STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 11. června 2015 ( 1 )
Věc C‑160/14
João Filipe Ferreira da Silva e Brito a další
proti
Estado português
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podané Varas Cíveis de Lisboa (Portugalsko)]
„Sbližování právních předpisů — Převod podniku — Zachování práv zaměstnanců — Povinnost předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce — Porušení unijního práva přičitatelné vnitrostátnímu soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva — Vnitrostátní právní úprava, která podmiňuje nárok na náhradu škody způsobené takovým porušením předchozím zrušením rozhodnutí, kterým byla tato škoda způsobena“
1.
Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů ( 2 ), jakož i čl. 267 třetího pododstavce SFEU a judikatury Soudního dvora týkající se odpovědnosti členských států za porušení unijního práva.
2.
Otázky předložené Varas Cíveis de Lisboa (Občanskoprávní soudy v Lisabonu, Portugalsko) vyvstaly v rámci žaloby na náhradu škody podané J. F. Ferreira da Silva e Brito a dalšími žalobci proti Estado português (portugalskému státu) a založené na údajném porušení unijního práva, kterého se dopustil Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšším soudem).
3.
Na základě přezkumu první otázky provedu výkladu pojmu „převod závodu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice s přihlédnutím k okolnostem sporu v původním řízení. Na rozdíl od závěru, ke kterému dospěl Supremo Tribunal de Justiça, dospěji k závěru, že toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že pojem „převod závodu“ se vztahuje také na situaci, kdy dochází ke zrušení podniku působícího na trhu charterových letů rozhodnutím většinového akcionáře, který je rovněž podnikem působícím v odvětví letecké dopravy a který v rámci likvidace prvního podniku:
—
převezme práva a povinnosti zrušené společnosti, vyplývající ze smluv o nájmu letadel a z platných smluv o charterových letech uzavřených s cestovními kancelářemi;
—
vykonává činnost, kterou dříve uskutečňovala zlikvidovaná společnost;
—
začlení zpět některé ze zaměstnanců, kteří byli do té doby vysláni do zlikvidované společnosti a pověří je totožnými úkoly a
—
převezme drobné vybavení zrušené společnosti.
4.
Poté v rámci přezkumu druhé předběžné otázky uvedu důvody, pro které musí být čl. 267 třetí pododstavec SFEU vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, jako je Supremo Tribunal de Justiça, byl za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
5.
Nakonec v rámci přezkumu třetí otázky vysvětlím, proč za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, musí být unijní právo a zvláště judikatura vycházející z rozsudku Köbler ( 3 ) vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu systému odpovědnosti státu, který nárok na náhradu škody podmiňuje předchozím zrušením rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena.
I – Právní rámec
A – Unijní právo
6.
Směrnice kodifikovala směrnici Rady 77/187/EHS ze dne 14. února 1977 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí závodů ( 4 ), ve znění směrnice Rady 98/50/ES ze dne 29. června 1998 ( 5 ).
7.
Podle bodu 8 odůvodnění směrnice:
„Právní jistota a průhlednost vyžadují vyjasnění významu převodu v souvislosti s judikaturou Soudního dvora. Toto vyjasnění nemění oblast působnosti směrnice 77/187[...] tak, jak byla vyložena Soudním dvorem“
8.
Článek 1 odst. 1 písm. a) a b) směrnice stanoví:
„a)
Tato směrnice se vztahuje na veškeré převody podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení.
b)
S výhradou písmene a) a následujících ustanovení tohoto článku se převodem podle této směrnice rozumí převod hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou.“
9.
Článek 3 odst. 1 první pododstavec směrnice stanoví:
„Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.“
B – Portugalské právo
10.
Článek 13 zákona č. 67/2007 (Lei que aprova o Regime da Responsabilidade Civil Extracontratual do Estado e Demais Entidades Públicas), ze dne 31. prosince 2007 ( 6 ), ve znění zákona č. 31/2008 ze dne 17. července 2008 ( 7 ), kterým byl zaveden systém mimosmluvní občanskoprávní odpovědnosti státu a ostatních veřejných subjektů ( 8 ), stanoví následující:
„1. Aniž je dotčen zvláštní režim použitelný na případy nespravedlivého odsuzujícího rozsudku v trestním řízení a neodůvodněného odnětí svobody, nese stát občanskoprávní odpovědnost za škody vyplývající ze soudních rozhodnutí, která jsou zjevně protiústavní nebo protiprávní nebo neopodstatněná z důvodu zjevně nesprávného posouzení skutkových okolností.
2. Návrh na náhradu škody musí vycházet z předchozího zrušení rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena, příslušným soudem.“
II – Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky
11.
Dne 19. února 1993 byla zrušena společnost Air Atlantis SA (dále jen „AIA“), založená v roce 1985 a působící v odvětví nepravidelné letecké dopravy (charterových letů). V této souvislosti byli žalobci v původním řízení hromadně propuštěni.
12.
Od 1. května 1993 začala společnost Transportes Aéreos Portugueses (dále jen „TAP“), která byla většinovým akcionářem společnosti AIA, provozovat část letů, které se společnost AIA zavázala uskutečnit v období od 1. května do 31. října 1993. Společnost TAP uskutečnila rovněž určitý počet charterových letů, a to na trhu, na kterém doposud nepůsobila, jelikož šlo o trasy dříve obsluhované společností AIA. Společnost TAP za tímto účelem využila část vybavení, které společnost AIA využívala ke svým činnostem, zvláště čtyři letadla. Společnost TAP rovněž hradila platby nájemného na základě leasingových smluv, které se těchto letadel týkaly, a převzala kancelářské zařízení, které vlastnila společnost AIA a které využívala ve svých prostorech v Lisabonu (Portugalsko) a ve Faru (Portugalsko), jakož i další movitý majetek. Společnost TAP kromě toho zaměstnala některé bývalé zaměstnance společnosti AIA.
13.
Následně podali žalobci v původním řízení u tribunal de trabalho de Lisboa (pracovní tribunál v Lisabonu, Portugalsko) žalobu proti tomuto hromadnému propuštění a požadovali přijetí zpět do společnosti TAP a vyplacení mezd.
14.
Rozsudkem tribunal de trabalho de Lisboa, vydaným dne 6. února 2007, bylo žalobě proti hromadnému propuštění částečně vyhověno tím, že uvedený soud nařídil opětovné přijetí žalobců v původním řízení zpět do příslušných kategorií a zaplacení náhrady škody. V odůvodnění svého rozsudku měl tribunal de trabalho de Lisboa za to, že v projednávané věci došlo přinejmenším k částečnému převodu závodu, neboť identita závodu byla zachována a pokračovalo se v jeho činnosti, přičemž společnost TAP nahradila v pracovních smlouvách původního zaměstnavatele.
15.
Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání k Tribunal da Relação de Lisboa (odvolací soud v Lisabonu), který ve svém rozsudku ze dne 16. ledna 2008 zrušil rozsudek vydaný v prvním stupni v rozsahu, v němž bylo společnosti TAP uloženo přijetí žalobců v původním řízení zpět a zaplacení náhrady škody, jelikož dospěl k závěru, že uplynula lhůta pro podání žaloby proti dotčenému hromadnému propouštění, a jelikož měl za to, že mezi společnostmi AIA a TAP nedošlo k převodu závodu, ani jeho části.
16.
Žalobci v původním řízení podali tedy kasační opravný prostředek k Supremo Tribunal de Justiça, který ve svém rozsudku ze dne 25. února 2009 rozhodl, že hromadné propuštění není protiprávní. Uvedený soud uvedl, přičemž se ztotožnil s úvahami Tribunal da Relação de Lisboa, že k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že došlo k převodu závodu, nestačí, aby bylo v obchodní činnosti „jednoduše pokračováno“, neboť je zároveň nutné, aby byla zachována identita závodu. V projednávané věci přitom společnost TAP při provozování letů v létě roku 1993 nevyužívala „jednotku“ stejné identity, jako je „jednotka“, která dříve patřila společnosti AIA, ale využívala vlastní nástroj pro působení na dotčeném trhu, a to vlastní podnik. Vzhledem k neexistenci totožnosti obou „jednotek“ nelze podle Supremo Tribunal de Justiça dovozovat existenci převodu závodu.
