1.2.2016
CS
Úřední věstník Evropské unie
C 38/43
Žaloba podaná dne 3. prosince 2015 – Maďarsko v. Rada Evropské unie
(Věc C-647/15)
(2016/C 038/56)
Jednací jazyk: maďarština
Účastníci řízení
Žalobce: Maďarsko (zástupce: M. Z. Fehér, zmocněnec)
Žalovaná: Rada Evropské unie
Návrhová žádání žalobce
Maďarsko navrhuje, aby Soudní dvůr:
—
zrušil rozhodnutí Rady (EU) 2015/1601 ze dne 22. září 2015, kterým se stanoví dočasná opatření v oblasti mezinárodní ochrany ve prospěch Itálie a Řecka (1) (dále jen „napadené rozhodnutí“);
—
podpůrně v případě, že nevyhoví prvnímu návrhovému žádání, zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká Maďarska;
—
uložil Radě náhradu nákladů řízení.
Žalobní důvody a hlavní argumenty
1.
Maďarská vláda má za to, že čl. 78 odst. 3 SFEU neposkytuje Radě vhodný právní základ pro přijetí napadeného rozhodnutí. Článek 78 odst. 3 SFEU neopravňuje Radu k přijetí legislativního aktu, a tudíž ani k přijetí opatření stanovených v napadeném rozhodnutí, konkrétně opatření zahrnujících výjimku ze závaznosti legislativního aktu, v daném případě nařízení (EU) č. 604/2013 (2). Z hlediska obsahu představuje napadené rozhodnutí vzhledem k tomu, že stanoví výjimku z nařízení č. 604/2013, legislativní akt, takže základem pro jeho přijetí nemůže být čl. 78 odst. 3 SFEU, který Radu opravňuje k přijímání aktů toliko nelegislativním postupem, tedy nelegislativních aktů. Pro případ, že by Soudní dvůr navzdory výše uvedenému dospěl k závěru, že čl. 78 odst. 3 SFEU může být základem pro přijetí právního aktu zahrnujícího výjimku z legislativního aktu, maďarská vláda uvádí, že uvedená výjimka nemůže být taková, aby narušila podstatu legislativního aktu a vedla k obsahovému vyprázdnění jeho základních ustanovení, jak tomu je v případě napadeného rozhodnutí.
2.
S institutem „dočasných opatření“, uvedeným v čl. 78 odst. 3 SFEU, je neslučitelné opatření přijaté na dobu 24 měsíců – a v určitých případech na dobu 36 měsíců – jehož důsledky navíc přetrvávají i po uplynutí řečené doby. Napadené rozhodnutí jde nad rámec oprávnění přiznaného Radě článkem 78 odst. 3 SFEU, neboť pro účely určení doby jeho platnosti nebyla zohledněna doba nezbytná k přijetí legislativního aktu založeného na čl. 78 odst. 2 SFEU.
3.
Rada přijetím napadeného rozhodnutí porušila čl. 293 odst. 1 SFEU, neboť se odchýlila od návrhu Komise, aniž dospěla k jednomyslnosti.
4.
Napadené rozhodnutí stanoví výjimku z legislativního aktu a z hlediska obsahu představuje legislativní akt, takže pro účely jeho přijetí – za předpokladu, že vůbec mohl být přijat na základě čl. 78 odst. 3 SFEU – mělo být dodrženo právo vnitrostátních parlamentů vypracovávat stanoviska k legislativním aktům, uznané v protokolech č. 1 a 2 připojených ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie.
5.
Po konzultaci s Evropským parlamentem změnila Rada znění návrhu podstatným způsobem, a navzdory tomu nepožádala Evropský parlament o novou konzultaci.
6.
V okamžiku přijetí Radou nebyly k dispozici jazykové verze návrhu rozhodnutí v úředních jazycích Unie.
7.
Napadené rozhodnutí je dále protiprávní proto, že jeho přijetí je v rozporu s článkem 68 SFEU a se závěry Evropské rady ze zasedání konaného ve dnech 25. a 26. června 2015.
8.
Napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou právní jistoty a zásadou jasnosti právní úpravy, neboť v něm z mnoha hledisek není objasněno, jakým způsobem mají být jeho ustanovení uplatňována ani jaký je vztah mezi jeho ustanoveními a ustanoveními nařízení č. 604/2013. Mezi těmito nejasnými hledisky je nejpatrnější problematika uplatňování procesních norem a záruk v souvislosti s přijetím rozhodnutí o relokaci, jakož i skutečnost, že v napadeném rozhodnutí nejsou jasně stanovena kritéria výběru pro účely relokace a že není náležitě upraveno postavení žadatelů v členském státě relokace. Napadené rozhodnutí je v rozporu s Ženevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků (3), neboť odnímá žadatelům právo pobývat na území členského státu, v němž podali žádost, a umožňuje jejich relokaci do jiného členského státu, aniž nevyhnutelně existuje prokazatelná faktická vazba žadatele na členský stát relokace.
9.
Napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou nezbytnosti a zásadou proporcionality. Napadené rozhodnutí vzhledem k tomu, že Maďarsko – na rozdíl od původního návrhu Komise – nebylo začleněno do skupiny členských států, které jsou příjemci pomoci, postrádá odůvodnění, proč stanoví relokaci 120 000 žadatelů o mezinárodní ochranu. S ohledem na to, že v napadeném rozhodnutí není stanovena žádná relokace z Maďarska, je původně navržený počet 120 000 žadatelů svévolný a odtržený jak od situace popsané v návrhu Komise, tak od situace, kterou bylo skutečně třeba řešit. Je nepřijatelné – zejména vzhledem k tomu, že jde o dočasné opatření přijaté podle čl. 78 odst. 3 SFEU – aby rozhodnutí o konečné relokaci téměř poloviny žadatelů spadajících do jeho působnosti záviselo na budoucích okolnostech.
10.
Podpůrně maďarská vláda tvrdí, že napadené rozhodnutí je v souvislosti s Maďarskem v rozporu se zásadou proporcionality, neboť navzdory všeobecné povědomosti o tom, že jde o členský stát, na jehož území vstoupilo velké množství nelegálních imigrantů a v němž bylo podáno velké množství žádostí o mezinárodní ochranu, mu byly uloženy povinné kvóty coby přijímajícímu členskému státu. Napadené rozhodnutí není v souvislosti s Maďarskem v souladu s čl. 78 odst. 3 SFEU, protože s požadavkem stanoveným v citovaném ustanovení, podle kterého lze opatření přijmout ve prospěch členských států dotčených náhlým přílivem státních příslušníků třetích zemí, je neslučitelné opatření, které jednomu z takových členských států ukládá jen povinnosti.
(1) Úř. věst. L 248, s. 80.
(2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. L 180, s. 31).
(3) Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. ledna 1967.
Full & Egal Universal Law Academy