STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PAOLA MENGOZZIHO
přednesené dne 11. června 2015 ( 1 )
Věc C‑408/14
Aliny Wojciechowski
proti
Office national des pensions (ONP)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná tribunal du travail de Bruxelles (Belgie)]
„Úředník Evropské unie v důchodu — Nárok na důchod — Pravidlo zákonem stanoveného počtu odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu — Kumulace nároků na důchod — Zásada loajální spolupráce — Listina základních práv Evropské unie“
1.
Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu zásady loajální spolupráce mezi Evropskou unií a členskými státy a čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Tato žádost byla podána ve sporu, v němž proti sobě stojí A. Wojciechowski, bývalá úřednice Unie, a belgický Office national des pensions (ONP) (národní úřad pro důchody; dále jen „ONP“) a jehož předmětem je skutečnost, že zmíněný úřad odmítl přiznat dotyčné osobě nárok na starobní důchod.
I – Právní rámec
A – Unijní právo
2.
Článek 11 odst. 2 přílohy VIII, nadepsané „Důchodový systém“, který je součástí služebního řádu Evropské unie přijatého nařízením Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a zvláštní opatření dočasně použitelná na úředníky Komise ( 2 ), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1080/2010 ze dne 24. listopadu 2010 ( 3 ) (dále jen „služební řád“), stanoví toto:
„Úředník, který nastoupí do služebního poměru v Evropské unii po:
[...]
výkonu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti,
může v období mezi svým jmenováním a dobou vzniku nároku na vyplácení starobního důchodu ve smyslu článku 77 služebního řádu uhradit Unii kapitálovou hodnotu nároků na důchod vzniklých na základě takové služby nebo činnosti, jejíž výše je aktualizována ke dni skutečného převodu.
[...]“
B – Belgické právo
3.
Královská vyhláška č. 50 ze dne 24. října 1967 o starobních a vdovských důchodech zaměstnanců ze dne 24. října 1967 ( 4 ), ve znění použitelném na skutkové okolnosti věci v původním řízení (dále jen „královská vyhláška č. 50“), stanoví ve svém čl. 10a ( 5 ) prvním a čtvrtém pododstavci toto:
„Vznikne-li zaměstnanci nárok na starobní důchod podle této vyhlášky a na starobní důchod nebo jinou výhodu na základě jiného nebo jiných systémů a současně součet jednotlivých podílů představujících podíl každého z těchto důchodů na důchodu v plné výši přesahuje 100 %, krátí se počet odpracovaných let zohledňovaných při stanovení starobního důchodu tak, aby bylo dosaženo 100 %.
[...]
Pro účely tohoto článku se ‚jiným systémem‘ rozumí jakýkoliv jiný belgický systém starobních a vdovských důchodů s výjimkou systému OSVČ a jakýkoliv jiný obdobný systém v jiné zemi nebo systém zaměstnanců orgánů mezinárodního práva veřejného.“
4.
Podle článku 3 královské vyhlášky ze dne 14. října 1983 provádějící článek 10a královské vyhlášky č. 50 ze dne 24. října 1967 o starobních a vdovských důchodech zaměstnanců ( 6 ) (dále jen „královská vyhláška ze dne 14. října 1983“) nesmí být počet let krácených podle výše uvedeného článku 10a vyšší než 15 a nesmí překročit ani podíl, zaokrouhlený směrem nahoru, získaný dělením rozdílu mezi přepočtenou částkou ( 7 ) a paušální částkou ( 8 ) a částky odpovídající 10 % zmíněné paušální částky.
5.
Krácení odpracovaných let se uplatní přednostně na roky, které zakládají nárok na nejméně výhodný důchod ( 9 ).
II – Spor v původním řízení a předběžná otázka
6.
Z předkládacího usnesení vyplývá, že A. Wojciechowski, která je belgickou státní příslušnicí, pracovala v Belgii jako zaměstnankyně od roku 1965 do roku 1977 a poté od 17. října 1977 do 30. listopadu 2011 jako úřednice Evropské komise.
7.
V měsíci květnu 2012 přezkoumal ONP z moci úřední nárok A. Wojciechowski na starobní důchod zaměstnance, neboť dotyčná dosáhla k 26. dubnu 2013 zákonného věku pro odchod do důchodu v Belgii (65 let).
8.
V předběžném formuláři vyplněném dne 21. května 2012 dotyčná uvedla, že od roku 1965 do roku 1977 pracovala v Belgii jako zaměstnankyně a že jí k 1. prosinci 2011 vznikl nárok na důchod vyplácený Evropskou komisí. Dále upřesnila, že k výše uvedenému datu ukončila veškerou výdělečnou činnost.
9.
Dopisem ze dne 12. června 2012 se ONP dotázal Komise, zda A. Wojciechowski splnila podmínky k tomu, aby mohla pobírat starobní důchod na základě unijního systému. Dopisem ze dne 17. srpna 2012 oznámila Komise ONP, že v souladu se svou správní praxí předala odpověď dotyčné osobě.
10.
Dopisem ze dne 24. srpna 2012 předala A. Wojciechowski ONP potvrzení získané od Komise, z něhož vyplývá, že má od 1. prosince 2011 nárok na důchod vyplácený Komisí, vypočtený na základě příspěvků, jež odvedla do důchodového systému Společenství v době od 17. října 1977 do 30. listopadu 2011. Výši tohoto důchodu však dotyčná ONP nesdělila. Týmž dopisem A. Wojciechowski navíc oznámila ONP, že neuplatnila možnost uhradit Unii kapitálovou hodnotu nároků na důchod vzniklých na základě výkonu jejího zaměstnání, kterou stanoví čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu.
11.
Rozhodnutím ze dne 11. září 2012, odkazujícím na článek 10a královské vyhlášky č. 50, sdělil ONP dotyčné toto:
„Kromě let, jež jste odpracovala, jste pracovala určitou dobu i v rámci jiného systému (veřejné služby, mezinárodní organizace). Kumulací různých důchodových systémů však nemůžete přesáhnout zákonem stanovený počet odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu, tzn. nemůžete mít celkem odpracováno více než 45 let. [...] počet vašich odpracovaných let je tedy třeba krátit o 10 let. [...]“
12.
Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že podle názoru ONP završila A. Wojciechowski 13/45 odpracovaných let v postavení zaměstnance a 45/45 odpracovaných let v rámci jiného systému. Na základě platných pravidel výpočtu z toho ONP vyvodil, že dotyčná má na základě let, jež odpracovala v Belgii v postavení zaměstnance, nárok na starobní důchod ve výši 83,05 eura, což odpovídá 3/45 ( 10 ) let odpracovaných v postavení zaměstnance.
13.
ONP poté elektronickou zprávou ze dne 13. listopadu 2012 oznámil A. Wojciechowski, že vzhledem k tomu, že mu není známa výše důchodu vypláceného Komisí, má za to, že podíl na důchodu v plné výši, který má být zohledněn pro účely použití zmíněného článku 10a, je po odpracování 35 let ve výše uvedeném orgánu roven 70/70 nebo 45/45 – což znamená, že evropský úředník, který vstoupil do zaměstnání před 1. květnem 2004 získává za každý odpracovaný rok pro účely důchodu 2 % ročně v poměru k poslednímu platu, který obdržel po dobu své výdělečné činnosti, a že dosažitelný procentní podíl může představovat nejvýše 70 % posledního základního platu tohoto úředníka –takže zákonem stanovený počet odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu byl překročen o třináct let.
14.
