STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PEDRA CRUZ VILLALÓNA
přednesené dne 3. září 2015 ( 1 )
Věc C‑440/14 P
National Iranian Oil Company (NIOC)
proti
Radě
„Kasační opravný prostředek — Omezující opatření přijatá vůči Íránu — Seznam osob a subjektů, jejich finanční prostředky a hospodářské zdroje jsou zmrazeny — Zařazení názvu navrhovatelky — Právní základ — Článek 215 SFEU — Článek 291 odst. 2 SFEU — Námitka protiprávnosti — Právní zájem na podání opravného prostředku“
1.
Projednávaný kasační opravný prostředek je namířen proti rozsudku Tribunálu, jímž byl zamítnut návrh směřující k prohlášení protiprávnosti zápisu NIOC na seznam osob a subjektů, jejichž majetek byl zmrazen proto, že podporovaly vládu, vůči níž byla přijata omezující opatření v rámci rezolucí přijatých Radou bezpečnosti OSN. Navrhovatelka, íránský veřejný podnik působící v odvětví ropy a zemního plynu, vznesla námitku proti omezujícímu opatření, jež bylo vůči ní přijato, přičemž uplatnila šest důvodů, jimiž v podstatě poukazuje zaprvé na nesprávné určení právního základu, který měl Radu zmocnit k přijetí ustanovení, na jehož základě bylo vůči ní uplatněno výše uvedené opatření, a zadruhé na skutečnost, že nebylo upřesněno a konkretizováno, podle jakého kritéria bylo toto opatření vůči ní uplatněno.
2.
Za těchto okolností má Soudní dvůr příležitost upřesnit, za jakých podmínek se lze v rámci napadení omezujícího opatření dovolávat existence procesních vad nebo porušení práv třetích osob pro účely podání námitky protiprávnosti obecného ustanovení, z něhož dané opatření vychází.
3.
Kromě toho se tím Soudnímu dvoru naskytla příležitost dále rozvinout zatím nepříliš bohatou judikaturu týkající se prováděcí pravomoci upravené článkem 291 SFEU, tentokrát v souvislosti s pravomocí, kterou článek 215 SFEU přiznává Radě.
I – Skutečnosti předcházející sporu a právní rámec
4.
Rezolucí č. 1929 (2010) ze dne 9. června 2010 rozšířila Rada bezpečnosti OSN působnost omezujících opatření, jež uložila prostřednictvím svých rezolucí č. 1737 (2006), 1747 (2007) a 1803 (2008), a zavedla další omezující opatření proti Íránské islámské republice.
5.
Dne 17. června 2010 vyzvala Evropská rada Radu Evropské unie, aby přijala opatření nezbytná k provedení opatření uvedených v rezoluci č. 1929 (2010), jakož i další doprovodná opatření s cílem přispět prostřednictvím jednání k reakci na obavy týkající se technologií, které Írán vyvíjí v souvislosti s jaderným a balistickým programem.
6.
Dne 26. července 2010 přijala Rada rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP ( 2 ). V příloze II tohoto rozhodnutí byla uvedena jména osob a subjektů – vyjma těch, která již byla uvedena v rámci OSN – jejichž finanční prostředky a hospodářské zdroje byly zmrazeny.
7.
Výše uvedené rozhodnutí bylo změněno rozhodnutím 2012/35/SZBP ze dne 23. ledna 2012 ( 3 ), v jehož bodě 13 odůvodnění se uvádí, že „[o]mezení týkající se vstupu a zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů by se měla vztahovat i na další osoby a subjekty poskytující íránské vládě podporu, která jí umožňuje provádět jaderné činnosti potenciálně ohrožující nešíření nebo vedoucí k vývoji nosičů jaderných zbraní, především na osoby a subjekty poskytující íránské vládě finanční, logistickou či materiální pomoc“.
8.
Prostřednictvím čl. 1 odst. 7 písm. a) bodu ii) výše uvedeného rozhodnutí 2012/35 bylo do čl. 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413 vloženo písmeno c), v němž se stanoví zmrazení finančních prostředků v souvislosti s „jinými osobami a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a osobami a subjekty, které jsou s nimi spojeny, jak jsou uvedeny v příloze II.“
9.
Dne 23. března 2012 přijala Rada nařízení (EU) č. 267/2012 ( 4 ), v jehož čl. 23 odst. 2 stanovila, že se zmrazují finanční prostředky osob, subjektů a orgánů uvedených v příloze IX, které byly označeny jako „d) další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například finanční, logistickou či materiální pomoc, nebo osoby a subjekty, které jsou s nimi spojeny“.
10.
V článku 46 odst. 2 téhož nařízení se stanoví, že „[p]okud Rada rozhodne o tom, že se na fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán mají vztahovat opatření uvedená v čl. 23 odst. 2 a 3, změní odpovídajícím způsobem přílohu IX.“
11.
Dne 15. října 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/635/SZBP ( 5 ) (dále jen „napadené rozhodnutí“), v jehož bodě 16 odůvodnění se uvádí, že „[…] by na seznam osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření, obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413/SZBP měly být zařazeny další osoby a subjekty, zejména íránským státem vlastněné subjekty působící v odvětví ropy a plynu, neboť tyto subjekty představují významný zdroj příjmů íránské vlády“.
12.
Článkem 1 odst. 8 písm. a) napadeného rozhodnutí byl změněn čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 v tom smyslu, že mezi osoby, na něž se vztahují omezující opatření, by měly být zahrnuty rovněž „[jiné osoby] a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a [osoby] a subjekty, které jsou vlastněny nebo ovládány, jak jsou uvedeny v příloze II.“
13.
Prostřednictvím článku 2 napadeného rozhodnutí byl název navrhovatelky v projednávaném řízení zařazen do tabulky I přílohy II rozhodnutí 2010/413, která je nadepsána „Osoby a subjekty zapojené do činností souvisejících s jadernými nebo balistickými raketami a osoby a subjekty poskytující podporu íránské vládě“, přičemž tento zápis byl doplněn následující poznámkou: „Státem vlastněný a provozovaný subjekt, který poskytuje finanční zdroje vládě Íránu. Ředitelem správní rady NIOC je ministr ropného průmyslu. A generálním ředitelem NIOC je náměstek ministra ropného průmyslu.“
14.
Téhož 15. října 2012 přijala Rada prováděcí nařízení (EU) č. 945/2012 (dále jen „napadené prováděcí nařízení“) ( 6 ), kterým se provádí nařízení č. 267/2012.
15.
Prostřednictvím článku 1 napadeného prováděcího nařízení byl název navrhovatelky zařazen do tabulky v příloze IX nařízení č. 267/2012, v níž jsou uvedeny „[o]soby a subjekty zapojené do činností souvisejících s jadernými nebo balistickými raketami a osoby a subjekty poskytující podporu íránské vládě“, přičemž tento zápis byl doplněn následující poznámkou: „Státem vlastněný a provozovaný subjekt, který poskytuje finanční zdroje vládě Íránu. Ředitelem správní rady NIOC je ministr ropného průmyslu. A generálním ředitelem NIOC je náměstek ministra ropného průmyslu.“
16.
Napadené rozhodnutí a napadené prováděcí nařízení byla dne 16. října 2012 oznámena navrhovatelce, která dne 26. prosince 2012 svůj zápis napadla a domáhala se toho, aby Rada své rozhodnutí znovu přezkoumala. Kromě toho požádala, aby jí byl poskytnut celý spis, na základě něhož došlo k přijetí napadeného rozhodnutí a napadeného prováděcího nařízení, včetně důkazů, o něž se opíral zápis, a názvů členských států, které tento zápis navrhly.
17.
Dopisem ze dne 12. března 2013 předala Rada navrhovatelce A) návrhy zápisu předložené čtyřmi členskými státy; B) zápis ze schůze pracovní skupiny „CONEM“ (Střední východ/Perský záliv) ze dne 9. října 2912; C) poznámky ze dne 11. a 12. října 2012, které Generální sekretariát Rady předal Výboru stálých zástupců (Coreper)/Rada, a ze dne 12. října 2012, které předal Coreper Radě.
18.
Rada nesdělila totožnost členských států, které podaly návrh, ale uvedla, že návrh byl přijat jednomyslně.
19.
Navrhovatelka podala k Tribunálu žalobu na neplatnost proti napadenému rozhodnutí a napadenému prováděcímu nařízení, přičemž se dovolávala neexistence odůvodnění, neexistence právního základu, protiprávnosti, nesprávného právního a skutkového posouzení, nesprávného posouzení, porušení práva na obhajobu, práva na řádnou správu a práva na účinnou soudní ochranu a porušení zásady proporcionality a práva vlastnit majetek.
20.
Tribunál výše uvedenou žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. července 2014 ( 7 ).
II – Rozsudek Tribunálu
21.
Žalobních důvodů, jichž se navrhovatelka dovolávala, bylo podle Tribunálu celkem šest. Co se týče prvního z nich (neexistence odůvodnění z důvodu neuvedení právního základu), který byl přezkoumán v bodech 39 až 44 napadeného rozsudku, Tribunál zastával názor, že pokud napadené prováděcí nařízení odkazuje na čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012, je tím splněna povinnost uvedení právního základu, což Radu opravňuje k přijetí tohoto nařízení.
22.
Údajné neuvedení právního základu, na nějž bylo poukázáno ve druhém žalobním důvodu, Tribunál přezkoumal v bodech 46 až 86 napadeného rozsudku, v nichž zjišťoval souvislost čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 s článkem 215 SFEU a s čl. 291 odst. 2 SFEU, přičemž dospěl k závěru, že opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků mohla být přijata na základě posledně uvedeného ustanovení a že v daném případě byly splněny veškeré relevantní podmínky k tomu, aby mohly být Radě přiznány prováděcí pravomoci.
23.
Třetímu žalobnímu důvodu, který se zaměřuje na protiprávnost čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, jsou věnovány body 90 až 132 napadeného rozsudku, v nichž je postupně zamítnuto, že mohlo dojít k porušení hodnot právního státu, práva vlastnit majetek a zásady proporcionality, a rovněž nebyla potvrzena existence nesoudržnosti, s níž mělo být údajně formulováno sporné kritérium v použitelné právní úpravě.