17.
Pokud jde o unijní právo, Supremo Tribunal de Justiça uvedl, že Soudní dvůr v situacích, ve kterých podnik pokračoval v činnostech doposud vykonávaných jiným podnikem, rozhodl, že tato „pouhá okolnost“ neumožňuje dospět k závěru o převodu hospodářské jednotky, jelikož „jednotku nelze omezit na činnost, kterou je pověřena“ ( 9 ).
18.
Vzhledem k tomu, že někteří žalobci v původním řízení Supremo Tribunal de Justiça navrhovali, aby Soudnímu dvoru předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, Supremo Tribunal de Justiça poznamenal, že „[p]ovinnost položit předběžnou otázku, která připadá soudům členských států, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, existuje, pouze pokud tyto soudy mají za to, že použití [unijního] práva je pro rozhodnutí sporu, který jim byl předložen nezbytné, a pokud navíc vyvstala otázka týkající se výkladu tohoto práva“.
19.
Supremo Tribunal de Justiça měl také za to, že „[s]amotný Soudní dvůr výslovně uznal, že ‚správný výklad [unijního] práva může být natolik zřejmý, že je mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, jak bude položená otázka rozhodnuta‘, a v tomto případě lze také upustit od povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. S ohledem na obsah [ustanovení unijního práva] zmíněných [žalobci v původním řízení], na jejich výklad ze strany Soudního dvora a na okolnosti projednávané věci, které byly zohledněny […], nevzniká při výkladu žádná relevantní pochybnost, která by vyžadovala podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce“.
20.
Supremo Tribunal de Justiça kromě toho zdůraznil, že „Soudní dvůr již vytvořil rozsáhlou a ustálenou judikaturu ohledně výkladu předpisů [unijního práva], které se týkají ‚převodu závodu‘, takže […] směrnice […] již odráží ustálení pojmů, které jsou v ní v důsledku této judikatury obsaženy a které jsou v současnosti v judikatuře (na úrovni Společenství i na úrovni vnitrostátní) formulovány jasně, což znamená, že v projednávané věci není nezbytně nutné obrátit se nejprve na Soudní dvůr“.
21.
Žalobci v původním řízení tedy podali žalobu na určení mimosmluvní občanskoprávní odpovědnosti proti Estado português, kterou se domáhali, aby byla Estado português uložena povinnost nahradit některé způsobené majetkové škody. Na podporu své žaloby tvrdí, že rozsudek Supremo Tribunal de Justiça je zjevně protiprávní, jelikož obsahuje nesprávný výklad pojmu „převod závodu“ ve smyslu směrnice a jelikož tento soud porušil svou povinnost předložit Soudnímu dvoru předběžné otázky týkající se výkladu relevantních otázek unijního práva.
22.
Estado português tvrdí, že podle čl. 13 odst. 2 RRCEE musí být návrh na náhradu škody založen na předchozím zrušení rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena příslušným soudem, a připomíná, že vzhledem k tomu, že rozsudek Supremo Tribunal de Justiça nebyl zrušen, není na místě zaplatit náhradu požadované škody.
23.
Předkládající soud objasňuje, že je třeba určit, zda je rozsudek Supremo Tribunal de Justiça zjevně protiprávní a zda obsahuje nesprávný výklad pojmu „převod závodu“ ve světle směrnice s ohledem na skutkové okolnosti, které mu byly známé. Kromě toho je třeba určit, zda Supremo Tribunal de Justiça byl povinen podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v souladu s návrhem, který mu byl v tomto smyslu předložen.
24.
Za těchto podmínek se Varas Cíveis de Lisboa rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1)
Je třeba směrnici […], konkrétně její čl. 1 odst. 1, vykládat v tom smyslu, že se pojem ‚převod závodu‘ vztahuje na situaci, kdy dochází ke zrušení podniku působícího na trhu charterových letů rozhodnutím většinového akcionáře, který je rovněž podnikem působící v odvětví letecké dopravy, a kdy v rámci likvidace mateřská společnost:
—
převezme práva a povinnosti zrušené společnosti, vyplývající ze smluv o nájmu letadel a platných smluv o charterových letech uzavřených s cestovními kancelářemi;
—
vykonává činnost, kterou dříve uskutečňovala zlikvidovaná společnost;
—
začlení zpět některé ze zaměstnanců, kteří byli do té doby vysláni do zlikvidované společnosti, a pověří je totožnými úkoly;
—
převezme drobné vybavení zrušené společnosti?
2)
Je třeba článek 267 SFEU […] vykládat v tom smyslu, že Supremo Tribunal de Justiça, s ohledem na skutkové okolnosti popsané v [první] otázce a okolnost, že vnitrostátní soudy, které rozhodovaly ve věci v nižší instanci, vydaly protichůdná rozhodnutí, byl povinen položit Soudnímu dvoru […] předběžnou otázku ohledně správného výkladu pojmu ‚převod závodu‘ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice […]?
3)
Brání [unijní] právo a zejména zásady formulované Soudním dvorem […] v rozsudku Köbler (C‑224/01, EU:C:2003:513) ohledně odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivcům porušením [unijního] práva, kterého se dopustil vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, použití vnitrostátního předpisu, jenž vyžaduje jako podmínku podání návrhu na náhradu škody vůči státu předchozí zrušení rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda?“
III – Moje analýza
A – K první otázce
25.
Předkládající soud se svou první otázkou táže, zda lze za „převod závodu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice považovat situaci, ve které je podnik působící na trhu charterových letů zrušen rozhodnutím svého většinového akcionáře, který je rovněž podnikem působícím v odvětví letecké dopravy a který v rámci likvidace prvního podniku:
—
převezme práva a povinnosti zrušené společnosti vyplývající ze smluv o nájmu letadel a z platných smluv o charterových letech uzavřených s cestovními kancelářemi;
—
vykonává činnost, kterou dříve uskutečňovala zlikvidovaná společnost;
—
začlení zpět některé ze zaměstnanců, kteří byli do té doby vysláni do zlikvidované společnosti, a pověří je totožnými úkoly a
—
převezme drobné vybavení zrušené společnosti.
26.
Jak vyplývá z bodu 3 odůvodnění a článku 3 směrnice, cílem této směrnice je chránit zaměstnance pro případ převodu závodu tím, že je zajištěno zachování jejich práv ( 10 ). Pro tyto účely čl. 3 odst. 1 první pododstavec směrnice 2001/23 stanoví, že práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele. Pokud jde o čl. 4 odst. 1 směrnice, chrání zaměstnance proti jakémukoli propouštění na základě rozhodnutí převodce nebo nabyvatele pouze na základě převodu.
27.
Podle čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice se tato směrnice vztahuje na veškeré převody podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení. Soudní dvůr vyložil pojem „smluvní převod“ pružně tak, aby vyhověl cíli směrnice, kterým je ochrana zaměstnanců v případě převodu jejich podniku ( 11 ). Soudní dvůr rozhodl, že se směrnice použije ve všech případech, kdy v rámci smluvních vztahů dochází ke změně fyzické nebo právnické osoby odpovědné za provozování podniku, která přebírá závazky zaměstnavatele vůči zaměstnancům podniku ( 12 ).
28.
Soudní dvůr již konstatoval, že se směrnice 77/187 použije na převody mezi společnostmi téže skupiny ( 13 ).
29.
