16.6.2014
CS
Úřední věstník Evropské unie
C 184/19
Žaloba podaná dne 11. dubna 2014 – Evropská komise v. Řecká republika
(Věc C-180/14)
2014/C 184/23
Jednací jazyk: řečtina
Účastnice řízení
Žalobkyně: Evropská komise (zástupci: M. Patakia a M. van Beek)
Žalovaná: Řecká republika
Návrhová žádání žalobkyně
—
Určit, že Řecká republika tím, že nestanovila nebo nezavedla maximální týdenní pracovní dobu nepřekračující 48 hodin a nezajistila minimální denní a týdenní odpočinek nebo náhradní dobu odpočinku bezprostředně následující po pracovní době, za kterou má být poskytnuta náhrada, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 3, 5 a 6 směrnice 2003/88/ES (1),
—
uložit Řecké republice náhradu nákladů řízení.
Žalobní důvody a hlavní argumenty
1.
Směrnice 2003/88 stanovila společné minimální normy týkající se úpravy pracovní doby, s cílem chránit zdraví a bezpečnost pracovníků, tím že stanovila maximální délku týdenní pracovní doby (článek 6) a minimální doby denního a týdenního odpočinku (články 3, 5 a 6 uvedené směrnice)
2.
Řecko provedlo tuto směrnici do vnitrostátního práva i ve vztahu k lékařům ve státní zdravotní službě nařízením prezidenta republiky č. 88/1999. Řecko následně provedla uvedenou směrnici do vnitrostátního práva ve vztahu k lékařským praktikantům nařízením prezidenta republiky č76/2005.
3.
Řecko však následně přijalo řadu právních předpisů, které z působnosti výše uvedené právní úpravy vyjmuly lékaře a lékařské praktikanty pracující ve státní zdravotní službě.
4.
Kromě toho z výtek, které Komisi předložilo deset různých stavovských sdružení lékařů, vyplývá, že tito pracovníci jsou na základě vnitrostátní právní úpravy, ale i v praxi povinni pracovat v průměru 60 až 72 hodin týdně (lékaři) a 71 až 93 hodin týdně (lékařští praktikanti). Pravidelně byli tedy povinni pracovat nepřetržitě až 32 hodin na pracovišti
5.
Následně byla uzavřena kolektivní pracovní smlouvy a přijaty zákony č. 3754/2009 a 3868/2010, které převzaly ustanovení uvedené kolektivní smlouvy. Vnitrostátní zákon nadále nestanovil skutečnou maximální pracovní dobu dotčených pracovníků, neboť kromě běžné služby jsou „lékaři pracující ve státních nemocnicích, univerzitní lékaři a atestující lékaři povinni být ve službě k zajištění řádného chodu nemocnic a zdravotnických středisek“.
6.
Krom toho tato ustanovení, která se uplatňují i v praxi, nezajišťují minimální dobu denního a týdenního odpočinku, neboť ne všechny formy služby se uznávají za pracovní dobu a nejsou poskytnuty náhradní doby odpočinku bezprostředně po dodatečné pracovní době, za níž má být poskytnuta náhrada.
7.
Uvedená právní úprava a praxe se závažně odchyluje od minimálních požadavků stanovených směrnicí a porušují články 3, 5 a 6 směrnice 2003/88.
(1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby
Full & Egal Universal Law Academy