24.
Čtvrtý žalobní důvod, do něhož Tribunál sloučil dva druhy nesprávného právního posouzení, jichž se navrhovatelka dovolává, a sice nesprávné skutkové posouzení a nesprávné posouzení, byl zamítnut z důvodů uvedených v bodech 134 až 148 napadeného rozsudku. Tribunál měl za to, že nedošlo k nesprávnému výkladu čl. 20 odst. 1 písm. c) směrnice 2010/413, na nějž navrhovatelka poukazuje, ani k nesprávnému skutkovému posouzení, které mělo spočívat v označení navrhovatelky za subjekt ovládaný íránským státem, ani k nesprávnému posouzení vyplývajícímu ze závěru, že navrhovatelka poskytuje finanční prostředky íránské vládě právě proto, že ji ovládají íránské orgány.
25.
Do pátého žalobního důvodu byly soustředěny výtky týkající se porušení povinnosti uvést odůvodnění a porušení práva na obhajobu, práva na řádnou správu a práva na účinnou soudní ochranu, které Tribunál všechny zamítl v bodech 151 až 166 napadeného rozsudku; v některých případech proto, že opakovaly žalobní důvody, které již byly zamítnuty, a v jiných z důvodu konstatování, že odůvodnění zápisu navrhovatelky na sporné seznamy bylo jasně uvedeno v napadených aktech a bylo považováno za dostatečně podložené.
26.
Šestý a poslední žalobní důvod se týkal možného porušení zásady proporcionality a práva vlastnit majetek. V bodech 173 až 177 napadeného rozsudku je vysvětleno, že dotčená výtka je opakováním jiných, již zamítnutých výtek a že pro účely prokázání nepřiměřené povahy napadených opatření se nelze dovolávat událostí, které nastaly až po jejich přijetí.
III – Kasační opravný prostředek a řízení před Soudním dvorem
27.
Kasační opravný prostředek se opírá o šest důvodů, přičemž Rada a Komise se vyjádřily pro jejich zamítnutí, a to z důvodů, jež uvedly ve svých vyjádřeních.
28.
NIOC, Rada a Komise se zúčastnily jednání konaného dne 28. dubna 2015, na němž je Soudní dvůr vyzval k zodpovězení následujících otázek: A) zda jsou pro účely prováděcí pravomoci Rady relevantní články 24 a 26 SEU, na něž odkazuje čl. 291 odst. 2 SFEU; B) zda je v projednávaném sporu relevantní bod 15 odůvodnění nařízení (EU) č. 961/2010 ( 8 ), v němž je odkazováno na pravomoc Rady změnit seznamy; C) zda má nějaký dopad okolnost, že pravomoc Rady, která je stanovena v čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012, byla navržena Komisí a vysokým představitelem s ohledem na to, že v rozsudku ze dne 4. února 2014, Syrian Lebanese Commercial Bank v. Rada ( 9 ), Tribunál připustil, že by žalobkyně mohla uplatnit žalobní důvod týkající se v podstatě porušení výsad Parlamentu; D) zda je s ohledem na rozsudek Wöhrmann a Lütticke v. Komise ( 10 ) k obhajobě zájmů navrhovatelky v kontextu článku 277 SFEU nezbytné se dovolávat základních práv třetích osob.
A – Důvody kasačního opravného prostředku a žalobní odpovědi Rady
1. První důvod kasačního opravného prostředku
29.
NIOC nejprve tvrdí, že v nařízení č. 267/2012 není náležitě uveden právní základ, který opravňuje Radu k přijetí napadeného prováděcího nařízení, neboť čl. 46 odst. 2 tohoto nařízení nestanoví právní formu, kterou má mít změna přílohy IX tohoto nařízení. Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že odkaz na výše uvedené ustanovení, který je obsažen v napadeném prováděcím nařízení, představuje přesné uvedení právního základu tohoto nařízení.
30.
Rada má stejně jako Tribunál za to, že oprávnění, které je stanoveno v čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012, představuje relevantní právní základ napadeného prováděcího nařízení, což podle ní znamená, že byl splněn požadavek uvést odůvodnění, který je uveden v článku 296 SFEU, jehož první pododstavec, který odkazuje na „druh aktu, který má být přijat“, má být vykládán v tom smyslu, že jako právní základ mohou sloužit pouze ustanovení, jež zmocňují jeden či několik orgánů k jednání v určité oblasti, přičemž upřesňují postup, kterým mají být přijímány příslušné akty, avšak nemusí nutně stanovit konkrétní právní formu těchto aktů.
2. Druhý důvod kasačního opravného prostředku
31.
Prostřednictvím prvního dílčího důvodu navrhovatelka tvrdí, že v souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 19. července 2012 ( 11 ) je jediným možným právním základem pro přijetí individuálních omezujících opatření čl. 215 odst. 2 SFEU.
32.
Rada namítá, že odkaz na výše uvedený rozsudek není pro účely vyřešení projednávaného případu relevantní, neboť ve zmíněné věci vyvstala otázka, zda měla být omezující opatření určená k boji proti terorismu přijata na základě článku 75 SFEU nebo zda k tomuto účelu mohl sloužit i čl. 215 odst. 2 SFEU, přičemž Soudní dvůr rozhodl ve prospěch druhé z uvedených možností. Ve zbývající části se Rada ztotožňuje se způsobem, jakým o tomto hledisku pojednává bod 54 napadeného rozsudku.
33.
Prostřednictvím druhého dílčího důvodu se uvádí, opět na základě výše uvedeného rozsudku Parlament v. Komise, že postupy stanovené v článku 215 SFEU a v článku 291 SFEU (prováděcí akty) jsou vzájemně neslučitelné.
34.
Rada trvá na tom, že zmíněný rozsudek je irelevantní, přičemž podle jejího názoru nelze připustit, že by totožné uplatnění kteréhokoli z těchto dvou postupů mohlo poskytnout osobám a subjektům, jež jsou předmětem omezujících opatření přijatých na základě článku 215 SFEU, nějakou záruku (která vyplývá z požadavku, aby akty, na základě nichž se tyto osoby a subjekty stanou předmětem takovýchto opatření, byly přijímány na základě společného návrhu Komise a vysokého představitele), která by byla upřena těm, jimž se ukládají omezující opatření na základě aktu přijatého podle čl. 291 odst. 2 SFEU. Je tomu tak proto, že smyslem rozdílnosti těchto postupů není poskytnout jejich příjemcům nějaké záruky, ale spíše zaručit právo iniciativy, které Smlouvy přiznávají Komisi a vysokému představiteli.
35.
Třetí dílčí důvod, který byl vznesen podpůrně, se týká důvodů bránících použití článku 291 SFEU, přičemž se tvrdí, že nelze mít za to, že čl. 291 odst. 2 SFEU by mohl Radě poskytnout další právní základ pro přijímání omezujících opatření, kromě již existujícího právního základu tvořeného článkem 215 SFEU. Navrhovatelka uvádí dva důvody, které brání použití čl. 291 odst. 2 SFEU. Prvním důvodem je podle ní to, že zmíněné ustanovení stanoví výjimku z pravomoci, kterou odstavec 1 tohoto článku a priori přiznává členským státům, a tudíž musí být vykládáno striktně. Zadruhé navrhovatelka zpochybňuje tvrzení, jež jsou uvedena v bodě 55 napadeného rozsudku a podle nichž může být postup, který je stanoven v článku 215 SFEU, pro přijetí prostých prováděcích opatření nevhodný, zatímco čl. 291 odst. 2 SFEU odráží záměr autorů Smlouvy zavést účinnější prováděcí postup, který by byl přizpůsoben druhu prováděného opatření.
36.
Rada je toho názoru, že navrhovatelka chybně vykládá bod 55 napadeného rozsudku, v němž se uvádí, že použití čl. 291 odst. 2 SFEU lze ospravedlnit důvody týkajícími se účinnosti. Úvahy Tribunálu obsažené ve zmíněném bodě jsou v každém případě uvedeny pouze pro úplnost, a za okolností projednávaného kasačního opravného prostředku jsou tudíž irelevantní. Kromě toho Rada odmítá argument NIOC, podle něhož čl. 291 odst. 2 SFEU zavádí výjimku z prováděcí pravomoci, kterou odstavec 1 tohoto ustanovení a priori přiznává členským státům.
3. Třetí důvod kasačního opravného prostředku, vznesený podpůrně
37.
Podpůrně a pro případ, že se bude mít za to, že pro účely přijímání individuálních omezujících opatření má být použit čl. 291 odst. 2 SFEU, vznáší navrhovatelka třetí důvod kasačního opravného prostředku, rozdělený na dva dílčí důvody, a jeho prostřednictvím poukazuje na to, že pro přijetí napadeného prováděcího nařízení je článek 291 SFEU irelevantní, přičemž tvrdí, že omezující opatření přijatá na základě článku 215 SFEU představují již sama o sobě prováděcí opatření, a proto žádné takové opatření nepotřebují. Dokladem toho je i seznam uvedený v příloze nařízení č. 267/2012, který byl přijat na základě článku 215 SFEU.
38.
Prostřednictvím prvního dílčího důvodu, v němž jsou zmíněny obě situace uvedené v čl. 291 odst. 2 SFEU, navrhovatelka tvrdí, zaprvé že nařízení č. 267/2012 nemá žádné styčné body s články 24 a 26 SEU – a že na základě článku 29 SEU bylo ostatně přijato rozhodnutí 2012/35 – a zadruhé že článek 291 SFEU nelze v projednávaném případě považovat za „náležitě odůvodněný“.
39.
Ačkoli NIOC uvádí opak, Rada tvrdí, že povinnost odůvodnit přiznání prováděcí pravomoci Radě, která je stanovena v čl. 291 odst. 2, není ničím jiným než vyjádřením obecné povinnosti uvést odůvodnění, která je stanovena v článku 296 SFEU.
40.
Prostřednictvím druhého dílčího důvodu bylo zpochybněno mínění Tribunálu, podle něhož bod 28 odůvodnění nařízení č. 267/2012 a čl. 23 odst. 2 téhož nařízení umožňují zahrnout omezující opatření do prováděcí pravomoci Rady, která je stanovena v čl. 291 odst. 2 SFEU.
