STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 8. března 2017 ( 1 )
Věc C‑569/15
X
proti
Staatssecretaris van Financiën
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska))
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 – Sociální zabezpečení – Určení použitelných právních předpisů – Článek 13 odst. 2 písm. a) a čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) – Osoba obvykle zaměstnaná na území dvou členských států – Zaměstnanec na tříměsíční neplacené dovolené vykonávající jiné zaměstnání v jiném členském státě“
Úvod
1.
Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá z řízení probíhajícího před Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) mezi paní X a Staatssecretaris van Financiën (Ministerstvo financí) ve věci zaplacení daně z příjmu a příspěvků na sociální zabezpečení za rok 2009.
2.
Předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad kolizních norem obsažených v čl. 13 odst. 2 písm. a) a čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ( 2 ). Zejména předkládající soud vznáší otázku, zda zaměstnanec, který vykonává výdělečnou činnost v jiném členském státě po dobu tří měsíců během svého neplaceného volna, musí být považován za osobu obvykle zaměstnanou na území dvou členských států za účelem určení použitelných právních předpisů.
Právní rámec
3.
Článek 1 nařízení č. 1408/71 obsahuje následující definici pojmu „zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné“:
„a)
‚zaměstnanou osobou‘ a ‚osobou samostatně výdělečně činnou‘ se rozumí:
každá osoba, která je pojištěna, povinně nebo dobrovolné pokračující bázi pro případ jedné nebo více pojistných událostí odpovídajících odvětvím systému sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné nebo zvláštnímu systému pro úředníky;“
4.
Článek 13 tohoto nařízení stanoví:
„1. S výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.
2. S výhradou ustanovení článků 14 až 17:
a)
pracovník zaměstnaný na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu nebo i když podnik nebo zaměstnavatel, který ho zaměstnává, mají sídlo nebo místo podnikání na území jiného členského státu;“
5.
Článek 14 odst. 2 písm. b) bod i) tohoto nařízení stanoví:
„2. Osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům určeným takto:
b)
osoba jiná než uvedená v písmenu a) podléhá:
i)
právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li svoji činnost částečně na uvedeném území, nebo pracuje-li pro několik zaměstnavatelů, kteří mají své sídlo nebo místo podnikání na území různých členských států;“
Skutkový stav v původním řízení
6.
Paní X je nizozemská státní příslušnice s bydlištěm a zaměstnáním v Nizozemsku.
7.
Se svým nizozemským zaměstnavatelem se dohodla, že od 1. prosince 2008 do 28. února 2009 si na základě zvláštní dohody vezme neplacené volno. Bylo dohodnuto, že její pracovní smlouva zůstane v platnosti a ona se vrátí zpátky do zaměstnání dne 1. března 2009.
8.
Během tohoto období neplacené dovolené pobývala paní X v Rakousku a byla zaměstnána jako lyžařská instruktorka u zaměstnavatele se sídlem v Rakousku. Během těchto měsíců nevykonávala žádnou práci v Nizozemsku.
9.
V původním řízení se spor mezi paní X a Staatssecretaris van Financiën (státní tajemník pro finance) týká posouzení daně z příjmu a pojistného na sociální zabezpečení uložených za rok 2009. Spor se zejména zaměřuje na to, zda v lednu a únoru 2009 byla paní X pojištěna v rámci nizozemského systému povinného pojištění sociálního zabezpečení, a zda proto byla povinna platit vnitrostátní příspěvky na pojištění.
10.
Gerechtshof Arnhem-Leeuwarden (Arnhem-Leeuwarden odvolací soud, Nizozemsko) v odvolání proti rozsudku Rechtbank Gelderland (okresní soud, Gelderland) rozhodl, že pracovní poměr mezi paní X a nizozemským zaměstnavatelem po dobu neplacené dovolené pokračoval a nizozemské právní předpisy byly také použitelné v průběhu těchto dvou měsíců.
11.
Paní X podala proti uvedenému rozsudku u předkládajícího soudu kasační opravný prostředek.
12.
