STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 3. května 2017 ( 1 )
Věc C‑701/15
Malpensa Logistica Europa S.p.A
proti
SEA – Società Esercizi Aeroportuali S.p.A,
za přítomnosti
Beta-Trans S.p.A
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale Amministrativo Regionale per la Lombardia (Regionální správní soud pro Lombardii (Itálie)]
„Veřejné zakázky – Doprava – Využívání zeměpisné oblasti za účelem jejího poskytování pro letecké dopravce na letištích nebo jiných terminálech – Směrnice 2004/17/ES a 96/67/ES – Vnitrostátní právní úprava, která nestanoví zadávací řízení pro účely přidělení prostor letiště“
1.
Spor, který je předmětem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, vyvstal ve vztazích mezi řídícím orgánem letiště Milán-Malpensa ( 2 ) a dvěma z podniků, které na tomto letišti poskytují odbavovací služby. Jeden z nich (Malpensa Logistica Europa S.p.A., dále jen „Malpensa Logistica“) napadl rozhodnutí, kterým SEA přímo povolila druhému z těchto podniků (Beta-Trans S.p.A., dále jen „Beta-Trans“) dočasné užívání blíže určeného letištního zařízení, aniž předtím vyzvala k podání nabídky.
2.
Tribunale Amministrativo Regionale per la Lombardia (Regionální správní soud pro Lombardii, Itálie), který má o této výtce rozhodnout, má použít vnitrostátní právní předpisy upravující zadávání veřejných zakázek, které se podle jeho mínění liší od předpisů upravujících poskytování odbavovacích služeb na letištích. Vzhledem k tomu, že první z výše uvedených předpisů provádí do vnitrostátního právního řádu směrnici 2004/17/ES ( 3 ) a druhý z nich směrnici 96/67/ES ( 4 ), žádá Soudní dvůr o výklad unijního práva, aby mohl určit, zda před přidělením prostor společnosti Beta-Trans mělo být uspořádáno výběrové řízení v souladu s předpisy o zadávání veřejných zakázek.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Směrnice 2004/17
3.
Článek 1 („Definice“) stanoví:
„1.
Pro účely této směrnice se použijí definice uvedené v odstavcích 2 až 12.
2.
a)
‚Zakázky na dodávky, stavební práce a služby‘ jsou úplatné smlouvy uzavřené písemnou formou mezi jedním nebo více zadavateli uvedenými v čl. 2 odst. 2 a jedním nebo více zhotoviteli, dodavateli nebo poskytovateli služeb.
[…]
d)
‚Zakázky na služby‘ jsou zakázky jiné než zakázky na stavební práce nebo na dodávky, jejichž předmětem je poskytování služeb uvedených v příloze XVII.
[…]
3.
[…]
b)
‚Koncese na služby‘ je smlouva stejného druhu jako zakázka na služby s tou výjimkou, že protiplnění za poskytnutí služeb spočívá buď výhradně v právu využívat služby, nebo v tomto právu společně s platbou.“
4.
Článek 2 („Zadavatelé“) stanoví v odstavci 2:
„Tato směrnice se vztahuje na zadavatele, kteří:
a)
jsou veřejnými zadavateli nebo veřejnými podniky a vykonávají některou z činností uvedených v článcích 3 až 7;
[…]“
5.
Článek 7, který je nadepsán „Ustanovení týkající se průzkumu nebo těžby ropy, zemního plynu, uhlí nebo jiných pevných paliv, jakož i přístavů a letišť“, zní:
„Tato směrnice se vztahuje na činnosti související s využíváním zeměpisné oblasti za účelem:
[…]
b)
poskytování zařízení letišť […] nebo jiných terminálů pro letecké […] dopravce […].“
6.
Článek 18 („Koncese na stavební práce a na služby“) stanoví:
„Tato směrnice se nevztahuje na koncese na stavební práce nebo na služby, jež udělují zadavatelé, kteří vykonávají jednu nebo více činností uvedených v článcích 3 až 7, pokud jsou tyto koncese udělovány pro výkon těchto činností.“
2. Směrnice 96/67
7.
V odůvodnění se uvádí,
„(5)
[…] že otevírání přístupu na trh pozemního odbavování by mělo pomáhat snížit provozní náklady leteckých společností a zlepšit kvalitu jejich služeb poskytovaných uživatelům letišť;
(6)
[…] že na základě zásady subsidiarity je nezbytné, aby se přístup na trh pozemního odbavování uskutečňoval v rámci Společenství, přičemž by členským státům bylo umožněno brát v úvahu zvláštní povahu tohoto odvětví;
(7)
[…] že Komise ve sdělení z června 1994 nazvaném ‚Cesta k rozvoji civilního letectví v Evropě‘ vyjádřila svůj záměr podniknout před koncem roku 1994 iniciativu k zajištění přístupu na trh pozemního odbavování na letištích Společenství; že Rada v usnesení ze dne 24. října 1994 o stavu evropského civilního letectví […] potvrdila potřebu brát ohled na nezbytné potřeby spojené se situací letišť při otevírání trhů;
[…]
(11)
[…] že pro určité kategorie služeb pozemního odbavování může být přístup na trh a odbavování vlastními silami v rozporu s předpisy týkajícími se spolehlivosti, bezpečnosti, kapacity a disponibilního prostoru; že je proto nezbytné omezovat počet oprávněných dodavatelů těchto kategorií služeb pozemního odbavování; že by mělo být rovněž umožněno omezovat pozemní odbavování vlastními silami; že v tomto případě musí být kritéria omezování relevantní, objektivní, průhledná a nediskriminující;
[…]
(14)
[…] že v určitých případech mohou být tyto překážky takové, že mohou ospravedlňovat omezení přístupu na trh nebo odbavování vlastními silami, a to v té míře, do jaké jsou tato omezení relevantní, objektivní, průhledná a nediskriminující;
[…]
(16)
[…] že má-li být zachována účinná a korektní hospodářská soutěž v případě, že počet poskytovatelů služeb pozemního odbavování je omezen, musí být tito poskytovatelé zvoleni průhledným a nestranným postupem; že výběr poskytovatelů služeb pozemního odbavování by měl být konzultován s uživateli letiště, protože tito uživatelé mají největší zájem na kvalitě a ceně služeb pozemního odbavování, které budou využívat;
[…]
(25)
[…] že oprávněným poskytovatelům služeb pozemního odbavování a uživatelům letiště oprávněným k odbavování vlastními silami musí být zajištěn přístup k letištním zařízením v míře nezbytné pro výkon jejich práv a k zajištění spravedlivé a korektní hospodářské soutěže; že však tento přístup musí být doprovázen možností vybírat poplatek“.