Soudní dvůr kromě toho upřesnil podmínky, za nichž se směrnice 77/187 použije v případě převodu podniku ve stadiu likvidace nařízené soudem nebo dobrovolné likvidace. Soudní dvůr tak ve svém rozsudku Abels ( 14 ) rozhodl, že se tato směrnice nepoužije na převod podniku, závodu, nebo části závodu v rámci konkurzního řízení ( 15 ), nicméně naproti tomu ve svém rozsudku Dethier Équipement ( 16 ) rozhodl, že se uvedená směrnice použije v případě převodu podniku ve stadiu likvidace nařízené soudem, je-li v činnosti podniku pokračováno ( 17 ). Ve svém rozsudku Europièces ( 18 ) dospěl Soudní dvůr k totožnému závěru v případě, kdy je převáděný podnik předmětem dobrovolné likvidace ( 19 ).
30.
Z pružného výkladu, který je třeba použít v případě pojmu „smluvní převod“, jakož i judikatury Soudního dvora týkající se konkrétně případu likvidace převáděné jednotky vyplývá, že zrušení a likvidace společnosti AIA mohou představovat „převod závodu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice.
31.
Převod nicméně musí ještě splňovat podmínky stanovené v čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice, a to, že se musí týkat hospodářské jednotky považované za „organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou“, která si po převodu zachovává svou „identitu“.
32.
Ke konstatování existence převodu podniku je tedy třeba, aby bylo splněno rozhodující kritérium existence takového převodu, tedy aby si dotčená jednotka zachovala po převzetí novým zaměstnavatelem svou identitu ( 20 ).
33.
K určení toho, zda je tato podmínka splněna, je třeba vzít v úvahu všechny skutkové okolnosti charakterizující dotčenou operaci, k nimž patří zejména typ podniku nebo závodu, o který se jedná, převedení nebo nepřevedení takových hmotných složek podnikání, jako jsou budovy a movitý majetek, hodnota nehmotných složek v době převodu, převzetí, nebo nepřevzetí podstatné části původních zaměstnanců novým zaměstnavatelem, převedení nebo nepřevedení klientely, jakož i stupeň podobnosti činností vykonávaných před převodem a po převodu a délka případného pozastavení těchto činností. Tyto skutečnosti představují nicméně pouze částečné aspekty celkového posouzení, které je třeba provést, a nemohou být proto hodnoceny samostatně ( 21 ).
34.
Soudní dvůr zdůraznil, že vnitrostátní soud ve svém posouzení skutkových okolností charakterizujících dotčenou operaci musí zohlednit typ podniku nebo závodu, o který se jedná. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že význam, který je třeba přiznat jednotlivým kritériím pro existenci převodu ve smyslu směrnice, se nutně mění v závislosti na vyvíjené činnosti, ba i na výrobních nebo provozních metodách uplatňovaných v podniku, v závodě nebo v části dotčeného závodu ( 22 ).
35.
Jednotlivá hlediska, která umožňují ověřit, zda si dotčená jednotka zachovala svou identitu, poté, co byla převzata novým zaměstnavatelem, a tudíž operaci označit za „převod“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice, mají proto význam, který se mění v závislosti na druhu činnosti vykonávané dotčeným podnikem.
36.
Rozhodující je skutečnost, zda si dotčená jednotka zachovala svou identitu, což vyplývá zejména z existence převodu významných hmotných či nehmotných aktiv a ze skutečnosti, že se v provozu této jednotky skutečně pokračuje nebo došlo k převzetí stejných nebo obdobných činností novým zaměstnavatelem. Oba tyto předpoklady jsou přitom v projednávané věci splněny.
37.
Pokud jde o převod významných hmotných a nehmotných aktiv, Soudní dvůr sice uvedl, že hospodářská jednotka může v určitých odvětvích fungovat bez takových aktiv, takže zachování identity takové jednotky i po dané operaci, jejímž je předmětem, nemůže již z podstaty věci záviset na převodu těchto aktiv ( 23 ).
38.
Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, je tomu jinak v případě podniků, které působí v odvětvích, jež vyžadují využití významných aktiv. Je tomu tak například v případě odvětví autobusové dopravy, která vyžaduje značné hmotné prostředky a vybavení. V tomto případě měl Soudní dvůr za to, že nepřevedení hmotných aktiv používaných k provozování dotčených autobusových linek z dosavadního úspěšného uchazeče o zakázku na nového úspěšného uchazeče představuje okolnost, kterou je třeba zohlednit ( 24 ). Soudní dvůr z toho dovodil, že v takovém odvětví, jako je pravidelná autobusová veřejná doprava, kdy hmotná aktiva významně přispívají k výkonu činnosti, neexistence převodu takových aktiv, která jsou nezbytná k řádnému fungování jednotky, ve značném rozsahu z dosavadního úspěšného uchazeče o zakázku na nového úspěšného uchazeče musí vést k závěru, že si tato jednotka nezachovala svou identitu ( 25 ).
39.
Z této judikatury vyplývá, že v takové věci, jako je věc v původním řízení, která se rovněž týká odvětví dopravy, musí být převod významných hmotných aktiv považován za podstatnou skutečnost pro účely určení, zda došlo k „převodu závodu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice.
40.
Předkládající soud bude muset při svém posuzování skutkových okolností dotčené operace tedy přiznat zvláštní význam faktoru vyplývajícímu z převodu významných hmotných aktiv na společnost TAP.
41.
V tomto ohledu je nesporné, že společnost TAP převzala práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy týkající se čtyř letadel, která byla dříve využívána společností AIA v rámci její činnosti. Ze spisu vyplývá, že toto převzetí práv a povinností bylo odůvodněno zejména záměrem společnosti TAP neutralizovat negativní finanční důsledky, které by mohly být způsobeny předčasným ukončením těchto smluv. Důvody, které vedly společnost TAP k rozhodnutí převzít práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy týkající se čtyř letadel provozovaných doposud společností AIA, jsou nicméně nepodstatné pro účely určení, zda operace představuje „převod“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice. Význam má jedině objektivní zjištění, podle kterého byly tyto smlouvy skutečně převedeny na společnost TAP při zrušení společnosti AIA, přičemž společnost TAP pokračovala v používání dotčených letadel.
42.
Jak správně uvádějí žalobci v původním řízení, nelze mít za to, že společnost TAP může z důvodu, že je většinovým akcionářem a hlavním věřitelem společnosti AIA, volně nakládat s podnikem ze své skupiny a převzít jeho aktiva, aniž se na ni vztahovují povinnosti, které vyplývají ze směrnice.
43.
Nepodstatná je také skutečnost, že letadla převzatá společností TAP byla používána bez rozdílu pro pravidelnou a nepravidelnou dopravu. Význam má skutečnost, že tato letadla byla využívána, byť částečně, v rámci činnosti nepravidelné dopravy společnosti TAP, která je pokračováním činnosti, která byla dříve zajišťována společností AIA.
44.
Kromě toho okolnost, že převzatá letadla byla pronajatá, nepředstavuje překážku existence převodu závodu, neboť rozhodující je právě kontinuita používání těchto aktiv nabyvatelem.
45.
Nakonec skutečnost, že letadla byla po skončení leasingových smluv v letech 1998 až 2000 vrácena, také není relevantní. Rozhodující je, že smlouvy byly skutečně převedeny a letadla byla skutečně používána společností TAP po delší dobu.
46.
Z těchto skutečností vyplývá, že zjištění provedené předkládajícím soudem, podle kterého společnost TAP převzala práva a povinnosti zrušené společnosti vyplývající ze smluv o nájmu letadel, je významnou indicií existence převodu závodu, neboť svědčí o tom, že společnost TAP převzala aktiva nezbytná k pokračování v činnosti dříve vykonávané společností AIA.
47.
K tomuto zjištění se připojuje zjištění, podle kterého společnost TAP převzala rovněž drobné vybavení zrušené společnosti, jako palubní a kancelářské zařízení. Jde o dodatečnou indicii existence převodu závodu.
48.
Mimoto ze spisu vyplývá, že společnost TAP převzala práva a povinnosti zrušené společnosti vyplývající z platných smluv o charterových letech uzavřených s cestovními kancelářemi s cílem rozvíjet činnosti vykonávané dříve touto společností. Z judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že převod klientely představuje relevantní indicii existence převodu podniku ( 26 ).