Předkládající soud uvádí, že kasační opravný prostředek vyvolává otázku, které ustanovení nařízení č. 1408/71 určuje právní předpisy použitelné v lednu a únoru 2009. Podle uvedeného soudu by jím mohla být buď obecná kolizní norma obsažená v článku 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení nebo zvláštní pravidlo v čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) tohoto nařízení, které se vztahuje na osoby běžně zaměstnané na území dvou nebo více členských států. Vzhledem k tomu, že v předmětných měsících byla paní X zaměstnána výlučně v Rakousku, bylo by možné namítnout, že se vůči ní uplatní pouze rakouská právní úprava. Ale stejně tak může být argumentováno, jak ostatně nižší soud rozhodl, že byla obvykle zaměstnaná na území dvou členských států, v Nizozemsku a Rakousku. To by vedlo k uplatnění nizozemských právních předpisů, v souladu s čl. 14 odst. 2 písm. b) bodem i) nařízení č. 1408/71.
13.
Předkládací soud proto vyjadřuje pochybnost, zdali může být Nizozemsko považováno za členský stát, ve kterém paní X byla běžně zaměstnána během neplacené dovolené, ve spojení s jejím zaměstnáním v Rakousku. Během tohoto období byla poplatnice podle vnitrostátního práva zaměstnána u nizozemského zaměstnavatele, ačkoliv měla neplacenou dovolenou a tehdy skutečně nevykonávala žádné zaměstnání v Nizozemsku. Ale vyvstává otázka, zda je nutno považovat paní X za „obvykle“ zaměstnanou ve dvou členských státech pro účely článku 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71. Dodatečnou otázkou je, zda místo zaměstnání je třeba přezkoumat po delší dobu, například za kalendářní rok. Předkládající soud uvádí, že kratší časový horizont by měl za následek časté přehodnocení pojistné situace a potenciálně i časté změny platné legislativy, s administrativní zátěží pro dotčené osoby.
Předběžná otázka a řízení u Soudního dvora
14.
Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„(1)
Má být Hlava II nařízení č. 1408/71 vykládána v tom smyslu, že pracovník s bydlištěm v Nizozemsku, který obvykle pracuje v Nizozemsku a má neplacenou dovolenou po dobu tří měsíců, je považován za nadále (také) zaměstnaného v Nizozemsku v tomto období jestliže i) pracovní poměr pokračuje během tohoto období a ii) pro účely uplatnění holandského Werkloosheidswet (zákon o nezaměstnanosti) se tato lhůta považuje za dobu zaměstnání?
(2)
a)
Jaké právní předpisy určuje nařízení č. 1408/71 jako použitelné, pokud je pracovník během neplacené dovolené zaměstnán v jiném členském státě?
(2)
b)
Záleží v této souvislosti ještě na tom, že dotčená osoba byla zaměstnána v tom samém členském státu dvakrát během následujícího roku a po dobu přibližně jednoho až dvou týdnů během následujících tří let, aniž si v Nizozemsku vzala neplacenou dovolenou?“
15.
Předkládací rozhodnutí ze dne 30. října 2015 došlo kanceláři Soudního dvora dne 5. listopadu 2015. Písemná vyjádření podala nizozemská vláda, česká vláda a Evropská komise. Nizozemská vláda a Komise přednesly ústní vyjádření na jednání konaném dne 14. prosince 2016.
Analýza
16.
Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda má být za účelem určení použitelných právních předpisů čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71 vykládán v tom smyslu, že osoba s bydlištěm a zaměstnáním v jednom členském státě (Nizozemsko), která si bere neplacenou dovolenou po dobu tří měsíců za účelem výkonu výdělečné činnosti v jiném členském státě (Rakousko), je považována za běžně zaměstnanou ve dvou členských státech během tohoto období.
17.
Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, jaké právní předpisy jsou určeny jako použitelné vůči takové osobě dle ustanovení obsažených v hlavě II nařízení č. 1408/71.
18.
Podle mého názoru jsou tyto dvě otázky vzájemně propojeny. Je-li odpověď na první otázku kladná a paní X by byla považována za běžně zaměstnanou ve dvou členských státech, podléhala by právním předpisům toho členského státu, na jehož území má bydliště, tedy v Nizozemsku, v souladu s kolizní normou obsaženou v článku 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nařízení č. 1408/71. Pokud by tomu bylo naopak, paní X by neměla být považována za zaměstnanou v Nizozemsku během neplacené dovolené a byla by použitelná rakouská právní úprava v průběhu daných měsíců.
19.
To závisí na otázce, zda se situace paní X ve vztahu k jejímu nizozemskému zaměstnavateli během období její neplacené dovolené kvalifikuje jako období (obvyklého) zaměstnání pro účely uplatnění kolizních norem obsažených v hlavě II nařízení č. 1408/71.
20.
Vyjádření předložená Soudnímu dvoru zúčastněnými stranami se v tomto bodě liší.
