STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PEDRA CRUZ VILLALÓNA
přednesené dne 24. září 2015 ( 1 )
Věc C‑292/14
Elliniko Dimosio
proti
Stefanosi Stroumpoulisovi,
Nikolaosi Koumpanosovi,
Panagiotisi Renierisovi,
Charalamposi Renierisovi,
Ioannisi Zachariasovi,
Dimitriosi Lazarou,
Apostolosi Chatzisotiriou
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložené Symvoulio tis Epikrateias (Řecko)]
„Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele — Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu — Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy — Směrnice 80/987/EHS — Společnost se sídlem ve třetí zemi, ale se skutečným sídlem v členském státě, kde byl prohlášen její úpadek — Úroveň ochrany zaměstnanců v souvislosti s úhradou jejich nesplacených pohledávek — Rovnocenná ochrana“
1.
V projednávané věci se Soudnímu dvoru předkládá otázka, zda členský stát musí splnit povinnosti vyplývající ze směrnice 80/987/EHS ( 2 ) v případě, kdy zaměstnanci byli přijati jako námořníci společností, která má oficiální sídlo ve třetí zemi, ale skutečné sídlo v uvedeném členském státě, kde byl soudem tohoto státu prohlášen její úpadek na základě práva téhož členského státu.
2.
Pro vyřešení této otázky je nutno nejprve vyjasnit, zda za okolností tohoto případu mají mít před použitím práva Unie přednost dva tak zásadní akty mezinárodního práva, jako je Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu ( 3 ) a Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( 4 ). Domnívám se, že chápeme-li správně tyto mezinárodní právní nástroje, má použití směrnice 80/987/EHS z důvodu své speciality v případě sporu v původním řízení přednost.
3.
Co se týče podstaty otázky předložené Symvoulio tis Epikrateias, dospěji k závěru, že za okolností tohoto případu jsou naplněny podmínky požadované směrnicí 80/987, aby členský stát poskytl zaměstnancům ochranu zaručenou touto směrnicí, přičemž o vnitrostátní úpravě, která se týká pouze námořníků, jež jsou státními příslušníky tohoto členského státu, sloužícími na lodích plujících pod řeckou vlajkou nebo na cizích lodích, které mají smlouvu s Naftiko Apomachiko Tameio (Fond sociálního zabezpečení námořníků, dále jen „NAT“), a byli opuštěni v zahraničí, nelze mít za to, že poskytuje „rovnocennou ochranu“.
I – Právní rámec
A – Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu
4.
V souladu s čl. 91 odst. 1 ÚMP, „[k]aždý stát stanoví podmínky pro udělení své státní příslušnosti lodím, pro registraci lodí na svém území a pro právo plout pod jeho vlajkou. Lodi mají státní příslušnost toho státu, pod jehož vlajkou jsou oprávněny plout, musí zde však být skutečné pouto mezi státem a lodí“.
5.
Podle čl. 92 odst. 1 ÚMP „[l]odi plují pod vlajkou pouze jediného státu a až na výjimečné případy, výslovně uvedené v mezinárodních smlouvách nebo v této Úmluvě, podléhají na volném moři jeho výlučné jurisdikci. V průběhu cesty nebo zastávky v přístavu nesmí loď změnit svou vlajku s výjimkou případu skutečného převodu vlastnictví nebo změny registrace“.
6.
Článek 94 ÚMP stanoví následující:
„1. Každý stát účinně uplatňuje svou jurisdikci a kontrolu ve správních, technických a sociálních záležitostech nad loděmi, které plují pod jeho vlajkou.
2. Každý stát zejména:
[…]
b)
uplatňuje jurisdikci podle vnitrostátního práva nad každou lodí plující pod jeho vlajkou a nad jejím kapitánem, důstojníky a mužstvem ve správních, technických a sociálních záležitostech, které se lodi týkají.
[…]“.
7.
Podle čl. 218 odst. 1 ÚMP, „[n]achází-li se plavidlo dobrovolně v přístavu nebo v pobřežním terminálu nějakého státu, může tento stát provádět vyšetřování a tam, kde ho k tomu opravňují důkazy, zahajovat řízení, pokud jde o jakékoli vypouštění odpadu z takového plavidla za hranicemi vnitřních vod, pobřežního moře nebo výlučné ekonomické zóny tohoto státu, které porušuje platné mezinárodní normy a standardy stanovené prostřednictvím příslušné mezinárodní organizace nebo prostřednictvím všeobecné diplomatické konference“.
8.
Podle znění čl. 220 odst. 1 ÚMP „[n]achází-li se plavidlo dobrovolně v přístavu nebo v pobřežním terminálu nějakého státu, může tento stát při respektování ustanovení oddílu 7 zahájit řízení o jakémkoli porušení právních předpisů, které přijal v souladu s touto Úmluvou, anebo v souladu s platnými mezinárodními normami a standardy k zabraňování, snížení a kontrole znečišťování z plavidel, pokud k porušení došlo v pobřežních vodách nebo výlučné ekonomické zóně tohoto státu“.
B – Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy
9.
Podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy „smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“.
10.
Znění článku 6 Římské úmluvy je následující:
„1. Bez ohledu na článek 3 nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito podle odstavce 2 uvedeného článku v případě neexistence volby rozhodného práva.
2. Bez ohledu na článek 4 se pracovní smlouva v případě neexistence volby rozhodného práva podle článku 3 řídí:
a)
právem země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi, nebo
b)
právem země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán, nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi;
vyplývá-li však z okolností, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, použije se na smlouvu právo této země.“
11.
Článek 10 Římské úmluvy stanoví následující:
„1. Právem rozhodným pro smlouvu podle článků 3 až 6 a článku 12 této úmluvy se řídí zejména:
a)
výklad;
b)
plnění závazků vyplývajících ze smlouvy;
c)
důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právem v rámci pravomocí přiznaných soudu jeho procesním právem;
d)
různé způsoby zániku závazku, včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby;
e)
důsledky neplatnosti smlouvy.“
C – Unijní právo
12.
Vzhledem k okolnostem případu je třeba řídit se směrnicí 80/987/EHS ve znění před její změnou prostřednictvím směrnice 2002/74/ES ( 5 ) a jejím pozdějším nahrazením směrnicí 2008/94/ES ( 6 ).
13.
V prvních čtyřech bodech odůvodnění směrnice 80/987/EHS se uvádí následující:
„vzhledem k tomu, že je nezbytné přijmout předpisy na ochranu zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, především pro zaručení úhrady jejich nesplacených pohledávek, s ohledem na nezbytnost vyrovnaného hospodářského a sociálního rozvoje ve Společenství;
vzhledem k tomu, že mezi členskými státy přetrvávají rozdíly, pokud jde o rozsah ochrany zaměstnanců v této oblasti; že je vhodné směřovat k omezení těchto rozdílů, které mohou mít přímý vliv na fungování společného trhu;
vzhledem k tomu, že je proto vhodné podpořit sbližování právních předpisů při udržení jejich zvýšené úrovně [ve] smyslu článku 117 Smlouvy;
vzhledem k tomu, že v důsledku zeměpisné polohy a současné struktury pracovních míst je trh práce v Grónsku zásadně odlišný od ostatních oblastí ve Společenství;“.
14.
Článek 1 směrnice stanoví toto:
„1. Tato směrnice se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1.
2. Členské státy mohou výjimečně vyloučit z oblasti působnosti této směrnice pohledávky některých zaměstnanců z důvodu zvláštní povahy pracovní smlouvy nebo pracovního poměru zaměstnanců nebo z důvodu existence jiné formy záruky, jež poskytuje zaměstnancům ochranu, která je rovnocenná ochraně vyplývající z této směrnice.
Seznam kategorií zaměstnanců uvedených v prvním pododstavci je uveden v příloze.
3. Tato směrnice se nevztahuje na Grónsko. Tato výjimka bude znovu přezkoumána, dojde-li ke změnám ve struktuře zaměstnanosti v této oblasti.“
15.
Článek 2 směrnice 80/987 má následující znění:
„1. Pro účely této směrnice je zaměstnavatel považován za platebně neschopného:
a)
pokud bylo požádáno o zahájení řízení o majetku zaměstnavatele podle příslušných právních a správních předpisů dotčeného členského státu za účelem kolektivního uspokojení pohledávek věřitelů, které umožňuje přihlédnout k pohledávkám uvedeným v čl. 1 odst. 1, a
b)
pokud orgán, který je na základě zmíněných právních a správních předpisů příslušný,
—
buď rozhodl o zahájení řízení,
—
nebo konstatoval konečné zavření podniku nebo provozovny zaměstnavatele a nedostatek volných aktiv opravňujících k zahájení řízení.
2. Tato směrnice se nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice výrazů ‚zaměstnanec‘, ‚zaměstnavatel’, ‚odměna‘, ‚nabytá práva‘ a ‚nabývaná práva‘.“
16.
Článek 3 směrnice 80/987 stanoví, že „[č]lenské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly […] úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců, které vyplývají z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů a týkají se odměny za období před určeným dnem“.
17.
Podle článku 5 směrnice:
„Členské státy upraví podrobnosti organizace, financování a fungování záručních institucí, které budou v souladu zejména s těmito zásadami:
a)
majetek institucí musí být nezávislý na provozním jmění zaměstnavatelů a musí být vytvořen tak, aby nemohl být v úpadkovém řízení zabaven;
b)
zaměstnavatelé musí přispívat na financování, ledaže je plně zajištěno orgány veřejné moci;
c)
povinnost institucí uhradit pohledávky je nezávislá na splnění povinnosti přispívat na financování.“
18.