49.
Supremo Tribunal de Justiça má patrně za to, že skutečnost, že společnost TAP byla oprávněna k působení na trhu charterových letů a že na něm již „příležitostně“ působila dříve, brání existenci „převodu závodu“ ve smyslu směrnice. Sdílím přitom názor žalobců v původním řízení, podle něhož skutečnost, že podnik již působí na daném trhu nebo na něm může působit, nebrání tomu, aby tento podnik zajišťoval kontinuitu činností obdobných činností vykonávaných jiným podnikem, který byl v mezidobí zrušen, a rozšířil tak svou vlastní činnost.
50.
Pokud jde konkrétně o lety uskutečněné v roce 1994, jedná se, jak Supremo Tribunal de Justiça konstatoval ve svém rozsudku, o smlouvy uzavřené společností TAP přímo s cestovními kancelářemi pro trasy, které doposud neprovozovala, jelikož se jednalo o tradiční trasy společnosti AIA. Podle Supremo Tribunal de Justiça „společnost TAP vykonávala, jak mohla učinit kterákoli jiná letecká společnost, činnost, která spočívala pouze v obsazení části trhu, která se uvolnila zánikem společnosti AIA“.
51.
Jak přitom správně uvádějí žalobci v původním řízení samotná skutečnost, že společnost TAP začala vykonávat činnost, která byla dříve vykonávána jiným podnikem z její skupiny, jenž byl v mezidobí zrušen, představuje významnou indicii existence převodu závodu, neboť svědčí o tom, že společnost TAP pokračovala v činnosti dříve vykonávané společností AIA.
52.
Supremo Tribunal de Justiça se ve svém rozsudku opírá o rozsudek Süzen ( 27 ), aby konstatoval, že pouhé pokračování v činnosti vykonávané jiným podnikem nestačí k prokázání existence převodu závodu ( 28 ). Z judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že pokud je takové pokračování v činnosti spojeno s převzetím významných aktiv, nelze o existenci převodu závodu pochybovat.
53.
O pokračování v činnosti dříve vykonávané společností AIA společností TAP svědčí také další indicie uváděná předkládajícím soudem, a to že společnost TAP přijala zpět zaměstnance, kteří byli doposud vysláni do zlikvidované společnosti, a to k výkonu stejných funkcí, jaké vykonávali v této společnosti.
54.
Jak Supremo Tribunal de Justiça konstatoval ve svém rozsudku, bylo prokázáno, že dva zaměstnanci, kteří byli doposud společností TAP vysláni do obchodního vedení společnosti AIA, byli po zrušení společnosti AIA umístěni společností TAP do jejího obchodního vedení na pracovní místa v oblasti nepravidelných letů ad hoc a smluv o charterových letech v letní letové sezóně roku 1993.
55.
Podle Supremo Tribunal de Justiça se nejedná o ponechání zaměstnanců u společnosti TAP, kteří byli dříve zaměstnáni společností AIA. Tito zaměstnanci měli se společností TAP uzavřenou pracovní smlouvu. Jednalo se tedy o zaměstnance, kteří byli zaměstnáni u společnosti TAP, a nikoli u společnosti AIA. Dotyční zaměstnanci byli společností TAP vysláni k výkonu funkcí ve společnosti AIA a po zrušení společnosti AIA se vrátili do podniku, který je zaměstnával. Supremo Tribunal de Justiça tak má ve své rozsudku za to, že návrat zaměstnanců společnosti TAP do jejich podniku po zrušení společnosti AIA, do které byli vysláni, vyplývá z plnění pracovní smlouvy, kterou uzavřeli se svým zaměstnavatelem, tedy společností TAP. I když tito zaměstnanci byli zařazeni na pracovní místa odpovídající jejich zařazení a v létě roku 1993 prováděli úkoly v oblasti nepravidelných letů provozovaných v tomto roce společností TAP, nelze podle Supremo Tribunal de Justiça na základě činnost těchto zaměstnanců ve společnosti TAP označit organizaci za samostatnou hospodářskou jednotku určenou k provozování nepravidelných letů.
56.
Jak nicméně správně uvádějí žalobci v původním řízení, přidělení dvou zaměstnanců zpět ke společnosti TAP na funkce přímo související s odvětvím nepravidelných letů svědčí o pokračování společnosti TAP v činnosti společnosti AIA, tedy v činnosti, která byla dříve vykonávána pouze příležitostně, což ještě více potvrzuje existenci převodu závodu. Navíc je patrné, že tito zaměstnanci tvoří „organizované seskupení“ ( 29 ), jelikož byli v rámci společnosti TAP přiděleni k výkonu funkcí obdobných funkcím, které vykonávali u společnosti AIA.
57.
Jako doplňující indicie existence převodu závodu je třeba uvést stupeň podobnosti činností vykonávaných před a po převodu. Jak uvádí Komise, společnost AIA byla podnikem letecké dopravy specializovaným na nepravidelné lety. Společnost TAP, jejímž hlavním předmětem činnosti je letecká doprava, byla oprávněna k provozování jak pravidelných, tak nepravidelných letů a byla tedy oprávněna k působení na trhu charterových letů, na kterém již působila, byť příležitostně ( 30 ). Existuje tudíž silná podobnost mezi činnostmi vykonávanými oběma podniky.
58.
Pokud jde nakonec o kritérium týkající se případného pozastavení činností, bylo prokázáno, že společnost TAP začala od 1. května 1993, tedy okamžitě po zrušení společnosti AIA, provozovat přinejmenším část charterových letů, k jejichž uskutečnění se v letní sezóně roku 1993 zavázala společnost AIA. Nedošlo tedy k žádnému rozsáhlému pozastavení činnosti. Právě naopak, v činnosti se pokračovalo, jelikož asi patnáct dní po zrušení společnosti AIA převzala společnost TAP její práva a povinnosti vyplývající ze smluv týkajících se dotčených letů.
59.
Všechny tyto indicie podle mého názory prokazují existenci „převodu závodu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice.
60.
Supremo Tribunal de Justiça však dospěl k odlišnému závěru, jelikož provedl příliš restriktivní výklad podmínky týkající se zachování identity převáděné jednotky. Konkrétně jeho odůvodnění nijak nezmiňuje rozsudek Soudního dvora, na základě něhož měl nicméně dospět k jinému řešení, tedy rozsudek Klarenberg ( 31 ), který byl vydán o několik dní dříve než rozsudek Supremo Tribunal de Justiça, přičemž generální advokát Mengozziho přednesl své stanovisko, s jehož závěry se Soudní dvůr ztotožnil, dne 6. listopadu 2008 ( 32 ).
61.
Aby bylo možné konstatovat existenci „převodu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice, přikládal Supremo Tribunal de Justiça ve svém rozsudku zvláštní význam kritériu, podle kterého musí být, možné identifikovat hospodářskou jednotku převáděnou na nabyvatele ( 33 ).
62.
Supremo Tribunal de Justiça v tomto ohledu uvedl, že nebylo prokázáno, že společnost TAP vytvořila oddělení pro nepravidelné lety a že přejala přesně takovou strukturu, jako byla struktura společnosti AIA. Vzhledem ke všem zjištěným okolnostem nepřevzala společnost TAP hospodářskou jednotku s cílem přímo a samostatně pokračovat v činnosti provozování charterových letů, kterou dříve vykonávala společnost AIA. Zvláště nedošlo k převodu několika samostatných složek, které by byly poté reorganizovány v rámci společnosti TAP tak, že by vznikl samostatný podnik nebo závod. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by ve společnosti TAP existovala jednotka, která by se věnovala činnosti charterových letů a která by byla za tímto účelem samostatně organizována.
63.