21.
Nizozemská vláda a Komise tvrdí, byť s mírně odlišným odůvodněním, že paní X po dobu neplacené dovolené pokračovala v zaměstnání v Nizozemsku. Nizozemská vláda poukazuje na skutečnost, že její pracovní smlouva byla v průběhu tohoto období udržována v platnosti a nadále byla pojištěna jako pracovník na základě nizozemských právních předpisů o sociálním zabezpečení. Nizozemská legislativa umožňuje takový přístup po dobu maximálně 78 týdnů neplacené dovolené.
22.
Komise uvádí, že pouhé pozastavení pracovního poměru po určitou omezenou dobu nemůže zbavit dotyčnou osobu jejího postavení „zaměstnané osoby“. Rozhodujícím faktorem je, že i přes toto pozastavení osoba zůstává pojištěna proti rizikům v rámci systému sociálního zabezpečení zmíněným v článku 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 ( 3 ).
23.
Česká vláda zastává opačný názor a tvrdí, že dobu neplacené dovolené, během které dotyčná osoba nevykonává žádnou činnost pro nizozemského zaměstnavatele a neobdrží žádnou platbu, nelze považovat za dobu pracovní činnosti za účelem stanovení aplikovatelných právních norem. Česká vláda dále uvádí, že klasifikace tohoto období dle vnitrostátních právních předpisů jako dobu zaměstnání, by neměla ovlivnit tento závěr.
24.
Podotýkám, že ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71, jejíž články 13 a 14 představují úplný a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je zajistit, aby pracovníci pohybující se v rámci Evropské unie podléhali systému sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu, aby se zabránilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a komplikacím, které mohou vyplynout z této situace ( 4 ).
25.
Projednávaný případ si žádá určení, zda předmětná situace spadá do pravomoci obecné kolizní normy obsažené v článku 13 odst. 2 nařízení č. 1408/71 (lex loci laboris) nebo zvláštní kolizní normy dle článku 14 odst. 2 písm. b) bodu i) (lex domicilii), která je použitelná pro osobu obvykle zaměstnanou na území dvou nebo více členských států.
26.
V tomto ohledu je třeba ověřit, zda byla paní X obvykle zaměstnána jak v Rakousku, tak v Nizozemsku ve smyslu posledně uvedeného ustanovení.
27.
Zaprvé, pokud jde o její činnost v Rakousku, nevidím žádné podstatné důvody, proč nebrat tuto činnost v úvahu za účelem zjištění, zda byla obvykle zaměstnána ve dvou členských státech. Konkrétně, jak správně podotýká Komise, zaměstnání, které trvá tři po sobě jdoucí měsíce, nemůže být v žádném případě považováno za čistě okrajovou činnost, ke které by nemělo být přihlíženo za účelem určení použitelných právních předpisů. Jak vyplývá ze skutkových okolností projednávané věci, paní X během tří měsíců neplacené dovolené skutečně vykonávala hospodářskou činnost výhradně v Rakousku. Tato činnost evidentně nemůže být ignorována z hlediska uplatňování kolizních norem nařízení č. 1408/71.
28.
Zadruhé je tato záležitost méně jasná, pokud jde o rozhodování o tom, zda paní X udržovala činnost coby zaměstnaná osoba v Nizozemsku během neplacené dovolené, zatímco ve skutečnosti v průběhu tohoto období nevykonávala žádnou činnost v tomto členském státě.
29.
Je třeba poznamenat, že článek 1 tohoto nařízení, týkající se jeho rozsahu osobní působnosti, definuje pojmy „zaměstnané osoby“ a „osoby samostatně výdělečně činné“ na prvním místě odkazem na „jakoukoli osobu, která je pojištěna povinně nebo volitelně pro případ jedné nebo více pojistných událostí odpovídajících odvětvím [příslušného systému sociálního zabezpečení]“.
30.
Osoba má status „zaměstnané osoby“ ve smyslu předmětného nařízení za předpokladu, že je tato osoba pojištěna, i když pouze ve vztahu k dílčímu riziku, na povinném nebo dobrovolném základě v rámci obecného nebo zvláštního systému sociálního zabezpečení zmíněného v čl. 1 písm. a) tohoto nařízení, a to bez ohledu na existenci pracovního poměru ( 5 ).
31.