41.
Rada obhajuje výklad, který uplatnil Tribunál, přičemž se dovolává rovněž bodu 11 a následujících odůvodnění nařízení č. 267/2012.
4. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku, vznesený podpůrně
42.
Rovněž podpůrně a pro případ, že bude uznána oprávněnost použití článku 291 SFEU, navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 přiznává Radě pravomoc provést ustanovení čl. 23 odst. 2 a 3 tohoto nařízení, což postačuje ke splnění povinnosti uvést odůvodnění týkající se uvedení právního základu. Podle mínění navrhovatelky nařízení č. 267/2012 neobsahuje žádný odkaz na článek 291 SFEU, takže je zjevné, že měl být použit čl. 215 odst. 2 SFEU.
43.
Rada tvrdí, že Tribunál se řídil judikaturou Soudního dvora, podle níž nemusí neuvedení právního základu nutně znamenat, že byla porušena povinnost uvést odůvodnění, přičemž v projednávané věci je nesporné, že v čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 si Rada vyhradila prováděcí pravomoc v oblasti přijímání individuálních omezujících opatření.
5. Pátý důvod kasačního opravného prostředku vznesený podpůrně
44.
Rovněž podpůrně je poukazováno na další nesprávné právní posouzení, jehož se měl Tribunál dopustit, neboť zastával názor, že tím, že Rada neodkázala na článek 291 SFEU, neporušila povinnost uvést odůvodnění.
45.
Rada se v této souvislosti omezila pouze na to, že opět zmínila judikaturu, v níž se uvádí, že odkaz na právní základ nemusí být nutně explicitní.
6. Šestý důvod kasačního opravného prostředku
46.
Prostřednictvím prvního dílčího důvodu se poukazuje na nesprávní právní posouzení, jež spočívá v rozhodnutí, že posuzovací pravomoc, která byla svěřena Radě, není svévolná ani diskreční, přičemž toto rozhodnutí bylo podle názoru navrhovatelky učiněno na základě „zkreslení“ čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012.
47.
Rada nesouhlasí s tím, že se Tribunál dopustil zkreslení dotčeného ustanovení, přičemž uvedla důvody, které podle jejího názoru brání tomu, aby mohl být napadený rozsudek vykládán způsobem, který navrhuje NIOC.
48.
Prostřednictvím druhého dílčího důvodu se tvrdí, že „zkreslení“ čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 vedlo k porušení práva na obhajobu.
49.
Rada trvá na tom, že kritérium, které je ve výše uvedeném ustanovení obsaženo, Tribunál nijak nezkreslil.
50.
A konečně ve třetím dílčím důvodu navrhovatelka tvrdí, že si Tribunál protiřečí, neboť uvádí na jednu stranu, že sporné kritérium se týká těch forem podpory, které díky svému kvantitativnímu či kvalitativnímu významu přispívají k zachování jaderných činností Íránu (bod 119 napadeného rozsudku), a na druhou stranu, že se toto kritérium týká jakékoli podpory, která sice nemá žádné přímé ani nepřímé vazby na šíření jaderných zbraní, avšak je způsobilá toto šíření podporovat díky svému kvantitativnímu či kvalitativnímu významu (bod 140 napadeného rozsudku).
51.
Rada se domnívá, že upozornění na údajný rozpor není namístě, neboť všemi úvahami, jež Tribunál uvedl v bodech 119 až 121 napadeného rozsudku, se podle jejího mínění znovu souhrnně zabývá v bodě 140.
B – Stanovisko Komise
52.
Komise se zúčastnila jednání, přičemž podala společnou odpověď na pět prvních důvodů kasačního opravného prostředku. Vyslovila názor, že článek 215 SFEU může představovat základ pro přijetí napadeného prováděcího nařízení; o článku 291 SFEU to nicméně neplatí, neboť akt zákonodárce, jímž se svěřují prováděcí pravomoci, nevyjadřuje cíl sledovaný nařízením č 267/2012, jímž je uložení omezujících opatření vůči Íránu. V tomto ohledu Komise uvádí, že lze uvést značné množství příkladů nařízení, v nichž je Komisi svěřena prováděcí pravomoc, ovšem v žádném z nich není jako právní základ uveden článek 291 SFEU.
53.
Kromě toho se Komise domnívá, že ustanovení článku 291 SFEU by mohla být použita i v souvislosti s omezujícími opatřeními, a v tomto ohledu uvádí, že obvyklá praxe, kterou Komise uplatňuje v rámci společných návrhů přijímaných na základě článku 215 SFEU, spočívá v tom, že navrhuje přijetí prováděcích aktů za účelem změny příloh, včetně příloh obsahujících seznamy osob podléhajících zmrazení finančních prostředků.
54.
Co se týče šestého důvodu kasačního opravného prostředku, Komise tvrdí, že čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 musí být vykládán v kontextu, do něhož patří, a s ohledem na všechny použitelné právní předpisy právě tak, jak to podle jejího mínění učinil Tribunál, a že tak lze snadno dospět k závěru, že sporné kritérium zahrnuje pouze osoby či subjekty, které poskytují íránské vládě „kvalitativně či kvantitativně významnou“ podporu, což odpovídá případu navrhovatelky.
C – Návrhová žádání účastníků řízení
55.
NIOC se prostřednictvím svého kasačního opravného prostředku domáhá toho, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, vyhověl návrhovým žádáním, jež vznesla před Tribunálem, a uložil Radě náhradu nákladů obou řízení.
56.
Rada a Komise navrhují kasační opravný prostředek zamítnout a uložit navrhovatelce náhradu nákladů řízení.
IV – Posouzení
A – Úvod
57.
NIOC je íránský veřejný podnik působící v odvětví ropy a zemního plynu. Dne 15. října 2012 došlo ke zmrazení jeho finančních prostředků na základě napadeného rozhodnutí a napadeného prováděcího nařízení.
58.
Kritéria, jimiž se řídí zápisy na seznam osob a subjektů, jejichž finanční prostředky jsou zmrazeny, se postupně mění. Zprvu uplatňované kritérium, podle něhož byl požadován podíl na činnostech Íránu v jaderné oblasti nebo přímé spojení s těmito činnostmi ( 12 ), bylo rozšířeno poprvé v roce 2010 ( 13 ) a poté, což je relevantní v projednávané věci, znovu v roce 2012, a to prostřednictvím nařízení č. 267/2012, v jehož čl. 23 odst. 2 se stanoví zmrazení veškerých finančních prostředků a hospodářských zdrojů, které patří osobám, subjektům a orgánům uvedeným v příloze IX tohoto nařízení, které byly označeny jako „d) další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například finanční, logistickou či materiální pomoc, nebo osoby a subjekty, které jsou s nimi spojeny“.
59.
Článek 46 odst. 2 výše uvedeného nařízení č. 267/2012 stanoví, že „[p]okud Rada rozhodne o tom, že se na fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán mají vztahovat opatření uvedená v čl. 23 odst. 2 a 3, změní odpovídajícím způsobem přílohu IX“ tohoto nařízení.
60.
NIOC podala žalobu k Tribunálu, přičemž se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a napadeného prováděcího nařízení, jakož i toho, aby bylo prohlášeno, že nařízení č. 267/2012 je na projednávanou věc nepoužitelné. Poté, co Tribunál její žalobu zamítl, podává nyní kasační opravný prostředek, podepřený šesti důvody, o nichž se stejně jako Komise domnívám, že mohou být rozděleny na dvě skupiny, z nichž první se týká právního základu napadeného prováděcího nařízení (první až pátý důvod kasačního opravného prostředku) a druhá legality rozšíření kritéria pro zápis, k němuž došlo na základě rozhodnutí 2012/35 a nařízení č. 267/2012 (šestý důvod kasačního opravného prostředku).
B – K přípustnosti jednotlivých důvodů kasačního opravného prostředku
61.
Jak již bylo uvedeno v bodě 28, během jednání položil Soudní dvůr účastníkům řízení několik otázek, z nichž dvě se týkaly toho, zda může mít NIOC dostatečný právní zájem na tom, aby vznesla ty důvody kasačního opravného prostředku, jež představují námitky protiprávnosti namířené proti nařízení č. 267/2012. Během jednání se diskutovalo konkrétně o tom, zda je namístě, aby jakožto důvod kasačního opravného prostředku bylo uplatněno A) předpokládané porušení navrhovací pravomoci Komise a vysokého představitele nebo B) porušení základních práv třetích osob.
62.
Co se týče první z výše uvedených otázek, tj. možnosti uplatnit jakožto důvod kasačního opravného prostředku možné porušení navrhovací pravomoci Komise a vysokého představitele, Rada uvedla, že pochybení při určení právního základu by mělo za následek nanejvýš porušení rovnováhy mezi unijními orgány, neboť postupy, jež jsou stanoveny v článku 291 SFEU a v článku 215 SFEU, jsou rozdílné pouze proto, aby konkrétně definovaly, jaké postavení zaujímají Rada, Komise a vysoký představitel pro zahraniční věci, avšak z této definice nevyplývají žádné důsledky, které by se týkaly záruk práv jednotlivců.
63.
Co se týče možnosti dovolávat se práv třetích osob, Rada uvedla, že NIOC opírá své zpochybnění legality kritéria, jímž se řídí zápis, o argument, podle něhož uplatnění zmíněného kritéria, v té podobě, v jaké jej definoval zákonodárce Unie, porušuje práva třetích osob, což znamená, že NIOC svým kasačním opravným prostředkem ve skutečnosti směřuje k výkonu abstraktní kontroly ustanovení, na jejichž protiprávní povahu poukazuje.
64.
Domnívám se, že žádný z důvodů kasačního opravného prostředku nelze považovat za nepřípustný.
1. K právnímu zájmu NIOC na uplatnění námitky protiprávnosti nařízení č. 267/2012
65.