Podle článku 6 směrnice 80/987, „[č]lenské státy mohou stanovit, že se články 3, 4 a 5 nevztahují na příspěvky vyplývající z vnitrostátních zákonných systémů sociálního zabezpečení nebo z doplňkových podnikových nebo mezipodnikových systémů sociálního zabezpečení, které stojí mimo zákonné systémy sociálního zabezpečení v členských státech“.
19.
Podle článku 7 téže směrnice, „[č]lenské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby neuhrazení povinných příspěvků zaměstnavatele pojišťovacím institucím v souladu s vnitrostátními zákonnými systémy sociálního zabezpečení před vznikem jeho platební neschopnosti nemělo nepříznivý vliv na nárok zaměstnanců na dávky od těchto pojišťovacích institucí, pokud byly příspěvky zaměstnanců odečteny z vyplácené odměny“.
D – Vnitrostátní právo
20.
Směrnice 80/987 byla provedena do řeckého právního řádu především prostřednictvím zákona č. 1172/1981 a následně zákonem č. 1836/1989 a nařízením prezidenta č. 1/1990, vydaným na jeho základě.
21.
Článek 29 zákona č. 1220/1981, který doplňuje a mění předpisy o řídícím orgánu v přístavu Pireus, stanovil, že v případě řeckých námořníků sloužících na lodích plujících pod řeckou vlajkou nebo na cizích lodích, která mají smlouvu s NAT, kteří byli opuštěni v zahraničí, jim NAT vyplatí mzdu za dobu nejvýše tří měsíců a zajistí návrat do vlasti.
II – Skutkový stav
22.
Odpůrce v původním řízení, trvale žijící v Řecku, najala dne 14. července 1994 v tomto členském státě společnost, jejíž statutární sídlo se nacházelo ve třetí zemi, jíž byla tehdy Malta, na práci na turistické lodi ve vlastnictví této společnosti plující pod maltskou vlajkou.
23.
Předmětem smluv byl dočasný pronájem lodi v průběhu letní sezóny 1994. Tyto smlouvy stanovily, že se na ně vztahuje maltské právo jako právo státu vlajky lodi. Pronájem lodi byl však zrušen a odpůrcům v původním řízení nebyly zaplaceny mzdy; z tohoto důvodu dne 15. prosince 1994 své smlouvy ukončili.
24.
Loď byla z důvodu několika rozhodnutí o zajištění ve výše uvedeném přístavu zadržena až do 7. června 1995, kdy byla provedena dražba.
25.
Následně odpůrci vznesli oprávněné nároky vyplývající z pracovních smluv (platy a příspěvky od 14. července 1994 do 15. prosince 1994, jakož i odstupné za ukončení smlouvy) a domáhali se, aby jejich pohledávky byly uznány za přednostní. Pověřený úředník nicméně nezahrnul jejich pohledávky do příslušného seznamu, protože je podle maltského práva nepovažoval za přednostní.
26.
Odpůrci zároveň podali žalobu k Μonomeles Protodikeio Peiraios (samosoudce při soudu prvního stupně v Pireu) s cílem dosáhnout uspokojení jejich nároku. Dotčený soud žalobě vyhověl a rozhodl, že mají nárok na příslušné částky se zákonnými úroky od 16. prosince 1994. Soud dále shledal, že vlajka lodi byla tzv. výhodnou vlajkou.
27.
V mezidobí byl prohlášen úpadek společnosti, která loď vlastnila, a následně bylo soudním rozhodnutím ukončení insolvenčního řízení pro nedostatek majetku.
28.
V návaznosti na to odpůrci v původním řízení požádali Dioikitiko Protodikeio Athinon (správní soud v Aténách), aby uložil řeckému státu vyplatit jim jako odškodnění částky určené občanskoprávním soudem. Na podporu této žádosti odpůrci tvrdili, že stát v rozporu se směrnicí 80/987 nepřijal opatření, která v případě platební neschopnosti zaměstnavatele zaručují nesplacené pohledávky vyplývající ze smluv zaměstnanců ve službě na námořních lodích.
29.
Dioikitiko Protodikeio žalobu zamítl, když shledal, že ustanovení směrnice 80/987 nezahrnují pohledávky nezaplacené zaměstnavatelem v platební neschopnosti, vyplývající z pracovních smluv uzavřených řeckými námořníky, členy posádky námořní lodi, kteří byli najati na loď plující pod cizí vlajkou, a měl za to, že v projednávaném případě nebylo prokázáno, že dotčená vlajka byla tzv. výhodná vlajka.
30.
Opravnému prostředku podanému k Dioikitiko Efeteio Athinon (odvolací správní soud v Aténách) bylo vyhověno, neboť uvedený soud považoval za prokázané, že společnost vlastnící loď provozovala podnikatelskou činnost v Řecku, v zemi, kde se nacházelo její skutečné sídlo (konkrétně v Pireu), s níž udržovala skutečnou vazbu, a že v důsledku toho maltská vlajka, pod níž loď plula, byla tzv. výhodnou vlajkou.