V rozsudku Dodl a Oberhollenzer ( 6 ) Soudní dvůr shledal, že to není status pracovního poměru, který určuje, zda osoba nadále spadá do rozsahu osobní působnosti nařízení nebo nikoli, ale skutečnost, že je pojištěna proti rizikům v rámci systému sociálního zabezpečení uvedeného v čl. 1 písm. a). Pouhé pozastavení hlavních povinností vyplývajících z pracovního poměru po určitou dobu nemůže zaměstnance zbavit statutu „zaměstnané osoby“ ( 7 ).
32.
Domnívám se, že tato judikatura – jak podotýká Komise – je rovněž relevantní pro současnou situaci.
33.
Jistě, skutečnost, že osoba spadá do systému sociálního zabezpečení, není sama o sobě dostačující k závěru, že tato osoba obvykle provozuje činnost na území některého členského státu. Znění čl. 14 odst. 2 také vyžaduje existenci pracovního poměru ( 8 ). Tedy v projednávané věci je za účelem zjištění, zda si paní X udržuje činnost v Nizozemsku během neplacené dovolené a zároveň provádí oddělenou činnost v Rakousku, nutné vzít v úvahu jednak to, zda její pracovní poměr byl pouze dočasně pozastaven, a jednak, zda si v Nizozemsku podržela statut zaměstnankyně ve smyslu čl. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71.
34.
Co se týče první náležitosti, vyplývá z předmětné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, že pracovní poměr mezi paní X a nizozemským zaměstnavatelem pokračoval po dobu neplacené dovolené – a to jak ve skutečnosti, tak podle nizozemského práva – což je právo rozhodné pro pracovní poměry v předmětné věci. Pokud jde o druhou náležitost, jelikož paní X spadala během příslušného období do odvětví systému sociálního zabezpečení v Nizozemsku, podržela si v Holandsku také své postavení „zaměstnané osoby“ ve smyslu čl. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 bez ohledu na to, zda ve skutečnosti vyvíjela nějakou hospodářskou činnost v průběhu tohoto omezeného časového období. Z toho vyplývá, že paní X má být považována za obvykle zaměstnanou ve dvou členských státech pro účely použití hlavy II nařízení č. 1408/71 i přes dočasné pozastavení jejího pracovního poměru v jednom z těchto členských států.
35.
Jak vysvětlil předkládající soud, pochybnosti vzniklé v projednávané věci pramení ze skutečnosti, že paní X byla udělena zvláštní neplacená dovolená, odlišná od obvyklých přerušení pracovní činnosti, jako je omezení pracovní doby nebo dovolená, během které dočasné neprovádění práce neplyne přímo z pracovní smlouvy, ale ze speciální dohody, která je předpokládána dle nizozemského pracovního práva. Nicméně se domnívám, za předpokladu, kdy přerušení činnosti v rámci zvláštní dohody zůstane dočasné a dotčená osoba je nadále pojištěna v rámci sociálního zabezpečení v Nizozemsku, že situace je srovnatelná s ostatními, více typickými příklady výkonu dvou souběžných aktivit ve dvou členských státech, například během placené dovolené nebo přes víkend. Pokud by si paní X vzala placenou dovolenou pro výkon další činnosti coby lyžařská instruktorka v Rakousku během daného období, bylo by to zcela jistě kvalifikováno jako zaměstnání ve dvou členských státech. Domnívám se, že stejného závěru by mělo být dosaženo v současné situaci, kdy paní X byl na neplacené dovolené, vzhledem k tomu, že její pracovní smlouva byla jen dočasně pozastavena a zůstala pojištěna v rámci nizozemského systému sociálního zabezpečení ( 9 ).
36.
Podle mého názoru je navrhovaný výklad v souladu s účelem pravidel v hlavě II nařízení č. 1408/71, které jsou zaměřeny na usnadnění volného pohybu pracovníků a volného pohybu služeb, a tedy i na podporu hospodářského pronikání, zatímco mají zabránit administrativním komplikacím, zejména pro pracovníky a podniky ( 10 ).
37.
V projednávaném případě by uplatnění obecné kolizní normy (lex loci laboris) znamenalo, že situace paní X by podléhala nizozemským právním předpisům, s výjimkou jednoho měsíce v roce 2008 a dvou měsíců v roce 2009, kdy by měla podléhat rakouské právní úpravě. Podle mého názoru, takovýto výsledek by nebyl v souladu s účelem kolizních norem obsažených v hlavě II nařízení č. 1408/71.
38.