Právní zájem, který náleží NIOC – a potažmo její možnost uplatnit konkrétní důvody, z nichž vychází její kasační opravný prostředek – musí být posuzován ve světle účinků případného konstatování protiprávní povahy nařízení č. 267/2012 na platnost napadeného rozhodnutí a napadeného prováděcího nařízení. Stručně řečeno, pokud by protiprávní povaha prvně jmenovaného nařízení měla dopad na jejich platnost, NIOC by byla oprávněna k tomu, aby v rámci svého kasačního opravného prostředku tuto námitku protiprávnosti vznesla. Nezáleží přitom na tom, o jaké důvody protiprávnosti se konkrétně jedná. Za okolností projednávané věci je jasné, že bez ohledu na to, zda je uplatněn formální či procesní důvod protiprávnosti, nebo zda se důvod neplatnosti, který byl vznesen, týká obsahu dotčeného ustanovení, není přípustné, aby bylo NIOC upíráno právo dovolávat se protiprávnosti, jež by mohla v případě svého prokázání vést k nepoužitelnosti ustanovení a aktů, jimiž je tato společnost bezprostředně a přímo dotčena natolik, nakolik je dotčena spornými omezujícími opatřeními.
66.
Výraz „nepoužitelnost“ zvýrazňuji proto, že vystihuje, o co se v projednávané věci skutečně a výlučně jedná. Článek 277 SFEU, v němž se stanoví, že „[d]otýká-li se spor aktu s obecnou působností […], může se každá strana domáhat […] před Soudním dvorem Evropské unie nepoužitelnosti tohoto aktu“, nedává prostor k žádným pochybám. Tato nepoužitelnost musí vycházet z „důvodů stanovených v čl. 263 druhém pododstavci [SFEU]“, tj. z důvodů týkajících se protiprávnosti. V souvislosti s článkem 277 SFEU však tyto důvody týkající se protiprávnosti nemohou poukazovat na neplatnost nebo protiprávnost dotčeného ustanovení, nýbrž pouze na jeho nepoužitelnost v dané věci ( 14 ).
67.
Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že incidenční napadení legality nařízení nelze uplatnit během řízení zahájeného proti rozhodnutím, která nepředstavují prováděcí opatření k tomuto nařízení ( 15 ). V projednávané věci nicméně platnost ustanovení, jež byla v řízení napadena, závisí přímo na platnosti nařízení č. 267/2012, takže se nejedná o stejný případ jako ten, v němž byl vydán rozsudek Rada v. Chvatal a v němž bylo vyloučeno, že by byli úředníci Soudního dvora oprávněni vznést námitku protiprávnosti nařízení, do jehož působnosti spadal pouze Evropský parlament a jež se nemohlo stát právním základem návrhových žádání vznesených úředníky, kteří podali opravný prostředek, a to i kdyby bylo stiženo protiprávností ( 16 ).
68.
Jak Soudní dvůr sdělil účastníkům řízení, je zajisté pravda, že ve věci Syrian Lebanese Commercial Bank v. Rada Tribunál připustil, že „by žalobkyně [banka, v níž drží podíl třetí stát] mohla uplatnit žalobní důvod týkající se v podstatě porušení výsad Parlamentu“ ( 17 ). Je však přirozené, že takovouto možnost Soudní dvůr připouští ve sporech, v nichž se diskuse ohledně správného určení právního základu, z něhož vychází dotčený právní předpis, týká v konečném důsledku problému zajištění rovnováhy mezi orgány, a se „subjektivním zájmem“ osoby, která zpochybňuje použitelnost tohoto právního předpisu, v podstatě vůbec nesouvisí ( 18 ).
69.
V kontextu článku 277 SFEU může být relevantní pouze takový subjektivní zájem, který směřuje k nepoužití ustanovení, jehož se týká důvod protiprávnosti, přičemž, jak jsem právě uvedl, nepoužitelnosti, na niž odkazuje článek 277 SFEU, se lze domáhat „z důvodů stanovených v čl. 263 druhém pododstavci [SFEU]“, tj. pro „nedostatek příslušnosti, pro porušení podstatných formálních náležitostí, pro porušení Smluv nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího se jejich provádění anebo pro zneužití pravomoci“. A právě to je v konečném důsledku podstatné: spíše než o prohlášení neplatnosti daného ustanovení, proti němuž byla vznesena námitka protiprávnosti, se totiž jedná o nepoužití tohoto ustanovení na konkrétní případ navrhovatelky, a to z důvodu protiprávnosti.
70.
V projednávané věci je jasné, že kdyby se mělo za to, že nařízení č. 267/2012 je protiprávní vzhledem k tomu, že přiznává Radě pravomoc změnit přílohu IX tohoto nařízení, jak je stanoveno v čl. 46 odst. 2 nařízení, vedlo by to k tomu, že zápis navrhovatelky na seznam obsažený ve zmíněné příloze by postrádal relevantní právní základ, a byl by tedy stižen vadou, jejímž důsledkem by mohlo být nanejvýš nepoužití tohoto nařízení na projednávaný případ a potažmo zrušení zařazení NIOC na tento seznam.
71.
Jak uvedla Rada, jediný rozdíl mezi právním základem, který tvoří článek 215 SFEU, a právním základem, kterým je čl. 291 odst. 2 SFEU, spočívá skutečně pouze v odlišnosti postupů, jejíž smysl je konečném důsledku výrazem snahy zaručit v prvně jmenovaném případě právo iniciativy, které náleží Komisi a vysokému představiteli. To však neznamená, že se volba toho či onoho právního základu projeví pouze případným porušením rovnováhy mezi orgány, kterou má SFEU nastolit právě zavedením těchto dvou různých legislativních postupů.
72.
Není pochyb o tom, že pokud by byl postup, který je uveden v čl. 291 odst. 2 SFEU, použit v případě, v němž je podle SFEU nutné postupovat v souladu s článkem 215 SFEU, vedlo by to k protiprávnosti nařízení č. 267/2012 a tím i k nepoužití tohoto nařízení na případ navrhovatelky a potažmo k neplatnosti rozhodnutí, na jehož základě byla navrhovatelka zapsána na sporný seznam. Převedeme-li to do roviny jednotlivých zájmů, zájmem Komise a vysokého představitele je v podstatě to, aby bylo nařízení č. 267/2012 v souladu se Smlouvami, zatímco NIOC má zájem na tom, aby toto nařízení na ni nebylo použito, a to právě z důvodu jeho protiprávnosti. Právě tento posledně jmenovaný zájem je přitom pro účely článku 277 SFEU skutečně relevantní, a tudíž i jediný, který je namístě zohlednit, je-li posuzována přípustnost důvodů kasačního opravného prostředku, vycházejících z protiprávnosti zmíněného nařízení.
2. K právnímu zájmu NIOC na uplatnění protiprávnosti kritéria, na jehož základě byla zapsána na sporný seznam
73.
Co se týče námitky nepřípustnosti vycházející z předpokládaného uplatnění zájmů a práv třetích osob, tj. okolnosti, že NIOC napadla věcný obsah kritéria, na jehož základě byla zapsána na sporný seznam, je podle mého mínění zřejmé, že v konečném důsledku se navrhovatelka dovolává pouze svých vlastních práv a zájmů. NIOC se totiž nedovolává obecně zájmu íránských občanů, nýbrž tím, že uplatňuje svůj vlastní konkrétní zájem, tj. zájem společnosti zapsané na sporný seznam, poukazuje na to, že její zapsání je důsledkem uplatnění kritéria, podle něhož lze zapsat kohokoli.
74.
Pokud tedy nahlížíme na danou otázku výše uvedeným způsobem, spatřujeme spíše souvislost s jejím meritorním odůvodněním než s tím, zda lze připustit její zpochybnění. Navrhovatelka by tedy mohla mít pravdu v tom, že Tribunál „zkreslil“ kritérium, které je stanoveno v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, a změnil tak, jak tvrdí navrhovatelka, jeho původní smysl, tj. záměr umožnit, aby mohlo v konečném důsledku dojít k zápisu kteréhokoli íránského jednotlivce či subjektu.
75.
Mám tedy za to, že je namístě přijmout všechny důvody kasačního opravného prostředku, jež vznesla navrhovatelka.
C – K jednotlivým důvodům kasačního opravného prostředku
1. Úvodní poznámky
76.
Jak již bylo uvedeno v bodě 60, šest důvodů kasačního opravného prostředku, jež vznesla navrhovatelka, lze podle jejich obsahu rozdělit na dvě skupiny: zaprvé jsou to důvody, které se týkají právního základu napadeného prováděcího nařízení (první až pátý důvod), a zadruhé šestý důvod, jímž byla zpochybněna legalita kritéria, na jehož základě byla NIOC zapsána na sporný seznam. Tři z těchto důvodů byly nadto položeny primárně (první, druhý a šestý důvod) a tři zbývající podpůrně (třetí, čtvrtý a pátý) pouze pro případ, že by měl Soudní dvůr za to, stejně jako Tribunál, že právní základ, který je relevantní v projednávané věci, vychází z článku 291 SFEU.
77.
Pokud jde o právní základ napadeného prováděcího nařízení, NIOC uplatňuje, že čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 by měl především stanovit, v jaké právní formě má být přijato rozhodnutí Rady, jímž se mění příloha obsahující seznam osob, jejichž finanční prostředky jsou zmrazeny (první důvod kasačního opravného prostředku, který představuje námitku protiprávnosti namířenou proti nařízení č. 267/2012). Kromě toho navrhovatelka uvádí, že dotčená opatření by měla vycházet z čl. 215 odst. 2 SFEU ( 19 ), nikoli z článku 291 SFEU ( 20 ) (druhý důvod kasačního opravného prostředku, který je namířen proti napadenému prováděcímu nařízení a rovněž představuje námitku protiprávnosti namířenou proti nařízení č. 267/2012).
78.
A konečně navrhovatelka podpůrně tvrdí, že pokud je použití článku 291 SFEU oprávněné, mělo být odůvodněno (třetí důvod kasačního opravného prostředku, který poukazuje na irelevantnost článku 291 SFEU, jakož i čtvrtý a pátý důvod, jež rovněž představují námitku protiprávnosti namířenou proti nařízení č. 267/2012).
79.