8.
Článek 2 („Definice“) stanoví:
„Pro účely této směrnice se:
[…]
c)
‚řídícím orgánem letiště‘ rozumí orgán, který ve spojení s ostatními činnostmi nebo bez vztahu k ostatním činnostem, má podle vnitrostátních právních předpisů za úkol správu a kontrolu letištní infrastruktury, koordinaci a řízení činností různých dopravců přítomných na letišti nebo daného letištního systému;
[…]
e)
‚pozemním odbavováním‘ rozumí služby poskytované na letišti uživatelům letiště, jak jsou popsány v příloze;
[…]
g)
‚poskytovatelem služeb pozemního odbavování‘ rozumí jakákoliv fyzická nebo právnická osoba poskytující třetím osobám jednu nebo více kategorií služeb pozemního odbavování.“
9.
Článek 6 („Pozemní odbavování pro třetí osoby“) stanoví v odstavcích 1 a 2:
„1. […] přijmou členské státy nezbytná opatření k zajištění svobodného přístupu poskytovatelů služeb pozemního odbavování na trh tak, aby mohly poskytovat služby pozemního odbavování třetím osobám.
[…]
2. Členské státy mohou omezit počet [oprávněných] poskytovatelů […].“
10.
Článek 9 („Odchylky“) stanoví v odstavci 1:
„Jestliže zvláštní omezení disponibilního prostoru nebo kapacity vznikající zejména z míry dopravního zahlcení a míry využívání areálu letiště znemožňují otevření trhu nebo provádění odbavování vlastními silami v míře stanovené v této směrnici, může se dotyčný členský stát rozhodnout:
a)
omezit […] počet poskytovatelů […]“
11.
Článek 11 („Výběr poskytovatelů“) stanoví v odst. 1 písm. b):
„Členské státy přijmou nezbytná opatření pro uspořádání postupu výběru poskytovatelů oprávněných k poskytování služeb pozemního odbavování na letišti, kde je počet těchto poskytovatelů omezen, jak je pro jednotlivé případy stanoveno v čl. 6 odst. 2 nebo v článku 9. Tento postup musí vyhovovat těmto zásadám:
[…]
b)
Musí být vypsáno nabídkové řízení a zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství a na toto oznámení může každý poskytovatel služeb pozemního odbavování mající zájem odpovědět.
[…]“
12.
Článek 16 („Přístup k zařízením“) zní:
„[…]
2. Prostor, který je k dispozici k pozemnímu odbavování na letišti, musí být rozdělen mezi různé poskytovatele služeb pozemního odbavování […], včetně nových uchazečů v této oblasti, v míře nezbytné pro vykonávání jejich práv a k umožnění účinné a korektní hospodářské soutěže na základě relevantních, objektivních, průhledných a nediskriminujících pravidel a kritérií.
3. Jestliže přístup k letištním zařízením zahrnuje vybírání poplatků, musí být tyto poplatky určeny podle relevantních, objektivních, průhledných a nediskriminujících kritérií.“
B. Italské právo
1. Legislativní nařízení č. 163/2006 ( 5 )
13.
Článek 213 („Přístavy a letiště“) stanoví:
„Ustanovení obsažená v této části se použijí na činnosti související s využíváním zeměpisné oblasti za účelem poskytování zařízení letišť a námořních nebo vnitrozemských přístavů nebo jiných terminálů pro letecké a námořní dopravce a dopravce na vnitrozemských vodních cestách.“
2. Legislativní nařízení č. 18/1999 ( 6 )
14.
Článek 4 odst. 1 stanoví v zásadě volný přístup poskytovatelů služeb na trh služeb pozemního odbavování pouze na základě požadavků stanovených v článku 13.
15.
Článek 4 odst. 2 připouští, že tento volný přístup může být omezen „z oprávněných důvodů týkajících se bezpečnosti, kapacity nebo prostoru dostupného na letišti“.
16.
Článek 12 odst. 1 popisuje odchylky z volného přístupu, které souvisí se „zvláštními omezeními disponibilního prostoru nebo kapacity vznikající zejména z míry dopravního zahlcení a míry využívání areálu letiště, po předchozím oznámení řídícího subjektu“.
17.
Článek 11 stanoví povinnost předchozího vyhlášení otevřeného řízení „pro výběr poskytovatelů kategorií služeb pozemního odbavování, jejichž přístup podléhá omezení nebo odchylkám“.
II. Řízení před Soudním dvorem
18.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 31. prosince 2015.
19.
Písemná vyjádření předložily společnosti Malpensa Logistica, Beta-Trans a SEA, jakož i Evropská komise.
20.
Dne 25. května 2016 se konalo jednání, na němž Malpensa Logistica a Beta-Trans odmítly účast. Naproti tomu SEA a Evropská komise se jej zúčastnily.
III. Skutkový stav a předběžná otázka
21.
SEA jakožto řídící orgán letiště Milán-Malpensa přidělila společnosti Beta-Trans hangár tohoto letiště o ploše přibližně 1000 m2 za účelem poskytování služeb pozemního odbavování.
22.
Z písemných vyjádření a z informací poskytnutých na jednání vyplývá, že před přidělením tohoto hangáru společnosti Beta-Trans bylo vyhlášeno otevřené výběrové řízení na přidělení některých prostor letiště poskytovatelům služeb pozemního odbavování. Tohoto výběrového řízení se zúčastnily Beta-Trans i Malpensa Logistica, přičemž obě tyto společnosti byly oprávněny k poskytování služeb fyzické manipulace (handling) na tomto letišti, a v tomto výběrovém řízení byla úspěšná prvně jmenovaná společnost.