Pokud jde o snížení důchodu vyplývající z výše uvedeného překročení, ONP v téže elektronické zprávě uvedl, že výše důchodu pobíraného v rámci jiného systému není známa, takže se výpočet provede podle částky přepočtené z jiného systému, přičemž se předpokládá, že není-li prokázán opak, tato částka „odpovídá 2,5násobku paušální částky 6506,98 [eura] s koeficientem 138,01“ ( 11 ). Z toho podle mínění ONP vyplývá, že na rozdíl od toho, co uvedl v rozhodnutí ze dne 11. září 2012, není možné zohlednit ani jeden rok odpracovaný v postavení zaměstnance. Toto nové rozhodnutí ONP neoznámil dotyčné, ale počínaje měsícem červencem 2013 jí přestal vyplácet důchod.
15.
Žalobou podanou dne 11. prosince 2012 k tribunal du travail de Bruxelles (pracovní soud v Bruselu) (Belgie) se A. Wojciechowski domáhala prohlášení neplatnosti rozhodnutí ze dne 11. září 2012, jakož i toho, aby bylo ONP uloženo jí přiznat starobní důchod odpovídající 13/45 důchodu v plné výši, tj. přibližně 367,07 eura měsíčně ( 12 ). Na podporu svého návrhu A. Wojciechowski zejména uvedla, že pokud by na její postavení bylo použitelné nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství ( 13 ) nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení ( 14 ), s ohledem na judikaturu Soudního dvora ( 15 ) by to znamenalo, že ONP nemohl pro výpočet jejího belgického důchodu použít zmíněnou zásadu zákonem stanoveného počtu odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu. Kromě toho se domnívá, že ONP se dopustil pochybení, neboť v rámci orgánů neodpracovala 45 let, nýbrž 34 let a 11 měsíců, tj. 35 let. V tomto ohledu vznáší otázku, z jakého právního základu ONP vycházel při teoretickém stanovení výše jejího evropského důchodu.
16.
ONP tvrdí, že důchody vyplácené unijními orgány nespadají do působnosti unijních právních předpisů v oblasti kumulace, takže nařízení č. 1408/71 a č. 883/2004 nejsou použitelná. Belgický Cour de cassation (kasační soud) navíc uznal, že pravidlo zákonem stanoveného počtu odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu je v souladu s ústavou, a ONP má za to, že použil-li článek 10a královské vyhlášky č. 50 na základě teoretických údajů, neboť neměl k dispozici informace vyžádané od Komise, řídil se přitom zásadou obezřetnosti.
17.
Předkládající soud upřesňuje, že pravidlo zákonem stanoveného počtu odpracovaných let potvrzuje, že zaměstnanecký důchodový systém pouze doplňuje ostatní systémy, a že vyžaduje, aby byly veškeré uznané odpracované roky, s výjimkou roků odpracovaných jako OSVČ, připočteny k rokům odpracovaným v postavení zaměstnance a aby se počet odpracovaných let zohledněných pro účely stanovení starobního důchodu zaměstnance krátil tak, aby bylo dosaženo 100 % (45/45), pokud součet jednotlivých podílů představujících výši každého z těchto důchodů přesahuje 100 %. Belgický Cour constitutionnelle (ústavní soud) v rozsudku ze dne 20. září 2011 rozhodl, že účelem zmíněného článku 10a je zajistit, aby bylo všem zaměstnancům se smíšenou kariérou přiznáno rovné zacházení, a sledovat přitom cíl spočívající v omezení výdajů v oblasti důchodů.
18.
Poté, co tribunal du travail de Bruxelles konstatoval, že pokud jde o systém zaměstnanců orgánů mezinárodního práva veřejného, systém použitelný na stálé zaměstnance Evropské komise spadá pod článek 10a královské vyhlášky č. 50, a že s ohledem na judikaturu Soudního dvora A. Wojciechowski zřejmě nemůže uplatnit články 45 SFEU a 48 SFEU ani nařízení č. 1408/71 či 883/2004, uvádí tribunal de travail dlouhé výňatky z předkládacího usnesení, jež vydal cour du travail de Bruxelles (odvolací pracovněprávní soud v Bruselu) ve věci, v níž byl vydán rozsudek Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54). I když se domnívá, že odůvodnění tohoto usnesení nelze přímo přenést na projednávaný spor, neboť dotčené belgické právní předpisy jsou odlišné, a že na spor, jejž rozhoduje, nelze přímo přenést ani odpověď poskytnutou v rozsudku My (C‑293/03, EU:C:2004:821), má za to, že článek 10a královské vyhlášky č. 50 by mohl Evropské unii ztížit nábor úředníků belgické státní příslušnosti s určitým počtem odpracovaných let.
19.
Za těchto podmínek se tribunal du travail de Bruxelles rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Brání zásada loajální spolupráce a čl. 4 odst. 3 SEU na straně jedné a čl. 34 odst. 1 [Listiny] na straně druhé tomu, aby členský stát snížil, případně zcela odmítl, přiznat starobní důchod zaměstnance vyplývající z příspěvků odvedených podle právních předpisů tohoto členského státu, pokud součet roků odpracovaných v tomto členském státě a v některém z orgánů EU přesahuje zákonem stanovený počet odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu (45), uvedený v článku 10a [královské vyhlášky č. 50]?“
III – Řízení před Soudním dvorem
20.
Písemná vyjádření podle čl. 23 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie podaly v projednávané věci belgická vláda a Komise. Aliny Wojciechowski se vzdala možnosti podat písemné vyjádření a následně podala návrh na konání jednání. Tento návrh byl přijat podle čl. 76 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora.
21.
Usnesením ze dne 13. března 2015 vyhověl Soudní dvůr žádosti A. Wojciechowski o poskytnutí právní pomoci.
22.
Řeči A. Wojciechowski, belgické vlády a Komise byly vyslechnuty na jednání konaném dne 7. května 2015.
IV – K předběžné otázce
A – K příslušnosti Soudního dvora a k přípustnosti předběžné otázky
1. K příslušnosti Soudního dvora
a) Argumenty vznesené belgickou vládou
23.
Belgická vláda především zpochybňuje příslušnost Soudního dvora týkající se rozhodnutí o předběžné otázce kvůli tomu, že věc v původním řízení nemá souvislost s unijním právem. Zaprvé postavení A. Wojciechowski spadá do čistě vnitrostátní oblasti, neboť se na něj nevztahují ani ustanovení primárního práva v oblasti volného pohybu pracovníků, ani nařízení č. 1408/71 či č. 883/2004. Zadruhé se spor v původním řízení netýká odmítnutí nebo snížení starobního důchodu, na nějž mohla mít dotyčná nárok z titulu let, jež odpracovala v rámci Unie, ani odmítnutí ONP zohlednit roky odpracované u určitého orgánu pro účely určení výše starobního důchodu na základě belgického systému, neboť k zohlednění těchto let naopak došlo. Zásada loajální spolupráce, která je zakotvena v čl. 4 odst. 3 SEU a která zavádí vzájemnou povinnost mezi Unií a jejími členskými státy, není v projednávané věci použitelná, a namístě není ani srovnání s věcí, v níž byl vydán rozsudek Komise v. Belgie (137/80, EU:C:1981:237), nebo s věcí, v níž byl vydán rozsudek My (C‑293/03, EU:C:2004:821).
24.
Podle názoru belgické vlády nelze v projednávané věci použít ani článek 34 Listiny, a to zaprvé proto, že v tomto ustanovení není zakotveno právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, nýbrž pouze zásada, a zadruhé proto, že článek 10a královské vyhlášky č. 50 nemůže být považován za ustanovení, jímž se provádí unijní právo.
b) Analýza
25.