31.
Odvolací soud kromě toho konstatoval, že zaměstnanci spadají do působnosti směrnice 80/987 a řecký zákonodárce měl provést tuto směrnici do vnitrostátního práva přijetím odpovídajících právních norem, jelikož vnitrostátní právo neposkytovalo ochranu rovnocennou s ochranou, která vyplývá z této směrnice.
32.
Následně Dioikitiko Efeteio Athinon konstatoval, že řecký stát má povinnost zaplatit odpůrcům v původním řízení nesplacené mzdové pohledávky.
33.
Řecká vláda podala kasační opravný prostředek k Symvoulio tis Epikrateias (Státní rada). Řecká vláda nezpochybňuje hodnocení skutečného sídla společnosti vlastnící loď a tzv. výhodné vlajky Dioikitiko Efeteio Athinon, s žalobou nesouhlasí a tvrdí, že „posádky námořních plavidel“ zmíněné pod písmenem A pododdílu II přílohy směrnice 80/987 mohou být pouze posádky lodí, které plují pod řeckou vlajkou, a v žádném případě posádky lodí plujících pod tzv. výhodnou vlajkou, které ačkoli mají vztah k Řecku, nejsou členy NAT.
34.
Řecká vláda zpochybňuje také hodnocení soudu druhé instance v tom smyslu, že řecké právo použitelné na posádky námořních lodí jim nepřiznává ochranu rovnocennou té, která je poskytována směrnicí 80/987.
35.
Symvoulio tis Epikrateias se domnívá, že důvody uplatňované řeckou vládou v jejím kasačním opravném prostředku vyvolávají otázky výkladu unijního práva, které zasluhují, aby se k nim vyslovil Soudní dvůr, a předkládá tuto předběžnou otázku.
III – Předložené otázky
36.
Znění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která došla Soudnímu dvoru dne 13. června 2014, je následující:
„1)
Požívají ve smyslu ustanovení směrnice Rady 80/987/EHS námořníci členského státu, kteří sloužili na lodi plující pod vlajkou země, která není členem Evropské unie, u nesplacených pohledávek, které mají vůči plavební společnosti – která má statutární sídlo na území této třetí země, ale skutečné sídlo na území dotčeného členského státu, a na kterou byl právě z důvodu tohoto sídla soudem tohoto členského státu v souladu s jeho právními předpisy prohlášen úpadek – ochrany poskytované touto směrnicí, s přihlédnutím k cíli, který tato směrnice sleduje, a bez ohledu na to, že pracovní smlouvy se řídí právem třetí země a členský stát nemůže po vlastníkovi lodi, který nepodléhá jeho právnímu řádu, požadovat příspěvek na financování záruční instituce?
2)
Je třeba ve smyslu ustanovení směrnice Rady 80/987/EHS považovat za rovnocennou ochranu platbu základních mezd a náhrad stanovených příslušnými kolektivními smlouvami, upravenou článkem 29 zákona č. 1220/1981 a vyplácenou Naftiko Apomachiko Tameio (NAT), ve prospěch řeckých námořníků sloužících na lodi plující pod řeckou vlajkou nebo na cizí lodi, která uzavřela smlouvu s NAT, nanejvýš za tři měsíce, v případě stanoveném v uvedeném články, tedy pouze tehdy, když byli námořníci opuštěni v zahraničí?“
IV – Řízení před Soudním dvorem. Tvrzení účastníků řízení
37.
Písemné vyjádření předložily řecká a italská vláda, jakož i Komise.
A – K první otázce
38.
Komise zastává názor, že podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 směrnice 80/987 je kritériem určujícím existenci povinností stanovených v článku 3 téže směrnice pravomoc členského státu rozhodovat v úpadkovém řízení týkajícím se zaměstnavatele, což je otázka, kterou je třeba z důvodu datování skutečností v původním řízení – jež předchází vstupu nařízení (ES) č. 1346/2000 ( 7 ) v platnost – posoudit podle vnitrostátního práva.
39.
Bez ohledu na to Komise nicméně připomíná, že podle judikatury v případě, že bylo v členském státě zahájeno úpadkové řízení a zaměstnavatel provozuje činnost také v jiném členském státě, v němž byli zaměstnanci zaměstnáni, je k zaplacení pohledávek vyplývajících ze směrnice 80/987 příslušná záruční instituce tohoto druhého členského státu.
40.
Podle Komise je pro účely určení toho, zda je směrnice 80/987 použitelná na posuzovaný spor, irelevantní jak právo rozhodné pro pracovní smlouvu, tak ustanovení ÚMP.
41.
Podle jejího názoru je právo rozhodné pro pracovní smlouvu irelevantní proto, že podle článku 10 Římské úmluvy se tímto právem řídí pouze soukromé vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kdežto práva přiznaná pracovníkům směrnicí směrnice 80/987 jsou zákonná práva vyplývající z platební neschopnosti zaměstnavatele, která musí splnit stát, v němž bylo zahájeno úpadkové řízení.