23.
Beta-Trans neměla zprvu možnost využívat prostor, který jí byl přidělen, neboť vzhledem k probíhajícím úpravám nebyl dosud pro tento účel připraven, a proto jí SEA umožnila dočasně užívat hangár o ploše 1000 m2, aby mohla ihned začít poskytovat služby pozemního odbavování. Toto užívání bylo tedy pouze dočasné, a to do doby, než bude připraven k užívání „konečný prostor“ (což mělo podle odhadu nastat v červenci 2017).
24.
Dne 18. dubna 2015 požádala Malpensa Logistica o zrušení rozhodnutí o přidělení hangáru společnosti Beta-Trans. Uvedla, že stejně jako Beta-Trans potřebuje i ona více prostoru, a tudíž by mělo být oběma společnostem přiznáno rovné zacházení v rámci veřejného zadávacího řízení.
25.
Soud, který má o projednávaném sporu rozhodnout, uvádí, že použitelným předpisem je v zásadě legislativní nařízení č. 163/2006, neboť podle judikatury Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) ( 7 ) je přidělování prostor letišť pro účely poskytování služeb pozemního odbavování upraveno vnitrostátními právními předpisy o zadávání veřejných zakázek. Přidělování prostor spadá do působnosti úpravy zvláštních odvětví, a musí být proto výsledkem veřejného zadávacího řízení.
26.
Předkládající soud si nicméně uvědomil, že na základě jiného vnitrostátního právního předpisu (legislativní nařízení č. 18/1999, které upravuje služby pozemního odbavování na letištích) lze dospět k jinému závěru, neboť podle tohoto předpisu není zahájení zadávacího řízení nutné.
27.
Vzhledem k tomu, že první z těchto italských právních předpisů provádí směrnici 2004/17 a druhé směrnici 96/67, Tribunale Amministrativo Regionale per la Lombardia (Regionální správní soud pro Lombardii) považuje za nezbytné položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
„Brání článek 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/17/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb, když podrobuje právní úpravě veřejných zakázek Společenství činnosti související s využíváním zeměpisné oblasti za účelem poskytování zařízení letišť leteckým dopravcům, jak jsou vymezeny ve vnitrostátní judikatuře uvedené v bodě 6.4 a 6.5 výše, takovým vnitrostátním právním ustanovením, jako jsou ustanovení článků 4 a 11 legislativního nařízení č. 18/1999, která nevyžadují předchozí veřejné výběrové řízení pro každé, byť dočasné, přidělení oblastí v rámci letišť pro účely těchto činností?“
IV. Shrnutí argumentů účastnic řízení
28.
Malpensa Logistica je toho názoru, že směrnice 96/67 vycházela z nutnosti otevřít trh v oblasti poskytování služeb pozemního odbavování, a vymanit tím tyto služby z vlivu řídících orgánů letišť, které se snažily zavést monopol, takže by přidělování prostor letišť ze strany jejich řídících orgánů spadalo do působnosti právních předpisů upravujících zadávání veřejných zakázek ve „zvláštních odvětvích“.
29.
Postupy zadávání veřejných zakázek ve zvláštních odvětvích upravuje následně přijatá směrnice 2004/17, která stanoví, že zásady vyplývající z této směrnice se použijí na zakázky týkající se poskytování zařízení letišť (článek 7) pro účely, které přímo souvisí s prováděním činnosti daného letiště (článek 20). Přesněji řečeno, článek 10 této směrnice ukládá zadavatelům povinnost jednat s hospodářskými subjekty na základě zásad rovnosti a zákazu diskriminace; článek 31 stanoví, že zakázky, jejichž předmětem jsou služby uvedené v příloze XVII A, musí být zadávány v souladu s články 34 až 59.
30.
V Itálii jsou zadáváním veřejných zakázek pověřeny společnosti, které jsou držiteli letištních koncesí, a takto zadávané veřejné zakázky přímo souvisí s činností zadavatele. SEA byla tudíž povinna poskytovat prostory nezbytné pro využívání služeb souvisejících se správou letiště, a to prostřednictvím postupů stanovených ve směrnici 2004/17.
31.
Malpensa Logistica tvrdí, že tento režim nesouvisí s režimem zavedeným směrnicí 96/67, který si neklade za cíl zrušit monopol řídících orgánů, nýbrž zavést rovné zacházení se všemi hospodářskými subjekty, které mají zájem užívat prostor letiště. V souladu se zásadami Společenství je tato rovnost zaručena prostřednictvím otevřených výběrových řízení.
32.
Podle Malpensa Logistica neexistuje žádný rozpor mezi směrnicemi 96/67 a 2004/17, neboť každá z těchto směrnic má jinou oblast působnosti. Poté, co vstoupila v platnost směrnice 2004/17 a právní předpisy, které ji provádějí do vnitrostátních právních řádů, mohou poskytovatelé služeb přímo souvisejících s činností letiště užívat přidělené oblasti pouze na základě otevřených a transparentních výběrových řízení.
33.
A konečně Malpensa Logistica považuje za irelevantní, že sporný prostor byl přidělen pouze dočasně, neboť o dočasné přidělení tohoto prostoru měla zájem i ona, a tudíž k němu mělo dojít v rámci zadávacího řízení.
34.
Beta-Trans uvádí zaprvé, že dotčený hangár jí byl poskytnut proto, že předtím uspěla v otevřeném řízení na přidělení jiného, obdobného zařízení, jehož výstavba dosud nebyla ukončena. Sporné přidělení mělo trvat pouze dočasně, a to dokud nebude moci začít využívat zmíněné zařízení.
35.