Podle ustálené judikatury má úředník Evropské unie postavení pracovníka ve smyslu čl. 45 odst. 1 SFEU, pokud využil svého práva volného pohybu ( 16 ). V této souvislosti Soudní dvůr upřesnil, že doba činnosti ve veřejné službě takové mezinárodní organizace, jakou je Evropská unie, nemůže být postavena naroveň období dosaženému ve veřejné službě jiného členského státu, a není proto sama o sobě způsobilá vytvořit vazbu na některou ze situací uvedených v uvedeném ustanovení Smlouvy ( 17 ).
26.
V projednávané věci lze z předkládacího usnesení i ze spisu vyvodit, že A. Wojciechowski, která je belgickou státní příslušnicí, vždy bydlela a pracovala v Belgii ( 18 ), nejprve jako zaměstnanec v soukromém sektoru, poté ve službách Komise. Během svého pracovního života nikdy nezískala postavení migrujícího pracovníka. Na její situaci, která zůstává čistě vnitrostátní, se proto čl. 45 odst. 1 SFEU nevztahuje ( 19 ).
27.
Jak ostatně správně uvedl předkládající soud i belgická vláda, postavení, v němž se A. Wojciechowski nacházela v době, kdy byla zaměstnána ve službách Komise, nespadá do působnosti nařízení č. 1408/71 ani nařízení č. 883/2004. Soudní dvůr totiž v této souvislosti upřesnil, že „úředníci [Unie] nemohou být kvalifikováni jako pracovníci ve smyslu nařízení č. 1408/71, neboť nepodléhají vnitrostátním právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení, jak požaduje čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení, vymezující osobní působnost posledně uvedeného nařízení“ ( 20 ).
28.
Z judikatury Soudního dvora navíc vyplývá, že postavení úředníka nespadá do oblasti působnost unijního práva pouze na základě existence stávajícího či bývalého pracovního poměru s Unií ( 21 ).
29.
Znamená to tedy, že z pouhé okolnosti, že A. Wojciechowski má postavení úředníka v důchodu, nelze vyvodit automatický závěr, že existuje souvislost s unijním právem. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že přestože dotyčná v tomto ohledu spadá do působnosti služebního řádu jakožto aktu, který je „závazn[ý] v celém rozsahu a přímo použiteln[ý] ve všech členských státech“ ( 22 ) a zavazuje i členské státy „v celém rozsahu, v němž je pro účely jeho provedení nezbytná jejich součinnost“ ( 23 ), je pravda, že žádné z ustanovení služebního řádu se nevztahuje přímo na okolnosti dotčené v původním řízení.
30.
Především nelze ze žádného ustanovení služebního řádu vyvodit, že by bylo členským státům zakázáno zohledňovat důchod, který je vyplácen bývalému úředníku Unie z unijních prostředků, pro účely uplatnění vnitrostátního předpisu, jímž je určitým způsobem omezen nárok na důchod, který by zmíněný úředník mohl uplatnit na základě právních předpisů tohoto členského státu. Z ustálené judikatury naopak vyplývá, že unijní právo nezasahuje do pravomoci členských států uspořádat své systémy sociálního zabezpečení, a i když musí členské státy při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo ( 24 ), nemění to nic na tom, že vzhledem k tomu, že na úrovni Společenství nedošlo k harmonizaci, jsou tedy podmínky týkající se práva nebo povinnosti být pojištěn v systému sociálního zabezpečení a podmínky, které zakládají nárok na dávky, stanovovány právními předpisy každého členského státu ( 25 ).
31.
Bylo by možné tvrdit, že belgická právní úprava porušuje svými účinky možnost převodu nároků na důchod, která je stanovena v čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, neboť pokud by tato možnost nebyla uplatněna, mohlo by dojít k zániku nároků na důchod vzniklých v belgickém systému v době před vstupem do unijní služby, takže zmíněná možnost by se de facto změnila v povinnost, což je v rozporu s jednoznačným zněním tohoto ustanovení. Aliny Wojciechowski však v původním řízení namítá, že jí nebyl z belgického systému přiznán žádný starobní důchod za období, v nichž do tohoto systému přispívala, a nikoli překážku bránící fungování mechanismu převodu, který je stanoven ve výše uvedeném ustanovení služebního řádu a jehož jediným účelem je umožnit přepočtení kapitálu představujícího nároky na důchod vzniklé ve vnitrostátním systému na počet let služby podle unijního důchodového systému, přičemž právě využití tohoto mechanismu se A. Wojciechowski ostatně výslovně vzdala.
32.
Je proto třeba zdůraznit, že prostřednictvím první části položené otázky se předkládající soud táže, zda lze na postavení žalobkyně v původním řízení použít judikaturu Soudního dvora, na jejímž počátku stojí rozsudky Komise v. Belgie (137/80, EU:C:1981:237) a My (C‑293/03, EU:C:2004:821) a na niž nedávno navázal rozsudek Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54), přičemž ze zmíněné judikatury vyplývá, že povinnost loajální spolupráce a pomoci, kterou mají členské státy vůči Unii a která nachází vyjádření v povinnosti stanovené v článku 10 ES (nyní čl. 4 odst. 3 SEU) usnadnit Unii plnění jejího poslání, brání vnitrostátní právní úpravě, která je způsobilá odrazovat od výkonu profesní činnosti u unijních orgánů, a ztížit tak těmto orgánům nábor vnitrostátních úředníků ( 26 ).
33.
Předkládající soud je totiž toho názoru, že právní úprava dotčená v původním řízení, jakož i způsob, jakým ji použil ONP v případě A. Wojciechowski, mohou porušit zmíněnou povinnost loajální spolupráce, a pomoci tak, jak ji vyložil a uplatnil Soudní dvůr ve výše uvedené judikatuře.
34.
Za těchto okolností se domnívám, že příslušnost Soudního dvora k zodpovězení této části předběžné otázky nelze zpochybnit. Takováto příslušnost byla ostatně nepřímo uznána i v rozsudku Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54), v němž Soudní dvůr odpověděl na podobnou otázku, kterou položil cour du travail de Bruxelles a která se týkala použití belgické právní úpravy v oblasti dávek v nezaměstnanosti na spor, v němž proti sobě stáli ONP a bývalý smluvní zaměstnanec, jehož postavení nemělo žádnou další vazbu na unijní právo, stejně jako je tomu v případě A. Wojciechowski ( 27 ).
35.
Argument belgické vlády, podle něhož se spor v původním řízení liší od sporů, v nichž byly vydány rozsudky Komise v. Belgie (137/80, EU:C:1981:237) a My (C‑293/03, EU:C:2004:821), takže zásady, jež Soudní dvůr z těchto rozsudků vyvodil, nelze přenést na postavení A. Wojciechowski, se týká merita otázky položené předkládajícím soudem, a nemůže tedy zpochybnit příslušnost Soudního dvora k jejímu zodpovězení.
36.
Co se týče druhé části předběžné otázky, která se týká výkladu článku 34 Listiny, jsem toho názoru, že vzhledem k neexistenci dalších styčných bodů s unijním právem lze použitelnost Listiny, a tím i příslušnost Soudního dvora k zodpovězení této části otázky konstatovat pouze v případě, bude-li na postavení A. Wojciechowski použitelná judikatura Soudního dvora citovaná výše v bodě 32 ( 28 ).
2. K přípustnosti předběžné otázky
37.