42.
Irelevance ÚMP vyplývá ze skutečnosti, že nezávisle na pravidle zakotveném v článku 94 články 218 a 220 podrobují lodi svrchované moci státu, v jehož přístavu se nacházejí, a nadto jsou zásady týkající se vlajky lodi a státu přístavu nezávislé na sídle společnosti, která je vlastníkem lodi. Majíc na paměti pouto, které existuje mezi projednávaným případem a řeckým státem, v němž bylo zahájeno a dále vedeno úpadkové řízení, má Komise za to, že pravidla mořského práva nemohou ovlivnit použití směrnice 80/987.
43.
Řecká vláda se domnívá, že skutečnost, že zaměstnavatel měl skutečné sídlo v Řecku a jeho úpadek byl prohlášen v tomto členském státě, nemůže vést k použití ochrany stanovené ve směrnici 80/987. V tomto smyslu řecká vláda uvádí, že působnost unijního práva obecně nezahrnuje třetí země, což je v posuzované věci potvrzeno výjimkou stanovenou v článku 1 směrnice 80/987 pro případ Grónska a doktrínou vytvořenou Soudním dvorem ve věcech Mosbaek ( 8 ) a Poulsen a Diva Navigation ( 9 ). Pro řeckou vládu je navíc určující, že je to maltské právo, které je použitelné na pracovní poměr, a rovněž to, že v souladu se směrnicí 80/987 jsou zaměstnavatelé povinni přispívat na financování záruční instituce, přičemž členské státy nemohou zajistit splnění této povinnosti ze strany vlastníků lodí, které neplují pod jeho vlajkou. Řecká vláda se konečně domnívá, že jiný výklad by znamenal, že záruční orgány členských států by měly povinnost krýt mzdové pohledávky příslušníků třetích zemí zaměstnaných na lodích plujících pod vlajkami třetích zemí.
44.
Italská vláda sdílí postoj řecké vlády. Podle jejího názoru je jediným kritériem relevantním pro účely použitelnosti směrnice 80/987 místo výkonu práce, neboť z unijního práva vyplývá, že zákonodárce počítá pouze a nanejvýš s případem, kdy zaměstnavatel provozuje činnost ve dvou členských státech, a vylučuje případy, které se týkají jen třetí země. První dva body odůvodnění směrnice 80/987 s odkazy na „Společenství“ a na „společný trh“ kromě toho potvrzují, že účel záruky stanovené směrnicí spočívá v přenesení hospodářské zátěže pohledávek zaměstnanců společnosti, která je v platební neschopnosti, na členský stát s cílem uspokojit sociální zájem zajištěním hospodářské rovnováhy členských států, což znamená, že zmíněná záruka nemá smysl v případě zaměstnanců, kteří pracovali ve třetích zemích a pro zaměstnavatele ze třetích zemí. A konečně, pro italskou vládu by přiznání záruky při současné absenci jakéhokoliv protiplnění v podobě kolektivní výhody znamenala riziko pro finanční schopnosti členských států.
B – K druhé otázce
45.
Komise připomíná věc Komise v. Řecko ( 10 ), v níž Soudní dvůr vyvodil závěr, že za „rovnocennou“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 80/987 lze považovat pouze ochranu zaručující zaměstnancům základní záruky definované samotnou směrnicí. Podle Komise článek 29 zákona č. 1220/1981 takovou ochranu neposkytuje, neboť se týká pouze případů, kdy jsou zaměstnanci opuštěni v zahraničí.
46.
Řecká vláda se naopak domnívá, že vnitrostátní právo poskytuje rovnocennou ochranu, neboť fond spravovaný NAT splňuje všechny podmínky stanovené směrnicí 80/987, zejména v článcích 3 a 5. Svědčí o tom i skutečnost, že Komise v roce 1993 vyjádřila spokojenost s vysvětlením, které jí bylo poskytnuto o přizpůsobení vnitrostátního práva směrnicí 80/987 po rozsudku vydaném ve věci Komise v. Řecko.
V – Posouzení
A – K první otázce
47.
Odpověď na první z otázek předložených Symvoulio tis Epikrateias vyžaduje především odstranění pochybností o tom, zda neexistují právní předpisy mezinárodního práva, které by za okolností sporu v původním řízení měly mít přednost před směrnicí 80/987.
48.
Tak by tomu bylo v případě ÚMP, jejíž čl. 92 odst. 1 stanoví, že lodi „podléhají na volném moři […] výlučné jurisdikci“ státu, pod jehož vlajkou plují, a jehož čl. 94 odst. 2 písm. b) přiznává státu vlajky výkon jurisdikce „nad kapitánem, důstojníky a mužstvem ve správních, technických a sociálních záležitostech, které se lodi týkají“. V posuzovaném případě loď, na níž se realizoval pracovní vztah, plula pod maltskou vlajkou, takže v souladu s ÚMP by jurisdikce v „sociálních záležitostech“ patřila tomuto třetímu státu.