Beta-Trans popisuje souvislosti obchodních vztahů mezi ní, Malpensa Logistica a bývalým zákazníkem posledně jmenované společnosti (Nippon Cargo Airlines) a na základě toho tvrdí, že ačkoli Malpensa Logistica užívala nesrovnatelně větší prostor letiště, Beta-Trans dokázala navázat obchodní vztah s Nippon Cargo Airlines, což by bez sporného přidělení prostoru nebylo možné. Způsob, jakým jednala SEA, podle ní zaručuje vstup nových hospodářských subjektů na trh, a tím, že umožňuje třetím osobám svobodně se rozhodnout pro některého z mnoha poskytovatelů služeb na letišti, podporuje účinnou a skutečnou hospodářskou soutěž. Zdůrazňuje v této souvislosti význam článku 16 směrnice 96/67, který prosazuje otevření trhu novým hospodářským subjektům, jako je ona.
36.
A konečně se Beta-Trans ve své argumentaci soustředí na směrnici 96/67 a na legislativní nařízení č. 18/1999, které tuto směrnici provádí do italského právního řádu, a zdůrazňuje, že obecné pravidlo volného přístupu připouští odchylky (mimo jiné například z důvodu nedostatečného prostoru), jež mohou odůvodnit omezení počtu poskytovatelů služeb a jejich jmenování na základě soutěžního výběrového řízení.
37.
SEA vyjadřuje názor, že směrnice 2004/17 není na projednávanou věc použitelná, neboť tato věc spadá s ohledem na zásadu speciality do působnosti směrnice 96/67. Jako argument uvádí skutečnost, že v době přijetí posledně jmenované směrnice již byla taková odvětví, jako je letecká doprava, upravena směrnicí 531/90/EHS ( 8 ), která byla později nahrazena směrnicí 2004/17, jejíž působnost byla v podstatě totožná. Znamená to, že normotvůrce Společenství si byl v okamžiku přijetí směrnice 96/67 vědom toho, že existuje taková právní úprava v oblasti zadávání veřejných zakázek ve zvláštních odvětvích, a přesto zavedl zvláštní režim pro služby pozemního odbavování na letištích.
38.
Z jiného pohledu má SEA za to, že směrnice 2004/17 vychází nezbytně z předpokladu, že smlouva uzavřená mezi veřejným zadavatelem a zhotovitelem, dodavatelem nebo poskytovatelem služeb, má úplatnou povahu ( 9 ), neboť veřejný zadavatel vyplácí druhé smluvní straně odměnu jakožto protihodnotu za poskytnutí služby. Tento prvek není přítomen v projednávané věci, v níž náleží úspěšnému uchazeči, aby druhé smluvní straně platil poplatek za obsazení veřejného prostoru. Směrnice 2004/17 není tudíž na projednávaný spor použitelná.
39.
Dále SEA zdůrazňuje, že podle směrnice 96/67 je přípustné omezit počet poskytovatelů služeb pozemního odbavování a že v takovém případě musí být vyhlášeno veřejné zadávací řízení. Upozorňuje přitom na to, že z takového rozhodnutí nemusí nutně vyplývat povinnost vyhlásit zadávací řízení pro přidělení prostor určených k této činnosti.
40.
Komise se z týchž důvodů jako SEA domnívá, že směrnice 2004/17 není použitelná, neboť není splněn požadavek úplatnosti, který vyplývá z čl. 1 odst. 2 písm. c) a d) této směrnice, vzhledem k tomu, že zadavatel nevyplácí druhé smluvní straně odměnu za poskytnutí služeb. Vztah mezi zadavatelem a touto druhou smluvní stranou patří mezi koncese na služby, které článek 18 směrnice 2004/17 vylučuje z působnosti této směrnice.
41.
I kdyby se připustilo, že přidělení prostor letiště spadá do působnosti směrnice 2004/17, bylo by zařazeno do kategorie uvedené v příloze XVII B bodě 20, což by znamenalo, že řídící orgán není povinen vyhlásit zadávací řízení.
42.
Komise proto tvrdí, že je nutné vycházet ze směrnice 96/67, z níž vyplývá pouze to, že řídící orgán musí rozdělit dostupné prostory mezi různé hospodářské subjekty v míře nezbytné pro výkon jejich práv a k umožnění účinné a korektní hospodářské soutěže na základě relevantních, objektivních, průhledných a nediskriminujících pravidel a kritérií. Předkládající soud musí ověřit, zda byla tato kritéria v tomto konkrétním případě splněna navzdory tomu, že nebylo vyhlášeno zadávací řízení.
V. Posouzení
43.
Nejprve považuji za vhodné uvést, že odpověď, kterou Soudní dvůr poskytne předkládajícímu soudu, nemůže zasahovat do diskuse o výkladu vnitrostátních právních předpisů, které by podle názoru předkládajícího soudu mohly být „teoreticky“ ( 10 ) použity k vyřešení projednávaného sporu.
44.
Je totiž věcí předkládajícího soudu (a případně soudu, který bude přezkoumávat jeho rozsudek), aby upřesnil, zda legislativní nařízení č. 163/2006 (o zadávání veřejných zakázek) má mít jakožto obecný právní předpis přednost před ustanoveními legislativního nařízení č. 18/1999 (upravujícího odbavovací služby na letištích), s cílem zjistit, zda musí být podle italského práva a v souladu s výše uvedenými právními předpisy prostory letiště přidělovány na základě veřejného zadávacího řízení.
45.
Skutečnost, že oba tyto vnitrostátní právní předpisy „[vyplývají] z právní úpravy Společenství“, jak tvrdí předkládající soud ( 11 ), nebrání italskému zákonodárci v tom, aby stanovil, že taková přidělení prostor letiště, jako je přidělení dotčené v projednávaném případě, která – jak uvedu níže – nespadají do působnosti směrnice 2004/17, musí být výsledkem veřejného zadávacího řízení. Zmíněná směrnice ostatně požaduje, aby zadání veřejných zakázek, jež jsou v ní stanovena, podléhala jejím ustanovením, avšak nebrání tomu, aby členské státy z vlastního rozhodnutí rozšířily tentýž režim i na další právní jednání.
46.