Co se týče legality použitého kritéria (šestý důvod kasačního opravného prostředku), navrhovatelka tvrdí, že toto kritérium je v právních předpisech definováno příliš obecně a neurčitě, takže při jeho použití na projednávaný případ se Tribunál skutečně dopustil jeho „zkreslení“.
2. První důvod kasačního opravného prostředku. Uvedení právního základu
80.
První důvod, jímž bylo napadeno nařízení č. 267/2012, souvisí s okolností, že v čl. 46 odst. 2 tohoto nařízení není nijak upravena forma, v jaké mají být přijímána rozhodnutí o změně přílohy IX tohoto nařízení, takže toto ustanovení není způsobilé se stát právním základem napadeného prováděcího nařízení.
81.
V dotčeném ustanovení je totiž uvedeno pouze to, že „[p]okud Rada rozhodne o tom, že se na fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán mají vztahovat opatření uvedená v čl. 23 odst. 2 a 3, změní odpovídajícím způsobem přílohu IX“.
82.
NIOC upozorňuje, že takováto neexistence úpravy ponechává prostor pro uplatnění dvou možných právních forem: a) rozhodnutí přijaté podle článku 215 SFEU; b) prováděcí nařízení podle článku 291 SFEU. V případě, jímž se nyní zabýváme, byla nakonec zvolena forma prováděcího nařízení, takže lze mít za to, že čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 mohl odkazovat právě na postup uvedený v článku 291 SFEU.
83.
Podle mého mínění nelze takovýto výklad čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 považovat za zcela nepodložený, neboť pravomoc, kterou toto ustanovení svěřuje Radě, již byla přiznána i jinými předpisy přijatými v rámci politiky ukládání omezujících opatření vůči Íránu.
84.
Konkrétně se jedná o nařízení (ES) č. 423/2007 ( 21 ) a nařízení (EU) č. 961/2010. Například v článku 15 odst. 2 nařízení č. 423/2007 bylo stanoveno, že „Rada kvalifikovanou většinou stanoví, přezkoumává a mění seznam osob, subjektů a orgánů uvedených v čl. 7 odst. 2 a v plném souladu s rozhodnutími Rady v souvislosti s přílohou II společného postoje 2007/140/SZBP. Seznam uvedený v příloze V se přezkoumává pravidelně a alespoň jednou za dvanáct měsíců.“
85.
Článek 36 odst. 2 nařízení č. 961/2010 stanovil, že „[p]okud Rada rozhodne o tom, že na fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán se mají vztahovat opatření uvedená v čl. 16 odst. 2, změní odpovídajícím způsobem přílohu VIII.“
86.
Zákonodárce věnoval v obou těchto případech pozornost také tomu, aby toto přiznání prováděcí pravomoci Radě odůvodnil. V případě nařízení č. 423/2007 bylo toto odůvodnění uvedeno v bodě 6 odůvodnění, jehož doslovné znění je takovéto: „[p]okud jde o postup pro vytvoření a změny seznamu uvedeného v čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení, měla by Rada sama vykonávat odpovídající prováděcí pravomoci s ohledem na cíle rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1737 (2006), zejména s cílem zabránit Íránu ve vývoji citlivých technologií podporujících jeho jaderné a raketové programy, jakož i s ohledem na povahu činností vykonávaných osobami a subjekty, které tyto programy podporují, citlivou z hlediska šíření jaderných zbraní“.
87.
Co se týče nařízení č. 961/2010, toto odůvodnění je uvedeno v bodě 15 odůvodnění, podle něhož „[p]ravomoc změnit seznamy uvedené v přílohách VII a VIII tohoto nařízení by měla vykonávat Rada vzhledem ke konkrétnímu ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, které Írán představuje, jak vyplývá z prohlubujícího se znepokojení ohledně jaderného programu této země, jak zdůraznila Evropská rada dne 17. června 2010, a v zájmu zajištění souladu s postupem pro změny a přezkum příloh I a II rozhodnutí 2010/413/SZBP“.
88.
A konečně pokud jde o samotné nařízení č. 267/2012, po jednání konaném před Tribunálem ( 22 ) byla v Úředním věstníku Evropské unie ( 23 ) zveřejněna oprava, jejímž prostřednictvím byl vložen bod 27a odůvodnění, v následujícím znění:
„Pravomoc měnit seznamy uvedené v přílohách VII a VIII tohoto nařízení by měla vykonávat Rada vzhledem ke konkrétnímu ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, které íránský jaderný program představuje, a za účelem zajištění souladu s postupem pro změny a přezkum příloh I a II rozhodnutí 2010/413/SZBP.“
89.
O něco později, a sice dne 22. července 2014 ( 24 ), byl výše uvedený nový bod odůvodnění změněn následovně: „pravomoc měnit seznamy uvedené v přílohách VII a IX tohoto nařízení vykonává Rada.“
90.
Mám za to, že nařízení č. 267/2012 musí být posuzováno v kontextu všech omezujících opatření, jež přijala Unie vůči Íránu a jež sama o sobě představují určitou významovou jednotku, která – což je relevantní v projednávané věci – určitým způsobem přispívá ke splnění cíle sledovaného povinností uvést odůvodnění, z níž vychází povinnost uvádět právní základ u všech právních aktů směřujících k založení závazných právních účinků.
91.
Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že „povinnost uvést odůvodnění vyjádřená v článku 253 ES [článek 296 SFEU], vyžaduje, aby všechny dotyčné akty obsahovaly vylíčení důvodů, které daný orgán přiměly k jejich vydání tak, aby Soudní dvůr mohl vykonávat svůj přezkum a aby jak členské státy, tak i dotčené třetí osoby znaly podmínky, za kterých orgány Společenství použily Smlouvu“ ( 25 ).
92.
Znamená to tedy, že „povinnost uvést právní základ aktu je součástí povinnosti uvést odůvodnění“ ( 26 ) a že „právní jistota vyžaduje, aby závazná povaha jakéhokoliv aktu, který směřuje k založení právních účinků, byla odvozena z některého ustanovení práva Společenství, které stanoví právní formu aktu a které v něm musí být výslovně uvedeno jako právní základ“ ( 27 ).
93.
Nařízení č. 267/2012 je součástí celé řady ustanovení přijatých vůči Íránu, takže i pro něj platí odůvodnění, jimiž bylo podloženo přijímání jednotlivých nařízení, která mu předcházela. Každé z těchto nařízení při svém přijetí zrušilo nařízení, které mu předcházelo, takže nařízením č. 267/2012 bylo zrušeno nařízení č. 961/2010.
94.
Přesto se domnívám, že formální zrušení, k němuž došlo v důsledku přijetí nařízení č. 267/2012, neznamená, že odůvodněním, jímž bylo výslovně podloženo přijetí nařízení č. 961/2010 – a před ním i nařízení č. 423/2007 – by nemohlo být implicitně odůvodněno i přijetí nařízení č. 267/2012, a to právě z důvodu výše zmíněné věcné návaznosti, na kterou je třeba upozornit především.
95.
Vzhledem k tomu, že toto nařízení svěřuje Radě stejnou pravomoc, jakou jí svěřila již předchozí nařízení, přičemž v tomto ohledu neuvádí žádné výslovné odůvodnění, nezbývá než se domnívat, že důvod, jenž vedl k tomuto svěření pravomoci, se implicitně shoduje s důvodem, jenž byl v předchozích nařízeních uváděn výslovně. Tímto způsobem byla tedy splněna povinnost uvést odůvodnění, byť pouze implicitně, která je stanovena v článku 296 SFEU a jejímž cílem je zajistit, jak již bylo uvedeno výše, „aby Soudní dvůr mohl vykonávat svůj přezkum a aby jak členské státy, tak i dotčené třetí osoby znaly podmínky, za kterých orgány Společenství použily Smlouvu“ ( 28 ).
96.
Domnívám se tedy, že pravomoc měnit sporný seznam, která je svěřena Radě, je v nařízení č. 267/2012 dostatečně odůvodněna a tato pravomoc odpovídá pravomoci stanovené v čl. 291 odst. 2 SFEU. Tento závěr lze podle mého mínění vyvodit z okolnosti, že v nařízeních, jež předcházela nařízení č. 267/2012, bylo uváděno, že pro účely změny seznamů by měla Rada vykonávat „odpovídající prováděcí pravomoci“ ( 29 ) (bod 6 odůvodnění nařízení č. 423/2007), a rovněž byla zdůrazňována nutnost „zajištění souladu s postupem pro změny a přezkum“ dalších seznamů ( 30 ) (bod 15 nařízení č. 961/2010), což již na první pohled připomíná znění článku 291 SFEU, konkrétně způsob, jakým je v tomto článku vymezena prováděcí pravomoc, která je přiznána unijním orgánům za podmínek stanovených v odstavci 2 výše uvedeného ustanovení.
97.
Jiná otázka je, zda je postup, který byl v nařízení č. 267/2012 uplatněn, v souladu se Smlouvami, což přezkoumáme níže. V souvislosti s prvním důvodem kasačního opravného prostředku je namístě učinit závěr, že navrhovatelka nemá pravdu v tom, že čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 nestanoví, v jaké právní formě má Rada přijímat rozhodnutí týkající se změny přílohy IX tohoto nařízení. Nestanoví to sice výslovně, nýbrž pouze implicitně, ale z důvodů, jež jsem právě uvedl, dostatečně. Za těchto podmínek je tedy namístě přezkoumat, zda má být čl. 291 odst. 2 v konečném důsledku skutečně považován za relevantní právní základ pro účely změny této přílohy.
98.
Z výše uvedených důvodů se tedy domnívám, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.
3. Druhý důvod kasačního opravného prostředku. Právní základ relevantní pro přijetí napadeného prováděcího nařízení
99.
Navrhovatelka zpochybňuje, že čl. 291 odst. 2 představuje relevantní právní základ pro účely změny přílohy IX nařízení č. 267/2012, a tvrdí, že tímto základem mohl být pouze článek 215 SFEU. Prostřednictvím prvního dílčího důvodu tvrdí, že podle rozsudku Parlament v. Komise ( 31 ) je jediným možným právním základem pro přijímání individuálních omezujících opatření čl. 215 odst. 2 SFEU. Prostřednictvím druhého dílčího důvodu tvrdí, rovněž podle výše zmíněného rozsudku Parlament v. Komise, že postupy uvedené v článku 215 SFEU a v článku 291 SFEU jsou vzájemně neslučitelné. A konečně prostřednictvím třetího dílčího důvodu, který byl vznesen podpůrně, navrhovatelka uvádí důvody, které podle jejího názoru brání tomu, aby byl v projednávané věci použit článek 291 SFEU.