49.
Na druhou stranu právem rozhodným pro pracovní poměr by v posuzovaném případě bylo maltské právo, jak požaduje čl. 10 odst. 1 písm. b) Římské úmluvy, podle něhož se právem rozhodným pro pracovní smlouvu řídí „plnění závazků z ní vyplývajících“.
50.
Bez ohledu na to se domnívám, že zásada speciality vede k závěru, že použití směrnice 80/987 musí mít každopádně v posuzovaném případě přednost.
51.
V prvé řadě proto, že zvláštním účelem této směrnice je „ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele“ (první bod odůvodnění), což je důvod, proč se členským státům ukládá povinnost vytvořit záruční mechanismus pro nesplacené mzdové pohledávky zaměstnanců pro případ platební neschopnosti jejich zaměstnavatele. Tento ochranný účel je zjevně spojen s právním vztahem, který váže zaměstnance a zaměstnavatele, jinými slovy, s pracovní smlouvou, ale nijak nesouvisí s oblastí práva, regulací a režimem této smlouvy, tedy s otázkami, které představují typický předmět pracovní smlouvy, jehož regulace přísluší v tomto případě, v souladu s Římskou úmluvou, maltskému právu.
52.
Zadruhé jsem toho názoru, že použitelnost směrnice 80/987 by neměla ustoupit před ÚMP, jelikož záruka, která je uložena členským státům, nemá vztah k právnímu režimu lodí nebo námořních prostor, tedy oblastem práva, na které se přirozeně omezuje zájem mezinárodního práva, což odůvodňuje přiznání jurisdikce státu vlajky, jak je tomu podle ÚMP ( 11 ).
53.
V podrobnostech je třeba zdůraznit, že čl. 92 odst. 1 ÚMP, přiznává státu vlajky výlučnou pravomoc v případě lodí „na volném moři“. Nejedná se tedy o výlučnou pravomoc pro všechny případy. Je pravda, že článek 94 odst. 2 písm. b ÚMP přiznává státu vlajky výkon jurisdikce „nad kapitánem, důstojníky a mužstvem ve správních, technických a sociálních záležitostech, které se lodi týkají“. Tato pravomoc sice není podřízena územnímu omezení, ale je přehnané z toho vyvodit, že je tím státu vlajky nutně vyhrazena výlučná pravomoc ve všech pracovněprávních vztazích, každopádně i pravomoc zajišťovat veřejnoprávní ochranu zaměstnancům před platební neschopností jejich zaměstnavatele.
54.
Po výše uvedeném vyjasnění je třeba určit, zda ve smyslu první z otázek předložených Symvoulio tis Epikrateias zaměstnanci dotčení v původním řízení spadají do působnosti směrnice 80/987.
55.
Podle čl. 1 odst. 1 směrnice 80/987 se tato směrnice vztahuje na „pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti“. Článek 2 odst. 1 téže směrnice stanoví, že „zaměstnavatel [je] považován za platebně neschopného“, pokud bylo požádáno o zahájení řízení o úpadku podle vnitrostátních předpisů členského státu.
56.
Z kombinace obou ustanovení vyplývá, že směrnice 80/987 se vztahuje na zaměstnance, jejichž zaměstnavatelé jsou předmětem úpadkového řízení podle práva členského státu. Takový je přesně případ, který je předmětem sporu v původním řízení, neboť v případě společnosti, která námořníky najala, byl prohlášen úpadek řeckým soudem na základě řeckého práva. Příslušnost řeckých soudů byla kromě toho dána tím, že skutečné sídlo zaměstnavatele se nacházelo na řeckém území, přičemž tuto okolnost, kterou konstatoval Dioikitiko Efeteio Athinon v odvolacím rozsudku, předkládající soud nezpochybnil.
57.
Za těchto okolností jsou zde podle mne v zásadě dva faktory, které podporují kladnou odpověď na první otázku. Na prvním místě je to skutečnost, že úpadek zaměstnavatele byl prohlášen soudem členského státu a na základě práva tohoto členského státu poté, co bylo konstatováno, že skutečné sídlo zaměstnavatele se nachází v tomto členském státě. Druhým faktorem je sociální účel směrnice 80/987.
58.
Ochrana garantovaná směrnicí 80/987 má být totiž poskytována prostřednictvím „záručních institucí“, jejichž financování – „ledaže […] je plně zajištěno orgány veřejné moci“ [čl. 5 písm. a)] – přísluší zaměstnavatelům prostřednictvím příspěvků. V projednávaném případě zaměstnavatel v platební neschopnosti, o kterého se jedná, kromě toho, že byl založen ve třetí zemi, jistě nepřispívala na financování řecké záruční instituce, tedy NAT.
59.