Pro případ, že se Soudní dvůr bude považovat za příslušný, zpochybňuje belgická vláda přípustnost položené otázky, která má podle jejího názoru čistě hypotetickou povahu, neboť předkládající soud se obrátil na Soudní dvůr pouze na základě skutkově neověřeného a se sporem v původním řízení nijak nesouvisejícího tvrzení, podle něhož by článek 10a královské vyhlášky č. 50 „mohl Evropskému společenství ztížit nábor úředníků belgické státní příslušnosti s určitým počtem odpracovaných let“.
38.
V této souvislosti uvedu pouze to, že judikatura zmiňovaná výše v bodě 32 vychází v podstatě z konstatování, že existuje nebezpečí, že bude Unii bráněno v plnění jejího poslání, a to z důvodu použití vnitrostátních právních úprav, jež by mohly ztížit přístup některých kategorií pracovníků k evropské veřejné službě. V žádném případě nelze říci, že tvrzení uvedené předkládajícím soudem a zpochybněné belgickou vládou vůbec nesouvisí s okolnostmi sporu v původním řízení, neboť jeho prostřednictvím předkládající soud pouze upozorňuje Soudní dvůr na své pochybnosti, zda takovéto nebezpečí existuje i za okolností věci v původním řízení a zda jsou splněny podmínky k použití výše uvedené judikatury.
B – K věci samé
1. K první části předběžné otázky: zásada loajální spolupráce
39.
Podstatou první části předběžné otázky položené předkládajícím soudem je, zda zásada loajální spolupráce brání tomu, aby členský stát snížil nebo dokonce odmítl starobní důchod, na nějž má nárok zaměstnanec na základě příspěvků odvedených podle právních předpisů tohoto členského státu, v případě, že součet let odpracovaných v tomto státě a v rámci evropských orgánů překračuje zákonem stanovený počet odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu, který je stanoven vnitrostátními právními předpisy.
a) Vyjádření předložená Soudnímu dvoru
40.
Belgická vláda uvádí, že ta část otázky předkládajícího soudu, která se týká výkladu čl. 4 odst. 3 SEU, by měla být zodpovězena záporně. Vláda se domnívá, že zásada loajální spolupráce, jak ji vyložil Soudní dvůr v rozsudcích uvedených výše v bodě 32, není použitelná na spor v původním řízení, neboť tento spor se netýká okolnosti, že vnitrostátní orgány odmítly zohlednit počet let, jež odpracoval zaměstnanec v rámci Unie, pro stanovení starobního důchodu tohoto zaměstnance na základě belgického systému. V případě A. Wojciechowski naopak k zohlednění tohoto počtu let došlo. Článek 4 odst. 3 SEU totiž zavádí vzájemnou povinnost loajální spolupráce mezi Unií a členskými státy.
41.
Belgická vláda dále tvrdí, že i za předpokladu, že zásada loajální spolupráce je na spor v původním řízení použitelná, nemůže ji pravidlo zákonem stanoveného počtu odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu, které stanoví belgické právní předpisy, nijak porušit. Zmíněná vláda v této souvislosti uvádí, že toto pravidlo nemůže vést k tomu, že by osoby, jež měly postavení zaměstnance dříve, než dovršily celkový počet let odpracovaných v postavení úředníka Unie, byly zvýhodněny před ostatními pracovníky, zejména před pracovníky se smíšenou kariérou. Pravidlo zákonem stanoveného počtu odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu vychází z legitimního důvodu, jímž je omezování výdajů v důchodovém sektoru, a také ze zásady rovnosti pracovníků se smíšenou kariérou. Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že unijní právo nezasahuje do pravomoci členských států uspořádat své systémy sociálního zabezpečení a že vzhledem k tomu, že na úrovni Unie nedošlo k harmonizaci, jsou tedy podmínky týkající se práva nebo povinnosti být pojištěn v systému sociálního zabezpečení a podmínky, které zakládají nárok na dávky, stanovovány členskými státy.
42.
Komise uvádí, že pokud by na spor v původním řízení bylo použitelné nařízení č. 883/2004, nemohly by se belgické orgány vůči A. Wojciechowski dovolávat pravidla zákonem stanoveného počtu odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu, neboť by tím porušily zásadu sčítání jednotlivých dob pojištění a jednaly by proti duchu pravidel týkajících se zákazu kumulace, jež zmíněné nařízení stanoví ( 29 ). Totéž řešení musí být podle názoru Komise uplatněno i v souvislosti s povinností loajální spolupráce, kterou Belgickému království ukládá čl. 4 odst. 3 SEU. V tomto ohledu Komise na jedné straně uvádí, že pravidlo zákonem stanoveného počtu odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu může bránit výkonu profesní činnosti v rámci unijních orgánů, a tím i od výkonu této činnosti odrazovat, neboť pracovník, který přijme zaměstnání u takovéhoto orgánu, nebude chráněn proti uplatnění pravidla zákazu kumulace, jež stanoví belgické právní předpisy a jež by proti němu nemohlo být uplatněno, pokud by vykonával své právo volného pohybu v jiném členském státě. Na druhé straně vyvozuje z judikatury, že v rámci cíle týkajícího se náboru kvalifikovaných pracovníků ze strany unijních orgánů, při jehož plnění podporují Unii členské státy na základě zásady loajální spolupráce, je prosazována základní zásada vycházející z judikatury Soudního dvora, a sice zásada, podle níž nesmí dojít k tomu, že by byly nároky na sociální zabezpečení osoby, která je zaměstnána v některém členském státě, poškozeny v důsledku okolnosti, že tato osoba pracovala v evropských orgánech. Komise je toho názoru, že rozdíly mezi věcí v původním řízení a věcí, v níž byl vydán rozsudek My (C‑293/03, EU:C:2004:821), nemohou být důvodem k tomu, aby byl učiněn jiný závěr, než k jakému dospěl Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku. Kromě toho by uplatnění článku 10a královské vyhlášky č. 50 vedlo v projednávané věci k závěru, že A. Wojciechowski odvedla do belgického důchodového systému sociální příspěvky bez nároku na protiplnění.
43.
Během jednání Komise svůj postoj dále upřesnila, přičemž uvedla, že postavení unijního úředníka musí být postaveno naroveň postavení migrujícího pracovníka, a to i v případě, že nevyužil svého práva volného pohybu. Domnívá se, že judikaturou zmiňovanou výše v bodě 32 měl Soudní dvůr v úmyslu zamezit případným překážkám, jež by mohly vzniknout v případě, že by byly na unijní úředníky uplatňovány zásady vyvozené z pravidel volného pohybu pracovníků, zavedených Smlouvou.
44.
Aliny Wojciechowski, která vycházela zejména z rozsudku Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54) a ze stanoviska generálního advokáta Cruz Villalóna předneseného ve věci Časta (C‑166/12, EU:C:2013:443), během jednání tvrdila, že čl. 4 odst. 3 SEU zavádí ve spojení se služebním řádem zásadu, podle níž musí být zaručena návaznost na sociální dávky, jež pobíral unijní úředník v rámci vnitrostátního systému sociálního zabezpečení.
b) Analýza
45.
Nejprve je nutné zamítnout argument belgické vlády, který vychází ze vzájemné povahy zásady loajální spolupráce. Chápu-li tento argument správně, má belgická vláda za to, že na základě této vzájemnosti nemůže být členskému státu současně vytýkáno to, že nezohlednil dobu, kdy byl pracovník zaměstnán v unijním orgánu, aby určil sociální nároky tohoto pracovníka v rámci vnitrostátního systému, což nastalo ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky My (C‑293/03, EU:C:2004:821) a Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54), a to, že toto zohlednění provedl, což nastalo ve sporu v původním řízení.
46.