Ponechám tedy italským soudům jejich nezpochybnitelnou pravomoc určit, zda mají být prostory letišť v souladu s italskými právními předpisy přidělovány výlučně na základě veřejného zadávacího řízení, a omezím se na pouhé poskytnutí vodítka pro výklad obou dotčených směrnic. Poté, co určím, která z těchto směrnic je z hlediska unijního práva podle mého mínění použitelná, bude zapotřebí zjistit, zda jí italské právní předpisy v nějakém smyslu odporují.
A. K použití směrnice 2004/17
47.
Prvním bodem, kterým je nutné se zabývat, je kvalifikace vztahu mezi řídícím orgánem letiště a poskytovateli služeb pozemního odbavování, neboť na této kvalifikaci závisí, zda se v daném případě jedná o veřejnou zakázku na služby, nebo o koncesi na služby obsahující prvek užívání veřejného majetku. V posledně jmenovaném případě by směrnice 2004/17 nebyla použitelná, a to s ohledem na její článek 18.
48.
Základy pro rozlišení obou těchto kategorií nalezneme v judikatuře Soudního dvora ( 12 ). Přestože se výroky, které v ní byly vydány, týkají výkladu směrnice 2004/18/ES ( 13 ), mám za to, že je lze vztáhnout i na směrnici 2004/17, neboť referenční ustanovení obou těchto směrnic jsou obdobná.
49.
Soudní dvůr rozhodl, že „ze srovnání definic veřejné zakázky na služby a koncese na služby uvedených v čl. 1 odst. 2 písm. a) a d) a v čl. 1 odst. 4 směrnice 2004/18 [které odpovídají ustanovením čl. 1 odst. 2 písm. a) a d) a čl. 3 písm. b) směrnice 2004/17] vyplývá, že rozdíl mezi veřejnou zakázkou na služby a koncesí na služby spočívá v protiplnění za poskytnutí služeb. Zakázka na služby zahrnuje protiplnění, které – přestože není jediné – platí veřejný zadavatel přímo poskytovateli služeb, kdežto v případě koncese na služby spočívá protiplnění za poskytnutí služby buď jen v právu využívat služby, nebo v tomto právu společně s platbou“ ( 14 ).
50.
Dále dodal, že kvalifikace určitého vztahu jako koncese na služby „zahrnuje to, že koncesionář přebírá riziko spojené s poskytováním dotčených služeb a neexistence převodu rizika spojeného s poskytováním služeb na poskytovatele služby znamená, že předmětná operace je veřejnou zakázkou na služby, a nikoli koncesí na služby“ ( 15 ).
51.
V oblasti služeb pozemního odbavování je vztah mezi řídícím orgánem letiště a subjektem, který poskytuje tyto služby leteckým společnostem, charakterizován tím, že řídící orgán letiště převádí na zmíněný subjekt příslušné pozemky a zařízení letiště. Protihodnotou za takové poskytnutí přístupu k veřejnému majetku je odměna (která má zpravidla podobu poplatku), kterou vyplácí řídícímu orgánu dotyčný poskytovatel. Zmíněný poskytovatel může takto přidělené prostory užívat ve svých obchodních vztazích se třetími osobami, tj. s uživateli, kteří se zavážou platit mu za poskytnuté služby ( 16 ). Obchodní riziko vyplývající z tohoto podnikání nese poskytovatel služeb.
52.
Na jednání bylo potvrzeno, že týmž základním schématem se řídí i letiště Milán-Malpensa. Poskytovatelé služeb pozemního odbavování platí SEA jakožto řídícímu orgánu roční poplatek, jehož výše závisí na výměře zařízení, jež využívají, uvedené v metrech čtverečních. Tato odměna představuje protihodnotu za užívání prostor letiště a jejím právním základem je čl. 16 odst. 3 směrnice 96/67 ( 17 ).
53.
Pokud je zařízení letiště přiděleno poskytovateli služeb za účelem poskytování služeb pozemního odbavování třetím osobám, nemůže toto přidělení být považováno za veřejnou zakázku na služby ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) a d) směrnice 2004/17, což znamená, že vztah dotčený ve sporu v původním řízení nespadá do působnosti této směrnice.
54.
A konečně, jak upozorňuje Komise, připustíme-li, že přidělení takového zařízení umožňujícího pozemní odbavování má podléhat ustanovením směrnice 2004/17, bude nutné jej zařadit mezi doprovodné a vedlejší dopravní služby (kategorie 20 přílohy XVII B směrnice 2004/17). Článek 32 směrnice 2004/17 přitom stanoví, že zakázky, jejichž předmětem jsou služby spadající do této kategorie, „se řídí výhradně články 34 a 43“ (z nichž první upravuje technické specifikace a druhý oznámení o zadání zakázky), nikoli tedy ostatními obecnými pravidly.
B. K možnosti souběžného použití směrnic 2004/17 a 96/67
55.
Pokud by přidělení prostor letiště poskytovatelům služeb pozemního odbavování mělo hypoteticky povahu zakázky na služby (což neodpovídá skutečnosti), na tentýž skutkový stav by byla použitelná jak směrnice 2004/17, tak směrnice 96/67. První z výše uvedených směrnic, na rozdíl od druhé, stanoví, že takové přidělení musí být výsledkem vyhlášeného zadávacího řízení, takže v této souvislosti dochází ke střetu.
56.
V souladu s tvrzením, jež Komise uvedla ve svém písemném vyjádření a připomněla na jednání, mohou řídící orgány včetně SEA díky své zvláštní struktuře jednat buď jako zadavatelé spadající do působnosti směrnice 2004/17, nebo jako subjekty zajišťující správu letištních infrastruktur, přičemž toto postavení je v souladu se směrnicí 96/67 opravňuje k tomu, aby koordinovaly a řídily činnosti různých dopravců přítomných na letišti. S ohledem na tuto možnost dvojí role je nutné ověřit, jaké úkoly jim v jednotlivých případech náleží.
57.
Takové přidělování prostor, jako je přidělení dotčené v projednávaném sporu, spadá do druhé kategorie funkcí upravených směrnicí 96/67, avšak nepodléhá postupům stanoveným ve směrnici 2004/17, jak jsem již uvedl výše. K takovému závěru lze podle mě dospět na základě pouhého posouzení působnosti obou těchto směrnic, aniž je nutné uplatnit kritéria pro výklad vycházející ze souvislosti mezi lex generalis a lex specialis.