Z toho podle Supremo Tribunal de Justiça vyplývá, že celková analýza indicií neumožňuje konstatovat, že ve společnosti TAP existoval soubor hmotných prostředků a lidských zdrojů, který by představoval podporu činnosti charterových letů a který by byl organizován pro tyto účely samostatně, a sice hospodářskou jednotku, která by si zachovala svou identitu a samostatně pokračovala v činnosti v oblasti nepravidelné komerční letecké dopravy v rámci společnosti TAP. Supremo Tribunal de Justiça naproti tomu uvádí, že vybavení společnosti AIA, které poté používala společnost TAP, bylo rozptýleno mezi veškeré vybavení společnosti TAP a že společnost TAP provozovala pravidelné a nepravidelné lety, pro které využívala bez rozdílu své zaměstnance a vybavení své letecké společnosti.
64.
S ohledem na tuto argumentaci je třeba upřesnit, že ve smyslu směrnice může dojít k převodu se zachováním identity převáděné jednotky, i když si tato jednotka nezachová svou samostatnou organizační strukturu. Jinak řečeno, na rozdíl od toho, jak rozhodl Supremo Tribunal de Justiça, podmínka týkající se zachování identity neznamená, že si převedená hospodářská jednotka musí zachovat svou samostatnost ve struktuře nabyvatele.
65.
Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Klarenberg ( 34 ), byl argument žalované v původním řízení totožný s argumentem použitým Supremo Tribunal de Justiça k vyloučení existence převodu závodu. Tato účastnice řízení totiž tvrdila, že „hospodářská jednotka“ definovaná v čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2001/23 si zachová svou identitu pouze tehdy, pokud je zachována organizační vazba, která spojuje seskupené osoby nebo součásti jednotky. Naproti tomu by si převedená hospodářská jednotka nezachovala svou identitu v případě, že by po převodu ztratila svou organizační samostatnost v důsledku začlenění zdrojů získaných nabyvatelem do zcela nové struktury ( 35 ).
66.
Soudní dvůr měl za to, že takové pojetí identity hospodářské jednotky, spočívající na jediném hledisku týkajícím se organizační samostatnosti, nelze přijmout, a to zejména vzhledem k cíli sledovanému směrnicí, který spočívá v zajištění účinné ochrany práv zaměstnanců v případě převodu. Podle Soudního dvora by totiž tento přístup znamenal vyloučení použití směrnice ve vztahu k nabyté části podniku nebo závodu z pouhého důvodu, že nabyvatel rozhodne zrušit tuto nabytou část podniku nebo závodu a začlenit ji do své vlastní struktury, čímž by dotyčné zaměstnance připravilo o ochranu přiznanou touto směrnicí ( 36 ).
67.
Pokud jde o hledisko týkající se organizačního aspektu, Soudní dvůr dříve rozhodl, že přispívá k vymezení identity hospodářské jednotky ( 37 ). Nicméně Soudní dvůr rovněž rozhodl, že změna organizační struktury převáděné jednotky není takové povahy, aby bránila použití směrnice ( 38 ).
68.
Soudní dvůr rovněž uvedl, že „čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice definuje identitu hospodářské jednotky s odkazem na ‚organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou‘, čímž vyzdvihuje nejen organizační aspekt převedené jednotky, ale rovněž aspekt spočívající v provozování její hospodářské činnosti“ ( 39 ). Soudní dvůr z toho dovozuje, že je třeba podmínku týkající se zachování identity hospodářské jednotky ve smyslu směrnice vykládat při zohlednění obou aspektů stanovených v čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice, které společně tuto identitu vytvářejí, jakož i cíle ochrany zaměstnanců sledovaného touto směrnicí ( 40 ).
69.
Vzhledem k těmto úvahám a v zájmu toho, aby nebyla směrnice zbavena části svého užitečného účinku, Soudní dvůr rozhodl, že je třeba podmínku týkající se zachování identity hospodářské jednotky vykládat nikoli v tom smyslu, že vyžaduje zachování specifické organizace jednotlivých převáděných výrobních faktorů vytvořené podnikatelem, ale v tom smyslu, že předpokládá zachování funkční vazby vzájemné závislosti a komplementarity mezi těmito faktory ( 41 ).
70.
Podle Soudního dvora zachování takové funkční vazby mezi jednotlivými převáděnými faktory totiž nabyvateli umožňuje tyto faktory využívat, i když jsou po převodu začleněny do nové a odlišné organizační struktury za účelem provozování stejné či obdobné hospodářské činnosti ( 42 ).
71.
S ohledem na rozsudek Klarenberg ( 43 ) je irelevantní, že převedená jednotka byla v organizaci společnosti TAP zrušena, jelikož byl zachován funkční vztah mezi převzatými aktivy a zaměstnanci a dále činností, kterou dříve vykonávala společnost AIA.
72.
Supremo Tribunal de Justiça ve svém rozsudku přiznal zvláštní význam skutečnosti, že převzatá letadla a zaměstnanci byli využívání pro pravidelné a nepravidelné lety. Tato okolnost může podle Supremo Tribunal de Justiça nasvědčovat tomu, že v rámci společnosti TAP nedošlo k zachování samostatné hospodářské jednotky určené k činnosti provozování nepravidelných letů.
73.
V tomto ohledu mám za to, že je irelevantní, že převedené součásti byly používány nejen pro nepravidelné lety, ale rovněž pro pravidelné lety. Podmínka týkající se zachování identity převzatého podniku nevyžaduje výhradní používání převedených aktiv ve prospěch činnosti, v níž je pokračováno. Funkční vztah mezi těmito aktivy a činností, v níž je pokračováno, zůstává zachován, i když jsou uvedené součásti používány rovněž k výkonu jiné činnosti, a fortiori jedná-li se o činnost obdobnou činnosti v odvětví letecké dopravy.
74.
Jak uvádí Komise, z rozsudku Klarenberg ( 44 ) vyplývá, že zrušení společnosti AIA a začlenění významné části jejích aktiv do organizační struktury společnosti TAP, i když si nezachovala „samostatnou“ identitu, nemůže vyloučit použití směrnice. Podstatné je, že si převedené prostředky zachovaly svou identitu a jsou po převodu používány za účelem pokračování ve stejné nebo obdobné hospodářské činnosti.
75.
V projednávané věci přitom byla aktiva společnosti AIA používána nejprve (letní letecká sezóna roku 1993) za účelem pokračování ve stejné činnosti, jako byla činnost společnosti AIA, tedy charterových letů, které se společnost AIA zavázala uskutečnit a později za účelem pokračování v totožné činnosti (charterové lety provozované společností TAP) nebo obdobné činnosti (pravidelné lety společnosti TAP).
76.
Jak Soudní dvůr upřesnil ve svém rozsudku Klarenberg ( 45 ), znění čl. 6 odst. 1 prvního a čtvrtého pododstavce směrnice potvrzuje, že podle unijního zákonodárce se má uvedená směrnice použít na každý převod, který splňuje podmínky stanovené v jejím čl. 1 odst. 1, ať si již převedená hospodářská jednotka zachová v rámci struktury nabyvatele svou samostatnost, či nikoliv ( 46 ).
77.
Předkládajícímu soudu zajisté v konečném důsledku přísluší ověřit, zda byla v projednávané věci splněna kritéria existence převodu závodu. Podle ustálené judikatury je věcí příslušného vnitrostátního soudu, aby ve světle výše uvedených poznatků v rámci celkového posouzení veškerých skutkových okolností, kterými se vyznačuje transakce dotčená v původním řízení, určil, zda byla zachována identita převedené hospodářské jednotky ( 47 ).
78.
Nicméně zvláštní kontext věci v původním řízení, který je důsledkem odlišného postoje vnitrostátních soudů, by měl podle mého názoru Soudní dvůr vést k tomu, aby předkládajícímu soudu poskytl přesnější a přímější odpověď.
79.