Je samozřejmě nesporné, že zásada loajální spolupráce, která je zakotvena v čl. 4 odst. 3 SEU, vyjadřuje vzájemnou povinnost pomoci mezi Unií a jejími členskými státy, což je ostatně výslovně uvedeno i v prvním pododstavci tohoto ustanovení ( 30 ). Znamená to, že pokud nebude tato vzájemnost zaručena, může dojít k porušení této zásady, což může nastat zejména v případě, že povinnost spolupráce spočívá jednostranně na členských státech, nebo v případě, že je obsah této povinnosti vymezen takovým způsobem, že zasahuje do pravomocí, jež přísluší členským státům.
47.
Takováto situace však za okolností věci v původním řízení nenastala.
48.
V tomto ohledu bych zaprvé rád podotkl, že judikatura citovaná výše v bodě 32 se v zásadě týká jakékoli právní úpravy či vnitrostátní praxe, která nezaručuje návaznost sociálních nároků pracovníků, kteří odpracovali určitý počet let v rámci unijního orgánu, čímž odrazuje od vstupu do služby v takovýchto orgánech a ztěžuje Unii nábor pracovníků. Vzhledem k tomu, že takováto právní úprava či vnitrostátní praxe je posuzována výlučně podle svých účinků, do působnosti zmíněné judikatury by tedy mohla spadat jak okolnost, že orgány členského státu pro účely vzniku nároku stanoveného systémem sociálního zabezpečení daného státu zohlednily doby, v nichž pracovník pracoval v postavení úředníka unijního orgánu, tak i okolnost, že tytéž doby byly zohledněny za účelem snížení či dokonce zrušení nároků, jež pracovník získal na základě zmíněného systému, což je právě případ A. Wojciechowski ( 31 ). Tento závěr vyplývá z logiky, kterou se řídí judikatura citovaná výše v bodě 32, a nelze se domnívat, že je v rozporu se vzájemnou povahou povinnosti loajální spolupráce.
49.
Na druhou stranu, i když je pravda, jak připomíná belgická vláda, že unijní právo nezasahuje do pravomoci členských států uspořádat své systémy sociálního zabezpečení a že vzhledem k tomu, že na úrovni Unie nedošlo k harmonizaci, jsou podmínky, které zakládají nárok na dávky sociálního zabezpečení, stanovovány právními předpisy každého členského státu, nemění to nic na tom, že členské státy musí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo ( 32 ) včetně zásad, jež Soudní dvůr v judikatuře citované výše v bodě 32 vyvodil ze zásady loajální spolupráce ve spojení se služebním řádem.
50.
Nepřesvědčilo mě ani tvrzení Komise, podle něhož je třeba zaručit souběžnost jednotlivých řešení, z nichž první vyplývá z použití ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu pracovníků a z použití ustanovení obsažených v nařízení č. 883/2004 a druhé lze vyvodit z judikatury Soudního dvora týkající se zásady loajální spolupráce, která je citována výše v bodě 32 ( 33 ).
51.
Zaprvé totiž, jak správně připomněla belgická vláda během jednání, v rozsudku My (C‑293/03, EU:C:2004:821, bod 42) Soudní dvůr výslovně vyloučil, že by období služby ve veřejné službě takové mezinárodní organizace, jakou je Unie, mohlo být pro účely použití článku 45 SFEU postaveno naroveň období dosaženému ve veřejné službě jiného členského státu, přičemž postavení migrujícího pracovníka zřetelně odlišil od postavení úředníka, který nevyužil svého práva volného pohybu.
52.
Zadruhé, jak jsem již uvedl výše v bodě 27, z ustálené judikatury vyplývá, že postavení unijních úředníků nespadá do působnosti nařízení přijatých na základě článku 48 SFEU, jejichž cílem je zajistit koordinaci právních předpisů členských států v oblasti sociálního zabezpečení, a to ani v případě, že tito úředníci využili svého práva volného pohybu.
53.
Zatřetí, jak Soudní dvůr upřesnil v rozsudcích Komise v. Lucembursko (315/85, EU:C:1987:569, bod 21) a Časta (C‑166/12, EU:C:2013:792, bod 30) v souvislosti s čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, ustanovení služebního řádu nemají za cíl zajistit harmonizaci ani koordinaci jednotlivých vnitrostátních ustanovení v oblasti důchodů.
54.
Začtvrté účelem zásady, kterou zavádí judikatura zmíněná výše v bodě 32 a podle níž členský stát, který přijal právní úpravu způsobilou odrazovat od výkonu profesní činnosti v unijních orgánech, nesplnil svou povinnost usnadnit Unii plnění jejího poslání, a porušil tak zásadu loajální spolupráce vykládanou ve spojení s ustanoveními služebního řádu úředníků, je zrušit překážky, jež by takováto právní úprava mohla vytvářet v souvislosti s náborem zaměstnanců Unií v souladu s cílem uvedeným v čl. 27 prvním pododstavci služebního řádu ( 34 ). Z logiky této judikatury tedy vyplývá, že její použití musí být vždy provázeno přezkumem, jehož cílem je určit, zda je konkrétní právní úprava skutečně takové povahy, aby mohla tento nábor „ztížit“ ( 35 ).
55.
S ohledem na výše uvedené je tedy zapotřebí ověřit, zda je právní úprava dotčená ve sporu v původním řízení způsobilá odrazovat od výkonu profesní činnosti v unijních orgánech ve smyslu judikatury zmíněné výše v bodě 32.
56.
V této souvislosti bych rád připomněl, že Soudní dvůr již rozhodl, že vnitrostátní právní úprava, která je způsobilá ztížit unijním orgánům nábor zaměstnanců s určitým počtem odpracovaných let ( 36 ), je v rozporu se zásadou loajální spolupráce ve spojení s ustanoveními služebního řádu, což platí i o vnitrostátní právní úpravě, která je způsobilá ztížit těmto orgánům nábor dočasných zaměstnanců ( 37 ).
57.
Ve věcech v původních řízeních, v nichž byla vydána výše uvedená rozhodnutí, nedošlo pro účely vzniku nároku na dávky stanovené systémem sociálního zabezpečení dotčeného členského státu, na něž by měla dotyčná osoba nárok, pokud by v těchto obdobích byla u tohoto systému pojištěna, k zohlednění období odpracovaných u unijních orgánů. V řízení o rozhodnutí o předběžné otázce, jímž se nyní zabýváme, k zohlednění let, jež žalobkyně v původním řízení odpracovala u unijního orgánu, pro účely výpočtu jejího belgického starobního důchodu došlo. Tato okolnost však sama o sobě nepostačuje k tomu, aby mohla odůvodnit odlišné řešení, neboť k témuž výsledku, tj. snížení či dokonce zrušení nároků na důchod, jež mohly A. Wojciechowski vzniknout v rámci belgického systému, by takovéto zohlednění vedlo i v případě, že dotyčná nepracovala pro unijní orgán.
58.
Již pouhá možnost ztráty takovýchto výhod je v zásadě způsobilá odradit pracovníka, který odpracoval určitý počet let v rámci belgického systému, od přijetí zaměstnání u unijního orgánu, nebo pro něj může být pobídkou k tomu, aby se vzdal svého pracovního místa dříve, než dovrší konečný počet odpracovaných let. Znamená to tedy, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení porušuje zásadu loajální spolupráce ve spojení se služebním řádem stejným způsobem jako právní úpravy, o něž se jednalo ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek My (C‑293/03, EU:C:2004:821) a usnesení Ricci a Pisaneschi (C‑286/09 a C‑287/09, EU:C:2010:420).
59.