58.
Pokud by však bylo použití těchto kritérií nezbytné, způsob vyřešení střetu mezi oběma právními úpravami lze vyvodit z judikatury Soudního dvora. Ve zmíněných případech odstranil Soudní dvůr kolizi mezi právními úpravami uplatněním zásady speciality v souvislosti se zásadou právní jistoty, která „vyžaduje, aby právní normy byly jasné, přesné a s předvídatelnými účinky, tak aby se dotčené osoby mohly orientovat v právních stavech a vztazích, které vyplývají z unijního právního řádu“ ( 18 ).
59.
Zvláště je třeba upozornit na nedávný rozsudek ze dne 27. října 2016, Hörmann Reisen ( 19 ), který se týkal zdánlivého překrývání nařízení (ES) č. 1370/2007 ( 20 ) a směrnic o zadávání veřejných zakázek ( 21 ), a to rovněž v oblasti dopravy.
60.
Soudní dvůr založil výrok svého rozsudku na předpokladu, že „směrnice 2004/18 má obecnou použitelnost, zatímco nařízení č. 1370/2007 se týká pouze veřejných služeb v přepravě cestujících po železnici a silnici“. S ohledem na toto konstatování a vzhledem k tomu, že nařízení č. 1370/2007 i směrnice 2004/18 obsahují „pravidla týkající se subdodávek […], je […] třeba prvně uvedené ustanovení pokládat za zvláštní pravidlo ve vztahu k pravidlům uvedeným ve druhém z ustanovení, a toto zvláštní pravidlo má při uplatnění jakožto lex specialis přednost před posledně uvedenými pravidly“.
61.
Podle mínění Malpensa Logistica je nicméně použitelná směrnice 2004/17, neboť byla přijata později než směrnice 96/67. Na základě analýzy časových souvislostí dospějeme však spíše k opačnému závěru, neboť znění směrnice 2004/17 je v tomto ohledu shodné se zněním předchozí směrnice 90/531/EHS ( 22 ), která do své působnosti již zahrnula i letiště [čl. 2 odst. 2 písm. b) bod ii)], shodně se zněním čl. 7 písm. b) směrnice 2004/17. V okamžiku, kdy normotvůrce Společenství přijímal směrnici 96/67, si tedy byl plně vědom toho, že tato směrnice obsahuje jiný zvláštní prvek, než jaký byl obsažen ve směrnici o zadávání zakázek ve zvláštních odvětvích.
62.
Zvláštní rysy právní úpravy vztahující se na letiště odůvodňuje sama směrnice 96/67 ve svém odůvodnění ( 23 ), v němž se uvádí, že cílem této směrnice je přispět ke snížení provozních nákladů leteckých společností a zlepšit kvalitu služeb poskytovaných uživatelům zajištěním přístupu na trh pozemního odbavování ( 24 ), přičemž zmíněná směrnice současně přiznává členským státům možnost brát v úvahu zvláštní povahu tohoto odvětví a poukazuje na nutnost brát při tomto otevírání trhů ohled na nezbytné potřeby spojené se situací letišť.
63.
Znamená to, že i z výše uvedeného hlediska je vyloučeno použití směrnice 2004/17 a potvrzeno použití směrnice 96/67.
C. Dopad výše uvedených úvah na odpověď na předběžnou otázku
64.
Otázka položená předkládajícím soudem se soustředí jen na to, zda článek 7 směrnice 2004/17 „brání“ vnitrostátním právním ustanovením (článků 4 a 11 legislativního nařízení č. 18/1999), která neukládají povinnost vyhlásit veřejné zadávací řízení v případech, kdy jsou přidělovány prostory letiště.
65.
Z výše uvedených úvah podle mého názoru vyplývá, že v té podobě, v jaké byla předběžná otázka položena, musí být zodpovězena záporně. V této souvislosti postačí upřesnit, že směrnice 2004/17 není na tento druh veřejných zakázek použitelná, přičemž vnitrostátní zákonodárce může, považuje-li to za vhodné, podrobit z vlastní iniciativy tyto zakázky obdobným pravidlům, jaká se vztahují na veřejné zakázky ve zvláštních odvětvích. Vzhledem k tomu, že legislativní nařízení č. 18/1999 nezavádí žádný ucelený systém zadávacích řízení pro účely poskytnutí takovýchto prostor k užívání, nedochází ke střetu se směrnicí 2004/17.
66.
Taková odpověď by se však mohla jevit jako nepostačující a snižující hodnotu dialogu v rámci řízení o předběžné otázce, neboť předkládající soud uvedl ve svém podrobném výčtu použitelných právních předpisů také směrnici 96/67 a právní úpravu, která ji provádí do italského právního řádu. Odpověď, která by neřešila dopad posledně jmenované směrnice na spor v původním řízení, by byla podle mého názoru neúplná.
67.
Soudní dvůr ostatně opakovaně rozhodl, že „okolnost, že předkládající soud formuloval předběžnou otázku tak, že odkázal pouze na určitá ustanovení unijního práva, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl veškeré prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený soud v položených otázkách odkázal, či nikoli“ ( 25 ).
68.
Domnívám se tudíž, že problémy, na něž upozorňuje předkládací rozhodnutí, by měly být posouzeny i ve světle směrnice 96/67.
D. Přidělování prostor letiště podle směrnice 96/67
69.
Směrnice 96/67 stanoví svobodný přístup poskytovatelů služeb pozemního odbavování na trh poskytování služeb třetím osobám na letištích (článek 6). Z odůvodnění této směrnice ( 26 ) ovšem vyplývá, že směrnice za určitých podmínek umožňuje, aby členské státy omezily počet poskytovatelů oprávněných poskytovat odbavovací služby (čl. 6 odst. 2 ve spojení s článkem 9). V takovém případě musí být poskytovatelé vybráni na základě otevřeného výběrového řízení, které tato směrnice upravuje (článek 11).