Navrhuji tedy odpovědět na první otázku tak, že čl. 1 odst. 1 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že se pojem „převod závodu“ vztahuje na situaci, ve které je podnik působící na trhu charterových letů zrušen rozhodnutím svého většinového akcionáře, který je rovněž podnikem působícím v odvětví letecké dopravy a který v rámci likvidace prvního podniku:
—
převezme práva a povinnosti zrušené společnosti vyplývající ze smluv o nájmu letadel a z platných smluv o charterových letech uzavřených s cestovními kancelářemi;
—
vykonává činnost, kterou dříve uskutečňovala zlikvidovaná společnost;
—
začlení zpět některé ze zaměstnanců, kteří byli do té doby zaměstnáni u zrušené společnosti, a pověří je totožnými úkoly a
—
převezme drobné vybavení zrušené společnosti.
B – Ke druhé otázce
80.
Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, jako je Supremo Tribunal de Justiça, byl povinen s ohledem na skutkové okolnosti popsané v první otázce a vzhledem k tomu, že nižší vnitrostátní soudy, které rozhodovaly ve věci, vydaly protichůdná rozhodnutí, položit Soudnímu dvoru Evropských společenství předběžnou otázku ohledně správného výkladu pojmu „převod závodu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice.
81.
Úvodem je třeba připomenout, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, který tyto soudy mají rozhodnout ( 48 ).
82.
V rámci této spolupráce je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru ( 49 ).
83.
Povinnost obrátit se na Soudní dvůr zavedená článkem 267 třetím pododstavcem SFEU spadá do oblasti spolupráce, zavedené za účelem zajistit řádné používání a jednotný výklad unijního práva ve všech členských státech, mezi vnitrostátními soudy při výkonu jejich pravomoci používat unijní právo a Soudním dvorem ( 50 ).
84.
Je třeba připomenout, že cílem povinnosti vnitrostátních soudů, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, podat Soudnímu dvoru předběžnou otázku, kterou stanoví článek 267 třetí pododstavec SFEU, je zejména předcházet tomu, aby se v členském státě zaváděla vnitrostátní judikatura, která není v souladu s pravidly unijního práva ( 51 ).
85.
Podle Soudního dvora se tohoto cíle dosáhne, když jsou nejvyšší soudy, jakož i všechny vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, s výhradou omezení přijatých Soudním dvorem v jeho rozsudku Cilfit a další ( 52 ), podrobeny této předkládací povinnosti ( 53 ).
86.
Jestliže nelze proti rozhodnutí vnitrostátního soudu podat soudní cestou opravný prostředek, je tento vnitrostátní soud v zásadě povinen předložit Soudnímu dvoru žádost ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU, pokud je před ním vznesena otázka týkající se výkladu Smlouvy o FEU ( 54 ).
87.
Ze vztahu mezi druhým a třetím pododstavcem článku 267 SFEU vyplývá, že soudy uvedené v třetím pododstavci mají tutéž posuzovací pravomoc jako všechny ostatní vnitrostátní soudy, pokud jde o otázku, zda je rozhodnutí o ustanovení unijního práva nezbytné k vydání rozhodnutí. Tyto soudy tedy nejsou povinny předložit otázku výkladu unijního práva, která před nimi byla vznesena, pokud není relevantní, tedy v případech, že by odpověď na tuto otázku, ať už je jakákoliv, nemohla mít žádný vliv na řešení sporu ( 55 ).
88.
Pokud oproti tomu konstatují, že použití unijního práva je nezbytné k vyřešení sporu, který jim byl předložen, článek 267 SFEU jim v zásadě ukládá povinnost předložit Soudnímu dvoru jakoukoliv otázku ohledně výkladu, která vyvstala ( 56 ).
89.
V případě sporu, ve kterém byla vznesena otázka týkající se výkladu unijního práva, je splnění povinnosti vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr, tedy zásadou a rozhodnutí neobrátit se na Soudní dvůr výjimkou.
90.
Z rozsudku Cilfit a další ( 57 ) vyplývá vnitrostátním soudům, které rozhodují v poslední instanci, zpřísněná povinnost uvést odůvodnění v případě, že se neobrátí na Soudní dvůr.
91.
Pokud jde o rozsah povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU tak, jak byl vymezen Soudním dvorem, z ustálené judikatury navazující na tento rozsudek vyplývá, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen, vyvstane-li před ním otázka unijního práva, dostát své povinnosti obrátit se na Soudní dvůr, ledaže konstatoval, že vyvstalá otázka není relevantní, že k dotčenému unijnímu ustanovení byl již výklad Soudním dvorem podán, nebo že řádné uplatnění unijního práva je natolik zřejmé, že není ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost. Existence takové možnosti musí být posuzována v závislosti na charakteristikách zvláštních unijnímu právu, zvláštních obtížích, které jeho výklad představuje, a riziku rozdílnosti judikatury uvnitř Evropské unie ( 58 ).
92.
Soudní dvůr upřesnil, že aniž byla dotčena poučení vyplývající vycházející z rozsudku Köbler ( 59 ), judikatura vyplývající z rozsudku Cilfit a další ( 60 ), ponechává pouze na vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda je řádné používání unijního práva tak zřejmé, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti, a v důsledku toho aby rozhodl, že se zdrží předložení otázky Soudnímu dvoru týkající se výkladu unijního práva, která vyvstala při jednání před tímto soudem ( 61 ).
93.
V rámci projednávané předběžné otázky se předkládající soud Soudního dvora táže, zda s ohledem na judikaturu týkající se převodu závodu a vzhledem k existenci odlišných postojů vnitrostátních soudů, pokud jde o výklad, který se má uplatnit s ohledem na okolnosti projednávané věci, bylo oprávněné, či nikoli, že Supremo Tribunal de Justiça neměl „žádnou rozumnou pochybnost“ týkající se vyvstalé otázky ohledně výkladu, a mohl se tedy zdržet předložení žádosti o rozhodnutí předběžné otázce Soudnímu dvoru.
94.
V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, musejí jednat se zvláštní opatrností, než vyloučí existenci jakékoli rozumné pochybnosti. Musí uvést důvody, pro které mají jistotu o správném použití unijního práva.
95.
Tato opatrnost musí vést zvláště k tomu, aby správně ověřily, zda způsob, jakým uplatňují unijní právo, náležitě zohledňuje charakteristické rysy vlastní unijnímu právu, zvláštní obtíže, které vyvstaly při jeho výkladu, jakož i nebezpečí rozdílnosti judikatury uvnitř Unie.
96.
Supremo Tribunal de Justiça měl za to, že pojmy obsažené ve směrnici, a zvláště pojem „převod závodu“, jsou z hlediska výkladu v judikatuře dostatečně jasné. Podle něj to znamenalo, že v projednávané věci nebylo nezbytné podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
97.
Tento přístup nepovažuji za správný, neboť je mi známo, že výklad pojmu „převod závodu“ se vyznačuje přístupem případ od případu. Věci, které jsou Soudnímu dvoru postupně předkládány, mu umožňují upřesnit dosah tohoto pojmu. Jedná se tedy o judikaturu, která se neustále vyvíjí. Tato zvláštnost měla Supremo Tribunal de Justiça vést k opatrnosti před přijetím rozhodnutí neobrátit se na Soudní dvůr.
98.
K této přehnané důvěře v ustálenost judikatury Soudního dvora týkající se pojmu „převod závodu“, se přidává neúplné zohlednění této judikatury, což Supremo Tribunal de Justiça vedlo k provedení nesprávného výkladu tohoto pojmu.
99.
V takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, ve které k pojmu, jenž má být vyložen, existuje judikatura Soudního dvora, má vnitrostátní soud, který má v zásadě povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a který má za to, že ve sporu, jenž mu byl předložen, vyvstává otázka týkající se výkladu unijního práva, možnost výběru mezi dvěma postupy. Buď se obrátí na Soudní dvůr, aby získal dodatečná upřesnění se zřetelem na spor, o němž musí rozhodnout, nebo se rozhodne nesplnit svou povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ale potom musí přijmout a uplatnit odpověď, kterou již Soudní dvůr poskytl. Pokud vnitrostátní soud nezvolí žádný z těchto postupů a použije jiný výklad dotčeného pojmu unijního práva, dopustí se tento soud porušení tohoto práva, které musí být považováno za dostatečně závažné ( 62 ). Vyplývá to z ustálené judikatury, podle které je porušení unijního práva dostatečně závažné, pokud k němu došlo ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti ( 63 ).