100.
Mám za to, že těmito třemi dílčími důvody se můžeme zabývat současně, neboť se všechny soustředí na tentýž předmět, byť z různých pohledů, a sice na otázku právního základu relevantního pro přijetí napadeného prováděcího nařízení.
101.
Než přistoupím k přezkumu této otázky, považuji za vhodné poukázat na okolnost, že spor, který vyvstal mezi účastníky řízení, se striktně vzato týká toho, zda je čl. 291 odst. 2 vhodný k tomu, aby se mohl stát právním základem právního ustanovení, jež podle mínění navrhovatelky může vycházet pouze z právního základu, který nabízí článek 215 SFEU. Jinými slovy, je jasné, že se v projednávané věci nejedná o použití tzv. „odvozených právních základů“, tj. legislativní techniky, která spočívá v zavedení právního postupu vytvořeného ad hoc, jenž se liší od postupů stanovených ve Smlouvách, a kterou Soudní dvůr zakázal v rozsudku ze dne 6. května 2008, Parlament v. Rada ( 32 ). Postupy dotčenými v projednávané věci jsou výlučně postupy stanovené primárním právem, takže vyvstává otázka, který z těchto právních předpisů by měl být závazně použit pro účely změny přílohy IX nařízení č. 267/2012.
102.
Právním základem pro přijetí nařízení č. 267/2012 se stal článek 215 SFEU. V tomto ohledu se zákonodárce striktně řídil zásadou, podle níž „čl. 215 odst. 2 SFEU může představovat právní základ pro omezující opatření a to včetně opatření, jejichž předmětem je potírání terorismu ve vztahu k fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům, která byla přijata Unií, pokud rozhodnutí přijmout uvedená opatření zapadá do její akce, kterou uskutečňuje v rámci SZBP“ ( 33 ). Otázka, zda lze reformu či zrušení provést výlučně na základě postupu, který je stanoven v čl. 215 odst. 1 SFEU, se tedy netýká nařízení č. 267/2012 jako celku, nýbrž pouze přílohy IX tohoto nařízení, a to pouze k tomu účelu, aby se na fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán vztahovala opatření uvedená v čl. 23 odst. 2 a 3 nařízení, jak stanoví čl. 46 odst. 2 tohoto nařízení.
103.
Přestože článek 215 SFEU zavádí zvláštní postup pro přijímání opatření nezbytných k tomu, aby byly v souladu s rozhodnutím SZBP zcela či částečně přerušeny nebo omezeny hospodářské a finanční vztahy s jednou či několika třetími zeměmi, je třeba vzít v potaz skutečnost, že podle čl. 40 prvního pododstavce SEU se „[p]rovádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky [...] nedotýká uplatňování postupů a rozsahu pravomocí orgánů, které Smlouvy stanoví pro výkon pravomocí Unie uvedených v článcích 3 až 6 [SFEU]“. Znamená to tedy, což ostatně potvrzuje i bod 54 napadeného rozsudku, že nelze tvrdit, že nařízení přijaté na základě článku 215 SFEU by nemohlo přiznat Komisi či Radě prováděcí pravomoci za podmínek definovaných v čl. 291 odst. 2 SFEU.
104.
Výše uvedené úvahy jsou zcela slučitelné s výše uvedeným tvrzením, jež uvedl Soudní dvůr v bodě 65 rozsudku Parlament v. Rada a podle něhož „čl. 215 odst. 2 SFEU může představovat právní základ pro omezující opatření […] ve vztahu k fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům, která byla přijata Unií, pokud rozhodnutí přijmout uvedená opatření zapadá do její akce, kterou uskutečňuje v rámci SZBP“. Na jedné straně totiž stojí zavedení opatření a vymezení osob a subjektů, jež těmto opatřením podléhají (a v souvislosti s těmito otázkami lze přijmout rozhodnutí jedině na základě článku 215 SFEU), a na straně druhé upřesnění okruhu osob a subjektů, jichž se tato operace týká v případě, že je pojata jako akt čistě prováděcí povahy, tj. takový akt, kterým se pouze uplatňují zásady a kritéria obsažená v ustanovení přijatém na základě článku 215 SFEU.
105.
Vzhledem k tomu, že ani článek 215 SFEU tuto možnost výslovně nevylučuje, nebrání nic tomu, aby byly s ohledem na zásadu stanovenou v čl. 40 prvním pododstavci SEU využívány společné postupy stanovené ve Smlouvách, zejména postup, který je upraven článkem 291 SFEU pro případy, v nichž je namístě svěřit orgánům prováděcí pravomoc.
106.
Pokud by nařízení č. 267/2012 neobsahovalo přesná a podrobná ustanovení týkající se kritérií, podle nichž má být proveden zápis určité osoby či subjektu na seznam subjektů, jejichž finanční prostředky jsou zmrazeny, změnu přílohy IX nařízení č. 267/2012 ve smyslu zařazení určité osoby či subjektu na tento seznam by bylo nutné provést postupem stanoveným v článku 215 SFEU. Pravomoc, kterou Radě svěřuje čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012, však nelze vykládat jako obecnou posuzovací pravomoc přiznanou tomuto orgánu pro účely rozhodnutí o zápisu určité osoby, neboť Rada je povinna se řídit kritérii, která jsou stanovena v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012.
107.
S ohledem na tato kritéria může Rada zapsat pouze osoby, „které byly označeny jako: a) osoby, subjekty či orgány spojené s íránskými jadernými činnostmi, jež by mohly ohrozit nešíření, nebo s vývojem nosičů jaderných zbraní Íránem nebo tyto činnosti podporující, a to i prostřednictvím pořizování zakázaného zboží a technologií, nebo jako osoby, subjekty či orgány, které jsou vlastněny nebo ovládány uvedenými osobami, subjekty či orgány, a to i nedovolenými prostředky, nebo které jednají jejich jménem nebo na jejich příkaz; b) fyzické nebo právnické osoby, subjekty či orgány, které napomáhaly osobám, subjektům či orgánům uvedeným na seznamu obcházet nebo porušovat ustanovení tohoto nařízení, rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP nebo rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1737 (2006), č. 1747 (2007), č. 1803 (2008) a č. 1929 (2010); c) osoby, které jsou příslušníky íránských revolučních gard, nebo právnické osoby, subjekty či orgány, které jsou vlastněny nebo ovládány íránskými revolučními gardami nebo jedním či více z jejich příslušníků, nebo fyzické či právnické osoby jednající jejich jménem; d) další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například finanční, logistickou či materiální pomoc, nebo osoby a subjekty, které jsou s nimi spojeny; e) právnické osoby, subjekty či orgány, které jsou vlastněny nebo ovládány společností Islamic Republic of Iran Shipping Lines (IRISL) nebo jednají jejím jménem“ ( 34 ).
108.
Mám za to, že nařízení č. 267/2012 je v tomto ohledu natolik přesné, že může představovat vhodný rámec pro výkon prováděcí pravomoci ve smyslu zmocnění – buď Komise, nebo Rady – k aktualizaci seznamu uvedeného v příloze IX přijetím prováděcího nařízení podle článku 291 SFEU ( 35 ). Nelze přitom přehlížet argument, jejž uvedl Tribunál v bodě 55 napadeného rozsudku a podle něhož postup stanovený v čl. 291 odst. 2 SFEU umožňuje „účinnější provádění, přizpůsobené druhu prováděného opatření a způsobilosti k jednání, která přísluší jednotlivým orgánům“.
109.
Domnívám se tedy, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut, neboť relevantním právním základem pro změnu přílohy IX nařízení č. 267/2012 je podle mého názoru čl. 291 odst. 2 SFEU.
4. Třetí důvod kasačního opravného prostředku. Podpůrný. Ke splnění podmínek stanovených v čl. 291 odst. 2 SFEU
110.
Navrhovatelka podpůrně tvrdí, že v každém případě nedošlo ke splnění podmínek, za nichž lze podle čl. 291 odst. 2 SFEU přiznat Radě spornou prováděcí pravomoc.
111.
Mělo by tedy být určeno, zda byly za předpokladu, že čl. 291 odst. 2 SFEU představuje relevantní právní základ pro přijetí napadeného prováděcího nařízení, splněny podmínky, za nichž lze podle tohoto ustanovení přiznat Radě dotčenou pravomoc.
112.
Podle čl. 291 odst. 1 SFEU přísluší členským státům, aby přijímaly „nezbytná vnitrostátní právní opatření k provedení právně závazných aktů Unie“ ( 36 ). V odstavci 2 téhož článku je nicméně stanoveno, že „[j]sou-li pro provedení [těchto aktů] nezbytné jednotné podmínky, svěří tyto akty prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních, náležitě odůvodněných případech a v případech uvedených v článcích 24 a 26 [SEU] Radě“.
113.
Jak je uvedeno v bodě 59 napadeného rozsudku, Rada tvrdí, že prováděcí pravomoc uvedená v čl. 23 odst. 2 a 3 nařízení č. 267/2012 jí byla svěřena legitimním způsobem, neboť „se jednalo o náležitě odůvodněný případ“. To by znamenalo, že ze dvou případů, v nichž lze podle čl. 291 odst. 2 SFEU přiznat prováděcí pravomoc nikoli Komisi, nýbrž Radě, si autor nařízení č. 267/2012 zvolil ten první, přičemž vyloučil možnost týkající se případů uvedených v článcích 24 a 26 SEU, jejichž použitelnost na okolnosti projednávané věci zpochybňují jak Komise, tak navrhovatelka.
114.