Samotný článek 5 směrnice nicméně v písmeni c) stanoví, že „povinnost institucí uhradit pohledávky je nezávislá na splnění povinnosti přispívat na financování“ ( 12 ). Je tomu tak z toho důvodu, že členský stát má povinnost přijmout „opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly […] úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců“ ( 13 ), a stanovit „podrobnosti organizace, financování a fungování záručních institucí“ ( 14 ).
60.
Vzhledem k tomu, že skutečnost, že zaměstnavatel v platební neschopnosti měl faktické sídlo v Řecku, je prokázaná a nesporná, lze konstatovat, jak učinil Dioikitiko Efeteio Athinon, že řecký stát byl odpovědný za to, že tento zaměstnavatel splní povinnosti, které má kterýkoli zaměstnavatel formálně nebo fakticky usazený v Řecku, mezi jinými povinnost přispívat na financování záruční instituce. Nesplnění této povinnosti nemůže jít k tíži zaměstnanců postižených platební neschopností zaměstnavatele, jejichž ochrana ze strany záruční instituce je vyžadována čl. 5 písm. c) směrnice „nezávisle na splnění povinnosti přispívat na [její] financování“. Mezi právem na odškodnění a splněním povinnosti přispívat tedy není nutná souvislost, jelikož existence tohoto práva závisí pouze na tom, zda nastanou skutečnosti stanovené v čl. 1 odst. 1 směrnice 80/987, tedy zda existují pohledávky vyplývající z pracovních smluv vůči zaměstnavatelům nacházejícím se v platební neschopnosti.
61.
Proto se, jako první předběžný závěr, domnívám, že první z předložených otázek musí být zodpovězena v tom smyslu, že směrnice 80/987 se vztahuje na případ nesplacených mzdových pohledávek námořníků přijatých na práci na lodi plující pod vlajkou třetího státu společností, která má statutární sídlo na území tohoto třetího státu, ale skutečné sídlo na území členského státu, v němž byly s námořníky uzavřeny pracovní smlouvy a v němž byl prohlášen úpadek zaměstnavatele soudem tohoto členského státu při použití práva téhož členského státu, bez ohledu na skutečnost, že pracovní smlouvy se řídí právem třetího státu a společnost-zaměstnavatel nepřispívala na financování záruční instituce dotčeného členského státu.
B – Ke druhé otázce
62.
Druhou otázkou se Symvoulio tis Epikrateias ptá, zda má být za „rovnocennou ochranu“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 80/987 považována záruka stanovená pouze pro případ řeckých námořníků sloužících na lodích plujících pod řeckou vlajkou nebo na cizích lodích, které mají smlouvu s NAT, a byli opuštěni v zahraničí.
63.
Když už bylo určeno, že směrnice 80/987 se vztahuje na zaměstnance, kteří se nacházejí v situaci, jaká nastala ve sporu v původním řízení, je třeba zjistit, jak navrhuje předkládající soud, zda ochrana, se kterou počítá řecké právo pro ty námořníky, kteří se ocitnou v podmínkách stanovených zákonem č. 1220/81, představuje „ochranu rovnocennou“ ochraně, kterou zaručuje směrnice 80/987.
64.
Podle předkládajícího soudu se dotčené vnitrostátní právo omezuje na to, že řeckým námořníkům sloužícím na lodích plujících pod řeckou vlajkou nebo na cizích lodích, které mají smlouvu s NAT, zaručuje základní mzdy a náhrady určené kolektivní smlouvou maximálně za tři měsíce v případě, že tito námořníci byli opuštěni v zahraničí. Vyvstává tedy otázka, zda při takovém zúžení působnosti směrnice 80/987 splnil vnitrostátní zákonodárce řádně povinnost provést tuto směrnici do vnitrostátního práva.
65.
Článek 1 odst. 1 směrnice 80/987 stanoví, že tato směrnice „se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1“. Odstavec 2 téhož ustanovení umožňuje členským státům „výjimečně“„vyloučit z působnosti této směrnice pohledávky některých zaměstnanců“. Toto vyloučení může být „z důvodu zvláštní povahy pracovní smlouvy nebo pracovního poměru […] nebo z důvodu existence jiné formy záruky, jež poskytuje zaměstnancům ochranu, která je rovnocenná ochraně vyplývající z této směrnice“. V každém případě, kategorie zaměstnanců, které lze vyloučit z působnosti směrnice 80/987, jsou ty, které figurují v její příloze.
66.
V případě Řecka představuje kategorii zaměstnanců vyloučených z důvodu zvláštní povahy pracovní smlouvy podle pododdílu I zmíněné přílohy „[v]elitel a členové posádky rybářské lodi, pokud jsou odměňováni formou podílu na zisku nebo hrubém příjmu lodi“. Zaměstnanci vyloučenými z důvodu nároku na jiné formy záruky jsou v souladu s pododdílem II přílohy „[p]osádky námořních plavidel“.
67.