Je však třeba poukázat na to, že zánik všech nároků na důchod, jež mohla A. Wojciechowski uplatnit, pokud by zůstala během celé své profesní kariéry pojištěna u belgického zaměstnaneckého systému, nebyl způsoben pouhým uplatněním pravidla zákonem stanoveného počtu odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu, které je stanoveno v článku 10a královské vyhlášky č. 50, nýbrž spíše tím, jakým způsobem ONP vypočítal podíl důchodu vypláceného Unií na důchodu v plné výši, vzhledem k tomu, že 35 let odpracovaných v unijním orgánu postavil naroveň celkovému počtu odpracovaných let (45/45) v rámci belgického systému. Nároky na důchod, které žalobkyni v původním řízení vznikly v rámci belgického systému, by totiž vůbec nebyly dotčeny, pokud by měl ONP za to, že všech 35 let, jež dotyčná završila ve službě Komisi, odpovídá podílu 35/45, a pokud by na základě toho dospěl k závěru, že celkový počet let, jež odpracovala, činí 48/45, což by znamenalo, že zákonem stanovený počet odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu byl překročen o pouhé tři roky. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zásadu loajální spolupráce ve spojení se služebním řádem neporušuje pravidlo zákonem stanoveného počtu odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu, nýbrž způsob, jakým belgické orgány vypočetly poměr mezi belgickým a unijním důchodem.
60.
Belgická vláda během jednání zvláště zdůraznila, že úředník, jenž vstupuje do unijní služby, je v souladu s čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu oprávněn v období mezi svým jmenováním a dobou vzniku nároku na vyplácení starobního důchodu ve smyslu článku 77 služebního řádu uhradit Unii kapitálovou hodnotu nároků na důchod vzniklých na základě jeho předchozích činností, jejíž výše je aktualizována ke dni skutečného převodu. Zmíněná vláda má za to, že právě okolnost, že A. Wojciechowski této možnosti nevyužila, způsobila zánik jejích nároků na důchod z belgického systému.
61.
Jak rovněž zdůrazňuje belgická vláda, je v této souvislosti pravda, že v rozsudku Komise v. Belgie (137/80, EU:C:1981:237) Soudní dvůr upřesnil, že systém převodu nároků na důchod, který ve prospěch úředníků zavádí výše uvedené ustanovení přílohy VIII služebního řádu 2 přílohy VIII služebního řádu, „směřuje k usnadnění přechodu z vnitrostátních zaměstnání, veřejných nebo soukromých, do správy Společenství a též k tomu, aby Společenstvím zajistil lepší možnost výběru kvalifikovaného personálu s odpovídající profesní zkušeností“ ( 38 ). Výkon tohoto oprávnění však umožňuje pouze převést doby odvádění příspěvků do vnitrostátního systému na počet let odsloužených v rámci unijního důchodového systému. Znamená to, že takovému úředníkovi, jako je žalobkyně v původním řízení, který dříve, než završil celkový počet odpracovaných let v unijním orgánu, odváděl po značně dlouhou dobu příspěvky do vnitrostátního důchodového systému, přináší takovýto převod nepochybně určitou výhodu, neboť mu umožňuje dříve dosáhnout nejvyšší možné výše starobního důchodu vypláceného Unií, avšak současně jej zbavuje možnosti získat kromě zmíněného důchodu ještě důchod vyplácený z vnitrostátního systému na základě příspěvků, jež do tohoto systému odvedl. I když tedy zmíněná možnost převodu usnadňuje přechod z vnitrostátních zaměstnání do zaměstnání v Unii, neodstraňuje nevýhody, jež takovémuto úředníkovi mohou plynout z uplatnění právní úpravy dotčené v původním řízení. Jak ostatně správně uvedla Komise během jednání, čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu poskytuje úředníkům pouze určitou možnost, takže pokud nebude využita, nelze z této okolnosti vyvozovat zánik nároků, jež úředník získal na základě příspěvků odvedených do vnitrostátního systému sociálního zabezpečení.
62.
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy se tedy domnívám, že na předběžnou otázku položenou tribunal du travail de Bruxelles je třeba odpovědět v tom smyslu, že co se týče čl. 4 odst. 3 SEU, toto ustanovení ve spojení se služebním řádem brání takové právní úpravě členského státu, jaká je dotčena ve věci v původním řízení, v níž se stanoví, že starobní důchod zaměstnance vyplývající z příspěvků odvedených podle právních předpisů tohoto členského státu, se sníží, či dokonce zruší, pokud součet roků, jež tento zaměstnanec odpracoval ve zmíněném členském státě, a roků, jež odpracoval jako evropský úředník přidělený do téhož členského státu, přesahuje zákonem stanovený počet odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu, za předpokladu, že metoda použitá k výpočtu podílu důchodu vypláceného Unií na důchodu v plné výši vede k tomu, že je zmíněné snížení důchodu větší než snížení, které by bylo uplatněno, pokud by zmíněný zaměstnanec dovršil součet všech odpracovaných let v postavení zaměstnance v dotyčném členském státě.
63.
Co se týče námitky, kterou vznesla Komise a podle níž má žalobkyně v původním řízení možnost se vůči belgickým orgánům dovolávat povinnosti, která členským státům vyplývá ze zásady loajální spolupráce ve spojení se služebním řádem a ukládá jim usnadnit Unii plnění jejího poslání tím způsobem, že nebudou svými právními úpravami uplatňovanými v oblasti sociálního zabezpečení odrazovat od výkonu profesní činnosti v unijních orgánech, je namístě poukázat na to, že v rozsudcích My (C‑293/03, EU:C:2004:821) a Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54) Soudní dvůr takovéto povinnosti implicitně přiznal způsobilost vyvolat přímé právní účinky ve vztazích mezi členskými státy a osobami podléhajícími jejich jurisdikci. Ve zbývající části odkazuji na poznámku pod čarou 26 mého stanoviska předneseného ve věci Melchior (C‑647/13, EU:C:2014:2301).
2. Ke druhé části předběžné otázky: článek 34 Listiny
64.
Vzhledem k odpovědi, kterou navrhuji dát na předběžnou otázku v rozsahu, v němž se týká zásady loajální spolupráce, se přezkum této otázky i ve světle čl. 34 odst. 1 Listiny jeví jako zbytečný.
65.
I kdyby Soudní dvůr dospěl k jinému závěru, než jaký navrhuji v tomto stanovisku, a měl by za to, že tuto zásadu není namístě ve sporu v původním řízení použít, ani v tomto případě by Listina nebyla použitelná. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že základní práva zaručená v právním řádu Unie se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace ( 39 ). Jak Soudní dvůr upřesnil v rozsudku Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105), nemůže nastat případ, který by spadal pod unijní právo, a uvedená práva by se neuplatnila. Použitelnost unijního práva proto s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou ( 40 ). Pokud naproti tomu právní situace nespadá do působnosti unijního práva, Soudní dvůr nemá pravomoc o ní rozhodnout a případně uplatňovaná ustanovení Listiny sama o sobě nemohou tuto pravomoc založit ( 41 ). V projednávané věci je nesporné, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení tím, že definuje pravidla pro výpočet dávek starobního důchodu zaměstnanců, neprovádí akt unijního sekundárního práva. Kromě toho z výše uvedených úvah vyplývá, že právní situace A. Wojciechowski je čistě vnitrostátní a nevztahují se na ni přímo ustanovení služebního řádu úředníků ( 42 ). Situace A. Wojciechowski by se tedy řídila unijním právem pouze v případě, že by, jak navrhuji, měl Soudní dvůr považovat čl. 4 odst. 3 SEU ve spojení se služebním řádem za použitelný pro spor ve věci v původním řízení, a Listina by se tedy použila.
66.