V souladu s postojem, který hájila Rada během jednání, se však domnívám, že čl. 291 odst. 2 SFEU svěřuje Radě prováděcí pravomoc, která se v projednávané věci konkrétně týká ustanovení přijatých v rámci SZBP, takže odkaz na případy „[uvedené] v článcích 24 a 26 [SEU]“ se týká případu, kdy je provedena změna přílohy IX nařízení č. 267/2012, tj. právního aktu, který byl vyhotoven na základě článku 215 SFEU, neboť představuje „rozhodnutí přijaté podle hlavy V kapitoly 2 [SFEU]“.
115.
Takovýto výklad systematiky čl. 291 odst. 2 SFEU podle mého mínění nejlépe vystihuje příslušné postavení, jež Rada a Komise zaujímají v rámci SZBP, kde je úloha, kterou hraje Komise, podřízena úloze Rady, která je v této oblasti jednoznačně hlavním představitelem, což uznal i Tribunál v bodě 63 napadeného rozsudku ( 37 ). Jak je uvedeno v bodě 64 napadeného rozsudku, nemusí to samozřejmě nutně znamenat, že v rámci SZBP nelze Komisi svěřovat žádné prováděcí pravomoci, ale spíše je nutné, aby bylo takovéto svěření pravomoci Komisi „náležitě odůvodněno“; tak tomu může být například, pokud se provádění týká záležitostí, jež mají buď striktně technickou povahu, nebo jejichž uskutečnění je tak přísně podmíněno, že není ponechán žádný prostor pro diskreční rozhodnutí, což jak již bylo uvedeno výše, platí právě pro článek 45 nařízení č. 267/2012.
116.
Vycházíme-li tedy z předpokladu, že se prováděcí pravomoc přiznaná čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 týká ustanovení přijatého v rámci SZBP, orgánem zmocněným k jeho provádění má být Rada, což znamená, že není nutné „náležité odůvodnění“, které by bylo v jiném případě, tj. mimo rámec SZBP, požadováno k tomu, aby mohla být Radě přiznána prováděcí pravomoc.
117.
Vzhledem k tomu, že Tribunál měl za to, že prováděcí pravomoc, která byla svěřena Radě, spadá do rámce „zvláštních, náležitě odůvodněných [případů]“, a nikoli do rámce „[případů] uvedených v článcích 24 a 26 [SEU]“, je napadený rozsudek stižen nesprávným právním posouzením. Přesto by mělo být připomenuto, že podle ustálené judikatury „i když odůvodnění rozsudku Tribunálu vykazuje porušení práva Unie, ale jeho výrok se z jiných právních důvodů jeví jako opodstatněný, nemůže takové porušení vést ke zrušení tohoto rozsudku a je třeba nahradit odůvodnění“ ( 38 ).
118.
V projednávaném případě lze výrok napadeného rozsudku bez potíží odůvodnit tím, že na tento případ byl použit čl. 291 odst. 2 SFEU, neboť toto ustanovení odkazuje na případy uvedené v článcích 24 a 26 SEU, jichž se z výše uvedených důvodů týká i projednávaná věc, takže nesprávné právní posouzení, na něž bylo upozorněno, nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku.
119.
Z výše uvedených důvodů se tedy domnívám, že třetí důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.
5. Čtvrtý a pátý důvod kasačního opravného prostředku
120.
Na základě důvodů, které jsem uvedl v rámci odůvodnění návrhu na zamítnutí prvního důvodu kasačního opravného prostředku ( 39 ), se domnívám, že je namístě zamítnout i čtvrtý a pátý důvod kasačního opravného prostředku, jimiž navrhovatelka podpůrně tvrdí, že nebyla řádně splněna povinnost uvést a odůvodnit právní základ napadeného prováděcího nařízení.
6. Šestý důvod kasačního opravného prostředku. K legalitě kritéria pro zápis a ke způsobu, jakým jej vyložil Tribunál v napadeném rozsudku
121.
NIOC v podstatě tvrdí, že kritérium, které uplatnila Rada, umožňuje svévolně uložit sankce kterémukoli íránskému daňovému poplatníku, úředníkovi či advokátovi na základě tvrzení, že nějakým způsobem napomáhají íránskému státu nebo mu poskytují finanční podporu. Vzhledem k tomu, že Tribunál tento argument zamítl s odůvodněním, že dotčené kritérium se týká pouze těch forem podpory, které díky svému kvantitativnímu či kvalitativnímu významu ( 40 ) přispívají k zachování jaderných činností Íránu, zastává navrhovatelka názor, že Tribunál dotčené kritérium „zkreslil“.
122.
Jak jsem již uvedl v rámci přezkumu možné nepřípustnosti tohoto důvodu kasačního opravného prostředku ( 41 ), nedomnívám se, že by se navrhovatelka jeho vznesením dovolávala práv a zájmů třetích osob nebo se domáhala toho, aby Soudní dvůr provedl in abstracto přezkum ustanovení, proti němuž vznesla námitku protiprávnosti. Je nesporné, že NIOC poukazuje na následky, jež uplatnění dotčeného kritéria vyvolalo vůči její osobě, takže namísto toho, aby se domáhala provedení přezkumu in abstracto, vznáší pouze oprávněný návrh na konkrétní posouzení přípustnosti kritéria, které bylo uplatněno v jejím případě.
123.
Prostřednictvím prvního ze tří dílčích důvodů, z nichž tento poslední důvod kasačního opravného prostředku sestává, navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, dospěl-li k závěru, že posuzovací pravomoc, jež byla Radě svěřena na základě kritéria pro jmenování uvedeného v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, není svévolná ani diskreční a že je dostatečně předvídatelná. Prvním dílčím důvodem vyjadřuje NIOC svůj názor, že k takovémuto závěru mohl Tribunál dospět pouze na základě takového výkladu čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, který je v rozporu s doslovným zněním a smyslem tohoto ustanovení a tím jej „zkresluje“. Podle druhého dílčího důvodu má navrhovatelka za to, že tímto způsobem bylo porušeno její právo na obhajobu, neboť v okamžiku, kdy napadla svůj zápis na sporný seznam, jí nemohlo být známo, jaké kritérium z výše uvedeného „zkreslení“ vyplývá. A konečně prostřednictvím třetího důvodu se tvrdí, že Tribunál si v bodech 119 a 140 napadeného rozsudku protiřečí, neboť na jednu stranu uvádí, že sporné kritérium se týká těch forem podpory, které přispívají k zachování jaderných činností ze strany Íránu, a na druhou stranu tvrdí, že dotčené kritérium se týká podpory, která nemá žádné přímé ani nepřímé vazby na takovéto činnosti.
124.
Co se týče prvního z dílčích důvodů kasačního opravného prostředku, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že Rada má při stanovování obecných kritérií pro zařazování na seznamy osob, jež podléhají omezujícím opatřením ( 42 ), širokou posuzovací pravomoc. Takto se vyjádřil i Tribunál v bodě 107 napadeného rozsudku, přičemž ihned upozornil na to, že i když to znamená, že je do určité míry omezena možnost soudního přezkumu, co se týče posouzení úvah o účelnosti, na kterých jsou taková opatření založena, nemění to nic na tom, že „unijní soudy musí zajistit v zásadě úplnou kontrolu legality všech unijních aktů, prováděnou z hlediska ochrany základních práv“ ( 43 ).
125.
Podle mého názoru provedl Tribunál úplné posouzení sporných ustanovení, a nadto i se zdařilým výsledkem.
126.
Navrhovatelce mohu dát za pravdu v tom, že kritérium pro jmenování, které je uvedeno v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, je skutečně obecné a neurčité. To, co NIOC považuje za „zkreslení“ daného ustanovení Tribunálem, je však pouze konformní výklad tohoto ustanovení, který odpovídá požadavkům primárního unijního práva, zejména základním právům zaručeným Listinou. Jedná se o výklad, který je podle mého mínění správný.
127.
Pokud se totiž, jak tvrdí NIOC, pojmem „zkreslení“ rozumí vytvoření odlišného kritéria, než jaké stanovil zákonodárce ve vykládaném ustanovení, není přípustné, aby byl takto označen výklad podaný Tribunálem. Mám za to, že Tribunál nezačlenil do dotčeného ustanovení jiné kritérium, než jaké lze vyvodit z jeho doslovného znění. Lze říci, že nevytvořil žádnou normu, která v doslovném znění daného ustanovení neexistuje, nýbrž vyložil toto ustanovení v souladu s unijním právem tak, aby z jeho obsahu bylo možné vyvodit takové kritérium pro zařazení na sporný seznam, které splňuje všechny požadavky vyplývající ze zásady právní jistoty a ze záruk právního státu.
128.
Je samozřejmé, že k tomu, aby byla dodržena zásada právní jistoty i vůle zákonodárce, je u každého „konformního výkladu“ nutné nejen vyvinout určité úsilí o podání skutečně kvalifikovaného výkladu, nýbrž především výslovně uznat, že dotčené ustanovení může být považováno za konformní s unijním právním řádem pouze za předpokladu, že mu může být přikládán význam, který je v souladu s požadavky obsaženými v předpisech, jimž je toto ustanovení podřízeno, a to nezávisle na jeho přesném znění, avšak v žádném případě v rozporu s tímto zněním.
129.
Co se týče projednávané věci, čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 zavádí kritérium, které se s ohledem na doslovné znění těchto ustanovení skutečně jeví jako obecné a neurčité, avšak i přesto není nutné jej zpochybňovat, neboť může splňovat požadavky kladené unijním právem, za předpokladu, že připouštějí konformní výklad, což znamená, že bez ohledu na doslovné znění těchto ustanovení jim musí být přikládán takový smysl, který je v souladu s požadavky týkajícími se konkrétnosti a přesného určení, jež za daného kontextu vyplývají z nutnosti zajistit ochranu základních práv navrhovatelky.
130.
Právě to ostatně učinil Tribunál v napadeném rozsudku. Podle mého mínění měl Tribunál výslovně poukázat na své úsilí o podání skutečně kvalifikovaného výkladu, které je součástí každého konformního výkladu. I přesto je však odůvodnění jeho rozsudku natolik přiměřené, vyčerpávající a pevně podložené, že výsledek, k němuž dospěl, když se zabýval konkrétními spornými okolnostmi, lze považovat za konformní s unijním právem.
131.
