑583/11 P, EU:C:2013:625, body 51, 60 a 61). Z judikatury vyplývá, že akt má obecnou působnost, pokud se uplatňuje na objektivně určené situace a způsobuje-li právní následky vůči kategoriím osob pojímaným obecným a abstraktním způsobem. Viz rozsudek AJD Tuna (C‑221/09, EU:C:2011:153, bod 51).

( 112 ) – Viz zejména rozsudky Plaumann v. Komise (25/62, EU:C:1963:17, s. 197, 223), Španělsko v. Lenzing (C‑525/04 P, EU:C:2007:698, bod 30), a Stichting Woonpunt a další v. Komise (C‑132/12 P, EU:C:2014:100, bod 57).

( 113 ) – Rozsudek Sniace v. Komise (C‑260/05 P, EU:C:2007:700, body 54 a 55 a citovaná judikatura).

( 114 ) – Rozsudek Sniace v. Komise (C‑260/05 P, EU:C:2007:700, bod 60).

Full & Egal Universal Law Academy