100.
Stručně řečeno, pokud by Supremo Tribunal de Justiça důsledně a úplně zohlednil judikaturu Soudního dvora, včetně té nejaktuálnější, nemohl by mít pochybnosti, pokud jde o způsob, jakým uplatnil unijní právo.
101.
Je nutné, aby Soudní dvůr zaujal přísný postoj, pokud jde o připomenutí povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou mají vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Jak totiž upřesnil generální advokát Léger ve svém stanovisku předneseném ve věci Traghetti del Mediterraneo ( 64 ) a jak je zjevné v projednávané věci, „nesplnění takové povinnosti by totiž mohlo dotčený soud vést k pochybení […], ať by se jednalo o pochybení ve výkladu použitelného [unijního] práva, nebo při vyvození z toho vyplývajících důsledků pro konformní výklad vnitrostátního práva, nebo pro posouzení slučitelnosti tohoto práva s [unijním] právem“ ( 65 ).
102.
Mimoto zdůrazňuji, že nesplnění povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vnitrostátními soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, má za následek, že Soudní dvůr nemůže plnit svůj základní úkol svěřený čl. 19 odst. 1 prvního pododstavce SEU, kterým je „zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění Smluv“.
103.
Nakonec ze spisu vyplývá, že v rámci projednávané věci, dospěly portugalské soudy k rozdílným postojům, pokud jde o výklad pojmu „převod závodu“. Podle mého názoru, i když samotná existence protichůdných rozhodnutí vydaných vnitrostátními soudy nemůže stačit ke vzniku povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce stanovené čl. 267 třetím pododstavcem SFEU, jedná se o součást kontextu, která potvrzuje konstatování, podle něhož měl Supremo Tribunal de Justiça zaujmout opatrnější přístup a předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
104.
Ze všech těchto skutečností podle mého názoru vyplývá, že čl. 267 třetí pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, jako je Supremo Tribunal de Justiça, byl povinen za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
C – Ke třetí otázce
105.
Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo a zvláště judikatura vycházející z rozsudku Köbler ( 66 ) vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu systému odpovědnosti státu, který nárok na náhradu škody podmiňuje předchozím zrušením rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena.
106.
Připomínám, že podle čl. 13 odst. 2 RRCEE „musí být návrh na náhradu škody založen na předchozím zrušení rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena příslušným soudem“.
107.
Pro účely určení, zda je tato podmínka v souladu s unijním právem, je třeba úvodem připomenout, že zásada odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům porušeními unijního práva, jež mu jsou přičitatelná, je vlastní systému Smlouvy ( 67 ).
108.
Pokud jde o odpovědnost státu z důvodu porušení unijního práva přičitatelného rozhodnutí vnitrostátního soudu rozhodujícího v poslední instanci, Soudní dvůr upřesnil, že s ohledem na zvláštnost soudní funkce a na legitimní požadavky právní jistoty není odpovědnost státu v takovém případě neomezená. Jak rozhodl Soudní dvůr, tato odpovědnost může být založena pouze ve výjimečném případě, kdy vnitrostátní soud rozhodující v poslední instanci zjevným způsobem porušil použitelné právo. Aby bylo možné určit, zda je tato podmínka splněna, musí vnitrostátní soud, jemuž byla předložena žaloba na náhradu škody, vzít v tomto ohledu v úvahu veškeré skutečnosti charakterizující situaci, která mu byla předložena, a zejména stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, zda k porušení došlo záměrně, omluvitelnou nebo neomluvitelnou povahu nesprávného právního posouzení, případně postoj zaujatý orgánem Unie, jakož i nesplnění povinnosti obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU dotčeným soudem ( 68 ).
109.
Jak už jsem uvedl výše, je toto zjevné porušení použitelného unijního práva předpokládáno v každém případě, bylo-li dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti ( 69 ).
110.
Nárok na náhradu škody tedy vzniká, je-li splněna tato podmínka týkající se zjevného porušení použitelného unijního práva, jakmile bude prokázáno, že účelem porušeného právní pravidla je poskytnout práva jednotlivcům a že existuje přímá příčinná souvislost mezi uplatňovaným zjevným porušením a škodou, kterou dotyčný utrpěl. Výše uvedené tři podmínky jsou totiž nezbytné a dostačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody, aniž by vylučovaly, že odpovědnost státu může být založena za méně omezujících podmínek na základě vnitrostátního práva ( 70 ).
111.
Soudní dvůr měl rovněž příležitost upřesnit, že s výhradou práva na náhradu újmy, které má svůj základ přímo v unijním právu, pokud jsou uvedené podmínky splněny, musí stát poskytnout náhradu za důsledky způsobené újmy v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady újmy stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady újmy (zásada efektivity) ( 71 ).
112.
Právě s ohledem na zásadu efektivity je podle mého názoru třeba zkoumat procesní podmínku stanovenou v čl. 13 odst. 2 RRCEE. Je tudíž třeba určit, zda taková procesní podmínka může v praxi a za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, znemožnit nebo nadměrně ztížit získání náhrady škody poškozeným jednotlivcem.
113.
Klíčovým bodem je v tomto případě určit, zda má tento jednotlivec možnost proti rozsudku Supremo Tribunal de Justiça, kterým mu byla způsobena škoda, podat opravný prostředek, či nikoli. Portugalská vláda, která byla na toto téma na jednání dotazována, nejprve poskytla na tuto otázku zápornou odpověď a poté svou odpověď upřesnila způsobem, který není příliš přesvědčivý. Je věcí předkládajícího soudu, aby ověřil příslušnou právní úpravu. V případě, že tento soud dospěje ke zjištění, že poškozený jednotlivec nemá možnost podat proti rozsudku Supremo Tribunal de Justiça, kterým mu byla způsobena škoda, opravný prostředek, musel by procesní podmínku stanovenou v čl. 13 odst. 2 RRCEE považovat za v rozporu se zásadou efektivity, neboť znemožňuje získání náhrady škody tímto jednotlivcem.
114.
Každopádně mám za to, že z diskuzí vedených před Soudním dvorem vyplývá, že i kdyby takový opravný prostředek proti rozsudku Supremo Tribunal de Justiça existoval, byl by patrně do značné míry teoretický a obtížně proveditelný ( 72 ). Pokud by tudíž procesní podmínka stanovená v čl. 13 odst. 2 RRCEE představovala v tomto případě vážnou překážku získání náhrady škody poškozeným jednotlivcem, byla by tak podle mého názoru nadále v rozporu se zásadou efektivity. Taková procesní podmínka by totiž nadměrně ztěžovala získání náhrady škody tímto jednotlivcem.
115.
Zastávám tudíž názor, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, musí být unijní právo a zvláště judikatura vycházející z rozsudku Köbler ( 73 ) vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu systému odpovědnosti státu, který nárok na náhradu škody podmiňuje předchozím zrušením rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena.
IV – Závěry
116.
S ohledem na výše uvedené úvahy, je třeba na otázky položené Varas Cíveis de Lisboa odpovědět následovně:
„1)
Článek 1 odst. 1 směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „převod závodu“ se vztahuje na situaci, kdy dochází ke zrušení podniku působícího na trhu charterových letů rozhodnutím většinového akcionáře, který je rovněž podnikem působící v odvětví letecké dopravy a který v rámci likvidace prvního podniku:
—
převezme práva a povinnosti zrušené společnosti vyplývající ze smluv o nájmu letadel a z platných smluv o charterových letech uzavřených s cestovními kancelářemi;
—
vykonává činnost, kterou dříve uskutečňovala zlikvidovaná společnost;
—
začlení zpět některé ze zaměstnanců, kteří byli do té doby vysláni do zlikvidované společnosti, a pověří je totožnými úkoly a
—
převezme drobné vybavení zrušené společnosti.