A konečně pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k závěru, že tento článek je sice na spor v původním řízení použitelný, jak uvádí i Komise, avšak A. Wojciechowski se jej nemůže dovolávat v soudním řízení, z rozsudku Association de médiation sociale (C‑176/12, EU:C:2014:2) vyplývá, že i přesto je Listina použitelná ( 43 ). Rád bych však připomněl, že v témže rozsudku, v protikladu k tomu, jakým způsobem rozhodl v rozsudku Kücükdeveci (C‑555/07, EU:C:2010:21) v souvislosti se zásadou zákazu diskriminace na základě věku, kterou zavádí čl. 21 odst. 1 Listiny, Soudní dvůr uvedl, že se článku 27 jako takového nelze dovolávat v soudním řízení, neboť aby měl tento článek plný účinek, musí být upřesněn ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva.
67.
Co se týče merita věci, odkazuji mutatis mutandis na úvahy, jež jsem uvedl v bodech 60 až 62 svého stanoviska předneseného ve věci Melchior (C‑647/13, EU:C:2014:2301). Aniž je zpochybněno právo členských států uspořádat v rámci výkonu jejich pravomocí jejich systémy sociálního zabezpečení, jakož i mechanismy omezení dávek či pravidla zákazu kumulace, domnívám se, že vnitrostátní právní úprava, která za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, vede k zániku nároků na důchod, jež získal zaměstnanec na základě příspěvků, jež odvedl do vnitrostátního systému, pouze z toho důvodu, že svou profesní kariéru završil v unijním orgánu a získal přitom nárok na důchod vyplácený tímto orgánem, a to za jiné období, než v jakém přispíval do vnitrostátního systému, není slučitelná se zásadami stanovenými článkem 34 Listiny.
V – Závěry
68.
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy tedy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou tribunal du travail de Bruxelles odpověděl takto:
„Článek 4 odst. 3 SEU ve spojení se služebním řádem úředníků Evropské unie přijatým nařízením Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a zvláštní opatření dočasně použitelná na úředníky Komise, ve znění nařízení Rady (EU, Euratom) č. 1080/2010 ze dne 24. listopadu 2010, brání takové právní úpravě členského státu, jaká je dotčena ve věci v původním řízení, v níž se stanoví, že starobní důchod zaměstnance vyplývající z příspěvků odvedených podle právních předpisů tohoto členského státu, se sníží, či dokonce zruší, pokud součet roků, jež tento zaměstnanec odpracoval ve zmíněném členském státě, a roků, jež odpracoval jako evropský úředník přidělený do téhož členského státu, přesahuje zákonem stanovený počet odpracovaných let pro přiznání řádného důchodu, za předpokladu, že metoda použitá k výpočtu podílu důchodu vypláceného Evropskou unií na důchodu v plné výši vede k tomu, že je zmíněné snížení důchodu větší než snížení, které by bylo uplatněno, pokud by zmíněný zaměstnanec dovršil součet všech odpracovaných let v postavení zaměstnance v dotčeném členském státě.“
( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.
( 2 ) – Úř. věst. L 56, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 5.
( 3 ) – Úř. věst. L 311, s. 1, a oprava Úř. věst. 2012, L 144, s. 48.
( 4 ) – Moniteur belge ze dne 27. října 1967, s. 11246.
( 5 ) – Vloženém článkem 2 královské vyhlášky č. 205, kterou se mění právní předpisy o důchodech v sociálním sektoru, ze dne 29. srpna 1983 (Moniteur belge ze dne 6. září 1983, s. 11096).
( 6 ) – Moniteur belge ze dne 27. října 1983, s. 13650.
( 7 ) – Podle čl. 1 písm. b) královské vyhlášky ze dne 14. října 1983 představuje přepočtená částka výsledek získaný násobením důchodu přiznaného v rámci jiného systému převrácenou hodnotou zlomku uvedeného v čl. 10a druhém pododstavci královské vyhlášky č. 50, tj. převrácenou hodnotou zlomku vyjadřujícího výši důchodu získaného v rámci jiného důchodového systému. Pokud není výše tohoto důchodu známa, v souladu se správní praxí se předpokládá, že není-li prokázán opak, přepočtená částka je rovna 2,5násobku paušální částky.
( 8 ) – Paušální částkou se rozumí částka odpovídající 75 % paušální odměny v aktualizované hodnotě, zohledněné pro dělnické zaměstnání během roku předcházejícího 1. lednu 1955 [čl. 1 písm. c) královské vyhlášky ze dne 14. října 1983].
( 9 ) – Článek 10a první pododstavec a čl. 3 čtvrtý pododstavec královské vyhlášky ze dne 14. října 1983.
( 10 ) – Ze spisu vyplývá, že v letech 2006 a 2007 různá belgická informační střediska na žádost A. Wojciechowski odhadla, že neuplatní-li se článek 10a královské vyhlášky č. 50, bude mít dotyčná nárok na důchod ve výši přibližně 200 eur.
( 11 ) – Na základě královské vyhlášky ze dne 14. října 1983.
( 12 ) – Aliny Wojciechowski podala rovněž návrh, který byl kvalifikován jako vzájemný a jímž se domáhala toho, aby jí byly zaplaceny úroky ve výši, která dle jejího odhadu odpovídala ztrátě 10/45 jejího důchodu počínaje datem jeho přiznání a dále ztrátě 13/45 počínaje měsícem červencem 2013, způsobených pochybením ONP.
( 13 ) – Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 13.
( 14 ) – Úř. věst. L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72.
( 15 ) – Opírá se především o rozsudky Larsy (C‑118/00, EU:C:2001:368), Tomaszewska (C‑440/09, EU:C:2011:114, body 30 a 31), Lustig (C‑244/97, EU:C:1998:619, body 30 a 31), a Bourgès-Maunoury a Heintz (C‑558/10, EU:C:2012:418, bod 33).
( 16 ) – Viz zejména rozsudky Echternach a Moritz (389/87 a 390/87, EU:C:1989:130, bod 11), Schmid (C‑310/91, EU:C:1993:221, bod 20), jakož i Ferlini (C‑411/98, EU:C:2000:530, bod 42).
( 17 ) – Viz rozsudek My (C‑293/03, EU:C:2004:821, bod 42).
( 18 ) – Zástupce A. Wojciechowski během jednání poukázal na okolnost, že posledně jmenovaná byla po dobu prvních dvou let svého zaměstnání v Komisi přidělena do Lucemburku. Vzhledem k tomu, že předkládající soud tuto okolnost ve svém popisu skutkového rámce neuvedl a že nevyplývá ani z vnitrostátního spisu, Soudní dvůr ji nemohl zohlednit ve své odpovědi na předběžnou otázku.
( 19 ) – Rozsudek Uecker a Jacquet (C‑64/96 a C‑65/96, EU:C:1997:285, bod 16 a citovaná judikatura).
( 20 ) – Viz rozsudky Ferlini (C‑411/98, EU:C:2000:530, bod 41), a My (C‑293/03, EU:C:2004:821, bod 35), jakož i usnesení Ricci a Pisaneschi (C‑286/09 a C‑287/09, EU:C:2010:420, bod 26).