V tomto ohledu nemohu než souhlasit s úvahami, jež Tribunál uvedl v bodě 118 napadeného rozsudku, v němž tvrdí, že sporné kritérium spadá do právního rámce, který je jasně vymezen cíli sledovanými právní úpravou, která upravuje omezující opatření přijímaná vůči Íránu, takže toto kritérium musí být vykládáno právě v tomto kontextu. V tomto ohledu je totiž třeba připomenout rozhodnutí 2012/35/SZBP, které v bodě 13 odůvodnění uvádí, že „[o]mezení týkající se vstupu a zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů by se měla vztahovat i na další osoby a subjekty poskytující íránské vládě podporu, která jí umožňuje provádět jaderné činnosti potenciálně ohrožující nešíření nebo vedoucí k vývoji nosičů jaderných zbraní, především na osoby a subjekty poskytující íránské vládě finanční, logistickou či materiální pomoc“ ( 44 ). Také v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 je uvedeno, že se může jednat například o „finanční, logistickou či materiální“ podporu.
132.
A proto je jasné, což je ostatně uvedeno i v bodě 119 napadeného rozsudku, že se nejedná o jakoukoli podporu, nýbrž pouze o podporu, která „díky svému kvantitativnímu či kvalitativnímu významu“ přispívá k zachování jaderných činností ze strany Íránu. I když v třetím dílčím důvodu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku uvádí navrhovatelka opak, výše uvedené tvrzení není neslučitelné s obsahem bodu 140 napadeného rozsudku, který uvádí pouze to, že se tato podpora nemusí výslovně týkat provádění jaderných činností jako takových, nýbrž že postačuje, spočívá-li tato podpora v tom, že jsou íránské vládě poskytovány materiální, finanční či logistické prostředky, které jí umožní v těchto činnostech pokračovat.
133.
Nedomnívám se tedy – jak tvrdí navrhovatelka – že Tribunál „zkreslil“ kritéria uvedená v nařízení č. 267/2012, naopak považuji za zřejmé, že tato kritéria, vykládaná způsobem, který je v souladu s unijním právem, pouze uplatnil na sporný případ, a to v právním kontextu, v němž tato kritéria nabývají svého konkrétního a příznačného smyslu.
134.
Podle mého mínění se tedy Tribunál nedopustil porušení práva, neboť z věcného hlediska dospěl na základě výkladu dotčeného ustanovení k legitimnímu závěru, který nelze považovat za nepřiměřený ani svévolný, neboť podle všeho nelze pochybovat o tom, že veřejný podnik NIOC, který působí v odvětví ropy a v němž je ředitelem správní rady ministr ropného průmyslu Íránu a generálním ředitelem náměstek ministra ropného průmyslu Íránu, může pro íránskou vládu představovat významný zdroj finanční podpory a v tomto smyslu poskytovat materiální a finanční pomoc, která má z kvantitativního hlediska význam pro rozvoj jaderných činností zaštiťovaných výše uvedenou vládou, což ostatně představuje otázku, kterou se navrhovatelka odmítla podrobněji zabývat.
135.
S ohledem na výše uvedené nelze tedy souhlasit s tím, že kritérium, které bylo skutečně uplatněno a které může být vykládáno konformně s unijním právem, je natolik obecné a nepřesné, že umožňuje, aby byl na seznam uvedený v příloze IX zařazen kterýkoli subjekt, ani s tím, že uplatnění tohoto kritéria na navrhovatelku lze považovat za neodůvodněné a v kontextu unijních právních předpisů upravujících zmrazení finančních prostředků za nepřiměřené. Z výše uvedeného tedy s konečnou platností vyplývá, že uplatnění tohoto kritéria na projednávanou věc nemohlo zbavit navrhovatelku, jak sama tvrdí, možnosti se bránit.
136.
Ze všech výše uvedených důvodů se domnívám, že i šestý a poslední důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.
V – K nákladům řízení
137.
Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, navrhuji Soudnímu dvoru, aby NIOC uložil náhradu nákladů řízení.
138.
Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Z toho plyne, že Komise ponese vlastní náklady řízení.
VI – Závěry
139.
S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto:
„Kasační opravný prostředek se zamítá.
NIOC se ukládá náhrada nákladů řízení.
Komise ponese vlastní náklady řízení.“
( 1 ) – Původní jazyk: španělština.
( 2 ) – Úř. věst. L 195, s. 39.
( 3 ) – Úř. věst. L 19, s. 22.
( 4 ) – Nařízení o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1).
( 5 ) – Úř. věst. L 282, s. 58.
( 6 ) – Úř. věst. 282, s. 16.
( 7 ) – National Iranian Oil Company v. Rada, T‑578/12, EU:T:2014:678. Dále jen „napadený rozsudek“.
( 8 ) – Nařízení Rady ze dne 25. října 2010, o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. L 281, s. 1).
( 9 ) – T‑174/12 a T‑80/13, EU:T:2014:52, body 161 a 162.
( 10 ) – Věci 31/62 a 33/62, EU:C:1962:49, s. 979.
( 11 ) – Parlament v. Komise, C‑130/10, EU:C:2012:472, bod 65.
( 12 ) – Článek 7 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst L 103, s. 1).
( 13 ) – Článek 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1).
( 14 ) – V tomto smyslu starší rozsudek vydaný ve věci Wöhrmann a Lütticke v. Komise, 31/62 a 33/62, EU:C:1962:49, s. 979.
( 15 ) – Věc Rada v. Chvatal, C‑432/98 P a C‑433/98 P, EU:C:2000:545, body 28 až 33.
( 16 ) – Rada v. Chvatal, C‑432/98 P a C‑433/98 P, EU:C:2000:545, bod 31.
( 17 ) – Věc Syrian Lebanese Commercial Bank v. Rada, T‑174/12 a T‑80/13, EU:T:2014:52, bod 162.
( 18 ) – Věc Belgie v. Komise, C‑110/03, EU:C:2005:223, body 76 až 80.
( 19 ) – Článek 215 odst. 2 SFEU stanoví toto: „Pokud tak stanoví rozhodnutí přijaté podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o Evropské unii, může Rada postupem uvedeným v odstavci 1 přijmout omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům“.
( 20 ) – Toto ustanovení svěřuje prováděcí pravomoc Komisi nebo „ve zvláštních, náležitě odůvodněných případech a v případech uvedených v článcích 24 a 26 Smlouvy o Evropské unii Radě“.
( 21 ) – Nařízení Rady ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 103, s. 1).
( 22 ) – Dne 6. března 2014.
( 23 ) – Úř. věst. L 93, s. 85.
( 24 ) – Úř. věst. L 216, s. 5.
( 25 ) – Věc Komise v. Rada, C‑370/07, EU:C:2009:590, bod 37.
( 26 ) – Věc Komise v. Rada, C‑370/07, EU:C:2009:590, bod 38.
( 27 ) – Věc Komise v. Rada, C‑370/07, EU:C:2009:590, bod 39.
( 28 ) – Věc Komise v. Rada, C‑370/07, EU:C:2009:590, bod 37.
( 29 ) – Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.
( 30 ) – Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.
( 31 ) – Věc C‑130/10, EU:C:2012:472.
( 32 ) – Věc C‑133/06, EU:C:2008:257. V této souvislosti viz Masson, F.: „Les conditions de validité des bases juridiques dérivées à la suite de l’arrêt du 6 mai 2008“, Cahiers de Droit Européen, sv. 44, 2008, s. 157 až 173. Garzón Clariana, G.: „Los actos delegados en el sistema de fuentes de Derecho de la Unión Europea“, Revista de Derecho Comunitario Europeo, č. 37, 2010, s. 721 až 759 (734 až 738). Navarro Batista, N.: „Bases jurídicas derivadas, delegación legislativa y poder de ejecución: el equilibrio institucional en la sentencia del TJUE de 6 de mayo de 2008, Parlamento Europeo c. Consejo“, Revista General de Derecho Europeo, 18, 2009.
( 33 ) – Parlament v. Rada, C‑130/10, EU:C:2012:472, bod 65.
( 34 ) – Článek 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012.
( 35 ) – Tentýž závěr platí i změnu přílohy II nařízení č. 267/2012, v níž se uvádí zboží a technologie podléhající omezujícím opatřením, kterou má podle čl. 45 písm. a) nařízení provádět Komise „na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN nebo Výboru pro sankce nebo na základě informací poskytnutých členskými státy“.
( 36 ) – Je nespornou zásadou, že věcné provádění unijních norem přísluší zpravidla členským státům (za všechny viz J. P. Jacqué, Droit institutionnel de l’Union européenne, 6. vyd., Dalloz, Paříž, 2010, poznámky 581 až 584). Zásadním normativním vyjádřením skutečnosti, že výkonná moc patří státům, je čl. 4 odst. 3 SEU, podle něhož „[č]lenské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie“. K rozdělení prováděcích pravomocí v Unii viz Fuentetaja Pastor, J. Á.: „Actos delegados, actos de ejecución y distribución de competencias ejecutivas en la Unión Europea“, in Revista Española de Derecho Administrativo, č. 149, 2011, s. 55 až 89 (57 až 63).
( 37 ) – V tomto smyslu viz Ruffert, M.: „Art. 291 AEUV“, in Callies, Ch./Ruffert, M., EUV/AEUV Kommentar, C. H. Beck, Mnichov, 4. vyd., 2011, poznámka 10.
( 38 ) – Věc Comitato Venezia vuole vivere a další v. Komise, C‑71/09 P, C‑73/09 P a C‑76/09 P, EU:C:2011:368, bod 118 a citovaná judikatura.
( 39 ) – Body 80 až 97.
( 40 ) – Bod 119 napadeného rozsudku.
( 41 ) – Viz body 73 a 74 výše.
( 42 ) – Za všechny viz nedávno vydané rozsudky velkého senátu ve věcech Anbouba v. Rada, C‑605/13 P, EU:C:2015:248, bod 41, a Anbouba v. Rada, C‑630/13 P, EU:C:2015:247, bod 42 a citovaná judikatura.
( 43 ) – Bod 108 napadeného rozsudku.
( 44 ) – Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.
Full & Egal Universal Law Academy