Jedná se tedy o vyloučení, které vždy souvisí výhradně s kritériem kategorie zaměstnanců, nikdy s okolnostmi, za jakých došlo k nezaplacení mzdových pohledávek z důvodu platební neschopnosti zaměstnavatele. Ochrana, kterou požaduje směrnice 80/987, se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vůči zaměstnavateli v platební neschopnosti, přičemž nejsou možné jiné výjimky, než jsou stanoveny v čl. 1 odst. 2, a proto nelze mít za to, že s jejím cílem je slučitelná vnitrostátní právní úprava, která zavádí podmínky, jako jsou ty, které uvádí článek 29 zákona č. 1220/1981, totiž že se jedná o řecké námořníky sloužící na lodích plujících pod řeckou vlajkou nebo cizích lodích, které mají smlouvu s NAT, a byli opuštěni v zahraničí.
68.
Za těchto okolností je podle mého mínění jasné, že ochrana poskytovaná vnitrostátním právem určitým vnitrostátním zaměstnancům za tak specifických okolností, jako jsou ty, které jsme právě zmínili, nemůže být považována za „rovnocennou ochranu“ ve vztahu k ochraně, kterou garantuje směrnice 80/987 v případě nezaplacení mzdových pohledávek zaměstnanců z důvodu platební neschopnosti jejich zaměstnavatelů, a nejsou možné jiné výjimky než ty, které samotná směrnice výslovně připouští. Nezbývá tedy než připomenout judikaturu Soudního dvora, které se dovolávala Komise v tom smyslu „že jak z účelu směrnice [80/987], jejíž snahou je zajistit minimální ochranu všem zaměstnancům, tak z výjimečného charakteru možnosti vyloučení stanovené v čl. 1 odst. 2, vyplývá, že za ,rovnocennou‘ ve smyslu tohoto ustanovení může být považována pouze ochrana, která třebaže je založena na systému, jehož podrobnosti se liší od těch, které jsou stanoveny směrnicí, zajišťuje zaměstnancům základní záruky definované touto směrnicí“ ( 15 ).
69.
Proto jako druhý předběžný závěr navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na druhou otázku v tom smyslu, že plnění stanovené v článku 29 zákona č. 1220/1981 nepředstavuje „rovnocennou ochranu“ ve vztahu k ochraně požadované v čl. 1 odst. 2 směrnice 80/987.
VI – Závěry
70.
Vzhledem k předcházejícím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl následovně:
„1)
Směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele se vztahuje na případ nesplacených mzdových pohledávek námořníků přijatých na práci na lodi plující pod vlajkou třetího státu společností, která má statutární sídlo na území tohoto třetího státu, ale skutečné sídlo na území členského státu, v němž byly s námořníky uzavřeny smlouvy a v němž byl prohlášen úpadek zaměstnavatele soudem tohoto členského státu při použití práva tohoto členského státu, bez ohledu na skutečnost, že pracovní smlouvy se řídí právem třetího státu a společnost-zaměstnavatel nepřispívala na financování záruční instituce dotčeného členského státu.
2)
Plnění stanovené v článku 29 zákona č. 1220/1981 nepředstavuje ‚rovnocennou ochranu‘ ve vztahu k ochraně požadované v čl. 1 odst. 2 směrnice 80/987.“
( 1 ) Původní jazyk: španělština.
( 2 ) Směrnice Rady ze dne 20. října 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. 283, s. 23).
( 3 ) Úmluva podepssná v Montego Bay (Jamajka) dne 10. prosince 1982, která vstoupila v platnost dne 16. listopadu 1994, byla ratifikována Maltskou republikou dne 20. května 1993 a Řeckou republikou dne 21. července 1995 a potvrzena jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 98/392/ES ze dne 23. března 1998 (Úř. věst. 179, s. 1). Dále jen „ÚMP“.
( 4 ) Otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (Úř. věst. L 266, s. 1). Dále jen „Římská úmluva“.
( 5 ) Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. září 2002 (Úř. věst. 270, s. 1; Zvl. vyd. 05/04, s. 261).
( 6 ) Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (kodifikované znění) (Úř. věst. 283, s. 36).
( 7 ) Nařízení Rady (ES) ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. L 160, s. 1).
( 8 ) Věc C‑117/96, EU:C:1997:415.
( 9 ) Věc C‑286/90, EU:C:1992:453.
( 10 ) Věc C‑53/88, EU:C:1990:380.
( 11 ) To je důvod, který vysvětluje, proč ve věci Poulsen a Diva Navigation (C‑286/90, EU:C:1992:453) Soudní dvůr podřídil výklad tehdy dotčeného unijního práva jeho souladu s mezinárodním právem.
( 12 ) Zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska.
( 13 ) Směrnice 80/987, čl. 3 odst. 1.
( 14 ) Směrnice 80/987, článek 5.
( 15 ) Rozsudek Komise v. Řecko, C‑53/88, EU:C:1990:380, bod 19.
Full & Egal Universal Law Academy