Časté změny platné legislativy mohou znamenat další administrativní zátěž. A tak, i když v tomto případě paní X zvolila zpochybnění použitelnosti nizozemských právních předpisů během její neplacené dovolené, jsem přesvědčen, že ve většině situací by bylo vhodnější pro migrujícího pracovníka, vzhledem k dodatečným administrativním krokům s tím spojeným, aby i nadále podléhal právním předpisům jednoho členského státu. To je také pohled silně obhajovaný nizozemskou vládou a Komisí.
39.
Konečně, čistě podpůrně, pozoruji, že tento výklad také zapadá do definice osoby, která „běžně vykonává činnost jako zaměstnaná osoba ve dvou nebo více členských státech“, zavedené nařízením č. 883/2004, která ačkoli nepoužitelná v projednávané věci z hlediska časové působnosti, je poučná v tom rozsahu, ve kterém se pokusí konsolidovat dosavadní praxi. Konkrétně tato definice odkazuje na osobu, „která souběžně nebo střídavě pro stejný podnik nebo zaměstnavatele nebo pro různé podniky nebo zaměstnavatele, vykonává jednu nebo více oddělených činností ve dvou nebo více členských státech“ ( 11 ).
40.
Ve světle všech těchto důvodů se domnívám, že vzhledem k tomu, že neplacená dovolená znamenala jen dočasné pozastavení plnění pracovní smlouvy v Nizozemsku, a že paní X zůstala pojištěna v rámci nizozemského systému sociálního zabezpečení, měla by na ní být nahlíženo tak, že si zachovala statut zaměstnané osoby v Nizozemsku. Její situace od 1. prosince 2008 do 28. února 2009 by proto měla být ošetřena dle čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nařízení č. 1408/71, směřujícího k uplatnění lex domicilii, v tomto případě nizozemských právních předpisů.
41.
Za účelem odpovědi na otázku 2 b) formulovanou předkládajícím soudem, bych chtěl poukázat na to, že vzhledem k tomu, že paní X je jednoznačně třeba považovat za běžně zaměstnanou v Rakousku během daného období, je irelevantní pro účely určení právních předpisů použitelných v projednávaném případě, zda byla také zaměstnána v Rakousku během následujících let.
42.
Na rozdíl od situací uvažovaných v judikatuře citované předkládajícím soudem ( 12 ), paní X byla současně zaměstnána ve dvou členských státech dvěma různými zaměstnavateli. Proto není nutné brát v úvahu časový limit 12 měsíců v souvislosti s dočasným vysíláním pracovníků, ani diskutovat o tom, zda její pracovní poměr v Rakousku byl „dočasný“.
43.
Rád bych uvedl závěrečnou námitku.
44.
Kolizní normy obsažené v hlavě II nařízení č. 1408/71 mají nejen za cíl umožnit princip jednoho státu, ale také zajistit, aby migrující pracovník zůstal plně pojištěn systémem sociálního zabezpečení, vykonávaje činnost ve dvou nebo více členských státech.
45.
V tomto ohledu, jak jsem již zdůraznil v dřívější věci ( 13 ), je v přeshraničních situacích – jako v projednávané věci – třeba vzít v úvahu výši dávek přiznaných podle právních předpisů příslušného členského státu, aby bylo zajištěno, že dotčená právní úprava nevylučuje dotyčnou osobu z ochrany poskytované základními oblastmi sociálního zabezpečení. V případě, že by úroveň ochrany podle této právní úpravy byla zjevně nedostatečná, bylo by třeba toto brát v úvahu při určování použitelných právních předpisů. Zejména by mohlo být vhodné dočasně pozastavit uplatňování právních předpisů stanovených podle kolizních norem a uplatňovat právní předpisy jiného členského státu, který zajišťuje přiměřenou ochranu.
46.
Nicméně tyto poslední úvahy se nezdají být použitelné na projednávaný případ, jelikož nizozemská vláda během soudního jednání potvrdila, že paní X zůstala pojištěna ve všech příslušných odvětvích nizozemského systému sociálního zabezpečení během její neplacené dovolené.
47.
Ve světle všech výše uvedených úvah se domnívám, že čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení č. 1408/71 je třeba vykládat v tom smyslu, že za okolností, jako jsou ty v původním řízení, je osoba s bydlištěm a zaměstnáním v jednom členském státě, která si vezme neplacenou dovolenou po dobu tří měsíců za účelem výkonu zaměstnanecké činnosti v jiném členském státě pro jiného zaměstnavatele, považována za obvykle zaměstnanou ve dvou členských státech během tohoto období pro účely určení použitelných právních předpisů. Taková osoba, v souladu s tímto ustanovením, podléhá právním předpisům státu bydliště.