( 21 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Johannes (C‑430/97, EU:C:1999:293, body 26 až 29). V této věci mělo být určeno, zda zákaz veškeré diskriminace na základě státní příslušnosti, který je zakotven v článku 6 Smlouvy o ES, brání tomu, aby právo členského státu upravující následky rozvodu mezi úředníkem Společenství a jeho bývalou manželkou umožňovalo, aby tento úředník musel nést z důvodu své státní příslušnosti vyšší náklady než jiný státní příslušník v témže postavení. Soudní dvůr nejprve připomněl, že takovýto zákaz platí pouze v rámci působnosti Smlouvy, a následně dospěl k závěru, že do této oblasti nespadají ani vnitrostátní ustanovení mezinárodního práva soukromého, jimiž se stanoví vnitrostátní hmotné právo použitelné na účinky rozvodu mezi manželi, ani vnitrostátní občanskoprávní ustanovení, jimiž jsou upraveny hmotněprávní aspekty těchto účinků. Soudní dvůr se nicméně neprohlásil nepříslušným k poskytnutí odpovědi na předběžnou otázku, avšak odpověděl na ni záporně.
( 22 ) – Viz článek 11 nařízení č. 259/68.
( 23 ) – Viz zejména rozsudky Komise v. Belgie (137/80, EU:C:1981:237, bod 8) a Kristiansen (C‑92/02, EU:C:2003:652, bod 32).
( 24 ) – Viz zejména rozsudek Komise v. Portugalsko (C‑255/09, EU:C:2011:695, body 47 až 49 a citovaná judikatura).
( 25 ) – Viz mimo jiné rozsudek Kristiansen (C‑92/02, EU:C:2003:652, bod 31 a citovaná judikatura).
( 26 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54, bod 26).
( 27 ) – V tomto ohledu viz mé stanovisko přednesené ve zmíněné věci (C‑647/13, EU:C:2014:2301, bod 15 a násl.).
( 28 ) – Dovoluji si v tomto ohledu odkázat na body 57 až 59 mého stanoviska předneseného ve věci Melchior (C‑647/13, EU:C:2014:2301).
( 29 ) – Komise vychází zejména z rozsudku Larsy (C‑118/00, EU:C:2001:368).
( 30 ) – Tento pododstavec zavádí v porovnání s článkem 10 ES nový prvek. Soudní dvůr však na základě tohoto ustanovení a předtím na základě článku 5 Smlouvy ES i přesto uznal vzájemnou povahu povinnosti loajální spolupráce mezi členskými státy a unijními orgány. V tomto smyslu viz usnesení Zwartveld a další (C‑2/88 IMM, EU:C:1990:440, body 17 až 21), rozsudky First a Franex (C‑275/00, EU:C:2002:711, bod 49), Irsko v. Komise (C‑339/00, EU:C:2003:545, bod 71), a Německo v. Komise (C‑344/01, EU:C:2004:121, body 79 až 81). Viz stanovisko generálního advokáta Tizzana ve věci Irsko v. Komise (C‑339/00, EU:C:2003:70, bod 73).
( 31 ) – Belgická vláda nemůže svou hypotézu opírat o rozsudek Časta (C‑166/12, EU:C:2013:792), který se týkal zejména výkladu zásady spolupráce ve spojení s čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, a zejména pak o bod 36 tohoto rozsudku, v němž Soudní dvůr uvedl, že pouze v případě, že se způsoby výpočtu kapitálové hodnoty důchodových nároků vzniklých ve vnitrostátním důchodovém systému, které mají být v souladu s tímto článkem převedeny do unijního systému, „znatelně odchylují – ať již ve prospěch či neprospěch úředníka – od povahy zásad a pravidel vnitrostátního důchodového systému, hrozí, že právní úprava dotyčného členského státu bude představovat překážku volného pohybu pracovníků zaručeného článkem 45 SFEU nebo bude v rozporu s povinnostmi podle čl. 4 odst. 3 SEU“ (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska). Nehledě na to, že lze jen stěží pochopit, jak může uplatnění způsobů výpočtu, které zvýhodňují pracovníka při jeho vstupu do služeb Unie, představovat překážku volného pohybu, nebo být v rozporu se zásadou loajální spolupráce, se nedomnívám, že tento bod by mohl být vykládán ve smyslu, jejž prosazuje zmíněná vláda, jako odkaz na vzájemnou povahu povinnosti loajální spolupráce, kterou zavádí čl. 4 odst. 3 SEU, jakož i na hranice použitelnosti judikatury citované výše v bodě 32. Ve zmíněném rozsudku byla totiž relevantnost výše uvedené judikatury vyloučena, neboť nebyla prokázána diskriminační povaha způsobů výpočtu, jež stanoví vnitrostátní právní předpisy v neprospěch unijních úředníků (kromě zmíněného bodu 36 viz zejména bod 38 rozsudku Časta, C‑166/12, EU:C:2013:792).
( 32 ) – V tomto smyslu viz zejména rozsudky Kristiansen (C‑92/02, EU:C:2003:652, bod 31), Elčinov (C‑173/09, EU:C:2010:581, bod 40), a Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54, bod 21).
( 33 ) – Podotýkám však, že takovéto tvrzení skýtá jednu nespornou výhodu, a sice možnost postavit naroveň postavení unijního úředníka, jenž byl přidělen na pracovní místo v jiném členském státě, než je členský stát jeho původu, a postavení úředníka, který členský stát svého původu nikdy neopustil.
( 34 ) – V tomto ustanovení se uvádí, že „[p]řijímání se řídí potřebou orgánu zajistit si služby úředníků s nejvyšší úrovní způsobilosti, výkonnosti a bezúhonnosti, vybraných na co nejširším zeměpisném základě ze státních příslušníků členských států Unie […]“.
( 35 ) – Viz z poslední doby rozsudek Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54, bod 27).
( 36 ) – Vzhledem k tomu, že v důsledku použití této právní úpravy pracovník, který předtím podléhal vnitrostátnímu důchodovému systému, riskuje tím, že přijme zaměstnání u unijního orgánu, ztrátu možnosti požívat v rámci takového systému starobní důchod, na který by měl nárok, kdyby takové zaměstnání nepřijal, viz rozsudek My (C‑293/03, EU:C:2004:821, body 45 až 48), a usnesení Ricci a Pisaneschi (C‑286/09 a C‑287/09, EU:C:2010:420, body 28 až 34).
( 37 ) – Viz rozsudek Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54, bod 27). V rozsudku Tither (C‑333/88, EU:C:1990:131, bod 16) Soudní dvůr naopak vyloučil, že by ztráta daňové výhody, která je stanovena vnitrostátními právními předpisy a na niž nemohou mít nárok zaměstnanci a úředníci orgánů Společenství, mohla odrazovat od vstupu do služeb u těchto orgánů nebo od pokračování této služby a bránit tak chodu zmíněných orgánů. Rovněž v mém stanovisku předneseném ve věci Gysen (C‑449/06, EU:C:2007:663, body 54 až 61) jsem takovýto odrazující účinek vyloučil u vnitrostátní právní úpravy, podle které v rámci vyřízení nároků národním orgánem příslušným pro vyplácení rodinných přídavků na vyživované děti osoby samostatně výdělečně činné, není dítě této osoby, na které má tato osoba nárok pobírat rodinné přídavky vyplácené na základě služebního řádu, zohledněno pro účely určení stupně ostatních dětí téže osoby, tj. stupně, který podle této právní úpravy ovlivňuje výši rodinných přídavků vyplácených na tyto děti.
( 38 ) – Viz bod 11.
( 39 ) – Rozsudek Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 19). Viz rovněž rozsudek Pfleger a další (C‑390/12, EU:C:2014:281, bod 33).
( 40 ) – Viz mimo jiné rozsudky Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 21), a Pfleger a další (C‑390/12, EU:C:2014:281, bod 34).
( 41 ) – Viz rozsudek Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 22).
( 42 ) – Viz body 26 až 31 výše.
( 43 ) – Viz body 30 až 41 uvedeného rozsudku.
Full & Egal Universal Law Academy