70.
Je logické, že v obou těchto případech (neomezený přístup nebo přístup na základě výběru) ( 27 ) musí řídící orgán letiště poskytnout vybraným poskytovatelům přístup k zařízením letiště. Článek 16 odst. 2 směrnice 96/67 přitom stanoví, že prostor, který je k dispozici k pozemnímu odbavování na letišti, musí být rozdělen mezi různé poskytovatele služeb „v míře nezbytné pro vykonávání jejich práv a k umožnění účinné a korektní hospodářské soutěže na základě relevantních, objektivních, průhledných a nediskriminujících pravidel a kritérií“.
71.
Zmíněné ustanovení tedy ukládá řídícím orgánům povinnost postupovat při přidělování prostor nebo zařízení letiště podle výše uvedených „relevantních, objektivních, průhledných a nediskriminujících pravidel a kritérií“, avšak nevyžaduje od nich, aby vyhlašovali formalizované veřejné zadávací řízení obdobné tomu, jakým se řídí zadávaní zakázek spadající do působnosti směrnice 2004/17.
72.
To, že směrnice 96/67 neukládá řídícím orgánům povinnost zahájit zadávací řízení za účelem přidělení prostor letiště poskytovatelům služeb, nemusí však nutně znamenat, že řídící orgán nemá možnost toto řízení vyhlásit. Je nepochybné, že uspořádání zadávacího řízení mezi oprávněnými poskytovateli služeb může být dokonce jedním (nikoli však nutně jediným) z vhodných způsobů rozdělení, jsou-li dodržena pravidla objektivity, průhlednosti a nediskriminace, jež jsou uvedena v čl. 16 odst. 2 této směrnice.
73.
Z údajů uvedených ve spise a poskytnutých na jednání totiž vyplývá, že SEA s konečnou platností přidělila zařízení letiště společnosti Beta-Trans na základě zadávacího řízení, jehož se zúčastnila také Malpensa Logistica ( 28 ). Jak již bylo uvedeno výše, důvodem dočasného přidělení hangáru, které představuje jedinou spornou skutečnost, bylo to, že konečný prostor nebyl připraven.
74.
Výše uvedené okolnosti (dočasnost a skutečnost, že předtím bylo konáno zadávací řízení) lze považovat za relevantní prvky pro posouzení, zda SEA jednala v souladu s čl. 16 odst. 2 směrnice 96/67. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení přiznává řídícím orgánům ve výše uvedených mezích široký prostor pro posouzení, musí toto hledisko posoudit vnitrostátní soud.
75.
Kromě toho nelze zapomínat ani na to, že jedním z cílů směrnice 96/67 je podpořit přítomnost nových poskytovatelů služeb pozemního odbavování a že jedním z kritérií, podle nichž mají být přidělovány prostory, které jsou na letišti k dispozici, je i podpora „účinné a korektní hospodářské soutěže“ mezi všemi těmito poskytovateli „včetně nových uchazečů v této oblasti“. Mezi podmínky účinné hospodářské soutěže patří přitom právě odstranění překážek pro vstup nových poskytovatelů. Z tohoto pohledu mohou tedy zásady objektivity, transparentnosti a nediskriminace odůvodnit přijímání rozhodnutí o přidělení prostor, v jejichž rámci se zohledňuje postavení poskytovatelů, kteří na daném letišti již působí, a jejich případnou dominanci při poskytování těchto služeb ( 29 ).
76.
Navrhuji tedy dvojí odpověď na předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem:
—
jednak je nutné konstatovat slučitelnost článku 7 směrnice 2004/17 s vnitrostátní právní úpravou, která nevyžaduje veřejné zadávací řízení pro každé, byť dočasné, přidělení prostor určených k poskytování odbavovacích služeb na letištích (články 4 a 11 legislativního nařízení č. 18/1999);
—
a jednak je nutné upozornit předkládající soud na skutečnost, že čl. 16 odst. 2 směrnice 96/67 ukládá řídícím orgánům povinnost rozdělit dostupné prostory způsobem, který je uveden výše.
VI. Závěry
77.
S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Tribunale Amministrativo Regionale per la Lombardia (Regionální správní soud pro Lombardii, Itálie) odpověděl takto:
„1)
Článek 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/17/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava obsažená v článcích 4 a 11 legislativního nařízení č. 18/1999, která nevyžaduje veřejné zadávací řízení pro každé přidělení, včetně dočasného, prostor určených k poskytování odbavovacích služeb na letištích.
2)
Takové přidělení prostor musí být provedeno v souladu s čl. 16 odst. 2 směrnice Rady 96/67/ES ze dne 15. října 1996 o přístupu na trh odbavovacích služeb na letištích Společenství, a sice tak, aby byly tyto prostory rozděleny mezi různé poskytovatele služeb pozemního odbavování, včetně nových uchazečů v této oblasti, v míře nezbytné pro vykonávání jejich práv a k umožnění účinné a korektní hospodářské soutěže na základě relevantních, objektivních, průhledných a nediskriminujících pravidel a kritérií, což musí ověřit vnitrostátní soud.“
( 1 ) – Původní jazyk: španělština.
( 2 ) – Società Esercizi Aeroportuali S.p.A. (dále jen „SEA“).
( 3 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb (Úř. věst. 2004, L 134, s. 1; Zvl. vyd. 06/07, s. 19).
( 4 ) – Směrnice Rady ze dne 15. října 1996 o přístupu na trh odbavovacích služeb na letištích Společenství (Úř. věst. 1996, L 272, s. 36; Zvl. vyd. 07/02, s. 496).
( 5 ) – Toto nařízení provádí do italského právního řádu směrnice 2004/17/ES a 2004/18/ES [Codice dei contratti pubblici relativi a lavori, servizi e forniture in attuazione delle direttive 2004/17/CE e 2004/18/CE (GURI č. 100, 2. 5. 2006)].