Závěry
48.
S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) odpověděl následovně:
„Článek 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, v pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, musí být vykládán v tom smyslu, že za okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, je osoba s bydlištěm a zaměstnáním v jednom členském státě, která si bere neplacenou dovolenou po dobu tří měsíců za účelem výkonu zaměstnanecké činnosti v jiném členském státě pro jiného zaměstnavatele, považována za běžně zaměstnanou ve dvou členských státech během tohoto období pro účely určení použitelných právních předpisů. Taková osoba, v souladu s tímto ustanovením, podléhá právním předpisům státu bydliště.“
( 1 ) – Původní jazyk: angličtina.
( 2 ) – Nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství ve znění nařízení Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3, dále jen „nařízení č. 1408/71“). Nařízení č. 1408/71 bylo zrušeno a nahrazeno s účinností od 1. května 2010 nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72). Uplatní se však ratione temporis v původním řízení.
( 3 ) – S odkazem na rozsudek ze dne 7. června 2005Dodl a Oberhollenzer (C‑543/03, EU:C:2005:364, body 31 a 34).
( 4 ) – Viz zvláště rozsudek ze dne 24. března 1994Van Poucke (C‑71/93, EU:C:1994:120, bod 22).
( 5 ) – Rozsudky ze dne 12. května 1998Martínez Sala (C‑85/96, EU:C:1998:217, bod 36), a ze dne 11. června 1998Kuusijärvi (C‑275/96, EU:C:1998:279, bod 21).
( 6 ) – Rozsudek ze dne 7. června 2005 (C‑543/03, EU:C:2005:364).
( 7 ) – Rozsudek ze dne 7. června 2005Dodl a Oberhollenzer (C‑543/03, EU:C:2005:364, bod 31). Viz také bod 12 stanoviska generálního advokáta Geelhoeda ve věci Dodl a Oberhollenzer (C‑543/03, EU:C:2005:112).
( 8 ) – Vzhledem k podobnému vyjádření v článku 13 nařízení č. 883/2004 viz Fuchs M./Cornelissen R., Právo sociálního zabezpečení Společenství: komentář nařízení ES č. 883/2004 a 987/2009, Oxford Hart 2015, s. 177.
( 9 ) – S ohledem na obdobná ustanovení obsažená v článcích 11 a 13 nařízení č. 883/2004 viz Praktický průvodce použitelných právních předpisů Evropské unie, Evropského ekonomického prostoru (EEA) a Švýcarska (Evropská komise, 2013), s. 24–25. Je nutno poznamenat, že v souladu s výhradou byl Praktický průvodce připraven Správní komisí pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení složenou ze zástupců členských států, jeho cílem je poskytnout praktický nástroj, který pomáhá určení platných právních předpisů sociálního zabezpečení, ale to nemusí nutně odrážet oficiální postoj Komise.
( 10 ) – Rozsudky ze dne 17.prosince 1970Manpower (35/70, EU:C:1970:120, bod 10), a 9.listopadu 2000Plum (C‑404/98, EU:C:2000:607, bod 19). Viz také s odkazem na judikaturu polského Nejvyššího soudu Ślebzak, K., Koordynacja systemów zabezpieczenia społecznego, LEX Wolters Kluwer, Warsaw, 2012, s. 242.
( 11 ) – Viz čl. 14 odst. 5 nařízení (ES) č. 987/2009 Evropského parlamentu a Rady ze dne 16.září 2009 stanovující postup implementace nařízení (ES) č. 883/2004 (Úř. věst. 2009 L 284, s. 1), ve znění nařízení (EU) č. 465/2012 (Úř. věst. L 149, s. 4) stanoví: „5. Pro účely použití čl. 13 odst. 1 základního nařízení, osoba, která ,obvykle vykonává činnost jako zaměstnaná osoba ve dvou nebo vice členských státech‘ odkazuje na osobu, která souběžně nebo střídavě vykonává pro stejný podnik nebo zaměstnavatele nebo pro různé podniky nebo zaměstnavatele jednu nebo více oddělených činností ve dvou nebo více členských státech“.
( 12 ) – Rozsudek ze dne 4. října 2012, Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe (C‑115/11, EU:C:2012:606, body 35–37).
( 13 ) – Viz mé stanovisko ve věci Franzen a další (C‑382/13, EU:C:2014:2190, body 89–90).
Full & Egal Universal Law Academy