2)
Článek 267 třetí pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, jako je Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko), byl za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
3)
Za okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, musí být unijní právo a zvláště judikatura vycházející z rozsudku Köbler (C‑224/01, EU:C:2003:513) vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu systému odpovědnosti státu, který nárok na náhradu škody podmiňuje předchozím zrušením rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena.“
( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.
( 2 ) – Úř. věst. L 82, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 98, dále jen „směrnice“.
( 3 ) – C‑224/01, EU:C:2003:513.
( 4 ) – Úř. věst. 2009, L 61, s. 26.
( 5 ) – Úř. věst. 2009, L 201, s. 88.
( 6 ) – Diário da República, 1. série, č. 251, ze dne 31. prosince 2007.
( 7 ) – Diário da República, 1. série, č. 137, ze dne 17. července 2008.
( 8 ) – Dále jen „RRCEE“.
( 9 ) – Supremo Tribunal de Justiça v tomto ohledu odkazuje na bod 15 rozsudku Süzen (C‑13/95, EU:C:1997:141).
( 10 ) – Viz zejména usnesení Gimnasio Deportivo San Andrés (C‑688/13, EU:C:2015:46, bod 34 a citovaná judikatura).
( 11 ) – Viz rozsudek Jouini a další (C‑458/05, EU:C:2007:512, bod 24 a citovaná judikatura).
( 12 ) – Viz rozsudek Amatori a další (C‑458/12, EU:C:2014:124, bod 29 a citovaná judikatura).
( 13 ) – Viz zejména rozsudek Allen a další (C‑234/98, EU:C:1999:594, body 17, 20 a 21).
( 14 ) – 135/83, EU:C:1985:55.
( 15 ) – Bod 30.
( 16 ) – C‑319/94, EU:C:1998:99.
( 17 ) – Bod 32.
( 18 ) – C‑399/96, EU:C:1998:532.
( 19 ) – Bod 35.
( 20 ) – Viz zejména rozsudek Amatori a další (C‑458/12, EU:C:2014:124, bod 30 a citovaná judikatura).
( 21 ) – Viz zejména rozsudky Spijkers (24/85, EU:C:1986:127, bod 13); Redmond Stichting (C‑29/91, EU:C:1992:220, bod 24); Süzen (C‑13/95, EU:C:1997:141, bod 14), jakož i Abler a další (C‑340/01, EU:C:2003:629, bod 33).
( 22 ) – Viz zejména rozsudek Liikenne (C‑172/99, EU:C:2001:59, bod 35 a citovaná judikatura).
( 23 ) – Tamtéž (bod 37 a citovaná judikatura).
( 24 ) – Tamtéž (bod 39 a citovaná judikatura).
( 25 ) – Tamtéž (bod 42 a citovaná judikatura).
( 26 ) – Viz bod 33 tohoto stanoviska.
( 27 ) – C‑13/95, EU:C:1997:141
( 28 ) – Bod 15.
( 29 ) – Rozsudek Jouini a další (C‑458/05, EU:C:2007:512, bod 32).
( 30 ) – Komise odkazuje na rozsudek Supremo Tribunal de Justiça.
( 31 ) – C‑466/07, EU:C:2009:85.
( 32 ) – Stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věci Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2008:614).
( 33 ) – Bod 3.6.1., poslední odstavec.
( 34 ) – C‑466/07, EU:C:2009:85.
( 35 ) – Bod 42.
( 36 ) – Bod 43.
( 37 ) – Viz zejména rozsudky Allen a další (C‑234/98, EU:C:1999:594, bod 27); Mayeur (C‑175/99, EU:C:2000:505, bod 53); Liikenne (C‑172/99, EU:C:2001:59, bod 34), jakož i Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2009:85, bod 44).
( 38 ) – Viz zejména rozsudky Mayeur (C‑175/99, EU:C:2000:505, bod 54); Jouini a další (C‑458/05, EU:C:2007:512, bod 36), jakož i Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2009:85, bod 44).
( 39 ) – Rozsudek Klarenberg (C‑466/07, EU:C:2009:85, bod 45).
( 40 ) – Tamtéž (bod 46).
( 41 ) – Tamtéž (bod 47).
( 42 ) – Tamtéž (bod 48).
( 43 ) – C‑466/07, EU:C:2009:85
( 44 ) – Tamtéž.
( 45 ) – Tamtéž.
( 46 ) – Bod 50.
( 47 ) – Bod 49.
( 48 ) – Viz zejména rozsudky Schneider (C‑380/01, EU:C:2004:73, bod 20); Stradasfalti (C‑228/05, EU:C:2006:578, bod 44), jakož i Kirtruna a Vigano (C‑313/07, EU:C:2008:574, bod 25).
( 49 ) – Rozsudky Schneider (C‑380/01, EU:C:2004:73, bod 21); Längst (C‑165/03, EU:C:2005:412, bod 31), jakož i Kirtruna a Vigano (C‑313/07, EU:C:2008:574, bod 26).
( 50 ) – Viz zejména rozsudek Intermodal Transports (C‑495/03, EU:C:2005:552, bod 38 a citovaná judikatura).
( 51 ) – Tamtéž (bod 29 a citovaná judikatura).
( 52 ) – C‑283/81, EU:C:1982:335.
( 53 ) – Viz zejména rozsudek Intermodal Transports (C‑495/03, EU:C:2005:552, bod 30 a citovaná judikatura).
( 54 ) – Rozsudek Consiglio nazionale dei geologi a Autorità garante della concorrenza e del mercato (C‑136/12, EU:C:2013:489, bod 25 a citovaná judikatura).
( 55 ) – Tamtéž (bod 26 a citovaná judikatura).
( 56 ) – Tamtéž (bod 27 a citovaná judikatura).
( 57 ) – 283/81, EU:C:1982:335.
( 58 ) – Rozsudek Intermodal Transports (C‑495/03, EU:C:2005:552, bod 33).
( 59 ) – C‑224/01, EU:C:2003:513.
( 60 ) – 283/81, EU:C:1982:335.
( 61 ) – Rozsudek Intermodal Transports (C‑495/03, EU:C:2005:552, bod 37 a citovaná judikatura).
( 62 ) – Viz Pertek, J., „Renvoi préjudiciel en interprétation“, JurisClasseur Europe Traité, svazek 361, 2010, § 97.
( 63 ) – Viz zejména rozsudky Traghetti del Mediterraneo (C‑173/03, EU:C:2006:391, bod 43 a citovaná judikatura), jakož i Fuß (C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 52 a citovaná judikatura).
( 64 ) – C‑173/03, EU:C:2005:602.
( 65 ) – Bod 66.
( 66 ) – C‑224/01, EU:C:2003:513.
( 67 ) – Viz zejména rozsudek Ogieriakhi (C‑244/13, EU:C:2014:2068, bod 49 a citovaná judikatura).
( 68 ) – Viz zejména rozsudek Traghetti del Mediterraneo (C‑173/03, EU:C:2006:391, bod 32 a citovaná judikatura).
( 69 ) – Tamtéž (bod 43 a citovaná judikatura). Viz rovněž rozsudek Fuß (C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 52 a citovaná judikatura).
( 70 ) – Viz zejména rozsudek Traghetti del Mediterraneo (C‑173/03, EU:C:2006:391, bod 45 a citovaná judikatura).
( 71 ) – Viz zejména rozsudek Fuß (C‑429/09, EU:C:2010:717, bod 62 a citovaná judikatura).
( 72 ) – Portugalská vláda na jednání ostatně uvedla, že jí není znám případ, ve kterém by byl uplatněn čl. 696 písm. f) nového portugalského občanského soudního řádu v situaci neslučitelnosti rozsudku Supremo Tribunal de Justiça s unijním právem.
( 73 ) – C‑224/01, EU:C:2003:513.
Full & Egal Universal Law Academy