( 6 ) – Toto nařízení provádí do italského právního řádu směrnici 96/67/ES [Attuazione della direttiva 96/67/CE relativa al libero accesso al mercato dei servizi di assistenza a terra negli aeroporti della Comunità (GURI č. 28, 4. 2. 1999)].
( 7 ) – Z judikatury Consiglio di Stato (Státní rada), na kterou předkládající soud odkazuje (rozsudky č. 4934/2013 a č. 2026/2014), vyplývá, že se článek 213 legislativního nařízení č. 163/2006 vztahuje nejen na operace vzletu, přistání a řízení provozu letadel, ale i na činnosti související s přestupem a bezpečností cestujících, manipulací se zavazadly a obecně každou službou, jež je k nim obvykle doplňková. Dále se uvádí, že přidělení prostoru letiště pro poskytování služeb pozemního odbavování, které představuje způsob využití prostor letiště pro činnosti běžně prováděné leteckými dopravci, spadá do oblasti působnosti úpravy zvláštních odvětví.
( 8 ) – Směrnice Rady ze dne 17. září 1990 o postupech při zadávání veřejných zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací (Úř. věst. 1990, L 297, s. 1).
( 9 ) – Rozlišuje přitom mezi pasivními veřejnými zakázkami (mezi něž patří i veřejné zakázky upravené směrnicí 2004/17), které jsou pro zadavatele získávajícího zboží nebo služby zdrojem výdajů, a aktivními veřejnými zakázkami, z nichž získávají správní orgány veřejný majetek, z něhož jim plynou příjmy.
( 10 ) – Předkládací rozhodnutí, bod 6.2.
( 11 ) – Tamtéž.
( 12 ) – Rozsudek ze dne 10. března 2011, Privater Rettungsdienst und Krankentransport Stadler (C‑274/09, EU:C:2011:130, body 24 a 26), a rozsudek ze dne 8. září 2016, Politanò (C‑225/15, EU:C:2016:645, body 29 až 31).
( 13 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. 2004, L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132).
( 14 ) – Rozsudek ze dne 8. září 2016, Politanò (C‑225/15, EU:C:2016:645, bod 30).
( 15 ) – Tamtéž, bod 31. Tato kritéria definující koncesi na služby zakotvil unijní normotvůrce v čl. 5 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU ze dne 26. února 2014 o udělování koncesí (Úř. věst. 2014, L 94, s. 1).
( 16 ) – Hospodářská podstata vztahu mezi jednotlivými subjekty je v některých zemích stanovena prostřednictvím dokumentu schváleného řídícím orgánem. Bývá v něm uváděna výše poplatku (nebo obdobného finančního odvodu veřejné povahy), který musí zaplatit poskytovatel v závislosti na výměře přiděleného prostoru a případně i na konkrétních druzích poskytovaných služeb. Může být určena také sazba nebo maximální částka, kterou bude poskytovatel vybírat od svých zákazníků, s přihlédnutím k povaze služeb, které zákazníci požadují, a to včetně služeb fyzické manipulace (handling).
( 17 ) – V rozsudku ze dne 16. října 2003, Flughafen Hannover-Langenhagen (C‑363/01, EU:C:2003:548), Soudní dvůr uvedl, že čl. 16 odst. 3 směrnice 96/67 opravňuje řídící orgán k vybírání poplatku za užívání zařízení letiště, který zohledňuje zájem řídícího orgánu na dosažení zisku a jehož výše musí být vypočtena podle kritérií uvedených ve zmíněném článku.
( 18 ) – Rozsudek ze dne 12. února 2015, Parlament v. Rada (C‑48/14, EU:C:2015:91, bod 45), v němž jsou citovány rozsudky ze dne 8. prosince 2011, France Télécom v. Komise (C‑81/10 P, EU:C:2011:811, bod 100), a ze dne 31. ledna 2013, LVK-56 (C‑643/11, EU:C:2013:55, bod 51).
( 19 ) – Věc C‑292/15, EU:C:2016:817.
( 20 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70 (Úř. věst. 2007, L 315, s. 1).
( 21 ) – Problém vyvstal z důvodu rozdílných rozsahů subdodávek, na něž bylo nutné použít buď směrnici 2004/18, nebo nařízení č. 1370/2007.
( 22 ) – Směrnice Rady ze dne 17. září 1990 o postupech při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací (Úř. věst. 1990, L 297, s. 1)
( 23 ) – Body 5 až 7 odůvodnění, jejichž znění je reprodukováno v bodě 7 tohoto stanoviska.
( 24 ) – Tento cíl zdůraznil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. září 2014, Komise v. Portugalsko (C‑277/13, EU:C:2014:2208, bod 48).
( 25 ) – Rozsudek ze dne 22. října 2015, Impresa Edilux a SICEF (C‑425/14, EU:C:2015:721, bod 20 a citovaná judikatura).
( 26 ) – V bodech 11, 14 a 16 odůvodnění se hovoří o omezení počtu poskytovatelů služeb z důvodů týkajících se spolehlivosti, bezpečnosti, kapacity a disponibilního prostoru, pod podmínkou, že tato omezení budou relevantní, objektivní, průhledná a nediskriminující, přičemž je požadováno, aby v takovém případě byli poskytovatelé služeb vybráni průhledným a nestranným postupem.
( 27 ) – Z informací, jež poskytla SEA na jednání, vyplývá, že na letišti Milán-Malpensa nepodléhá přístup poskytovatelů odbavovacích služeb žádnému předchozímu výběru.
( 28 ) – Nebylo prokázáno, že by Malpensa Logistica toto přidělení zpochybnila.
( 29 ) – Z předkládacího rozhodnutí (bod 3) vyplývá, že podle tvrzení SEA a Beta-Trans měla již Malpensa Logistica k dispozici prostory sloužící jako sklad o rozloze asi 18000 m2, a kromě toho také zastřešené prostory o velikosti 2700 m2, a že řídící orgán, aby splnil požadavky společnosti Malpensa Logistica, nechal vystavět další přístřešek o rozloze 3327 m2 pro dočasné umístění nákladu „chráněného před povětrnostními vlivy“.
Full & Egal Universal Law Academy